Horňácko se v Ivančicích uvedlo hudbou Leoše Janáčka

Horňácko se v Ivančicích uvedlo hudbou Leoše Janáčka

Přívětivý malý amfiteátr na nádvoří radnice v Ivančicích se stal dějištěm jednoho z koncertů dvaadvacátého ročníku mezinárodního hudebního festivalu třinácti měst Concentus Moraviae. Tradiční hostitelské město festivalu s jeho letošním tématem La voce - Hlas nabídlo publiku unikátní srovnání Janáčkova kompozičního pojetí horňáckých písňových motivů uvedených ve sbírce Moravská lidová poezie v písních s autentickou interpretací tradiční horňácké lidové muziky.

Ivančice berou festival pokaždé za svůj, o čemž mj. svědčila účast zdejšího starosty Milana Bučka a hlavně zaplněné auditorium. Odměnou byl neobvyklý hudební zážitek, který spojil příznivce Leoše Janáčka a jeho zpracování lidových hudebních motivů z Moravské Slovače, jak se dřív říkávalo, v interpretaci smyčcového kvarteta s autentickou lidovou muzikou a zpěváky z Janáčkova oblíbeného Horňácka.

Přibližně pět let trvá spolupráce klasického smyčcového Kvarteta Jiřího PospíchalaHorňáckou muzikou Petra Mičky a zpěvačkou Veronikou Malatincovou. Ukázky z Janáčkových písňových kompozic vytvořených na základě bohatých písňových sběrů v okolí Hrubé a Malé Vrbky či Velké nad Veličkou mohli posluchači porovnat s autentickým zpěvem a hrou horňáckých lidových muzikantů nedotčených hudebním vzděláním, ale vyškolených generacemi předků-muzikantů, které měl možnost na Horňácku slyšet právě Leoš Janáček. Postupně se rozvíjející projekt je společným dílem lidového muzikanta, primáše a školeného muzikologa Petra Mičky s houslistou a učitelem hudby Miroslavem Kolaciou, který vybrané Janáčkovy skladby upravil pro smyčcové kvarteto. Právě spolupráce (a zároveň částečná praktická „konfrontace“) dvou hudebníků narozených na Horňácku a odchovaných od dětství zdejšími muzikami dává jejich projevu potřebnou zemitost, autenticitu a maximální porozumění pro vybraný hudební materiál. Současně jde o vzájemný respekt mezi výraznými, syrovými interprety horňáckých písňových sad v rytmu sedlácké, starosvětské, melodických táhlic i verbuňků a mezi klasickými hudebními profesionály, interprety Janáčkových artificiálních kompozic na stejné motivy.

concentus_moraviae_hornacka_muzika_02_foto_bretfeldovaPořad představil nejprve obě hudební tělesa odděleně.  Úvodní polovina koncertu nabídla reprezentativní ukázku herního i pěveckého stylu Horňácké muziky Petra Mičky, která je ve svém domovském regionu momentálně nejvýraznějším pokračovatelem tradičního syrového zvuku lidových souborů, kterými bývaly Janáčkem tolik ceněné rodinné či sousedské sedlácké muziky. Muzikanti neprošli žádným unifikačním a kultivačním hudebním školením – hrají, jak se naučili od svých otců, strýců a dědů, místních amatérských muzikantů. Základní šestičlenná muzikantská sestava stojí na houslové hře primáše Petra Mičky, kterého podporuje dvojice violových kontrášů, houslový terc a rytmicko-harmonický základ cimbál-basa (v jednodušší hudecké sestavě pouze smyčce bez cimbálu). Přímočarý, jednoduchý horňácký sólový zpěv primáše Petra Mičky střídá Petr Chovanec a hostující Veronika Malatincová. Stylově přesný je především mužský sbor muziky (dominuje v sedláckých sadách, verbuňcích – jak a capella, tak s doprovodem nástrojů), postavený na hlasovém souladu bratří Petra a Aleše Mičkových. V bezmála hodinovém průřezu repertoárem zazněly verbuňky (mj. Rakúský císar pán, Už Turek ide) sady sedláckých (Okolo mlýna, Mal sem já galánku), táhlice (Šohajku, duša má, Preletělo vtáča), epické starosvětské (Bola jedna děvečka) i starobylé instrumentální sady z moravsko-slovenského pomezí, zčásti inspirované proslulou muzikou Samka Dudíka (Bánovce, Trnovy noty).

concentus_moraviae_hornacka_muzika_03_foto_bretfeldovaDruhá část koncertu byla koncepčně vyváženým porovnáním Janáčkových hudebních úprav horňáckého písňového materiálu s jejich zdrojem tedy původní lidovou podobou písní, střídavě i společně interpretovaných smyčcovým Kvartetem Jiřího Pospíchala a Mičkovou muzikou. V úvodní skladbě Láska (incipit Ej, lásko, lásko) se zaskvěl jasný, čistý hlas Veroniky Malatincové. Potom už se v rychlém sledu střídali muzikanti i zpěváci: zazněly mj. Koníčky milého (Dybych já věděla), Karafiát (Pred vaším je zahrádečka), Jablúčko (Fuč větríčku z Podolí), Jindy a nyní (Hrdélenko moje). Společné hraní obou sestav hudebníků vygradovalo skladbami Památky (Toto je ten chodníček) a Pohřeb zbojníkův (Keď sme šli na hody) se strhující závěrečnou cifrou v excelentním „souboji primášů“.

Byl to výborný dramaturgický nápad tedy představit kromě samotné Janáčkovy Moravské lidové poezie v písních také lidové interprety, podle nichž si kdysi melodie zapisoval. Program navíc posluchačů mimo tradiční okruh folkloristů nabídnul příležitost seznámit se s lidovou muzikou a zpěvem. Třeba některé z přítomných inspiruje k rozšíření hudebního zájmu o lidovou píseň Moravského Slovácka.

Foto Helena Bretfeldová

Komentáře

Reagovat
  • Petr

    11. leden 2018, 18:13
    Jaký má váš příspěvek vztah k uvedenému článku? Nepochopil jsem.
  • Antonín Řimák

    8. leden 2018, 2:13
    BROLN byl vytvořen jak uvádí příspěvek na stránce pro archivaci lidové muziky a její údajné propagaci.Minulým bolševickým nemravným reźimem byla i tato činnost estébácky sledována jako každá činnost sdružující populaci ve zvýšené míře.Její propagátoři ,kteří stáli u počátku této činnosti,neměli koncepci pro propagaci a tudíž nebyla tato hudba ani systematicky propagována.Záznamy uložené v archivu ČR Brno nejsou dodnes součástí programů s touto tématikou nebo tomu brání digitální zpracování,ale rozhodně se nejedná o náhodu!Za více jak půl století musí těch záznamů být obrovské množství,které stárne bez užitku v archivu a ČR Brno tento stav ignoruje.Patrně není u kormidla dobrý ředitel,který chápe vyjímečnost tohoto depositu jako prospěšnou pro všechny posluchaće,kteŕí lidovou muziku chápou jako kultivovaný odkaz naśich předků!Možná tomu brání vysílací "schéma" dramaturgie nebo jiné nesmysly,kterými jsou často odbýváni tazatelé.Možný důvod je také ten,že tuto funkci získal jedinec z minulého režimu,který aby se uplatnil ve svém oboru projevil dostatečnou loajalitu k bolševismu a proto nemá organizační předpoklady,nutné pro samostané rozhodování.V minulosti o kulktuře rozhodovali "uvědomělí" pracovníci a ti ostatní pouze "zobali z ruky"! Pan Prudil svého času uváděl svůj pořad "Lepší zpívati nežli klívati" a do tohoto pořadu zařadil znělku a píseň s lidovou zpěvačkou paní Šulákovou.Proti této uznávané valašské interpretce nic nemám,jen mi přijde neseriózní obsadit do zněľky hlas z jiného regionu,když měl k dispozici paní Šebetovskou,která byla stálou interpretkou BROLNu celá léta a to ji již předurčovalo k obsazení do této role.Tato zpěvačka nemá do dnešních dnů konkurenci svým naprosto ojedinělým venkovským lyrickým hlasem,který se nedá napodobit!Měkkost a potenciál tohoto hlasu je naprosto fenomenální,v minulosti byl znalci vysoko ceněn,ale pracovníci ČR Brno neuznali ani za vhodné ve výročí jejího odchodu z tohoto světa zařadit komponovaný hodinový pořad této interpretky.Osobně se stydím za příspěvek zařazený na Internetu,který komentovali její bývalí spolupracovníci jako pan Krček a M.Holý.Obsah pořadu byl dramaturgickou ostudou nejen z pohledu nedostatećných postřehů ale také co do výběru skladeb,prostě ubohost nehodná jedinců,kteří byli léta u vývoje paní Šebetovské.Stejná situace je také v ČT.Tato instituce každoročně zaznamená velké množství materiálu,ale ve zprávách uvede vždy 2Os záznamu v době konání různých lidových akcí a ostatní zůustane v archivu.Mají tam pravděpodobně podobně neschopného ředitele jako v ČR Brno!Celková úroveň dramaturgie ve veřejnoprávním médiu je ubohá a je odůvodněně předmětem kritiky,která je mířena na individua,kteří si drží v rozhlasu jisté místa,která je nenutí pruźně reagovat na požadavky kultivovaných posluchačů.Tzv.pořady na přáni,tyto slaboduché, podbízivé a komerční programy jsou vizitkou neprofesionality této rozhl.stanice.Do tohoto pořadu volají oslavenci,které nikdo nezná a dokonce stálí posluchači,kteří si tímto způsobem vytváří "vazbu" na Brno,což je z hlediska poslání tohoto média nepřípustné z důvodu naprosté nezávislosti.Je to podpora primitivního furiantství,které je tolerováno z hlediska sledovanosti této stanice.Mluvené slovo navíc zabraňuje vysílat více hudby,čímž jsou diskriminováni ostatní posluchači!Jistý slovenský posluchać volající denodenně již musí mít pocit vlastnictví k této stanici a to je selhání vedení ČR Brno!Ale v nemravném režimu,který se nezbavil bývalých "kádrů" nemůže nikdo očekávat kvalitativní změnu,tito jedinci jsou kompromitováni minulostí jednou provždy!!!Nenaučili se v minulosti samostatně myslet,tudíž to neumí ani dnes.Poturčenci jsou vždycky horší Turka!

Temperament i emoce romské hudby jsou všeobecně známým faktem. Se stejnou vervou a pozitivní energií vzniklo v roce 2016 také komunitní nahrávací studio Amaro records. Celý dobrovolnický projekt vznikl za podpory a garance organizace IQ Roma servis. Odpovědnou osobou a dobrým duchem je Petra Borovičková, sama výborná zpěvačka a členka několika kapel. Strůjcem myšlenky byl Gejza Horváth, přední romský hudebník, který již dříve vedl kurzy pro mladé romské muzikanty. Spatřoval v nich obrovský potenciál.  více

Když umělec tvrdí, že vymyslel nový hudební žánr, může to znít nabubřele. Ale lze to vnímat i jako známku určité bezradnosti („nevím, kam bych se zaškatulkoval“) nebo do třetice jako vtipnou hru. A i když to Kurt Rosenwinkel se svým albem Caipi myslí vážně, přikláním se k třetí variantě. Jeho směs jihoamerických rytmů, jazzu, rocku a popu skutečně nelze jedním slovem definovat a pojmenování podle brazilského nápoje caipirinha („A je to opravdu moc dobré pití,“ zdůrazňuje kytarista) je vtipné a funkční zároveň. Brněnská premiéra Rosenwinelova „nového žánru“ byla svým způsobem také hravá, ale především profesionální a dobrodružná.  více

Své česko-slovenské turné zakončila na brněnské Flédě kapela Billy Barman ze Slovenska. Tato série koncertů byla zajímavá nejen svoji čistě akustickou podobou, ale zejména propojením s pěti zpěvačkami SĹUKu (Slovenský ľudový umelecký kolektív). Tato fúze populární hudby a folkloru vznikla původně pro festival Tatra Flowers. Její nebývalý úspěch však způsobil, že se hudebníci rozhodli repertoár rozšířit a představit se nejen na domácí slovenské půdě, ale také u českých sousedů.  více

„Věděl jsem, s kým bych rád spolupracoval, a podle toho jsem se snažil sestavit kapelu, která by měla příjemný zvuk,“ řekl v roce 2015, krátce po vydání svého zásadního alba Living Being, francouzský akordeonista Vincent Peirani. V té době měl za sebou několik zajímavých akustických projektů včetně alba se saxofonistou Emilem Parisienem a v tomto stylu pokračoval i nadále. V roce 2016 vzniklo příjemné CD duetů s pianistou Michaelem Wollným a nedávno spolupracoval s klavíristou Stefanem Bollanim a s Berlínskou filharmonií na albu Mediterraneo, inspirovaném klasickou hudbou. Projekt Living Being je však úplně jiného charakteru, je zhmotněním akordeonistovy představy o elektrické hudbě na pomezí jazzu, rocku a dalších žánrů. A právě s tímto programem Peirani a jeho kapela přijeli do brněnského divadla Husa na provázku.  více

V sobotu 14. dubna se v Dělnickém domě v Brně-Židenicích uskutečnilo tradiční vystoupení souboru Javorník a jeho hostů. V roli hosta se představil soubor Olšava z Uherského Brodu. Historie těchto dvojkoncertů se datuje od roku 2003, od té doby se na jednom pódiu vystřídalo již třináct folklorních souborů.  více

„Historie kapely Gazdina roba sahá až do 90. let minulého století, kdy se většina dnešních členů potkávala v brněnských regionálních kapelách. […] Gazdina roba fungovala dlouhá léta jako studiový projekt. Zásadní zlom nastává až po deseti letech existence, završené v roce 2004 vydáním prvního regulérního alba s příznačným názvem Deset let jsme se neviděli. […] V roce 2017 vydala kapela druhé album První poslední.“  Tolik základní údaje z webu www.gazdinaroba.cz. Suchá fakta, z nichž zdaleka není zřejmé, že Gazdina roba, tak trochu utajená kapela na brněnské scéně, patří v žánru rockového písničkářství, k němuž se hlásí, ke špičkám. Hudební energie se v jejím případě dokonale pojí s poetikou textů.  více

Po opulentním představení Avishaie Cohena se JazzFestBrno o víkendu vrátil do skromnějšího, takřka klubového prostředí Divadla Husa na provázku. Slušelo jak pódiové sestavě skvělých multižánrových hudebníků Blue Shadows s hostujícím zpěvákem Jamesem Harriesem, tak pozoruhodnému ansámblu obnoveného projektu kontrabasisty Tomáše Lišky Invisible World.  více

„Doteď jsem nahrával instrumentální alba – nikoli bez výjimky, ale z velké většiny instrumentální. Toto je opravdu první deska, na které zpívám od začátku až do konce, ve sto procentech písní, což je pro mne velká změna. Ale potřeboval jsem takový krok udělat. Udělal jsem si tu radost, že jsem natočil písňové album,“ řekl mi před několika málo měsíci v telefonickém rozhovoru izraelský kontrabasista Avishai Cohen. Hovořili jsme samozřejmě o jeho aktuálním albu 1970, na kterém klade vedle sebe své autorské písně inspirované populární hudbou 70. let, klasiku Eddieho Palmieriho Vamos Pa’l Monte, americký gospel Motherless Child nebo lidové písně z Předního východu. Album 1970 je v jeho kontextu příklonem k popovému jazyku možná výjimečné, ale současně odkazuje i ke kontrabasistově osobní historii, k jeho lásce k jazzu a tradiční židovské hudbě. Aktuální turné, jehož součástí byl koncert v brněnském Boby centru v rámci festivalu JazzFestBrno, sice s tématem alba koresponduje, ale částečně se od něj liší. Je ještě popovější a překvapuje i poučené posluchače.  více

Jít proti názoru většiny je již ze samé podstaty nepopulární. Představuje-li navíc ona většina nadšené, skandující a ve stoje tleskající publikum, pak je kritikova dušička menší než jeho obliba u výkonných umělců. A přesto je někdy potřeba vstát – nebo v některých případech zůstat sedět. Předposlední koncert Velikonočního festivalu duchovní hudby, na kterém zazněly části mešního oratoria od významných skladatelů 14. a 15. století, nabídl sice mnoho kvalitních a vybroušených prvků, to vše však po boku neméně problematických hudebních ploch. O provedení se postaral soubor Mala Punica pod vedením Pedra Memelsdorffa. Díla Mattea de Perugia, Antonia Zacara da Teramo a dosud neznámých skladatelů rozezněla ve čtvrtek večer prostory brněnské baziliky Nanebevzetí Panny Marie.  více

Rozestupy mezi jednotlivými řadovými alby skupiny Cimbal Classic se zvětšují. Tentokrát museli fanoušci melodických písniček Dalibora Štrunce na novinku čekat osm let (předtím pět). V mezidobí však kapela a především její principál nezaháleli. V roce 2010 vzniklo CD Betlém s písněmi z představení Městského divadla Brno, v roce 2013 skupina natočila zvláštní instrumentální album Melodies From Around The Globe se 46 pouze půldruhé minuty dlouhými melodiemi ze zemí, které se tehdy účastnily biatlonového mistrovství v Novém Městě na Moravě. A v roce 2016 vyšlo autorské „vážné“ album Dalibora Štrunce Malované na cimbál se skladbami v interpretaci tří mladých cimbalistek, Štruncových žákyň. V roce 2016 však Dalibor Štrunc také slavil padesáté narozeniny a téma zrání, bilancování a – nebojme se to pojmenovat – počínajícího stárnutí předznamenává novinkovou desku. Úvodní píseň Padesátý první – ano, co rok, to jeden „bratříček“ – je totiž právě o tom, že „už toho kňourání a stesků bylo dost“ a že „až nás bude šedesát, to teprve bude věk“. Ostatně propojení rozverného charakteru se štruncovsky silnou melodií a vynikajícími aranžemi dělá právě z této písně jeden z nejsilnějších momentů nejen tohoto alba, ale celé diskografie kapely.  více

Oratorium Janovy pašije skladatele Johanna Sebastiana Bacha představuje jeden z nezpochybnitelných klenotů světové hudební literatury. Mnoho dirigentů se snaží překvapit posluchače novým, svěžím, energickým a výrazově bohatým uchopením skladatelovy hudby. Mezi tělesa, která tuto nelehkou výzvu dobrovolně přijímají, patří i Czech Ensemble Baroque pod vedením dirigenta a uměleckého vedoucího Romana Válka. V jejich provedení zaznělo jedno z nejznámějších a nejinterpretovanějších Bachových děl přímo na Velký pátek v brněnském kostele Neposkvrněného Početí Panny Marie.  více

S podtitulem Zůstaňte zde a bděte se mnou včera nabídnul Velikonoční festival duchovní hudby další z koncertů a to v kostele svatého Augustina. K uvedení Vigilie pro šest hlasů a instrumentální soubor Wolfganga Rihma přizval festival dva renomované německé soubory – Ensemble Musikfabrik a vokální sexteto Singer Pur, pro které bylo dílo zkomponováno. Za bravurním provedení nesmírně drásavé skladby stál dirigent Christian Eggen.  více

Velikonoční festival duchovní hudby ve svém druhém dni nabídnul v kostele Neposkvrněného početí panny Marie na Křenové ulici Lidové pašije podle svatého Jana, jejichž autorem je Petr Varmuža – umělecký vedoucí BROLNu.  více

Další z řady dvojkoncertů mezinárodního festivalu Jazz Fest Brno 2018 se odehrál v sobotu v Divadle Husa na provázku. Oba tentokrát propojil skladatel a multiinstrumentalista Jiří Slavík. V první půli programu předvedl své jazzové interpretační a improvizační schopnosti, když na piano doprovodil jazzového bubeníka Douga Hammonda. Poté představil koncertní verzi svého unikátního projektu Mateřština, za který vloni získal cenu Anděl v kategorii world music.  více

Velikonoční festival duchovní hudby včera večer v Brně odstartoval svůj 27. ročník. Tentokrát pod zastřešujícím tématem Zahrada, vinice. Přehlídka duchovní hudby láká své posluchače nejen vysokou kvalitou hudební produkce, ale do značné míry také propracovaným dramaturgickým plánem, který vždy v souladu s každoročním tématem uvádí po boku historických hudebních milníků díla nová, neotřelá nebo alespoň nepříliš často slýchaná. Ačkoliv skutečným středobodem nedělního večera bylo jediné oratorium Ludwiga van Beethovena Kristus na hoře Olivetské, Filharmonie Brno a Český filharmonický sbor Brno zahájili zatím poslední ročník festivalu offertoriem Intende Voci od Franze Schuberta.  více

Nejčtenější

Kritika

Když umělec tvrdí, že vymyslel nový hudební žánr, může to znít nabubřele. Ale lze to vnímat i jako známku určité bezradnosti („nevím, kam bych se zaškatulkoval“) nebo do třetice jako vtipnou hru. A i když to Kurt Rosenwinkel se svým albem Caipi myslí vážně, přikláním se k třetí variantě. Jeho směs jihoamerických rytmů, jazzu, rocku a popu skutečně nelze jedním slovem definovat a pojmenování podle brazilského nápoje caipirinha („A je to opravdu moc dobré pití,“ zdůrazňuje kytarista) je vtipné a funkční zároveň. Brněnská premiéra Rosenwinelova „nového žánru“ byla svým způsobem také hravá, ale především profesionální a dobrodružná.  více