Festival Janáček Brno 2020 zahájil Carsenův Osud

29. září 2020, 15:30
Festival Janáček Brno 2020 zahájil Carsenův Osud

Navzdory nepředvídatelnosti koronavirové situace byl v Janáčkově divadle v Brně včera zahájen festival Janáček Brno 2020. Slavnostní zahájení přehlídky obstarala premiéra opery Osud Leoše Janáčka v režii Roberta Carsena, jednoho z oceňovaných operních režisérů současnosti. Ostatně brněnské publikum mělo možnost se s jeho režijními vizemi Janáčkových oper seznámit již v minulosti; Carsenovo uchopení Věci Makropulos či Káti Kabanové patří k tomu nejlepšímu, co se na prknech Národního divadla v Brně za poslední léta objevilo. Inscenace Osudu na letošním ročníku Janáčkovského festivalu je nicméně ještě o něco výjimečnější neboť ji režisér vytvořil tentokrát přímo pro brněnskou operu. Kostýmy navrhla Annemarie Woods, scénu vytvořil Radu Boruzescu. V roli skladatele Živného se představili Philip Sheffield (starý Živný) a Enrico Casari (mladý Živný), jeho osudovou lásku Mílu Válkovou ztvárnila Alžběta Poláčková a její matku Natascha Petrinsky. Jako dr. Suda vystoupil Peter Račko, jako malíř Lhotský Jan Šťáva a Lukáš Bařák propůjčil svůj hlas postavě Konečného. Hudebního nastudování je dílem Marko Ivanoviće, který včerejší premiéru také řídil.

Osud bývá nezřídka označován za problematickou operu se zmateným příběhem a nedokonalým libretem. O tom, že skladatel nebyl s finální podobou textu spokojen, svědčí jeho prosby o pomoc s přepracováním libreta adresované literátům, mezi které patřil například spisovatel František Skácelík nebo později Jaroslav Kvapil. Ačkoliv Janáček požádal o libreto přítelkyni své zesnulé dcery Olgy, mladinkou básnířku Fedoru Bartošovou možná poněkud ukvapeně, svými dalšími zásahy a neustálými změnami jí práci na textu příliš neusnadňoval. Janáček totiž chtěl, aby Bartošová vyhotovila operní libreto dle jeho vlastního prozaického textu, skladatel jej však často upravoval, přidával a vypouštěl postavy. Bartošové nezbývalo než pracovat za pochodu a s nejistými vyhlídkami na finální podobu. Ačkoliv je příběh o Živném a Míle – za kterým se skrývalo Janáčkovo milostné vzplanutí pro Kamilu Urválkovou (ta je předobrazem díla) – z různých důvodů problematický, existují inscenace, které dokáží vynést podivuhodnou a až svíravě osobní krásu opery na povrch.

Jméno světově proslulého režiséra sebou možná nese představu grandiózní podívané, Carsen ve svých režiích spíše než povrch akcentuje jemnou práci s postavami, jejich motivacemi a emocemi. Také scénografie je tedy toliko pasivním pozadím, které rámuje mezilidskou akci na jevišti. Výsledkem je tak spíše subtilnější divadelní hra bez umělého pozlátka. Vizuální dojem tady proto může být v tom nejlepším slova smyslu až činoherní. Nejinak tomu bylo právě v případě inscenace Osudu – scénu vytvořil rumunský scénograf Radu Boruzescu a kostýmy navrhla Annamarie Woods, obojí je realistické a dobové. Tvůrci se nechali inspirovat lázeňskou atmosférou, a tak se primárním dějištěm opery stává koncertní sál, jaký bychom mohli nalézt na kolonádě každého lázeňského města. Stejně tak kostýmy, kterým vévodily světlé obleky s klobouky, vycházely přímo z lázeňské módy. Ve druhém a třetím aktu zůstala scéna prakticky nezměněna, pouze lázeňské obleky nahradila civilnější dobová móda. Ve druhém aktu byl sál na jevišti zbavený hlediště tak, aby vzniklo domácí prostředí s klavírem. Režie se tedy nepokoušela dílo nijak aktualizovat či přenést do současnosti, ale zůstala věrná původnímu zakotvení příběhu. Realismus však neubírá počáteční slavnostnosti zhola nic – úvodní scéna s jevištěm zaplněným lázeňskými hosty, kteří se baví, tančí a zpívají je bezesporu působivá. Důležitou součástí Carsenovy režie je také práce se světlem, kterou navrhl společně s Peterm van Praetem. Plná síla světelného designu se projeví především ve scéně, kdy se Míla s Živným ocitnou o samotě a lehce namodralá barva blížícího se večera dodává prostoru současně tísnivé a intimní vyznění.

Největší pozornost ve svých inscenacích Carsen nicméně věnuje hereckým výkonům a ani v Brně tomu nyní nebylo jinak. Pro Osud si však režisér připravil jednu zásadní změnu – postavu skladatele Živného rozdělil mezi dva zpěváky. Jeho mladší inkarnaci ztvárnil Enrico Casari, jeho stávajícímu, odrostlému Já propůjčil podobu a hlas Philip Sheffield. Carsenovi se tak podařilo jedinou změnou zcela přirozeně překlenout rozdíl sedmnácti let mezi jednotlivými dějstvími. Současný Živný se rozvzpomíná na dávná léta svého milostného vzplanutí i na onu osudnou noc, kdy zahynula jeho milá a její matka. Herecké výkony jsou prodchnuté emocemi a obzvláště obě podoby Živného vynikají až sebedestruktivní vášní. Pěvecky měla opera také co nabídnout. Výtečná Alžběta Poláčková v roli Míly byla okouzlující převážně v lyričtějších podobách druhého dějství, kde zazářila také herecky jako nešťastná a minulostí sužovaná, přesto však plně milující partnerka a opora operního protagonisty. Enrico Casari byl nejsilnější v dramatických a ohnivých okamžicích, kdy Živného prudká letora zvítězila nad sebeovládáním. Pochvalu si zaslouží také velmi dobrá dikce a zvládnutí nelehkého českého jazyka, který byl ve zpěvákově provedení prakticky bezvýhradně srozumitelný. S výslovností trochu zápasil Philip Sheffield jako starší Živný – ačkoliv začátky slov a frází byly vesměs bezchybné, střední části mnohých slov i vět nebyly dostatečně vyartikulovány , místy slova spolykal celá. Pěvecky však podal energický výkon, který byl nejuhrančivější právě ve třetím jednání, kde dostal přirozeně nejvíce prostoru. (U obou zpěváků však byla občas zřetelná určitá rytmická nepropojenost s orchestrem, kterou lze pravděpodobně dávat za vinu i nezvyklé situaci kolem různých omezení, která nepochybně znesnadňovala přípravu opery.) Matka Míly ztvárněna Nataschou Petrinsky si s nelehkými výškami poradila s přehledem a jistotou, ačkoliv místy za cenu menší srozumitelnosti. V relativně krátkém čase však dokázala ženě stižené šílenstvím dodat věrohodnost i jistou děsivou nepředvídatelnost. Z vedlejších rolí je třeba vyzdvihnout bonvivánského Jana Šťávu, který se svým mohutným basem představil jako malíř Lhotský, neméně dobrý výkon podal také Peter Račko se svým dr. Sudou. Výčet povedených interpretací by nebyl kompletní bez herecky i pěvecky skvělého Petra Hrůši v roli malého a bezbranného Doubka. Orchestr pod vedením a nastudováním Marka Ivanoviće byl zpěvákům pevnou oporou a dirigentovi se navíc podařilo nalézt a vynést na světlo mnohé z Janáčkových něžných lyrismů. Obzvláště jímavé byly sólové housle koncertní mistryně Lenky Kuželové a neméně emocemi nabité a výrazově pestré bylo také sólo Libora Kučery z violoncellové sekce.

Carsenova režie stavěla na subtilním vizuálním dojmu a vysoké expresivitě a citovosti hlavních postav – koneckonců pro Janáčkův Osud je tato kombinace více než příznivá. Zdali posluchač a divák režii ocení, bude především na jeho vkusu. Preferuje-li tento takřka činoherní a převážně realistický (bez ohledu na vzpomínkový) charakter inscenace, bude s operou více než spokojen. Pokud však dává přednost méně realistickému ukotvení příběhu, mohl by snít o oscilování mezi skutečným světem a fantazií. Tak či tak představuje nové nastudování opery více než uspokojivý začátek festivalu Janáček Brno 2020. Doufejme, že přijdou další takové produkce.

 

Dirigent: Marko Ivanović

Režie: Robert Carsen

Dramaturg: Ian Burton

Scéna: Radu Boruzescu

Kostýmy: Annemarie Woods

Světelný design: Peter van Praet a Robert Carsen

Choreografie: Lorena Randi

Sbormistr: Pavel Koňárek

Asistent režie: Gilles Rico

OBSAZENÍ:

Živný, skladatel: Enrico Casari & Philip Sheffield

Míla Válková: Alžběta Poláčková

Matka Mílina: Natascha Petrinsky

Dr. Suda: Peter Račko

Lhotský, malíř: Jan Šťáva

Konečný: Lukáš Bařák

Slečna Stuhlá, učitelka: Daniela Straková-Šedrlová

Doubek (dítě): Petr Hrůša

Poeta: Michael Robotka

  1. dáma / Sl. Pacovská: Andrea Široká
  2. dáma / Pí. Majorová: Tereza Kyzlinková

Student: Michael Robotka

Stará Slovenka: Jitka Zerhauová

Pí. Radová: Jana Hrochová

Mladá vdova: Hana Kopřivová

Inženýr: Pavel Valenta

Verva, elév: Lukáš Bařák

Součková, elévka: Marta Reichelová

Kosinská, elévka: Jarmila Balážová

Doubek: Michael Robotka, Petr Štych

Sklepník: Martin Novotný

Hrázda: Ondřej Koplík

  1. září 2020, Janáčkovo divadlo

Foto archiv NdB

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více

Pro čtvrtý abonentní koncert cyklu Filharmonie doma, který se odehrál 14. března v Besedním domě a nesl označení Mozartiana, zvolila Filharmonie Brno, tentokrát pod vedením česko-japonského dirigenta Chuheie Iwasakiho, čtyři skladby z 18.–20. století. Tato díla dramaturgicky spojuje buď přímo vznik v období klasicismu nebo inspirace hudebními postupy pro toto období typickými. Jako sólistka se v první polovině koncertu představila flétnistka Martina Venc Matušínskávíce

Druhou zastávkou krátkého česko-německého turné klavírního tria Neues Klaviertrio Dresden se stal 6. března v 16 hodin koncertní sál Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění. V celkem čtyřech městech (Praha, Brno, Lipsko a Drážďany) zazněl program složený ze světových premiér dvou českých a dvou německých skladatelů.  více

Steven Johnston je skotský písničkář, který v poslední době používá pseudonym Damask Rose. Stejně se jmenuje i album které v roce 2022 natočil v Brně s producenty Pavlem Šmídem a Vojtěchem Svatošem. Se stejným producentským týmem nyní pracuje na druhém albu.  více

Roky zakončené číslicí 4 jsou pro českou kulturu důležitým symbolem. Nejinak je tomu i letos, kdy si v rámci Roku české hudby 2024 připomínáme významná výročí spjatá s některými kulturními institucemi a řadou jmen známých hudebních skladatelů a umělců. Tím nejskloňovanějším je bezesporu Bedřich Smetana (1824–1884), u něhož si připomínáme hned dvě jubilea – dvě stě let od narození a sto čtyřicet let od úmrtí. K oslavám se samozřejmě připojila i Filharmonie Brno, která připravila pro diváky dva koncerty s názvem Smetana 200 konané 29. února a 1. března v Janáčkově divadle. Recenze se pojí s prvním z nich. Orchestr vystoupil pod taktovkou švýcarského dirigenta Michaela Tabachnika a mimo jiné doprovodil mladého tuzemského klavíristu Marka Kozáka. Program se však nevztahoval pouze ke tvorbě Bedřicha Smetany, naopak dal vyniknout kontextu autorovy doby skrze díla Ferenze Lizsta a Richarda Wagnera.  více

Čtyřicetidenní postní doba, v níž se právě nacházíme, značí pro většinu z nás přípravu slavení Velikonoc. Tento čas představuje příležitost k vlastnímu zamyšlení a ztišení v podobě modliteb. Sbor Ensemble Versus se mimo jiné věnuje duchovní a liturgické hudbě, pro letošní postní období si připravil ojedinělý komponovaný večer, jenž se uskutečnil ve středu 28. února v kostele sv. Augustina. Propracovanost a výjimečnost koncertu se propisovala nejen do pěveckých čísel, ale také do improvizací olomouckého varhaníka Karla Martínka a režie Kateřiny Křivánkovévíce

Koncerty Brno Contemporary Orchestra (BCO) lze jen stěží označit za tradiční. Jsou ale vystoupení, která se i tomuto vymykají a hranici ještě posouvají. Takovým byl úterní koncert pojmenovaný Ministerstvo pravdy: vyprávění o hudbě, která neumí budovat lepší zítřky. BCO pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra provedlo v budově bývalého OV KSČ tři kompozice na první pohled odlišné přesto propojené. Před začátkem programu posluchači vyslechli hlavní rozhlasové zpravodajství z 26. února 1974. U pamětníků tento krok mohl vyvolat lehce nahořklou nostalgii, pro mladší šlo o krásnou ukázku vysílání v období těžké normalizace.  více

Přihodilo se vám někdy, že jste byli přítomni události a už v jejím průběhu jste si uvědomili, že se stáváte součástí historického okamžiku? Tento povznášející pocit jsem už znala, a proto mám radost, že jsem ho mohla prožít znovu na koncertě s názvem Na pomezí žánrů, který se konal 23. února v HaDivadle. U příležitosti 102. výročí narození rozhlasového barda Jaromíra Nečase a jako úvodní koncert oslav 100 let vysílání ho uspořádal Český rozhlas Brno v čele s folklorním dramaturgem Jaroslavem Kneislem.  více

Když se zmíní cembalo, většina lidí si představí hudbu starou, zejména barokní. Ač se zdálo, že cembalu po vynálezu kladívkového klavíru odzvonilo, mnozí autoři hudby 20. století pochopili, že se jedná o nástroj, který má sice jiné zvukové vlastnosti než piano, je však stále nástrojem plnohodnotným. Pravdivost této teze se ve čtvrtek 22. února v Besedním domě pokusila dokázat Filharmonie Brno pod vedením německého dirigenta Alexandera Liebreicha. Spolu s věhlasným cembalistou Mahanem Esfahanim provedla tři skladby 20. století, které cembalo postavily do tří různých rolí.  více

Diversní jaro v roce 2024 započalo prvním orchestrálním koncertem Ensemble Opera Diversa pod taktovkou dirigenta Patrika Červáka konaným v Domě pánů z Kunštátu v úterý 20. února. Dramaturgický koncept inspirovaný mýtickými náměty z oblasti antiky, ale také fantazijního světa spisovatele a filologa Johna Ronalda Reuela Tolkiena, netradičně podpořil i improvizovaný videoart tvůrce Tomáše Hrůzy. Sólově za doprovodu orchestru vystoupil kytarista Vít Dvořáčekvíce

Také Filharmonie Brno v čele se šéfdirigentem Dennisem Russellem Daviesem se letos přidává k oslavám Roku české hudby. V Janáčkově divadle se včera uskutečnil koncert věnovaný vokálně-instrumentálním dílům dvou exilových skladatelů rozdílných epoch – Antonína Rejchy (1770–1836) a Jana Nováka (1921–1984). V rámci večera se představili Český filharmonický sbor Brno pod vedením sbormistra Petra FialyMartina Janková (soprán), Pavla Vykopalová (mezzosoprán), Aleš Briscein (tenor) a Jiří Brückler (bas).  více

Pondělním koncertem Africa calls Europe byl v sále Konventu Milosrdných bratří zahájen XXI. ročník cyklu Barbara Maria Willi uvádí... Jak název večera napovídá, divákům bylo předvedeno propojení evropských a (nejen) afrických vlivů. O tento zajímavý dramaturgický počin se postaralo londýnské flétnové kvarteto i Flautisti ve složení Jitka KonečnáDoris KitzmantelIlona Veselovská a Monika Wimberger Devátá, ke kterému se v několika skladbách připojil perkusionista Jakub Kupčík. V první polovině večera nejdříve zazněla díla z renesanční a barokní epochy, ve druhé pak kompozice soudobých autorů.  více

Roky končící číslicí čtyři mají pro českou hudbu zásadní význam – kromě předních představitelů klasické hudby, ze kterých lze jmenovat Leoše Janáčka, Josefa Suka či Antonína Dvořáka, slaví svá jubilea také zásadní autoři české nonartificiální hudby jako například Jiří Šlitr či Karel Kryl. Tím nejzásadnějším výročím, které však letošek připadá, je bezesporu 200 let od narození zakladatele moderní české hudby Bedřicha Smetany. Národní divadlo Brno se tedy oslavy spojené s Rokem české hudby rozhodlo v projektu Smetana200 zahájit uvedením nové inscenace Smetanova Dalibora v koprodukci s Welsh National Opera. Představení režíroval David Pountney, jehož práce může být brněnským milovníkům opery známa například z inscenace Z mrtvého domu, která se uskutečnila v rámci festivalu Janáček Brno 2018. O hudební nastudování Dalibora se postaral Tomáš Hanus, který provedení při premiérovém uvedení v pátek 2. února rovněž řídil. Scénu navrhl Robert Innes Hopkins, kostýmy připravila Marie-Jeanne Lecca a světelného designu se ujal Fabrice Kebour. Postavy Smetanovy opery ztvárnili Tomasz Konieczny (Vladislav, král český), Peter Berger (Dalibor z Kozojed), Csilla Boross (Milada), Daniel Kfelíř (velitel stráže Budivoj), David Szendiuch (žalářník Beneš), Ondřej Koplík (Vítek), Jana Šrejma Kačírková (Jitka) a Petr Karas (soudce).  více

Podívat se na jednu z brněnských ikon nezvyklou optikou se snaží nová hudební inscenace Cabaret Janáček. Hudebního génia a inovátora v žánrově neobvyklém projektu propojili arthub Tamuza a Cabaret des Pechés, na jehož komorním jevišti se před diváky u stolků odehrál hodinový průřez Janáčkovým životem s nejznámějšími úryvky z jeho děl. A to vše za se děje za asistence mima, tří pěvců (lyrický a dramatický soprán s barytonem) s pianistkou a vše je navrch hned natřikrát alternováno.  více

Jako romantický muzikál podle bestselleru Johanny Spyri inzeruje Městské divadlo Brno svoji poslední novinku Heidi. Česká premiéra známého „příběhu děvčátka z hor“ ale dopadla všelijak. Nová hudební inscenace je totiž už ve svém originálním muzikálovém zpracování barvotiskovým kýčem, z jehož přeslazené schematičnosti málem až rozbolí zuby. Lineární režie Stanislava Moši tyto sladkobolné valéry v hudebním díle dvou německojazyčných autorů, skladatele a textaře Michaela Schanzeho a scenáristy Hanse Dietera Schreeba, při jeho prvním tuzemském uvedení ještě podtrhla.  více

Nejčtenější

Kritika

Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více