Věc Makropulos se v Janáčkově městě Brně nehrála už hodně dlouho. Inscenace, kterou nyní pro úvodní večer janáčkovského mezinárodního festivalu připravil nastupující operní šéfdirigent Marko Ivanović, vzácný režisérský host David Radok a výtvarníci Zuzana Ježková a Ondřej Nekvasil, je událostí. Souzní s hudbou a potřebné poselství předává neokázale, ale s plnou silou.
Na premiérovém představení (21. listopadu) bylo vidět, že David Radok je ve zralých letech, že nemá ambici oslňovat samoúčelnými nápady, že naopak věci důkladně promýšlí a zůstává u toho podstatného… a hlavně: že poslouchá a slyší hudbu. Míst, kdy se děj pohybuje nebo zřetelně posune v rytmu a podle proměn Janáčkovy hudby, je v inscenaci řada. Nebylo by to tak ani nezbytné, ale když taková situace nastane, je to skvělé. Samozřejmě nejde o žádná schémata či „choreografii“, pouze o vítanou synergii. Radokovo vedení postav je celkově múzické, přirozené a jednoduché, v souladu nejen s hudbou, ale i s textem. Samozřejmost, dokonalost a míra, s níž se tak děje, je hodna pozoru.
Je vlastně v současném operním provozu a zvyklostech vzácné, že vyjádření děje zůstává v době, kterou měli autoři díla na mysli, na místě, které stvořili. V tomto případě jde o Čapkovu a Janáčkovu meziválečnou civilní současnost. Žádná „nadčasová“ řešení, žádné letecké základny či jiná domýšlení, žádné abstraktní kulisy či šokující přeznačení. Nic než dílo, jak bylo napsáno, respektive vlastní výklad zůstávající v souladu s ním. V Radokově pojetí se civilnost odráží i v poměrně nízké míře patosu a divadelní stylizovanosti. Což se ovšem nevylučuje s okamžiky, kdy se vše zastaví, kdy se promění nasvícení nebo je něco pohybem či gestem zvýrazněno nad běžnou úroveň realismu. Režie v tomto konkrétním případě působí jako vzácně vyvážená – ani bezradná, ani chtěná, ani nedomyšlená, ani schematická. Je pokorná. V Česku nerežíroval Radok operu víc než deset let – a brněnská inscenace jasně říká, že to byla škoda. Má totiž co říci, a to několikrát víc než někteří jiní.
Třistaletá Emilia Marty ožívá v tomto představení jako zahořkle nešťastná, vyhaslá a zoufalá, nikoli však cynicky krutá žena. Její poznání, že život bez konečnosti, bez smrti, ztrácí smysl, je uvěřitelné a aktéři příběhu je chápou.
Marko Ivanović se zatím jako výrazně operní dirigent neprofiloval. Do souřadnic hudebního divadla patří, a to dokonce i jako autor nebo jako aranžér, ale stejně tak patří třeba k edukativním orchestrálním koncertům pro mladé a doposud i k pardubické filharmonií. Má-li v lednu nastoupit do brněnské opery, nemohl se uvést lépe než novou janáčkovskou inscenací. Není typem maestra nořícího se do odkazu klasika. Spíše dává najevo, aniž by s klasikou bojoval, že má svůj názor. Detektivní konverzační drama obdařuje až překvapivým lyrismem. Janáčkovu hudbu cítí méně vyhroceně, nezvýrazňuje v ní exaltovanou zkratkovitost. Zpočátku to dokonce vede k pocitu menšího spádu děje. Ani ve scéně se senilním staříkem Haukem, ve vzpomínce na Španělsko, není přítomno tolik náhle probuzeného elánu jako v jiných inscenacích. O to působivější je dirigentovo posílení závažnosti závěru opery – generální pauzou, odsazením, pomalým tempem.
Titulní role je svěřena švédské sopranistce Gittě-Marii Sjöberg, která není typem heroiny, není ani výrazně dramatickým hlasem. Působí zranitelněji, lidsky, její postava není monstrem. Zpívá bez jakéhokoli tlaku, někdy je dokonce v dynamice z hlediska srozumitelnosti textu trochu překryta orchestrem. Nedominuje tolik. Postavu však zpívá a hraje velmi přesvědčivě. Její protihráči se sešli v inscenaci v reprezentativním pěveckém výběru, typově jsou odlišeni a každý je oborově na svém místě.
Jediným dramaturgickým problémem této opery je Prusův syn Janek, jehož dobrovolný odchod ze života, závažný dějový faktor, důležitý moment, o němž se divák dozvídá před vrcholem hry, nelze asi v dané zkratce nikdy dostatečně přesvědčivě psychologicky vyargumentovat. Barytonista Svatopluk Sem, jeho dominantní otec, ústřední mužská figura, zpívá, deklamuje i hraje velmi přirozeně. Je umělecky v nejlepších letech. Stejně tak tenorista Aleš Briscein. Žádná hlasová forze, žádné postávání či přehrávání. S nimi Eva Štěrbová, Peter Račko, Petr Levíček, František Ďuriač a další. Srdečný premiérový ohlas byl plně zasloužený.
David Radok se rozhodl hrát celou operu bez pauzy. Jednotlivá dějství zůstávají zřetelně oddělena, ale odpadá vyrušení přestávkovým vytržením z atmosféry a nesouvisejícím klábosením. Stopáž čistého času díla kolem sta minut takovou soustředěnost umožňuje bez problémů. Děj získal na soudržnosti a atmosféře, má tah až k závěrečnému poselství. U Čapka je ve hře možná trochu mravoučné, v Janáčkově opeře je stručně úderné. Režisér s dirigentem zvolili jeho zvýraznění slyšitelným zmírněním tempa, doprovázeného pomalým zavíráním opony. Vzácně dávají čas pointu pochopit a prožít. Stojí za to, je přes atraktivní zábavnost podání především moudrá.
Leoš Janáček: Věc Makropulos, libreto skladatel podle komedie Karla Čapka. Hudební nastudování: Marko Ivanović, režie: David Radok, scéna: Ondřej Nekvasil, Zuzana Ježková, kostýmy: Zuzana Ježková, světelný design: Petr Kozumplík, sbormistr: Pavel Koňárek, dramaturgie: Pavel Petráněk. Emilia Marty – Gitta-Maria Sjöberg, Albert Gregor – Aleš Briscein, Solicitátor Vítek – Petr Levíček, Kristina – Eva Štěrbová, Jaroslav Prus – Svatopluk Sem, Janek – Peter Račko, Advokát dr. Kolenatý – František Ďuriač, Strojník – Jiří Klecker, Poklízečka – Jitka Zerhauová, Hauk-Šendorf – Josef Škrobánek, Komorná – Jana Hrochová Wallingerová. Orchestr a sbor Janáčkovy opery ND Brno. 21. listopadu 2014, Janáčkovo divadlo, Brno, premiéra. V rámci festivalu Janáček Brno 2014.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..