Filharmonie Brno: vzor abonentního koncertu pro dnešek

Filharmonie Brno: vzor abonentního koncertu pro dnešek

Včerejší koncert Filharmonie Brno by se měl nějakým způsobem zakonzervovat a nainstalovat na viditelné místo v zázemí orchestru, ať už bude kdekoliv. Nebyli jsme svědky zázraku, ale poctivé a invenční práce od dramaturgie až po interpretaci. Publikum kromě dobré a dobře zahrané hudby dostalo mimochodem i příklad, jak by mohl a měl abonentní koncert vypadat.

Ideál abonentního koncertu samozřejmě není jediný a jednoznačný, ale přesto si myslím, že by některé aspekty měl splňovat a včera jsme se jich dočkali. V tomto případě to byl na prvním místě aspekt dramaturgický (Vítězslav Mikeš), kdy se podařilo perfektně vyvážit potřebu hrát věci ne zcela běžné a podívat se i do hudební současnosti, a zároveň nestavět před divoké experimenty majitele předplatného, kteří na ně z velké části nejsou zvědaví. Hudba současných skladatelů Giji Kančeliho a Valentina Silvestrova byla stylově skvěle provázaná se Schubertem a Čajkovským, celý koncert se nesl v romantických stylizacích a klasicistním základu, byl stylově sevřený, logický a přitom pestrý. Na druhém místě se hrálo v odpovídajícím prostoru, komorní orchestr s klavírem zní v Besedním domě výborně, orchestr má šťávu. To samozřejmě není jenom věc sálu, ale také energie, s jakou hráči k vystoupení přistupují a ta tentokrát nechyběla – uveďme tuto důležitou skutečnost na místě třetím. Podíl na tom jistě měl i dirigent Ondřej Vrabec, který program poctivě nastudoval a jeho živé vedení jako by polévalo živou vodou i orchestr. K tomu patří i odpovídající sólista – Daniel Wiesner možná nemá tak mediálně efektní jméno ani uměleckou šálu kolem krku, ale je muzikální, s hudbou 20. století si rozumí a jeho výkon má duši, která se promítá do sdělného výrazu. A na posledním místě připomínám věc nikoli nejzbytečnější – bylo plno s výjimkou několika mála míst, a to byly židle v Besedním domě nachystány hodně na husto; kapacita sálu byla využita co nejefektivněji.

Předehra Franze Schuberta Rosamunda patří k divadlení hře, kterou už dnes nikdo nezná, ale hudba je to oblíbená a včerejší koncert otevřela. Schubert se v ní projevuje typicky – biedermeierovsky líbezné melodiе se mísí s ráznými, ale neokázalými dramatickými postupy. Je to krásná ukázka ranného německého romantismu, který se ještě neprobudil ke svým nejvášnivějším projevům. Orchestr zněl mohutně, kompaktně a čitelně zároveň, housle místy až zářily. Představoval bych si poněkud důraznější pizzicato kontrabasů a violoncell, zdálo se mi dost rozmazané. Violoncella se v celkovém zvuku ztrácela a přitom bych neřekl, že hráči nehráli – snad by stálo za to zaexperimentovat i s rozsazením orchestru, snad to na jiných místech sálu bylo lepší. Valse Boston pro klavír a smyčce věnoval Gija Kančeli ironicky své ženě, se kterou nikdy netančil. Identifikovat v kompozici třídobý takt je při poslechu téměř nemožné, skladba kombinuje dlouhé prodlevy s rychlými pasážemi, jednotlivé tóny s výraznými melodickými motivy a ještě výraznějšími pomlkami. Důležitá jsou tempa a načasování, Ondřej Vrabec si poradil bezvadně. Daniel Wiesner zahrál perfektně, u držených tónů se ukázalo, jak pěkně mu klavír zní a jak je to právě v těchto „jednoduchých“ místech důležité. Kontrasty Valsu Boston jsou výrazné (a pro Kančeliho tvorbu typické), ale působily víc naléhavě než agresivně. Návaznost na Schubertova romantického ducha byla plynulá a zdánlivě úplně samozřejmá.

Druhou část koncertu zahájila skladba Valentina Silvestrova Věstnik (Zvěstovatel), s níž jako by se v Besedním domě objevil Mozart po průletu jiným vesmírem. Silvestrovova neoklasická kompozice je opředena odkazy na ruské filosofy i biblické texty a vzbuzuje pocit poselství z minulosti i budoucnosti zároveň. nejedná se o parafrázi nebo citaci Mozartovy hudby, ale o svébytné uchopení jejích postupů, Silvestrovův hudební jazyk je osobitý a dnešní. Témata klavíru i orchestru znějí tak známě, vracejí se, ale přitom se harmonicky pořád někde zapomínají, zastavují, přeznívají a uprostřed všeho je naléhavá potřeba sdělení. Klavír zapadal do orchestrálního zvuku a jeho přemístění do boční části jeviště bylo snad potřebné i technicky pro plynulou návaznost dalšího programu bez rušivého stěhování. Zároveň ale z klavíru opticky udělalo osamělý hlas, který je přesto součástí celku. Klid a napětí byly cítit z celého nastudování, Ondřej Vrabec opět perfektně pracoval s časem včetně náznaku provedení 4’33’’ na závěr (nebyla to ani první věta, ale člověk si nemohl nevzpomenout). Na Mozarta zjeveného navázal Mozart opravdový, ovšem protažený přes opravdový romantismus Petra Iljiče Čajkovského. Ten zase uzavřel stylový kruh od Schubertova romantismu, který teprve procital ze sna. Suita č. 4 G dur zvaná Mozartiana zpracovává čtyři mozartovské zdroje v romantickém duchu, v plném zvuku velkého orchestru a zároveň s láskou ke geniálnímu skladateli. Tu Čajkovskij projevil nepřímo a možná nejokázaleji v rokokové hříčce o věrné pastýřce, kterou vsadil do druhého dějství Pikové dámy. Mozartiana se obrací přímo ke zdroji a kromě třetí věty, kterou tvoří zpracování známého sboru Ave verum corpus, pracuje se skladbami méně populárními. Čtyřvěté schéma evokuje symfonii a třetí věta, v níž se publikum automaticky „chytí“ na notoricky známý hit, její projasněné scherzo. V nejrozsáhlejší čtveté větě v nezničitelné formě téma s variacemi se předvedly všechny skupiny orchestru v nejlepším světle, příležitost dostali i sólisté – především první housle (Marie Petříková) a klarinet – a využili ji beze zbytku. Omlouvám se všem, které jsem nejmenoval, do orchestru nebylo ze zadních řad vidět. Mozartiana zněla romanticky hutně, ale neztrácela mozartovský jas a lehkost, byla to efektní paráda na závěr.

Repríza koncertu je v Besedním domě na programu ještě dnes večer a nějaká volná místa ještě v sále jsou. Normálně v rámci kritik reklamu neprovozujeme, ale tentokrát se mi to zdá na místě.

Franz Schubert: Rosamunda (předehra), Gija Kančeli: Valse Boston pro klavír a smyčce, Valentin Silvestrov: Věstnik (Zvěstovatel) pro smyčce a klavír, Petr Iljič Čajkovskij: Suita č. 4 G dur „Mozartiana“. Hudební nastudování – Ondřej Vrabec, Daniel Wiesner – klavír, Filharmonie Brno. 29. ledna 2015, Besední dům, Brno.

Foto ze zkoušky archiv Filharmonie Brno

Komentáře

Reagovat
  • Pavlína Sládková

    30. leden 2015, 12:24
    Souhlasím do puntíku. S výjimkou těch zasvěcenějších rozborů, na které neškolené a nevzdělané ucho nemá. Ovšem "neškolené" srdce jasně cítilo, že šlo o výjimečný večer, po stránce dramaturgické i muzikantské. Jsem ráda, že je na dnešek ještě pár vstupenek. ...vlastně teď už o tři méně. Beru rodinu.
  • Lenka Němcová

    30. leden 2015, 10:54
    Filharmonie Brno děkuje za zpětnou vazbu a zde fotovzpomínka na včerejší koncert: https://www.facebook.com/media/set/?set=a.838972612808372.1073741952.154653041240336&type=1

Dále si přečtěte

Úvodní koncert letošní Expozice nové hudby byl chytře vymyšlenou hudební cestou od líbivé moderny druhé poloviny 20. století k současnějšímu skladatelskému jazyku. Dva sólové koncerty a dvě kompozice, které pracovaly především s barvou zvuku, tvořily logický celek, který byl přijatelný jak pro příznivce experimentů, tak pro konzervativnější publikum. Takový pořad není jednoduché sestavit a i kdyby se nestalo už nic jiného, tak si dramaturgie zaslouží jednoznačnou pochvalu.  více

Koncertní série Jazz & World Music se vrátila do Besedního domu a s ní také příznivci, které si toto experimentální abonmá Filharmonie Brno v loňském premiérovém roce našlo. Setkání jazzových a klasických hudebníků vzniklo na popud klavíristy Karla Košárka, kterému je hudba na pomezí žánrů blízká a je na ni specialista.  více

První koncert filharmonické sezóny jako by svou dramaturgií klepl posluchače přes prsty, a potom je utěšil a nadchnul výborným provedením. Zahájení se povedlo a jak se říká, byl to sukces.  více




Léta se čtyřkou na konci si v Česku pravidelně připomínáme jako Rok české hudby. Je ale samozřejmé, že výročí nemají pouze čeští skladatelé a jejich díla, ale také skladby autorů zahraničních, nebo takových, u kterých by se dal o zmíněné českosti vést spor. Program s příhodným názvem Rapsodie v modrém 100, složený ze dvou kompozic, které mají v tomto roce své kulaté výročí, s přidáním skladby od letošního jubilanta, provedla ve čtvrtek 11. dubna 2024 v Janáčkově divadle Filharmonie Brno pod vedením Dennise Russella Daviese, který se tentokrát představil také jako klavírní sólista.  více

Neznámý Leoš Janáček a počátky baroka byl název koncertu souboru Musica Florea věnujícího se poučené interpretaci, V roce 1992 ho založil violoncellista a dirigent Marek Štryncl. Od roku 2002 soubor pořádá speciální koncertní řady, v nichž se zaměřuje na prezentaci nově objevených i známých skladeb. A právě večery věnované Janáčkovým drobným liturgickým sborovým skladbám na latinské texty a převážně instrumentálním raně barokním dílům představují koncertní řadu, při které se posluchačům představili sólisté Barbora Kotlánová (soprán), Stanislava Mihalcová (soprán), Daniela Čermáková (alt), Hasan El Dunia (tenor) a Jaromír Nosek (bas).  více

Brněnský Velikonoční festival duchovní hudby vyvrcholil nedělním koncertem v katedrále sv. Petra a Pavla. Napříč letošním 31. ročníkem a také při posledním hudebním večeru zněla díla ryze českých skladatelů. Tentokrát v podání sólistů Pavly Vykopalové (soprán), Jany Hrochové (mezzosoprán), Eduarda Martyniuka (tenor), Jozefa Benciho (bas), varhaníka Petra Kolaře, dále Českého filharmonického sboru Brno pod vedením sbormistra Petra Fialy. Glagolská mše jako prvotřídní záležitost klasické hudby, byla uvedena za doprovodu Filharmonie Brno s milým hostem, dirigentem Tomášem Netopilemvíce

Po Smetanově Daliborovi dorazila v pátek 5. dubna na prkna Janáčkova divadla další z oper velikánů české národní hudby – pohádková Rusalka Antonína Dvořáka na libreto Jaroslava Kvapila. V režii Davida Radoka, který dílo uchopil předně jako vážnou dramatickou a symbolickou operu, z níž mj. zcela vyškrtl komické postavy Hajného a Kuchtíka. Scénografie se rovněž ujal Radok, přičemž vycházel z konceptu Rusalky scénografa Larse-Ake Thessmana uvedené při inscenaci v operním domě GöteborgsOperan roku 2012. Kostýmy navrhla Zuzana Ježková, choreografii připravila Andrea Miltnerová a světelného designu se ujal Přemysl Janda. V pěveckých rolích se představili Jana Šrejma Kačírková (Rusalka), Peter Berger (Princ), Jan Šťáva (Vodník), Eliška Gattringerová (Cizí kněžna), Václava Krejčí Housková (Ježibaba), Tadeáš Hoza (Lovec) a Doubravka SoučkováIvana Pavlů a Monika Jägerová (trojice žínek). Sbor vedl Pavel Koňárek a hudebního nastudování a premiérového uvedení se chopil dirigent Marko Ivanovićvíce

Jedním z nejvýraznějších prvků letošního ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby bylo uvedení úctyhodného počtu skladeb, které zazněly ve světové premiéře. Jednou z těchto kompozic představovalo také Niedzielne rano (Nedělní ráno) skladatele Martina Smolky (*1959), které vzniklo na objednávku festivalu a v podání Cappelly Mariany. Ve složení Barbora Kabátková – soprán, Daniela Čermáková – alt, Vojtěch Semerád – tenor/umělecký vedoucí, Tomáš Lajtkep – tenor a Tomáš Šelc – baryton. Skladba zazněla v pátek 5. dubna v kostele sv. Augustina. Smolkovo dílo bylo doplněno chorálem a kompozicemi ze 13.–16. století.  více

Velké finále 31. ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby se již pomalu a jistě blíží – pomyslný odpočet trojice posledních koncertů zahájil čtvrteční večer 4. dubna v kostele sv. Janů s podtitulem Kantiléna: Zemek Novák, Graham, Emmert. Jak je již z názvu zjevné, dramaturgii koncertu tvořila díla Pavla Zemka Nováka, Petera Grahama a Františka Gregora Emmerta. Stejně patrné však již není, že skladby Zemka Nováka a Grahama se po více než třiceti letech – a právě na 31. ročníku festivalu – dočkaly své světové premiéry. Není bez zajímavosti, že původně měly skladby zaznít společně v rámci vigilie o Bílé sobotě. Samotné interpretace duchovních kompozic brněnských skladatelů se ujaly sopranistky Aneta Podracká Bendová a Jana Vondrů, s nimiž vystoupili varhaník Petr Kolář, dětský sbor Kantiléna pod vedením sbormistra Michala Jančíka a soubor Brno Contemporary Orchestra pod taktovkou Pavla Šnajdravíce

Podobně jako každý rok, byl i v rámci letošního ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby jeden z večerů věnován sólovému varhannímu recitálu. V úterý 2. dubna za varhany ve starobrněnské bazilice Nanebevzetí Panny Marie usedl původem slovenský varhaník Marek Paľa a provedl výběr z varhanních skladeb českých autorů vrcholného a pozdního romantismu, čímž doplnil stávající Rok české hudby. Několik děl úterního programu navíc zaznělo v přinejmenším brněnské premiéře.  více

Neodmyslitelnou součástí Velikonočního festivalu duchovní hudby jsou tři večery tzv. tenebrae obsahem navracející se ke křesťanským obřadům ve Svatém týdnu. Tento rok temné hodinky připadly na středu 27. března – pátek 29. března, a jak už je tradicí, konají se v kostele Nanebevzetí Panny Marie. Letos jsou tyto tři večery výjimečné především z hlediska dramaturgie, jelikož si pořadatelé festivalu objednali nové zhudebnění liturgických textů. Recenze se ohlíží za prvním ze tří večerů, při kterém ve světové premiéře zazněla díla od skladatelů Zdeňka Klaudy a Lukáše Hurníka. Provedení se ujali zpěváci Kristýna Fílová (soprán), Zuzana Čurmová (soprán), Alžběta Symerská (alt), Ondřej Holub (tenor) a Jiří Miroslav Procházka (bas) za doprovodu varhanního pozitivu a sbormistrovského dohledu Zdeňka Klaudy a recitace P. Jana Pacneravíce

Propojení, jednota, rozjímání – těmito slovy lze popsat hudební večer v režii Schola Gregoriana Pragensis pod vedením Davida Ebena a varhaníka Tomáše Thona, který se včera uskutečnil v rámci Velikonočního festivalu duchovní hudby v brněnském Kostele sv. Tomáše. Nejen zpěv gregoriánského chorálu, ale také díla skladatele Petra Ebena (1929–2007) na hodinu zvukově a barevně opanovala i oživila chrámový prostor.  více

Koncertem s názvem Ensemble Inégal: Zelenka včera v kostele sv. Janů zahájil 31. ročník Velikonočního festivalu duchovní hudby, tentokrát s přízviskem Terroir. Toto napůl záhadné slovo, které se s oblibou používá v souvislosti s vínem, pochází z latinského označení pro zemi, půdu a nese v sobě souhrn všech vlivů, zejména pak přírodních podmínek konkrétního místa na zde pěstované rostliny. Tento výraz je tedy metonymicky přenesená na program letošního ročníku VFDH, neboť se skládá výhradně z děl tuzemských autorů, čímž doplňuje probíhající Rok české hudbyvíce

Největší doménou Filharmonie Brno je bezesporu pořádání koncertů klasické hudby. Přesto se občas pod její hlavičkou odehraje koncert, který se tomuto okruhu vymyká a naláká i posluchače, kterým je bližší spíše hudba populární, zejména jazzová. Jednou z těchto akcí byl recitál klavíristy Bojana Z, který se odehrál v úterý 19. března v sále Besedního domu.  více

Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více

Pro čtvrtý abonentní koncert cyklu Filharmonie doma, který se odehrál 14. března v Besedním domě a nesl označení Mozartiana, zvolila Filharmonie Brno, tentokrát pod vedením česko-japonského dirigenta Chuheie Iwasakiho, čtyři skladby z 18.–20. století. Tato díla dramaturgicky spojuje buď přímo vznik v období klasicismu nebo inspirace hudebními postupy pro toto období typickými. Jako sólistka se v první polovině koncertu představila flétnistka Martina Venc Matušínskávíce

Druhou zastávkou krátkého česko-německého turné klavírního tria Neues Klaviertrio Dresden se stal 6. března v 16 hodin koncertní sál Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění. V celkem čtyřech městech (Praha, Brno, Lipsko a Drážďany) zazněl program složený ze světových premiér dvou českých a dvou německých skladatelů.  více

Steven Johnston je skotský písničkář, který v poslední době používá pseudonym Damask Rose. Stejně se jmenuje i album které v roce 2022 natočil v Brně s producenty Pavlem Šmídem a Vojtěchem Svatošem. Se stejným producentským týmem nyní pracuje na druhém albu.  více

Nejčtenější

Kritika

Léta se čtyřkou na konci si v Česku pravidelně připomínáme jako Rok české hudby. Je ale samozřejmé, že výročí nemají pouze čeští skladatelé a jejich díla, ale také skladby autorů zahraničních, nebo takových, u kterých by se dal o zmíněné českosti vést spor. Program s příhodným názvem Rapsodie v modrém 100, složený ze dvou kompozic, které mají v tomto roce své kulaté výročí, s přidáním skladby od letošního jubilanta, provedla ve čtvrtek 11. dubna 2024 v Janáčkově divadle Filharmonie Brno pod vedením Dennise Russella Daviese, který se tentokrát představil také jako klavírní sólista.  více