Dvanáct studentů, šest skladatelů, šest skladeb, střet šesti naprosto odlišných světů. I tak by se dal popsat projekt Janáčkovy akademie múzických umění (JAMU) ve spolupráci s Royal Conservatoire The Hague (RC). Dle úvodních slov prorektora pro strategie a rozvoj JAMU a pedagogu kompozice na Katedře kompozice a multimediální tvorby Ivo Medka, projekt trvá již šestým rokem a je založen na výběru tří skladatelů z obou škol. Kromě nich se také pro každý ročník vybírá originální obsazení – letos sestavené z houslí, violoncella, elektrické kytary, trombonu, příčné flétny a bicích nástrojů – opět namíchané po třech lidech z obou zemí a doplněno o dirigenta. Spolupráce vyvrcholila pátečním koncertem v Komorním sále Hudební fakulty JAMU.
V rámci projektu skladatelé napíšou kompozice pro šest zvolených nástrojů a během jednoho týdne společně s interprety pracují na jejich nastudování. Samotný koncert je pouhou třešničkou, odměnou za píli a nasazení všech zúčastněných. Letošní premiéra proběhla již o týden dříve v Haagu. O týden později při repríze v prostorách brněnské akademie studenti navrch dostali možnost své kompozice nahrát v místním studiu. Ambiciózní myšlenka na poli soudobé experimentální hudby snoubící se s vášní pro toto řemeslo otevírá mladým talentům nové možnosti.
Všechny skladby nastudoval a dirigoval mladým talentovaný Ed Liebrecht (student RC), který zaujal posluchače především svým suverénním, sebevědomým přístupem. Velice příhodně využíval jednoduchá, stručná gesta, která však byla dosti výrazná, pro někoho až teatrální, nicméně účinná. Ojediněle jeho dirigentský projev splýval s obecnou gestikulací a vzhledem k polystylovosti některých skladeb se mohlo zdát, že Liebrecht občas zapomněl dirigovat a namísto toho si jednoduše hudbu užíval. To však není míněno nijak negativně, i přes tyto úsměvné momenty bylo znát, že dirigent má vše pod kontrolou a přesně ví, co dělá a v jaké části skladby se momentálně nachází.
Úvodní skladba koncertu Removal of the Images Zeynepa Oktara (student RC) představovala prudké vtáhnutí do extrémně expresivní kompozice (trombon, elektr. kytara, bicí), mírou zvuku často na hranici snesitelnosti. K tomuto pocit přispíval komorní sklepní prostor, který však i umocňoval intenzivní zážitek. Výrazovými prostředky a neotřelými hráčskými technikami na elektrickou kytaru (např. tapping) či trombon (např. práce s dýcháním do těla nástroje) se snažil skladatel vyjádřit svou inspiraci pro tuto skladbu, kterou byla kniha I Paint What I Want To See malíře, představitele abstraktního expresionismu Philipa Gustona. V tištěném programu Zeynep Oktar nastínil estetiku svého díla tímto komentářem: „Hledání nového přístupu ze zkoušení něčeho zcela nového, což se ukáže jako něco jiného, vyplývajícího s chybou, která utváří celou jeho (Gustonovu) estetiku.“ (volně přeloženo z angličtiny)
Jako konceptuální a žánrový protipól můžeme označit dílo Mr. White Livie Malossi Bottignole (student RC). Druhá skladba večera je hudba ke stejnojmenné hře, inspirované tzv. social deduction games jako je například Werewolf nebo Mafia. Ve hře je zobrazen konflikt mezi dvěma skupinami Undercover a Civilians, a mezi speciální postavičkou Mr. White. Skladba je založena na principu improvizace, závislé na předem určených pravidlech. Formálně je rozdělena na čtyři oddíly: Pojďme hrát, Hlasujte, Oh!, Byl zabit civilista a Oh! Mr. White byl zabit. Dílo je napsáno pro šest nástrojů a každý z nich má svůj charakteristický motiv, objevující se v konkrétních scénách. Jednotlivé výjevy – zimní prostředí, letní prostředí atd. – podkreslovala zvukomalebná hudba. Kromě zvukomalby skladatelka využila i polystylové plochy, během kterých si posluchač mohl všimnout inspirace ve funky, jazzu či jiných žánrech. Hravost a nadsázku podtrhovaly také autorkou vypsané reakce muzikantů (např. smutné „Ooooooh…“), především v situacích, kde někdo z postav byl zabit nebo naopak v samém závěru, kde radost byla vyjádřena jásotem. Aby byl prožitek celistvý, během provedení byla na velkou obrazovku promítaná animace hry, která nebyla pouze doplňkem, nýbrž důležitou součástí celého konceptu. Díky vizualizaci si diváci mohli všimnout, jak hudba odkazuje na dění v průběhu hry. Vzpomeňte si na legendární hru Mario, ze které si určitě také vybavíte originální zvukový podkres. Velice podobně tento princip fungoval i v případě skladby Mr. White.
From Another World studenta JAMU Filipa Zázvorky byla opět jedna z velmi expresivních skladeb večera. Jak už samotný název napovídá, skladatel si dal za cíl složit dílo, které by bylo kombinací tolika zvuků a barev, že by mělo na diváky působit jako z jiného světa. Jak sám autor ve svém komentáři píše: „Pozor: tóny a zvuky zde netvoří žádný příběh, jedná se pouze o uspořádané tóny a zvuky.“ (opět volně přeloženo z angličtiny) A to se autorovi podařilo. Kompozice vyznívala jako jistý druh anarchie, nebo taktéž zvukového chaosu, ve kterém se občas objevovaly rockové kytarové riffy či zajímavě využité glissy na elektronické kytaře (Michele Rampino). Práci s barvami podtrhovalo i užití mikrotenového sáčku místo paličky u perkusí, na které hrál sám skladatel.
Se čtvrtou skladbou v pořadí se proměnila nálada koncertu a do dramaturgie vstoupila atmosféra romantismu. Eunika Pechánková, studentka JAMU, složila tonální, oproti ostatním velmi umírněnou skladbu s příznačným názvem Múzu nespoutáš (A Muse Shall Not Be Bound). Název je původně prvotní verš básně pojednávající o hledání múzy. I v této kompozici byl velice dominantní kytarový part, výborně technicky i výrazově zahraný. Obdobně bych chtěla vyzdvihnout houslistku Lindu Lukas a violoncellistku Elsu le Moigne z Royal Conservatoire, které do skladby interpretačně přispěly sytým zvukem a barevným vášnivým pojetím svých partů. I když dílo vychází z básně, je čistě instrumentální a po formální stránce kopíruje jednotlivé sloky. Nutno dodat, že po předešlých třech skladbách spíše experimentálního typu, působila na člověka tato kompozice zčásti jako patos. Tento jev byl velice zajímavým okamžikem koncertu, kdy člověk sám na sobě poznává a uvědomuje si, jakým způsobem ho formuje poslech naprosto odlišných děl v rychlém sledu za sebou.
Ondrej Kalužák (JAMU) uvedl svou skladbu A Chase of Sorts, kterou lze přeložit jako „Honička“. Název poukazuje na nahrávku, která je spuštěna do sluchátek dirigentovi (a také posluchačům do beden) a podle níž se dirigent celou dobu řídí. V nahrávce je záznam různě se měnícího tikání, které dílu dodává pulzaci a skrytý řád. Interpreti mají poté před sebou svůj part. Ten se snaží zahrát co nejpřesněji dle dirigentových gest, tempově ovlivněných nahrávkou v sluchátkách. Po celou dobu průběhu skladby zde vyvstávala otázka, jestli je hlavní nahrávka nebo party nástrojů, což ale do samotného konce není nijak rozklíčováno. Skladba je ve svém finále groteskní. Těleso v určitý moment skončí na společné době s tikáním, ale samotný závěr je poněkud nadstavovaný až do závěrečného durového akordu, který svou tonalitou slouží jako muzikantský vtípek. Tady se publikum opravdu pobavilo.
Poslední dílo večera nabídlo opojení minimalismem jako jedním z hlavních kompozičních směrů 20. i 21. století. Skladatel Niko Schroeder (RC) svou kompozici Hinkson Creek Park Trail Bridge popisuje jako „hledání zvuku ve vánku“. Jedná se o jakousi vzpomínku na dobu lockdownu, kdy autor chodil na most komponovat a odpočívat. Fakturou křehké, výrazem meditativní a filozofické dílo působilo velice vyspěle. Vytříbená práce se skrytými disonancemi v úzké harmonii kontrastovala s ostinátní figurou, v minimalismu často označovanou jako pattern, v elektrické kytaře. Stabilitu, homogennost podtrhovala postupná gradace až do tzv. zlatého řezu, od kterého přicházelo opětovné zklidnění. Skladba v závěru tak stylově a posluchačsky náročného koncertu byla satisfakcí.
Zkušenost se soudobou tvorbou a orientace v ní byla vidět v samotné dramaturgii. Musím velice vyzdvihnout výstavbu devadesátiminutového koncertu bez přestávky I přes jeho délku a náročnost naprosto dramaturgicky fungoval. V neposlední řadě byly obdivuhodné samotné výkony všech interpretů – mladých hudebníků, studentů, kteří svými výkony, a především profesionálním přístupem k interpretaci hudby 21. století, převyšovali mnohé jiné známější hudebníky z řad profesionálů.
Program:
Zeynep Oktar – Removal of the Images
Livia Malossi Bottignole – Mr. White
Filip Zázvorka - From Another World
Eunika Pechánková – Múzu nespoutáš/ A Muse Shall Not Be Bound
Ondrej Kalužák – A Chase of Sorts
Niko Schroeder – Hinkson Creek Park Trail Bridge
Obsazení:
Linda Lukas – housle
Elsa le Moigne – violoncello
Michele Rampino – elektrická kytara
David Derner – trombon
Eliška Michálková – příčná flétna
Filip Zázvorka – bicí nástroje
Pátek 17. února 2023 v 19 hodin, Komorní sál HF JAMU
Zatím nebyl přidán žádný komentář..