Gilgameš Bohuslava Martinů poprvé původně: skvělý počin na špatném místě

Člověk si nemůže úplně pomoci, aby hned na začátku nezmínil nesmírně cenný dramaturgický počin, jímž je celá probíhající sezóna Filharmonie Brno. Jednou z jejích hlavních ozdob je vůbec první provedení původní anglické poloscénické verze oratoria Epos o Gilgamešovi Bohuslava Martinů. Přestože pouhý jedenáctidenní časový odstup od závěrečného koncertu festivalu Janáček Brno 2014, na němž zazněla Glagolská mše spolu s Věčným evangeliem, vznikl zřejmě nahodile, mnoho aspektů obou akcí přímo vybízí ke srovnání. V obou případech je patrný promyšlený dramaturgický koncept, jde o velká sborová díla duchovního obsahu, tak či onak ovšem teologicky obohacená o alternativní až pohanské pohledy, a v neposlední řadě šlo o premiérová uvedení nových kritických edic původních verzí. Jediná repríza je na programu dnes večer.

Gilgameš v podobě, jak jej „otesal“ Martinů, usiluje o vybřednutí ze zaběhlých provozovacích pořádků, jak jen to bylo možné. Zmenšuje orchestr, aby dosáhl tvárnějšího a elastičnějšího zvuku a aby zvýraznil roli sboru. Sólisty včetně vypravěče neztotožňuje s jednotlivými postavami či úlohami, každý je tu postava, jindy komentátor, recitátor, vypraveč... Dramatická opera byla pro Martinů příliš, statické oratorium málo, proto sáhl ke scénickému rozvolnění zažitých pódiových rolí. Výsledkem je unikátní stylizovaný pohanský výjev o věcech nepříliš vzdálených standardním duchovním oratoriím. Člověku při sledování nezvyklého, poloscénicky ztvárněného díla tanuly na mysli paralely od Smetanova Dalibora přes Stravinského Krále Oidipa (kde se rituálního vyznění dosahuje nikoliv rozvolněním oratorních pódiových zvyklostí, nýbrž naopak sešněrováním operních konvencí) až ke stylově zřejmě nejbližšímu Arthuru Honeggerovi a jeho Králi Davidovi. A nechyběla ani posmutnělost z toho, že široký repertoár české kantátové a oratorní tvorby 20. století zůstává prakticky neprováděn – jde kupříkladu o hudbu Miloslava Kabeláče, Ladislava Vycpálka či Otakara Jeremiáše.

Brněnské publikum tedy mělo jako vůbec první možnost slyšet a vidět Gilgameše tak, jak jej skladatel původně koncipoval, tedy v angličtině a se scénickým pohybem. Je otázka, jak by byl Martinů s výsledkem spokojen, kdyby se kdysi všichni okolo něj nepostavili proti a on měl možnost svůj nápad vidět, případně revidovat. Citlivá režie Radima Vizváryho s přidanou rolí mima Lukáše Šimona byla zřejmě tou nejvhodnější volbou pro první uvedení, navíc zachycené televizí. Podobně jako třeba v případě melodramu se i v případě gestických a pohybových akcí pěveckého sboru často pohybujeme poblíž nebezpečně tenké hranice oddělující zamýšlené vyznění od cimrmanovské karikatury téhož. Zde jsem ocenil mírnost a pokoru režijního přístupu, stejně jako v případě mimické role, která oscilovala mezi sošnými figurami a náznakovým tápáním. Přesto zvolené pojetí zůstalo někde na půli cesty mezi stylizací a přirozeností a nebylo by možná od věci vyzkoušet jeho pročištění a přimknutí se k jednomu či druhému pólu.

Sólové role jsou v díle pojaty spíše dramaticky než zpěvně, žádná z nich celkově nedominuje a nepatří k těm „vděčným“. Celá čtveřice působila ve výrazu vzácně vyrovnaně, přestože zpívá výhradně jednotlivě, a díky menšímu obsazení orchestru spíše komorně. Výrazně artikulovaný znělý basbaryton Adama Plachetky jen lehce zvukově dominoval vedle barytonu Jiřího Hájka, velký hlas sopranistky Adriany Kohútkové byl umírněn a posunut do smyslného pohanského tajemna a také oba výstupy tenoru v katarzních momentech (Martin Šrejma) zůstaly v komorní rovině, bez operní zatěžkanosti. Vypravěč Brian Caspe použil pro staré přebásnění původního textu od R. C. Thompsona archaickou výslovnost, jak ji známe kupříkladu z klasických shakespearovských inscenací. Ta má oproti dnes běžné mluvě zvukově blíže k češtině a je jen škoda, že byla kvůli mikrofonu a vskutku velmi hlasité amplifikaci zbavena dynamických možností. Dominující volání a vyvolávání by mnohem lépe a lahodněji vyznělo bez zesílení.

Aleš Březina: Praktikové jsou velmi omylní. Rozhovor s autorem kritické edice Eposu o Gilgamešovi

Český filharmonický sbor Brno byl svým dlouholetým sbormistrem Petrem Fialou kvalitně připraven a je potěšující, že celá jeho dosavadní existence je ve znamení postupného technického i výrazového růstu tělesa, navzdory jeho jisté repertoárové stagnaci. Sboristé sice nemají v úhrnu tak výrazný hlasový fond, jako sbor Janáčkovy opery, který účinkoval na zmíněném janáčkovském koncertě na Stadionu, pokoušet se v akustice Janáčkova divadla o jakoukoli propracovanější dynamiku je ovšem beztak zbytečné, proto je správné soustředit se na techniku. Filharmonie Brno nastudovala pod vedením šéfdirigenta Aleksandara Markoviće partituru v mnoha ohledech vzorně, pregnantně, přesně a patřičně neúprosně, snažila se ovšem ustupovat sboru, což nebylo nutné, a kupříkladu mozartovsky zjemnělé pojetí bicích nástrojů působí v kontextu archaického pohanského dávnověku překvapivě.

Zarážející je celková délka koncertu (cca 52 minut), která jde v souladu s postupně se snižujícím počtem koncertů. Přitom hudba Martinů je zcela elastická, Gilgameše by bylo lze umístit jak do první, tak i do druhé poloviny večera, a to buď souladně – viz výše uvedené paralely, případně orchestrální či koncertantní hudba Martinů –, anebo kontrastně s jakýmkoliv starším oratoriem (Martinů sám upozorňoval na inspiraci v díle Emilia de Cavalieriho). To by bylo vhodné vzhledem k velmi vzácnému výskytu sboru, který je filharmonický jen svým zavádějícím názvem a měl by se správně jmenovat Středoevropský zájezdní sbor z Brna.

Gilgameš a hudba Bohuslava Martinů ovšem není komplexní, některé hudební aspekty, kupříkladu melodika, pro ni nejsou rozhodující, zatímco důraz a kontrast jsou naprosto zásadní. Ve skrznaskrz proschlé akustice Janáčkova divadla, kde nevyzní soprán ani bas, housle ani trombon a triangl ani velký buben, by se Martinů měl hrát jen v nejnutnějších případech. Dynamicky strhující a skvěle nastudovaný Gilgameš vyvolal ve výsledku solidní potlesk, zanechal ovšem dojem něčeho „zajímavého“. Kdyby se koncert byl uskutečnil na Stadioně, možná by se leckdo pozastavil nad interiérem a zázemím, bezpochyby by ale následovaly velkolepé ovace, jakých se tamtéž dočkala před pár dny Glagolská mše, publikum by bylo nadšené a interpreti by měli nejen více motivace, ale také větší manévrovací prostor při volbě výrazu a celkového pojetí. Absence koncertního sálu má mimo jiné za následek extrémně nízkou vytíženost orchestru, který nedostane v plném obsazení v brněnském operním domě častěji příležitost.

Řešení je po posledních zkušenostech nasnadě: (1) Ponechat všech osm velkých abonentních koncertů (ano, je jich za rok pouze osm!) v Janáčkově divadle, které je nevděčné, neefektní a při vytvoření návyku zhoubné, ale esteticky ideální. (2) Vytvořit další abonentní cyklus minimálně šesti koncertů a umístit jej na Stadion, který má akustiku nejen mnohem lepší, ale oproti Janáčkovu divadlu typově také přesně opačnou, projev orchestru i zkušenost publika by se tedy posunuly směrem k větší objektivitě a lepšímu povědomí o zvuku orchestru. Navíc bychom lépe využili aktuálně skvělého dramaturga (Vítězslav Mikeš). Jen bychom si museli zvyknout na diskotékové koule pod stropem a šum z vedlejší hospody, vše lze ovšem nějak řešit a není od věci mít nepřijatelnost nouzového řešení i na očích, nikoliv pouze v uších, jako v Janáčkově divadle. No a potom pochopitelně: (3) Postavit nový koncertní sál. Musíme na to tlačit všichni, řešení problému ale nelze redukovat na bod (3). Vyhlašuji soutěž o to, kdo první přijde veřejně se zdůvodněním, proč to nejde a proč musí všechno zůstat tak, jak to je.