Holanďan tentokrát nalehko

30. září 2013, 0:18

Holanďan tentokrát nalehko

Brněnská opera vzala letošní jubilejní wagnerovský rok jako závazek a povinnost. Výsledkem, kterým byla páteční premiéra Bludného Holanďana, je splněná povinnost. Hudební provedení mělo celkově slušnou úroveň, ovšem s několika výjimkami. Naopak inscenační pojetí mělo pár světlých momentů, jinak bylo až příliš odlehčené a nekoncepční.

Z hlediska dramaturgie tu příliš není co rozebírat. Fakt výročí je jedním z nejpokleslejších důvodů uvádění jakékoliv operní látky, proto také bývá zvykem pokusit se zároveň o nějaký nový kontext, ať už výběrem titulu, inscenátorů, interpretů nebo celkového pojetí. O to tu však nikomu nešlo a samotný dramaturgický záměr je otázkou, pokud tu tedy vůbec nějaký záměr byl a pokud tu existuje nějaká dramaturgie.

Bludný Holanďan byl v Brně naposledy inscenován v roce 1993, tehdy v režii Bruna Bergera-Gorského. Šlo o působivou snovou kreaci s mnoha symbolickými přesahy s využitím mnoha inscenačních efektů světelných i scénických. Od té doby jsme na brněnským prknech z Wagnerových oper viděli ještě Tannhäusera (premiéra 1995). Když o 13 let později vyjížděla brněnská opera s tím stejným Tannhäuserem do Japonska, prodala tutéž inscenaci ještě jednou i v Brně jakožto jednu z premiér sezóny, i když to byla premiéra jen obnovená. Letošní dvojí wagnerovské jubileum přimělo mnoho festivalů i operních domů k mimořádným výkonům. Potenciál symfonického orchestru lze nejlépe měřit kvalitou provedení Mahlerových symfonií; obdobným prubířským kamenem v oblasti opery jsou zralé a pozdní opery Wagnerovy. Svých historicky prvních Prstenů se dočkala například Sofia. BBC Proms uvedly v létě Londýně koncertně takřka kompletní Wagnerovo operní dílo. A co na to Brno? Inu, je-li zapotřebí uctít velké výročí, udělá se něco, co tu všichni znají nejlépe a co dá nejméně práce. Třeba Bludný Holanďan.

Srovnání s dvacet let starým představením vyznívá z inscenačního hlediska jednoznačně v jeho prospěch, hudební stránka ovšem naopak ukazuje, že úroveň orchestrální hry v souladu s celkovým evropským trendem roste a Brno v tomto ohledu nestojí stranou. Hudební nastudování i vedení Jakuba Kleckera bylo až překvapivě energické, kompaktní a jednotné. Žesťové nástroje, tolik důležité u Wagnera a tolik problematické v brněnském operním orchestru, hrály patřičně expresivně a nechyběla jim dynamika – snad už padlo ono dávné, možná odborářské, možná nepsané opatření, že žestě a bicí musejí v orchestřišti hrát potichu (v praxi zhruba od pp do mf), aby si ostatní hráči nepoškodili sluch. Dokonce lze hovořit o vzácné vyváženosti orchestrálních tutti. Některé sólové vstupy ovšem vůbec nevyšly především v trubkách, místy také v exponovaných hornách a v lyrických hobojích, kupříkladu v předehře. O to víc je člověku líto, když vidí, jak kapela výborně „šlape“, ale ne každý hráč je ochoten vyvinout odpovídající snahu. Je otázkou, jak se výkon orchestru změní s přibývajícím počtem repríz. Před 20 lety se Holanďan udržel na repertoáru dva roky, taktovka putovala z ruky do ruky a s blížící se derniérou byl orchestrální projev v úplném rozkladu. Nyní je podle premiérového programu dirigentská úloha v rukou Jakuba Kleckera a Pavla Šnajdra, na říjnových plakátech ovšem visí u Holanďana jméno Petera Ferance a mnoho nenapoví ani web divadla, kde kupříkladu dvě hodiny před začátkem první reprízy chybí aktuální obsazení včetně dirigenta.

Už tradiční ozdobou brněnských operních inscenací je výkon sboru, jehož podivuhodně silný výrazový potenciál dlouhodobě drží sbormistr Josef Pančík; v tomto případě ovšem sborové party studoval Pavel Koňárek. Je velkým štěstím, že v brněnském souboru zůstávají profesionálně školení a zkušení pěvci, jejichž výraz dokáže i ve stále klesajícím počtu spolehlivě naplnit akusticky mdlý prostor Janáčkova divadla. Jejich dlouhodobé sbormistrovské vedení se vzhledem k prostoru vcelku logicky přiklání spíše k východní, nebo též ruské pěvecké škole, jež je charakteristická plností zvuku i výrazu, na rozdíl od anglosaské tradice, která je více založená na odlehčené technice. Na začátku třetího jednání, kde úloha sboru v celém díle kulminuje a rafinovaně roste napětí, excelovala mužská část sboru, celý efekt se ale pokazil použitím reprodukovaného sboru pro Holanďanovy námořníky, navíc v pouťově nahallovaném provedení. Je zjevné, že Janáčkova opera rok od roku chudne a zřejmě poprvé za svoji existenci nedokáže zaplatit adekvátně početný mužský dvojsbor. Přesto by se snižování početních stavů vůbec nemělo připustit, protože pak se ztrácí hlavní důvod existence divadla a z početního omezení ansámblu už nebývá cesty zpět.

V hlavních pěveckých rolích jednoznačně excelovali představitelé Dalanda a Holanďana. Pro Jiřího Sulženka (Daland) je charakteristický zvučný bas bohatý na vyšší alikvoty, navíc je herecky přirozený a inteligentní. Holanďan v podaní Franka Bleese měl perfektní koncepci role, dynamicky se i oproti ostatním držel velice zpátky. Ve vedlejších rolích Mary a lodivoda se v tom nejlepším světle předvedli Jitka ZerhauováPetr Levíček. Zvučné a technicky nanejvýš spolehlivé hlasy jsou opravdovým pokladem každého souboru. Senta (Szilvia Rálik) i Erik (Ivan Choupenitch) dokázali své vypjaté role dovést působivého dramatického vrcholu, nicméně zdá se být jako špatný vtip, ne-li cynismus, že k sobě byly vybrány silné dramatické hlasy, které oba trpí technickou vadou – intonačně nepřijatelným tremolem. Projev Senty nejvíce utrpěl v jejím prvním vstupu, po zbytek druhého jednání pak osciloval mezi perfektním projevem a karikaturou. Na konci už se zdálo, že je u ní intonační stránka v pořádku. To u Erika musel člověk zapojit velkou představivost, aby si uvědomil, jaký vlastně zpívá tón, a ne vždy se to dařilo. Při nasazování tónu má navíc Choupenitch tendence sklouzávat k slaďácké operetní manýře. Ve svém důsledku oba duety Senty a Erika kvalitou oscilovaly mezi špičkovým dramatickým projevem a silvestrovskou estrádní karikaturou opery.

Režijní ztvárnění (Roman Polák) bylo prosté a nepříliš výrazné, hlavní efekt byl soustředěn na scénu (Pavel Borák), zatímco kostýmy (Peter Čanecký) zůstaly kdesi na půli cesty mezi bájným bezčasím a současností – Dalandova uniforma kupříkladu připomínala stejnokroj československých průvodčích ve vlacích před rokem 1989. Ať už se ovšem jednalo o záměr, nebo falešnou stopu, nezdálo se, že by oblečení jednajících postav jakkoliv zapadalo do režijního celku. Byla patrná určitá charakteristika jednotlivých postav prostřednictvím kostýmů, jednotící linie ani symbolické přesahy ale zůstaly nepostřehnuty, byly-li jaké. Úsporná a vesměs spíše abstraktní scéna vytvořila hravý a odlehčený celek, který připomínal zdařilou studentskou inscenaci plnou pěkných dílčích nápadů. Celku ovšem zcela chyběla jednotící inscenační linie i hlubší charakteristika jednotlivých postav a jejich psychologie. Výsledek je bezesporu pěkný a zajímavý pro oko. V takovém Lazebníkovi, Falstaffovi nebo Mistrech pěvcích by s tímto přístupem šlo vybudovat zdařilou vícevrstevnatou komedii. V souvislosti s tragickou bájí, jejíž zápletkou je láska, smrt, oběť a vykoupení, však působí nepatřičně naivně a emoční vyznění díla spíše brzdí. Skutečným znevážením Wagnerova záměru pak byl závěr, kdy se mrtvá Senta po skoku z útesu schází s vykoupeným Holanďanem ve výšinách v omračujícím světle a zřejmě míří do nebe. Záměna vykoupení za happy end představuje banalizaci a nepochopení.

Překročit vlastní stín zřejmě bude v brněnské opeře ještě obtížné. Propagace nové inscenace byla opět prakticky nulová, balkon byl na premiéře zaplněný sotva z jedné čtvrtiny a i další aspekty provozu Janáčkova divadla mají tak trochu venkovské rysy, kdy se o spoustu věcí nikdo nestará. Během prvního jednání dvě divačky neustále vyrušovaly hlasitým hovorem, smíchem a svícením mobilními telefony, na četná pokárání nereagovaly. Uvadečky prý během představení nesmějí chodit dovnitř, a tak není, kdo by neukázněné diváky zkáznil nebo vyvedl. Opera se bez opravdového vedení udržuje jakž takž v chodu, ale v delším horizontu by tento stav znamenal zkázu a rozpad. Nové vedení opery i divadla je nyní na obzoru, a tak doufejme, že připluje rychle a bude mít otěže pevně v rukou.

Richard Wagner: Bludný Holanďan (Der fliegende Holländer), libreto skladatel. Hudební nastudování: Jakub Klecker, režie: Roman Polák, scéna: Pavel Borák, kostýmy: Peter Čanecký, sbormistr: Pavel Koňárek. Daland – Jiří Sulženko, Senta, jeho dcera – Szilvia Rálik, Erik, myslivec – Ivan Choupenitch, Holanďan – Frank Blees, Mary, Sentina chůva – Jitka Zerhauová, Kormidelník – Petr Levíček, orchestr a sbor opery ND Brno. 27. 9. 2013, Janáčkovo divadlo, Brno.

Foto Jana Hallová

 

Hodnocení autora: 70 %

Komentáře

Reagovat
  • Vlado

    16. listopad 2013, 12:13
    ŠPAČEK uplne mimo...zakomplexovany jebo, čo nevie nič. Palec dole pre uboheho chudaka.
  • Miroslav

    30. září 2013, 19:42
    Tato kritika ve mně vyvolává pouze lehký úsměv, jde opravdu vidět,že pan Špaček zcela hudbě nerozumí a měl začít chodit na hudební školu. Ke kritice pouze mohu dotat...no comment...
  • Ondřej Pivoda

    30. září 2013, 9:42
    V případě sboru Holanďanových námořníků se nejednalo o reprodukovanou nahrávku, jak je uváděno, nýbrž o živě zpívaný mužský sbor za scénou v podání přítomných cca 24 zpěváků. V klavírním výtahu Wagnerova Holanďana je u tohoto sboru doslovná poznámka "durch Sprachrohre", tedy v německém překladu "skrze hlásnou troubu". Bohužel není v akustických možnostech Janáčkova divadla, aby sbor zpívající v zákulisí svou přirozenou voluminozitou (bez nazvučení) pronikl přes početný orchestr. Aniž bych měl přesnější představu o megafonech v době vzniku opery (kolem roku 1840), myslím, že přizvučení prostřednictvím moderních elektrických mikrofonů vcelku splňovalo Wagnerův přednesový požadavek. Co se týče údajně "pouťově nahallovaného" dojmu (já sám jsem bohužel neměl možnost slyšet sbor v hledišti), ten již zřejmě spadá na vrub zvukové techniky a zvukařského umění.

Dále si přečtěte

Bludného Holanďana má Národní divadlo Brno na repertoáru od 27. září a premiéra měla nejen srdečný ohlas v auditoriu, ale v celkovém pohledu opravdu dobré parametry hudebního nastudování.  více

Naše životy i touhy mají své meze, odehrávají se v klecích, i když ne zcela neprostupných. Tak bych shrnul inscenaci Bludného Holanďana, která měla včera premiéru v Janáčkově divadle.  více

Tento pátek má v Janáčkově divadle premiéru nové nastudování opery Richarda Wagnera Bludný Holanďan. S režisérem inscenace Romanem Polákem jsme mluvili především o díle samotném, o jeho současné práci v brněnské opeře, ale také o síle slova a pokoře. Navíc přikládáme fotky z jevištních zkoušek.  více


Pro včerejší zahajovací koncert jubilejního 20. ročníku Festivalu Špilberk zvolila Filharmonie Brno dramaturgii sestávající z osvědčených i méně známých kusů. Podtitul Romantický karneval celý večer ponořil do karnevalového duchu, spjatého s oslavami před začátkem masopustu. Program si tedy vytyčil za cíl charakterizovat právě období veselí, oslav a masek skladbami, které svou náladou vypovídají o této periodě v roce. Téměř zaplněné nádvoří tak mělo příležitost vychutnat si nenáročný a líbivý program, který se také svou nižší teplotou snáze přiblížil onomu chladnému masopustní období.  více

Brno jako město hudby zapsané v UNESCO, má za sebou čtyři festivalové dny plné hudby a tance. Na celkem dvaadvaceti hudebních stanovištích probíhaly desítky koncertů a vystoupení se stovkami účinkujících. Hudba v ulicích zněla na každém rohu, nejvíce pozornosti však letos poutaly čtyři pokoje od výtvarnice Kateřiny Šedé, ve kterých se střídali umělci různých žánrů i národností. Lákadlem byly také vystoupení britských Motionhouse a No Fit State Circus, kteří opakovaně uhranuli náměstí Svobody svými akrobatickými kousky a dechberoucím představením. Nově vznikly také dvě velké scény – Dominik stage na Dominikánském náměstí a Django stage na Malinovského náměstí. Tady se vystřídali umělci jako Jana Kirschner, Monika Bagárová, minus123minut nebo Jan P. Muchow & The Antagonists. Již tradičně festival doprovázel zvuk flašinetářů, kteří se v Brně sešli v rámci svého 10. Mezinárodního setkání. Letos premiérově vystoupili na Maratonu hudby Brno také umělci partnerských měst hudby UNESCO. Zpěvačka a multiinstrumentalistka Tinatin Tsereteli (Hannover) a houslista Nicola Manzan (Bologna). Atmosféru celého festivalu zachycuje video, které najdete níže.

Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou jsou výjimečný festival. Dramaturgií, strukturou, atmosférou. Každý ročník má své téma, každý večer má své téma, a dokonce i některá jednotlivá vystoupení mají svá témata. Dlouholetému dramaturgovi festivalu Michalu Schmidtovi se i letos podařilo skvěle vyvážit české premiéry a skutečně mimořádné projekty s návraty a jistotami. Letošní téma Folkových prázdnin bylo O duši, ale tato týdenní přehlídka má duši každý rok.  více

Po téměř magickém zjevení v podobě CD Moravské hlasy - Jihomoravský kraj, které vyšlo před dvěma lety, jsme se konečně dočkali jeho pokračování. Autor tohoto odvážného počinu Jiří Plocek se v něm vydal dále, severně česko - slovenským pomezím až do kraje Zlínského.  více

Monumentální dílo Saul od Georga Friedricha Händela se v české premiéře dočkalo také scénického zpracování. Na závěr Hudebního festivalu Znojmo (po lednovém koncertním provedení v Brně a v Praze) jej nyní nastudoval soubor Czech Ensemble Baroque v čele s předními pěveckými osobnostmi působícími na české i zahraniční scéně.   více

Skupina Nebeztebe na brněnské scéně před pár lety doslova zazářila. Pětičlenná sestava s výraznou rytmikou, která se s nadhledem pohybovala nad styly, slavila vítězství na Portě a mířila na obrovské multižánrové festivaly. Zdánlivě v nejlepším kapelník Štěpán Hulc kapelu uspal a vrátil se až letos s úplně novou, tříčlennou sestavou. Noví Nebeztebe ve složení kytara, housle a mandolína nerezignovali na multižánrovost. Znovu koncertují a chystají konceptuální album Zásobování duše.  více

V rámci Olomouckých barokních slavností představil jako v pořadí pátou inscenaci programu domácí soubor Ensemble Damian. Čtyři po sobě jdoucí večery byla uvedena komická opera ĽElice skladatele Pietra Andrea Zianiho, která v režijním zpracování (a pod vedením) Tomáše Hanzlíka zazněla v obnovené premiéře.  více

Jedním z hudebníků, kteří se představí na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou v rámci speciálního programu Harfy nad Oslavou, bude kolumbijský harfeník Edmar Castañeda. V Náměšti bude mít také sólový recitál v rámci večera nazvaného O duši s lehkostí i naléhavostí. V telefonickém rozhovoru – volali jsme mu do New Yorku, kde žije – jsme s Edmarem Castañedou hovořili například o harfě sestrojené speciálně podle jeho představ nebo o jeho spolupráci s českou zpěvačkou Martou Töpferovou.  více

Třetí večer Olomouckých barokních slavností o víkendu nabídnul obnovenou premiéru hned tří samostatných hudebních celků. Znovuobjevený cembalový koncert, melodram Kázání na svatého Jána Pavla a oratorium Františka Antonína Míči uvedl soubor Ensemble Damian v dobové interpretaci a netradičně také každé dílo předvedl v jiném prostoru jezuitského konviktu.  více

Olomoucké barokní slavnosti začaly. Ve zdejším jezuitském konviktu otevřela jejich 7. ročník novodobá premiéra serenaty Il tribunale di Giove rakouského hudebního skladatele Karla Ditterse von Dittersdorfa. Dílo bylo poprvé uvedeno při oslavách narozenin pruského krále Fridricha II. Velikého 27. ledna 1775 a po vratislavské repríze roku 1777 upadlo v zapomnění. Tento neblahý osud se rozhodlo zvrátit hudební těleso Ensemble Damian, které v čele s uměleckým vedoucím ansámblu a režisérem Tomášem Hanzlíkem se dílo pokusilo přivést zpět k životu. V sólových rolích vystoupili Leandro Lafont (Osud, Apollon), Kristýna Vylíčilová (Génius Evropy, Minerva), Lucie Kaňková (Čas, Štěstěna), Monika Jägerová (Jupiter) a Jakub Rousek (Mars). Kostýmy i scénu navrhl režisér Hanzlík.  více

Festival Slunce ve Strážnici se bude letos konat už podvacáté. Především milovníci folkové muziky a klasického bigbítu mají v kalendáři poznačený termín 12. a 13. července. O historii festivalu, o jeho vrcholných momentech i těžkostech a také o tom, čím bude jiný letošní ročník, jsme hovořili s ředitelem Festivalu Slunce Pavlem Kopřivou.  více

Konec prvního prázdninového týdne se nesl ve znamení oslav. Na 7. července totiž připadá narození Aleny Veselé, významné brněnské varhanice a profesorky JAMU, která v tento den oslavila úctyhodných 96 let. Koncert uspořádaný právě k tomuto jubileu byl zároveň finální položkou 39. ročníku Brněnského varhanního festivalu a jako oslava narozenin zakladatelky (a nyní patronky celé přehlídky) má již v jeho programu pevné postavení.  více

Žijeme ve svobodné demokratické společnosti, v níž úlohou státu je vytvářet prostředí a podmínky pro rozvoj kreativity a tvůrčího potenciálu s vědomím skutečnosti, že živé umění dneška vytváří kulturní dědictví budoucnosti.  více

CD Transparent Water vzniklo dialog dvou výrazných osobností z různých částí světa – kubánského pianisty Omara Sosy a senegalského hráče na koru, mnohostrunný africký nástroj, Seckou Keity. Zatímco na album si přizvali několik dalších hudebníků, na koncertech je doprovází jediný z nich, venezuelský hráč na perkuse Gustavo Ovalles. Program, který před rokem nadchl publikum na festivalu Colours of Ostrava, si budete moci letos vychutnat v zámeckém parku v Náměšti nad Oslavou. Pánové vystoupí v rámci Folkových prázdnin v pondělí 29. července. Zatímco Keita se do Náměště vrací (v roce 2016 se účastnil projektu Struny nad Oslavou a letos bude také součástí večera Harfy nad Oslavou), pro předního kubánského pianistu se bude jednat o první výlet na Vysočinu.  více

O víkendu se v jihomoravské Mekce folkloru konal již 74. ročník mezinárodního folklorního festivalu Strážnice 2019 a taktéž 37. ročník festivalu dětská Strážnice. Největší folklorní festival v České republice se těší obrovskému zájmu. Jinak tomu nebylo ani letos, i přes tropické teploty dojely do Strážnice opět desítky tisíc lidí.  více

Nejčtenější

Kritika

Pro včerejší zahajovací koncert jubilejního 20. ročníku Festivalu Špilberk zvolila Filharmonie Brno dramaturgii sestávající z osvědčených i méně známých kusů. Podtitul Romantický karneval celý večer ponořil do karnevalového duchu, spjatého s oslavami před začátkem masopustu. Program si tedy vytyčil za cíl charakterizovat právě období veselí, oslav a masek skladbami, které svou náladou vypovídají o této periodě v roce. Téměř zaplněné nádvoří tak mělo příležitost vychutnat si nenáročný a líbivý program, který se také svou nižší teplotou snáze přiblížil onomu chladnému masopustní období.  více