Importní festivalové Pastorkyně přinesly překvapení i zklamání

30. listopad 2014, 11:29

Importní festivalové Pastorkyně přinesly překvapení i zklamání

Pokud pomineme obě rané Janáčkovy opery, přinesl festival Janáček Brno 2014 velkou přehlídku skladatelových vrcholných oper s výjimkou Osudu a obou ruských (Káťa KabanováZ mrtvého domu), což je poněkud překvapivé vzhledem k tomu, že 11 let starou Kaločovu inscenaci Káti zdejší opera uvedla v derniéře 15. června 2014 a teprve dva roky starý Osud v režii Ansgara Haaga naposledy dokonce 5. listopadu 2014, bez oficiálního označení za derniéru. Letošní Janáček Brno je v obležení zahraničních festivalových návštěvníků víc než kdy předtím a troufám si říct, že se poprvé mohou počítat nikoliv na desítky, nýbrž na stovky. Zdejší KáťaOsud jsou přitom představení, za která se před světem rozhodně nemusíme stydět hudebně ani inscenačně. Byla promeškána relativně snadná příležitost prezentovat Janáčkovo operní dílo v nevídané celistvosti šesti oper z devíti. Takto máme čtyři.

Naproti tomu jsou letos dvě opery, a to ty, které mají k moravskému regionu nejblíže (opět se vkrádá myšlenka na zkompletování trojice ještě Osudem…), uváděny ve dvou různých produkcích. Bystrouška v provedeních ryze českých (hostování opery ND Praha a komorní úprava v podání JAMU v Divadle na Orlí), zatímco Její pastorkyni, jež ve světě stále patří k nejhranějším Janáčkovým operám, provedla hostující divadla ze Štýrského Hradce (premiéra 29. března 2014) a ze Záhřebu (premiéra 27. dubna 2012). Chorvatská Jenůfa byla živější, aktualizovaná do současnosti, zatímco rakouská zůstala ponejvíce oproštěná a v historickém bezčasí. Obě představení již byla recenzně pokryta, proto bych se rád zastavil rovnou u jejich srovnání.

Režijní ztvárnění Opery Graz vytvořila kontroverzní postava světových jevišť, zanedlouho sedmdesátiletý Němec Peter Konwitschny. Mnozí mají na paměti jeho nedávné vídeňské ztvárnění Janáčkova Mrtvého domu, které bylo přeneseno do prostředí ruské mafie a organizovaného zločinu. Bylo tedy lze očekávat ledacos, a tak největším překvapením nakonec bylo, že s výjimkou nepříliš originální provokace ve sborové scéně s rekruty (viz níže) šlo o vcelku usedlé a tradiční představení bez velkých efektů. Vrcholem režijní působivosti bylo bezesporu silné druhé jednání, a to především když se na scéně objevila postava houslistky v dlouhých černých šatech. Tytam byly obavy z režijních naschválů – ztrápená Jenůfa se ve svých monolozích neobrací očima do stěny ani do stropu, nýbrž k tajemné božské fiktivní postavě, jejíž perfektně a bezchybně zahraná sóla (Fuyu Iwaki) zní přímo z jeviště. Dojetí stoupalo na maximum.

Chorvatské národní divadlo přivezlo do Mahenova divadla režii Ozrena Prohiće a především atraktivní industriální scénu Branka Lepena. Děj byl umístěn do provozu a okolí neurčitého venkovského výrobního závodu, zřejmě textilního nebo potravinářského, který patří Buryjům. Logika režie je zřejmě vedena kritikou aktuálních domácích společenských poměrů v Chorvatsku, kde sílí vliv katolické církve včetně odmítavého postoje k minoritám. Světnice je ve druhém jednání plná portrétů svatých, jimž dominují dva velké svítící portréty Pána Ježíše a Panny Marie, přitom se ale v domácnosti uctívá především alkohol (cinkající lahve) a televize, na kterou si Jenůfa postaví mariánskou sošku, takže není zřejmé, ke kterému božstvu se vlastně obrací. Závěrečná scéna přináší v pozadí jako kulisu velký svatební stůl s bílým ubrusem, jednající postavy ovšem sedí vpředu na židlích, které jsou postaveny směrem k publiku v řadě jako v čekárně u lékaře (nebo u sv. zpovědi?), a s výjimkou zvednutého stolu v momentě, kdy se dav chystá Jenůfu lynčovat za „uničení“ dítěte, zůstanou všichni sedět na židlích až do konce, jen jich někdo rozrušený (Kostelnička, Laca) občas pár vztekle odhodí stranou. Závěr je statický, vysezený, bez života, ale ani v mrákotách, celkově bez efektu. Otazníky, které se nad kolísavým režijním ztvárněním po celou dobu vznášely, nakonec ukázaly velmi slabý, provinční a v efektech vyčpělý výsledek.

Skvělá i odvážná byla u Konwitschného charakterizace některých postav. Pestrou osobností se stala jindy sošná Stařenka Buryjovka (Dunja Vejzović) a ad absurdum neoperně teatrálně byla dovedena postava Števy, v níž Taylan Reinhard představoval slizkého tělnatého floutka, který se často místo zpěvu zajíká, což představuje radikální, nicméně dramaticky efektní zásah do dramaturgie postavy. Ze solidního a vyrovnaného pěveckého obsazení nejvíce zaujal Laca Aleše Brisceina a především Iris Vermillion jako Kostelnička. Je sympatické, že Chorvatské národní divadlo nastudovalo Pastorkyni výhradně s vlastními silami, i pro brněnské publikum ovšem byly výkony pěvců příliš silnou kávou. Ani v Brně známý Roman Sadnik (Laca) nepůsobil přesvědčivě, je však zarážející a vůči pěvcům samotným bezohledné, že do rolí Kostelničky (Dubravka Šeparović Mušović) a Jenůfy (Tamara Franetović Felbinger) divadlo obsadilo zcela nevhodné, nedisponované a obtížně intonující pěvce.

Její pastorkyňa Graz – Město hudby
Její pastorkyňa Zagreb – Zápisník zmizelého

Za zmínku stojí scéna s rekruty v prvním jednání, která v obou představeních vyvrcholila sborovým intimním stykem všech se všemi, resp. kohokoliv s kýmkoliv, nikdo krom sólistů nezahálel. A aby nebylo podobností dost, nešlo ani v jednom případě o ústrojně začleněný šokující efekt, který by měl dějovou či psychologickou souvislost s celkovým pojetím. Jsem dalek moralizování, nicméně ať jsem o dění na jevišti uvažoval jakkoliv, dávalo mi to smysl pouze když jsem si tento laciný naschválek odmyslel. Stranou a prakticky nevyužit zde zůstal i druhý možný podvratný efekt, alkohol. Porušování všemožných tabu s provokativní lehkostí je v opeře fígl starý přes sto let, shodou okolností počínaje rakouskou premiérou Straussovy Salome v roce 1906 právě ve Štýrském Hradci. Zatímco část publika to může přijmout jako legraci, pro spoustu lidí je to prostě nechutnost, což bylo zřejmě také cílem: v rakouské Jenůfě byly v inkriminovaných momentech do popředí umístěny drobné sboristky asijského původu se zjevem malých holčiček, zatímco záhřebská Barena pojala svatební koledu ve třetím jednání jako soukromý striptýz pro rychtáře. Stejně jako by se nemělo nadarmo volat o pomoc, protože v případě opravdového nebezpečí nikdo nepomůže, i v tomto případě se operní režie do budoucna připravuje o efekt s možná největším potenciálem šokovat a pobouřit. Zbývá jen pachuť trapnosti a odpudivosti v oblasti, pro kterou má být charakteristická přitažlivost a vzrušení.

Výkon obou orchestrů se lišil vskutku diametrálně. Hra orchestru opery z Grazu sice v prostoru Janáčkova divadla místy zanikala a zvuku chyběly výrazové kontrasty, přesto se jednalo o jediný technicky bezchybný a perfektně nastudovaný orchestrální výkon festivalu (dirigent Dirk Kaftan). Zmenšené orchestřiště Mahenova divadla sice bohužel pojme pouze zlomek náležitého obsazení smyčců, i tak bylo zřejmé, že orchestr záhřebské opery je v Janáčkovi úplný začátečník. Místy jsme se sice setkali s odvážně volenými rychlými tempy (dirigent Mikhail Sinkevich), celkové nepochopení janáčkovské metriky a ostinátní rytmiky však převažovalo a tolik důležité tympány byly úplně bezradné.

Festival měl dosud na kvalitní představení Její pastorkyně štěstí a kupříkladu to v provedení zde zcela neznámé budapešťské opery patřilo k vůbec nejpůsobivějším představením v jeho historii (vřele doporučuji zajet na některou ze čtyř nadcházejících dubnových repríz), letošní dvojitá dávka ovšem působivé Janáčkovo drama stáhla spíše do průměru, přestože rakouská inscenace dala inscenační tradici díla několik zajímavých impulsů.

Leoš Janáček: Její pastorkyňa, libreto skladatel na základě dramatu Gabriely Preissové. Hudební nastudování: Dirk Kaftan, režie: Peter Konwitschny, výprava: Johannes Leiacker, světla: Manfred Voss. Stařenka Buryjovka – Dunja Vejzović, Laca – Ales Briscein, Števa – Taylan Reinhard, Kostelnička – Iris Vermillion, Jenůfa – Gal James, Stárek – David McShane, Rychtář – Konstantin Sfiris, Rychtářka – Stefanie Hierlmeier, Karolka – Tatjana Miyus, Pastuchyňa – Fran Lubahn, Barena – Xiaoyi Xu, Jano – Nazanin Ezazi, Tetka – Hana Batinic, 1. hlas – Hana Batinic, 2. hlas – István Szecsi, housle – Fuyu Iwaki. 23. listopadu 2014, nastudovala Opera Graz, Janáčkovo divadlo, Brno. V rámci festivalu Janáček Brno 2014.

Leoš Janáček: Její pastorkyňa, libreto skladatel na základě dramatu Gabriely Preissové. Hudební nastudování: Mikhail Sinkevich, režie: Ozren Prohić, scéna: Branko Lepen, kostýmy: Petra Dančević, světelný design: Zoran Mihanović, choreograf: Blaženka Kovač Carić, sbormistr: Ivan Josip Skener, Jenůfa: Tamara Franetović Felbinger, Laca Klemeň: Roman Sadnik, Števa: Stjepan Franetović, Kostelnička: Dubravka Šeparović Mušović, Stařenka Buryjovka: Zlatomira Nikolova, Karolka: Martina Klarić, Jano: Ana Zebić, Barena: Kristina Andelka Dopar, Stárek: Ozren Bilušić, Rychtář: Ivica Trubić, Rychtářka: Neda Martić, Pastuchyňa: Anastasija Dikmikj, Tetka: Graziella Bracuti. Nastudovalo Chorvatské národní divadlo (Zagreb). 28. listopadu 2014, Mahenovo divadlo, Brno. V rámci festivalu Janáček Brno 2014.

Foto archiv obou oper

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Festival Janáček Brno pokračoval inscenací Její pastorkyně opery v Grazu. Expresivní a nekonformní hudební nastudování se setkalo s režií Petra Konwitschného, který posunul vesnické drama do pohádkové roviny. Ovšem temné a neveselé jako od bratří Grimmů.  více

V české opeře se Ondřej Havelka představil brněnskému publiku již v roce 2006 Prodanou nevěstou, která dodnes patří k oblíbeným stálicím repertoáru. V pražské Lišce Bystroušce udělal víceméně to samé, co tehdy v Brně: pečlivě promyslel zápletky, tu a tam je za účelem utužení a zesílení logiky děje doplnil či nepatrně pozměnil, vymetl bezezbytku vše bizarní a nefunkční, přestože stokrát tradiční a zažité, a všemu jednání dodal přirozenost, rozvernost, laskavost a radost.  více

Nenápadný luxus advokátní kanceláře, v níž se protne několik obyčejných životů s jedním neobyčejným, a nekonečným. K tomu dráždivě pichlavá energie hudebního nastudování. To je nová brněnská inscenace Janáčkovy Věci Makropulos v kostce.  více


Kdo zná B-Side Band především z interpretace světových hitů se zpěvem Vojtěcha Dyka, případně z loňského alba Folk Swing, bude možná novým nastudováním Missy Jazz Jaromíra Hniličky překvapen. Málokterá skladba je však s tímto brněnským big bandem spojena tak pevně jako právě legendární Hniličkova Jazzová mševíce

U příležitosti svých loňských 66. narozenin vydal dokumentarista, písničkář, hudebník, divadelník a spisovatel Jiří Vondrák dvojalbum, které je spíše (téměř) reprezentativním průřezem jeho hudebními aktivitami než výběrem největších hitů. Více než o „best of“ jde o zajímavou směs typu „od hitů k raritám“, od starých písní k novým a od folku k bigbítu. Výborná příležitost pro základní seznámení s Vondrákem coby renesanční osobností brněnské scény, díky jinde nevydaným nebo stěží sehnatelným nahrávkám nepostradatelná kolekce pro sběratele a v neposlední řadě 2CD, jehož minimálně první polovina se moc dobře poslouchá.  více

Tramp-swingová kapela s brněnskými kořeny Hajcman (název je odvozený z pojmenování důlní ocelové výztuže odkazuje k zálibě frontmana, jeskyňáře Martina Škrobáka; jeho první kapela se ostatně jmenovala Stalaktit) vydala očekávané debutové album Jednou to bude. Kdo předpokládal, že půjde o autorský projekt, tipoval správně. Ovšem nikoliv z pera členů kapely, přestože malá dvoupísňová ochutnávka od Martina Škrobáka dává naději na další desku poskládanou z vlastního autorského zpěvníku. Gros debutové písňové kolekce plánované více než desetiletí pochází ze šuplíku Jaroslava Velinského alias Kapitána Kida. Tato legenda trampské písně je i Martinův dlouholetý kamarád, spolupracovník a vzor. Jak je popsáno ve sleevenote k albu i k připojenému zpěvníčku, nahrávku „prastarých vykopávek“ plánoval Kapitán Kid už kolem roku 2005 ještě s předchozí Škrobákovou kapelou Banjo Gang. Ke společnému nahrávání s Martinem a jeho kamarády nakonec došlo, ovšem přednost dostaly Velinského nejznámější trampské hity na CD Tempo di kůň (vyšlo 2007). Na již provedenou inventuru šuplíků a Kapitánem Kidem revidovaný předvýběr tak přišel čas až několik let po autorově smrti – jde tedy víceméně o hold váženému autorovi.  více

V rámci týdenního hudebního maratonu Please, do not disturb, který se uskutečnil 15.–21. března, navštívilo komorní těleso Brno Contemporary Orchestra pod taktovkou Pavla Šnajdra sedm brněnských hotelů. V nich dalo zaznít výběru z děl současných hudebních skladatelů. Projekt, který vznikl ve spolupráci s platformou Terén – Pole performativního umění, však nechtěl být pouhým záznamem koncertů. A tak měl každý večer své tematické ukotvení, režii i herce. O prvních čtyřech „hotelových toulkách“ jsme referovali v předchozí recenzi – dnes je na řadě závěrečná hotelová trojice.  více

Zatímco koncertní sály a operní domy zejí prázdnotou, v sedmi brněnských hotelích bylo díky komornímu tělesu Brno Contemporary Orchestra pod taktovkou Pavla Šnajdra a platformě Terén – Pole performativního umění neobvykle rušno. Každý večer v týdnu od 15. do 21. března měli milovníci moderní artificiální hudby možnost navštívit prostřednictvím služby YouTube jeden z vybraných hotelů. Mohli se nechat pohltit nejen přízračnou atmosférou prázdných pokojů a chodeb, ale také pestrou dramaturgií spojenou s netradičním vizuálním uchopením. Cyklus Please, do not disturb, jak svůj počin Brno Contemporary Orchestra a Terén nazvali, nesestával pouze z tradičních koncertních záznamů. Každým večerem totiž prostupovala ještě samostatná „příběhová“ linka, která někdy přímo, jindy jen zpovzdálí interagovala s hudebníky či samotným prostorem.  více

Kulturní svět stále hledá cesty, jak krásy hudby přenést z prázdných sálů k divákům doma. V rámci možností se to ale naštěstí daří a před umělci se otevírají nové výzvy. Jednu takovou pokořilo půvabné dámské trio Drei Engeln, když do virtuálního světa vyslalo svůj první streamovaný koncert, který ale ze svého brněnského působiště přeneslo do kostela Všech svatých v Rožnově pod Radhoštěm. Téměř hodinový program zaměřený převážně na barokní skladby obsahoval stylově i tematicky pestrou nabídku ve zpěvně-cembalovém obsazení.  více

„Je to úplně dokonalý, pouštím si to furt a furt mi to zní v hlavě,“ napsal vystudovaný muzikolog a brněnský politik Matěj H. Hudební publicista s pseudonymem Max B. píše v jiné diskusi na Facebooku o „absolutní příšernosti“. Málokteré tuzemské album natočené v roce 2020 se dočkalo tak různorodých reakcí jako Folk Swings, kolekce původně folkových písní v bigbandovém aranžmá a v podání B-Side Bandu pod vedením Josefa Buchty.  více

Na konci roku 2020 vydala Filharmonie Brno dvojici nahrávek sestávajících z děl Antonína Dvořáka a Antonína Rejchy. „Dvořákovské“ CD se skladatelovou první symfonií a Maličkostmi v úpravě a instrumentaci šéfdirigenta brněnské filharmonie Dennise Russella Daviese jsme zde již recenzovali. Nyní se zaměříme na nahrávku hudebního obrazu Lenora skladatele Antonína Rejchy na text balady Gottfrieda Augusta Bürgera. Na CD se představili Martina Janková v roli Lenory, Pavla Vykopalová jako její matka, Wojciech Parchem v roli vypravěče a Jiří Brückler jako zesnulý voják Vilém. Po boku orchestru Filharmonie Brno vystoupil také Český filharmonický sbor Brno pod vedením sbormistra Petra Fialy. Stejně jako v případě nahrávky s díly Antonína Dvořáka, i tento projekt řídil dirigent Dennis Russell Davies.  více

Současný jazz je jedním z nejobtížněji definovatelných hudebních stylů. Existuje totiž v celé řadě podob: od víceméně puristických historických podžánrů (ragtime, swing, dixieland, bebop, hard bop, free jazz a další) se postupně víc a víc rozvolňuje do nejrůznějších fúzí, čerpá novou inspiraci mimo jiné z rocku, world music, folklóru či z vážné hudby. Takže vedle autorů a interpretů straight-ahead jazzu se také u nás vyprofilovalo několik autorských osobností hledajících a vytvářejících jeho novou podobu.  více

Po lednových streamovaných koncertech doplněných sérií originálních video-upoutávek se Czech Ensemble Baroque včera opět vrátil se živým večerním přenosem. Tentokrát se jednalo o druhý koncert z cyklu Bacha na Mozarta, který byl přeložený z 21. října. Z prostor Konventu Milosrdných bratří na něm zazněl, jako stěžejní část programu, žalm Dixit Dominus Georga Friedricha Händela.  více

Koronavirová krize roku 2020 (a 2021) měla a stále má takový dopad na podobu hudebního trhu, že si badatelé s odstupem budou možná klást otázku, zda v této době vyšly vůbec nějaké nahrávky, které neovlivnila. Robert Křesťan s Druhou trávou chtěl pracovat na dvojalbu, na kterém měl vedle sebe postavit coververze písní svých oblíbenců a novou autorskou tvorbu. Součástí ambiciózního projektu se stal britský producent Eddie Stevens, avšak přerušená možnost cestování mezi Českem a Londýnem zastavila i práce na 2CD. Kapela se rozhodla nečekat na uvolnění a vydala Díl první samostatně. Nejde o přesnou podobu původně zamýšleného prvního disku. „Vydat jen převzaté skladby bez jakékoli patrné vazby mezi nimi a původní tvorbou nám připadlo nedostatečné a producentský styl Eddieho Stevense je natolik jednotlivý a jistým způsobem jednotící, že jsme se rozhodli na prvním nosiči vydat mix obou a s druhým dílem počkat,“ vysvětluje Křesťan. Před sebou tedy máme Díl první, což ovšem není žádná polovičatá nahrávka nebo nedokončené dílo. Druhé trávě se navzdory vyšší moci podařilo nahrát jednu z nejsilnějších českých desek roku 2020.  více

Stávající epidemiologickou situaci s nemožností živého koncertování využila řada větších i menších hudebních těles k přípravě nových nosičů. Jedním z nich je i Filharmonie Brno, která rozšířila svoji nabídku o vlastní edici CD nahrávek s odvážným mottem: Hudba, kterou hned tak někde nekoupíte. Ačkoliv by se mohlo zdát, že jde v prvé řadě o povedený slogan marketingové sekce, tato stručná charakteristika není pouhým a prázdným lákadlem. Již první dvojice desek vydaných na konci roku 2020 nabídla neprávem pozapomenuté oratorium Antonína Rejchy Lenora (zaznělo při koncertech 5., 6. a 7. února 2020). Filharmonici nahráli také program s Dvořákovou Symfonií č. 1 v c moll Zlonické zvony a skladbou Bagatelles, op. 47 (Maličkosti), obojí v úpravě (a v případě Maličkostí i bohatší instrumentaci) šéfdirigenta Filharmonie Brno Dennise Russella Daviese. A právě toto album bude předmětem našeho hodnocení.  více

Jedno starší – pravda, ne úplně typické – album skupiny Květy začínalo slovy: „Nejtišší kapela na světě tak, aby nerušila sousedy.“ To nejnovější, nazvané trochu záhadně Květy Květy, začíná textem: „Řítíme se do tmy tou největší rychlostí.“ Dá se něco vyvozovat z toho, že kapela kolem Martina E. Kyšperského v nejpomalejším roce, v době lockdownu, přišla s nejrychlejším a možná s nejenergičtějším albem za svou kariéru? Nebo je důležitější, že přes veškerý tlak, který z Květů Květů coby kolektivní práce vyvěrá, jde vlastně o velmi samotářskou a intimní desku?  více

Sedmý rok své oficiální existence završil brněnský bigband Cotatcha Orchestra dlouho připravovaným debutovým albem autorských skladeb tří komponistů – většinou z pera pianisty Martina Konvičky, s mírným přispěním Jiřího Levíčka a bandleadera Jiřího Kotači. Název Bigbandová elektronika/Bigband Electronics naznačuje, že skladby překračují čistě jazzový rámec směrem k různým nadžánrovým fúzím, ale pevné mantinely tím rozhodně nevymezuje.  více

Tomáš Kytnar, šéf brněnského klubu Stará Pekárna a kapelník skupiny Tady To Máš, léta zhudebňoval slovenské texty. Několik svých alb postavil na poezii současných slovenských básníků Judity Kaššovicové a Erika Ondrejičky. Na otázku, jestli se českým textům vyhýbá záměrně, v rozhovoru pro Brno – Město hudby v roce 2013 odpověděl: „Opravdu trochu přemýšlím o češtině, ale nějak systematicky hledat nebo si dávat inzerát rozhodně nebudu. Jako slovenští básníci vlastně přišli ke mně, musí cestou náhody přijít i ti čeští, nebo ne?“ Uplynulo sedm let. Kytnar od té doby se svou skupinou vydal „slovenská“ alba Srdiečka tiché a Krajina diamantov a… letos přichází změna. Novinka Ryba Květovoň propojila Kytnarův typický skladatelský rukopis s českou poezií Bogdana Trojaka.  více

Nejčtenější

Kritika

Kulturní svět stále hledá cesty, jak krásy hudby přenést z prázdných sálů k divákům doma. V rámci možností se to ale naštěstí daří a před umělci se otevírají nové výzvy. Jednu takovou pokořilo půvabné dámské trio Drei Engeln, když do virtuálního světa vyslalo svůj první streamovaný koncert, který ale ze svého brněnského působiště přeneslo do kostela Všech svatých v Rožnově pod Radhoštěm. Téměř hodinový program zaměřený převážně na barokní skladby obsahoval stylově i tematicky pestrou nabídku ve zpěvně-cembalovém obsazení.  více