Hry o Marii duchovně opravdové, uměřené, prvotřídní

28. březen 2015, 10:57

Hry o Marii duchovně opravdové, uměřené, prvotřídní

V podobě, jak je připravil režisér Jiří Heřman před několika lety pro hlavní město, mohou být a jsou Hry o Marii Bohuslava Martinů zapomenuty. Nová brněnská inscenace, jakkoli na pražskou v něčem navazuje, je nová a domyšlenější, lepší, dosahuje ideálu. Páteční premiéru v Janáčkově divadle lze počítat mezi prvořadé události.

Jiří Heřman vám po celou dobu, kdy operu sledujete, s naprostou samozřejmostí, neokázale a určitě mimoděk dává najevo, že opravdu ví, o čem chce vyprávět a o čem vypráví, a že navíc velmi pozorně poslouchá hudbu. Stejné dokonalosti dosahuje ve svém podílu dirigent Jakub Klecker. Vystihuje s velkou fantazií, dynamičností i jistotou široké rozpětí stylů a výrazu, které Martinů do partitur čtyř samostatných částí rozličným způsobem vtělil; hudba sahá od prostého vyjadřování v duchu říkadel (podobně jako v baletu Špalíček, respektive o dvacet let později v kantátě Otvírání studánek) přes archaickou údernost středověkého lidového divadla (podobně jako v Legendě o svaté Dorotě) a přes jakoby folklorní poetičnost a baladičnost (třeba jako ve Svatebních košilích a v kantátě Kytice) až po moderní dramatickou fantazijnost, která tu může připomenout nejen svět časově blízké opery Julietta, ale možná dokonce i mnohem pozdějšího oratoria Gilgameš. Hry o Marii jsou hudebně mimořádně rozmanitým, kontrastním a bohatě rozkročeným, ale přesto komplexním dílem, dílem jednotného záměru a vyznění. Orchestr hrál výborně, a to nejen na straně až odzbrojující jednoduchosti a přímočarosti, ale i na opačném pólu – ve zvukově komplikovaných plochách, při všech gradacích, výbuších a zvratech. Opeře rozhodně pomohlo, že se dirigent nesnaží o falešnou neoklasickou zdrženlivost, ale že v zájmu syrovosti a základní strhující naléhavosti v širokém spektru popouští uzdu tempům i síle, kde je třeba.

Hry o Marii tvoří dvě dvojice divadelních tvarů – mysteriózního prologu a většího a epičtějšího příběhu. Barvitému miráklu o Mariken z Nimégue, která obcovala s ďáblem, ale nahlédla nakonec svůj hřích a byla spasena, předchází kratší a sošnější moralistní výjev o moudrých a pošetilých pannách, vycházející z biblického podobenství. Velké jednoaktovce Sestra Paskalina, snovému příběhu o jeptišce, která podlehla pokušení, ale jejíž několikaletou nepřítomnost v klášteře přesto osobně „přikryla“ Panna Maria, předchází pastorální scéna, lidová koleda Narození Páně. Jiří Heřman ani v jednom případě nesklouzl k laciné mystičnosti, k církevnictví či k obrazům naivní lidové zbožnosti. Jeho výklad postihuje duchovní opravdovost, nezastírá ryze křesťanské ukotvení námětu, tedy víru, zůstává však přesto na civilní úrovni moderního uměleckého nadhledu, uměřeného a příjemně abstraktního – umění majícího smysl samo o sobě, nesnažícího se za každou cenu o velké mimohudební poselství. I když se samozřejmě poselství o hříchu, pokání a odpuštění nakonec také vyjeví… Odpovídá to ostatně dost přesně tomu, co známe z různých vyjádření skladatele, kterého přitahovala možnost přiblížit se lidové hudbě a lidovému divadlu – kterého tedy víc lákala divadelnost užitých předloh, různorodá a velmi vyhraněná, než jejich religiozita.

S režií je v tomto případě velmi úzce, ještě mnohem výrazněji než v jiných operních inscenacích, provázána choreografie. Tvoří dobrou polovinu vizuální podoby projektu. Heřman se nesnaží o realistické zpodobnění příběhů, ale v autorem dané zkratkovitosti nechává mnohé dopovědět tanečníky. A vede tak i pěvce. Spolu s choreografem Janem Kodetem (a s autory scény a světelného designu Pavlem SvobodouDanielem Tesařem) dost přesně vyhmátl potřebnou a dostatečnou míru náznaku a množství prostředků potřebných k vytvoření velmi působivé atmosféry. Jeho rukopis s oblíbenými prvky tajemna, vznešenosti a mystiky se nezapře, ale krásně se zde pojí a prolíná se syrovostí lidového divadla. S velkou imaginací Heřman vytváří v obou „velkých“ operách dramatické davové scény, stejně jako se mu daří bez zbytečných přidávaných „akcí“ udržet v pohybu i statičtější obrazy v případě obou prologů. Dobře se mu proměňují scény jedna v druhou, zdařile odlišuje i propojuje čtyři části Her o Marii. Výrazně choreograficky je v souladu s již naznačenými prvky pojata i zvýrazněná úloha vypravěče, „vůdce hry“, procházejícího mlčky i slovně celým večerem; úloha, v níž jak hlasově, tak pohybově exceluje herec Daniel Bambas.

Pavla Vykopalová jako Paskalina, stejně jako Alžběta Poláčková v roli Mariken, dávají svým úlohám ochotně k dispozici vedle plného a dobře vedeného hlasu a vedle výborné deklamace i přesné, uvolněné a přesvědčivé herectví; dobře obsazeni byli při první premiéře i další sólisté v čele s vynikajícím Svatoplukem Semem jako Ďáblem. Hry o Marii potřebují mimořádně početné sbory, ať už pro dění na scéně, nebo pro hymnické výjevy využívající sboristů na balkonech. Projekt soustředil sbor Janáčkovy opery, Pěvecký sbor Masarykovy univerzityDětský sbor Brno. Jsou pro tuto inscenaci jednotlivě i všechny společně výborně připraveny a dirigentovi se proto i při komplikovanosti některých míst podařilo mít trvale kontrolu nad celým využitým prostorem divadla, velmi dobře udržet souhru a vybudovat krásné hudební architektury. Pražská inscenace předala brněnskému uvedení kulisy a kostýmy, ostatní prvky jsou nové. V metropoli se Hry o Marii dávaly v Národním divadle. Janáčkovo divadlo má pro toto neromantické, ale přesto monumentální dílo před historickou „zlatou kapličkou“ velkou výhodu – mnohem větší a vzdušnější prostor na jevišti i v auditoriu. Z orchestřiště se v Brně ozývá plný zvuk a sbory přidávají z balkonů velkou působivost. Hry o Marii jako dílo, a tím spíše v této konkrétní podobě, brněnské scéně sluší – a to zdaleka ne pouze proto, že měly v Brně přesně před osmdesáti lety premiéru.

Bohuslav Martinů: Hry o Marii, libreto Vítězslav Nezval, Henri Ghéon (český překlad Vilém Závada) a skladatel na motivy Julia Zeyera a lidové poezie. Hudební nastudování: Jakub Klecker, režie: Jiří Heřman, scéna: Pavel Svoboda, kostýmy: Alexandra Grusková, choreografie: Jan Kodet, světelný design: Daniel Tesař, sbormistr: Josef Pančík. Vůdce hry: Daniel Bambas, Archanděl Gabriel: Jana Hrochová Wallingerová, Panna pošetilá: Lenka Čermáková, Obchodník s oleji: Igor Loškár, Obchodník s oleji: Jan Šťáva, Mariken: Alžběta Poláčková, Bůh: David Nykl, Matka Boží: Jana Hrochová Wallingerová, Ďábel: Svatopluk Sem, Piják: Jiří Klecker, Maškaron: Petr Levíček, Marie: Alžběta Poláčková, Kovář: Jan Šťáva, Kovářova dcera: Jana Hrochová Wallingerová, Šenkýř: Igor Loškár, Sestra Paskalina: Pavla Vykopalová, Sestra Marta: Jana Hrochová Wallingerová, Soprán: Alžběta Poláčková, Alt: Lenka Čermáková, Tenor: Petr Levíček, Bas: David Nykl. Sbor a orchestr Janáčkovy opery, Pěvecký sbor Masarykovy univerzity, sbormistr Michal Vajda, Dětský sbor Brno, sbormistr Valerie Maťašová. 27. března 2015, Janáčkovo divadlo, Brno, premiéra.

Foto Marek Olbrzymek

Komentáře

Reagovat
  • kuderova

    31. březen 2015, 21:33
    Nic krasnejsiho jsem v zivote nevidela.Opravdu silny a hluboky zazitek!
  • Marek Stopař

    30. březen 2015, 22:35
    Bylo to skutečně úchvatné. Viděl jsem už leccos, ale tohle řadím k mým nejlepším divadelním zážitkům vůbec. Díky za to!
  • zerhauová

    28. březen 2015, 13:15
    Nic tak krásnýho jsem v divadle ješte nezažila

Ohromné sbory, ohromné kulisy, ohromné množství účinkujících, ale také hloubka a pokora. Hry o Marii se v Janáčkově divadle hrají pro zrak i sluch, ale také pro duši.  více

Vydavatelství Naxos se pustilo do projektu, který by měli uvítat všichni, kdo mají rádi Bohuslava Martinů: postupně mají vyjít všechny jeho písně. Dvě CD už jsou na světě, třetí je v plánu, jejich protagonisty jsou mezzosopranistka Jana Wallingerová a klavírista Giorgio Koukl.  více

Hudebně i scénicky zdařilé, byť poněkud nesrozumitelné. Tak by se daly charakterizovat dvě nové operní inscenace v Divadle na Orlí.  více




Koncert tělesa Brno Contemporary Orchestra v čele s vedoucím a dirigentem Pavlem Šnajdrem uskutečněný ve čtvrtek 18. dubna v netradičních prostorách kavárny Pole Rebelbean nesl podtitul Vyprávění o hudbě, která neumí kalkulovat. Dramaturgicky se večer inspiroval dvěmi literárními díly – My od Jevgenije Zamjatina a Paříž ve dvacátém století od Julese Verna – utopicky líčící budoucnost lidstva, ale i hudby. Kromě orchestru se publiku představili také mezzosopranistka Marie Kopecká-VerhoevenDominique Defontaines a francouzský ansámbl Rés(O)nances věnující se prolínání výtvarného umění s hudbou.  více

Stávající šéfdirigent Filharmonie Brno – Dennis Russell Davies oslavil v úterý 16. dubna osmdesáté narozeniny. U této příležitosti připravila filharmonie koncert s názvem Smetana 200 &Davies 80, na kterém zazněl cyklus symfonických básní Má vlast od Bedřicha Smetany. Ve čtvrtek 18. dubna se tak v Besedním domě symbolicky propojilo Smetanovo a Daviesovo jubileum. Má vlast ovšem nezazněla v tradiční orchestrální verzi, ale v transkripci pro čtyřruční klavír, kterou vytvořil sám autor bezprostředně po dokončení cyklu. Dennise Russella Daviese, který se tentokrát nepředstavil jako dirigent, ale jako klavírista, doplnila jeho životní i umělecká partnerka Maki Namekawa. Celý koncert pak doprovodily vizualizace Cori O’Lana a umělecký přednes Michala Bumbálkavíce

Léta se čtyřkou na konci si v Česku pravidelně připomínáme jako Rok české hudby. Je ale samozřejmé, že výročí nemají pouze čeští skladatelé a jejich díla, ale také skladby autorů zahraničních, nebo takových, u kterých by se dal o zmíněné českosti vést spor. Program s příhodným názvem Rapsodie v modrém 100, složený ze dvou kompozic, které mají v tomto roce své kulaté výročí, s přidáním skladby od letošního jubilanta, provedla ve čtvrtek 11. dubna 2024 v Janáčkově divadle Filharmonie Brno pod vedením Dennise Russella Daviese, který se tentokrát představil také jako klavírní sólista.  více

Neznámý Leoš Janáček a počátky baroka byl název koncertu souboru Musica Florea věnujícího se poučené interpretaci, V roce 1992 ho založil violoncellista a dirigent Marek Štryncl. Od roku 2002 soubor pořádá speciální koncertní řady, v nichž se zaměřuje na prezentaci nově objevených i známých skladeb. A právě večery věnované Janáčkovým drobným liturgickým sborovým skladbám na latinské texty a převážně instrumentálním raně barokním dílům představují koncertní řadu, při které se posluchačům představili sólisté Barbora Kotlánová (soprán), Stanislava Mihalcová (soprán), Daniela Čermáková (alt), Hasan El Dunia (tenor) a Jaromír Nosek (bas).  více

Brněnský Velikonoční festival duchovní hudby vyvrcholil nedělním koncertem v katedrále sv. Petra a Pavla. Napříč letošním 31. ročníkem a také při posledním hudebním večeru zněla díla ryze českých skladatelů. Tentokrát v podání sólistů Pavly Vykopalové (soprán), Jany Hrochové (mezzosoprán), Eduarda Martyniuka (tenor), Jozefa Benciho (bas), varhaníka Petra Kolaře, dále Českého filharmonického sboru Brno pod vedením sbormistra Petra Fialy. Glagolská mše jako prvotřídní záležitost klasické hudby, byla uvedena za doprovodu Filharmonie Brno s milým hostem, dirigentem Tomášem Netopilemvíce

Po Smetanově Daliborovi dorazila v pátek 5. dubna na prkna Janáčkova divadla další z oper velikánů české národní hudby – pohádková Rusalka Antonína Dvořáka na libreto Jaroslava Kvapila. V režii Davida Radoka, který dílo uchopil předně jako vážnou dramatickou a symbolickou operu, z níž mj. zcela vyškrtl komické postavy Hajného a Kuchtíka. Scénografie se rovněž ujal Radok, přičemž vycházel z konceptu Rusalky scénografa Larse-Ake Thessmana uvedené při inscenaci v operním domě GöteborgsOperan roku 2012. Kostýmy navrhla Zuzana Ježková, choreografii připravila Andrea Miltnerová a světelného designu se ujal Přemysl Janda. V pěveckých rolích se představili Jana Šrejma Kačírková (Rusalka), Peter Berger (Princ), Jan Šťáva (Vodník), Eliška Gattringerová (Cizí kněžna), Václava Krejčí Housková (Ježibaba), Tadeáš Hoza (Lovec) a Doubravka SoučkováIvana Pavlů a Monika Jägerová (trojice žínek). Sbor vedl Pavel Koňárek a hudebního nastudování a premiérového uvedení se chopil dirigent Marko Ivanovićvíce

Jedním z nejvýraznějších prvků letošního ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby bylo uvedení úctyhodného počtu skladeb, které zazněly ve světové premiéře. Jednou z těchto kompozic představovalo také Niedzielne rano (Nedělní ráno) skladatele Martina Smolky (*1959), které vzniklo na objednávku festivalu a v podání Cappelly Mariany. Ve složení Barbora Kabátková – soprán, Daniela Čermáková – alt, Vojtěch Semerád – tenor/umělecký vedoucí, Tomáš Lajtkep – tenor a Tomáš Šelc – baryton. Skladba zazněla v pátek 5. dubna v kostele sv. Augustina. Smolkovo dílo bylo doplněno chorálem a kompozicemi ze 13.–16. století.  více

Velké finále 31. ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby se již pomalu a jistě blíží – pomyslný odpočet trojice posledních koncertů zahájil čtvrteční večer 4. dubna v kostele sv. Janů s podtitulem Kantiléna: Zemek Novák, Graham, Emmert. Jak je již z názvu zjevné, dramaturgii koncertu tvořila díla Pavla Zemka Nováka, Petera Grahama a Františka Gregora Emmerta. Stejně patrné však již není, že skladby Zemka Nováka a Grahama se po více než třiceti letech – a právě na 31. ročníku festivalu – dočkaly své světové premiéry. Není bez zajímavosti, že původně měly skladby zaznít společně v rámci vigilie o Bílé sobotě. Samotné interpretace duchovních kompozic brněnských skladatelů se ujaly sopranistky Aneta Podracká Bendová a Jana Vondrů, s nimiž vystoupili varhaník Petr Kolář, dětský sbor Kantiléna pod vedením sbormistra Michala Jančíka a soubor Brno Contemporary Orchestra pod taktovkou Pavla Šnajdravíce

Podobně jako každý rok, byl i v rámci letošního ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby jeden z večerů věnován sólovému varhannímu recitálu. V úterý 2. dubna za varhany ve starobrněnské bazilice Nanebevzetí Panny Marie usedl původem slovenský varhaník Marek Paľa a provedl výběr z varhanních skladeb českých autorů vrcholného a pozdního romantismu, čímž doplnil stávající Rok české hudby. Několik děl úterního programu navíc zaznělo v přinejmenším brněnské premiéře.  více

Neodmyslitelnou součástí Velikonočního festivalu duchovní hudby jsou tři večery tzv. tenebrae obsahem navracející se ke křesťanským obřadům ve Svatém týdnu. Tento rok temné hodinky připadly na středu 27. března – pátek 29. března, a jak už je tradicí, konají se v kostele Nanebevzetí Panny Marie. Letos jsou tyto tři večery výjimečné především z hlediska dramaturgie, jelikož si pořadatelé festivalu objednali nové zhudebnění liturgických textů. Recenze se ohlíží za prvním ze tří večerů, při kterém ve světové premiéře zazněla díla od skladatelů Zdeňka Klaudy a Lukáše Hurníka. Provedení se ujali zpěváci Kristýna Fílová (soprán), Zuzana Čurmová (soprán), Alžběta Symerská (alt), Ondřej Holub (tenor) a Jiří Miroslav Procházka (bas) za doprovodu varhanního pozitivu a sbormistrovského dohledu Zdeňka Klaudy a recitace P. Jana Pacneravíce

Propojení, jednota, rozjímání – těmito slovy lze popsat hudební večer v režii Schola Gregoriana Pragensis pod vedením Davida Ebena a varhaníka Tomáše Thona, který se včera uskutečnil v rámci Velikonočního festivalu duchovní hudby v brněnském Kostele sv. Tomáše. Nejen zpěv gregoriánského chorálu, ale také díla skladatele Petra Ebena (1929–2007) na hodinu zvukově a barevně opanovala i oživila chrámový prostor.  více

Koncertem s názvem Ensemble Inégal: Zelenka včera v kostele sv. Janů zahájil 31. ročník Velikonočního festivalu duchovní hudby, tentokrát s přízviskem Terroir. Toto napůl záhadné slovo, které se s oblibou používá v souvislosti s vínem, pochází z latinského označení pro zemi, půdu a nese v sobě souhrn všech vlivů, zejména pak přírodních podmínek konkrétního místa na zde pěstované rostliny. Tento výraz je tedy metonymicky přenesená na program letošního ročníku VFDH, neboť se skládá výhradně z děl tuzemských autorů, čímž doplňuje probíhající Rok české hudbyvíce

Největší doménou Filharmonie Brno je bezesporu pořádání koncertů klasické hudby. Přesto se občas pod její hlavičkou odehraje koncert, který se tomuto okruhu vymyká a naláká i posluchače, kterým je bližší spíše hudba populární, zejména jazzová. Jednou z těchto akcí byl recitál klavíristy Bojana Z, který se odehrál v úterý 19. března v sále Besedního domu.  více

Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více

Pro čtvrtý abonentní koncert cyklu Filharmonie doma, který se odehrál 14. března v Besedním domě a nesl označení Mozartiana, zvolila Filharmonie Brno, tentokrát pod vedením česko-japonského dirigenta Chuheie Iwasakiho, čtyři skladby z 18.–20. století. Tato díla dramaturgicky spojuje buď přímo vznik v období klasicismu nebo inspirace hudebními postupy pro toto období typickými. Jako sólistka se v první polovině koncertu představila flétnistka Martina Venc Matušínskávíce

Nejčtenější

Kritika

Koncert tělesa Brno Contemporary Orchestra v čele s vedoucím a dirigentem Pavlem Šnajdrem uskutečněný ve čtvrtek 18. dubna v netradičních prostorách kavárny Pole Rebelbean nesl podtitul Vyprávění o hudbě, která neumí kalkulovat. Dramaturgicky se večer inspiroval dvěmi literárními díly – My od Jevgenije Zamjatina a Paříž ve dvacátém století od Julese Verna – utopicky líčící budoucnost lidstva, ale i hudby. Kromě orchestru se publiku představili také mezzosopranistka Marie Kopecká-VerhoevenDominique Defontaines a francouzský ansámbl Rés(O)nances věnující se prolínání výtvarného umění s hudbou.  více