Gilgameš Bohuslava Martinů poprvé původně: skvělý počin na špatném místě

Gilgameš Bohuslava Martinů poprvé původně: skvělý počin na špatném místě

Člověk si nemůže úplně pomoci, aby hned na začátku nezmínil nesmírně cenný dramaturgický počin, jímž je celá probíhající sezóna Filharmonie Brno. Jednou z jejích hlavních ozdob je vůbec první provedení původní anglické poloscénické verze oratoria Epos o Gilgamešovi Bohuslava Martinů. Přestože pouhý jedenáctidenní časový odstup od závěrečného koncertu festivalu Janáček Brno 2014, na němž zazněla Glagolská mše spolu s Věčným evangeliem, vznikl zřejmě nahodile, mnoho aspektů obou akcí přímo vybízí ke srovnání. V obou případech je patrný promyšlený dramaturgický koncept, jde o velká sborová díla duchovního obsahu, tak či onak ovšem teologicky obohacená o alternativní až pohanské pohledy, a v neposlední řadě šlo o premiérová uvedení nových kritických edic původních verzí. Jediná repríza je na programu dnes večer.

Gilgameš v podobě, jak jej „otesal“ Martinů, usiluje o vybřednutí ze zaběhlých provozovacích pořádků, jak jen to bylo možné. Zmenšuje orchestr, aby dosáhl tvárnějšího a elastičnějšího zvuku a aby zvýraznil roli sboru. Sólisty včetně vypravěče neztotožňuje s jednotlivými postavami či úlohami, každý je tu postava, jindy komentátor, recitátor, vypraveč... Dramatická opera byla pro Martinů příliš, statické oratorium málo, proto sáhl ke scénickému rozvolnění zažitých pódiových rolí. Výsledkem je unikátní stylizovaný pohanský výjev o věcech nepříliš vzdálených standardním duchovním oratoriím. Člověku při sledování nezvyklého, poloscénicky ztvárněného díla tanuly na mysli paralely od Smetanova Dalibora přes Stravinského Krále Oidipa (kde se rituálního vyznění dosahuje nikoliv rozvolněním oratorních pódiových zvyklostí, nýbrž naopak sešněrováním operních konvencí) až ke stylově zřejmě nejbližšímu Arthuru Honeggerovi a jeho Králi Davidovi. A nechyběla ani posmutnělost z toho, že široký repertoár české kantátové a oratorní tvorby 20. století zůstává prakticky neprováděn – jde kupříkladu o hudbu Miloslava Kabeláče, Ladislava Vycpálka či Otakara Jeremiáše.

Brněnské publikum tedy mělo jako vůbec první možnost slyšet a vidět Gilgameše tak, jak jej skladatel původně koncipoval, tedy v angličtině a se scénickým pohybem. Je otázka, jak by byl Martinů s výsledkem spokojen, kdyby se kdysi všichni okolo něj nepostavili proti a on měl možnost svůj nápad vidět, případně revidovat. Citlivá režie Radima Vizváryho s přidanou rolí mima Lukáše Šimona byla zřejmě tou nejvhodnější volbou pro první uvedení, navíc zachycené televizí. Podobně jako třeba v případě melodramu se i v případě gestických a pohybových akcí pěveckého sboru často pohybujeme poblíž nebezpečně tenké hranice oddělující zamýšlené vyznění od cimrmanovské karikatury téhož. Zde jsem ocenil mírnost a pokoru režijního přístupu, stejně jako v případě mimické role, která oscilovala mezi sošnými figurami a náznakovým tápáním. Přesto zvolené pojetí zůstalo někde na půli cesty mezi stylizací a přirozeností a nebylo by možná od věci vyzkoušet jeho pročištění a přimknutí se k jednomu či druhému pólu.

Sólové role jsou v díle pojaty spíše dramaticky než zpěvně, žádná z nich celkově nedominuje a nepatří k těm „vděčným“. Celá čtveřice působila ve výrazu vzácně vyrovnaně, přestože zpívá výhradně jednotlivě, a díky menšímu obsazení orchestru spíše komorně. Výrazně artikulovaný znělý basbaryton Adama Plachetky jen lehce zvukově dominoval vedle barytonu Jiřího Hájka, velký hlas sopranistky Adriany Kohútkové byl umírněn a posunut do smyslného pohanského tajemna a také oba výstupy tenoru v katarzních momentech (Martin Šrejma) zůstaly v komorní rovině, bez operní zatěžkanosti. Vypravěč Brian Caspe použil pro staré přebásnění původního textu od R. C. Thompsona archaickou výslovnost, jak ji známe kupříkladu z klasických shakespearovských inscenací. Ta má oproti dnes běžné mluvě zvukově blíže k češtině a je jen škoda, že byla kvůli mikrofonu a vskutku velmi hlasité amplifikaci zbavena dynamických možností. Dominující volání a vyvolávání by mnohem lépe a lahodněji vyznělo bez zesílení.

Aleš Březina: Praktikové jsou velmi omylní. Rozhovor s autorem kritické edice Eposu o Gilgamešovi

Český filharmonický sbor Brno byl svým dlouholetým sbormistrem Petrem Fialou kvalitně připraven a je potěšující, že celá jeho dosavadní existence je ve znamení postupného technického i výrazového růstu tělesa, navzdory jeho jisté repertoárové stagnaci. Sboristé sice nemají v úhrnu tak výrazný hlasový fond, jako sbor Janáčkovy opery, který účinkoval na zmíněném janáčkovském koncertě na Stadionu, pokoušet se v akustice Janáčkova divadla o jakoukoli propracovanější dynamiku je ovšem beztak zbytečné, proto je správné soustředit se na techniku. Filharmonie Brno nastudovala pod vedením šéfdirigenta Aleksandara Markoviće partituru v mnoha ohledech vzorně, pregnantně, přesně a patřičně neúprosně, snažila se ovšem ustupovat sboru, což nebylo nutné, a kupříkladu mozartovsky zjemnělé pojetí bicích nástrojů působí v kontextu archaického pohanského dávnověku překvapivě.

Zarážející je celková délka koncertu (cca 52 minut), která jde v souladu s postupně se snižujícím počtem koncertů. Přitom hudba Martinů je zcela elastická, Gilgameše by bylo lze umístit jak do první, tak i do druhé poloviny večera, a to buď souladně – viz výše uvedené paralely, případně orchestrální či koncertantní hudba Martinů –, anebo kontrastně s jakýmkoliv starším oratoriem (Martinů sám upozorňoval na inspiraci v díle Emilia de Cavalieriho). To by bylo vhodné vzhledem k velmi vzácnému výskytu sboru, který je filharmonický jen svým zavádějícím názvem a měl by se správně jmenovat Středoevropský zájezdní sbor z Brna.

Gilgameš a hudba Bohuslava Martinů ovšem není komplexní, některé hudební aspekty, kupříkladu melodika, pro ni nejsou rozhodující, zatímco důraz a kontrast jsou naprosto zásadní. Ve skrznaskrz proschlé akustice Janáčkova divadla, kde nevyzní soprán ani bas, housle ani trombon a triangl ani velký buben, by se Martinů měl hrát jen v nejnutnějších případech. Dynamicky strhující a skvěle nastudovaný Gilgameš vyvolal ve výsledku solidní potlesk, zanechal ovšem dojem něčeho „zajímavého“. Kdyby se koncert byl uskutečnil na Stadioně, možná by se leckdo pozastavil nad interiérem a zázemím, bezpochyby by ale následovaly velkolepé ovace, jakých se tamtéž dočkala před pár dny Glagolská mše, publikum by bylo nadšené a interpreti by měli nejen více motivace, ale také větší manévrovací prostor při volbě výrazu a celkového pojetí. Absence koncertního sálu má mimo jiné za následek extrémně nízkou vytíženost orchestru, který nedostane v plném obsazení v brněnském operním domě častěji příležitost.

Řešení je po posledních zkušenostech nasnadě: (1) Ponechat všech osm velkých abonentních koncertů (ano, je jich za rok pouze osm!) v Janáčkově divadle, které je nevděčné, neefektní a při vytvoření návyku zhoubné, ale esteticky ideální. (2) Vytvořit další abonentní cyklus minimálně šesti koncertů a umístit jej na Stadion, který má akustiku nejen mnohem lepší, ale oproti Janáčkovu divadlu typově také přesně opačnou, projev orchestru i zkušenost publika by se tedy posunuly směrem k větší objektivitě a lepšímu povědomí o zvuku orchestru. Navíc bychom lépe využili aktuálně skvělého dramaturga (Vítězslav Mikeš). Jen bychom si museli zvyknout na diskotékové koule pod stropem a šum z vedlejší hospody, vše lze ovšem nějak řešit a není od věci mít nepřijatelnost nouzového řešení i na očích, nikoliv pouze v uších, jako v Janáčkově divadle. No a potom pochopitelně: (3) Postavit nový koncertní sál. Musíme na to tlačit všichni, řešení problému ale nelze redukovat na bod (3). Vyhlašuji soutěž o to, kdo první přijde veřejně se zdůvodněním, proč to nejde a proč musí všechno zůstat tak, jak to je.

Bohuslav Martinů: Epos o Gilgamešovi (světová premiéra kritického vydání díla v původním anglickém znění s českými titulky). Hudební nastudování –  Aleksandar Marković, Brian Caspe – vypravěč, Adriana Kohútková – soprán, Martin Šrejma – tenor, Jiří Hájek – baryton, Adam Plachetka – basbaryton, Radim Vizváry – režie, Lukáš Šimon – mim, Český filharmonický sbor Brno, sbormistr Petr Fiala, Filharmonie Brno. 11. prosince 2014, Janáčkovo divadlo, Brno.

Foto Jan Cága

Komentáře

Reagovat
  • KN

    22. prosinec 2014, 19:51
    Vážený pane Špačku, jakým právem si dovolujete tvrdit, ze Brno nemá sbor?? Pokud máte pocit, ze CFSB v Brně málo zpívá, obraťte se na Filharmonii Brno a všechny festivaly v Brně s dotazem, jaktože neangažují CFSB?!?! Sbor nemůže určovat dramaturgii filharmonie ani festivalů - divím se, ze tuto věc nechápete! Ohledně dotací - Brno přispívá v celkovém rozpočtu sboru menší částkou na provoz a CFSB si na svůj provoz jednoduše musí vydělat. Nevím, jestli jste také informován o abonentnim cyklu CFSB - každoročně ze svého napjatého rozpočtu ještě zorganizuje řadu koncertů v Besedním domě. Co se týče repertoáru sboru - Váš komentář pouze ukazuje Vaši naprostou neinformovanost, zde není třeba se více vyjadřovat. A fakt, že CFSB patří k nejlepším evropským sborům, cestuje po prestižních evropských pódiích a spolupracuje s orchestry jako je např. Berlínská filharmonie, by měl být důvodem k hrdosti v městě Brně a ne důvodem ke kritice. A slovíčkaření, jestli je název "filharmonický" sbor správný, je více než směšné!
  • Tomáš Suchomel (zpěvák ČFSB, nikoli však člen jeho vedení a už vůbec ne mluvčí)

    19. prosinec 2014, 17:45
    Je zvláštní, že autor si s Českým filharmonickým sborem Brno vyřizuje účty zrovna v recenzi koncertu, na němž sbor podal, jak sám píše, kvalitní výkon. Právě tak podivné je i obvinění z „repertoárové stagnace“: vedle recenzovaného „poprvé původního“ Gilgameše ČFSB v nedávné době nastudoval například Dvořákovu po dlouhá desetiletí neslýchanou operu Alfred, nyní se pouští do přípravy Schnittkeho „faustovské“ kantáty… dalo by se pokračovat. Tvrzení, že se sbor „vyhýbá studiu nového repertoáru“, ukazuje, že autor o jeho činnosti nemá přehled. A hlavně, repertoár sborového tělesa, které se zaměřuje na velká vokálně-symfonická díla, je dán v převážné míře nabídkami ke spolupráci, které dostane. Stagnuje-li repertoár ČFSB, mohou za to především dramaturgové orchestrů a festivalů. Totéž je třeba mít na paměti i v souvislosti s „velmi vzácným výskytem“ sboru v městě Brně. ČFSB neurčuje dramaturgické plány Filharmonie Brno ani brněnských festivalů vážné hudby. Nemají-li o jeho vystoupení brněnští dramaturgové zájem, těžko z toho vinit sbor—tvrzení, že ČFSB „nemá čas“ v Brně vystupovat, prostě neodpovídá skutečnosti. A kromě toho se sbor navzdory své trvale chmurné finanční situaci snaží brněnským divákům představovat i na vlastních abonentních koncertech; letos probíhá už jejich devátý ročník. Těžko říct, proč vůbec autor zmiňuje „veškeré do sboru cpané“ dotace, ne-li ve snaze učinit ČFSB terčem malé české závisti. Najít u nás podfinancovanější profesionální hudební těleso snad ani nejde a jak už na to upozornili druzí, právě to je důvod, proč musí sboristé měsíc co měsíc trávit desítky hodin v autobusech a zpívat kdejakou „Devátou“, aby svůj soubor udrželi nad vodou. Jistěže by raději seděli doma a věnovali se „cíleně studovaným vystoupením s [brněnskou] filharmonií“, po nichž volá autor, současné financování kultury jim však nic podobného neumožňuje. Výsledkem je, že mezinárodně oceňované nahrávky sbor pořizuje většinou v zahraničí a nadšené recenze se do češtiny musí překládat. Na fungování ČFSB se dá jistě leccos vylepšit a lze doufat, že k tomu přispěje i pozornost ze strany kritiky. Zapotřebí je však jistá úroveň informovanosti o fungování sboru. Jinak se podnětné postřehy ztrácejí v moři snadno vyvratitelných představ a předsudků.
  • AB

    17. prosinec 2014, 14:02
    Pane Špačku, filharmonie je velký symfonický orchestr. Filharmonický sbor je tedy takový sbor, který se zaměřuje na provádění děl s filharmonickými (symfonickými) orchestry. Např. Pražský filharmonický sbor je příspěvkovou organizací ministerstva kultury. Nemá nic společného s žádnou filharmonií v Praze. Stejně tak ČFSB nemá nic společného s Filharmonií Brno, která je placena městem. ČFSB je o.p.s. Sboristé nejsou zaměstnanci. Pokud by necestoval po Evropě, už by dávno neexistoval. Pokud tohle nechápete, tak je mi vás lito.
    zobraz vše (3)
    • AB

      19. prosinec 2014, 2:57
      On ten Český filharmonický sbor Brno vystupuje s filharmonií poměrně dost často. Asi z 95%. Nevím, jestli je vám známo, že existují i jiné filharmonie než brněnská. A to, že sbor vystupuje málo s Filharmonií Brno není vina sboru. A rozhodně to není důvod ke změně názvu sboru.
    • PJ

      19. prosinec 2014, 9:09
      To by mě zajimalo, co by na vaši úžasnou teorii o neoprávněném užívání slova filharmonický řekli v Pražském filharmonickém sboru?
  • jacarols

    16. prosinec 2014, 0:11
    http://www.brno.cz/sprava-mesta/magistrat-mesta-brna/usek-socialne-kulturni/odbor-kultury/schvalene-dotace/ Doporučuji oddíl kultury. Jestli si pan Špaček myslí,že za uvedené nacpané dotace lze necestovat,potom si ráda jeho návod přečtu. Sál se staví již přes sto let,ale otázkou zůstává,zda je Brno schopno zaplnit sál o větší kapacitě,když i JD bylo nevyprodané....
    • Jan Špaček

      16. prosinec 2014, 18:25
      Každý si může cestovat, jak se mu zlíbí, ale v Brně chybí sbor na velké koncerty s filharmonií. /// Sál se dosud stavět nezačal, je třeba rozlišovat kroky k realizaci od záměrně šířené mediální mlhy. Před deseti lety proběhla architektonická soutěž s ne zcela šťastným zadáním, vítězný návrh podle toho vypadá. Jinak se nestalo nic, není, harmonogram, není finanování, není projekt, není soutěž. Nyní se, zdá se, věci hýbou tak, jak se ještě nikdy nehýbaly. Však si na to počkejme.
  • Jan Špaček

    13. prosinec 2014, 20:56
    Beránková: Nesmíme ztrácet víru. Tentokrát to určitě vyjde. OK: SZSzB potřebuje existovat a Brno potřebuje funkční velký sbor, který nemá. Jak z toho ven? Snadno: stanovit roční pensum cíleně studovaných vystoupení s filharmonií (rámcově 4 až 10) a buď za to odpovídajícím způsobem zaplatit, nebo vzít SZSzB zpět pod svá zřizovatelská křídla jako (Č?)FSB. V tuto chvíli máme kvalitní sbor, který nemá čas v Brně vystupovat a veškeré do něj cpané dotace jsou v podstatě jen na propagaci značky "Brno", což sice není špatné, ale, a jsme zase na začátku: Brno potřebuje sbor.
    zobraz vše (3)
    • Jan Špaček

      16. prosinec 2014, 18:19
      ST: Ad 1) Ano, protože když ČFS Brno ještě neexistoval, byl brněnský sborový život na úrovni filharmonie ještě funkční. S filharmonií zpíval sbor se zkratkou FSBB - Filharmonický sbor Beseda brněnská. Ad 2) Ne, opravdu se pletete. Filharmonie je název instituce, nikoliv orchestru nebo díla. Ad 3) To je věc modelu fungování. Plně profesionální sbor je samozřejmě nákladná věc a není to úplně časté. Navíc se ČFS Brno spíše vyhýbá studiu nového repertoáru, např. když má srovnatelné nabídky, a raději zpívá pořád to samé. Ad 4) Takže ČFS Brno nedostává žádné dotace od města ani od ministerstva?
    • KN

      22. prosinec 2014, 19:48
      Vážený pane Špačku, jakým právem si dovolujete tvrdit, ze Brno nemá sbor?? Pokud máte pocit, ze CFSB v Brně málo zpívá, obraťte se na Filharmonii Brno a všechny festivaly v Brně s dotazem, jaktože neangažují CFSB?!?! Sbor nemůže určovat dramaturgii filharmonie ani festivalů - divím se, ze tuto věc nechápete! Ohledně dotací - Brno přispívá v celkovém rozpočtu sboru menší částkou na provoz a CFSB si na svůj provoz jednoduše musí vydělat. Nevím, jestli jste také informován o abonentnim cyklu CFSB - každoročně ze svého napjatého rozpočtu ještě zorganizuje řadu koncertů v Besedním domě. Co se týče repertoáru sboru - Váš komentář pouze ukazuje Vaši naprostou neinformovanost, zde není třeba se více vyjadřovat. A fakt, že CFSB patří k nejlepším evropským sborům, cestuje po prestižních evropských pódiích a spolupracuje s orchestry jako je např. Berlínská filharmonie, by měl být důvodem k hrdosti v městě Brně a ne důvodem ke kritice. A slovíčkaření, jestli je název "filharmonický" sbor správný, je více než směšné!
  • Beránková

    12. prosinec 2014, 20:38
    Před každými komunálními volbami jsou slyšet sliby, že bude nový koncertní sál. Ale po volbách ticho po pěšině.
    • OK

      12. prosinec 2014, 22:20
      Středoevropský zájezdní sbor by rád nebyl tak zájezdní, ono mu ale nic jiného nezbývá, pokud chce vůbec nadále existovat.

Dále si přečtěte

Oratorium Epos o Gilgamešovi napsal Bohuslav Martinů v době, kdy vrcholila studená válka, stárnul, umírali mu přátelé i příbuzní. Otázky smrtelnosti, nesmrtelnosti a přátelství se pro něj stávaly ještě závažnějšími než kdykoliv předtím a starý sumerský epos byl ideální předlohou. Muzikolog a ředitel Institutu Bohuslava Martinů Aleš Březina připravil kritickou edici ojedinělého díla, které v jeho nové a očištěné podobě za několik dní uslyšíme ve světové premiéře. Před námi je nejvýznamnější koncert Filharmonie Brno v této sezóně.
  více

Filharmonie Brno hrála na Vaňkovce v Richard Adam Gallery, ovšem nikoliv klasiku, nýbrž aranžovaný doprovod k undergroundové legendě - poslednímu ucelenému albu kapely The Plastic People of the Universe vzniknuvšímu v podzemí normalizačního Československa - Co znamená vésti koně (1981).  více

Ve Dvořákově sedmé symfonii byli hudebníci jako vyměnění. Skladba dobře známá, dirigent taky, koncepce vystavěná, tak vlastně nebyl důvod, aby se dílo nedařilo. Zarazí jen výkonnostní rozdíl oproti Zlatému kolovratu. Je škoda, že naše orchestry nedokážou svému mistrovi udělat aspoň tu malou službu a hrát všechny jeho skladby s plným nasazením.  více

Její pastorkyni, jež ve světě stále patří k nejhranějším Janáčkovým operám, provedla hostující divadla ze Štýrského Hradce a ze Záhřebu. Chorvatská Jenůfa byla živější, aktualizovaná do současnosti, zatímco rakouská zůstala ponejvíce oproštěná a v historickém bezčasí. Obě představení již byla recenzně pokryta, proto bych se rád zastavil rovnou u jejich srovnání.  více





Propojení, jednota, rozjímání – těmito slovy lze popsat hudební večer v režii Schola Gregoriana Pragensis pod vedením Davida Ebena a varhaníka Tomáše Thona, který se včera uskutečnil v rámci Velikonočního festivalu duchovní hudby v brněnském Kostele sv. Tomáše. Nejen zpěv gregoriánského chorálu, ale také díla skladatele Petra Ebena (1929–2007) na hodinu zvukově a barevně opanovala i oživila chrámový prostor.  více

Koncertem s názvem Ensemble Inégal: Zelenka včera v kostele sv. Janů zahájil 31. ročník Velikonočního festivalu duchovní hudby, tentokrát s přízviskem Terroir. Toto napůl záhadné slovo, které se s oblibou používá v souvislosti s vínem, pochází z latinského označení pro zemi, půdu a nese v sobě souhrn všech vlivů, zejména pak přírodních podmínek konkrétního místa na zde pěstované rostliny. Tento výraz je tedy metonymicky přenesená na program letošního ročníku VFDH, neboť se skládá výhradně z děl tuzemských autorů, čímž doplňuje probíhající Rok české hudbyvíce

Největší doménou Filharmonie Brno je bezesporu pořádání koncertů klasické hudby. Přesto se občas pod její hlavičkou odehraje koncert, který se tomuto okruhu vymyká a naláká i posluchače, kterým je bližší spíše hudba populární, zejména jazzová. Jednou z těchto akcí byl recitál klavíristy Bojana Z, který se odehrál v úterý 19. března v sále Besedního domu.  více

Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více

Pro čtvrtý abonentní koncert cyklu Filharmonie doma, který se odehrál 14. března v Besedním domě a nesl označení Mozartiana, zvolila Filharmonie Brno, tentokrát pod vedením česko-japonského dirigenta Chuheie Iwasakiho, čtyři skladby z 18.–20. století. Tato díla dramaturgicky spojuje buď přímo vznik v období klasicismu nebo inspirace hudebními postupy pro toto období typickými. Jako sólistka se v první polovině koncertu představila flétnistka Martina Venc Matušínskávíce

Druhou zastávkou krátkého česko-německého turné klavírního tria Neues Klaviertrio Dresden se stal 6. března v 16 hodin koncertní sál Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění. V celkem čtyřech městech (Praha, Brno, Lipsko a Drážďany) zazněl program složený ze světových premiér dvou českých a dvou německých skladatelů.  více

Steven Johnston je skotský písničkář, který v poslední době používá pseudonym Damask Rose. Stejně se jmenuje i album které v roce 2022 natočil v Brně s producenty Pavlem Šmídem a Vojtěchem Svatošem. Se stejným producentským týmem nyní pracuje na druhém albu.  více

Roky zakončené číslicí 4 jsou pro českou kulturu důležitým symbolem. Nejinak je tomu i letos, kdy si v rámci Roku české hudby 2024 připomínáme významná výročí spjatá s některými kulturními institucemi a řadou jmen známých hudebních skladatelů a umělců. Tím nejskloňovanějším je bezesporu Bedřich Smetana (1824–1884), u něhož si připomínáme hned dvě jubilea – dvě stě let od narození a sto čtyřicet let od úmrtí. K oslavám se samozřejmě připojila i Filharmonie Brno, která připravila pro diváky dva koncerty s názvem Smetana 200 konané 29. února a 1. března v Janáčkově divadle. Recenze se pojí s prvním z nich. Orchestr vystoupil pod taktovkou švýcarského dirigenta Michaela Tabachnika a mimo jiné doprovodil mladého tuzemského klavíristu Marka Kozáka. Program se však nevztahoval pouze ke tvorbě Bedřicha Smetany, naopak dal vyniknout kontextu autorovy doby skrze díla Ferenze Lizsta a Richarda Wagnera.  více

Čtyřicetidenní postní doba, v níž se právě nacházíme, značí pro většinu z nás přípravu slavení Velikonoc. Tento čas představuje příležitost k vlastnímu zamyšlení a ztišení v podobě modliteb. Sbor Ensemble Versus se mimo jiné věnuje duchovní a liturgické hudbě, pro letošní postní období si připravil ojedinělý komponovaný večer, jenž se uskutečnil ve středu 28. února v kostele sv. Augustina. Propracovanost a výjimečnost koncertu se propisovala nejen do pěveckých čísel, ale také do improvizací olomouckého varhaníka Karla Martínka a režie Kateřiny Křivánkovévíce

Koncerty Brno Contemporary Orchestra (BCO) lze jen stěží označit za tradiční. Jsou ale vystoupení, která se i tomuto vymykají a hranici ještě posouvají. Takovým byl úterní koncert pojmenovaný Ministerstvo pravdy: vyprávění o hudbě, která neumí budovat lepší zítřky. BCO pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra provedlo v budově bývalého OV KSČ tři kompozice na první pohled odlišné přesto propojené. Před začátkem programu posluchači vyslechli hlavní rozhlasové zpravodajství z 26. února 1974. U pamětníků tento krok mohl vyvolat lehce nahořklou nostalgii, pro mladší šlo o krásnou ukázku vysílání v období těžké normalizace.  více

Přihodilo se vám někdy, že jste byli přítomni události a už v jejím průběhu jste si uvědomili, že se stáváte součástí historického okamžiku? Tento povznášející pocit jsem už znala, a proto mám radost, že jsem ho mohla prožít znovu na koncertě s názvem Na pomezí žánrů, který se konal 23. února v HaDivadle. U příležitosti 102. výročí narození rozhlasového barda Jaromíra Nečase a jako úvodní koncert oslav 100 let vysílání ho uspořádal Český rozhlas Brno v čele s folklorním dramaturgem Jaroslavem Kneislem.  více

Když se zmíní cembalo, většina lidí si představí hudbu starou, zejména barokní. Ač se zdálo, že cembalu po vynálezu kladívkového klavíru odzvonilo, mnozí autoři hudby 20. století pochopili, že se jedná o nástroj, který má sice jiné zvukové vlastnosti než piano, je však stále nástrojem plnohodnotným. Pravdivost této teze se ve čtvrtek 22. února v Besedním domě pokusila dokázat Filharmonie Brno pod vedením německého dirigenta Alexandera Liebreicha. Spolu s věhlasným cembalistou Mahanem Esfahanim provedla tři skladby 20. století, které cembalo postavily do tří různých rolí.  více

Diversní jaro v roce 2024 započalo prvním orchestrálním koncertem Ensemble Opera Diversa pod taktovkou dirigenta Patrika Červáka konaným v Domě pánů z Kunštátu v úterý 20. února. Dramaturgický koncept inspirovaný mýtickými náměty z oblasti antiky, ale také fantazijního světa spisovatele a filologa Johna Ronalda Reuela Tolkiena, netradičně podpořil i improvizovaný videoart tvůrce Tomáše Hrůzy. Sólově za doprovodu orchestru vystoupil kytarista Vít Dvořáčekvíce

Také Filharmonie Brno v čele se šéfdirigentem Dennisem Russellem Daviesem se letos přidává k oslavám Roku české hudby. V Janáčkově divadle se včera uskutečnil koncert věnovaný vokálně-instrumentálním dílům dvou exilových skladatelů rozdílných epoch – Antonína Rejchy (1770–1836) a Jana Nováka (1921–1984). V rámci večera se představili Český filharmonický sbor Brno pod vedením sbormistra Petra FialyMartina Janková (soprán), Pavla Vykopalová (mezzosoprán), Aleš Briscein (tenor) a Jiří Brückler (bas).  více

Pondělním koncertem Africa calls Europe byl v sále Konventu Milosrdných bratří zahájen XXI. ročník cyklu Barbara Maria Willi uvádí... Jak název večera napovídá, divákům bylo předvedeno propojení evropských a (nejen) afrických vlivů. O tento zajímavý dramaturgický počin se postaralo londýnské flétnové kvarteto i Flautisti ve složení Jitka KonečnáDoris KitzmantelIlona Veselovská a Monika Wimberger Devátá, ke kterému se v několika skladbách připojil perkusionista Jakub Kupčík. V první polovině večera nejdříve zazněla díla z renesanční a barokní epochy, ve druhé pak kompozice soudobých autorů.  více

Nejčtenější

Kritika

Propojení, jednota, rozjímání – těmito slovy lze popsat hudební večer v režii Schola Gregoriana Pragensis pod vedením Davida Ebena a varhaníka Tomáše Thona, který se včera uskutečnil v rámci Velikonočního festivalu duchovní hudby v brněnském Kostele sv. Tomáše. Nejen zpěv gregoriánského chorálu, ale také díla skladatele Petra Ebena (1929–2007) na hodinu zvukově a barevně opanovala i oživila chrámový prostor.  více