Herbie Hancock nepředvídatelný a strhující

Herbie Hancock nepředvídatelný a strhující

Těžko říct, s jakým očekáváním přicházeli do z velké části zaplněné haly Vodova jednotliví návštěvníci brněnského koncertu Herbieho Hancocka. Legendárního pianistu a klávesistu předchází nejen pověst sběratele Grammy a dalších cen, ale také nadžánrového hráče a geniálního skladatele, který už několik dekád promlouvá nejen do vývoje jazzu, ale předznamenal i trendy v elektronické taneční hudbě. Pořadatelé slibovali zhruba devadesátiminutový koncert, který neměl být spojený s žádnou konkrétní deskou. Dal se tedy čekat rychloprůřez Hancockovým repertoárem, který však mistr se svou kapelou mohl pojmout na tisíc různých způsobů. Můj první dojem po skončení koncertu, umocněný odposlechnutými reakcemi ostatních posluchačů kráčejících nočním Brnem, byl jasný: Herbie Hancock nás všechny překvapil!

Prvním překvapením byla dramaturgie koncertu. Nešlo ani tak o to, že na svůj věk (74 let) velmi svěží legenda má zapotřebí oprašovat svůj nejstarší hit Watermelon Man (1962) a že jako přídavek nabídl také už letitou skladbu Rockit, která svého času bodovala v komerčních hitparádách. Obojí by se během průřezového večera typu „best of“ dalo čekat. Překvapením však bylo, že během dvouhodinové jízdy zaznělo pouhých pět skladeb, z toho jedna jako zmíněný přídavek a jedna v sólovém podání kytaristy Lionela Louekeho. Namísto toho, aby přehrával jeden hit za druhým a prokládal je nápaditými úpravami Gershwina nebo Joni Mitchell, kterými je pověstný, se Hancock rozhodl pro jiný koncept. Předváděl svůj arsenál klávesových nástrojů a stylových kombinací a modelů souhry s kolegy v rozsáhlých, více než dvacetiminutových, plochách jednotlivých kompozic. Ostatně zmíněnou Watermelon Man uvedl slovy: „Víte, proč můžu hrát jednu skladbu 52 let? Protože ji hraji pokaždé jinak.“ Nebylo tedy nutné hledat mezi sóly a zvukovými experimenty fragmenty původní melodie. Stačilo se soustředit na způsob, jakým se král kláves odráží od prvotního nápadu a jak z něj s naprostou samozřejmostí buduje pevnou stavbu, do které se vejde opravdu všechno – od akustického jazzu přes jazzrock až po kosmické zvuky a úlety v podobě kláves „štěkajících“ krátké slabiky.

Překvapením druhým byl prostor, který mistr poskytl svým spoluhráčům. Ano, sestava, která Hancocka obklopovala (tedy přesněji – která jej jistila zprava, z pohledu diváků), je opravdu velmi silná. Bubeník Vinnie Colaiuta, který koncert svým sólem zahájil, sbíral zkušenosti u Franka Zappy a Stinga. Beninský kytarista a zpěvák Lionel Loueke je zkušeným sidemanem, ale tuzemskému publiku se už představil i jako sólista. A basistů kvalit Jamese Genuse také po zeměkouli mnoho neposkakuje. Hancock své spoluhráče opakovaně představoval a chválil a působil dojmem, že nad Louekeho uměním skutečně a upřímně žasne. Ostatně exhibice, při níž beninský hudebník jakoby srostl v jeden organismus s nástrojem se zpívajícími strunami, patřila k nejmocnějším a přitom nejvtipnějším zážitkům večera.

hancock-herbie-brno-2014-11-martin-zeman-006 hancock-herbie-brno-2014-11-martin-zeman-007 hancock-herbie-brno-2014-11-martin-zeman-010  hancock-herbie-brno-2014-11-martin-zeman-018 hancock-herbie-brno-2014-11-martin-zeman-020 hancock-herbie-brno-2014-11-martin-zeman-021 hancock-herbie-brno-2014-11-martin-zeman-022 hancock-herbie-brno-2014-11-martin-zeman-025 hancock-herbie-brno-2014-11-martin-zeman-026

Překvapením třetím pak byla samozřejmost, s jakou se celá kapela pohybovala mezi jazzem a – „nejazzem“. Nešlo jen o přídavek Rockit, v němž navzdory dominantní roli syntezátorů došlo i na krásné jazzové momenty. I v ostatních skladbách Hancockovy ruce kmitaly mezi klaviaturami, organicky mísily akustické a elektronické přísady a posílaly nahrávky spoluhráčům, kteří kapelníkovi vytvářeli doprovod více než důstojný. Ostatně nebylo jen co poslouchat, ale také nač se dívat. Vitální Hancock si od stoličky mezi pianem a elektrickými klávesami odskakoval do přední části pódia, kde s klávesami zavěšenými kolem krku s energií rockera (neplést s Michalem Davidem!) komunikoval s publikem.

Ano, Herbie Hancock mohl průřez svým bohatým repertoárem naservírovat tisíci způsoby. Zvolil jeden, kterým možná leckoho překvapil. Někdo možná čekal žánrově čistší jízdu, jiný větší množství coververzí, další ještě více „hitů“. („Na jazz to bylo hodně hlasité,“ zaslechl jsem v davu po skončení koncertu.) Mistr vsadil na žánrovou pestrost a na dynamickou jízdu, při níž nebyl omezen délkou skladeb. Zkušení spoluhráči jej podpořili, a společně tak všichni brněnskému publiku připravili dvě hodiny napětí, energie a vtipu. I ten byl jistě jedním z důvodů, proč publikum nechtělo mistry z pódia pustit a proč by jistě zůstalo na další přídavky. Jenže Rockit bylo opravdu jasnou tečkou za silným večerem.

Herbie Hancock (+ Vinnie Colaiuta, James Genus, Lionel Loueke)

29. listopadu 2014, hala Vodova, Brno

Foto Martin Zeman

Komentáře

Reagovat
  • Topejr

    1. prosinec 2014, 22:03
    Co s tím má, proboha, Michal David? Hancock používal portable syntetizátor již na přelomu 70. a 80. let.

Dále si přečtěte

Brad Mehldau se svým triem včera okouzlil publikum v Janáčkově divadle a dostál vynikající pověsti, která ho předcházela. JazzFestBrno začal po všech stránkách skvěle.  více

Chick Corea se svojí novou formací The Vigil včera oslnil publikum v brněnském Bobycentru perfektně zahranou směsí fusion a současného jazzu.  více

Rez Abbasi zahrál se svým triem v Semilassu špičkový koncert. Indická a americká hudba se spojily do osobitého a vyrovnaného tvaru.  více


Slavný román Jane Eyrová od spisovatelky Charlotte Brontëové inspiroval řadu umělců. Mimořádná próza patří k vrcholům romantické literatury. O jejím významu svědčí také přes třicet filmových, televizních a muzikálových adaptací. A právě v české premiéře uvedlo o víkendu Městské divadlo Brno (MdB) její muzikálové zpracování. Inscenace režiséra Petra Gazdíka představuje silné a působivé hudební divadlo, které zaujme hudebním nastudováním, pěveckými i hereckými výkony, ale také kostýmním, scénografickým i pohybovým zpracováním.  více

Pod „šifrou“ 29/2 (čti „Dvacátý devátý únor“) se skrývá kapela, která vznikla tak trochu z legrace. Použila kompoziční postupy, které by při psaní písní vůbec neměly fungovat. Sjednotila muzikanty, kteří si už z podstaty snad ani nemohou navzájem rozumět. A přitom vzniklo album velmi silných písní, které při vší experimentálnosti mají hlavu a patu a funguji i jako celek.  více

Hudební festival Moravský podzim včera došel do finále – v průběhu sedmnácti dní zazněla hudba skladatele Jana Nováka, díla světových minimalistů i tvorba arménských umělců. A právě arménská dramaturgická linka 51. ročník festivalu v sále Janáčkova divadla uzavřela. Nejednalo se však o arménskou hudbu v nastudování Filharmonie Brno, která festival pořádá, ale o skutečnou Arménskou filharmonii v čele s dirigentem Eduardem Topčjanem. Jako sólista vystoupil violista Luca Ranieri a zazněla díla Tigrana Mansurjana, Aveta Terterjana a Arama Chačaturjana. Koncert se konal při příležitosti 30. výročí arménské nezávislosti a byl zaštítěn J. E. Ashotem Hovakimianem, velvyslancem Arménské republiky v tuzemsku.  více

Letošní ročník hudebního festivalu Moravský podzim se svým tematickým ukotvením ani okrajově nedotýká skladatelského odkazu Antonína Rejchy. Jeho Umění variace aneb 57 variací pro klavír (L’Art de varier ou 57 Variations pour le piano-forte), op. 57, věnované knížeti Louisi-Ferdinandovi Pruskému, se však objevilo na program úterního koncertu 12. října v Besedním domě. Není se čemu divit: Filharmonie Brno, která festival pořádá, se propagaci díla tohoto českého rodáka poměrně intenzivně věnuje ve svých abonentních koncertech či nedávno vydanou nahrávkou skladatelovy Lenory. Tento rok si navíc připomínáme výročí 185 let od Rejchova úmrtí. S celovečerním cyklem variací vystoupil srbsko-americký klavírista Ivan Ilić, který momentálně pracuje na pětidílné řadě kompaktních disků s názvem Reicha Rediscovered, z níž třetí a momentálně nejnovější přírůstek vyšel v lednu tohoto roku.  více

Brněnskému kytaristovi Milanu Kašubovi, se kterým v poslední době koncertuje, připravila knihu k osmdesátinám. Současně dala dohromady další knížku s vlastními texty a ilustracemi. Vyšlo jí živé album a průběžně připravuje videoklipy, ve které jsou její texty tlumočeny do českého znakového jazyka. Zpěvačka, textařka a výtvarnice Dáša Ubrová prožívá pestré tvůrčí období.  více

Novinkou Městského divadla Brno je hudební inscenace První rande. Co vše se může stát na prvním dostaveníčku naslepo, se dozvíte v této svižné muzikálové komedii, která měla premiéru před sedmi lety na Broadwayi. Její brněnská podoba v evropské premiéře a v režii Stanislava Moši představuje vtipné, herecky svižné, plnokrevné a hudebně přitažlivé divadlo.  více

Jedním z koncertů hudebního festivalu Moravský podzim, které jsou věnovány památce skladatelského – a v tomto případě i básnického – odkazu Jana Nováka, se stal páteční večer s názvem Ludicra. V sále Besedního domu zaznělo v provedení violoncellisty Štěpána Filípka a ansámblu Brno Contemporary Orchestra pod vedením Pavla Šnajdra pět světových premiér na latinskou poezii Jana Nováka z částečně autobiograficky laděné sbírky Ludicra. Novákovu poezii zhudebnili Jakub Rataj, Lenka Nota, Barry Wan, David Carpenter a Jana Vöröšová.  více

Barvitá dramaturgie letošního ročníku festivalu Moravský podzim vsadila také na tradiční francouzské písně v podání souboru Le Poème Harmonique, který řídí loutnista, kytarista a dirigent Vincent Dumestre. Renomovaný soubor představil program Na palácových schodech (Aux marches du palais), kterým si již dávno získal světový věhlas u posluchačů i kritiků. Brněnské publikum jej vyslechlo včera v Besedním domě.  více

Hudební festival Moravský podzim v Janáčkově divadle vykročil do druhé padesátky. Program jeho včera zahájeného 51. ročníku připomíná především skladatelský odkaz Jana Nováka, jehož stoleté narozeninové jubileum připadá na tento rok. Kromě Novákových děl v provedení nejrůznějších ansámblů a sólistů zazní také díla amerických, českých a ruských minimalistů. Dramaturgickou trojici letošního ročníku uzavírá hudba z Arménie, která vyvrcholí závěrečným festivalovým koncertem Arménské filharmonie. Včerejší zahájení festivalu ale obstarala pořadatelská Filharmonie Brno v čele s Dennisem Russellem Daviesem. Dále vystoupili zpěvačka Angélique Kidjo a varhaník Christian Schmittvíce

Kontrabasista František Uhlíř je nejen vynikajícím kontrabasovým interpretem, ale také neuvěřitelně plodným autorem - k loňským sedmdesátinám si nadělil hned trojici alb: s triem MUH (Magris-Uhlíř-Helešic) s italským pianistou Robertem Magrisem album A Step Into Light, s dalším triem KUH (Kohldorfer-Uhlíř-Helešic) desku Old Souls a do třetice reprezentativní CD Story Of My Life, velkolepou sedmidílnou suitu pro jazzový septet. Koncertní provedení této hudební autobiografie bylo na programu přehlídky JazzFestBrno už pro loňský ročník, ale covidové restrikce vše odsunulo na letošní září. Šťastný dramaturgický záměr tady vše spojil se symbolickou oslavou červencových osmdesátin Vincence Kummera, rovněž absolventa oboru kontrabas na brněnské konzervatoři (což starší z jubilantů v pozvánce na koncert vtipně glosoval slovy „brněnská basová škola slaví“). Zbytečná skromnost: oba jubilanti předvedli na pódiu skvělé výkony popírající jakékoliv věkové limity a potvrdili, že patří (spolu s nedávno zesnulým Jiřím/Georgem Mrázem a Miroslavem Vitoušem) ke světově uznávané české kontrabasové škole. Dvojkoncert obou jubilantů tak nabídl každému z nich jeden „poločas“, při kterém dostali možnost představit vlastní tvorbu (Uhlíř autorskou, Kummer převážně aranžérskou), spoluhráče a hosty.  více

„Album o zatemňování estetizací stoji na větě, že se lidé skrz krásu nemohou dostat do dolní části země,“ vysvětluje na svém webu kapela Pátí na světě a pokračuje: „Původně kvarteto, dnes trio, vydává se do hájemství sirupovitých smyčců. Tímto lepkavým houštím klestí si cestu k dalším a dalším refrénům, jež se tak lehce ztrácí u táborových ohňů.“ Skupinu, která v červnu vydala své druhé album Jupiter Carousel, dnes tvoří Tomáš Deležal (dechový syntezátor EWI), Petr Fučík (bicí, klávesové nástroje) a Ivan Palacký (kytara, zpěv). Všichni při mají na brněnské alternativní scéně už leccos za sebou, Palacký byl například jedním z pilířů velmi zajímavé skupiny Sledě živé sledě a za zmínku stojí i jeho duo s Peterem Grahamem Palagrachio, v němž hrál na pletací stroj. Pátí na světě sice navazuje na mnohé ze zdejší alternativní scény, mnoho toho v určitých fragmentech a vrstvách připomíná, ale přes to všechno jde o jednu z nejoriginálnějších kapel, které momentálně na Moravě fungují.  více

Opera je mnohými lidmi vcelku právem považována za jednu z nejvýše postavených forem artificiální tvorby. Není se ostatně čemu divit – nejenže v sobě snoubí hudbu i divadlo, ale pro mnohé skladatele představuje zvládnutí celého operního aparátu nejvyšší možnou kompoziční metu. Lze ale i pochopit, že někomu může operní tvorba připadat vzdálená a cizí, odtržená, přespříliš „vyumělkovaná“, zbytečně závažná a někdy snad až lartpourlartistická. Projekt Hausopera se snaží tuto strnulou krásu opery přenést do každodenního života a ušít operu konkrétnímu prostoru na míru. V říjnu 2018 tak zaznělo Poslední polo, první opera projektu, v lázních na Rašínově ulici a dnes – tedy ve dnech 17., 18. a 19. září – zavedly opery Věčná slečna bledá a Hra o Malinu posluchače do Zemanovy kavárny a cukrárny, dále do pasáže Alfa před Knihkupectví Michala Ženíška. Kostýmy u obou děl navrhla Zuzana Rusínová a scénografii Tomáš Rusín. Light design Věčné slečny bledé vytvořila Barbora JágrováPavla Beranová pak navrhla light design u Hry o Malinu. Oba tituly režíroval Jiří Nekvasilvíce

Violoncellovým recitálem zahájil Spolek přátel hudby při Filharmonii Brno koncertní sezónu 2021/2022. První abonentní večer představil v sále Besedního domu Baladu d moll op. 3 č. 1 a Serenádu A dur op. 3 č. 2 Josefa Suka, Pohádku Leoše Janáčka, Klid op. 68 č. 5 a Rondo op. 94 Antonína Dvořáka a Sonátu A dur Césara Francka. Skladby nastudovali violoncellistka Michaela Fukačová a klavírista David Mareček. Koncert byl součástí společného turné obou umělců s názvem Můj hudební domov pořádaného hudebního agenturou C.E.M.A. Kromě Brna tak program putuje také do Hradce Králové, Prahy a Karlových Varů. Dříve, než hudebníci nastoupili na pódium, přivítala posluchače předsedkyně Spolku přátel hudby a osobnost brněnského hudebního života Alena Veselá, doprovázena klarinetistou Filharmonie Brno Emilem Drápelou. Společně pokřtili Drápelovu novou publikaci Jak se žije v orchestru s podtitulem Nevážené fejetony o vážné hudběvíce

Českou premiéru broadwayského muzikálového hitu Pretty Woman včera zažili návštěvníci Městského divadla Brno. Inscenace v režii Stanislava Moši v tomto divadelním zpracování slavného filmového trháku zdůraznila jeho přednosti. Do přestávky se divák v tomto příběhu o novodobé Popelce ponejvíce královsky směje a baví, ve druhé půli je potom rýsovaná zejména jímavost a lyričnost celého titulu.  více

Dvě soboty po sobě měli návštěvníci festivalu Olomoucké barokní slavnosti možnost poslechnout si díla méně známých autorů, jejichž hudba nejenže v mnoha ohledech výrazně překonávala dobový standard, ale jejichž osudy byly s Olomoucí navíc úzce spjaty.  více

Nejčtenější

Kritika

Slavný román Jane Eyrová od spisovatelky Charlotte Brontëové inspiroval řadu umělců. Mimořádná próza patří k vrcholům romantické literatury. O jejím významu svědčí také přes třicet filmových, televizních a muzikálových adaptací. A právě v české premiéře uvedlo o víkendu Městské divadlo Brno (MdB) její muzikálové zpracování. Inscenace režiséra Petra Gazdíka představuje silné a působivé hudební divadlo, které zaujme hudebním nastudováním, pěveckými i hereckými výkony, ale také kostýmním, scénografickým i pohybovým zpracováním.  více