Festival Janáček Brno 2020 zahájil Carsenův Osud

29. září 2020, 15:30
Festival Janáček Brno 2020 zahájil Carsenův Osud

Navzdory nepředvídatelnosti koronavirové situace byl v Janáčkově divadle v Brně včera zahájen festival Janáček Brno 2020. Slavnostní zahájení přehlídky obstarala premiéra opery Osud Leoše Janáčka v režii Roberta Carsena, jednoho z oceňovaných operních režisérů současnosti. Ostatně brněnské publikum mělo možnost se s jeho režijními vizemi Janáčkových oper seznámit již v minulosti; Carsenovo uchopení Věci Makropulos či Káti Kabanové patří k tomu nejlepšímu, co se na prknech Národního divadla v Brně za poslední léta objevilo. Inscenace Osudu na letošním ročníku Janáčkovského festivalu je nicméně ještě o něco výjimečnější neboť ji režisér vytvořil tentokrát přímo pro brněnskou operu. Kostýmy navrhla Annemarie Woods, scénu vytvořil Radu Boruzescu. V roli skladatele Živného se představili Philip Sheffield (starý Živný) a Enrico Casari (mladý Živný), jeho osudovou lásku Mílu Válkovou ztvárnila Alžběta Poláčková a její matku Natascha Petrinsky. Jako dr. Suda vystoupil Peter Račko, jako malíř Lhotský Jan Šťáva a Lukáš Bařák propůjčil svůj hlas postavě Konečného. Hudebního nastudování je dílem Marko Ivanoviće, který včerejší premiéru také řídil.

Osud bývá nezřídka označován za problematickou operu se zmateným příběhem a nedokonalým libretem. O tom, že skladatel nebyl s finální podobou textu spokojen, svědčí jeho prosby o pomoc s přepracováním libreta adresované literátům, mezi které patřil například spisovatel František Skácelík nebo později Jaroslav Kvapil. Ačkoliv Janáček požádal o libreto přítelkyni své zesnulé dcery Olgy, mladinkou básnířku Fedoru Bartošovou možná poněkud ukvapeně, svými dalšími zásahy a neustálými změnami jí práci na textu příliš neusnadňoval. Janáček totiž chtěl, aby Bartošová vyhotovila operní libreto dle jeho vlastního prozaického textu, skladatel jej však často upravoval, přidával a vypouštěl postavy. Bartošové nezbývalo než pracovat za pochodu a s nejistými vyhlídkami na finální podobu. Ačkoliv je příběh o Živném a Míle – za kterým se skrývalo Janáčkovo milostné vzplanutí pro Kamilu Urválkovou (ta je předobrazem díla) – z různých důvodů problematický, existují inscenace, které dokáží vynést podivuhodnou a až svíravě osobní krásu opery na povrch.

Jméno světově proslulého režiséra sebou možná nese představu grandiózní podívané, Carsen ve svých režiích spíše než povrch akcentuje jemnou práci s postavami, jejich motivacemi a emocemi. Také scénografie je tedy toliko pasivním pozadím, které rámuje mezilidskou akci na jevišti. Výsledkem je tak spíše subtilnější divadelní hra bez umělého pozlátka. Vizuální dojem tady proto může být v tom nejlepším slova smyslu až činoherní. Nejinak tomu bylo právě v případě inscenace Osudu – scénu vytvořil rumunský scénograf Radu Boruzescu a kostýmy navrhla Annamarie Woods, obojí je realistické a dobové. Tvůrci se nechali inspirovat lázeňskou atmosférou, a tak se primárním dějištěm opery stává koncertní sál, jaký bychom mohli nalézt na kolonádě každého lázeňského města. Stejně tak kostýmy, kterým vévodily světlé obleky s klobouky, vycházely přímo z lázeňské módy. Ve druhém a třetím aktu zůstala scéna prakticky nezměněna, pouze lázeňské obleky nahradila civilnější dobová móda. Ve druhém aktu byl sál na jevišti zbavený hlediště tak, aby vzniklo domácí prostředí s klavírem. Režie se tedy nepokoušela dílo nijak aktualizovat či přenést do současnosti, ale zůstala věrná původnímu zakotvení příběhu. Realismus však neubírá počáteční slavnostnosti zhola nic – úvodní scéna s jevištěm zaplněným lázeňskými hosty, kteří se baví, tančí a zpívají je bezesporu působivá. Důležitou součástí Carsenovy režie je také práce se světlem, kterou navrhl společně s Peterm van Praetem. Plná síla světelného designu se projeví především ve scéně, kdy se Míla s Živným ocitnou o samotě a lehce namodralá barva blížícího se večera dodává prostoru současně tísnivé a intimní vyznění.

Největší pozornost ve svých inscenacích Carsen nicméně věnuje hereckým výkonům a ani v Brně tomu nyní nebylo jinak. Pro Osud si však režisér připravil jednu zásadní změnu – postavu skladatele Živného rozdělil mezi dva zpěváky. Jeho mladší inkarnaci ztvárnil Enrico Casari, jeho stávajícímu, odrostlému Já propůjčil podobu a hlas Philip Sheffield. Carsenovi se tak podařilo jedinou změnou zcela přirozeně překlenout rozdíl sedmnácti let mezi jednotlivými dějstvími. Současný Živný se rozvzpomíná na dávná léta svého milostného vzplanutí i na onu osudnou noc, kdy zahynula jeho milá a její matka. Herecké výkony jsou prodchnuté emocemi a obzvláště obě podoby Živného vynikají až sebedestruktivní vášní. Pěvecky měla opera také co nabídnout. Výtečná Alžběta Poláčková v roli Míly byla okouzlující převážně v lyričtějších podobách druhého dějství, kde zazářila také herecky jako nešťastná a minulostí sužovaná, přesto však plně milující partnerka a opora operního protagonisty. Enrico Casari byl nejsilnější v dramatických a ohnivých okamžicích, kdy Živného prudká letora zvítězila nad sebeovládáním. Pochvalu si zaslouží také velmi dobrá dikce a zvládnutí nelehkého českého jazyka, který byl ve zpěvákově provedení prakticky bezvýhradně srozumitelný. S výslovností trochu zápasil Philip Sheffield jako starší Živný – ačkoliv začátky slov a frází byly vesměs bezchybné, střední části mnohých slov i vět nebyly dostatečně vyartikulovány , místy slova spolykal celá. Pěvecky však podal energický výkon, který byl nejuhrančivější právě ve třetím jednání, kde dostal přirozeně nejvíce prostoru. (U obou zpěváků však byla občas zřetelná určitá rytmická nepropojenost s orchestrem, kterou lze pravděpodobně dávat za vinu i nezvyklé situaci kolem různých omezení, která nepochybně znesnadňovala přípravu opery.) Matka Míly ztvárněna Nataschou Petrinsky si s nelehkými výškami poradila s přehledem a jistotou, ačkoliv místy za cenu menší srozumitelnosti. V relativně krátkém čase však dokázala ženě stižené šílenstvím dodat věrohodnost i jistou děsivou nepředvídatelnost. Z vedlejších rolí je třeba vyzdvihnout bonvivánského Jana Šťávu, který se svým mohutným basem představil jako malíř Lhotský, neméně dobrý výkon podal také Peter Račko se svým dr. Sudou. Výčet povedených interpretací by nebyl kompletní bez herecky i pěvecky skvělého Petra Hrůši v roli malého a bezbranného Doubka. Orchestr pod vedením a nastudováním Marka Ivanoviće byl zpěvákům pevnou oporou a dirigentovi se navíc podařilo nalézt a vynést na světlo mnohé z Janáčkových něžných lyrismů. Obzvláště jímavé byly sólové housle koncertní mistryně Lenky Kuželové a neméně emocemi nabité a výrazově pestré bylo také sólo Libora Kučery z violoncellové sekce.

Carsenova režie stavěla na subtilním vizuálním dojmu a vysoké expresivitě a citovosti hlavních postav – koneckonců pro Janáčkův Osud je tato kombinace více než příznivá. Zdali posluchač a divák režii ocení, bude především na jeho vkusu. Preferuje-li tento takřka činoherní a převážně realistický (bez ohledu na vzpomínkový) charakter inscenace, bude s operou více než spokojen. Pokud však dává přednost méně realistickému ukotvení příběhu, mohl by snít o oscilování mezi skutečným světem a fantazií. Tak či tak představuje nové nastudování opery více než uspokojivý začátek festivalu Janáček Brno 2020. Doufejme, že přijdou další takové produkce.

 

Dirigent: Marko Ivanović

Režie: Robert Carsen

Dramaturg: Ian Burton

Scéna: Radu Boruzescu

Kostýmy: Annemarie Woods

Světelný design: Peter van Praet a Robert Carsen

Choreografie: Lorena Randi

Sbormistr: Pavel Koňárek

Asistent režie: Gilles Rico

OBSAZENÍ:

Živný, skladatel: Enrico Casari & Philip Sheffield

Míla Válková: Alžběta Poláčková

Matka Mílina: Natascha Petrinsky

Dr. Suda: Peter Račko

Lhotský, malíř: Jan Šťáva

Konečný: Lukáš Bařák

Slečna Stuhlá, učitelka: Daniela Straková-Šedrlová

Doubek (dítě): Petr Hrůša

Poeta: Michael Robotka

  1. dáma / Sl. Pacovská: Andrea Široká
  2. dáma / Pí. Majorová: Tereza Kyzlinková

Student: Michael Robotka

Stará Slovenka: Jitka Zerhauová

Pí. Radová: Jana Hrochová

Mladá vdova: Hana Kopřivová

Inženýr: Pavel Valenta

Verva, elév: Lukáš Bařák

Součková, elévka: Marta Reichelová

Kosinská, elévka: Jarmila Balážová

Doubek: Michael Robotka, Petr Štych

Sklepník: Martin Novotný

Hrázda: Ondřej Koplík

  1. září 2020, Janáčkovo divadlo

Foto archiv NdB

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Jedno starší – pravda, ne úplně typické – album skupiny Květy začínalo slovy: „Nejtišší kapela na světě tak, aby nerušila sousedy.“ To nejnovější, nazvané trochu záhadně Květy Květy, začíná textem: „Řítíme se do tmy tou největší rychlostí.“ Dá se něco vyvozovat z toho, že kapela kolem Martina E. Kyšperského v nejpomalejším roce, v době lockdownu, přišla s nejrychlejším a možná s nejenergičtějším albem za svou kariéru? Nebo je důležitější, že přes veškerý tlak, který z Květů Květů coby kolektivní práce vyvěrá, jde vlastně o velmi samotářskou a intimní desku?  více

Sedmý rok své oficiální existence završil brněnský bigband Cotatcha Orchestra dlouho připravovaným debutovým albem autorských skladeb tří komponistů – většinou z pera pianisty Martina Konvičky, s mírným přispěním Jiřího Levíčka a bandleadera Jiřího Kotači. Název Bigbandová elektronika/Bigband Electronics naznačuje, že skladby překračují čistě jazzový rámec směrem k různým nadžánrovým fúzím, ale pevné mantinely tím rozhodně nevymezuje.  více

Tomáš Kytnar, šéf brněnského klubu Stará Pekárna a kapelník skupiny Tady To Máš, léta zhudebňoval slovenské texty. Několik svých alb postavil na poezii současných slovenských básníků Judity Kaššovicové a Erika Ondrejičky. Na otázku, jestli se českým textům vyhýbá záměrně, v rozhovoru pro Brno – Město hudby v roce 2013 odpověděl: „Opravdu trochu přemýšlím o češtině, ale nějak systematicky hledat nebo si dávat inzerát rozhodně nebudu. Jako slovenští básníci vlastně přišli ke mně, musí cestou náhody přijít i ti čeští, nebo ne?“ Uplynulo sedm let. Kytnar od té doby se svou skupinou vydal „slovenská“ alba Srdiečka tiché a Krajina diamantov a… letos přichází změna. Novinka Ryba Květovoň propojila Kytnarův typický skladatelský rukopis s českou poezií Bogdana Trojaka.  více

Poetický název Květy nevadnoucí za sebou skrývá prozatím poslední vydavatelský počin Jiřího Plocka. Kompilační CD oslavuje čtvrtstoletí od vzniku moravské folklorní řady v jeho vydavatelství GNOSIS BRNO. Jde o čtrnáct alb, která vznikala mezi lety 1995 až 2005.  A nejsou to alba ledajaká. Nadšení a cit Jiřího Plocka pro píseň je nesporný, z nahrávek však dýchá mnohem víc. Jde například o zápal samotných zpěváků, který Jiří Plocek během natáčení rozdmýchával, nechal je hrát a zpívat podle jejich vůle a nálady. Musím zdůraznit také samotný výběr interpretů. Jména jsou to dnes již opravdu ikonická – František Okénka, Zdeněk Kašpar, Karel Rajmic, Vlasta Grycová, Jiřina Miklošková a mnozí další. Někteří z nich už bohužel opustili tento svět. Jiní, které na albu slyšíme jako nadané děti, sami už vychovávají další generace zpěváků, například Tomáš Beníček. Záměrně zmiňuji zpěváky, samotné album je i po hudební stránce kvalitní. Všechny písně jsou však přednášeny výjimečnými interprety. I to jim v duchu živé lidové tradice dodává jedinečnost.  více

Dva roky po monotematickém albu Bleděmodré město, za které získala nominaci na žánrového Anděla, vydala brněnská skupina Nevermore & Kosmonaut novinku se záhadným názvem XCR-9. Více prozrazuje podtitul Písně do rakety. Zatímco na minulém albu jsme se s Michalem Šimíčkem a jeho kapelou procházeli ulicemi města Brna, tentokrát nás písničkář, který léta používá přezdívku Kosmonaut, bere na fiktivní cestu do vesmíru.  více

O albu Folk Swings brněnského B-Side Bandu se na sociálních sítích živě diskutuje. Může si big band dovolit hrát „posvátné“ písně českého folku? A co když s ním tyto skladby zpívají přímo jejich autoři jako Jaromír Nohavica, Vlasta Redl nebo Slávek Janoušek? Jenže zatímco oni snad mohli do úprav mluvit, Karel Kryl, Zuzana Navarová nebo Wabi Ryvola úpravy svých písní už okomentovat nemohli… O tom, jak album vznikalo, proč zní Ryvolova Tereza jako kubánský tanec, proč Radek Pastrňák na albu zpívá neznámou píseň a nikoli Františka a proč je Podvod Honzy Nedvěda instrumentální, jsme hovořili s členy orchestru Petrem Kovaříkem a Pavlem Zlámalem. Právě oni totiž pro toto album vytvořili nové aranžmá známých i méně známých folkových písní.  více

Tiché lodi není kapela, ale projekt v Brně žijícího kytaristy a písničkáře Reného Müllera. Zatímco své předchozí album Časy vody (2015) nahrál ještě ve dvojici s Romanem Cipískem Cermanem, svým někdejším spoluhráčem z kapely Hynkovy zámky, na novince se Müller prezentuje úplně sám – jako autor hudby i textů, kytarista i zpěvák nebo – v jeho případě přesněji – vypravěč.  více

Brněnský písničkář s nejkratším vlastním jménem stál donedávna v čele bluesové kapely The Weathermakers. Vedl také efemerní trampské uskupení The Honzíci. To hlavní, čím přitahuje pozornost – vedle kytar a dalších nástrojů, které vyrábí pod značkou Red Bird – je však jeho sólová autorská tvorba. Po vyzrálém debutu Město (2018) se nyní přihlásil s novinkou Potom. V textech jde opět až na dřeň, své osobní problémy dokázal přetavit do nadčasových příběhů a mimořádných básnických obratů. A i když ve většině skladeb opustil bluesovou formu, svou esencí je nahrávka, na které se jako producent opět podílel Martin Kyšperský, bluesová až až.  více

Před nedávnem se v knihkupectvích objevila útlá kniha, na jejímž černobílém přebalu je fotografie hudebníka, redaktora, vydavatele a také jejího autora Jiřího Plocka. Poetický ale hlavně výstižný název Zápisky potulného lidopisce odkazuje nejen na jeho dráhu folklorního redaktora a muzikanta, ale přeneseně také poukazuje na jeho náturu.  více

Ten, koho na předchozím albu brněnské skupiny Budoár Staré dámy (Sůl, 2017) zaujala úvodní výrazná píseň se surrealistickým textem Z ježatých hor, může zajásat. Před třemi lety teprve počínající spolupráce se současným básníkem Luborem Kasalem nyní vyústila v celé album jeho zhudebněných textů. Písně na novince Kostřičky však spojuje ještě jeden charakteristický rukopis: produkce a aranžérský vklad multiinstrumentalisty Tomáše Vtípila.  více

Závěrečný koncert festivalu Janáček Brno 2020 sliboval velkolepé finále. Janáčkovo divadlo mělo hostit Bamberské symfoniky s jejich šéfdirigentem a brněnským rodákem Jakubem Hrůšou. Když se protivirová opatření rozjela naplno, zdálo se, že večer s díly Leoše Janáčka a Richarda Strausse bude muset být zrušen a konec festivalu vyšumí do ztracena. Bamberští symfonikové se však koncertu vzdát nechtěli, a tak společně s organizátory festivalu připravili živý stream nezměněného programu přímo z koncertní síně v Bamberku. V české premiéře zazněla Velká suita z opery Příhody lišky Bystroušky v dirigentově úpravě, druhou polovinou programu se stala Alpská symfonie Richarda Strausse.  více

Mezinárodní festival Janáček Brno 2020 včerejší maďarské představení opery Salome od Richarda Strausse promptně nahradil. Národní divadlo Brno namísto zrušeného hostování nabídlo koncertní program pod prostým názvem Orchestr Janáčkovy opery. Posluchači tak po dlouhé době mohli spatřit hráče, kteří za normálních okolností zůstávají skryti v orchestřišti. Kromě orchestru, který řídil dirigent Robert Kružík, vystoupili také houslista Josef Špaček a klavírista Miroslav Sekera. Program sestával příznačně pouze z děl Leoše Janáčka, a poněvadž původně plánovaná představení se již ve stále se zpřísňujícím karanténním prostředí nepodaří inscenovat, představoval večer na půdě Janáčkova divadla rozloučení s festivalem jako takovým. Posledním živým koncertem festivalu Janáček Brno 2020 je ještě dnešní vystoupení Filharmonie Brno v bazilice Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně.  více

Nedělní odpoledne se neslo ve znamení dalšího z koncertů festivalu Janáček Brno 2020. Prostor v Mozartově sále Reduty dostala hudba komorní v podání souboru Josef Suk Piano Quartet. Tento (rokem založení i věkovým složením) mladý ansámbl si pro návštěvu Brna přichystal skutečně krásný a rozmanitý program. S odpovídajícím nasazením jej také divákům představil.  více

Festival Janáček Brno 2020 patří mezi kulturní podniky, která současné i nastupující restrikce zasáhly nejvíce. Prestižní operní festival zažívá krušné časy. Než omezení zítra propuknou naplno, organizátorům se o víkendu ještě dvakrát podařilo uvést jednu z nejslavnějších oper Leoše Janáčka Její pastorkyňu. Festival původně plánovanou reprízu předsunul z pondělka na dnešek, aby se vyhnul vládním zákazům. Návštěvníci Janáčkova divadla si tak mohli užít operu, která stála u zrodu autorova celosvětového úspěchu, tentokrát v režii ředitele Národního divadla Brno Martina Glasera. Scénu navrhl Pavel Borák a kostýmy připravila Markéta Sládečková. V roli marnotratného a nestálého Števy vystoupil Richard Samek, jeho prchlivého nevlastního bratra a protivníka v lásce Lacu ztvárnil Peter Berger. Nešťastnou Jenůfu hrála a zpívala Pavla Vykopalová a její nevlastní matku, přísnou Kostelničku Karita Mattila. Představení řídil a nastudoval Marko Ivanović.  více

Hrubá hudba se ve svém krátkém, ani ne ročním životě stala fenoménem. Projekt Jiřího Hradila s jeho kapelou Lesní zvěř a Horňáckou muzikou Petra Mičky opěvují kritici, nutí však k přemýšlení i milovníky folkloru, obohacuje klubovou scénu a vyprodává sály. Nejinak se tomu stalo také předposlední zářijový večer v brněnském Kabinetu múz. A to i přes přísná hygienická opatření: povinnost sedět na židlích a dalších omezeních. Jednalo se již o druhý vyprodaný koncert této fúze ve stejném klubu. První se uskutečnil v únoru a byl zároveň křtem alba. Koncerty byly však velmi odlišné a je na nich dokonale vidět, jak se kvůli známým důvodům změnila situace.  více

Nejčtenější

Kritika

Závěrečný koncert festivalu Janáček Brno 2020 sliboval velkolepé finále. Janáčkovo divadlo mělo hostit Bamberské symfoniky s jejich šéfdirigentem a brněnským rodákem Jakubem Hrůšou. Když se protivirová opatření rozjela naplno, zdálo se, že večer s díly Leoše Janáčka a Richarda Strausse bude muset být zrušen a konec festivalu vyšumí do ztracena. Bamberští symfonikové se však koncertu vzdát nechtěli, a tak společně s organizátory festivalu připravili živý stream nezměněného programu přímo z koncertní síně v Bamberku. V české premiéře zazněla Velká suita z opery Příhody lišky Bystroušky v dirigentově úpravě, druhou polovinou programu se stala Alpská symfonie Richarda Strausse.  více