Gilgameš Bohuslava Martinů poprvé původně: skvělý počin na špatném místě

Gilgameš Bohuslava Martinů poprvé původně: skvělý počin na špatném místě

Člověk si nemůže úplně pomoci, aby hned na začátku nezmínil nesmírně cenný dramaturgický počin, jímž je celá probíhající sezóna Filharmonie Brno. Jednou z jejích hlavních ozdob je vůbec první provedení původní anglické poloscénické verze oratoria Epos o Gilgamešovi Bohuslava Martinů. Přestože pouhý jedenáctidenní časový odstup od závěrečného koncertu festivalu Janáček Brno 2014, na němž zazněla Glagolská mše spolu s Věčným evangeliem, vznikl zřejmě nahodile, mnoho aspektů obou akcí přímo vybízí ke srovnání. V obou případech je patrný promyšlený dramaturgický koncept, jde o velká sborová díla duchovního obsahu, tak či onak ovšem teologicky obohacená o alternativní až pohanské pohledy, a v neposlední řadě šlo o premiérová uvedení nových kritických edic původních verzí. Jediná repríza je na programu dnes večer.

Gilgameš v podobě, jak jej „otesal“ Martinů, usiluje o vybřednutí ze zaběhlých provozovacích pořádků, jak jen to bylo možné. Zmenšuje orchestr, aby dosáhl tvárnějšího a elastičnějšího zvuku a aby zvýraznil roli sboru. Sólisty včetně vypravěče neztotožňuje s jednotlivými postavami či úlohami, každý je tu postava, jindy komentátor, recitátor, vypraveč... Dramatická opera byla pro Martinů příliš, statické oratorium málo, proto sáhl ke scénickému rozvolnění zažitých pódiových rolí. Výsledkem je unikátní stylizovaný pohanský výjev o věcech nepříliš vzdálených standardním duchovním oratoriím. Člověku při sledování nezvyklého, poloscénicky ztvárněného díla tanuly na mysli paralely od Smetanova Dalibora přes Stravinského Krále Oidipa (kde se rituálního vyznění dosahuje nikoliv rozvolněním oratorních pódiových zvyklostí, nýbrž naopak sešněrováním operních konvencí) až ke stylově zřejmě nejbližšímu Arthuru Honeggerovi a jeho Králi Davidovi. A nechyběla ani posmutnělost z toho, že široký repertoár české kantátové a oratorní tvorby 20. století zůstává prakticky neprováděn – jde kupříkladu o hudbu Miloslava Kabeláče, Ladislava Vycpálka či Otakara Jeremiáše.

Brněnské publikum tedy mělo jako vůbec první možnost slyšet a vidět Gilgameše tak, jak jej skladatel původně koncipoval, tedy v angličtině a se scénickým pohybem. Je otázka, jak by byl Martinů s výsledkem spokojen, kdyby se kdysi všichni okolo něj nepostavili proti a on měl možnost svůj nápad vidět, případně revidovat. Citlivá režie Radima Vizváryho s přidanou rolí mima Lukáše Šimona byla zřejmě tou nejvhodnější volbou pro první uvedení, navíc zachycené televizí. Podobně jako třeba v případě melodramu se i v případě gestických a pohybových akcí pěveckého sboru často pohybujeme poblíž nebezpečně tenké hranice oddělující zamýšlené vyznění od cimrmanovské karikatury téhož. Zde jsem ocenil mírnost a pokoru režijního přístupu, stejně jako v případě mimické role, která oscilovala mezi sošnými figurami a náznakovým tápáním. Přesto zvolené pojetí zůstalo někde na půli cesty mezi stylizací a přirozeností a nebylo by možná od věci vyzkoušet jeho pročištění a přimknutí se k jednomu či druhému pólu.

Sólové role jsou v díle pojaty spíše dramaticky než zpěvně, žádná z nich celkově nedominuje a nepatří k těm „vděčným“. Celá čtveřice působila ve výrazu vzácně vyrovnaně, přestože zpívá výhradně jednotlivě, a díky menšímu obsazení orchestru spíše komorně. Výrazně artikulovaný znělý basbaryton Adama Plachetky jen lehce zvukově dominoval vedle barytonu Jiřího Hájka, velký hlas sopranistky Adriany Kohútkové byl umírněn a posunut do smyslného pohanského tajemna a také oba výstupy tenoru v katarzních momentech (Martin Šrejma) zůstaly v komorní rovině, bez operní zatěžkanosti. Vypravěč Brian Caspe použil pro staré přebásnění původního textu od R. C. Thompsona archaickou výslovnost, jak ji známe kupříkladu z klasických shakespearovských inscenací. Ta má oproti dnes běžné mluvě zvukově blíže k češtině a je jen škoda, že byla kvůli mikrofonu a vskutku velmi hlasité amplifikaci zbavena dynamických možností. Dominující volání a vyvolávání by mnohem lépe a lahodněji vyznělo bez zesílení.

Aleš Březina: Praktikové jsou velmi omylní. Rozhovor s autorem kritické edice Eposu o Gilgamešovi

Český filharmonický sbor Brno byl svým dlouholetým sbormistrem Petrem Fialou kvalitně připraven a je potěšující, že celá jeho dosavadní existence je ve znamení postupného technického i výrazového růstu tělesa, navzdory jeho jisté repertoárové stagnaci. Sboristé sice nemají v úhrnu tak výrazný hlasový fond, jako sbor Janáčkovy opery, který účinkoval na zmíněném janáčkovském koncertě na Stadionu, pokoušet se v akustice Janáčkova divadla o jakoukoli propracovanější dynamiku je ovšem beztak zbytečné, proto je správné soustředit se na techniku. Filharmonie Brno nastudovala pod vedením šéfdirigenta Aleksandara Markoviće partituru v mnoha ohledech vzorně, pregnantně, přesně a patřičně neúprosně, snažila se ovšem ustupovat sboru, což nebylo nutné, a kupříkladu mozartovsky zjemnělé pojetí bicích nástrojů působí v kontextu archaického pohanského dávnověku překvapivě.

Zarážející je celková délka koncertu (cca 52 minut), která jde v souladu s postupně se snižujícím počtem koncertů. Přitom hudba Martinů je zcela elastická, Gilgameše by bylo lze umístit jak do první, tak i do druhé poloviny večera, a to buď souladně – viz výše uvedené paralely, případně orchestrální či koncertantní hudba Martinů –, anebo kontrastně s jakýmkoliv starším oratoriem (Martinů sám upozorňoval na inspiraci v díle Emilia de Cavalieriho). To by bylo vhodné vzhledem k velmi vzácnému výskytu sboru, který je filharmonický jen svým zavádějícím názvem a měl by se správně jmenovat Středoevropský zájezdní sbor z Brna.

Gilgameš a hudba Bohuslava Martinů ovšem není komplexní, některé hudební aspekty, kupříkladu melodika, pro ni nejsou rozhodující, zatímco důraz a kontrast jsou naprosto zásadní. Ve skrznaskrz proschlé akustice Janáčkova divadla, kde nevyzní soprán ani bas, housle ani trombon a triangl ani velký buben, by se Martinů měl hrát jen v nejnutnějších případech. Dynamicky strhující a skvěle nastudovaný Gilgameš vyvolal ve výsledku solidní potlesk, zanechal ovšem dojem něčeho „zajímavého“. Kdyby se koncert byl uskutečnil na Stadioně, možná by se leckdo pozastavil nad interiérem a zázemím, bezpochyby by ale následovaly velkolepé ovace, jakých se tamtéž dočkala před pár dny Glagolská mše, publikum by bylo nadšené a interpreti by měli nejen více motivace, ale také větší manévrovací prostor při volbě výrazu a celkového pojetí. Absence koncertního sálu má mimo jiné za následek extrémně nízkou vytíženost orchestru, který nedostane v plném obsazení v brněnském operním domě častěji příležitost.

Řešení je po posledních zkušenostech nasnadě: (1) Ponechat všech osm velkých abonentních koncertů (ano, je jich za rok pouze osm!) v Janáčkově divadle, které je nevděčné, neefektní a při vytvoření návyku zhoubné, ale esteticky ideální. (2) Vytvořit další abonentní cyklus minimálně šesti koncertů a umístit jej na Stadion, který má akustiku nejen mnohem lepší, ale oproti Janáčkovu divadlu typově také přesně opačnou, projev orchestru i zkušenost publika by se tedy posunuly směrem k větší objektivitě a lepšímu povědomí o zvuku orchestru. Navíc bychom lépe využili aktuálně skvělého dramaturga (Vítězslav Mikeš). Jen bychom si museli zvyknout na diskotékové koule pod stropem a šum z vedlejší hospody, vše lze ovšem nějak řešit a není od věci mít nepřijatelnost nouzového řešení i na očích, nikoliv pouze v uších, jako v Janáčkově divadle. No a potom pochopitelně: (3) Postavit nový koncertní sál. Musíme na to tlačit všichni, řešení problému ale nelze redukovat na bod (3). Vyhlašuji soutěž o to, kdo první přijde veřejně se zdůvodněním, proč to nejde a proč musí všechno zůstat tak, jak to je.

Bohuslav Martinů: Epos o Gilgamešovi (světová premiéra kritického vydání díla v původním anglickém znění s českými titulky). Hudební nastudování –  Aleksandar Marković, Brian Caspe – vypravěč, Adriana Kohútková – soprán, Martin Šrejma – tenor, Jiří Hájek – baryton, Adam Plachetka – basbaryton, Radim Vizváry – režie, Lukáš Šimon – mim, Český filharmonický sbor Brno, sbormistr Petr Fiala, Filharmonie Brno. 11. prosince 2014, Janáčkovo divadlo, Brno.

Foto Jan Cága

Komentáře

Reagovat
  • KN

    22. prosinec 2014, 19:51
    Vážený pane Špačku, jakým právem si dovolujete tvrdit, ze Brno nemá sbor?? Pokud máte pocit, ze CFSB v Brně málo zpívá, obraťte se na Filharmonii Brno a všechny festivaly v Brně s dotazem, jaktože neangažují CFSB?!?! Sbor nemůže určovat dramaturgii filharmonie ani festivalů - divím se, ze tuto věc nechápete! Ohledně dotací - Brno přispívá v celkovém rozpočtu sboru menší částkou na provoz a CFSB si na svůj provoz jednoduše musí vydělat. Nevím, jestli jste také informován o abonentnim cyklu CFSB - každoročně ze svého napjatého rozpočtu ještě zorganizuje řadu koncertů v Besedním domě. Co se týče repertoáru sboru - Váš komentář pouze ukazuje Vaši naprostou neinformovanost, zde není třeba se více vyjadřovat. A fakt, že CFSB patří k nejlepším evropským sborům, cestuje po prestižních evropských pódiích a spolupracuje s orchestry jako je např. Berlínská filharmonie, by měl být důvodem k hrdosti v městě Brně a ne důvodem ke kritice. A slovíčkaření, jestli je název "filharmonický" sbor správný, je více než směšné!
  • Tomáš Suchomel (zpěvák ČFSB, nikoli však člen jeho vedení a už vůbec ne mluvčí)

    19. prosinec 2014, 17:45
    Je zvláštní, že autor si s Českým filharmonickým sborem Brno vyřizuje účty zrovna v recenzi koncertu, na němž sbor podal, jak sám píše, kvalitní výkon. Právě tak podivné je i obvinění z „repertoárové stagnace“: vedle recenzovaného „poprvé původního“ Gilgameše ČFSB v nedávné době nastudoval například Dvořákovu po dlouhá desetiletí neslýchanou operu Alfred, nyní se pouští do přípravy Schnittkeho „faustovské“ kantáty… dalo by se pokračovat. Tvrzení, že se sbor „vyhýbá studiu nového repertoáru“, ukazuje, že autor o jeho činnosti nemá přehled. A hlavně, repertoár sborového tělesa, které se zaměřuje na velká vokálně-symfonická díla, je dán v převážné míře nabídkami ke spolupráci, které dostane. Stagnuje-li repertoár ČFSB, mohou za to především dramaturgové orchestrů a festivalů. Totéž je třeba mít na paměti i v souvislosti s „velmi vzácným výskytem“ sboru v městě Brně. ČFSB neurčuje dramaturgické plány Filharmonie Brno ani brněnských festivalů vážné hudby. Nemají-li o jeho vystoupení brněnští dramaturgové zájem, těžko z toho vinit sbor—tvrzení, že ČFSB „nemá čas“ v Brně vystupovat, prostě neodpovídá skutečnosti. A kromě toho se sbor navzdory své trvale chmurné finanční situaci snaží brněnským divákům představovat i na vlastních abonentních koncertech; letos probíhá už jejich devátý ročník. Těžko říct, proč vůbec autor zmiňuje „veškeré do sboru cpané“ dotace, ne-li ve snaze učinit ČFSB terčem malé české závisti. Najít u nás podfinancovanější profesionální hudební těleso snad ani nejde a jak už na to upozornili druzí, právě to je důvod, proč musí sboristé měsíc co měsíc trávit desítky hodin v autobusech a zpívat kdejakou „Devátou“, aby svůj soubor udrželi nad vodou. Jistěže by raději seděli doma a věnovali se „cíleně studovaným vystoupením s [brněnskou] filharmonií“, po nichž volá autor, současné financování kultury jim však nic podobného neumožňuje. Výsledkem je, že mezinárodně oceňované nahrávky sbor pořizuje většinou v zahraničí a nadšené recenze se do češtiny musí překládat. Na fungování ČFSB se dá jistě leccos vylepšit a lze doufat, že k tomu přispěje i pozornost ze strany kritiky. Zapotřebí je však jistá úroveň informovanosti o fungování sboru. Jinak se podnětné postřehy ztrácejí v moři snadno vyvratitelných představ a předsudků.
  • AB

    17. prosinec 2014, 14:02
    Pane Špačku, filharmonie je velký symfonický orchestr. Filharmonický sbor je tedy takový sbor, který se zaměřuje na provádění děl s filharmonickými (symfonickými) orchestry. Např. Pražský filharmonický sbor je příspěvkovou organizací ministerstva kultury. Nemá nic společného s žádnou filharmonií v Praze. Stejně tak ČFSB nemá nic společného s Filharmonií Brno, která je placena městem. ČFSB je o.p.s. Sboristé nejsou zaměstnanci. Pokud by necestoval po Evropě, už by dávno neexistoval. Pokud tohle nechápete, tak je mi vás lito.
    zobraz vše (3)
    • AB

      19. prosinec 2014, 2:57
      On ten Český filharmonický sbor Brno vystupuje s filharmonií poměrně dost často. Asi z 95%. Nevím, jestli je vám známo, že existují i jiné filharmonie než brněnská. A to, že sbor vystupuje málo s Filharmonií Brno není vina sboru. A rozhodně to není důvod ke změně názvu sboru.
    • PJ

      19. prosinec 2014, 9:09
      To by mě zajimalo, co by na vaši úžasnou teorii o neoprávněném užívání slova filharmonický řekli v Pražském filharmonickém sboru?
  • jacarols

    16. prosinec 2014, 0:11
    http://www.brno.cz/sprava-mesta/magistrat-mesta-brna/usek-socialne-kulturni/odbor-kultury/schvalene-dotace/ Doporučuji oddíl kultury. Jestli si pan Špaček myslí,že za uvedené nacpané dotace lze necestovat,potom si ráda jeho návod přečtu. Sál se staví již přes sto let,ale otázkou zůstává,zda je Brno schopno zaplnit sál o větší kapacitě,když i JD bylo nevyprodané....
    • Jan Špaček

      16. prosinec 2014, 18:25
      Každý si může cestovat, jak se mu zlíbí, ale v Brně chybí sbor na velké koncerty s filharmonií. /// Sál se dosud stavět nezačal, je třeba rozlišovat kroky k realizaci od záměrně šířené mediální mlhy. Před deseti lety proběhla architektonická soutěž s ne zcela šťastným zadáním, vítězný návrh podle toho vypadá. Jinak se nestalo nic, není, harmonogram, není finanování, není projekt, není soutěž. Nyní se, zdá se, věci hýbou tak, jak se ještě nikdy nehýbaly. Však si na to počkejme.
  • Jan Špaček

    13. prosinec 2014, 20:56
    Beránková: Nesmíme ztrácet víru. Tentokrát to určitě vyjde. OK: SZSzB potřebuje existovat a Brno potřebuje funkční velký sbor, který nemá. Jak z toho ven? Snadno: stanovit roční pensum cíleně studovaných vystoupení s filharmonií (rámcově 4 až 10) a buď za to odpovídajícím způsobem zaplatit, nebo vzít SZSzB zpět pod svá zřizovatelská křídla jako (Č?)FSB. V tuto chvíli máme kvalitní sbor, který nemá čas v Brně vystupovat a veškeré do něj cpané dotace jsou v podstatě jen na propagaci značky "Brno", což sice není špatné, ale, a jsme zase na začátku: Brno potřebuje sbor.
    zobraz vše (3)
    • Jan Špaček

      16. prosinec 2014, 18:19
      ST: Ad 1) Ano, protože když ČFS Brno ještě neexistoval, byl brněnský sborový život na úrovni filharmonie ještě funkční. S filharmonií zpíval sbor se zkratkou FSBB - Filharmonický sbor Beseda brněnská. Ad 2) Ne, opravdu se pletete. Filharmonie je název instituce, nikoliv orchestru nebo díla. Ad 3) To je věc modelu fungování. Plně profesionální sbor je samozřejmě nákladná věc a není to úplně časté. Navíc se ČFS Brno spíše vyhýbá studiu nového repertoáru, např. když má srovnatelné nabídky, a raději zpívá pořád to samé. Ad 4) Takže ČFS Brno nedostává žádné dotace od města ani od ministerstva?
    • KN

      22. prosinec 2014, 19:48
      Vážený pane Špačku, jakým právem si dovolujete tvrdit, ze Brno nemá sbor?? Pokud máte pocit, ze CFSB v Brně málo zpívá, obraťte se na Filharmonii Brno a všechny festivaly v Brně s dotazem, jaktože neangažují CFSB?!?! Sbor nemůže určovat dramaturgii filharmonie ani festivalů - divím se, ze tuto věc nechápete! Ohledně dotací - Brno přispívá v celkovém rozpočtu sboru menší částkou na provoz a CFSB si na svůj provoz jednoduše musí vydělat. Nevím, jestli jste také informován o abonentnim cyklu CFSB - každoročně ze svého napjatého rozpočtu ještě zorganizuje řadu koncertů v Besedním domě. Co se týče repertoáru sboru - Váš komentář pouze ukazuje Vaši naprostou neinformovanost, zde není třeba se více vyjadřovat. A fakt, že CFSB patří k nejlepším evropským sborům, cestuje po prestižních evropských pódiích a spolupracuje s orchestry jako je např. Berlínská filharmonie, by měl být důvodem k hrdosti v městě Brně a ne důvodem ke kritice. A slovíčkaření, jestli je název "filharmonický" sbor správný, je více než směšné!
  • Beránková

    12. prosinec 2014, 20:38
    Před každými komunálními volbami jsou slyšet sliby, že bude nový koncertní sál. Ale po volbách ticho po pěšině.
    • OK

      12. prosinec 2014, 22:20
      Středoevropský zájezdní sbor by rád nebyl tak zájezdní, ono mu ale nic jiného nezbývá, pokud chce vůbec nadále existovat.

Dále si přečtěte

Oratorium Epos o Gilgamešovi napsal Bohuslav Martinů v době, kdy vrcholila studená válka, stárnul, umírali mu přátelé i příbuzní. Otázky smrtelnosti, nesmrtelnosti a přátelství se pro něj stávaly ještě závažnějšími než kdykoliv předtím a starý sumerský epos byl ideální předlohou. Muzikolog a ředitel Institutu Bohuslava Martinů Aleš Březina připravil kritickou edici ojedinělého díla, které v jeho nové a očištěné podobě za několik dní uslyšíme ve světové premiéře. Před námi je nejvýznamnější koncert Filharmonie Brno v této sezóně.
  více

Filharmonie Brno hrála na Vaňkovce v Richard Adam Gallery, ovšem nikoliv klasiku, nýbrž aranžovaný doprovod k undergroundové legendě - poslednímu ucelenému albu kapely The Plastic People of the Universe vzniknuvšímu v podzemí normalizačního Československa - Co znamená vésti koně (1981).  více

Ve Dvořákově sedmé symfonii byli hudebníci jako vyměnění. Skladba dobře známá, dirigent taky, koncepce vystavěná, tak vlastně nebyl důvod, aby se dílo nedařilo. Zarazí jen výkonnostní rozdíl oproti Zlatému kolovratu. Je škoda, že naše orchestry nedokážou svému mistrovi udělat aspoň tu malou službu a hrát všechny jeho skladby s plným nasazením.  více

Její pastorkyni, jež ve světě stále patří k nejhranějším Janáčkovým operám, provedla hostující divadla ze Štýrského Hradce a ze Záhřebu. Chorvatská Jenůfa byla živější, aktualizovaná do současnosti, zatímco rakouská zůstala ponejvíce oproštěná a v historickém bezčasí. Obě představení již byla recenzně pokryta, proto bych se rád zastavil rovnou u jejich srovnání.  více





Na konci roku 2020 vydala Filharmonie Brno dvojici nahrávek sestávajících z děl Antonína Dvořáka a Antonína Rejchy. „Dvořákovské“ CD se skladatelovou první symfonií a Maličkostmi v úpravě a instrumentaci šéfdirigenta brněnské filharmonie Dennise Russella Daviese jsme zde již recenzovali. Nyní se zaměříme na nahrávku hudebního obrazu Lenora skladatele Antonína Rejchy na text balady Gottfrieda Augusta Bürgera. Na CD se představili Martina Janková v roli Lenory, Pavla Vykopalová jako její matka, Wojciech Parchem v roli vypravěče a Jiří Brückler jako zesnulý voják Vilém. Po boku orchestru Filharmonie Brno vystoupil také Český filharmonický sbor Brno pod vedením sbormistra Petra Fialy. Stejně jako v případě nahrávky s díly Antonína Dvořáka, i tento projekt řídil dirigent Dennis Russell Davies.  více

Současný jazz je jedním z nejobtížněji definovatelných hudebních stylů. Existuje totiž v celé řadě podob: od víceméně puristických historických podžánrů (ragtime, swing, dixieland, bebop, hard bop, free jazz a další) se postupně víc a víc rozvolňuje do nejrůznějších fúzí, čerpá novou inspiraci mimo jiné z rocku, world music, folklóru či z vážné hudby. Takže vedle autorů a interpretů straight-ahead jazzu se také u nás vyprofilovalo několik autorských osobností hledajících a vytvářejících jeho novou podobu.  více

Po lednových streamovaných koncertech doplněných sérií originálních video-upoutávek se Czech Ensemble Baroque včera opět vrátil se živým večerním přenosem. Tentokrát se jednalo o druhý koncert z cyklu Bacha na Mozarta, který byl přeložený z 21. října. Z prostor Konventu Milosrdných bratří na něm zazněl, jako stěžejní část programu, žalm Dixit Dominus Georga Friedricha Händela.  více

Koronavirová krize roku 2020 (a 2021) měla a stále má takový dopad na podobu hudebního trhu, že si badatelé s odstupem budou možná klást otázku, zda v této době vyšly vůbec nějaké nahrávky, které neovlivnila. Robert Křesťan s Druhou trávou chtěl pracovat na dvojalbu, na kterém měl vedle sebe postavit coververze písní svých oblíbenců a novou autorskou tvorbu. Součástí ambiciózního projektu se stal britský producent Eddie Stevens, avšak přerušená možnost cestování mezi Českem a Londýnem zastavila i práce na 2CD. Kapela se rozhodla nečekat na uvolnění a vydala Díl první samostatně. Nejde o přesnou podobu původně zamýšleného prvního disku. „Vydat jen převzaté skladby bez jakékoli patrné vazby mezi nimi a původní tvorbou nám připadlo nedostatečné a producentský styl Eddieho Stevense je natolik jednotlivý a jistým způsobem jednotící, že jsme se rozhodli na prvním nosiči vydat mix obou a s druhým dílem počkat,“ vysvětluje Křesťan. Před sebou tedy máme Díl první, což ovšem není žádná polovičatá nahrávka nebo nedokončené dílo. Druhé trávě se navzdory vyšší moci podařilo nahrát jednu z nejsilnějších českých desek roku 2020.  více

Stávající epidemiologickou situaci s nemožností živého koncertování využila řada větších i menších hudebních těles k přípravě nových nosičů. Jedním z nich je i Filharmonie Brno, která rozšířila svoji nabídku o vlastní edici CD nahrávek s odvážným mottem: Hudba, kterou hned tak někde nekoupíte. Ačkoliv by se mohlo zdát, že jde v prvé řadě o povedený slogan marketingové sekce, tato stručná charakteristika není pouhým a prázdným lákadlem. Již první dvojice desek vydaných na konci roku 2020 nabídla neprávem pozapomenuté oratorium Antonína Rejchy Lenora (zaznělo při koncertech 5., 6. a 7. února 2020). Filharmonici nahráli také program s Dvořákovou Symfonií č. 1 v c moll Zlonické zvony a skladbou Bagatelles, op. 47 (Maličkosti), obojí v úpravě (a v případě Maličkostí i bohatší instrumentaci) šéfdirigenta Filharmonie Brno Dennise Russella Daviese. A právě toto album bude předmětem našeho hodnocení.  více

Jedno starší – pravda, ne úplně typické – album skupiny Květy začínalo slovy: „Nejtišší kapela na světě tak, aby nerušila sousedy.“ To nejnovější, nazvané trochu záhadně Květy Květy, začíná textem: „Řítíme se do tmy tou největší rychlostí.“ Dá se něco vyvozovat z toho, že kapela kolem Martina E. Kyšperského v nejpomalejším roce, v době lockdownu, přišla s nejrychlejším a možná s nejenergičtějším albem za svou kariéru? Nebo je důležitější, že přes veškerý tlak, který z Květů Květů coby kolektivní práce vyvěrá, jde vlastně o velmi samotářskou a intimní desku?  více

Sedmý rok své oficiální existence završil brněnský bigband Cotatcha Orchestra dlouho připravovaným debutovým albem autorských skladeb tří komponistů – většinou z pera pianisty Martina Konvičky, s mírným přispěním Jiřího Levíčka a bandleadera Jiřího Kotači. Název Bigbandová elektronika/Bigband Electronics naznačuje, že skladby překračují čistě jazzový rámec směrem k různým nadžánrovým fúzím, ale pevné mantinely tím rozhodně nevymezuje.  více

Tomáš Kytnar, šéf brněnského klubu Stará Pekárna a kapelník skupiny Tady To Máš, léta zhudebňoval slovenské texty. Několik svých alb postavil na poezii současných slovenských básníků Judity Kaššovicové a Erika Ondrejičky. Na otázku, jestli se českým textům vyhýbá záměrně, v rozhovoru pro Brno – Město hudby v roce 2013 odpověděl: „Opravdu trochu přemýšlím o češtině, ale nějak systematicky hledat nebo si dávat inzerát rozhodně nebudu. Jako slovenští básníci vlastně přišli ke mně, musí cestou náhody přijít i ti čeští, nebo ne?“ Uplynulo sedm let. Kytnar od té doby se svou skupinou vydal „slovenská“ alba Srdiečka tiché a Krajina diamantov a… letos přichází změna. Novinka Ryba Květovoň propojila Kytnarův typický skladatelský rukopis s českou poezií Bogdana Trojaka.  více

Poetický název Květy nevadnoucí za sebou skrývá prozatím poslední vydavatelský počin Jiřího Plocka. Kompilační CD oslavuje čtvrtstoletí od vzniku moravské folklorní řady v jeho vydavatelství GNOSIS BRNO. Jde o čtrnáct alb, která vznikala mezi lety 1995 až 2005.  A nejsou to alba ledajaká. Nadšení a cit Jiřího Plocka pro píseň je nesporný, z nahrávek však dýchá mnohem víc. Jde například o zápal samotných zpěváků, který Jiří Plocek během natáčení rozdmýchával, nechal je hrát a zpívat podle jejich vůle a nálady. Musím zdůraznit také samotný výběr interpretů. Jména jsou to dnes již opravdu ikonická – František Okénka, Zdeněk Kašpar, Karel Rajmic, Vlasta Grycová, Jiřina Miklošková a mnozí další. Někteří z nich už bohužel opustili tento svět. Jiní, které na albu slyšíme jako nadané děti, sami už vychovávají další generace zpěváků, například Tomáš Beníček. Záměrně zmiňuji zpěváky, samotné album je i po hudební stránce kvalitní. Všechny písně jsou však přednášeny výjimečnými interprety. I to jim v duchu živé lidové tradice dodává jedinečnost.  více

Dva roky po monotematickém albu Bleděmodré město, za které získala nominaci na žánrového Anděla, vydala brněnská skupina Nevermore & Kosmonaut novinku se záhadným názvem XCR-9. Více prozrazuje podtitul Písně do rakety. Zatímco na minulém albu jsme se s Michalem Šimíčkem a jeho kapelou procházeli ulicemi města Brna, tentokrát nás písničkář, který léta používá přezdívku Kosmonaut, bere na fiktivní cestu do vesmíru.  více

O albu Folk Swings brněnského B-Side Bandu se na sociálních sítích živě diskutuje. Může si big band dovolit hrát „posvátné“ písně českého folku? A co když s ním tyto skladby zpívají přímo jejich autoři jako Jaromír Nohavica, Vlasta Redl nebo Slávek Janoušek? Jenže zatímco oni snad mohli do úprav mluvit, Karel Kryl, Zuzana Navarová nebo Wabi Ryvola úpravy svých písní už okomentovat nemohli… O tom, jak album vznikalo, proč zní Ryvolova Tereza jako kubánský tanec, proč Radek Pastrňák na albu zpívá neznámou píseň a nikoli Františka a proč je Podvod Honzy Nedvěda instrumentální, jsme hovořili s členy orchestru Petrem Kovaříkem a Pavlem Zlámalem. Právě oni totiž pro toto album vytvořili nové aranžmá známých i méně známých folkových písní.  více

Tiché lodi není kapela, ale projekt v Brně žijícího kytaristy a písničkáře Reného Müllera. Zatímco své předchozí album Časy vody (2015) nahrál ještě ve dvojici s Romanem Cipískem Cermanem, svým někdejším spoluhráčem z kapely Hynkovy zámky, na novince se Müller prezentuje úplně sám – jako autor hudby i textů, kytarista i zpěvák nebo – v jeho případě přesněji – vypravěč.  více

Brněnský písničkář s nejkratším vlastním jménem stál donedávna v čele bluesové kapely The Weathermakers. Vedl také efemerní trampské uskupení The Honzíci. To hlavní, čím přitahuje pozornost – vedle kytar a dalších nástrojů, které vyrábí pod značkou Red Bird – je však jeho sólová autorská tvorba. Po vyzrálém debutu Město (2018) se nyní přihlásil s novinkou Potom. V textech jde opět až na dřeň, své osobní problémy dokázal přetavit do nadčasových příběhů a mimořádných básnických obratů. A i když ve většině skladeb opustil bluesovou formu, svou esencí je nahrávka, na které se jako producent opět podílel Martin Kyšperský, bluesová až až.  více

Před nedávnem se v knihkupectvích objevila útlá kniha, na jejímž černobílém přebalu je fotografie hudebníka, redaktora, vydavatele a také jejího autora Jiřího Plocka. Poetický ale hlavně výstižný název Zápisky potulného lidopisce odkazuje nejen na jeho dráhu folklorního redaktora a muzikanta, ale přeneseně také poukazuje na jeho náturu.  více

Ten, koho na předchozím albu brněnské skupiny Budoár Staré dámy (Sůl, 2017) zaujala úvodní výrazná píseň se surrealistickým textem Z ježatých hor, může zajásat. Před třemi lety teprve počínající spolupráce se současným básníkem Luborem Kasalem nyní vyústila v celé album jeho zhudebněných textů. Písně na novince Kostřičky však spojuje ještě jeden charakteristický rukopis: produkce a aranžérský vklad multiinstrumentalisty Tomáše Vtípila.  více

Nejčtenější

Kritika

Po lednových streamovaných koncertech doplněných sérií originálních video-upoutávek se Czech Ensemble Baroque včera opět vrátil se živým večerním přenosem. Tentokrát se jednalo o druhý koncert z cyklu Bacha na Mozarta, který byl přeložený z 21. října. Z prostor Konventu Milosrdných bratří na něm zazněl, jako stěžejní část programu, žalm Dixit Dominus Georga Friedricha Händela.  více