Gilgameš Bohuslava Martinů poprvé původně: skvělý počin na špatném místě

Gilgameš Bohuslava Martinů poprvé původně: skvělý počin na špatném místě

Člověk si nemůže úplně pomoci, aby hned na začátku nezmínil nesmírně cenný dramaturgický počin, jímž je celá probíhající sezóna Filharmonie Brno. Jednou z jejích hlavních ozdob je vůbec první provedení původní anglické poloscénické verze oratoria Epos o Gilgamešovi Bohuslava Martinů. Přestože pouhý jedenáctidenní časový odstup od závěrečného koncertu festivalu Janáček Brno 2014, na němž zazněla Glagolská mše spolu s Věčným evangeliem, vznikl zřejmě nahodile, mnoho aspektů obou akcí přímo vybízí ke srovnání. V obou případech je patrný promyšlený dramaturgický koncept, jde o velká sborová díla duchovního obsahu, tak či onak ovšem teologicky obohacená o alternativní až pohanské pohledy, a v neposlední řadě šlo o premiérová uvedení nových kritických edic původních verzí. Jediná repríza je na programu dnes večer.

Gilgameš v podobě, jak jej „otesal“ Martinů, usiluje o vybřednutí ze zaběhlých provozovacích pořádků, jak jen to bylo možné. Zmenšuje orchestr, aby dosáhl tvárnějšího a elastičnějšího zvuku a aby zvýraznil roli sboru. Sólisty včetně vypravěče neztotožňuje s jednotlivými postavami či úlohami, každý je tu postava, jindy komentátor, recitátor, vypraveč... Dramatická opera byla pro Martinů příliš, statické oratorium málo, proto sáhl ke scénickému rozvolnění zažitých pódiových rolí. Výsledkem je unikátní stylizovaný pohanský výjev o věcech nepříliš vzdálených standardním duchovním oratoriím. Člověku při sledování nezvyklého, poloscénicky ztvárněného díla tanuly na mysli paralely od Smetanova Dalibora přes Stravinského Krále Oidipa (kde se rituálního vyznění dosahuje nikoliv rozvolněním oratorních pódiových zvyklostí, nýbrž naopak sešněrováním operních konvencí) až ke stylově zřejmě nejbližšímu Arthuru Honeggerovi a jeho Králi Davidovi. A nechyběla ani posmutnělost z toho, že široký repertoár české kantátové a oratorní tvorby 20. století zůstává prakticky neprováděn – jde kupříkladu o hudbu Miloslava Kabeláče, Ladislava Vycpálka či Otakara Jeremiáše.

Brněnské publikum tedy mělo jako vůbec první možnost slyšet a vidět Gilgameše tak, jak jej skladatel původně koncipoval, tedy v angličtině a se scénickým pohybem. Je otázka, jak by byl Martinů s výsledkem spokojen, kdyby se kdysi všichni okolo něj nepostavili proti a on měl možnost svůj nápad vidět, případně revidovat. Citlivá režie Radima Vizváryho s přidanou rolí mima Lukáše Šimona byla zřejmě tou nejvhodnější volbou pro první uvedení, navíc zachycené televizí. Podobně jako třeba v případě melodramu se i v případě gestických a pohybových akcí pěveckého sboru často pohybujeme poblíž nebezpečně tenké hranice oddělující zamýšlené vyznění od cimrmanovské karikatury téhož. Zde jsem ocenil mírnost a pokoru režijního přístupu, stejně jako v případě mimické role, která oscilovala mezi sošnými figurami a náznakovým tápáním. Přesto zvolené pojetí zůstalo někde na půli cesty mezi stylizací a přirozeností a nebylo by možná od věci vyzkoušet jeho pročištění a přimknutí se k jednomu či druhému pólu.

Sólové role jsou v díle pojaty spíše dramaticky než zpěvně, žádná z nich celkově nedominuje a nepatří k těm „vděčným“. Celá čtveřice působila ve výrazu vzácně vyrovnaně, přestože zpívá výhradně jednotlivě, a díky menšímu obsazení orchestru spíše komorně. Výrazně artikulovaný znělý basbaryton Adama Plachetky jen lehce zvukově dominoval vedle barytonu Jiřího Hájka, velký hlas sopranistky Adriany Kohútkové byl umírněn a posunut do smyslného pohanského tajemna a také oba výstupy tenoru v katarzních momentech (Martin Šrejma) zůstaly v komorní rovině, bez operní zatěžkanosti. Vypravěč Brian Caspe použil pro staré přebásnění původního textu od R. C. Thompsona archaickou výslovnost, jak ji známe kupříkladu z klasických shakespearovských inscenací. Ta má oproti dnes běžné mluvě zvukově blíže k češtině a je jen škoda, že byla kvůli mikrofonu a vskutku velmi hlasité amplifikaci zbavena dynamických možností. Dominující volání a vyvolávání by mnohem lépe a lahodněji vyznělo bez zesílení.

Aleš Březina: Praktikové jsou velmi omylní. Rozhovor s autorem kritické edice Eposu o Gilgamešovi

Český filharmonický sbor Brno byl svým dlouholetým sbormistrem Petrem Fialou kvalitně připraven a je potěšující, že celá jeho dosavadní existence je ve znamení postupného technického i výrazového růstu tělesa, navzdory jeho jisté repertoárové stagnaci. Sboristé sice nemají v úhrnu tak výrazný hlasový fond, jako sbor Janáčkovy opery, který účinkoval na zmíněném janáčkovském koncertě na Stadionu, pokoušet se v akustice Janáčkova divadla o jakoukoli propracovanější dynamiku je ovšem beztak zbytečné, proto je správné soustředit se na techniku. Filharmonie Brno nastudovala pod vedením šéfdirigenta Aleksandara Markoviće partituru v mnoha ohledech vzorně, pregnantně, přesně a patřičně neúprosně, snažila se ovšem ustupovat sboru, což nebylo nutné, a kupříkladu mozartovsky zjemnělé pojetí bicích nástrojů působí v kontextu archaického pohanského dávnověku překvapivě.

Zarážející je celková délka koncertu (cca 52 minut), která jde v souladu s postupně se snižujícím počtem koncertů. Přitom hudba Martinů je zcela elastická, Gilgameše by bylo lze umístit jak do první, tak i do druhé poloviny večera, a to buď souladně – viz výše uvedené paralely, případně orchestrální či koncertantní hudba Martinů –, anebo kontrastně s jakýmkoliv starším oratoriem (Martinů sám upozorňoval na inspiraci v díle Emilia de Cavalieriho). To by bylo vhodné vzhledem k velmi vzácnému výskytu sboru, který je filharmonický jen svým zavádějícím názvem a měl by se správně jmenovat Středoevropský zájezdní sbor z Brna.

Gilgameš a hudba Bohuslava Martinů ovšem není komplexní, některé hudební aspekty, kupříkladu melodika, pro ni nejsou rozhodující, zatímco důraz a kontrast jsou naprosto zásadní. Ve skrznaskrz proschlé akustice Janáčkova divadla, kde nevyzní soprán ani bas, housle ani trombon a triangl ani velký buben, by se Martinů měl hrát jen v nejnutnějších případech. Dynamicky strhující a skvěle nastudovaný Gilgameš vyvolal ve výsledku solidní potlesk, zanechal ovšem dojem něčeho „zajímavého“. Kdyby se koncert byl uskutečnil na Stadioně, možná by se leckdo pozastavil nad interiérem a zázemím, bezpochyby by ale následovaly velkolepé ovace, jakých se tamtéž dočkala před pár dny Glagolská mše, publikum by bylo nadšené a interpreti by měli nejen více motivace, ale také větší manévrovací prostor při volbě výrazu a celkového pojetí. Absence koncertního sálu má mimo jiné za následek extrémně nízkou vytíženost orchestru, který nedostane v plném obsazení v brněnském operním domě častěji příležitost.

Řešení je po posledních zkušenostech nasnadě: (1) Ponechat všech osm velkých abonentních koncertů (ano, je jich za rok pouze osm!) v Janáčkově divadle, které je nevděčné, neefektní a při vytvoření návyku zhoubné, ale esteticky ideální. (2) Vytvořit další abonentní cyklus minimálně šesti koncertů a umístit jej na Stadion, který má akustiku nejen mnohem lepší, ale oproti Janáčkovu divadlu typově také přesně opačnou, projev orchestru i zkušenost publika by se tedy posunuly směrem k větší objektivitě a lepšímu povědomí o zvuku orchestru. Navíc bychom lépe využili aktuálně skvělého dramaturga (Vítězslav Mikeš). Jen bychom si museli zvyknout na diskotékové koule pod stropem a šum z vedlejší hospody, vše lze ovšem nějak řešit a není od věci mít nepřijatelnost nouzového řešení i na očích, nikoliv pouze v uších, jako v Janáčkově divadle. No a potom pochopitelně: (3) Postavit nový koncertní sál. Musíme na to tlačit všichni, řešení problému ale nelze redukovat na bod (3). Vyhlašuji soutěž o to, kdo první přijde veřejně se zdůvodněním, proč to nejde a proč musí všechno zůstat tak, jak to je.

Bohuslav Martinů: Epos o Gilgamešovi (světová premiéra kritického vydání díla v původním anglickém znění s českými titulky). Hudební nastudování –  Aleksandar Marković, Brian Caspe – vypravěč, Adriana Kohútková – soprán, Martin Šrejma – tenor, Jiří Hájek – baryton, Adam Plachetka – basbaryton, Radim Vizváry – režie, Lukáš Šimon – mim, Český filharmonický sbor Brno, sbormistr Petr Fiala, Filharmonie Brno. 11. prosince 2014, Janáčkovo divadlo, Brno.

Foto Jan Cága

Komentáře

Reagovat
  • KN

    22. prosinec 2014, 19:51
    Vážený pane Špačku, jakým právem si dovolujete tvrdit, ze Brno nemá sbor?? Pokud máte pocit, ze CFSB v Brně málo zpívá, obraťte se na Filharmonii Brno a všechny festivaly v Brně s dotazem, jaktože neangažují CFSB?!?! Sbor nemůže určovat dramaturgii filharmonie ani festivalů - divím se, ze tuto věc nechápete! Ohledně dotací - Brno přispívá v celkovém rozpočtu sboru menší částkou na provoz a CFSB si na svůj provoz jednoduše musí vydělat. Nevím, jestli jste také informován o abonentnim cyklu CFSB - každoročně ze svého napjatého rozpočtu ještě zorganizuje řadu koncertů v Besedním domě. Co se týče repertoáru sboru - Váš komentář pouze ukazuje Vaši naprostou neinformovanost, zde není třeba se více vyjadřovat. A fakt, že CFSB patří k nejlepším evropským sborům, cestuje po prestižních evropských pódiích a spolupracuje s orchestry jako je např. Berlínská filharmonie, by měl být důvodem k hrdosti v městě Brně a ne důvodem ke kritice. A slovíčkaření, jestli je název "filharmonický" sbor správný, je více než směšné!
  • Tomáš Suchomel (zpěvák ČFSB, nikoli však člen jeho vedení a už vůbec ne mluvčí)

    19. prosinec 2014, 17:45
    Je zvláštní, že autor si s Českým filharmonickým sborem Brno vyřizuje účty zrovna v recenzi koncertu, na němž sbor podal, jak sám píše, kvalitní výkon. Právě tak podivné je i obvinění z „repertoárové stagnace“: vedle recenzovaného „poprvé původního“ Gilgameše ČFSB v nedávné době nastudoval například Dvořákovu po dlouhá desetiletí neslýchanou operu Alfred, nyní se pouští do přípravy Schnittkeho „faustovské“ kantáty… dalo by se pokračovat. Tvrzení, že se sbor „vyhýbá studiu nového repertoáru“, ukazuje, že autor o jeho činnosti nemá přehled. A hlavně, repertoár sborového tělesa, které se zaměřuje na velká vokálně-symfonická díla, je dán v převážné míře nabídkami ke spolupráci, které dostane. Stagnuje-li repertoár ČFSB, mohou za to především dramaturgové orchestrů a festivalů. Totéž je třeba mít na paměti i v souvislosti s „velmi vzácným výskytem“ sboru v městě Brně. ČFSB neurčuje dramaturgické plány Filharmonie Brno ani brněnských festivalů vážné hudby. Nemají-li o jeho vystoupení brněnští dramaturgové zájem, těžko z toho vinit sbor—tvrzení, že ČFSB „nemá čas“ v Brně vystupovat, prostě neodpovídá skutečnosti. A kromě toho se sbor navzdory své trvale chmurné finanční situaci snaží brněnským divákům představovat i na vlastních abonentních koncertech; letos probíhá už jejich devátý ročník. Těžko říct, proč vůbec autor zmiňuje „veškeré do sboru cpané“ dotace, ne-li ve snaze učinit ČFSB terčem malé české závisti. Najít u nás podfinancovanější profesionální hudební těleso snad ani nejde a jak už na to upozornili druzí, právě to je důvod, proč musí sboristé měsíc co měsíc trávit desítky hodin v autobusech a zpívat kdejakou „Devátou“, aby svůj soubor udrželi nad vodou. Jistěže by raději seděli doma a věnovali se „cíleně studovaným vystoupením s [brněnskou] filharmonií“, po nichž volá autor, současné financování kultury jim však nic podobného neumožňuje. Výsledkem je, že mezinárodně oceňované nahrávky sbor pořizuje většinou v zahraničí a nadšené recenze se do češtiny musí překládat. Na fungování ČFSB se dá jistě leccos vylepšit a lze doufat, že k tomu přispěje i pozornost ze strany kritiky. Zapotřebí je však jistá úroveň informovanosti o fungování sboru. Jinak se podnětné postřehy ztrácejí v moři snadno vyvratitelných představ a předsudků.
  • AB

    17. prosinec 2014, 14:02
    Pane Špačku, filharmonie je velký symfonický orchestr. Filharmonický sbor je tedy takový sbor, který se zaměřuje na provádění děl s filharmonickými (symfonickými) orchestry. Např. Pražský filharmonický sbor je příspěvkovou organizací ministerstva kultury. Nemá nic společného s žádnou filharmonií v Praze. Stejně tak ČFSB nemá nic společného s Filharmonií Brno, která je placena městem. ČFSB je o.p.s. Sboristé nejsou zaměstnanci. Pokud by necestoval po Evropě, už by dávno neexistoval. Pokud tohle nechápete, tak je mi vás lito.
    zobraz vše (3)
    • AB

      19. prosinec 2014, 2:57
      On ten Český filharmonický sbor Brno vystupuje s filharmonií poměrně dost často. Asi z 95%. Nevím, jestli je vám známo, že existují i jiné filharmonie než brněnská. A to, že sbor vystupuje málo s Filharmonií Brno není vina sboru. A rozhodně to není důvod ke změně názvu sboru.
    • PJ

      19. prosinec 2014, 9:09
      To by mě zajimalo, co by na vaši úžasnou teorii o neoprávněném užívání slova filharmonický řekli v Pražském filharmonickém sboru?
  • jacarols

    16. prosinec 2014, 0:11
    http://www.brno.cz/sprava-mesta/magistrat-mesta-brna/usek-socialne-kulturni/odbor-kultury/schvalene-dotace/ Doporučuji oddíl kultury. Jestli si pan Špaček myslí,že za uvedené nacpané dotace lze necestovat,potom si ráda jeho návod přečtu. Sál se staví již přes sto let,ale otázkou zůstává,zda je Brno schopno zaplnit sál o větší kapacitě,když i JD bylo nevyprodané....
    • Jan Špaček

      16. prosinec 2014, 18:25
      Každý si může cestovat, jak se mu zlíbí, ale v Brně chybí sbor na velké koncerty s filharmonií. /// Sál se dosud stavět nezačal, je třeba rozlišovat kroky k realizaci od záměrně šířené mediální mlhy. Před deseti lety proběhla architektonická soutěž s ne zcela šťastným zadáním, vítězný návrh podle toho vypadá. Jinak se nestalo nic, není, harmonogram, není finanování, není projekt, není soutěž. Nyní se, zdá se, věci hýbou tak, jak se ještě nikdy nehýbaly. Však si na to počkejme.
  • Jan Špaček

    13. prosinec 2014, 20:56
    Beránková: Nesmíme ztrácet víru. Tentokrát to určitě vyjde. OK: SZSzB potřebuje existovat a Brno potřebuje funkční velký sbor, který nemá. Jak z toho ven? Snadno: stanovit roční pensum cíleně studovaných vystoupení s filharmonií (rámcově 4 až 10) a buď za to odpovídajícím způsobem zaplatit, nebo vzít SZSzB zpět pod svá zřizovatelská křídla jako (Č?)FSB. V tuto chvíli máme kvalitní sbor, který nemá čas v Brně vystupovat a veškeré do něj cpané dotace jsou v podstatě jen na propagaci značky "Brno", což sice není špatné, ale, a jsme zase na začátku: Brno potřebuje sbor.
    zobraz vše (3)
    • Jan Špaček

      16. prosinec 2014, 18:19
      ST: Ad 1) Ano, protože když ČFS Brno ještě neexistoval, byl brněnský sborový život na úrovni filharmonie ještě funkční. S filharmonií zpíval sbor se zkratkou FSBB - Filharmonický sbor Beseda brněnská. Ad 2) Ne, opravdu se pletete. Filharmonie je název instituce, nikoliv orchestru nebo díla. Ad 3) To je věc modelu fungování. Plně profesionální sbor je samozřejmě nákladná věc a není to úplně časté. Navíc se ČFS Brno spíše vyhýbá studiu nového repertoáru, např. když má srovnatelné nabídky, a raději zpívá pořád to samé. Ad 4) Takže ČFS Brno nedostává žádné dotace od města ani od ministerstva?
    • KN

      22. prosinec 2014, 19:48
      Vážený pane Špačku, jakým právem si dovolujete tvrdit, ze Brno nemá sbor?? Pokud máte pocit, ze CFSB v Brně málo zpívá, obraťte se na Filharmonii Brno a všechny festivaly v Brně s dotazem, jaktože neangažují CFSB?!?! Sbor nemůže určovat dramaturgii filharmonie ani festivalů - divím se, ze tuto věc nechápete! Ohledně dotací - Brno přispívá v celkovém rozpočtu sboru menší částkou na provoz a CFSB si na svůj provoz jednoduše musí vydělat. Nevím, jestli jste také informován o abonentnim cyklu CFSB - každoročně ze svého napjatého rozpočtu ještě zorganizuje řadu koncertů v Besedním domě. Co se týče repertoáru sboru - Váš komentář pouze ukazuje Vaši naprostou neinformovanost, zde není třeba se více vyjadřovat. A fakt, že CFSB patří k nejlepším evropským sborům, cestuje po prestižních evropských pódiích a spolupracuje s orchestry jako je např. Berlínská filharmonie, by měl být důvodem k hrdosti v městě Brně a ne důvodem ke kritice. A slovíčkaření, jestli je název "filharmonický" sbor správný, je více než směšné!
  • Beránková

    12. prosinec 2014, 20:38
    Před každými komunálními volbami jsou slyšet sliby, že bude nový koncertní sál. Ale po volbách ticho po pěšině.
    • OK

      12. prosinec 2014, 22:20
      Středoevropský zájezdní sbor by rád nebyl tak zájezdní, ono mu ale nic jiného nezbývá, pokud chce vůbec nadále existovat.

Dále si přečtěte

Oratorium Epos o Gilgamešovi napsal Bohuslav Martinů v době, kdy vrcholila studená válka, stárnul, umírali mu přátelé i příbuzní. Otázky smrtelnosti, nesmrtelnosti a přátelství se pro něj stávaly ještě závažnějšími než kdykoliv předtím a starý sumerský epos byl ideální předlohou. Muzikolog a ředitel Institutu Bohuslava Martinů Aleš Březina připravil kritickou edici ojedinělého díla, které v jeho nové a očištěné podobě za několik dní uslyšíme ve světové premiéře. Před námi je nejvýznamnější koncert Filharmonie Brno v této sezóně.
  více

Filharmonie Brno hrála na Vaňkovce v Richard Adam Gallery, ovšem nikoliv klasiku, nýbrž aranžovaný doprovod k undergroundové legendě - poslednímu ucelenému albu kapely The Plastic People of the Universe vzniknuvšímu v podzemí normalizačního Československa - Co znamená vésti koně (1981).  více

Ve Dvořákově sedmé symfonii byli hudebníci jako vyměnění. Skladba dobře známá, dirigent taky, koncepce vystavěná, tak vlastně nebyl důvod, aby se dílo nedařilo. Zarazí jen výkonnostní rozdíl oproti Zlatému kolovratu. Je škoda, že naše orchestry nedokážou svému mistrovi udělat aspoň tu malou službu a hrát všechny jeho skladby s plným nasazením.  více

Její pastorkyni, jež ve světě stále patří k nejhranějším Janáčkovým operám, provedla hostující divadla ze Štýrského Hradce a ze Záhřebu. Chorvatská Jenůfa byla živější, aktualizovaná do současnosti, zatímco rakouská zůstala ponejvíce oproštěná a v historickém bezčasí. Obě představení již byla recenzně pokryta, proto bych se rád zastavil rovnou u jejich srovnání.  více





Trumpetista Jiří Kotača založil před deseti lety big band Cotatcha Orchestra. Ten dnes vystupuje s různými programy od nejtradičnějšího jazzu až po vizionářské propojení jazzu s elektronikou. S Jiřím Kotačou hovoříme o tom, jak se orchestr postupně vyprofiloval, jak vzniká autorský repertoár na pomezí jazzu a elektroniky, ale také o tom, co fanouškům přinese listopadový koncert k 10 letům orchestru. Řeč je i o Kotačově mezinárodním kvartetu nebo o tom, jak je možné hru na trubku a křídlovku obohatit efekty.  více

Ačkoliv je Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno věnován především klasice, dramaturgie se nebojí přimíchat do programu například jazzové nebo folklórní koncerty. Právě lidovému umění bylo v neděli 10. listopadu v 15 hodin věnováno pásmo Opojen písní, jehož scénáře a režie se ujala Magdalena Múčková. V podání sboru Netáta ze Strání, jehož vedoucí je Marie Múčková, zpěvačky Kateřiny Gorčíkové z Březové a lidové hudby Matóše z Lopeníka zazněly lidové písně, které zaplnily prostor divadelního sálu brněnské Reduty. Tento komorní hudební pořad akcentoval především obec Březová (Brezová), kterou několikrát sám Leoš Janáček (1854–1928) navštívil a jíž věnoval esej Březovská píseň (1899). Čtení z této eseje procházelo v podání Vladimíra Doskočila celým programem a velmi povedeně tak pásmo propojilo přímo s osobností Leoše Janáčka.  více

Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno nabídl v sobotu také koncert Brno Contemporary Orchestra. Pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra zazněl program z děl čtveřice skladatelů, kteří jsou velkou mírou spjati s Brnem. V divadle Reduta zazněly kompozice Miloslava Ištvana, Aloise Piňose, Josefa Berga a Petra Kofroně.  více

Janáčkova opera Příhody lišky Bystroušky pár dní nazpět oslavila 100. výročí premiéry, která se uskutečnila v Národním divadle Brno. Jejího novodobého festivalového uvedení se zhostil soubor Národního divadla moravskoslezského v režii Itzika Galiliho – choreografa a režiséra izraelského původu. Přivezená inscenace byla uvedena v neděli 10. listopadu v Mahenově divadle.  více

Do letošního ročníku festivalu Janáček Brno přispěla i Hudební fakulta Janáčkovy akademie múzických umění. Její posluchači připravili sobotní komponovaný program, který divákům předvedl nejen hudbu nejrůznějších stylů, ale také jim ukázal různé prostory fakulty. Při vstupu na fakultu byla příchozím rozdána barevná kolečka, která rozdělila publikum na tři menší skupiny. To vše se stalo z kapacitních důvodů, jelikož se program kromě auly odehrával také ve varhanním sále, klenbovém sále a učebně 09. Všichni tak slyšeli totožný program jen v jiném pořadí.  více

Téměř po devadesáti letech od svého vzniku se do Brna vrátila jediná opera Pavla Haase (1899–1944) Šarlatán. Inscenování této humorné opery se ujalo Národní divadlo moravskoslezské v režii Ondřeje Havelky a hudebním nastudování Jakuba Kleckera. Několik týdnů po premiéře inscenace v Ostravě se v pátek 8. listopadu v Mahenově divadle, kde měl Šarlatán v roce 1938 svoji světovou premiéru, nabídnul novinku ve svém devátém ročníku Festival Janáček Brno 2024.  více

Jedním z komorních koncertů devátého ročníku festivalu Janáček Brno byl také večer věnovaný dílům Leoše Janáčka, a zejména Pavla Haase. Tyto skladby provedla v úterý 5. listopadu v Mozartově sále divadla Reduta různá hudební uskupení složená z tenoristy Nickyho Spence, klavíristky Lady ValešovéNavarra String Quartetu, houslistky Ivany Víškové, hornisty Antonína Koláře a flétnisty Michala Vojáčkavíce

Sobotní dopoledne 2. listopadu bylo zasvěceno sborovým zpěvům v podání mužského pěveckého ansámblu Q VOX. Zpěváci si pro posluchače připravili skladby vybrané na základě dramaturgické linie opírající se o generační prolnutí (učitele) Pavla Křížkovského (1820–1885) a (žáka) Leoše Janáčka (1854–1928), jež byly v druhé půli doplněny díly sbormistrů a skladatelů kontextem i tvorbou spjatými s osobností Janáčka.  více

S tradičním dvouletým odstupem začal Mezinárodní festival Janáček Brno 2024, jehož slavnostní zahájení se uskutečnilo v pátek 1. listopadu v Janáčkově divadle. Národní divadlo Brno při této příležitosti uvedlo premiéru nové inscenace opery Výlety páně Broučkovy Leoše Janáčka (1854–1928), jenž vznikla na náměty dvou povídek Svatopluka Čecha. Režie operní novinky, která vznikla v koprodukci se Staatsoper Unter den Linden, Berlin a Teatro Real, Madrid, se ujal kanadský režisér Robert Carsen. Hudební nastudování, stejně jako dirigování premiéry bylo vloženo do rukou Marka Ivanoviće a v titulní roli Matěje Broučka se představil skotský tenorista Nicky Spencevíce

Znovuuvedením oblíbeného muzikálu Čarodějky z Eastwicku se Městské divadlo Brno rozhodlo připomenout jubilejních dvacet let od otevření svojí velké Hudební scény. Opětovné nasazení titulu představuje povedený narozeninový dárek divadla publiku, které od premiéry v roce 2007 zhltlo 149 repríz hudební inscenace režiséra Stanislava Moši. V novém uvedení se objeví známé tváře z původního obsazení, ale také noví herci a herečky. A tento divadelní comeback bude jistě vděčným diváckým soustem po několik sezon i po sedmnácti letech od prvního českého uvedení právě v Brně. Jen za půl měsíce od nynější premiéry udělají Čarodějky 24 vyprodaných repríz. K tomu není co dodat.  více

Letošní ročník Expozice nové hudby uzavřelo teprve druhé uvedení kompozičního site specific projektu Fresco Karlheinze Stockhausena (1928–2007), který byl poprvé uvedený v roce 1969. Od této doby se ho nikdo neujal. Divákům, kteří v sobotu 19. 10. navštívili Besední dům, se tak naskytla naprosto unikátní příležitost zažít dílo na vlastní kůži. Zmíněné první uvedení této skladby bylo provázeno sabotážemi ze strany konzervativních muzikantů. A tak je legitimní si položit otázku, zda teprve v sobotu Fresco nezaznělo, jak si to skladatel představoval. Tento náročný projekt kurátorky Moniky Pasiecznik a uměleckého vedoucího Pabla Drukera realizovala čtyři tělesa složená ze členů Brno Contemporary OrchestraMladých brněnských symfoniků Filharmonie Brno pod vedením Pablo Drukera, Radima HanouskaPavla Šnajdra, Tomáše Krejčího a Pavla Zlámalavíce

Komponovaný úterní večer 15. října zahájený v sále Kina Art návštěvníkům nabídl netradiční spojení české premiéry dokumentárního filmu No Ideas But in Things o americkém hudebním skladateli, experimentátorovi a vědci na poli elektronické hudby Alvinu Lucierovi (1931–2021) s živým provedením jeho skladby I Am Sitting in a Room. Zmíněná kompozice se stala refrénem nejen dokumentárního snímku, ale také celé události.  více

Ve druhém dnu festivalu Expozice nové hudby přenesli pořadatelé návštěvníky do vod komorních. V podání houslistky Terezy Horákové v Besedním domě zazněly dvě výjimečné skladby pro sólové housle. Při druhé z nich se k houslistce připojila Sarah Jedličková, která živě pracovala s osmi předem nahranými zvukovými stopami.  více

Slovanská tematika, violoncellová virtuozita a pocta Antonínu Dvořákovi (1841–1904) – i takto bychom mohli ve zkratce shrnout koncert Filharmonie Brno z 10. října v Janáčkově divadle. Pod dohledem etablovaného dirigenta Leoše Svárovského zazněly tři rapsodické kusy z konce sedmdesátých let 19. století a známý Violoncellový koncert h moll v podání mladé a talentované violoncellistky Laury van der Heijdenvíce

Klub moravských skladatelů pravidelně uvádí koncerty, při kterých dostávají slovo mladí interpreti, často teprve studenti vysoké školy či konzervatoře. V pondělí 7. října v 19 hodin v koncertním sále HF JAMU skupina studentů s podporou svých starších kolegů, tentokrát i profesionálů, uvedla program s názvem Od Janáčka k dnešku, hudební vzpomínka na moravské skladatele. Jak už název napovídá, program byl složený z děl čtyř skladatelů, kteří jsou spojeni s Moravou a zejména s Brnem, konkrétně Arne Linky, Pavla Haase, Antonína Tučapského a Leoše Janáčka.  více

Nejčtenější

Kritika

Ačkoliv je Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno věnován především klasice, dramaturgie se nebojí přimíchat do programu například jazzové nebo folklórní koncerty. Právě lidovému umění bylo v neděli 10. listopadu v 15 hodin věnováno pásmo Opojen písní, jehož scénáře a režie se ujala Magdalena Múčková. V podání sboru Netáta ze Strání, jehož vedoucí je Marie Múčková, zpěvačky Kateřiny Gorčíkové z Březové a lidové hudby Matóše z Lopeníka zazněly lidové písně, které zaplnily prostor divadelního sálu brněnské Reduty. Tento komorní hudební pořad akcentoval především obec Březová (Brezová), kterou několikrát sám Leoš Janáček (1854–1928) navštívil a jíž věnoval esej Březovská píseň (1899). Čtení z této eseje procházelo v podání Vladimíra Doskočila celým programem a velmi povedeně tak pásmo propojilo přímo s osobností Leoše Janáčka.  více