Importní festivalové Pastorkyně přinesly překvapení i zklamání

30. listopad 2014, 11:29

Importní festivalové Pastorkyně přinesly překvapení i zklamání

Pokud pomineme obě rané Janáčkovy opery, přinesl festival Janáček Brno 2014 velkou přehlídku skladatelových vrcholných oper s výjimkou Osudu a obou ruských (Káťa KabanováZ mrtvého domu), což je poněkud překvapivé vzhledem k tomu, že 11 let starou Kaločovu inscenaci Káti zdejší opera uvedla v derniéře 15. června 2014 a teprve dva roky starý Osud v režii Ansgara Haaga naposledy dokonce 5. listopadu 2014, bez oficiálního označení za derniéru. Letošní Janáček Brno je v obležení zahraničních festivalových návštěvníků víc než kdy předtím a troufám si říct, že se poprvé mohou počítat nikoliv na desítky, nýbrž na stovky. Zdejší KáťaOsud jsou přitom představení, za která se před světem rozhodně nemusíme stydět hudebně ani inscenačně. Byla promeškána relativně snadná příležitost prezentovat Janáčkovo operní dílo v nevídané celistvosti šesti oper z devíti. Takto máme čtyři.

Naproti tomu jsou letos dvě opery, a to ty, které mají k moravskému regionu nejblíže (opět se vkrádá myšlenka na zkompletování trojice ještě Osudem…), uváděny ve dvou různých produkcích. Bystrouška v provedeních ryze českých (hostování opery ND Praha a komorní úprava v podání JAMU v Divadle na Orlí), zatímco Její pastorkyni, jež ve světě stále patří k nejhranějším Janáčkovým operám, provedla hostující divadla ze Štýrského Hradce (premiéra 29. března 2014) a ze Záhřebu (premiéra 27. dubna 2012). Chorvatská Jenůfa byla živější, aktualizovaná do současnosti, zatímco rakouská zůstala ponejvíce oproštěná a v historickém bezčasí. Obě představení již byla recenzně pokryta, proto bych se rád zastavil rovnou u jejich srovnání.

Režijní ztvárnění Opery Graz vytvořila kontroverzní postava světových jevišť, zanedlouho sedmdesátiletý Němec Peter Konwitschny. Mnozí mají na paměti jeho nedávné vídeňské ztvárnění Janáčkova Mrtvého domu, které bylo přeneseno do prostředí ruské mafie a organizovaného zločinu. Bylo tedy lze očekávat ledacos, a tak největším překvapením nakonec bylo, že s výjimkou nepříliš originální provokace ve sborové scéně s rekruty (viz níže) šlo o vcelku usedlé a tradiční představení bez velkých efektů. Vrcholem režijní působivosti bylo bezesporu silné druhé jednání, a to především když se na scéně objevila postava houslistky v dlouhých černých šatech. Tytam byly obavy z režijních naschválů – ztrápená Jenůfa se ve svých monolozích neobrací očima do stěny ani do stropu, nýbrž k tajemné božské fiktivní postavě, jejíž perfektně a bezchybně zahraná sóla (Fuyu Iwaki) zní přímo z jeviště. Dojetí stoupalo na maximum.

Chorvatské národní divadlo přivezlo do Mahenova divadla režii Ozrena Prohiće a především atraktivní industriální scénu Branka Lepena. Děj byl umístěn do provozu a okolí neurčitého venkovského výrobního závodu, zřejmě textilního nebo potravinářského, který patří Buryjům. Logika režie je zřejmě vedena kritikou aktuálních domácích společenských poměrů v Chorvatsku, kde sílí vliv katolické církve včetně odmítavého postoje k minoritám. Světnice je ve druhém jednání plná portrétů svatých, jimž dominují dva velké svítící portréty Pána Ježíše a Panny Marie, přitom se ale v domácnosti uctívá především alkohol (cinkající lahve) a televize, na kterou si Jenůfa postaví mariánskou sošku, takže není zřejmé, ke kterému božstvu se vlastně obrací. Závěrečná scéna přináší v pozadí jako kulisu velký svatební stůl s bílým ubrusem, jednající postavy ovšem sedí vpředu na židlích, které jsou postaveny směrem k publiku v řadě jako v čekárně u lékaře (nebo u sv. zpovědi?), a s výjimkou zvednutého stolu v momentě, kdy se dav chystá Jenůfu lynčovat za „uničení“ dítěte, zůstanou všichni sedět na židlích až do konce, jen jich někdo rozrušený (Kostelnička, Laca) občas pár vztekle odhodí stranou. Závěr je statický, vysezený, bez života, ale ani v mrákotách, celkově bez efektu. Otazníky, které se nad kolísavým režijním ztvárněním po celou dobu vznášely, nakonec ukázaly velmi slabý, provinční a v efektech vyčpělý výsledek.

Skvělá i odvážná byla u Konwitschného charakterizace některých postav. Pestrou osobností se stala jindy sošná Stařenka Buryjovka (Dunja Vejzović) a ad absurdum neoperně teatrálně byla dovedena postava Števy, v níž Taylan Reinhard představoval slizkého tělnatého floutka, který se často místo zpěvu zajíká, což představuje radikální, nicméně dramaticky efektní zásah do dramaturgie postavy. Ze solidního a vyrovnaného pěveckého obsazení nejvíce zaujal Laca Aleše Brisceina a především Iris Vermillion jako Kostelnička. Je sympatické, že Chorvatské národní divadlo nastudovalo Pastorkyni výhradně s vlastními silami, i pro brněnské publikum ovšem byly výkony pěvců příliš silnou kávou. Ani v Brně známý Roman Sadnik (Laca) nepůsobil přesvědčivě, je však zarážející a vůči pěvcům samotným bezohledné, že do rolí Kostelničky (Dubravka Šeparović Mušović) a Jenůfy (Tamara Franetović Felbinger) divadlo obsadilo zcela nevhodné, nedisponované a obtížně intonující pěvce.

Její pastorkyňa Graz – Město hudby
Její pastorkyňa Zagreb – Zápisník zmizelého

Za zmínku stojí scéna s rekruty v prvním jednání, která v obou představeních vyvrcholila sborovým intimním stykem všech se všemi, resp. kohokoliv s kýmkoliv, nikdo krom sólistů nezahálel. A aby nebylo podobností dost, nešlo ani v jednom případě o ústrojně začleněný šokující efekt, který by měl dějovou či psychologickou souvislost s celkovým pojetím. Jsem dalek moralizování, nicméně ať jsem o dění na jevišti uvažoval jakkoliv, dávalo mi to smysl pouze když jsem si tento laciný naschválek odmyslel. Stranou a prakticky nevyužit zde zůstal i druhý možný podvratný efekt, alkohol. Porušování všemožných tabu s provokativní lehkostí je v opeře fígl starý přes sto let, shodou okolností počínaje rakouskou premiérou Straussovy Salome v roce 1906 právě ve Štýrském Hradci. Zatímco část publika to může přijmout jako legraci, pro spoustu lidí je to prostě nechutnost, což bylo zřejmě také cílem: v rakouské Jenůfě byly v inkriminovaných momentech do popředí umístěny drobné sboristky asijského původu se zjevem malých holčiček, zatímco záhřebská Barena pojala svatební koledu ve třetím jednání jako soukromý striptýz pro rychtáře. Stejně jako by se nemělo nadarmo volat o pomoc, protože v případě opravdového nebezpečí nikdo nepomůže, i v tomto případě se operní režie do budoucna připravuje o efekt s možná největším potenciálem šokovat a pobouřit. Zbývá jen pachuť trapnosti a odpudivosti v oblasti, pro kterou má být charakteristická přitažlivost a vzrušení.

Výkon obou orchestrů se lišil vskutku diametrálně. Hra orchestru opery z Grazu sice v prostoru Janáčkova divadla místy zanikala a zvuku chyběly výrazové kontrasty, přesto se jednalo o jediný technicky bezchybný a perfektně nastudovaný orchestrální výkon festivalu (dirigent Dirk Kaftan). Zmenšené orchestřiště Mahenova divadla sice bohužel pojme pouze zlomek náležitého obsazení smyčců, i tak bylo zřejmé, že orchestr záhřebské opery je v Janáčkovi úplný začátečník. Místy jsme se sice setkali s odvážně volenými rychlými tempy (dirigent Mikhail Sinkevich), celkové nepochopení janáčkovské metriky a ostinátní rytmiky však převažovalo a tolik důležité tympány byly úplně bezradné.

Festival měl dosud na kvalitní představení Její pastorkyně štěstí a kupříkladu to v provedení zde zcela neznámé budapešťské opery patřilo k vůbec nejpůsobivějším představením v jeho historii (vřele doporučuji zajet na některou ze čtyř nadcházejících dubnových repríz), letošní dvojitá dávka ovšem působivé Janáčkovo drama stáhla spíše do průměru, přestože rakouská inscenace dala inscenační tradici díla několik zajímavých impulsů.

Leoš Janáček: Její pastorkyňa, libreto skladatel na základě dramatu Gabriely Preissové. Hudební nastudování: Dirk Kaftan, režie: Peter Konwitschny, výprava: Johannes Leiacker, světla: Manfred Voss. Stařenka Buryjovka – Dunja Vejzović, Laca – Ales Briscein, Števa – Taylan Reinhard, Kostelnička – Iris Vermillion, Jenůfa – Gal James, Stárek – David McShane, Rychtář – Konstantin Sfiris, Rychtářka – Stefanie Hierlmeier, Karolka – Tatjana Miyus, Pastuchyňa – Fran Lubahn, Barena – Xiaoyi Xu, Jano – Nazanin Ezazi, Tetka – Hana Batinic, 1. hlas – Hana Batinic, 2. hlas – István Szecsi, housle – Fuyu Iwaki. 23. listopadu 2014, nastudovala Opera Graz, Janáčkovo divadlo, Brno. V rámci festivalu Janáček Brno 2014.

Leoš Janáček: Její pastorkyňa, libreto skladatel na základě dramatu Gabriely Preissové. Hudební nastudování: Mikhail Sinkevich, režie: Ozren Prohić, scéna: Branko Lepen, kostýmy: Petra Dančević, světelný design: Zoran Mihanović, choreograf: Blaženka Kovač Carić, sbormistr: Ivan Josip Skener, Jenůfa: Tamara Franetović Felbinger, Laca Klemeň: Roman Sadnik, Števa: Stjepan Franetović, Kostelnička: Dubravka Šeparović Mušović, Stařenka Buryjovka: Zlatomira Nikolova, Karolka: Martina Klarić, Jano: Ana Zebić, Barena: Kristina Andelka Dopar, Stárek: Ozren Bilušić, Rychtář: Ivica Trubić, Rychtářka: Neda Martić, Pastuchyňa: Anastasija Dikmikj, Tetka: Graziella Bracuti. Nastudovalo Chorvatské národní divadlo (Zagreb). 28. listopadu 2014, Mahenovo divadlo, Brno. V rámci festivalu Janáček Brno 2014.

Foto archiv obou oper

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Festival Janáček Brno pokračoval inscenací Její pastorkyně opery v Grazu. Expresivní a nekonformní hudební nastudování se setkalo s režií Petra Konwitschného, který posunul vesnické drama do pohádkové roviny. Ovšem temné a neveselé jako od bratří Grimmů.  více

V české opeře se Ondřej Havelka představil brněnskému publiku již v roce 2006 Prodanou nevěstou, která dodnes patří k oblíbeným stálicím repertoáru. V pražské Lišce Bystroušce udělal víceméně to samé, co tehdy v Brně: pečlivě promyslel zápletky, tu a tam je za účelem utužení a zesílení logiky děje doplnil či nepatrně pozměnil, vymetl bezezbytku vše bizarní a nefunkční, přestože stokrát tradiční a zažité, a všemu jednání dodal přirozenost, rozvernost, laskavost a radost.  více

Nenápadný luxus advokátní kanceláře, v níž se protne několik obyčejných životů s jedním neobyčejným, a nekonečným. K tomu dráždivě pichlavá energie hudebního nastudování. To je nová brněnská inscenace Janáčkovy Věci Makropulos v kostce.  více


Stylově rozkročený je abonentský cyklus Filharmonie doma II „Klasicky i moderně“ už v názvu a dramaturgický plán staví na uvádění hudby starších období do souvislostí s hudbou (post)moderní. Po zahajovacím koncertu abonmá, na kterém si posluchači mohli vychutnat díla Antonína Dvořáka a Laurie Anderson vedle sebe, na koncertech 23. a 24. ledna pořadatelé postavili skladby vzdálené bezmála tři století. První polovina večera patřila kantátám Liebster Jesu, mein Verlangen a Also hat Gott die Welt geliebt Johanna Sebastiana Bacha, ta druhá pak Requiem nejvýznamnějšího současného arménského skladatele Tigrana Mansurjana, který byl provedení přítomen. Ve všech skladbách vystoupili sopranistka Anja Petersen a barytonista Andrew Redmond, kteří stanuli také u premiéry Mansurjanova díla v roce 2011, a sbor Czech Ensemble Baroque Choir pod vedením Terezy Válkové. Koncert řídil Alexander Liebreich, na jehož objednávku bylo pro Mnichovský komorní orchestr a berlínský sbor RIAS toto Requiem zkomponováno. Společně s Anjou Petersen a Andrewem Redmondem nahrál Alexander Liebreich v minulém roce Requiem pro ECM Records. Výsledný nosič byl nominován nejen na cenu Grammy, ale obdržel také prestižní International Classical Music Award.  více

Jurovi Hradilovi se před několika lety stal zázrak. Tento vyznavač elektronické nu jazzové alternativy přijel do zvlněné karpatské krajiny kamsi na pomezí Moravy a Slovenska a uslyšel píseň, jednu, dvě, stovky. Nebyla to rozostřená ozvěna starých časů, ale jasný tón horňácké písničky.  více

Třetí koncert abonentního cyklu Filharmonie Brno Doma I nazvaný Z Nové Říše do světa včera představil v Besedním domě tvorbu autorů, které pojí společný původ v Nové Říši i skutečnost, že jsou jejich díla v koncertních sálech dosud uváděna velmi zřídka. Jako klíčový bod vzácného programu se měl podle původního plánu představit koncertní mistr České filharmonie Jiří Vodička – role sólového houslisty a hráčského středobodu večera se však po ohlášení Vodičkovy indispozice s předstihem pouhých dvou dní ujal houslový virtuos Milan Paľa. Skladby novoříšských rodáků Jana Nováka a Antonína a Pavla Vranických řídil stálý dirigent Janáčkovy opery Robert Kružík.  více

Původně mělo jít o třetí část projektu YM, v jehož rámci jednotliví členové skupiny Květy natáčejí sólové desky různých žánrů a kolegové z kapely je doprovázejí. Po Lorenzových hoších Martina Kyšperského ve stylu country a po elektronickém Japonci Aleše Pilgra vyšlo žánrově těžko zařaditelné Solárium Ondřeje Kyase. Jako sólová deska, s epizodní účastí Aleše Pilgra a bez hráčského vkladu Martina Kyšperského.  více

Malý hudební klub Ponava V Brně je již několik let znám svou velmi kvalitní hudební produkcí. Místy se v jeho rozmanitém programu objevují také folklorní projekty. Ve čtvrtek zde vystoupilo duo známého multiinstrumentalisty Mariana Friedla a lašské zpěvačky Sabriny Pasičnyk.  více

Zatímco brněnskému jazzovému publiku je trumpetista Jiří Kotača znám především jako kapelník progresivního big bandu Cotatcha Orchestra, na svém prvním CD se představuje s jinou formací. Švédského kytaristu Alfa Carlssona poznal při studiích v Nizozemsku, znovu se potkali a kapelu založili při Alfově turistické cestě do Česka. Na společný výlet za hudbou pak pozvali dva velmi talentované slovenské hráče, bubeníka Kristiána Kuruce a kontrabasistu Petera Kormana, který je ostatně členem Kotačova big bandu. Mezinárodní formace hraje Kotačovy i Carlssonovy autorské skladby a inspiruje se více či méně také moravským, slovenským a především skandinávským folklorem. Album dostalo název Journeys, protože kolem cest – za hudbou, za poznáním i do nitra duší – se život nejen této kapely točí především.  více

Návratem do Janáčkova divadla po třech letech a s první předzvěstí nadcházejících oslav 250. výročí narození Ludwiga van Beethovena vstoupila Filharmonie Brno do nového roku tradičním, v historii již 65. novoročním koncertem. Pro tuto příležitost si vybrala program vskutku noblesní a patřičný, korunovaný evropsky proslavenou Ódou na radost. Celý slavnostní večer se odehrál pod taktovkou šéfdirigenta Dennise Russella Daviese.  více

Původně to měly být instrumentální demonahrávky jen tak pro radost. Nakonec z toho vznikl jeden z nejambicióznějších hudebních projektů, na kterých se kdy podíleli brněnští muzikanti. Album King’n’doom s účastí velkých hvězd západoafrické hudby už znají posluchači rádií v Senegalu a jeho tvůrci, Pavel Šmíd a Martin Piro z brněnského studia a vydavatelství Rustical Records, dostávají pozvánky na velké festivaly u nás i za hranicemi.  více

V adventním čase se Czech Ensemble Baroque uvedl svátečním programem, jehož jádrem byly duchovní písně Adama Michny z Otradovic a pásmo barokních koled z českých kancionálů v úpravě Martina Jakubíčka. Středeční vystoupení doplnila sonáta Nicolase Chédevilla v podání Michaely Koudelkové, Marka Čermáka a Dalibora Pimka. Zpěvní část provedli Czech Ensemble Baroque Quintet ve složení Pavla Radostová, Tereza Válková, Lucie Netušilová Karafiátová, Jakub Kubín a Jiří Miroslav Procházka za doprovodu osmičlenného Czech Ensemble Baroque Orchestra pod vedením dirigenta Romana Válka. Při koncertu soubor pokřtil své nejnovější CD Super Flumina Babylonis Františka Xavera Richtra.  více

V záplavě předvánočních hudebních akcí (včetně těch bezplatných na všech náměstích) se ta, s níž přišel Cotatcha Orchestra s hostující zpěvačkou Mar Vilasecou z Barcelony, rozhodně neztratila. Pestrý koktejl českých barokních pastorel, amerických vánočních písní a starobylé katalánské koledy měl ve víceméně zaplněném sále Husy na provázku odezvu.  více

Po pouhých dvou letech se brněnská bluesová kapela Band of Heysek přihlásila se svým druhým albem. Jeho název, který naznačuje radost ze setkání (I’m Glad I Met You), můžeme brát jako symbolický. Výsledkem cesty frontmana Jana Švihálka do oblasti Severního Mississippi bylo totiž nejen jeho setkání se současnými hvězdami tamního syrového blues (mj. na Grammy nominovaný RL Boyce nebo tamější bílá superhvězda Kenny Brown), ale také cesta těchto venkovských bluesmanů na český festival Blues Alive. Letošní další výlet celé „bandy hejsků“ na prestižní festival do Mississippi – už po natočení druhého alba – je pak jen pokračováním, ale nikoli závěrem krásného příběhu. Za oceánem totiž znovu došlo k zajímavým setkáním a Švihálek a spol. si do Brna přivezli společnou nahrávku své kapely s oběma výše zmíněnými obdivovanými americkými bluesmany.  více

Prostory brněnské katedrály svatých Petra a Pavla včera rozezněla Jazzová Mše od Jaromíra Hniličky. Poselstvím večera byla především vzpomínka na autora díla. Znovuuvedení této specifické kompozice bylo taktéž připomínkou tří let od jeho úmrtí. Brněnské provedení na Petrově pak navázalo na sobotní uvedení ve Valticích, které se zároveň konalo přesně na den skladatelova úmrtí. Na společném nastudování se kromě dominujícího B Side Bandu podíleli také členové Filharmonie Brno, sbor Ars Brunesis Chorus, herec Zdeněk Junák a trumpetista Juraj Bartoš, vše pod taktovkou Dana Kalouska.  více

Přerod úspěšné klasické akordeonistky v písničkářku. To bylo jedno z témat rozhovoru s Klárou Veselou. Především jsme však strávili příjemný čas nad jejím novým, celkově už třetím, albem Delicia.  více

V brněnském divadle Buranteatr se o víkendu uskutečnila premiéra autorského pohybového divadla s názvem Ondina: Malá mořská milovaná v podání spolku ProArt. Jak je již zvykem u tohoto nezávislého tělesa, jednalo se o multižánrovou inscenaci, kombinující prvky tance a činohry a to za účasti toliko dvojice protagonistů (Lucie Hrochová a Martin Dvořák), kteří jsou zároveň tvůrci představení.  více

Komická opera Růžový kavalír patří k nejmilovanějším a nejčastěji uváděným operám Richarda Strausse, ale také k nejvýznačnějším operním dílům minulého věku. Za více než století od své premiéry 26. ledna 1911 se stala prubířským kamenem operních režisérů, sólových zpěváků, orchestrálních hráčů i dirigentů. V pátek se tento titul po pětatřiceti letech vrátil do Brna na jeviště Janáčkova divadla. Po více než úspěšných Hoffmannových povídkách v režii uměleckého dua SKUTR, které sezonu zahájily, se jednalo o další velké sousto dramaturgického plánu Národního divadla Brno. Režijního nastudování se tentokrát chopil umělecký šéf opery Národního divadla Brno Jiří Heřman. Scénu navrhl Tomáš Rusín, kostýmy Zuzana Štefunková Rusínová a světelný design Daniel Tesař. O videoprojekce se postaral Tomáš Hrůza. Orchestr řídil a hudbu nastudoval Robert Kružík, sbor vedla Klára Složilová Roztočilová.  více

Nejčtenější

Kritika

Stylově rozkročený je abonentský cyklus Filharmonie doma II „Klasicky i moderně“ už v názvu a dramaturgický plán staví na uvádění hudby starších období do souvislostí s hudbou (post)moderní. Po zahajovacím koncertu abonmá, na kterém si posluchači mohli vychutnat díla Antonína Dvořáka a Laurie Anderson vedle sebe, na koncertech 23. a 24. ledna pořadatelé postavili skladby vzdálené bezmála tři století. První polovina večera patřila kantátám Liebster Jesu, mein Verlangen a Also hat Gott die Welt geliebt Johanna Sebastiana Bacha, ta druhá pak Requiem nejvýznamnějšího současného arménského skladatele Tigrana Mansurjana, který byl provedení přítomen. Ve všech skladbách vystoupili sopranistka Anja Petersen a barytonista Andrew Redmond, kteří stanuli také u premiéry Mansurjanova díla v roce 2011, a sbor Czech Ensemble Baroque Choir pod vedením Terezy Válkové. Koncert řídil Alexander Liebreich, na jehož objednávku bylo pro Mnichovský komorní orchestr a berlínský sbor RIAS toto Requiem zkomponováno. Společně s Anjou Petersen a Andrewem Redmondem nahrál Alexander Liebreich v minulém roce Requiem pro ECM Records. Výsledný nosič byl nominován nejen na cenu Grammy, ale obdržel také prestižní International Classical Music Award.  více