Těžko říct, s jakým očekáváním přicházeli do z velké části zaplněné haly Vodova jednotliví návštěvníci brněnského koncertu Herbieho Hancocka. Legendárního pianistu a klávesistu předchází nejen pověst sběratele Grammy a dalších cen, ale také nadžánrového hráče a geniálního skladatele, který už několik dekád promlouvá nejen do vývoje jazzu, ale předznamenal i trendy v elektronické taneční hudbě. Pořadatelé slibovali zhruba devadesátiminutový koncert, který neměl být spojený s žádnou konkrétní deskou. Dal se tedy čekat rychloprůřez Hancockovým repertoárem, který však mistr se svou kapelou mohl pojmout na tisíc různých způsobů. Můj první dojem po skončení koncertu, umocněný odposlechnutými reakcemi ostatních posluchačů kráčejících nočním Brnem, byl jasný: Herbie Hancock nás všechny překvapil!
Prvním překvapením byla dramaturgie koncertu. Nešlo ani tak o to, že na svůj věk (74 let) velmi svěží legenda má zapotřebí oprašovat svůj nejstarší hit Watermelon Man (1962) a že jako přídavek nabídl také už letitou skladbu Rockit, která svého času bodovala v komerčních hitparádách. Obojí by se během průřezového večera typu „best of“ dalo čekat. Překvapením však bylo, že během dvouhodinové jízdy zaznělo pouhých pět skladeb, z toho jedna jako zmíněný přídavek a jedna v sólovém podání kytaristy Lionela Louekeho. Namísto toho, aby přehrával jeden hit za druhým a prokládal je nápaditými úpravami Gershwina nebo Joni Mitchell, kterými je pověstný, se Hancock rozhodl pro jiný koncept. Předváděl svůj arsenál klávesových nástrojů a stylových kombinací a modelů souhry s kolegy v rozsáhlých, více než dvacetiminutových, plochách jednotlivých kompozic. Ostatně zmíněnou Watermelon Man uvedl slovy: „Víte, proč můžu hrát jednu skladbu 52 let? Protože ji hraji pokaždé jinak.“ Nebylo tedy nutné hledat mezi sóly a zvukovými experimenty fragmenty původní melodie. Stačilo se soustředit na způsob, jakým se král kláves odráží od prvotního nápadu a jak z něj s naprostou samozřejmostí buduje pevnou stavbu, do které se vejde opravdu všechno – od akustického jazzu přes jazzrock až po kosmické zvuky a úlety v podobě kláves „štěkajících“ krátké slabiky.
Překvapením druhým byl prostor, který mistr poskytl svým spoluhráčům. Ano, sestava, která Hancocka obklopovala (tedy přesněji – která jej jistila zprava, z pohledu diváků), je opravdu velmi silná. Bubeník Vinnie Colaiuta, který koncert svým sólem zahájil, sbíral zkušenosti u Franka Zappy a Stinga. Beninský kytarista a zpěvák Lionel Loueke je zkušeným sidemanem, ale tuzemskému publiku se už představil i jako sólista. A basistů kvalit Jamese Genuse také po zeměkouli mnoho neposkakuje. Hancock své spoluhráče opakovaně představoval a chválil a působil dojmem, že nad Louekeho uměním skutečně a upřímně žasne. Ostatně exhibice, při níž beninský hudebník jakoby srostl v jeden organismus s nástrojem se zpívajícími strunami, patřila k nejmocnějším a přitom nejvtipnějším zážitkům večera.
Překvapením třetím pak byla samozřejmost, s jakou se celá kapela pohybovala mezi jazzem a – „nejazzem“. Nešlo jen o přídavek Rockit, v němž navzdory dominantní roli syntezátorů došlo i na krásné jazzové momenty. I v ostatních skladbách Hancockovy ruce kmitaly mezi klaviaturami, organicky mísily akustické a elektronické přísady a posílaly nahrávky spoluhráčům, kteří kapelníkovi vytvářeli doprovod více než důstojný. Ostatně nebylo jen co poslouchat, ale také nač se dívat. Vitální Hancock si od stoličky mezi pianem a elektrickými klávesami odskakoval do přední části pódia, kde s klávesami zavěšenými kolem krku s energií rockera (neplést s Michalem Davidem!) komunikoval s publikem.
Ano, Herbie Hancock mohl průřez svým bohatým repertoárem naservírovat tisíci způsoby. Zvolil jeden, kterým možná leckoho překvapil. Někdo možná čekal žánrově čistší jízdu, jiný větší množství coververzí, další ještě více „hitů“. („Na jazz to bylo hodně hlasité,“ zaslechl jsem v davu po skončení koncertu.) Mistr vsadil na žánrovou pestrost a na dynamickou jízdu, při níž nebyl omezen délkou skladeb. Zkušení spoluhráči jej podpořili, a společně tak všichni brněnskému publiku připravili dvě hodiny napětí, energie a vtipu. I ten byl jistě jedním z důvodů, proč publikum nechtělo mistry z pódia pustit a proč by jistě zůstalo na další přídavky. Jenže Rockit bylo opravdu jasnou tečkou za silným večerem.
Herbie Hancock (+ Vinnie Colaiuta, James Genus, Lionel Loueke)
29. listopadu 2014, hala Vodova, Brno
Topejr
1. prosinec 2014, 22:03