Ibérica dvakrát přestěhovaná

9. červenec 2015, 0:34

Ibérica dvakrát přestěhovaná

Změnit po jedenácti letech termín a místo konání festivalu může být riskantní. Přehlídce španělské a iberoamerické kultury, která od roku 2004 probíhá vždy v létě pod názvem Ibérica, se to povedlo. Velkou zásluhu na tom měl nejen špičkový program, ale také počasí.

Do loňského roku měla Ibérica své hlavní sídlo v Boskovicích. Tam probíhal vždy úvodní i závěrečný koncert hudbou nabitého týdne, stejně jako hudební i taneční dílny. Ano, každý rok se konaly i koncerty v Praze a v Brně (tam jsem Ibéricu naposledy navštívil v roce 2007), ale kdo si chtěl prožít exkluzivní závěrečnou festivalovou fiestu, musel se přesunout od Brna na sever. Boskovice jsou sice malebné městečko a s festivaly mají svou zkušenost (tradiční akce „pro židovskou čtvrť“ v první polovině července patří k nejlepším nejen hudebním přehlídkám u nás), nicméně přesun svátku španělské kultury do centra Brna festival přiblížil novým potenciálním divákům. Spíše z osobních důvodů (zahraniční angažmá dramaturga, kytaristy Petra Víty) se letos hýbalo i s termínem – z konce prázdnin se tak Ibérica stěhovala na jejich začátek. Díky tomu bylo možné spojit úvod přehlídky se zmrzlinou zdarma pro školáky s vyznamenáním, ale to je jen detail, pro celkový průběh akce nepodstatný.

Důležitější je, že Ibérica odstartovala v úterý 30. července v samém centru Brna (v okolí Staré radnice) celodenním gastronomickým festivalem. Autor těchto řádků se přišel podívat až k večeru. Chválí výborné olivy, kvituje nabídku drobných pochutin i nápojů, minul poměrně velký počet tematických nekulinářských stánků. A posteskl si, že stánků s teplými pokrmy bylo málo – zdálky se daly poznat podle dlouhých front.

Ibérica je festival, který cílí doslova na všechny smysly. Proto je jeho neodmyslitelnou součástí právě gastronomie včetně ochutnávek vín a dalších nápojů. To nejdůležitější se však přece jen odehrává na poli zraku (tanec) a sluchu (hudba). Z pozoruhodných flamencových hudebníků se letos v Brně (a také v Boskovicích) představil například kytarista Manuel de La Luz. S největším očekáváním se však pojil program s názvem Olor a tierra (Vůně země), který byl – jak zaznělo z pódia – splněným snem dramaturga Petra Víta. Program postavený na spojení flamencové hudby a tance, měl svou českou premiéru 2. července v pražském divadle Archa. O dva dny později se umělci přesunuli do Brna, kde pod širým nebem, na nádvoří Špilberku, nabídli nadšenému publiku strhující oslavu španělské země a teplého léta.

Olor a tierra není recitálem jednoho umělce či umělkyně a doprovodné skupiny. Z celkových pěti účinkujících se tři střídali ve vedoucí roli – kytarista Dani de Morrón, zpěvák Arcángel (držitel mnoha ocenění, v roce 2001 nominovaný na Latin Grammy) a tanečnice Patricia Guerrero (teprve 25letá úspěšná umělkyně z Granady, která se v Praze a v Brně představila už v roce 2007). Roli „doprovodné kapely“ obstarali dva vokalisté a „tleskači“ (tleskání – „palmas“ – je ve flamencu plnohodnotným nástrojem), kteří si říkají Los Mellis. Zvlášť člověka, který zatím nemá s flamenkem nejvyšší úrovně zkušenost, muselo překvapit, jak plná a pestrá hudba se dá vyloudit s jednou kytarou a s rytmickou řečí těla (včetně dupání, které je neodmyslitelnou součástí tance Patricie Guerrero).

Celý koncert, který byl oslavou slunného jižního Španělska a probíhal pod netradičně horkou letní oblohou, se vyznačoval trojí dynamikou. Za prvé bylo možné sledovat postupný kvalitativní vývoj od lehce rozpačitého kytaristova začátku – což bylo dáno možná sžíváním se s prostředím a s publikem – až po vřelé strhující finále. Druhou linií byla evoluce od exotiky k větší srozumitelnosti, daná nejen tím, jak si publikum na flamencový jazyk během večera zvykalo, ale i větším podílem „orientálních“ pěveckých technik na počátku a přechodem ke zřetelněji artikulovanému vyjádření ke konci večera. Kontrast k této dvojí plynulosti tvořily zvraty a zlomy, typické pro celé představení – náhlý konec tanečního čísla v nejlepším momentě, vystřídání „celé kapely“ sólovým číslem kytaristy de Morróna nebo zdánlivé loučení protagonistů v polovině večera, po němž část představení pokračovala akusticky, bez mikrofonů, v celém prostoru nádvoří (zpěváci i tanečnice si udělali kolečko kolem diváků, procházeli řadami sedícího publika a na několika místech prostranství sehráli krátké tanečně-hudební scény). Koncert se tak rozšířil o další dimenze a hvězdy se přiblížily divákům nadosah. Celá festivalová fiesta pak končila poměrně dlouhým a přitom naprosto přirozeným děkováním nadšeného Arcángela, který po několika větách přešel z roztomilé angličtiny do své rodné španělštiny – poté, co zjistil, že v publiku sedí nemálo hispanofonních a především poučených fanoušků.

Ano, Ibérice napomohlo počasí, protože bezmračné letní nebe a vysoká teplota skutečně umožnily navodit dojem večera v subtropech. Bez odvážné dramaturgie Petra Víta a skvělých výkonů všech protagonistů by to však k úspěchu akce nestačilo. Festivalu španělské a iberoamerické kultury se přesun do většího města a na začátek prázdnin mimořádně povedl. Program, ve kterém si snad každý našel svou hlavní hvězdu – charismatického zpěváka, rychlou a uhrančivou tanečnici, kytaristu s plným zvukem nebo sympatické duo „tleskačů“ v pozadí – stál za zhlédnutí. A je zřejmé, že v Brně přehlídka i v dalších letech nadšené diváky najde.

Olor a tierra (Arcágel – zpěv, Patricia Guerrero – tanec, Dani de Morrón – kytara, Los Mellis – zpěv, palmas). V rámci festivalu Ibérica. Brno, nádvoří hradu Špilberku, 4. července 2015. 

Foto Michal Odehnal

U příležitosti svých loňských 66. narozenin vydal dokumentarista, písničkář, hudebník, divadelník a spisovatel Jiří Vondrák dvojalbum, které je spíše (téměř) reprezentativním průřezem jeho hudebními aktivitami než výběrem největších hitů. Více než o „best of“ jde o zajímavou směs typu „od hitů k raritám“, od starých písní k novým a od folku k bigbítu. Výborná příležitost pro základní seznámení s Vondrákem coby renesanční osobností brněnské scény, díky jinde nevydaným nebo stěží sehnatelným nahrávkám nepostradatelná kolekce pro sběratele a v neposlední řadě 2CD, jehož minimálně první polovina se moc dobře poslouchá.  více

Tramp-swingová kapela s brněnskými kořeny Hajcman (název je odvozený z pojmenování důlní ocelové výztuže odkazuje k zálibě frontmana, jeskyňáře Martina Škrobáka; jeho první kapela se ostatně jmenovala Stalaktit) vydala očekávané debutové album Jednou to bude. Kdo předpokládal, že půjde o autorský projekt, tipoval správně. Ovšem nikoliv z pera členů kapely, přestože malá dvoupísňová ochutnávka od Martina Škrobáka dává naději na další desku poskládanou z vlastního autorského zpěvníku. Gros debutové písňové kolekce plánované více než desetiletí pochází ze šuplíku Jaroslava Velinského alias Kapitána Kida. Tato legenda trampské písně je i Martinův dlouholetý kamarád, spolupracovník a vzor. Jak je popsáno ve sleevenote k albu i k připojenému zpěvníčku, nahrávku „prastarých vykopávek“ plánoval Kapitán Kid už kolem roku 2005 ještě s předchozí Škrobákovou kapelou Banjo Gang. Ke společnému nahrávání s Martinem a jeho kamarády nakonec došlo, ovšem přednost dostaly Velinského nejznámější trampské hity na CD Tempo di kůň (vyšlo 2007). Na již provedenou inventuru šuplíků a Kapitánem Kidem revidovaný předvýběr tak přišel čas až několik let po autorově smrti – jde tedy víceméně o hold váženému autorovi.  více

V rámci týdenního hudebního maratonu Please, do not disturb, který se uskutečnil 15.–21. března, navštívilo komorní těleso Brno Contemporary Orchestra pod taktovkou Pavla Šnajdra sedm brněnských hotelů. V nich dalo zaznít výběru z děl současných hudebních skladatelů. Projekt, který vznikl ve spolupráci s platformou Terén – Pole performativního umění, však nechtěl být pouhým záznamem koncertů. A tak měl každý večer své tematické ukotvení, režii i herce. O prvních čtyřech „hotelových toulkách“ jsme referovali v předchozí recenzi – dnes je na řadě závěrečná hotelová trojice.  více

Zatímco koncertní sály a operní domy zejí prázdnotou, v sedmi brněnských hotelích bylo díky komornímu tělesu Brno Contemporary Orchestra pod taktovkou Pavla Šnajdra a platformě Terén – Pole performativního umění neobvykle rušno. Každý večer v týdnu od 15. do 21. března měli milovníci moderní artificiální hudby možnost navštívit prostřednictvím služby YouTube jeden z vybraných hotelů. Mohli se nechat pohltit nejen přízračnou atmosférou prázdných pokojů a chodeb, ale také pestrou dramaturgií spojenou s netradičním vizuálním uchopením. Cyklus Please, do not disturb, jak svůj počin Brno Contemporary Orchestra a Terén nazvali, nesestával pouze z tradičních koncertních záznamů. Každým večerem totiž prostupovala ještě samostatná „příběhová“ linka, která někdy přímo, jindy jen zpovzdálí interagovala s hudebníky či samotným prostorem.  více

Kulturní svět stále hledá cesty, jak krásy hudby přenést z prázdných sálů k divákům doma. V rámci možností se to ale naštěstí daří a před umělci se otevírají nové výzvy. Jednu takovou pokořilo půvabné dámské trio Drei Engeln, když do virtuálního světa vyslalo svůj první streamovaný koncert, který ale ze svého brněnského působiště přeneslo do kostela Všech svatých v Rožnově pod Radhoštěm. Téměř hodinový program zaměřený převážně na barokní skladby obsahoval stylově i tematicky pestrou nabídku ve zpěvně-cembalovém obsazení.  více

„Je to úplně dokonalý, pouštím si to furt a furt mi to zní v hlavě,“ napsal vystudovaný muzikolog a brněnský politik Matěj H. Hudební publicista s pseudonymem Max B. píše v jiné diskusi na Facebooku o „absolutní příšernosti“. Málokteré tuzemské album natočené v roce 2020 se dočkalo tak různorodých reakcí jako Folk Swings, kolekce původně folkových písní v bigbandovém aranžmá a v podání B-Side Bandu pod vedením Josefa Buchty.  více

Na konci roku 2020 vydala Filharmonie Brno dvojici nahrávek sestávajících z děl Antonína Dvořáka a Antonína Rejchy. „Dvořákovské“ CD se skladatelovou první symfonií a Maličkostmi v úpravě a instrumentaci šéfdirigenta brněnské filharmonie Dennise Russella Daviese jsme zde již recenzovali. Nyní se zaměříme na nahrávku hudebního obrazu Lenora skladatele Antonína Rejchy na text balady Gottfrieda Augusta Bürgera. Na CD se představili Martina Janková v roli Lenory, Pavla Vykopalová jako její matka, Wojciech Parchem v roli vypravěče a Jiří Brückler jako zesnulý voják Vilém. Po boku orchestru Filharmonie Brno vystoupil také Český filharmonický sbor Brno pod vedením sbormistra Petra Fialy. Stejně jako v případě nahrávky s díly Antonína Dvořáka, i tento projekt řídil dirigent Dennis Russell Davies.  více

Současný jazz je jedním z nejobtížněji definovatelných hudebních stylů. Existuje totiž v celé řadě podob: od víceméně puristických historických podžánrů (ragtime, swing, dixieland, bebop, hard bop, free jazz a další) se postupně víc a víc rozvolňuje do nejrůznějších fúzí, čerpá novou inspiraci mimo jiné z rocku, world music, folklóru či z vážné hudby. Takže vedle autorů a interpretů straight-ahead jazzu se také u nás vyprofilovalo několik autorských osobností hledajících a vytvářejících jeho novou podobu.  více

Po lednových streamovaných koncertech doplněných sérií originálních video-upoutávek se Czech Ensemble Baroque včera opět vrátil se živým večerním přenosem. Tentokrát se jednalo o druhý koncert z cyklu Bacha na Mozarta, který byl přeložený z 21. října. Z prostor Konventu Milosrdných bratří na něm zazněl, jako stěžejní část programu, žalm Dixit Dominus Georga Friedricha Händela.  více

Koronavirová krize roku 2020 (a 2021) měla a stále má takový dopad na podobu hudebního trhu, že si badatelé s odstupem budou možná klást otázku, zda v této době vyšly vůbec nějaké nahrávky, které neovlivnila. Robert Křesťan s Druhou trávou chtěl pracovat na dvojalbu, na kterém měl vedle sebe postavit coververze písní svých oblíbenců a novou autorskou tvorbu. Součástí ambiciózního projektu se stal britský producent Eddie Stevens, avšak přerušená možnost cestování mezi Českem a Londýnem zastavila i práce na 2CD. Kapela se rozhodla nečekat na uvolnění a vydala Díl první samostatně. Nejde o přesnou podobu původně zamýšleného prvního disku. „Vydat jen převzaté skladby bez jakékoli patrné vazby mezi nimi a původní tvorbou nám připadlo nedostatečné a producentský styl Eddieho Stevense je natolik jednotlivý a jistým způsobem jednotící, že jsme se rozhodli na prvním nosiči vydat mix obou a s druhým dílem počkat,“ vysvětluje Křesťan. Před sebou tedy máme Díl první, což ovšem není žádná polovičatá nahrávka nebo nedokončené dílo. Druhé trávě se navzdory vyšší moci podařilo nahrát jednu z nejsilnějších českých desek roku 2020.  více

Stávající epidemiologickou situaci s nemožností živého koncertování využila řada větších i menších hudebních těles k přípravě nových nosičů. Jedním z nich je i Filharmonie Brno, která rozšířila svoji nabídku o vlastní edici CD nahrávek s odvážným mottem: Hudba, kterou hned tak někde nekoupíte. Ačkoliv by se mohlo zdát, že jde v prvé řadě o povedený slogan marketingové sekce, tato stručná charakteristika není pouhým a prázdným lákadlem. Již první dvojice desek vydaných na konci roku 2020 nabídla neprávem pozapomenuté oratorium Antonína Rejchy Lenora (zaznělo při koncertech 5., 6. a 7. února 2020). Filharmonici nahráli také program s Dvořákovou Symfonií č. 1 v c moll Zlonické zvony a skladbou Bagatelles, op. 47 (Maličkosti), obojí v úpravě (a v případě Maličkostí i bohatší instrumentaci) šéfdirigenta Filharmonie Brno Dennise Russella Daviese. A právě toto album bude předmětem našeho hodnocení.  více

Jedno starší – pravda, ne úplně typické – album skupiny Květy začínalo slovy: „Nejtišší kapela na světě tak, aby nerušila sousedy.“ To nejnovější, nazvané trochu záhadně Květy Květy, začíná textem: „Řítíme se do tmy tou největší rychlostí.“ Dá se něco vyvozovat z toho, že kapela kolem Martina E. Kyšperského v nejpomalejším roce, v době lockdownu, přišla s nejrychlejším a možná s nejenergičtějším albem za svou kariéru? Nebo je důležitější, že přes veškerý tlak, který z Květů Květů coby kolektivní práce vyvěrá, jde vlastně o velmi samotářskou a intimní desku?  více

Sedmý rok své oficiální existence završil brněnský bigband Cotatcha Orchestra dlouho připravovaným debutovým albem autorských skladeb tří komponistů – většinou z pera pianisty Martina Konvičky, s mírným přispěním Jiřího Levíčka a bandleadera Jiřího Kotači. Název Bigbandová elektronika/Bigband Electronics naznačuje, že skladby překračují čistě jazzový rámec směrem k různým nadžánrovým fúzím, ale pevné mantinely tím rozhodně nevymezuje.  více

Tomáš Kytnar, šéf brněnského klubu Stará Pekárna a kapelník skupiny Tady To Máš, léta zhudebňoval slovenské texty. Několik svých alb postavil na poezii současných slovenských básníků Judity Kaššovicové a Erika Ondrejičky. Na otázku, jestli se českým textům vyhýbá záměrně, v rozhovoru pro Brno – Město hudby v roce 2013 odpověděl: „Opravdu trochu přemýšlím o češtině, ale nějak systematicky hledat nebo si dávat inzerát rozhodně nebudu. Jako slovenští básníci vlastně přišli ke mně, musí cestou náhody přijít i ti čeští, nebo ne?“ Uplynulo sedm let. Kytnar od té doby se svou skupinou vydal „slovenská“ alba Srdiečka tiché a Krajina diamantov a… letos přichází změna. Novinka Ryba Květovoň propojila Kytnarův typický skladatelský rukopis s českou poezií Bogdana Trojaka.  více

Poetický název Květy nevadnoucí za sebou skrývá prozatím poslední vydavatelský počin Jiřího Plocka. Kompilační CD oslavuje čtvrtstoletí od vzniku moravské folklorní řady v jeho vydavatelství GNOSIS BRNO. Jde o čtrnáct alb, která vznikala mezi lety 1995 až 2005.  A nejsou to alba ledajaká. Nadšení a cit Jiřího Plocka pro píseň je nesporný, z nahrávek však dýchá mnohem víc. Jde například o zápal samotných zpěváků, který Jiří Plocek během natáčení rozdmýchával, nechal je hrát a zpívat podle jejich vůle a nálady. Musím zdůraznit také samotný výběr interpretů. Jména jsou to dnes již opravdu ikonická – František Okénka, Zdeněk Kašpar, Karel Rajmic, Vlasta Grycová, Jiřina Miklošková a mnozí další. Někteří z nich už bohužel opustili tento svět. Jiní, které na albu slyšíme jako nadané děti, sami už vychovávají další generace zpěváků, například Tomáš Beníček. Záměrně zmiňuji zpěváky, samotné album je i po hudební stránce kvalitní. Všechny písně jsou však přednášeny výjimečnými interprety. I to jim v duchu živé lidové tradice dodává jedinečnost.  více

Nejčtenější

Kritika

Kulturní svět stále hledá cesty, jak krásy hudby přenést z prázdných sálů k divákům doma. V rámci možností se to ale naštěstí daří a před umělci se otevírají nové výzvy. Jednu takovou pokořilo půvabné dámské trio Drei Engeln, když do virtuálního světa vyslalo svůj první streamovaný koncert, který ale ze svého brněnského působiště přeneslo do kostela Všech svatých v Rožnově pod Radhoštěm. Téměř hodinový program zaměřený převážně na barokní skladby obsahoval stylově i tematicky pestrou nabídku ve zpěvně-cembalovém obsazení.  více