Folkové prázdniny. Skoro bez folku, ale s odvahou

Festival v Náměšti nad Oslavou oslavil 30 let existence. Kdo přijel poprvé, asi by se názvu Folkové prázdniny podivil a možná by i váhal nad „odvahou“, kterou si vzal letošní ročník jako zastřešující téma. Zatímco název festivalu už skoro ničím jiným než tradicí vysvětlit nelze, odvážné počiny se z jeho průběhu přece jen vylouply, i když to tak zezačátku nevypadalo.

Folkové prázdniny jsou dnes festival, který značnou částí svého programu směřuje k world music, částečně také k folkloru, ale především se žánrově nevymezuje. Dramaturg Michal Schmidt kombinuje kapely způsobem, který se vzpírá racionální analýze. Pokud nad vypsanou sérií účinkujících na hlavním pódiu předem trošku zakroutíte hlavou, budete na místě překvapení, jak vyrovnané celky jednotlivé večery tvoří a jak harmonicky nakonec celý festivalový týden působí. Svůj podíl na tom má i prostředí náměšťského zámku, v jehož parku se větší část programu odehrává. Není to ale jen atmosféra místa, která umocňuje vlastní hudební zážitky, už jeho citlivost, rozměry a kapacita mají na dramaturgii bezpochyby vliv.

Zámecký park je choulostivé místo a sotva se dá předpokládat, že by ho kastelán rád viděl zdupaný tisíci návštěvníků. Zaměření na antihvězdy jistě není pouze výsledkem strachu z poničeného trávníku a vychází především z přesvědčení pořadatelů, ale praktická nutnost se tu s vnitřní potřebou perfektně stýká. Nakonec se tu vedle sebe dobře snesou Gjermund Larsen, Marián Varga, Valkyrien Allstars, Zrní nebo Szidi Tobias. Každý večer vytváří tematický blok, který doplňují menší koncerty a malá divadla na vedlejších pódiích. Jednotlivá vystoupení se nepřekrývají, nepouští se mezi nimi reprodukovaná hudba, návštěvníci se sem sjíždějí spíš jako velká rodina. Mnozí jsou zde po desáté, najdou se i pamětníci prvního ročníku. Kromě očividné lásky k festivalu se tak můžete setkat také s historkami o jeho proměnách od dob, kdy byl skutečně věnován českému folku. Při postupné změně hudební orientace se třeba stalo, že víceméně trampské publikum hromadně odcházelo z vystoupení Oldřicha Janoty.

Současné publikum už tolik neodchází a je ochotné tolerantně přijmout ledacos. Přesto dostalo dost silný a dráždivý impuls v podobě projektu Tři niněry, kterému už jsme se věnovali samostatně➚. Bezprostředně po poprockovém ataku nadšeně přijaté skupiny Zrní to byl náročný nápor na pomezí elektroakustické hudby. Publikum ho z větší části pozorně vydrželo, což pokládám za úspěch. Projekty jsou vůbec tím, co by mělo Folkové prázdniny do budoucnosti charakterizovat. První se pod názvem Tři hlasy uskutečnil minulý rok, letos je následovaly niněry a navíc se přidal ještě hledačský pokus Z kořenů k world music.

Beskydy vlevo, Kudlovice vpravo, world music uprostřed

Iniciátorka „projektového myšlení“ Jitka Šuranská vedla loňské Tři hlasy a společně s Michalem Schmidtem našla i kurátora niněristů Germána Díaze. Navíc bylo její současné trio východiskem hledání kořenů naší vlastní world music. Myslím tím world music vycházející z domácích kořenů, ne desátý odvar z balkánských dechovek nebo hraní si na africké šamany. Autorem asi hodinové koláže byl Marian Friedl, hráč na kontrabas, cimbál a beskydské píšťaly, navíc etnomuzikolog. Byl spojnicí mezi beskydskou kapelou RukyNaDudy, East Jazz Company a triem Jitky Šuranské. Ta zase sáhla k vlastním kořenům a přivedla do Náměště folklorní Ženský sbor z Kudlovic. Všichni společně nacvičili během dvou dnů pořad, jehož výsledkem byla moravská suita ze zdrojů od Dolňácka po Frenštát kombinovanými s úryvky archivních nahrávek a vlastními písněmi.

Byl to důležitý pokus, v němž si všichni zúčastnění ověřili svoje možnosti a schopnosti podle míry, s jakou v něm byli autorsky a organizačně namočení. Stereo beskydské skupinky a kudlovického sboru po stranách pódia fungovalo bezvadně, přehazovalo si témata a dobře si rozumělo. Výbornou práci odvedla rytmika a Martin Krajíček s mandolínou – její proplétání s Friedlovým cimbálem zní skvěle. Z lidového materiálu poněkud nesourodě trčely autorské věci. Jakkoliv v rámci suity mohly až rušit, rád bych je slyšel samostatně, a pokud mají stát u začátku vlastní tvorby pro trio, tak jen houšť. Neoddiskutovatelné výsledky nevzniknou z nečinného čekání na dokonalost. Poněkud bloudivý a bezradný mi přišel saxofon Radima Hanouska – jako by se schopný hráč ve folklorních idiomech nějak ztrácel. Když koncert skončil, beskydští muzikanti šli průvodem přes park společně s kudlovickými ženami, hráli společně pořád dál a potom ještě chvíli koncertovali u stánků s buřty. Nemuseli si nic velkého říkat ani vysvětlovat, všechno šlo jako samo od sebe. Takže kořeny tu bezesporu jsou, teď z nich ještě dostat něco opravdu osobitého a svébytného. Pořad Z kořenů k world music i přes svůj vědecky strohý název živě ukázal, že by to mělo jít.

Vystoupení příležitostného folklorního „bigbandu“ bylo přinejmenším projevem hudebních schopností všech zúčastněných a také kusu odvahy nejen ze strany účinkujících, ale i Michala Schmidta. Ten je pustil na hlavní pódium, aniž mohl tušit, jak celá věc dopadne. Čtvrtečním niněristům i sobotnímu moravskému folkloru s world music předcházelo ve středu vystoupení další příležitostné sestavy. Sešla se při něm Iva Bittová se svým současným spoluhráčem Hamidem Drakem a ansámblem Clarinet Factory. Souhra čtyř klarinetů je v podstatě dokonalá, Iva Bittová je právem osvědčená značka, její spolupráce s bubeníkem navíc nostalgicky připomene dávné duo s Pavlem Fajtem. Hamid Drake je ale při vší pestrosti mnohem přímočařejší hráč a Iva Bittová se už také posunula jinam, z hudebního hlediska nejde o žádnou kopii. Výrazné individuality se ale dostatečně nepropojily a očekávané znásobení účinku se – alespoň u mě – nedostavilo. Krásná kolektivní improvizace, s níž se Iva Bittová přidávala ke Clarinet Factory na pódiu, zůstala spíš ojedinělým zjevením. Zdálo se mi, že se hudebníci drží spíš zpátky a hledí neudělat nějakou chybu, než aby využili příležitosti k překročení vlastního stínu před vstřícně naladěným publikem. Sólo perkuse – zpěv Hamida Drakea a jeho společné hraní s Ivou Bittovou působily silně, Clarinet Factory hráli se svým perfekcionismem, ale opravdového propojení mezi všemi v tom bylo ve výsledku málo.

Meditace ze severu

Jedním z vrcholů festivalu bylo vystoupení Gjermund Larsen Tria z Norska (titulní foto). Obsazení housle, kontrabas a klavír nebo harmonium lehce evokovalo jazzový ansámbl, inspirace byly spíš lidové, vystoupení si ale svými interpretačními parametry sahalo na klasický koncert: docela rád bych Larsenovo trio slyšel v komorním sále bez ozvučení. Gjermund Larsen hrál před dvěma lety➚ na Moravském podzimu s orchestrem Trondheimských sólistů, pro který napsal Osa-suite – energickou a také nepříliš inspirativní skladbu z norských folklorních motivů. O to víc mě zaujal a nakonec až pohltil meditativní a detailně propracovaný projev jeho tria, vyzařující oduševnělé vnitřní světlo. Vzpomínka na letošní Concentus Moraviae v zámecké knihovně, kde něco podobného předvedli Lisa Rydberg a Gunnar Idenstam se také vloudila.

Další norská kapela Valkyrien Allstars navzdory valkýrám v názvu nehřmotí do války, ale stejně jako Gjermund Larsen Trio má ve zvuku cosi éterického a pohlcujícího. Její hudební model je proti Larsenovi přehlednější a brzy i snadněji předem odhadnutelný. Stejně si ale troufám tvrdit, že srovnatelnou folkovou partu u nás nemáme. Valkyrien Allstars mají v obsazení nejen tradiční hardangerské housle, ale také nejkrkolomnější vypravěčku obsahů písní. Norštině tu sice málokdo rozumí, ale po anglickém vysvětlování Tuvy Syvertsen vypadala textová sdělení pořád stejně zapeklitě. Její zpěv to ale hodně vynahrazoval.

Rekapitulace směrem k začátku

Folkové prázdniny mají poklidnou atmosféru a také se pomalu rozjíždějí. Nedělní rodinné odpoledne s dílnami pro děti poněkud oddělilo vystoupení rakouské dechovky Federspiel, která festival v sobotu zahájila. Perfektně ladící a brilantně znějící žestě doplněné o es klarinet, mezi hráči tři solidní zpěváci a jódleři. Jódlerské i instrumentální výkony byly suverénní a zároveň klasicky uměřené: jako by se do vojenské či lidové kapely zamíchal kus vídeňského klasicismu a usedlosti. Pod kompaktním projevem se víceméně ztratila i hudební všehochuť, kterou hráli.

V neděli u mě zabodovalo Sarah Savoy’s Cajun Trio – zpěvačka a harmonikářka z jižní Louisiany s sebou přivezla kus autentické domácí hudby i kuchyně. Jejímu setu na hlavním pódiu předcházelo dlouhé vaření typického cajunského jídla jambalaya s odpočinkovým hudebním doprovodem tria. Došlo samozřejmě i na stejnojmenný hit Hanka Williamse a venkovní improvizovaná kuchyně s unyle preludujícími muzikanty v sobě měla cosi z atmosféry filmu Bratříčku, kde jsi. Při opravdovém vystoupení ale z hudebníků všechna unylost spadla a předvedli se v hodně dobrém světle. Jen pro představu: cajunská hudba je v zásadě country s harmonikou, houslemi a texty částečně ve francouzštině. Hudební program doplňovaly od pondělí do pátku půlhodinové přednášky a dvoudenní kolokvium.

Je samozřejmě nemožné, aby se člověku z týdenního programu líbilo úplně všechno. Některé věci trošku odzívá, občas i něco vynechá. Pro mě byl téměř mrtvý písničkářský pátek, i přes hvězdnou a téměř s nábožnou úctou přijatou účast Glena Hansarda – to je ale čistě věc osobních preferencí. Festivalu slouží ke cti, že ani jedno číslo programu nebyla prázdná výplň. Snaha zaplnit týden v zámeckém parku kvalitní hudbou nezůstává jen u snahy, ale nese solidní a trvanlivé výsledky. Pokud k tomu dramaturgie navíc vydrží u nastoupené nejednoduché cesty specifických projektů, mohl by se z Folkových prázdnin kromě místa „rodinného“ setkávání stát i důležitý a vlivný tvůrčí prostor.

Foto Boris Klepal

Komentáře

Reagovat
  • Simona Vráblíková

    4. srpen 2015, 10:32
    Z letošních Folkovek jsem směla absolvovat pondělní až páteční program. A asi jsem byla na jiném festivalu, nebo co!? Jen nejkontrastnější zážitek. Při koncertu Ivy Bittové, Hamida Drakea a Clarinet Factory jsem sice seděla z boku pódia, ale zato tak blízko, že jsem měla muzikanty i dámu takřka nadosah. Jestli mezi nimi VIDITELNÉ nejiskřilo, tak k tomu opravdu nechybělo mnoho. Pro mě to byl tak silný zážitek, že jsem následující program na Oranžové scéně dobrovolně vynechala a dala si půlhodinovou procházku z kopce a zpět, abych tu improvizační nádheru v sobě NEZABILA. A ranní "workshop" Hamida Drakea v kapli sv. Anny - to byl z 1/3 soukromý koncert, z 1/3 průlet východní filozofií štrejchlý léčivou hudební meditací a z 1/3 společné řádění. Kdo tam byl, ten nikdy nezapomene! A Hamid sám veřejně projevil přání být pozván do Náměště ZASE a na dobu delší než 1 den, aby si to S NÁMI taky pořádně UŽIL.

Dále si přečtěte

Jádrem každého festivalu by měly být výjimečné události. Letošní ročník Folkových prázdnin svedl dohromady tři niněristy k projektu, který dal zabrat nejen toleranci a hudební inteligenci publika, ale i představě o tom, co všechno ještě může obsáhnout pojem world music.  více

Pod pojmem Folkové prázdniny se dnes skrývá směs world music, popmusic, jazzu, klasiky, šansonu i nezávislého rocku. Ale jde také ještě o něco jiného. Je to snaha o vysokou autenticitu hudebního a v posledku lidského poselství. Snaha o ryzost sdělení, za nímž je cítit život, radost, smutek, opravdově žitá nejen hudební, ale i životní filosofie.  více




Stávající epidemiologickou situaci s nemožností živého koncertování využila řada větších i menších hudebních těles k přípravě nových nosičů. Jedním z nich je i Filharmonie Brno, která rozšířila svoji nabídku o vlastní edici CD nahrávek s odvážným mottem: Hudba, kterou hned tak někde nekoupíte. Ačkoliv by se mohlo zdát, že jde v prvé řadě o povedený slogan marketingové sekce, tato stručná charakteristika není pouhým a prázdným lákadlem. Již první dvojice desek vydaných na konci roku 2020 nabídla neprávem pozapomenuté oratorium Antonína Rejchy Lenora (zaznělo při koncertech 5., 6. a 7. února 2020). Filharmonici nahráli také program s Dvořákovou Symfonií č. 1 v c moll Zlonické zvony a skladbou Bagatelles, op. 47 (Maličkosti), obojí v úpravě (a v případě Maličkostí i bohatší instrumentaci) šéfdirigenta Filharmonie Brno Dennise Russella Daviese. A právě toto album bude předmětem našeho hodnocení.  více

Jedno starší – pravda, ne úplně typické – album skupiny Květy začínalo slovy: „Nejtišší kapela na světě tak, aby nerušila sousedy.“ To nejnovější, nazvané trochu záhadně Květy Květy, začíná textem: „Řítíme se do tmy tou největší rychlostí.“ Dá se něco vyvozovat z toho, že kapela kolem Martina E. Kyšperského v nejpomalejším roce, v době lockdownu, přišla s nejrychlejším a možná s nejenergičtějším albem za svou kariéru? Nebo je důležitější, že přes veškerý tlak, který z Květů Květů coby kolektivní práce vyvěrá, jde vlastně o velmi samotářskou a intimní desku?  více

Sedmý rok své oficiální existence završil brněnský bigband Cotatcha Orchestra dlouho připravovaným debutovým albem autorských skladeb tří komponistů – většinou z pera pianisty Martina Konvičky, s mírným přispěním Jiřího Levíčka a bandleadera Jiřího Kotači. Název Bigbandová elektronika/Bigband Electronics naznačuje, že skladby překračují čistě jazzový rámec směrem k různým nadžánrovým fúzím, ale pevné mantinely tím rozhodně nevymezuje.  více

Tomáš Kytnar, šéf brněnského klubu Stará Pekárna a kapelník skupiny Tady To Máš, léta zhudebňoval slovenské texty. Několik svých alb postavil na poezii současných slovenských básníků Judity Kaššovicové a Erika Ondrejičky. Na otázku, jestli se českým textům vyhýbá záměrně, v rozhovoru pro Brno – Město hudby v roce 2013 odpověděl: „Opravdu trochu přemýšlím o češtině, ale nějak systematicky hledat nebo si dávat inzerát rozhodně nebudu. Jako slovenští básníci vlastně přišli ke mně, musí cestou náhody přijít i ti čeští, nebo ne?“ Uplynulo sedm let. Kytnar od té doby se svou skupinou vydal „slovenská“ alba Srdiečka tiché a Krajina diamantov a… letos přichází změna. Novinka Ryba Květovoň propojila Kytnarův typický skladatelský rukopis s českou poezií Bogdana Trojaka.  více

Poetický název Květy nevadnoucí za sebou skrývá prozatím poslední vydavatelský počin Jiřího Plocka. Kompilační CD oslavuje čtvrtstoletí od vzniku moravské folklorní řady v jeho vydavatelství GNOSIS BRNO. Jde o čtrnáct alb, která vznikala mezi lety 1995 až 2005.  A nejsou to alba ledajaká. Nadšení a cit Jiřího Plocka pro píseň je nesporný, z nahrávek však dýchá mnohem víc. Jde například o zápal samotných zpěváků, který Jiří Plocek během natáčení rozdmýchával, nechal je hrát a zpívat podle jejich vůle a nálady. Musím zdůraznit také samotný výběr interpretů. Jména jsou to dnes již opravdu ikonická – František Okénka, Zdeněk Kašpar, Karel Rajmic, Vlasta Grycová, Jiřina Miklošková a mnozí další. Někteří z nich už bohužel opustili tento svět. Jiní, které na albu slyšíme jako nadané děti, sami už vychovávají další generace zpěváků, například Tomáš Beníček. Záměrně zmiňuji zpěváky, samotné album je i po hudební stránce kvalitní. Všechny písně jsou však přednášeny výjimečnými interprety. I to jim v duchu živé lidové tradice dodává jedinečnost.  více

Dva roky po monotematickém albu Bleděmodré město, za které získala nominaci na žánrového Anděla, vydala brněnská skupina Nevermore & Kosmonaut novinku se záhadným názvem XCR-9. Více prozrazuje podtitul Písně do rakety. Zatímco na minulém albu jsme se s Michalem Šimíčkem a jeho kapelou procházeli ulicemi města Brna, tentokrát nás písničkář, který léta používá přezdívku Kosmonaut, bere na fiktivní cestu do vesmíru.  více

O albu Folk Swings brněnského B-Side Bandu se na sociálních sítích živě diskutuje. Může si big band dovolit hrát „posvátné“ písně českého folku? A co když s ním tyto skladby zpívají přímo jejich autoři jako Jaromír Nohavica, Vlasta Redl nebo Slávek Janoušek? Jenže zatímco oni snad mohli do úprav mluvit, Karel Kryl, Zuzana Navarová nebo Wabi Ryvola úpravy svých písní už okomentovat nemohli… O tom, jak album vznikalo, proč zní Ryvolova Tereza jako kubánský tanec, proč Radek Pastrňák na albu zpívá neznámou píseň a nikoli Františka a proč je Podvod Honzy Nedvěda instrumentální, jsme hovořili s členy orchestru Petrem Kovaříkem a Pavlem Zlámalem. Právě oni totiž pro toto album vytvořili nové aranžmá známých i méně známých folkových písní.  více

Tiché lodi není kapela, ale projekt v Brně žijícího kytaristy a písničkáře Reného Müllera. Zatímco své předchozí album Časy vody (2015) nahrál ještě ve dvojici s Romanem Cipískem Cermanem, svým někdejším spoluhráčem z kapely Hynkovy zámky, na novince se Müller prezentuje úplně sám – jako autor hudby i textů, kytarista i zpěvák nebo – v jeho případě přesněji – vypravěč.  více

Brněnský písničkář s nejkratším vlastním jménem stál donedávna v čele bluesové kapely The Weathermakers. Vedl také efemerní trampské uskupení The Honzíci. To hlavní, čím přitahuje pozornost – vedle kytar a dalších nástrojů, které vyrábí pod značkou Red Bird – je však jeho sólová autorská tvorba. Po vyzrálém debutu Město (2018) se nyní přihlásil s novinkou Potom. V textech jde opět až na dřeň, své osobní problémy dokázal přetavit do nadčasových příběhů a mimořádných básnických obratů. A i když ve většině skladeb opustil bluesovou formu, svou esencí je nahrávka, na které se jako producent opět podílel Martin Kyšperský, bluesová až až.  více

Před nedávnem se v knihkupectvích objevila útlá kniha, na jejímž černobílém přebalu je fotografie hudebníka, redaktora, vydavatele a také jejího autora Jiřího Plocka. Poetický ale hlavně výstižný název Zápisky potulného lidopisce odkazuje nejen na jeho dráhu folklorního redaktora a muzikanta, ale přeneseně také poukazuje na jeho náturu.  více

Ten, koho na předchozím albu brněnské skupiny Budoár Staré dámy (Sůl, 2017) zaujala úvodní výrazná píseň se surrealistickým textem Z ježatých hor, může zajásat. Před třemi lety teprve počínající spolupráce se současným básníkem Luborem Kasalem nyní vyústila v celé album jeho zhudebněných textů. Písně na novince Kostřičky však spojuje ještě jeden charakteristický rukopis: produkce a aranžérský vklad multiinstrumentalisty Tomáše Vtípila.  více

Závěrečný koncert festivalu Janáček Brno 2020 sliboval velkolepé finále. Janáčkovo divadlo mělo hostit Bamberské symfoniky s jejich šéfdirigentem a brněnským rodákem Jakubem Hrůšou. Když se protivirová opatření rozjela naplno, zdálo se, že večer s díly Leoše Janáčka a Richarda Strausse bude muset být zrušen a konec festivalu vyšumí do ztracena. Bamberští symfonikové se však koncertu vzdát nechtěli, a tak společně s organizátory festivalu připravili živý stream nezměněného programu přímo z koncertní síně v Bamberku. V české premiéře zazněla Velká suita z opery Příhody lišky Bystroušky v dirigentově úpravě, druhou polovinou programu se stala Alpská symfonie Richarda Strausse.  více

Mezinárodní festival Janáček Brno 2020 včerejší maďarské představení opery Salome od Richarda Strausse promptně nahradil. Národní divadlo Brno namísto zrušeného hostování nabídlo koncertní program pod prostým názvem Orchestr Janáčkovy opery. Posluchači tak po dlouhé době mohli spatřit hráče, kteří za normálních okolností zůstávají skryti v orchestřišti. Kromě orchestru, který řídil dirigent Robert Kružík, vystoupili také houslista Josef Špaček a klavírista Miroslav Sekera. Program sestával příznačně pouze z děl Leoše Janáčka, a poněvadž původně plánovaná představení se již ve stále se zpřísňujícím karanténním prostředí nepodaří inscenovat, představoval večer na půdě Janáčkova divadla rozloučení s festivalem jako takovým. Posledním živým koncertem festivalu Janáček Brno 2020 je ještě dnešní vystoupení Filharmonie Brno v bazilice Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně.  více

Nedělní odpoledne se neslo ve znamení dalšího z koncertů festivalu Janáček Brno 2020. Prostor v Mozartově sále Reduty dostala hudba komorní v podání souboru Josef Suk Piano Quartet. Tento (rokem založení i věkovým složením) mladý ansámbl si pro návštěvu Brna přichystal skutečně krásný a rozmanitý program. S odpovídajícím nasazením jej také divákům představil.  více

Festival Janáček Brno 2020 patří mezi kulturní podniky, která současné i nastupující restrikce zasáhly nejvíce. Prestižní operní festival zažívá krušné časy. Než omezení zítra propuknou naplno, organizátorům se o víkendu ještě dvakrát podařilo uvést jednu z nejslavnějších oper Leoše Janáčka Její pastorkyňu. Festival původně plánovanou reprízu předsunul z pondělka na dnešek, aby se vyhnul vládním zákazům. Návštěvníci Janáčkova divadla si tak mohli užít operu, která stála u zrodu autorova celosvětového úspěchu, tentokrát v režii ředitele Národního divadla Brno Martina Glasera. Scénu navrhl Pavel Borák a kostýmy připravila Markéta Sládečková. V roli marnotratného a nestálého Števy vystoupil Richard Samek, jeho prchlivého nevlastního bratra a protivníka v lásce Lacu ztvárnil Peter Berger. Nešťastnou Jenůfu hrála a zpívala Pavla Vykopalová a její nevlastní matku, přísnou Kostelničku Karita Mattila. Představení řídil a nastudoval Marko Ivanović.  více

Nejčtenější

Kritika

Stávající epidemiologickou situaci s nemožností živého koncertování využila řada větších i menších hudebních těles k přípravě nových nosičů. Jedním z nich je i Filharmonie Brno, která rozšířila svoji nabídku o vlastní edici CD nahrávek s odvážným mottem: Hudba, kterou hned tak někde nekoupíte. Ačkoliv by se mohlo zdát, že jde v prvé řadě o povedený slogan marketingové sekce, tato stručná charakteristika není pouhým a prázdným lákadlem. Již první dvojice desek vydaných na konci roku 2020 nabídla neprávem pozapomenuté oratorium Antonína Rejchy Lenora (zaznělo při koncertech 5., 6. a 7. února 2020). Filharmonici nahráli také program s Dvořákovou Symfonií č. 1 v c moll Zlonické zvony a skladbou Bagatelles, op. 47 (Maličkosti), obojí v úpravě (a v případě Maličkostí i bohatší instrumentaci) šéfdirigenta Filharmonie Brno Dennise Russella Daviese. A právě toto album bude předmětem našeho hodnocení.  více