Jazz goes to Janáček vol. 2 – a ne vždy se potkají

Jazz goes to Janáček vol. 2 – a ne vždy se potkají

Fascinující předělávku Sinfonietty pod taktovkou norského trumpetisty a aranžéra Didrika Ingvaldsena nabídl druhý koncert ze série Jazz goes to Janáček v rámci festivalu Janáček Brno. Přinesl však také o poznání méně vydařený projekt Polajka uskupení Nikolaj Nikitin Ensemble.

Po vydařeném čtvrtečním koncertu Emila Viklického a Ivy Bittové doprovázené OK Percussion Duo v Mahenově divadle mohli brněnští příznivci fúze (nejenom) jazzu s hudbou Leoše Janáčka očekávat další významnou událost. Početná česko–norská formace vedená Didrikem Ingvaldsenem je v Brně díky vazbám na místní jazzovou scénu vidět docela často (v poslední době projekt NOCZ s již zmíněnou Ivou Bittovou). Však také budila respekt již při nástupu na pódium nejen velikostí, ale třeba i zdvojenou bicí soupravou.

Janáčkova Sinfonietta nepřitahuje zájem umělců mimo sféru klasické hudby poprvé. Za zmínku rozhodně stojí její první věta v podání prog–rockových Emerson, Lake & Palmer z roku 1970. Ingvaldsenovo čerpání motivů ze slavné orchestrální skladby bylo o poznání volnější než u výše zmíněné kapely a mohlo by leckterého skalního příznivce Leoše Janáčka popudit. Šlo však o výjimečný zážitek. Soubor výborně balancoval mezi sofistikovanou strukturovaností a improvizovanými plochami.

Už v ambientním vstupu se líbivou vokalízou představila Elisabeth Nygård – u které se pro její přístup ke zpěvu a barvu hlasu vysloveně nabízí srovnání s Björk. Nygård však není žádnou plagiátorkou a ve zpěvu jde vlastní cestou. V rámci svého velkého rozsahu střídá hrdelní hlas s falzetem. V místech, kde se její hlas zdá poněkud tenkým, vše dohání perfektním intonováním, zejména v unisono pasážích s instrumentalisty (znamenitě v souzvucích s Ingvaldsenovým sametovým tónem). Ve výsledku je však Nygård nanejvýš výrazná i v překotném scatu nepostrádá kultivovanost.

Zdvojené bicí nebyly pro Didrik Ingvaldsen Orchestra laciným efektem, který zaujme jen prvních pár minut, ale kapitálem, se kterým band–leader sofistikovaně pracoval po celý večer. Bubeníci Dag Magnus Narvesen i Tomáš Hobzek hráli tu zvlášť, tu dohromady. Prakticky neustále přinášeli něco nového a chytlavého – ať už to byly tutti funkové pasáže, či volné sólování vůči sobě navzájem. Fantastické byly přechody celé kapely od Janáčkových motivů (které tady byly zřetelné a v souzvucích vesměs libozvučné) k freejazzovému šílenství v bebopovém tempu. Ve volně vystavěných sólech na sebe upozornil Ingvaldsenův dlouhodobý partner na (nejenom brněnské) scéně, saxofnista Radim Hanousek.

Původní instrumentací ústředních melodií v Sinfoniettě šel Janáček před devadesáti lety Ingvaldsenovi naproti – o aranž pro trubku a saxofony si melodie přímo říkají. Jediným nedostatkem vystoupení bylo přílišné akustické upozadění klavíru. Posluchači v zadních řadách si tak nemohli do sytosti vychutnat hru pianisty Jaroslava Šťastného.

S textem, posouvající charakter skladby blízko k jazzovým standardům, dostala Sinfonietta (nebo spíš to, co si z ní Ingvaldsen vytáhl) zcela nový rozměr. Nemá smysl diskutovat, jestli by se Janáčkovi takovéto nakládání s jeho tvorbou pozdávalo. Důležitý je způsob, jakým Didrik Ingvaldsen Orchestra s inspirací pracuje a jakou přidanou hodnotu oproti pouhé aranži nabízí.

S přestávkou jakoby se veškerá energie a invence vytratila. Pětičlenné těleso Polajka, pojmenované po jedné z Janáčkových Moravských lidových písní nebylo dramaturgicky nejlepší volbou. Skupina budila rozpaky z mnoha důvodů. Klasicky školený hlas Evy Šuškové a civilní (byť sám o sobě velmi příjemný) projev Róberta Pospiše zněli dohromady nesourodě. Seskupení působilo jakoby se nemohlo rozhodnout, kterým směrem „svého Janáčka“ vyšle. Za nešťastné lze považovat i aranžérské rozhodnutí potlačit agogiku a držet se pouze metra. Při volbě elektrické kytary pro doprovod (v podání Martina Sillay byla velmi citlivou) se najednou dostaví dojem, že by Polajka měla mít rytmickou sekci „kompletnější“ – přidat však do nich bicí, bude kapela znít jako Čechomor. A to bych jak Polajce, tak festivalovému publiku nepřál. Polajka není v žádném případě špatná kapela, jen její zařazení právě na festival Janáček Brno bylo diskutabilní. Dramaturgickou propast mezi folkovou Polajkou a jazzovou exhibicí v první polovině večera bohužel, nezachránily ani skvělé klavírní figury Borise Lenka v poslední skladbě.

Soubory Polajka a Nikolaj Nikitin Ensemble vydaly desku Tales From My Diary s janáčkovským repertoárem dohromady. Společně také vystupují. Včerejší koncert však odehrály jako dvě oddělená tělesa, což ve výsledku neprospělo nikomu z nich. Druhé ze jmenovaných těles se nicméně jazzu věnovalo více – velká očekávání se pojila zejména s osobou kontrabasisty Miroslava Vitouše, prominentní persony jazzového světa. Ten úpravám přidával na atmosféričnosti používáním umělých efektů na svém busettu. Nikolaj Nikitin Ensemble se zaměřili na Janáčkův cyklus Po zarostlém chodníčku, kde pracovali zejména s předáváním hlavních nápěvů mezi jednotlivými nástroji. Ačkoliv bubeník Marián Ševčík a pianista Luboš Šrámek svojí invencí kapelu drželi nad vodou, koncert ansámblu nepřekypoval energií a ve výsledku vyzněl trochu naprázdno. Z pódia pospíchající Miroslav Vitouš budil také pocity přinejmenším smíšené.

Včerejší koncert lze označit přívlastkem nevyvážený. Didrik Ingvaldsen Orchestra v první polovině však zasytili znamenitě. Další příležitost vidět zlomek muzikantů z Ingvaldsenova excelujícího ansámblu ve formaci NOCZ mají zájemci už dnes v klubu Ebisu v 19 hodin.

Foto (c) Janáčkova opera NdB / Jakub Jíra

O albu Folk Swings brněnského B-Side Bandu se na sociálních sítích živě diskutuje. Může si big band dovolit hrát „posvátné“ písně českého folku? A co když s ním tyto skladby zpívají přímo jejich autoři jako Jaromír Nohavica, Vlasta Redl nebo Slávek Janoušek? Jenže zatímco oni snad mohli do úprav mluvit, Karel Kryl, Zuzana Navarová nebo Wabi Ryvola úpravy svých písní už okomentovat nemohli… O tom, jak album vznikalo, proč zní Ryvolova Tereza jako kubánský tanec, proč Radek Pastrňák na albu zpívá neznámou píseň a nikoli Františka a proč je Podvod Honzy Nedvěda instrumentální, jsme hovořili s členy orchestru Petrem Kovaříkem a Pavlem Zlámalem. Právě oni totiž pro toto album vytvořili nové aranžmá známých i méně známých folkových písní.  více

Tiché lodi není kapela, ale projekt v Brně žijícího kytaristy a písničkáře Reného Müllera. Zatímco své předchozí album Časy vody (2015) nahrál ještě ve dvojici s Romanem Cipískem Cermanem, svým někdejším spoluhráčem z kapely Hynkovy zámky, na novince se Müller prezentuje úplně sám – jako autor hudby i textů, kytarista i zpěvák nebo – v jeho případě přesněji – vypravěč.  více

Brněnský písničkář s nejkratším vlastním jménem stál donedávna v čele bluesové kapely The Weathermakers. Vedl také efemerní trampské uskupení The Honzíci. To hlavní, čím přitahuje pozornost – vedle kytar a dalších nástrojů, které vyrábí pod značkou Red Bird – je však jeho sólová autorská tvorba. Po vyzrálém debutu Město (2018) se nyní přihlásil s novinkou Potom. V textech jde opět až na dřeň, své osobní problémy dokázal přetavit do nadčasových příběhů a mimořádných básnických obratů. A i když ve většině skladeb opustil bluesovou formu, svou esencí je nahrávka, na které se jako producent opět podílel Martin Kyšperský, bluesová až až.  více

Před nedávnem se v knihkupectvích objevila útlá kniha, na jejímž černobílém přebalu je fotografie hudebníka, redaktora, vydavatele a také jejího autora Jiřího Plocka. Poetický ale hlavně výstižný název Zápisky potulného lidopisce odkazuje nejen na jeho dráhu folklorního redaktora a muzikanta, ale přeneseně také poukazuje na jeho náturu.  více

Ten, koho na předchozím albu brněnské skupiny Budoár Staré dámy (Sůl, 2017) zaujala úvodní výrazná píseň se surrealistickým textem Z ježatých hor, může zajásat. Před třemi lety teprve počínající spolupráce se současným básníkem Luborem Kasalem nyní vyústila v celé album jeho zhudebněných textů. Písně na novince Kostřičky však spojuje ještě jeden charakteristický rukopis: produkce a aranžérský vklad multiinstrumentalisty Tomáše Vtípila.  více

Závěrečný koncert festivalu Janáček Brno 2020 sliboval velkolepé finále. Janáčkovo divadlo mělo hostit Bamberské symfoniky s jejich šéfdirigentem a brněnským rodákem Jakubem Hrůšou. Když se protivirová opatření rozjela naplno, zdálo se, že večer s díly Leoše Janáčka a Richarda Strausse bude muset být zrušen a konec festivalu vyšumí do ztracena. Bamberští symfonikové se však koncertu vzdát nechtěli, a tak společně s organizátory festivalu připravili živý stream nezměněného programu přímo z koncertní síně v Bamberku. V české premiéře zazněla Velká suita z opery Příhody lišky Bystroušky v dirigentově úpravě, druhou polovinou programu se stala Alpská symfonie Richarda Strausse.  více

Mezinárodní festival Janáček Brno 2020 včerejší maďarské představení opery Salome od Richarda Strausse promptně nahradil. Národní divadlo Brno namísto zrušeného hostování nabídlo koncertní program pod prostým názvem Orchestr Janáčkovy opery. Posluchači tak po dlouhé době mohli spatřit hráče, kteří za normálních okolností zůstávají skryti v orchestřišti. Kromě orchestru, který řídil dirigent Robert Kružík, vystoupili také houslista Josef Špaček a klavírista Miroslav Sekera. Program sestával příznačně pouze z děl Leoše Janáčka, a poněvadž původně plánovaná představení se již ve stále se zpřísňujícím karanténním prostředí nepodaří inscenovat, představoval večer na půdě Janáčkova divadla rozloučení s festivalem jako takovým. Posledním živým koncertem festivalu Janáček Brno 2020 je ještě dnešní vystoupení Filharmonie Brno v bazilice Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně.  více

Nedělní odpoledne se neslo ve znamení dalšího z koncertů festivalu Janáček Brno 2020. Prostor v Mozartově sále Reduty dostala hudba komorní v podání souboru Josef Suk Piano Quartet. Tento (rokem založení i věkovým složením) mladý ansámbl si pro návštěvu Brna přichystal skutečně krásný a rozmanitý program. S odpovídajícím nasazením jej také divákům představil.  více

Festival Janáček Brno 2020 patří mezi kulturní podniky, která současné i nastupující restrikce zasáhly nejvíce. Prestižní operní festival zažívá krušné časy. Než omezení zítra propuknou naplno, organizátorům se o víkendu ještě dvakrát podařilo uvést jednu z nejslavnějších oper Leoše Janáčka Její pastorkyňu. Festival původně plánovanou reprízu předsunul z pondělka na dnešek, aby se vyhnul vládním zákazům. Návštěvníci Janáčkova divadla si tak mohli užít operu, která stála u zrodu autorova celosvětového úspěchu, tentokrát v režii ředitele Národního divadla Brno Martina Glasera. Scénu navrhl Pavel Borák a kostýmy připravila Markéta Sládečková. V roli marnotratného a nestálého Števy vystoupil Richard Samek, jeho prchlivého nevlastního bratra a protivníka v lásce Lacu ztvárnil Peter Berger. Nešťastnou Jenůfu hrála a zpívala Pavla Vykopalová a její nevlastní matku, přísnou Kostelničku Karita Mattila. Představení řídil a nastudoval Marko Ivanović.  více

Hrubá hudba se ve svém krátkém, ani ne ročním životě stala fenoménem. Projekt Jiřího Hradila s jeho kapelou Lesní zvěř a Horňáckou muzikou Petra Mičky opěvují kritici, nutí však k přemýšlení i milovníky folkloru, obohacuje klubovou scénu a vyprodává sály. Nejinak se tomu stalo také předposlední zářijový večer v brněnském Kabinetu múz. A to i přes přísná hygienická opatření: povinnost sedět na židlích a dalších omezeních. Jednalo se již o druhý vyprodaný koncert této fúze ve stejném klubu. První se uskutečnil v únoru a byl zároveň křtem alba. Koncerty byly však velmi odlišné a je na nich dokonale vidět, jak se kvůli známým důvodům změnila situace.  více

Třetí (avšak první koncertní) večer sedmého ročníku festivalu Janáček Brno 2020 se odehrál na vysoké úrovni a přinesl kladné body festivalu v období jeho nynější nejisté budoucnosti. Nebyla to skutečnost překvapivá, jednalo se o koncert světově proslulého vídeňského sboru Arnold Schoenberg Chor, který na nesoutěžní přehlídku zavítal po čtyřech letech. Těžiště programu tkvělo ve tvorbě 20. století, přesáhl ovšem i do obou století sousedních.  více

Navzdory nepředvídatelnosti koronavirové situace byl v Janáčkově divadle v Brně včera zahájen festival Janáček Brno 2020. Slavnostní zahájení přehlídky obstarala premiéra opery Osud Leoše Janáčka v režii Roberta Carsena, jednoho z oceňovaných operních režisérů současnosti. Ostatně brněnské publikum mělo možnost se s jeho režijními vizemi Janáčkových oper seznámit již v minulosti; Carsenovo uchopení Věci Makropulos či Káti Kabanové patří k tomu nejlepšímu, co se na prknech Národního divadla v Brně za poslední léta objevilo. Inscenace Osudu na letošním ročníku Janáčkovského festivalu je nicméně ještě o něco výjimečnější neboť ji režisér vytvořil tentokrát přímo pro brněnskou operu. Kostýmy navrhla Annemarie Woods, scénu vytvořil Radu Boruzescu. V roli skladatele Živného se představili Philip Sheffield (starý Živný) a Enrico Casari (mladý Živný), jeho osudovou lásku Mílu Válkovou ztvárnila Alžběta Poláčková a její matku Natascha Petrinsky. Jako dr. Suda vystoupil Peter Račko, jako malíř Lhotský Jan Šťáva a Lukáš Bařák propůjčil svůj hlas postavě Konečného. Hudebního nastudování je dílem Marko Ivanoviće, který včerejší premiéru také řídil.  více

Doufejme, že nedělní koncert k patnáctiletému výročí velké muziky brněnského Dětského národopisného souboru Valášek, nebude poslední akcí, kterou měnící se vládní nařízení povolí. Pokud by tomu tak nedejbože bylo, jednalo by se o rozloučení důstojné.  více

Nově postavený kostel na brněnském sídlišti Lesná inspiroval flétnistku Martinu Komínkovou k vytvoření alba Resonance. Obal CD zdobí fotografie stropu chrámu, který hraje všemi barvami duhy. Podobně barevné je i samotné album, na kterém hudebnice používá několik různých typů fléten.  více

Do luxusního berlínského hotelu roku 1929 zavede diváky nový muzikálový titul Městského divadla Brno. Na zdejší Hudební scéně se včera odehrála česká premiéra už zjara připravovaného titulu Grand Hotel. Čeká vás pulsující příjemná retro podívaná, v níž se nešetří chytlavými swingujícími melodiemi ani emocemi všeho druhu.  více

Nejčtenější

Kritika

Závěrečný koncert festivalu Janáček Brno 2020 sliboval velkolepé finále. Janáčkovo divadlo mělo hostit Bamberské symfoniky s jejich šéfdirigentem a brněnským rodákem Jakubem Hrůšou. Když se protivirová opatření rozjela naplno, zdálo se, že večer s díly Leoše Janáčka a Richarda Strausse bude muset být zrušen a konec festivalu vyšumí do ztracena. Bamberští symfonikové se však koncertu vzdát nechtěli, a tak společně s organizátory festivalu připravili živý stream nezměněného programu přímo z koncertní síně v Bamberku. V české premiéře zazněla Velká suita z opery Příhody lišky Bystroušky v dirigentově úpravě, druhou polovinou programu se stala Alpská symfonie Richarda Strausse.  více