„Historie kapely Gazdina roba sahá až do 90. let minulého století, kdy se většina dnešních členů potkávala v brněnských regionálních kapelách. […] Gazdina roba fungovala dlouhá léta jako studiový projekt. Zásadní zlom nastává až po deseti letech existence, završené v roce 2004 vydáním prvního regulérního alba s příznačným názvem Deset let jsme se neviděli. […] V roce 2017 vydala kapela druhé album První poslední.“ Tolik základní údaje z webu www.gazdinaroba.cz. Suchá fakta, z nichž zdaleka není zřejmé, že Gazdina roba, tak trochu utajená kapela na brněnské scéně, patří v žánru rockového písničkářství, k němuž se hlásí, ke špičkám. Hudební energie se v jejím případě dokonale pojí s poetikou textů.
Základ skupiny tvoří zpěvačka Petra Jonášová, kytarista Lukáš Hrabovský, hráč na klávesy Václav Kramář a Zbyněk Raušer, nejen bubeník, ale také producent alba, jinak známý ze skupin Portless nebo Tibet. Stěží lze odhadnout, kolik do celkového zvuku desky vložil právě on jako jednotlivec a kolik kapela jako celek (písně jsou podepsány kolektivně), ale výsledek zní kompaktně a jasný producentský rukopis je za ní znát.
Napsat, že skupina hraje rock, by bylo velmi zjednodušující. Zatímco úvodní skladba Marná je skutečně přímočarý rock s klávesami, v dalších písních Gazdina roba představuje další varianty žánru – od folkrocku (Za dveřmi) přes moderní poprock (Hrom do Kytice) až po ostřejší kytary s tvrdou rytmikou (Litera skripta manet). K pestrosti alba přispívají i odlehčené pasáže, jako je houpavá titulní píseň První poslední. Zpěvačka Petra Jonášová se všem těmto stylům dokáže výborně přizpůsobit, v každé z těchto poloh je důvěryhodná a srozumitelná.
Navzdory naznačené pestrosti je Gazdina roba zakotvena v rockovém mainstreamu, a i když hraje skvěle, nevybočuje z mantinelů šíře pojatého žánru. Naprosto jedinečná je však v textech, které čerpají z obyčejného života (jakkoli to zní fádně) i z literatury a historie. Přitom nejde ani tak o formu (rýmy jsou často očekávatelné, možná až příliš často se navzájem rýmují jednoslabičná slova), ale o obsah. Za všechny písně, z nichž bychom mohli vybírat a analyzovat pasáže o trochejích, Peteru Gabrielovi ve sluchátkách nebo vidličce, noži, lžíci a krvavé břitvě, vyberu jen některé. Hrom do Kytice je neotřelé vyznání Karlu Jaromíru Erbenovi a „prapodivným skutkům“, které ve své knize zachytil. Čas dronů je varovně aktuální text o mraku nad Fukušimou a o Adamovi s Evou vyhnaných z daňového ráje. V Za dveřmi se známé fráze („Pěšky jako za vozem“, „Jakpak je dnes u nás doma“, „Že tu chcípnul jenom pes“) slévají v text směřující k jasnému „Svět zůstává stejný, i když přečteš spoustu knih“, následovanému však méně jasným a otevřeným „Za dveřmi náhle slyšet smích“.
Texty písní Gazdiny roby nejsou izolované. Napříč celým albem najdete jednotící témata, z nichž můžeme sestavit binární opozice: nejen první a poslední, ale také válka a mír, moderní a staré; a také krev, která k sobě žádnou opozici nepotřebuje. O tom, že v těchto písňových příbězích nemám být vše naprosto jasné, že kapela klade víc otázek než odpovědí, svědčí například verše: „Kams dala vlasy? Onkolog nebo kadeřník?“ Co se může jevit jednoduché, má více významů. A právě takto ve spojení s texty působí i zdánlivě jednoduchá hudba Gazdiny roby. A vlastně i v okamžiku, kdy zpěv Petry Jonášové v písni Nehtem hladí doplní notoricky známý hlas Petra Bendeho, nebo v momentě, kdy rockovou kapelu v Čase dronů doprovází orchestr, si posluchač klade otázku: Je to střední proud, nebo alternativa? I v tom je síla Gazdiny roby.
Gazdina roba – První poslední. Vyšlo vlastním nákladem 2017, 12 skladeb, celkový čas 39:44
Zatím nebyl přidán žádný komentář..