Fascinující předělávku Sinfonietty pod taktovkou norského trumpetisty a aranžéra Didrika Ingvaldsena nabídl druhý koncert ze série Jazz goes to Janáček v rámci festivalu Janáček Brno. Přinesl však také o poznání méně vydařený projekt Polajka uskupení Nikolaj Nikitin Ensemble.
Po vydařeném čtvrtečním koncertu Emila Viklického a Ivy Bittové doprovázené OK Percussion Duo v Mahenově divadle mohli brněnští příznivci fúze (nejenom) jazzu s hudbou Leoše Janáčka očekávat další významnou událost. Početná česko–norská formace vedená Didrikem Ingvaldsenem je v Brně díky vazbám na místní jazzovou scénu vidět docela často (v poslední době projekt NOCZ s již zmíněnou Ivou Bittovou). Však také budila respekt již při nástupu na pódium nejen velikostí, ale třeba i zdvojenou bicí soupravou.
Janáčkova Sinfonietta nepřitahuje zájem umělců mimo sféru klasické hudby poprvé. Za zmínku rozhodně stojí její první věta v podání prog–rockových Emerson, Lake & Palmer z roku 1970. Ingvaldsenovo čerpání motivů ze slavné orchestrální skladby bylo o poznání volnější než u výše zmíněné kapely a mohlo by leckterého skalního příznivce Leoše Janáčka popudit. Šlo však o výjimečný zážitek. Soubor výborně balancoval mezi sofistikovanou strukturovaností a improvizovanými plochami.
Už v ambientním vstupu se líbivou vokalízou představila Elisabeth Nygård – u které se pro její přístup ke zpěvu a barvu hlasu vysloveně nabízí srovnání s Björk. Nygård však není žádnou plagiátorkou a ve zpěvu jde vlastní cestou. V rámci svého velkého rozsahu střídá hrdelní hlas s falzetem. V místech, kde se její hlas zdá poněkud tenkým, vše dohání perfektním intonováním, zejména v unisono pasážích s instrumentalisty (znamenitě v souzvucích s Ingvaldsenovým sametovým tónem). Ve výsledku je však Nygård nanejvýš výrazná i v překotném scatu nepostrádá kultivovanost.
Zdvojené bicí nebyly pro Didrik Ingvaldsen Orchestra laciným efektem, který zaujme jen prvních pár minut, ale kapitálem, se kterým band–leader sofistikovaně pracoval po celý večer. Bubeníci Dag Magnus Narvesen i Tomáš Hobzek hráli tu zvlášť, tu dohromady. Prakticky neustále přinášeli něco nového a chytlavého – ať už to byly tutti funkové pasáže, či volné sólování vůči sobě navzájem. Fantastické byly přechody celé kapely od Janáčkových motivů (které tady byly zřetelné a v souzvucích vesměs libozvučné) k freejazzovému šílenství v bebopovém tempu. Ve volně vystavěných sólech na sebe upozornil Ingvaldsenův dlouhodobý partner na (nejenom brněnské) scéně, saxofnista Radim Hanousek.
Původní instrumentací ústředních melodií v Sinfoniettě šel Janáček před devadesáti lety Ingvaldsenovi naproti – o aranž pro trubku a saxofony si melodie přímo říkají. Jediným nedostatkem vystoupení bylo přílišné akustické upozadění klavíru. Posluchači v zadních řadách si tak nemohli do sytosti vychutnat hru pianisty Jaroslava Šťastného.
S textem, posouvající charakter skladby blízko k jazzovým standardům, dostala Sinfonietta (nebo spíš to, co si z ní Ingvaldsen vytáhl) zcela nový rozměr. Nemá smysl diskutovat, jestli by se Janáčkovi takovéto nakládání s jeho tvorbou pozdávalo. Důležitý je způsob, jakým Didrik Ingvaldsen Orchestra s inspirací pracuje a jakou přidanou hodnotu oproti pouhé aranži nabízí.
S přestávkou jakoby se veškerá energie a invence vytratila. Pětičlenné těleso Polajka, pojmenované po jedné z Janáčkových Moravských lidových písní nebylo dramaturgicky nejlepší volbou. Skupina budila rozpaky z mnoha důvodů. Klasicky školený hlas Evy Šuškové a civilní (byť sám o sobě velmi příjemný) projev Róberta Pospiše zněli dohromady nesourodě. Seskupení působilo jakoby se nemohlo rozhodnout, kterým směrem „svého Janáčka“ vyšle. Za nešťastné lze považovat i aranžérské rozhodnutí potlačit agogiku a držet se pouze metra. Při volbě elektrické kytary pro doprovod (v podání Martina Sillay byla velmi citlivou) se najednou dostaví dojem, že by Polajka měla mít rytmickou sekci „kompletnější“ – přidat však do nich bicí, bude kapela znít jako Čechomor. A to bych jak Polajce, tak festivalovému publiku nepřál. Polajka není v žádném případě špatná kapela, jen její zařazení právě na festival Janáček Brno bylo diskutabilní. Dramaturgickou propast mezi folkovou Polajkou a jazzovou exhibicí v první polovině večera bohužel, nezachránily ani skvělé klavírní figury Borise Lenka v poslední skladbě.
Soubory Polajka a Nikolaj Nikitin Ensemble vydaly desku Tales From My Diary s janáčkovským repertoárem dohromady. Společně také vystupují. Včerejší koncert však odehrály jako dvě oddělená tělesa, což ve výsledku neprospělo nikomu z nich. Druhé ze jmenovaných těles se nicméně jazzu věnovalo více – velká očekávání se pojila zejména s osobou kontrabasisty Miroslava Vitouše, prominentní persony jazzového světa. Ten úpravám přidával na atmosféričnosti používáním umělých efektů na svém busettu. Nikolaj Nikitin Ensemble se zaměřili na Janáčkův cyklus Po zarostlém chodníčku, kde pracovali zejména s předáváním hlavních nápěvů mezi jednotlivými nástroji. Ačkoliv bubeník Marián Ševčík a pianista Luboš Šrámek svojí invencí kapelu drželi nad vodou, koncert ansámblu nepřekypoval energií a ve výsledku vyzněl trochu naprázdno. Z pódia pospíchající Miroslav Vitouš budil také pocity přinejmenším smíšené.
Včerejší koncert lze označit přívlastkem nevyvážený. Didrik Ingvaldsen Orchestra v první polovině však zasytili znamenitě. Další příležitost vidět zlomek muzikantů z Ingvaldsenova excelujícího ansámblu ve formaci NOCZ mají zájemci už dnes v klubu Ebisu v 19 hodin.
