Holanďan tentokrát nalehko

30. září 2013, 0:18

Holanďan tentokrát nalehko

Brněnská opera vzala letošní jubilejní wagnerovský rok jako závazek a povinnost. Výsledkem, kterým byla páteční premiéra Bludného Holanďana, je splněná povinnost. Hudební provedení mělo celkově slušnou úroveň, ovšem s několika výjimkami. Naopak inscenační pojetí mělo pár světlých momentů, jinak bylo až příliš odlehčené a nekoncepční.

Z hlediska dramaturgie tu příliš není co rozebírat. Fakt výročí je jedním z nejpokleslejších důvodů uvádění jakékoliv operní látky, proto také bývá zvykem pokusit se zároveň o nějaký nový kontext, ať už výběrem titulu, inscenátorů, interpretů nebo celkového pojetí. O to tu však nikomu nešlo a samotný dramaturgický záměr je otázkou, pokud tu tedy vůbec nějaký záměr byl a pokud tu existuje nějaká dramaturgie.

Bludný Holanďan byl v Brně naposledy inscenován v roce 1993, tehdy v režii Bruna Bergera-Gorského. Šlo o působivou snovou kreaci s mnoha symbolickými přesahy s využitím mnoha inscenačních efektů světelných i scénických. Od té doby jsme na brněnským prknech z Wagnerových oper viděli ještě Tannhäusera (premiéra 1995). Když o 13 let později vyjížděla brněnská opera s tím stejným Tannhäuserem do Japonska, prodala tutéž inscenaci ještě jednou i v Brně jakožto jednu z premiér sezóny, i když to byla premiéra jen obnovená. Letošní dvojí wagnerovské jubileum přimělo mnoho festivalů i operních domů k mimořádným výkonům. Potenciál symfonického orchestru lze nejlépe měřit kvalitou provedení Mahlerových symfonií; obdobným prubířským kamenem v oblasti opery jsou zralé a pozdní opery Wagnerovy. Svých historicky prvních Prstenů se dočkala například Sofia. BBC Proms uvedly v létě Londýně koncertně takřka kompletní Wagnerovo operní dílo. A co na to Brno? Inu, je-li zapotřebí uctít velké výročí, udělá se něco, co tu všichni znají nejlépe a co dá nejméně práce. Třeba Bludný Holanďan.

Srovnání s dvacet let starým představením vyznívá z inscenačního hlediska jednoznačně v jeho prospěch, hudební stránka ovšem naopak ukazuje, že úroveň orchestrální hry v souladu s celkovým evropským trendem roste a Brno v tomto ohledu nestojí stranou. Hudební nastudování i vedení Jakuba Kleckera bylo až překvapivě energické, kompaktní a jednotné. Žesťové nástroje, tolik důležité u Wagnera a tolik problematické v brněnském operním orchestru, hrály patřičně expresivně a nechyběla jim dynamika – snad už padlo ono dávné, možná odborářské, možná nepsané opatření, že žestě a bicí musejí v orchestřišti hrát potichu (v praxi zhruba od pp do mf), aby si ostatní hráči nepoškodili sluch. Dokonce lze hovořit o vzácné vyváženosti orchestrálních tutti. Některé sólové vstupy ovšem vůbec nevyšly především v trubkách, místy také v exponovaných hornách a v lyrických hobojích, kupříkladu v předehře. O to víc je člověku líto, když vidí, jak kapela výborně „šlape“, ale ne každý hráč je ochoten vyvinout odpovídající snahu. Je otázkou, jak se výkon orchestru změní s přibývajícím počtem repríz. Před 20 lety se Holanďan udržel na repertoáru dva roky, taktovka putovala z ruky do ruky a s blížící se derniérou byl orchestrální projev v úplném rozkladu. Nyní je podle premiérového programu dirigentská úloha v rukou Jakuba Kleckera a Pavla Šnajdra, na říjnových plakátech ovšem visí u Holanďana jméno Petera Ferance a mnoho nenapoví ani web divadla, kde kupříkladu dvě hodiny před začátkem první reprízy chybí aktuální obsazení včetně dirigenta.

Už tradiční ozdobou brněnských operních inscenací je výkon sboru, jehož podivuhodně silný výrazový potenciál dlouhodobě drží sbormistr Josef Pančík; v tomto případě ovšem sborové party studoval Pavel Koňárek. Je velkým štěstím, že v brněnském souboru zůstávají profesionálně školení a zkušení pěvci, jejichž výraz dokáže i ve stále klesajícím počtu spolehlivě naplnit akusticky mdlý prostor Janáčkova divadla. Jejich dlouhodobé sbormistrovské vedení se vzhledem k prostoru vcelku logicky přiklání spíše k východní, nebo též ruské pěvecké škole, jež je charakteristická plností zvuku i výrazu, na rozdíl od anglosaské tradice, která je více založená na odlehčené technice. Na začátku třetího jednání, kde úloha sboru v celém díle kulminuje a rafinovaně roste napětí, excelovala mužská část sboru, celý efekt se ale pokazil použitím reprodukovaného sboru pro Holanďanovy námořníky, navíc v pouťově nahallovaném provedení. Je zjevné, že Janáčkova opera rok od roku chudne a zřejmě poprvé za svoji existenci nedokáže zaplatit adekvátně početný mužský dvojsbor. Přesto by se snižování početních stavů vůbec nemělo připustit, protože pak se ztrácí hlavní důvod existence divadla a z početního omezení ansámblu už nebývá cesty zpět.

V hlavních pěveckých rolích jednoznačně excelovali představitelé Dalanda a Holanďana. Pro Jiřího Sulženka (Daland) je charakteristický zvučný bas bohatý na vyšší alikvoty, navíc je herecky přirozený a inteligentní. Holanďan v podaní Franka Bleese měl perfektní koncepci role, dynamicky se i oproti ostatním držel velice zpátky. Ve vedlejších rolích Mary a lodivoda se v tom nejlepším světle předvedli Jitka ZerhauováPetr Levíček. Zvučné a technicky nanejvýš spolehlivé hlasy jsou opravdovým pokladem každého souboru. Senta (Szilvia Rálik) i Erik (Ivan Choupenitch) dokázali své vypjaté role dovést působivého dramatického vrcholu, nicméně zdá se být jako špatný vtip, ne-li cynismus, že k sobě byly vybrány silné dramatické hlasy, které oba trpí technickou vadou – intonačně nepřijatelným tremolem. Projev Senty nejvíce utrpěl v jejím prvním vstupu, po zbytek druhého jednání pak osciloval mezi perfektním projevem a karikaturou. Na konci už se zdálo, že je u ní intonační stránka v pořádku. To u Erika musel člověk zapojit velkou představivost, aby si uvědomil, jaký vlastně zpívá tón, a ne vždy se to dařilo. Při nasazování tónu má navíc Choupenitch tendence sklouzávat k slaďácké operetní manýře. Ve svém důsledku oba duety Senty a Erika kvalitou oscilovaly mezi špičkovým dramatickým projevem a silvestrovskou estrádní karikaturou opery.

Režijní ztvárnění (Roman Polák) bylo prosté a nepříliš výrazné, hlavní efekt byl soustředěn na scénu (Pavel Borák), zatímco kostýmy (Peter Čanecký) zůstaly kdesi na půli cesty mezi bájným bezčasím a současností – Dalandova uniforma kupříkladu připomínala stejnokroj československých průvodčích ve vlacích před rokem 1989. Ať už se ovšem jednalo o záměr, nebo falešnou stopu, nezdálo se, že by oblečení jednajících postav jakkoliv zapadalo do režijního celku. Byla patrná určitá charakteristika jednotlivých postav prostřednictvím kostýmů, jednotící linie ani symbolické přesahy ale zůstaly nepostřehnuty, byly-li jaké. Úsporná a vesměs spíše abstraktní scéna vytvořila hravý a odlehčený celek, který připomínal zdařilou studentskou inscenaci plnou pěkných dílčích nápadů. Celku ovšem zcela chyběla jednotící inscenační linie i hlubší charakteristika jednotlivých postav a jejich psychologie. Výsledek je bezesporu pěkný a zajímavý pro oko. V takovém Lazebníkovi, Falstaffovi nebo Mistrech pěvcích by s tímto přístupem šlo vybudovat zdařilou vícevrstevnatou komedii. V souvislosti s tragickou bájí, jejíž zápletkou je láska, smrt, oběť a vykoupení, však působí nepatřičně naivně a emoční vyznění díla spíše brzdí. Skutečným znevážením Wagnerova záměru pak byl závěr, kdy se mrtvá Senta po skoku z útesu schází s vykoupeným Holanďanem ve výšinách v omračujícím světle a zřejmě míří do nebe. Záměna vykoupení za happy end představuje banalizaci a nepochopení.

Překročit vlastní stín zřejmě bude v brněnské opeře ještě obtížné. Propagace nové inscenace byla opět prakticky nulová, balkon byl na premiéře zaplněný sotva z jedné čtvrtiny a i další aspekty provozu Janáčkova divadla mají tak trochu venkovské rysy, kdy se o spoustu věcí nikdo nestará. Během prvního jednání dvě divačky neustále vyrušovaly hlasitým hovorem, smíchem a svícením mobilními telefony, na četná pokárání nereagovaly. Uvadečky prý během představení nesmějí chodit dovnitř, a tak není, kdo by neukázněné diváky zkáznil nebo vyvedl. Opera se bez opravdového vedení udržuje jakž takž v chodu, ale v delším horizontu by tento stav znamenal zkázu a rozpad. Nové vedení opery i divadla je nyní na obzoru, a tak doufejme, že připluje rychle a bude mít otěže pevně v rukou.

Richard Wagner: Bludný Holanďan (Der fliegende Holländer), libreto skladatel. Hudební nastudování: Jakub Klecker, režie: Roman Polák, scéna: Pavel Borák, kostýmy: Peter Čanecký, sbormistr: Pavel Koňárek. Daland – Jiří Sulženko, Senta, jeho dcera – Szilvia Rálik, Erik, myslivec – Ivan Choupenitch, Holanďan – Frank Blees, Mary, Sentina chůva – Jitka Zerhauová, Kormidelník – Petr Levíček, orchestr a sbor opery ND Brno. 27. 9. 2013, Janáčkovo divadlo, Brno.

Foto Jana Hallová

 

Hodnocení autora: 70 %

Komentáře

Reagovat
  • Vlado

    16. listopad 2013, 12:13
    ŠPAČEK uplne mimo...zakomplexovany jebo, čo nevie nič. Palec dole pre uboheho chudaka.
  • Miroslav

    30. září 2013, 19:42
    Tato kritika ve mně vyvolává pouze lehký úsměv, jde opravdu vidět,že pan Špaček zcela hudbě nerozumí a měl začít chodit na hudební školu. Ke kritice pouze mohu dotat...no comment...
  • Ondřej Pivoda

    30. září 2013, 9:42
    V případě sboru Holanďanových námořníků se nejednalo o reprodukovanou nahrávku, jak je uváděno, nýbrž o živě zpívaný mužský sbor za scénou v podání přítomných cca 24 zpěváků. V klavírním výtahu Wagnerova Holanďana je u tohoto sboru doslovná poznámka "durch Sprachrohre", tedy v německém překladu "skrze hlásnou troubu". Bohužel není v akustických možnostech Janáčkova divadla, aby sbor zpívající v zákulisí svou přirozenou voluminozitou (bez nazvučení) pronikl přes početný orchestr. Aniž bych měl přesnější představu o megafonech v době vzniku opery (kolem roku 1840), myslím, že přizvučení prostřednictvím moderních elektrických mikrofonů vcelku splňovalo Wagnerův přednesový požadavek. Co se týče údajně "pouťově nahallovaného" dojmu (já sám jsem bohužel neměl možnost slyšet sbor v hledišti), ten již zřejmě spadá na vrub zvukové techniky a zvukařského umění.

Dále si přečtěte

Bludného Holanďana má Národní divadlo Brno na repertoáru od 27. září a premiéra měla nejen srdečný ohlas v auditoriu, ale v celkovém pohledu opravdu dobré parametry hudebního nastudování.  více

Naše životy i touhy mají své meze, odehrávají se v klecích, i když ne zcela neprostupných. Tak bych shrnul inscenaci Bludného Holanďana, která měla včera premiéru v Janáčkově divadle.  více

Tento pátek má v Janáčkově divadle premiéru nové nastudování opery Richarda Wagnera Bludný Holanďan. S režisérem inscenace Romanem Polákem jsme mluvili především o díle samotném, o jeho současné práci v brněnské opeře, ale také o síle slova a pokoře. Navíc přikládáme fotky z jevištních zkoušek.  více


Brněnská rocková skupina Kulturní úderka v čele se zpěvákem a kytaristou Štěpánem Dokoupilem tentokrát své fanoušky nenechala čekat příliš dlouho. Zatímco mezi jejím prvním a druhým albem byla patnáctiletá pauza, novinka Black Metall vyšla necelé dva roky po předchozím albu Sarajevská Katarzija. S názvem nového alba je třeba zacházet opatrně. S black metalem coby hudebním žánrem totiž Úderka nic společného neměla a nemá. Stále máme co do činění nikoli s metalem, ale s poměrně syrovým rockem, který ovšem v některých momentech příjemně zjemňují klávesy Omera Blentiče, případně trubka hostujícího Jana Kozelka.  více

Kulturní život se pokusil v nerovném boji s virovým přízrakem a vládními nařízeními přesunout do sterilního a „životu bezpečného“ prostředí sociálních sítí. Hudební instituce se v nejtemnějších měsících předháněly v uvádění záznamů památných koncertů a významné operní domy vysílaly do světa divácky nejúspěšnější představení.  více

Brněnský hudebník, zpěvák, skladatel, producent a frontman skupiny Květy Martin Evžen Kyšperský vymyslel nový projekt. Nazval jej Dula a vydal s ním debutové album Uran. Na magnetofonové kazetě ve sběratelském nákladu pouhých 50 kusů. Kdo však kazetu s kresbou z pozůstalosti Martinovy přítelkyně Alenky Černé nesežene, nemusí zoufat. Dula je k dispozici samozřejmě také digitálně.  více

V Křišťálovém sále Staré radnice pořádalo hudební těleso Ensemble Opera Diversa svůj poslední předprázdninový koncert. Tentokrát však nevystoupili kmenoví hudebníci ansámblu, ale klavíristka Kristýna Znamenáčková, s jejíž energickou a technicky brilantní hrou se posluchači jmenovaného souboru mohli seznámit již na zatím posledním albu tělesa titulovaném prostě Jan Novák, Vol. 3. Náplní úterního koncertu však nebyla tvorba Jana Nováka – Kristýna Znamenáčková představila díla přecházející od impresionistických nálad, přes dravé jazzové rytmy až k vycizelovanému hudebnímu jazyku 60. let. Pojítkem autorů se stala hudebními směry a nápady přetékající Paříž – právě zde se setkali Ježek s Martinů, Mompou a Koechlin.  více

Těsně před vypuknutím koronavirové krize vydala brněnská skupina Plum Dumplings nové album. Na rozdíl od oficiálního debutu L’épitaphe des papillons (2014), nazpívaného francouzsky, skupina tentokrát vsadila na české texty. Hovoříme se zpěvačkou, která si říká Adéla Polka.  více

Brněnský zpěvák, skladatel a klávesista Oldřich Veselý zemřel v lednu 2018. V únoru 2019 se v sále Semilasso konal 10. Brněnský Beatfest, věnovaný jeho památce. A o rok později vyšel na CD pod názvem Malý princ záznam z tohoto koncertu, doplněný několika bonusy.  více

Dvacátého čtvrtého května letošního roku, pět dní před dvaadevadesátými narozeninami, odešla na věčnost paní Anna Kománková – a s ní rovněž velice rozsáhlý zpěvník (nejen) javornických a horňáckých balad, který nosila v hlavě. Kteroukoliv píseň uchovanou v paměti dokázala osobitým, nenapodobitelným způsobem interpretovat. Celý život pečovala o vzácný odkaz, tedy dědictví po předcích – o to zajímavěji, že stovky mnohdy komplikovaných nápěvů a mnoho desítek slok a variant balad si nezapisovala, ale všechny znala zpaměti. I po devadesátce, kdy už jí nesloužilo zdraví a veřejně nevystupovala, zůstávala v kontaktu s Javornickým ženským sborem, který oživila a dlouhá léta vedla. Nikdy se nikam nevnucovala, a přitom z dovedností svých předků hodně uměla: kromě zpěvu (desítek nápěvů z kancionálu a stovek lidových písní) byla výbornou vyšívačkou: Každou součástku kroje, který nosila, si ušila a vyšila vlastnoručně.  více

V sále Konventu Milosrdných bratří uzavřel soubor Brno Contemporary Orchestra pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra svoji devátou sezonu koncertem nazvaným Con certo: s jistotou nebo s čertem?. Program uvedl díla ve světě současné klasické hudby již zavedených autorů Alexeje Frieda, Olgy Neuwirth a György Ligetiho, jehož koncert pro housle provedl s orchestrem houslový virtuóz Milan Paľa.  více

Hudební pohádku O statečném kováři nasadilo jako letošní novinku svého open air festivalu na Biskupském dvoře Městské divadlo Brno. V pondělí měla oficiální odloženou premiéru. Pod úchvatnými kulisami brněnské katedrály vznikla inscenace, která si malé i velké diváky získá jadrnou muzikou Petra Ulrycha, svojí prostou poetikou, hravou divadelností a také jednoduše, ale působivě stavěnou atmosférou.  více

Každému, kdo měl donedávna co do činění s českomoravskou scénou folk a country, se při vyslovení jména Jiří moravský Brabec (1955-2018) vybaví nepřehlédnutelná postava mohutného vousáče, silný hlas a nevyčerpatelný zdroj informací se záviděníhodným přehledem nejen o jmenovaném hudebním žánru. Řeč je o složité, ale právem respektované osobnosti, která uměla překvapit znalostmi v celé řadě odvětví, ale také sebeironickým humorem i nečekanou tělesnou obratností. Bohužel, naposledy udivil okolí náhlým odchodem a to pár dnů před svými třiašedesátými narozeninami v červnu 2018, takřka nepovšimnut veřejnoprávními médii, pro která tolik let pracoval.  více

Po trojici koncertů, které posluchačům v rámci komorního minicyklu Konec streamu. Hrajeme zase živě! připravila Filharmonie Brno, se v pátek uskutečnil závěrečný večer nejen tohoto neobvyklého projektu, ale prakticky vzato celé sezóny 2019/2020. Po violoncellové sekci s harfou, harfě s kontrabasem a po bicích nástrojích s projekcí a tancem rozeznělo sál Besedního domu mnohem tradičnější obsazení v podobě smyčcového kvarteta. To samo o sobě ničemu nevadí, ostatně právě smyčcová kvarteta zaujímají v rámci evropské hudební tradice zvláštní místo a v průběhu více než dvou a půl století vzniklo od dob „Papa“ Haydna až po současnost impozantní množství kvalitní hudební literatury. Rozhodně si členové smyčcových kvartet nemohou stěžovat na nedostatek zajímavých děl určených pro jejich obsazení, jako tomu tu a tam bývá u jiných komorních těles. Hudebníci Marie Pšenicová (housle), Jan Rybka (housle), Petr Pšenica (viola) a Lukáš Svoboda (violoncello) však šli (ať již z vlastní, či cizí iniciativy) zcela jinou cestou. Samotná dramaturgie koncertu připomínala spíše zkoušku na blížící se svatební sezónu než závěrečný koncert cyklu, který má uzavřít ročník 2019/2020 i Besední dům.  více

Po úspěšném vystoupení violoncellové sekce s harfou včera dala Filharmonie Brno v nově vzniklém minicyklu Konec streamu. Hrajeme zase živě! prostor ještě komornějšímu obsazení. Ve středu 27. května měli posluchači možnost navštívit koncert manželské dvojice Ivany Švestkové (harfa) a Marka Švestky (kontrabas). Program sestával nejen ze skladeb určených přímo pro tyto nástroje, ale podobně jako v případě zahajovacího koncertu v této sérii zazněly také úpravy více či méně známých děl světové hudební literatury.  více

Devátý a zároveň poslední díl ze seriálu Průvodce Brno – město hudby UNESCO nese podtitul Electro, beat, multimediavíce

Jsou tomu již takřka tři měsíce, co pandemie koronaviru vtrhla do České republiky, otřásla národní ekonomikou, školstvím i kulturou; bezohledně devalvovala měnu, poslala děti do improvizovaných domácích lavic a pozavírala galerie, divadla, operní domy i hudební sály. Od té doby jsme si museli zvyknout na proměnlivá vládní nařízení, ale také na jistý kulturní půst. Streamovaná videa nezahnala hlad a ani sebelepší nahrávky neutišily žízeň. V posledním květnovém týdnu se společenský i kulturní život opatrně probouzí k životu; otevírají se také dveře brněnského Besedního domu, kde ve čtyřech dnech soubor odehraje celkem osm koncertů. V nově vzniklém komorním „minicyklu“ Konec streamu. Hrajeme zase živě! nabízí Filharmonie Brno koncerty s podnázvy: Cellisté & harfaHarfa & kontrabas duoBicisté & projekce a Smyčcové kvarteto. Prvně jmenovaný se v pondělní podvečer dokonce dočkal nezvyklé předpremiéry, když hudebníci brněnské filharmonie usedli na střeše tržnice na Zelném trhu. Se stejným programem také včera odpoledne zahájili violoncellisté v čele s koncertním mistrem Pavlem Šabackým a harfenistka Dominika Svozilová poslední sérii koncertů v Besedním domě v této nešťastné sezoně.  více

Po Velikonocích se na sociálních sítích a v médiích objevilo oficiální prohlášení, které každému milovníkovi folkloru pokazilo den. Folklorní festival ve Strážnici se letos neuskuteční. Důvody jsou všem dobře známé. Včera začala další vlna koronavirového rozvolňování a my jsme si nejen proto povídali s ředitelem Národního ústavu lidové kultury (NÚLK) ve Strážnici Martinem Šimšou. Je tedy opravdu důvod ke smutku? Na co se můžeme v nejbližší době těšit? A kdy je nejlepší doba navštívit zámecký park a strážnické muzeum v přírodě? Nejen na tyto otázky následující rozhovor odpoví.  více

Nejčtenější

Kritika

V Křišťálovém sále Staré radnice pořádalo hudební těleso Ensemble Opera Diversa svůj poslední předprázdninový koncert. Tentokrát však nevystoupili kmenoví hudebníci ansámblu, ale klavíristka Kristýna Znamenáčková, s jejíž energickou a technicky brilantní hrou se posluchači jmenovaného souboru mohli seznámit již na zatím posledním albu tělesa titulovaném prostě Jan Novák, Vol. 3. Náplní úterního koncertu však nebyla tvorba Jana Nováka – Kristýna Znamenáčková představila díla přecházející od impresionistických nálad, přes dravé jazzové rytmy až k vycizelovanému hudebnímu jazyku 60. let. Pojítkem autorů se stala hudebními směry a nápady přetékající Paříž – právě zde se setkali Ježek s Martinů, Mompou a Koechlin.  více