Pokud pomineme obě rané Janáčkovy opery, přinesl festival Janáček Brno 2014 velkou přehlídku skladatelových vrcholných oper s výjimkou Osudu a obou ruských (Káťa Kabanová a Z mrtvého domu), což je poněkud překvapivé vzhledem k tomu, že 11 let starou Kaločovu inscenaci Káti zdejší opera uvedla v derniéře 15. června 2014 a teprve dva roky starý Osud v režii Ansgara Haaga naposledy dokonce 5. listopadu 2014, bez oficiálního označení za derniéru. Letošní Janáček Brno je v obležení zahraničních festivalových návštěvníků víc než kdy předtím a troufám si říct, že se poprvé mohou počítat nikoliv na desítky, nýbrž na stovky. Zdejší Káťa i Osud jsou přitom představení, za která se před světem rozhodně nemusíme stydět hudebně ani inscenačně. Byla promeškána relativně snadná příležitost prezentovat Janáčkovo operní dílo v nevídané celistvosti šesti oper z devíti. Takto máme čtyři.
Naproti tomu jsou letos dvě opery, a to ty, které mají k moravskému regionu nejblíže (opět se vkrádá myšlenka na zkompletování trojice ještě Osudem…), uváděny ve dvou různých produkcích. Bystrouška v provedeních ryze českých (hostování opery ND Praha a komorní úprava v podání JAMU v Divadle na Orlí), zatímco Její pastorkyni, jež ve světě stále patří k nejhranějším Janáčkovým operám, provedla hostující divadla ze Štýrského Hradce (premiéra 29. března 2014) a ze Záhřebu (premiéra 27. dubna 2012). Chorvatská Jenůfa byla živější, aktualizovaná do současnosti, zatímco rakouská zůstala ponejvíce oproštěná a v historickém bezčasí. Obě představení již byla recenzně pokryta, proto bych se rád zastavil rovnou u jejich srovnání.
Režijní ztvárnění Opery Graz vytvořila kontroverzní postava světových jevišť, zanedlouho sedmdesátiletý Němec Peter Konwitschny. Mnozí mají na paměti jeho nedávné vídeňské ztvárnění Janáčkova Mrtvého domu, které bylo přeneseno do prostředí ruské mafie a organizovaného zločinu. Bylo tedy lze očekávat ledacos, a tak největším překvapením nakonec bylo, že s výjimkou nepříliš originální provokace ve sborové scéně s rekruty (viz níže) šlo o vcelku usedlé a tradiční představení bez velkých efektů. Vrcholem režijní působivosti bylo bezesporu silné druhé jednání, a to především když se na scéně objevila postava houslistky v dlouhých černých šatech. Tytam byly obavy z režijních naschválů – ztrápená Jenůfa se ve svých monolozích neobrací očima do stěny ani do stropu, nýbrž k tajemné božské fiktivní postavě, jejíž perfektně a bezchybně zahraná sóla (Fuyu Iwaki) zní přímo z jeviště. Dojetí stoupalo na maximum.
Chorvatské národní divadlo přivezlo do Mahenova divadla režii Ozrena Prohiće a především atraktivní industriální scénu Branka Lepena. Děj byl umístěn do provozu a okolí neurčitého venkovského výrobního závodu, zřejmě textilního nebo potravinářského, který patří Buryjům. Logika režie je zřejmě vedena kritikou aktuálních domácích společenských poměrů v Chorvatsku, kde sílí vliv katolické církve včetně odmítavého postoje k minoritám. Světnice je ve druhém jednání plná portrétů svatých, jimž dominují dva velké svítící portréty Pána Ježíše a Panny Marie, přitom se ale v domácnosti uctívá především alkohol (cinkající lahve) a televize, na kterou si Jenůfa postaví mariánskou sošku, takže není zřejmé, ke kterému božstvu se vlastně obrací. Závěrečná scéna přináší v pozadí jako kulisu velký svatební stůl s bílým ubrusem, jednající postavy ovšem sedí vpředu na židlích, které jsou postaveny směrem k publiku v řadě jako v čekárně u lékaře (nebo u sv. zpovědi?), a s výjimkou zvednutého stolu v momentě, kdy se dav chystá Jenůfu lynčovat za „uničení“ dítěte, zůstanou všichni sedět na židlích až do konce, jen jich někdo rozrušený (Kostelnička, Laca) občas pár vztekle odhodí stranou. Závěr je statický, vysezený, bez života, ale ani v mrákotách, celkově bez efektu. Otazníky, které se nad kolísavým režijním ztvárněním po celou dobu vznášely, nakonec ukázaly velmi slabý, provinční a v efektech vyčpělý výsledek.
Skvělá i odvážná byla u Konwitschného charakterizace některých postav. Pestrou osobností se stala jindy sošná Stařenka Buryjovka (Dunja Vejzović) a ad absurdum neoperně teatrálně byla dovedena postava Števy, v níž Taylan Reinhard představoval slizkého tělnatého floutka, který se často místo zpěvu zajíká, což představuje radikální, nicméně dramaticky efektní zásah do dramaturgie postavy. Ze solidního a vyrovnaného pěveckého obsazení nejvíce zaujal Laca Aleše Brisceina a především Iris Vermillion jako Kostelnička. Je sympatické, že Chorvatské národní divadlo nastudovalo Pastorkyni výhradně s vlastními silami, i pro brněnské publikum ovšem byly výkony pěvců příliš silnou kávou. Ani v Brně známý Roman Sadnik (Laca) nepůsobil přesvědčivě, je však zarážející a vůči pěvcům samotným bezohledné, že do rolí Kostelničky (Dubravka Šeparović Mušović) a Jenůfy (Tamara Franetović Felbinger) divadlo obsadilo zcela nevhodné, nedisponované a obtížně intonující pěvce.
Její pastorkyňa Graz – Město hudby
Její pastorkyňa Zagreb – Zápisník zmizelého
Za zmínku stojí scéna s rekruty v prvním jednání, která v obou představeních vyvrcholila sborovým intimním stykem všech se všemi, resp. kohokoliv s kýmkoliv, nikdo krom sólistů nezahálel. A aby nebylo podobností dost, nešlo ani v jednom případě o ústrojně začleněný šokující efekt, který by měl dějovou či psychologickou souvislost s celkovým pojetím. Jsem dalek moralizování, nicméně ať jsem o dění na jevišti uvažoval jakkoliv, dávalo mi to smysl pouze když jsem si tento laciný naschválek odmyslel. Stranou a prakticky nevyužit zde zůstal i druhý možný podvratný efekt, alkohol. Porušování všemožných tabu s provokativní lehkostí je v opeře fígl starý přes sto let, shodou okolností počínaje rakouskou premiérou Straussovy Salome v roce 1906 právě ve Štýrském Hradci. Zatímco část publika to může přijmout jako legraci, pro spoustu lidí je to prostě nechutnost, což bylo zřejmě také cílem: v rakouské Jenůfě byly v inkriminovaných momentech do popředí umístěny drobné sboristky asijského původu se zjevem malých holčiček, zatímco záhřebská Barena pojala svatební koledu ve třetím jednání jako soukromý striptýz pro rychtáře. Stejně jako by se nemělo nadarmo volat o pomoc, protože v případě opravdového nebezpečí nikdo nepomůže, i v tomto případě se operní režie do budoucna připravuje o efekt s možná největším potenciálem šokovat a pobouřit. Zbývá jen pachuť trapnosti a odpudivosti v oblasti, pro kterou má být charakteristická přitažlivost a vzrušení.
Výkon obou orchestrů se lišil vskutku diametrálně. Hra orchestru opery z Grazu sice v prostoru Janáčkova divadla místy zanikala a zvuku chyběly výrazové kontrasty, přesto se jednalo o jediný technicky bezchybný a perfektně nastudovaný orchestrální výkon festivalu (dirigent Dirk Kaftan). Zmenšené orchestřiště Mahenova divadla sice bohužel pojme pouze zlomek náležitého obsazení smyčců, i tak bylo zřejmé, že orchestr záhřebské opery je v Janáčkovi úplný začátečník. Místy jsme se sice setkali s odvážně volenými rychlými tempy (dirigent Mikhail Sinkevich), celkové nepochopení janáčkovské metriky a ostinátní rytmiky však převažovalo a tolik důležité tympány byly úplně bezradné.
Festival měl dosud na kvalitní představení Její pastorkyně štěstí a kupříkladu to v provedení zde zcela neznámé budapešťské opery patřilo k vůbec nejpůsobivějším představením v jeho historii (vřele doporučuji zajet na některou ze čtyř nadcházejících dubnových repríz), letošní dvojitá dávka ovšem působivé Janáčkovo drama stáhla spíše do průměru, přestože rakouská inscenace dala inscenační tradici díla několik zajímavých impulsů.
Leoš Janáček: Její pastorkyňa, libreto skladatel na základě dramatu Gabriely Preissové. Hudební nastudování: Dirk Kaftan, režie: Peter Konwitschny, výprava: Johannes Leiacker, světla: Manfred Voss. Stařenka Buryjovka – Dunja Vejzović, Laca – Ales Briscein, Števa – Taylan Reinhard, Kostelnička – Iris Vermillion, Jenůfa – Gal James, Stárek – David McShane, Rychtář – Konstantin Sfiris, Rychtářka – Stefanie Hierlmeier, Karolka – Tatjana Miyus, Pastuchyňa – Fran Lubahn, Barena – Xiaoyi Xu, Jano – Nazanin Ezazi, Tetka – Hana Batinic, 1. hlas – Hana Batinic, 2. hlas – István Szecsi, housle – Fuyu Iwaki. 23. listopadu 2014, nastudovala Opera Graz, Janáčkovo divadlo, Brno. V rámci festivalu Janáček Brno 2014.
Leoš Janáček: Její pastorkyňa, libreto skladatel na základě dramatu Gabriely Preissové. Hudební nastudování: Mikhail Sinkevich, režie: Ozren Prohić, scéna: Branko Lepen, kostýmy: Petra Dančević, světelný design: Zoran Mihanović, choreograf: Blaženka Kovač Carić, sbormistr: Ivan Josip Skener, Jenůfa: Tamara Franetović Felbinger, Laca Klemeň: Roman Sadnik, Števa: Stjepan Franetović, Kostelnička: Dubravka Šeparović Mušović, Stařenka Buryjovka: Zlatomira Nikolova, Karolka: Martina Klarić, Jano: Ana Zebić, Barena: Kristina Andelka Dopar, Stárek: Ozren Bilušić, Rychtář: Ivica Trubić, Rychtářka: Neda Martić, Pastuchyňa: Anastasija Dikmikj, Tetka: Graziella Bracuti. Nastudovalo Chorvatské národní divadlo (Zagreb). 28. listopadu 2014, Mahenovo divadlo, Brno. V rámci festivalu Janáček Brno 2014.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..