Brněnská opera vzala letošní jubilejní wagnerovský rok jako závazek a povinnost. Výsledkem, kterým byla páteční premiéra Bludného Holanďana, je splněná povinnost. Hudební provedení mělo celkově slušnou úroveň, ovšem s několika výjimkami. Naopak inscenační pojetí mělo pár světlých momentů, jinak bylo až příliš odlehčené a nekoncepční.
Z hlediska dramaturgie tu příliš není co rozebírat. Fakt výročí je jedním z nejpokleslejších důvodů uvádění jakékoliv operní látky, proto také bývá zvykem pokusit se zároveň o nějaký nový kontext, ať už výběrem titulu, inscenátorů, interpretů nebo celkového pojetí. O to tu však nikomu nešlo a samotný dramaturgický záměr je otázkou, pokud tu tedy vůbec nějaký záměr byl a pokud tu existuje nějaká dramaturgie.
Bludný Holanďan byl v Brně naposledy inscenován v roce 1993, tehdy v režii Bruna Bergera-Gorského. Šlo o působivou snovou kreaci s mnoha symbolickými přesahy s využitím mnoha inscenačních efektů světelných i scénických. Od té doby jsme na brněnským prknech z Wagnerových oper viděli ještě Tannhäusera (premiéra 1995). Když o 13 let později vyjížděla brněnská opera s tím stejným Tannhäuserem do Japonska, prodala tutéž inscenaci ještě jednou i v Brně jakožto jednu z premiér sezóny, i když to byla premiéra jen obnovená. Letošní dvojí wagnerovské jubileum přimělo mnoho festivalů i operních domů k mimořádným výkonům. Potenciál symfonického orchestru lze nejlépe měřit kvalitou provedení Mahlerových symfonií; obdobným prubířským kamenem v oblasti opery jsou zralé a pozdní opery Wagnerovy. Svých historicky prvních Prstenů se dočkala například Sofia. BBC Proms uvedly v létě Londýně koncertně takřka kompletní Wagnerovo operní dílo. A co na to Brno? Inu, je-li zapotřebí uctít velké výročí, udělá se něco, co tu všichni znají nejlépe a co dá nejméně práce. Třeba Bludný Holanďan.
Srovnání s dvacet let starým představením vyznívá z inscenačního hlediska jednoznačně v jeho prospěch, hudební stránka ovšem naopak ukazuje, že úroveň orchestrální hry v souladu s celkovým evropským trendem roste a Brno v tomto ohledu nestojí stranou. Hudební nastudování i vedení Jakuba Kleckera bylo až překvapivě energické, kompaktní a jednotné. Žesťové nástroje, tolik důležité u Wagnera a tolik problematické v brněnském operním orchestru, hrály patřičně expresivně a nechyběla jim dynamika – snad už padlo ono dávné, možná odborářské, možná nepsané opatření, že žestě a bicí musejí v orchestřišti hrát potichu (v praxi zhruba od pp do mf), aby si ostatní hráči nepoškodili sluch. Dokonce lze hovořit o vzácné vyváženosti orchestrálních tutti. Některé sólové vstupy ovšem vůbec nevyšly především v trubkách, místy také v exponovaných hornách a v lyrických hobojích, kupříkladu v předehře. O to víc je člověku líto, když vidí, jak kapela výborně „šlape“, ale ne každý hráč je ochoten vyvinout odpovídající snahu. Je otázkou, jak se výkon orchestru změní s přibývajícím počtem repríz. Před 20 lety se Holanďan udržel na repertoáru dva roky, taktovka putovala z ruky do ruky a s blížící se derniérou byl orchestrální projev v úplném rozkladu. Nyní je podle premiérového programu dirigentská úloha v rukou Jakuba Kleckera a Pavla Šnajdra, na říjnových plakátech ovšem visí u Holanďana jméno Petera Ferance a mnoho nenapoví ani web divadla, kde kupříkladu dvě hodiny před začátkem první reprízy chybí aktuální obsazení včetně dirigenta.
Už tradiční ozdobou brněnských operních inscenací je výkon sboru, jehož podivuhodně silný výrazový potenciál dlouhodobě drží sbormistr Josef Pančík; v tomto případě ovšem sborové party studoval Pavel Koňárek. Je velkým štěstím, že v brněnském souboru zůstávají profesionálně školení a zkušení pěvci, jejichž výraz dokáže i ve stále klesajícím počtu spolehlivě naplnit akusticky mdlý prostor Janáčkova divadla. Jejich dlouhodobé sbormistrovské vedení se vzhledem k prostoru vcelku logicky přiklání spíše k východní, nebo též ruské pěvecké škole, jež je charakteristická plností zvuku i výrazu, na rozdíl od anglosaské tradice, která je více založená na odlehčené technice. Na začátku třetího jednání, kde úloha sboru v celém díle kulminuje a rafinovaně roste napětí, excelovala mužská část sboru, celý efekt se ale pokazil použitím reprodukovaného sboru pro Holanďanovy námořníky, navíc v pouťově nahallovaném provedení. Je zjevné, že Janáčkova opera rok od roku chudne a zřejmě poprvé za svoji existenci nedokáže zaplatit adekvátně početný mužský dvojsbor. Přesto by se snižování početních stavů vůbec nemělo připustit, protože pak se ztrácí hlavní důvod existence divadla a z početního omezení ansámblu už nebývá cesty zpět.
V hlavních pěveckých rolích jednoznačně excelovali představitelé Dalanda a Holanďana. Pro Jiřího Sulženka (Daland) je charakteristický zvučný bas bohatý na vyšší alikvoty, navíc je herecky přirozený a inteligentní. Holanďan v podaní Franka Bleese měl perfektní koncepci role, dynamicky se i oproti ostatním držel velice zpátky. Ve vedlejších rolích Mary a lodivoda se v tom nejlepším světle předvedli Jitka Zerhauová a Petr Levíček. Zvučné a technicky nanejvýš spolehlivé hlasy jsou opravdovým pokladem každého souboru. Senta (Szilvia Rálik) i Erik (Ivan Choupenitch) dokázali své vypjaté role dovést působivého dramatického vrcholu, nicméně zdá se být jako špatný vtip, ne-li cynismus, že k sobě byly vybrány silné dramatické hlasy, které oba trpí technickou vadou – intonačně nepřijatelným tremolem. Projev Senty nejvíce utrpěl v jejím prvním vstupu, po zbytek druhého jednání pak osciloval mezi perfektním projevem a karikaturou. Na konci už se zdálo, že je u ní intonační stránka v pořádku. To u Erika musel člověk zapojit velkou představivost, aby si uvědomil, jaký vlastně zpívá tón, a ne vždy se to dařilo. Při nasazování tónu má navíc Choupenitch tendence sklouzávat k slaďácké operetní manýře. Ve svém důsledku oba duety Senty a Erika kvalitou oscilovaly mezi špičkovým dramatickým projevem a silvestrovskou estrádní karikaturou opery.
Režijní ztvárnění (Roman Polák) bylo prosté a nepříliš výrazné, hlavní efekt byl soustředěn na scénu (Pavel Borák), zatímco kostýmy (Peter Čanecký) zůstaly kdesi na půli cesty mezi bájným bezčasím a současností – Dalandova uniforma kupříkladu připomínala stejnokroj československých průvodčích ve vlacích před rokem 1989. Ať už se ovšem jednalo o záměr, nebo falešnou stopu, nezdálo se, že by oblečení jednajících postav jakkoliv zapadalo do režijního celku. Byla patrná určitá charakteristika jednotlivých postav prostřednictvím kostýmů, jednotící linie ani symbolické přesahy ale zůstaly nepostřehnuty, byly-li jaké. Úsporná a vesměs spíše abstraktní scéna vytvořila hravý a odlehčený celek, který připomínal zdařilou studentskou inscenaci plnou pěkných dílčích nápadů. Celku ovšem zcela chyběla jednotící inscenační linie i hlubší charakteristika jednotlivých postav a jejich psychologie. Výsledek je bezesporu pěkný a zajímavý pro oko. V takovém Lazebníkovi, Falstaffovi nebo Mistrech pěvcích by s tímto přístupem šlo vybudovat zdařilou vícevrstevnatou komedii. V souvislosti s tragickou bájí, jejíž zápletkou je láska, smrt, oběť a vykoupení, však působí nepatřičně naivně a emoční vyznění díla spíše brzdí. Skutečným znevážením Wagnerova záměru pak byl závěr, kdy se mrtvá Senta po skoku z útesu schází s vykoupeným Holanďanem ve výšinách v omračujícím světle a zřejmě míří do nebe. Záměna vykoupení za happy end představuje banalizaci a nepochopení.
Překročit vlastní stín zřejmě bude v brněnské opeře ještě obtížné. Propagace nové inscenace byla opět prakticky nulová, balkon byl na premiéře zaplněný sotva z jedné čtvrtiny a i další aspekty provozu Janáčkova divadla mají tak trochu venkovské rysy, kdy se o spoustu věcí nikdo nestará. Během prvního jednání dvě divačky neustále vyrušovaly hlasitým hovorem, smíchem a svícením mobilními telefony, na četná pokárání nereagovaly. Uvadečky prý během představení nesmějí chodit dovnitř, a tak není, kdo by neukázněné diváky zkáznil nebo vyvedl. Opera se bez opravdového vedení udržuje jakž takž v chodu, ale v delším horizontu by tento stav znamenal zkázu a rozpad. Nové vedení opery i divadla je nyní na obzoru, a tak doufejme, že připluje rychle a bude mít otěže pevně v rukou.
Richard Wagner: Bludný Holanďan (Der fliegende Holländer), libreto skladatel. Hudební nastudování: Jakub Klecker, režie: Roman Polák, scéna: Pavel Borák, kostýmy: Peter Čanecký, sbormistr: Pavel Koňárek. Daland – Jiří Sulženko, Senta, jeho dcera – Szilvia Rálik, Erik, myslivec – Ivan Choupenitch, Holanďan – Frank Blees, Mary, Sentina chůva – Jitka Zerhauová, Kormidelník – Petr Levíček, orchestr a sbor opery ND Brno. 27. 9. 2013, Janáčkovo divadlo, Brno.
Foto Jana Hallová
Vlado
16. listopad 2013, 12:13Miroslav
30. září 2013, 19:42Ondřej Pivoda
30. září 2013, 9:42