Henry Lee Fest. Temná hudba minulosti

Henry Lee Fest. Temná hudba minulosti

Nejen hudba samotná, ale i prostředí tovární haly s graffiti vytvářely undergroundovou atmosféru – krásnou a vtahující pro každého, kdo k ní někdy v životě aspoň na čas přilnul. Myslím, že je to největší devíza Henry Lee Festu proti níž je skoro vedlejší, kdo vlastně na festivalu hraje. Sestava účinkujících ale rozhodně ošizená nebyla.

Do areálu Zbrojovky jsem přišel ve chvíli, kdy končil svůj koncert Vladimír Mišík a Etc… Znělo mi to jako hudba z jiného světa a byl jsem až překvapený, jak moc mě nebaví. Upozorňuji, že se jedná o ryze subjektivní postřeh, který nikomu nenutím – stejně jako všechny následujících. Kapela zapadala do poněkud veteránského věku účinkujících na hlavní scéně, ale hraje spolehlivě, v rámci českého písničkářského (blues) rocku se tu sotvakdy objevilo něco lepšího – snad jen několik srovnatelných. Vladimír Mišík vypadal, že ho zpívání pořád baví, je pořád přesvědčivý. Ostatně u písniček, jaké zpívá, se kus věku ve hlase může projevit i pozitivně a vnést do starých pecek nový, trochu nostalgický, ale působivý rozměr. Moje vlastní pocity jsou proti tomu vlastně bezcenné, je to pěkný kus poctivé muziky zcela bez debat. Do psaní článku se mi zamotala zpráva o smrti Petra Skoumala, který v jedné sestavě Etc… hrával a několik jeho písní Vladimír Mišík taky zpíval. Je to zlý… abych citoval Jasnou páku, která se připomněla skrz Špejchar Blues Ivana Wünsche.

My Dead Cat jsou bezvadná tancovačka vycházející z punku a jejich set zahájil koncerty na druhém pódiu. Punk na něm byl víceméně doma po celou dobu. MDC hrají energickou muziku, dobře se poslouchá a není potřeba nad ní moc přemýšlet. Ale nic proti tomu, jedná se o pouhé konstatování. Je to hudba lidí, kteří vyrostli s punkem, ale také už trochu z punku a mixují do něj všechny další vlivy, které je baví.

Na hlavním pódiu se mezitím nachystalo vystoupení kapely MCH Band, tedy Mikoláše Chadimy & spol. Neslyšel jsem je strašnou spoustu let a myslím, že jsem si jejich muziku nikdy tak neužil. Kapela přistoupila k alternativě silně popařským způsobem a hrála věci výhradně ze svého nejúspěšnějšího (a možná i nejlepšího) alba Es reut mich f… Sestava spolu hraje dlouho a je to slyšet, komunikuje s úplnou samozřejmostí a znělo jí to bezvadně – myslím, že na tom má pocit nejen vyzrálá spolupráce, ale i lepší nástroje a snad i víc klidu na to, aby se mohli alternativní hudbě věnovat. Mikoláš Chadima není žádný zpěvák, ale po první, jaksi zakřiknuté skladbě se rozjel a celý set šlapal bezchybně až skoro k tancovačkovému konci. Byla to alternativa starého střihu zahraná bez stopy únavy a pro mě z toho byl nakonec předčasný a zcela nečekaný vrchol festivalu. Vzpomněl jsem si také, jak mě kdysi ovlivnily Chadimovy paměti, které kdysi vyšly v exilovém časopisu Paternoster. Od rekvalifikací k Nové vlně se starým obsahem se skrze ně prošlo nesmlouvavým a kritickým pohledem, byť samozřejmě značně subjektivním. Snad jediný příslušník tehdejší „oficiální“ scény, který před Chadimou neztratil tvář, byl právě Vladimír Mišík, který dohrál před chvílí.

Na druhé scéně se pustila do dřevního punku kapela Boy, kterou potom vystřídali Wild Tides. První na mě působili jako znovuoživení starých Plexis – což znamená úplně mimo. Vůbec netuším, co si s takovou muzikou dnes počít. Z Wild Tides jsem neslyšel skoro nic.

Snažil jsem se totiž u prvního pódia přijít na chuť sólovému koncertu Micka Harveyho, bývalého (a zakládajícího) člena Birthday Party i Caveových Bad Seeds. Propagace festivalu na něm z velké části stála a očekávání byla velká. Jeho písničkářské vystoupení nebylo špatné, ale po celých padesát minut téměř neopustilo pomalé tempo a zpěv se mi taky moc nepozdával. Jakési fluidum z Harveyho šlo, ale asi bych ho raději v této podobě slyšel v komornějším prostředí. Nemohl jsem se do jeho vystoupení zabrat a poněkud mě zklamalo. To samé musím říct o The Ministry of Wolves, kteří mi přišli pozoruhodně bez energie a připadá mi lepší poslechnout si jejich nahrávky doma. Písně inspirované pohádkami bratří Grimmů mají tajemnou atmosféru, jako by je někdo vyprávěl za noci v hlubokém lese. Kouzlo se mi ale na koncertě vytratilo a náhrada v podobě živého náporu se nedostavila. Samozřejmě je dobře, že sem Harveyho i The Ministry of Wolves někdo přivezl – živá zkušenost s hudebníky této úrovně má vždy svoji cenu. A publikum bylo nadšené, to se taky musí říct.

Třetí pódium nebylo pódium, ale Café Kino Biograf. Promítaly se záznamy koncertů Sonic Youth, Patti Smith, Nicka Cavea, ale také Birthday PartyRowlanda S. Howarda. Především u posledních dvou bylo bezpochyby možné se přesvědčit, že absolutní špička temného australsko-německého post punku byla přece jen někde jinde než v sobotu v Brně. V souvislosti s těmito kapelami mě napadlo, že by se na Henry Lee Festu určitě neztratil Michael’s Uncle – tak snad příště, jestli ještě budou hrát.

Pro vyzrálejší ročníky, které tvoří značnou část návštěvníků, je už jistě vítaným bonusem solidní zázemí bez front na jídlo a pití. S dodržením předem ohlášených časů jednotlivých vystoupení už to bylo horší. Hlavním zádrhelem byl v tomto směru začátek – pro nemoc nepřijeli Velvet Underground Revival, kteří měli hrát první. Místo nich zahajoval Vladimír Mišík a začal o půl hodiny dřív, což některé návštěvníky, kteří nezachytili oznámení na Facebooku, zklamalo. Pochybuji ale, že jim zklamání vydrželo dlouho vzhledem k tomu, že ve Zbrojovce vydrželi až do konce. Já jsem festival ocenil jako svěží závan starých časů – s radostí a bez sentimentálního fňukání nad tím, že už se nevrátí.

Henry Lee Fest. 27. září 2014, areál Zbrojovky, Brno.

Foto Libor Galia, Henry Lee Fest

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Hlavními hvězdami festivalu Henry Lee Fest jsou letos Mick Harvey a The Ministry Of Wolves.  více

Lehce bizarní koncert včera zažil polorozpadlý areál Vlněny, kam se na chvíli přesunulo osazenstvo i atmosféra nedávno zavřeného klubu Boro. Washingtonské trio Les Rhinocéros hrálo ve zkušebně Báry a Tomáše Přidalových, kdo chtěl, mohl si jej přijít poslechnout a místo vstupného přinést třeba banán.  více


Zpívajících violoncellistů z tuzemské hudební scény pár známe. Olina Nejezchlebu, který své první sólové album nahrál až v padesáti letech. Tara Fuki, což jsou dokonce dvě zpívající violoncellistky. Natalii Velšmídovou, která se svými úpravami lidových písní zazářila na konci milénia. Pavel Čadek je však mezi nimi jediným skutečným písničkářem v tom smyslu, že si sám píše písně a cello používá jako svůj hlavní (případně i jediný) doprovodný nástroj. Navíc díky klasické průpravě a minulosti v tvrdší cellové kapele The Eclipse umí s violoncellem pracovat neotřele a hlavně nefolkově, a tím pádem hraje jeho nástroj místy roli více než doprovodnou. I když by i pouze s cellem byla jeho debutová deska dostatečně pestrá, Pavel se rozhodl pracovat s košatějšími aranžemi a do studia přizval akordeonistu Ondřeje Zámečníka, hráče na cajón Jakuba Špiříka a pár dalších hostů v epizodních rolích.  více

Zpěvačka Lizz Wright se narodila v roce 1980 v rodině pastora. Od dětství měla blízko ke gospelové hudbě, zpívala ve sboru a později si zamilovala i další původně afromaerické hudební žánry včetně soulu, blues a jazzu. Zatímco v listopadu 2019 vystoupila v Šumperku na festivalu Blues Alive se svou vlastní kapelou, v Brně ji doprovodí Filharmonie Brno a trio pražských jazzmanů (David Dorůžka – kytara, Tomáš Baroš – kontrabas, Daniel Šoltis – bicí). Koncert se koná 3. května v Janáčkově divadle a je součástí festivalu JAZZFESTBRNO 2020.  více

V pátek 14. února se v brněnském Sono centru odehrál žánrově pestrý festival, který byl současně oslavou tří dekád činnosti tří vydavatelských větví, které si spojujeme s původním jednoduchým názvem Indies Records. V průběhu let se vydavatelství Indies Records rozdělilo na tři subjekty se třemi svébytnými edičními katalogy – Indies MG, Indies Scope a Indies Happy Trails, za nimiž stojí vydavatelské osobnosti Miloš Gruber, Milan Páleš a Jaromír Kratochvíl.  více

Evolet je umělecké jméno v Brně usazené slovenské písničkářky a vystudované psycholožky Evy Jurčákové. Její první veřejnou hudební aktivitou bylo trio Soundno, na které později navázala několika fázemi projektu, který si už říkal také Evolet. Bylo to nejprve duo s kytaristou Jurajem Serišem, poté krátce větší spíše příležitostné uskupení s výrazným ženským prvkem (vedle Evy v ní zpívaly Hana Voříšková a Hana Fatamorgana), až nakonec vznikla plnohodnotná kapela, v níž autorku písní doprovázejí tři zkušení brněnští hráči: Martin Kyšperský (zde především baskytara plus další nástroje), Antonín Koutný (kytara) a Jakub Kočička (bicí).  více

Osudová komedie, třetí díl hudební trilogie či fantasy muzikál. Těmito přívlastky vymezují inscenátoři nový autorský kus Ráj z dílny dvojice Zdenek Merta a Stanislav Moša. Jejich už deváté společné dílo na poli hudebního divadla mělo včera premiéru na velké scéně Městského divadla Brno. Výsledek budí rozpaky.  více

Pro operní soubor Národního divadla Brno vzniklo autorské dílo režiséra, libretisty a scénografa Davida Radoka a skladatele, ale i šéfdirigenta operního souboru Marka Ivanoviće. Včera premiérovaná opera Monument vypráví příběh sochaře Otakara Švece (1892–1955), jehož návrh se stal v roce 1955 předobrazem Stalinova pomníku na Letné. V titulních rolích se v Janáčkově divadle uvedli: Stanislav Sem (Sochař), Markéta Cukrová (Manželka), Roman Hoza (Kolega) a Ondřej Koplík (Ministr kultury). Sólové party doplňovaly operní sbor, Český akademický sbor a Dětský sbor Brno. Orchestr Janáčkovy opery řídil autor hudby Marko Ivanović.  více

Hudební vydavatelství Indies oslaví na den přesně 14. února 2020 v brněnském Sono Centru úctyhodných třicet let od svého založení. Na dvou pódiích zahraje tucet kapel a na programu je i několik opravdu unikátních koncertů. Na vše, co tomuto jedinečnému podniku v podobě firmy i slavnostního večera předcházelo, vzpomíná zakladatel Indies Milan Páleš.  více

Violoncellista Josef Klíč, koncertní mistr Janáčkova divadla v Brně, má vedle klasické hudby blízko také k undergroundu, spolupracuje s básníky a napsal několik zásadních skladeb na pomezí soudobé a alternativní hudby. Jeho nové sólové album Josef Klíč & His One Man Cello Squad obsahuje písně beze slov, což je, jak Klíč podotkl v loňském rozhovoru pro náš server, forma, „která existovala už v době renesance“. A vysvětluje: „Píseň beze slov je skladba, do které si můžeš dosadit text. Má nějakou melodii a ty si na ni dokážeš text sám pro sebe zazpívat. Musí to tedy být skladba s nosnou melodií.“  více

Další den po mocném zážitku z provedení Requiem arménského skladatele Tigrana Mansurjana jsem měl možnost potkat i jejího stvořitele. Křehká, jemná a upřímná hudba mně tak předznamenávala jejího autora, se kterým jsem strávil několik vzácných chvil v ředitelském salónku brněnského Besedního domu ve velmi přátelském rozhovoru.  více

Vydá-li kapela nové album po deseti letech a nazve je Dej si čas, zavání to sympatickou sebeironií. Jenže co je to deset let proti prodlevám u jiných kapel, jejich fanoušci na novinku čekali osmnáct (AG Flek) nebo dokonce třicet let (Progres 2). U Mošen to prý bylo navíc tak, že nové album začalo vznikat už před pár lety, ale skupina na ně chtěla zařadit některé úplně nové písně, které potřeboval docvičit a docizelovat.  více

Ten večer byl nejen slavnostní, mimořádně obsazený, ale zejména v mnoha optikách hodnotný, přínosný i významný. Nablýskané baletní gala souboru Národního divadla Brno včera v Janáčkově divadle totiž ukázalo mnoho důležitých věcí. Jednak se galakoncert odkázal k úctyhodnému stému výročí baletního souboru v Brně, dále představil město jako respektované ohnisko tanečního umění, kam neváhají přijet největší hvězdy současnosti. A  konečně: v této prvoligové konkurenci obstál i domácí soubor, který se poměřil s evropskou špičkou. Připočtěte k tomu ještě opravdu bouřící nabitý sál Janáčkovy opery čili přes tisícovku spokojených diváků a výše avizované umělecké zisky jsou završené.  více

Stylově rozkročený je abonentský cyklus Filharmonie doma II „Klasicky i moderně“ už v názvu a dramaturgický plán staví na uvádění hudby starších období do souvislostí s hudbou (post)moderní. Po zahajovacím koncertu abonmá, na kterém si posluchači mohli vychutnat díla Antonína Dvořáka a Laurie Anderson vedle sebe, na koncertech 23. a 24. ledna pořadatelé postavili skladby vzdálené bezmála tři století. První polovina večera patřila kantátám Liebster Jesu, mein Verlangen a Also hat Gott die Welt geliebt Johanna Sebastiana Bacha, ta druhá pak Requiem nejvýznamnějšího současného arménského skladatele Tigrana Mansurjana, který byl provedení přítomen. Ve všech skladbách vystoupili sopranistka Anja Petersen a barytonista Andrew Redmond, kteří stanuli také u premiéry Mansurjanova díla v roce 2011, a sbor Czech Ensemble Baroque Choir pod vedením Terezy Válkové. Koncert řídil Alexander Liebreich, na jehož objednávku bylo pro Mnichovský komorní orchestr a berlínský sbor RIAS toto Requiem zkomponováno. Společně s Anjou Petersen a Andrewem Redmondem nahrál Alexander Liebreich v minulém roce Requiem pro ECM Records. Výsledný nosič byl nominován nejen na cenu Grammy, ale obdržel také prestižní International Classical Music Award.  více

Jurovi Hradilovi se před několika lety stal zázrak. Tento vyznavač elektronické nu jazzové alternativy přijel do zvlněné karpatské krajiny kamsi na pomezí Moravy a Slovenska a uslyšel píseň, jednu, dvě, stovky. Nebyla to rozostřená ozvěna starých časů, ale jasný tón horňácké písničky.  více

Třetí koncert abonentního cyklu Filharmonie Brno Doma I nazvaný Z Nové Říše do světa včera představil v Besedním domě tvorbu autorů, které pojí společný původ v Nové Říši i skutečnost, že jsou jejich díla v koncertních sálech dosud uváděna velmi zřídka. Jako klíčový bod vzácného programu se měl podle původního plánu představit koncertní mistr České filharmonie Jiří Vodička – role sólového houslisty a hráčského středobodu večera se však po ohlášení Vodičkovy indispozice s předstihem pouhých dvou dní ujal houslový virtuos Milan Paľa. Skladby novoříšských rodáků Jana Nováka a Antonína a Pavla Vranických řídil stálý dirigent Janáčkovy opery Robert Kružík.  více

Původně mělo jít o třetí část projektu YM, v jehož rámci jednotliví členové skupiny Květy natáčejí sólové desky různých žánrů a kolegové z kapely je doprovázejí. Po Lorenzových hoších Martina Kyšperského ve stylu country a po elektronickém Japonci Aleše Pilgra vyšlo žánrově těžko zařaditelné Solárium Ondřeje Kyase. Jako sólová deska, s epizodní účastí Aleše Pilgra a bez hráčského vkladu Martina Kyšperského.  více

Nejčtenější

Kritika

Osudová komedie, třetí díl hudební trilogie či fantasy muzikál. Těmito přívlastky vymezují inscenátoři nový autorský kus Ráj z dílny dvojice Zdenek Merta a Stanislav Moša. Jejich už deváté společné dílo na poli hudebního divadla mělo včera premiéru na velké scéně Městského divadla Brno. Výsledek budí rozpaky.  více