Jazz goes to Janáček vol. 2 – a ne vždy se potkají

Jazz goes to Janáček vol. 2 – a ne vždy se potkají

Fascinující předělávku Sinfonietty pod taktovkou norského trumpetisty a aranžéra Didrika Ingvaldsena nabídl druhý koncert ze série Jazz goes to Janáček v rámci festivalu Janáček Brno. Přinesl však také o poznání méně vydařený projekt Polajka uskupení Nikolaj Nikitin Ensemble.

Po vydařeném čtvrtečním koncertu Emila Viklického a Ivy Bittové doprovázené OK Percussion Duo v Mahenově divadle mohli brněnští příznivci fúze (nejenom) jazzu s hudbou Leoše Janáčka očekávat další významnou událost. Početná česko–norská formace vedená Didrikem Ingvaldsenem je v Brně díky vazbám na místní jazzovou scénu vidět docela často (v poslední době projekt NOCZ s již zmíněnou Ivou Bittovou). Však také budila respekt již při nástupu na pódium nejen velikostí, ale třeba i zdvojenou bicí soupravou.

Janáčkova Sinfonietta nepřitahuje zájem umělců mimo sféru klasické hudby poprvé. Za zmínku rozhodně stojí její první věta v podání prog–rockových Emerson, Lake & Palmer z roku 1970. Ingvaldsenovo čerpání motivů ze slavné orchestrální skladby bylo o poznání volnější než u výše zmíněné kapely a mohlo by leckterého skalního příznivce Leoše Janáčka popudit. Šlo však o výjimečný zážitek. Soubor výborně balancoval mezi sofistikovanou strukturovaností a improvizovanými plochami.

Už v ambientním vstupu se líbivou vokalízou představila Elisabeth Nygård – u které se pro její přístup ke zpěvu a barvu hlasu vysloveně nabízí srovnání s Björk. Nygård však není žádnou plagiátorkou a ve zpěvu jde vlastní cestou. V rámci svého velkého rozsahu střídá hrdelní hlas s falzetem. V místech, kde se její hlas zdá poněkud tenkým, vše dohání perfektním intonováním, zejména v unisono pasážích s instrumentalisty (znamenitě v souzvucích s Ingvaldsenovým sametovým tónem). Ve výsledku je však Nygård nanejvýš výrazná i v překotném scatu nepostrádá kultivovanost.

Zdvojené bicí nebyly pro Didrik Ingvaldsen Orchestra laciným efektem, který zaujme jen prvních pár minut, ale kapitálem, se kterým band–leader sofistikovaně pracoval po celý večer. Bubeníci Dag Magnus Narvesen i Tomáš Hobzek hráli tu zvlášť, tu dohromady. Prakticky neustále přinášeli něco nového a chytlavého – ať už to byly tutti funkové pasáže, či volné sólování vůči sobě navzájem. Fantastické byly přechody celé kapely od Janáčkových motivů (které tady byly zřetelné a v souzvucích vesměs libozvučné) k freejazzovému šílenství v bebopovém tempu. Ve volně vystavěných sólech na sebe upozornil Ingvaldsenův dlouhodobý partner na (nejenom brněnské) scéně, saxofnista Radim Hanousek.

Původní instrumentací ústředních melodií v Sinfoniettě šel Janáček před devadesáti lety Ingvaldsenovi naproti – o aranž pro trubku a saxofony si melodie přímo říkají. Jediným nedostatkem vystoupení bylo přílišné akustické upozadění klavíru. Posluchači v zadních řadách si tak nemohli do sytosti vychutnat hru pianisty Jaroslava Šťastného.

S textem, posouvající charakter skladby blízko k jazzovým standardům, dostala Sinfonietta (nebo spíš to, co si z ní Ingvaldsen vytáhl) zcela nový rozměr. Nemá smysl diskutovat, jestli by se Janáčkovi takovéto nakládání s jeho tvorbou pozdávalo. Důležitý je způsob, jakým Didrik Ingvaldsen Orchestra s inspirací pracuje a jakou přidanou hodnotu oproti pouhé aranži nabízí.

S přestávkou jakoby se veškerá energie a invence vytratila. Pětičlenné těleso Polajka, pojmenované po jedné z Janáčkových Moravských lidových písní nebylo dramaturgicky nejlepší volbou. Skupina budila rozpaky z mnoha důvodů. Klasicky školený hlas Evy Šuškové a civilní (byť sám o sobě velmi příjemný) projev Róberta Pospiše zněli dohromady nesourodě. Seskupení působilo jakoby se nemohlo rozhodnout, kterým směrem „svého Janáčka“ vyšle. Za nešťastné lze považovat i aranžérské rozhodnutí potlačit agogiku a držet se pouze metra. Při volbě elektrické kytary pro doprovod (v podání Martina Sillay byla velmi citlivou) se najednou dostaví dojem, že by Polajka měla mít rytmickou sekci „kompletnější“ – přidat však do nich bicí, bude kapela znít jako Čechomor. A to bych jak Polajce, tak festivalovému publiku nepřál. Polajka není v žádném případě špatná kapela, jen její zařazení právě na festival Janáček Brno bylo diskutabilní. Dramaturgickou propast mezi folkovou Polajkou a jazzovou exhibicí v první polovině večera bohužel, nezachránily ani skvělé klavírní figury Borise Lenka v poslední skladbě.

Soubory Polajka a Nikolaj Nikitin Ensemble vydaly desku Tales From My Diary s janáčkovským repertoárem dohromady. Společně také vystupují. Včerejší koncert však odehrály jako dvě oddělená tělesa, což ve výsledku neprospělo nikomu z nich. Druhé ze jmenovaných těles se nicméně jazzu věnovalo více – velká očekávání se pojila zejména s osobou kontrabasisty Miroslava Vitouše, prominentní persony jazzového světa. Ten úpravám přidával na atmosféričnosti používáním umělých efektů na svém busettu. Nikolaj Nikitin Ensemble se zaměřili na Janáčkův cyklus Po zarostlém chodníčku, kde pracovali zejména s předáváním hlavních nápěvů mezi jednotlivými nástroji. Ačkoliv bubeník Marián Ševčík a pianista Luboš Šrámek svojí invencí kapelu drželi nad vodou, koncert ansámblu nepřekypoval energií a ve výsledku vyzněl trochu naprázdno. Z pódia pospíchající Miroslav Vitouš budil také pocity přinejmenším smíšené.

Včerejší koncert lze označit přívlastkem nevyvážený. Didrik Ingvaldsen Orchestra v první polovině však zasytili znamenitě. Další příležitost vidět zlomek muzikantů z Ingvaldsenova excelujícího ansámblu ve formaci NOCZ mají zájemci už dnes v klubu Ebisu v 19 hodin.

Foto (c) Janáčkova opera NdB / Jakub Jíra

Návštěvníci hudebního festivalu Concentus Moraviae měli včera večer jedinečnou možnost být u setkání několika světových kultur – nenásilného souznění evropské, indické a arabské hudební tradice. V hustopečském kostele sv. Václava a Anežky České představili zpěvačka Ghalia Benali, gambistka a zpěvačka Romina Lischka a kontrabasista a hráč na chitarru battente Vincent Noiret skladby francouzských gambistů Antoinea Forqueraye, Monsieura de Sainte-Colombe a Marina Maraise uvedené do kontextu arabských melodických struktur maqam a indických rág. Koncert Volání k modlitbě se stal hudebním rozjímáním – meditací oprošťující posluchače od lety budovaného kulturního rámce a hledáním jednoty pod nánosem zdánlivé rozdílnosti.  více

Jedním z prvních večerů, který milovníci vážné hudby mohli po dlouhé pandemicky vynucené pauze navštívit (ve vnitřních prostorách), se stal sobotní koncert Šarlatové Benátky festivalu Concentus Moraviae s houslistkou, flétnistkou a klavíristkou Annou Fusek a loutnistou a theorbistou Gianlucou Geremia. Chronologicky sestavený program představil návštěvníkům kostela Všech svatých v Moravském Krumlově díla skladatelů z počátku 16. století, počátky nového stylu i skladby mistrů pozdního baroka.  více

Rok 2020 by většina hudebníků, ty jazzové nevyjímaje, asi nejraději vymazala ze života: v naplněném (a následně proškrtaném) diáři zůstalo pár koncertů na prázdniny, tradiční velké festivaly včetně brněnského JazzFestu se nekonaly nebo proběhly v okleštěné formě. Hudebníci, kteří plánovali uvést nové projekty, se místo do klubů a sálů vydali před kamery. Ochutnávky z jednotlivých skladeb servírovali imaginárnímu publiku pomocí virtuálních streamů. Přesto (nebo vlastně právě proto) se v Čechách a na Moravě velmi rozmanitá jazzová muzikantská komunita dopracovala k nevídanému rekordu šedesáti vydaných alb – a to jsme nezapočítali projekty slovenských hudebníků usazených u nás. Kvůli zrušenému JazzFestu jsme bohužel přišli například o jedinečnou pódiovou prezentaci zhudebněného životního příběhu čerstvého sedmdesátníka Františka Uhlíře i další z mezinárodních sestav Invisible Wiorld invenčního basisty Tomáše Lišky. Naopak velmi skrytě a nenápadně v Brně hraje a tvoří nedávný absolvent jazzové katedry JAMU Peter Korman – a právě jeho debutovým albem naši reflexi začneme.  více

Právě dnes - tedy 19. května - začíná ve Valašském Meziříčí událost, na kterou se všichni cimbalisté téměř z celého světa těší už dva roky. Jde o 14. ročník Mezinárodního festivalu cimbálu, který se každý lichý rok v tomto městě koná již od roku 1995. Letos bude kvůli pandemické situaci vpravdě skromnější a organizátoři budou některé z koncertů streamovat. Jiné bude přenášet Český rozhlas Vltava a Český rozhlas Brno. Hráč na cimbál Michal Grombiřík byl letos přijatý jako první cimbalista v historii na Katedru jazzové interpretace na JAMU. Jaká je cesta od lidové písničky, přes klasickou hudbu až k jazzu a co přesně bude na zmíněném cimbálovém festivalu dělat? O tom všem jsme si povídali.  více

Milovníkům komorní hudby nejspíše nebude třeba představovat cyklus koncertů Štěpán Filípek & Friends (dříve známo jako Štěpán Filípek a jeho hosté) hlouběji. Původně open-air projekt pořádaný festivalem Léto na Staré radnici stavěl díla světových autorů po bok současným brněnským skladatelům. Po letech vývoje se cyklus osamostatnil, podoba jeho dramaturgie se však nezměnila. Změnila se však forma – živý koncert sdílela na svém YouTube kanálu platforma NOWA – New Open Way of Arts. Violoncellista, propagátor soudobé hudby a organizátor cyklu Štěpán Filípek si na sobotní (15. Května) vystoupení pozval houslistku Olgu Šroubkovou a slovenského klavíristu a dirigenta Ondreje Olose. Program večera tvořilo Klavírní trio Miloslava Ištvana, skladba Štěpána Filípka Sen o Gabrielovi pro sólový klavír a Klavírní trio č. 2, Op. 100 Franze Schuberta.  více

Přestože také kultura vyhlíží pozvolné rozvolňování protiepidemických restrikcí, úterní koncert komorního tělesa Ensemble Opera Diversa v brněnské vile Löw-Beer se ještě musel obejít bez přítomnosti obecenstva. Pohyb – dokonce ani tanec – však na programu hudebního večera s tematickým názvem Movere (lat. hýbat se) nechyběl. Kromě hudebníků orchestru Ensemble Opera Diversa a hostujícího violoncellisty Jozefa Luptáka totiž vystoupili také tanečníci Kristýna Křemenáková a Martin Dvořák z tanečně-hudebně-divadelního souboru ProART Company, který koncert na svém YouTube kanálu posluchačům streamoval. O hudební nastudování a vedení orchestru se postarala dirigentka ansámblu Gabriela Tardonová. Živý přenos režírovali Martin a Jana Vágnerovi a Alex Lapin.  více

Umělecké jméno Ód evokuje zpěv, vyprávění, poezii, ódy… Zároveň jde o návod, jak v češtině vyslovit křestní jméno protagonistky, v Brně usazené francouzské zpěvačky Aude Stulírové Martin. Na Moravě žije už deset let, česky mluví výborně. Spoluzakládala kapelu Šarivary a divadelní spolek Le Cabaret Nomade, byla dramaturgyní festivalu Bonjour Brno. Bébé Lune je její druhé album. A její aktuální album s ukolébavkami z celého světa vzniklo díky vítězství v soutěži inovativních projektů Expats for Brno. Třebaže jde tedy o projekt svým obsahem mezinárodní, s Brnem souvisí velmi úzce.  více

Jedním z mála pozitiv jinak utrápeného muzikantského roku 2020 je nebývale bohatá česká jazzová sklizeň: za poslední rok vyšlo šedesát(!) alb a projektů buď čistě jazzových, nebo jazzem významně dotčených. Mnohé z těch nejvýše oceňovaných jsou různými způsoby propojeny s Brnem – kupříkladu debutová Bigbandová elektronika stále výraznějšího Cotatcha Orchestra a rovněž v pořadí druhé album ansámblu Dust in the Groove testující hranice vážné hudby a jazzu prostřednictvím vytříbené improvizace. Obě alba propojuje mimo jiné basklarinetista, saxofonista, skvělý autor a improvizátor Radim Hanousek. Šíře jeho tvůrčího záběru mimo jiné prolíná soudobou vážnou hudbu s experimentálními fúzemi na hranici jazzu s akcentem na různé podoby improvizace. Pro Bachův varhanní podzim 2017 zkomponoval na improvizaci založené jazzové variace na Bachovu Arii. Skladba pro jazzový orchestr It Could Happen vyhrála skladatelskou soutěž Karla Kraugartnera v ročníku 2018. Zatímco v řadě kapel své hudební minulosti i současnosti Hanousek tříbil své interpretační a improvizační dovednosti (mj. Gulo čar, mezinárodní kvartety NOCZ a Fabio Delvo´RootsDidrik Ingvaldsen Ensemble i bigband Cotatcha Orchestra), stále živý organismus ansámblu Dust in the Groove nabízí reflexi všech tří stránek jeho muzikantské osobnosti – autorské, interpretační a improvizační. Vyprávěli jsme si, kudy se ubíraly jeho životní cesty nejen hudební.  více

Před více než dvaceti lety při Základní umělecké škole v Uherském Hradišti vznikla cimbálová muzika Harafica. Pro většinu hudebních fanoušků je známá svými neobvyklými úpravami lidových písní, výbornými výkony muzikantů, vyprodanými koncerty, ale také nezvyklými fúzemi žánrů. A právě o jejich posledním crossoverovém projektu jsem se bavila s hudebním režisérem a cimbalistou muziky Harafica Petrem Gablasem, z jehož pera jsou všechny hudební úpravy, které v něm můžeme slyšet. Jde o jejich nové album, které nese název Harafica Symphonic. Propojení tradiční lidové hudby s mohutným zvukem Janáčkovy filharmonie Ostrava s brněnským dirigentem Robertem Kružíkem. Můžete na něm slyšet staré texty ze sbírek Františka Sušila, janáčkovské motivy i zpěv dvou zajímavých hostů.  více

Kdo zná B-Side Band především z interpretace světových hitů se zpěvem Vojtěcha Dyka, případně z loňského alba Folk Swing, bude možná novým nastudováním Missy Jazz Jaromíra Hniličky překvapen. Málokterá skladba je však s tímto brněnským big bandem spojena tak pevně jako právě legendární Hniličkova Jazzová mševíce

U příležitosti svých loňských 66. narozenin vydal dokumentarista, písničkář, hudebník, divadelník a spisovatel Jiří Vondrák dvojalbum, které je spíše (téměř) reprezentativním průřezem jeho hudebními aktivitami než výběrem největších hitů. Více než o „best of“ jde o zajímavou směs typu „od hitů k raritám“, od starých písní k novým a od folku k bigbítu. Výborná příležitost pro základní seznámení s Vondrákem coby renesanční osobností brněnské scény, díky jinde nevydaným nebo stěží sehnatelným nahrávkám nepostradatelná kolekce pro sběratele a v neposlední řadě 2CD, jehož minimálně první polovina se moc dobře poslouchá.  více

Tramp-swingová kapela s brněnskými kořeny Hajcman (název je odvozený z pojmenování důlní ocelové výztuže odkazuje k zálibě frontmana, jeskyňáře Martina Škrobáka; jeho první kapela se ostatně jmenovala Stalaktit) vydala očekávané debutové album Jednou to bude. Kdo předpokládal, že půjde o autorský projekt, tipoval správně. Ovšem nikoliv z pera členů kapely, přestože malá dvoupísňová ochutnávka od Martina Škrobáka dává naději na další desku poskládanou z vlastního autorského zpěvníku. Gros debutové písňové kolekce plánované více než desetiletí pochází ze šuplíku Jaroslava Velinského alias Kapitána Kida. Tato legenda trampské písně je i Martinův dlouholetý kamarád, spolupracovník a vzor. Jak je popsáno ve sleevenote k albu i k připojenému zpěvníčku, nahrávku „prastarých vykopávek“ plánoval Kapitán Kid už kolem roku 2005 ještě s předchozí Škrobákovou kapelou Banjo Gang. Ke společnému nahrávání s Martinem a jeho kamarády nakonec došlo, ovšem přednost dostaly Velinského nejznámější trampské hity na CD Tempo di kůň (vyšlo 2007). Na již provedenou inventuru šuplíků a Kapitánem Kidem revidovaný předvýběr tak přišel čas až několik let po autorově smrti – jde tedy víceméně o hold váženému autorovi.  více

V rámci týdenního hudebního maratonu Please, do not disturb, který se uskutečnil 15.–21. března, navštívilo komorní těleso Brno Contemporary Orchestra pod taktovkou Pavla Šnajdra sedm brněnských hotelů. V nich dalo zaznít výběru z děl současných hudebních skladatelů. Projekt, který vznikl ve spolupráci s platformou Terén – Pole performativního umění, však nechtěl být pouhým záznamem koncertů. A tak měl každý večer své tematické ukotvení, režii i herce. O prvních čtyřech „hotelových toulkách“ jsme referovali v předchozí recenzi – dnes je na řadě závěrečná hotelová trojice.  více

Zatímco koncertní sály a operní domy zejí prázdnotou, v sedmi brněnských hotelích bylo díky komornímu tělesu Brno Contemporary Orchestra pod taktovkou Pavla Šnajdra a platformě Terén – Pole performativního umění neobvykle rušno. Každý večer v týdnu od 15. do 21. března měli milovníci moderní artificiální hudby možnost navštívit prostřednictvím služby YouTube jeden z vybraných hotelů. Mohli se nechat pohltit nejen přízračnou atmosférou prázdných pokojů a chodeb, ale také pestrou dramaturgií spojenou s netradičním vizuálním uchopením. Cyklus Please, do not disturb, jak svůj počin Brno Contemporary Orchestra a Terén nazvali, nesestával pouze z tradičních koncertních záznamů. Každým večerem totiž prostupovala ještě samostatná „příběhová“ linka, která někdy přímo, jindy jen zpovzdálí interagovala s hudebníky či samotným prostorem.  více

Kulturní svět stále hledá cesty, jak krásy hudby přenést z prázdných sálů k divákům doma. V rámci možností se to ale naštěstí daří a před umělci se otevírají nové výzvy. Jednu takovou pokořilo půvabné dámské trio Drei Engeln, když do virtuálního světa vyslalo svůj první streamovaný koncert, který ale ze svého brněnského působiště přeneslo do kostela Všech svatých v Rožnově pod Radhoštěm. Téměř hodinový program zaměřený převážně na barokní skladby obsahoval stylově i tematicky pestrou nabídku ve zpěvně-cembalovém obsazení.  více

Nejčtenější

Kritika

Návštěvníci hudebního festivalu Concentus Moraviae měli včera večer jedinečnou možnost být u setkání několika světových kultur – nenásilného souznění evropské, indické a arabské hudební tradice. V hustopečském kostele sv. Václava a Anežky České představili zpěvačka Ghalia Benali, gambistka a zpěvačka Romina Lischka a kontrabasista a hráč na chitarru battente Vincent Noiret skladby francouzských gambistů Antoinea Forqueraye, Monsieura de Sainte-Colombe a Marina Maraise uvedené do kontextu arabských melodických struktur maqam a indických rág. Koncert Volání k modlitbě se stal hudebním rozjímáním – meditací oprošťující posluchače od lety budovaného kulturního rámce a hledáním jednoty pod nánosem zdánlivé rozdílnosti.  více