Jazz goes to Janáček vol. 2 – a ne vždy se potkají

Jazz goes to Janáček vol. 2 – a ne vždy se potkají

Fascinující předělávku Sinfonietty pod taktovkou norského trumpetisty a aranžéra Didrika Ingvaldsena nabídl druhý koncert ze série Jazz goes to Janáček v rámci festivalu Janáček Brno. Přinesl však také o poznání méně vydařený projekt Polajka uskupení Nikolaj Nikitin Ensemble.

Po vydařeném čtvrtečním koncertu Emila Viklického a Ivy Bittové doprovázené OK Percussion Duo v Mahenově divadle mohli brněnští příznivci fúze (nejenom) jazzu s hudbou Leoše Janáčka očekávat další významnou událost. Početná česko–norská formace vedená Didrikem Ingvaldsenem je v Brně díky vazbám na místní jazzovou scénu vidět docela často (v poslední době projekt NOCZ s již zmíněnou Ivou Bittovou). Však také budila respekt již při nástupu na pódium nejen velikostí, ale třeba i zdvojenou bicí soupravou.

Janáčkova Sinfonietta nepřitahuje zájem umělců mimo sféru klasické hudby poprvé. Za zmínku rozhodně stojí její první věta v podání prog–rockových Emerson, Lake & Palmer z roku 1970. Ingvaldsenovo čerpání motivů ze slavné orchestrální skladby bylo o poznání volnější než u výše zmíněné kapely a mohlo by leckterého skalního příznivce Leoše Janáčka popudit. Šlo však o výjimečný zážitek. Soubor výborně balancoval mezi sofistikovanou strukturovaností a improvizovanými plochami.

Už v ambientním vstupu se líbivou vokalízou představila Elisabeth Nygård – u které se pro její přístup ke zpěvu a barvu hlasu vysloveně nabízí srovnání s Björk. Nygård však není žádnou plagiátorkou a ve zpěvu jde vlastní cestou. V rámci svého velkého rozsahu střídá hrdelní hlas s falzetem. V místech, kde se její hlas zdá poněkud tenkým, vše dohání perfektním intonováním, zejména v unisono pasážích s instrumentalisty (znamenitě v souzvucích s Ingvaldsenovým sametovým tónem). Ve výsledku je však Nygård nanejvýš výrazná i v překotném scatu nepostrádá kultivovanost.

Zdvojené bicí nebyly pro Didrik Ingvaldsen Orchestra laciným efektem, který zaujme jen prvních pár minut, ale kapitálem, se kterým band–leader sofistikovaně pracoval po celý večer. Bubeníci Dag Magnus Narvesen i Tomáš Hobzek hráli tu zvlášť, tu dohromady. Prakticky neustále přinášeli něco nového a chytlavého – ať už to byly tutti funkové pasáže, či volné sólování vůči sobě navzájem. Fantastické byly přechody celé kapely od Janáčkových motivů (které tady byly zřetelné a v souzvucích vesměs libozvučné) k freejazzovému šílenství v bebopovém tempu. Ve volně vystavěných sólech na sebe upozornil Ingvaldsenův dlouhodobý partner na (nejenom brněnské) scéně, saxofnista Radim Hanousek.

Původní instrumentací ústředních melodií v Sinfoniettě šel Janáček před devadesáti lety Ingvaldsenovi naproti – o aranž pro trubku a saxofony si melodie přímo říkají. Jediným nedostatkem vystoupení bylo přílišné akustické upozadění klavíru. Posluchači v zadních řadách si tak nemohli do sytosti vychutnat hru pianisty Jaroslava Šťastného.

S textem, posouvající charakter skladby blízko k jazzovým standardům, dostala Sinfonietta (nebo spíš to, co si z ní Ingvaldsen vytáhl) zcela nový rozměr. Nemá smysl diskutovat, jestli by se Janáčkovi takovéto nakládání s jeho tvorbou pozdávalo. Důležitý je způsob, jakým Didrik Ingvaldsen Orchestra s inspirací pracuje a jakou přidanou hodnotu oproti pouhé aranži nabízí.

S přestávkou jakoby se veškerá energie a invence vytratila. Pětičlenné těleso Polajka, pojmenované po jedné z Janáčkových Moravských lidových písní nebylo dramaturgicky nejlepší volbou. Skupina budila rozpaky z mnoha důvodů. Klasicky školený hlas Evy Šuškové a civilní (byť sám o sobě velmi příjemný) projev Róberta Pospiše zněli dohromady nesourodě. Seskupení působilo jakoby se nemohlo rozhodnout, kterým směrem „svého Janáčka“ vyšle. Za nešťastné lze považovat i aranžérské rozhodnutí potlačit agogiku a držet se pouze metra. Při volbě elektrické kytary pro doprovod (v podání Martina Sillay byla velmi citlivou) se najednou dostaví dojem, že by Polajka měla mít rytmickou sekci „kompletnější“ – přidat však do nich bicí, bude kapela znít jako Čechomor. A to bych jak Polajce, tak festivalovému publiku nepřál. Polajka není v žádném případě špatná kapela, jen její zařazení právě na festival Janáček Brno bylo diskutabilní. Dramaturgickou propast mezi folkovou Polajkou a jazzovou exhibicí v první polovině večera bohužel, nezachránily ani skvělé klavírní figury Borise Lenka v poslední skladbě.

Soubory Polajka a Nikolaj Nikitin Ensemble vydaly desku Tales From My Diary s janáčkovským repertoárem dohromady. Společně také vystupují. Včerejší koncert však odehrály jako dvě oddělená tělesa, což ve výsledku neprospělo nikomu z nich. Druhé ze jmenovaných těles se nicméně jazzu věnovalo více – velká očekávání se pojila zejména s osobou kontrabasisty Miroslava Vitouše, prominentní persony jazzového světa. Ten úpravám přidával na atmosféričnosti používáním umělých efektů na svém busettu. Nikolaj Nikitin Ensemble se zaměřili na Janáčkův cyklus Po zarostlém chodníčku, kde pracovali zejména s předáváním hlavních nápěvů mezi jednotlivými nástroji. Ačkoliv bubeník Marián Ševčík a pianista Luboš Šrámek svojí invencí kapelu drželi nad vodou, koncert ansámblu nepřekypoval energií a ve výsledku vyzněl trochu naprázdno. Z pódia pospíchající Miroslav Vitouš budil také pocity přinejmenším smíšené.

Včerejší koncert lze označit přívlastkem nevyvážený. Didrik Ingvaldsen Orchestra v první polovině však zasytili znamenitě. Další příležitost vidět zlomek muzikantů z Ingvaldsenova excelujícího ansámblu ve formaci NOCZ mají zájemci už dnes v klubu Ebisu v 19 hodin.

Foto (c) Janáčkova opera NdB / Jakub Jíra

Stále žasnu nad tím, jak hluboká je studna nápadů Martina Kyšperského, potažmo celé jeho kapely Květy. Vždyť jen v roce 2017: Martin převzal Anděla za sólovou desku Vlakem. S Květy skvěle sehrál roli svazácké kapely a zpíval své autorské „normalizační“ hity v seriálu Svět pod hlavou (který o rok později zaslouženě obdržel Českého lva). Květy v nové sestavě s Ondřejem Kyasem vydaly skvělou desku Komik do půl osmé (mrzí mě, že Anděl ji minul, ale na vině je podle mě zredukování počtu žánrových cen a „lehký“ chaos v nové bezbřehé škatulce Alternativa). Vyšla kniha Průvodce po albech a historii kapely Květy a spolu s ní ještě jedno řadové album Spí vánoční pták. A mezitím Květy spustily projekt YM, v jehož rámci se všichni tři členové představí se skladbami v určitém nečekaném žánru. Začal to opět Martin Kyšperský s programem country písní – veřejná premiéra s hostujícím Petrem Uvirou proběhla ve vysílání Radia Proglas v prosinci 2017. Na rok 2018 jsou připraveny elektronické písně Aleše Pilgra a poté snad i folktronica Ondřeje Kyase.  více

Temperament i emoce romské hudby jsou všeobecně známým faktem. Se stejnou vervou a pozitivní energií vzniklo v roce 2016 také komunitní nahrávací studio Amaro records. Celý dobrovolnický projekt vznikl za podpory a garance organizace IQ Roma servis. Odpovědnou osobou a dobrým duchem je Petra Borovičková, sama výborná zpěvačka a členka několika kapel. Strůjcem myšlenky byl Gejza Horváth, přední romský hudebník, který již dříve vedl kurzy pro mladé romské muzikanty. Spatřoval v nich obrovský potenciál.  více

Když umělec tvrdí, že vymyslel nový hudební žánr, může to znít nabubřele. Ale lze to vnímat i jako známku určité bezradnosti („nevím, kam bych se zaškatulkoval“) nebo do třetice jako vtipnou hru. A i když to Kurt Rosenwinkel se svým albem Caipi myslí vážně, přikláním se k třetí variantě. Jeho směs jihoamerických rytmů, jazzu, rocku a popu skutečně nelze jedním slovem definovat a pojmenování podle brazilského nápoje caipirinha („A je to opravdu moc dobré pití,“ zdůrazňuje kytarista) je vtipné a funkční zároveň. Brněnská premiéra Rosenwinelova „nového žánru“ byla svým způsobem také hravá, ale především profesionální a dobrodružná.  více

Své česko-slovenské turné zakončila na brněnské Flédě kapela Billy Barman ze Slovenska. Tato série koncertů byla zajímavá nejen svoji čistě akustickou podobou, ale zejména propojením s pěti zpěvačkami SĹUKu (Slovenský ľudový umelecký kolektív). Tato fúze populární hudby a folkloru vznikla původně pro festival Tatra Flowers. Její nebývalý úspěch však způsobil, že se hudebníci rozhodli repertoár rozšířit a představit se nejen na domácí slovenské půdě, ale také u českých sousedů.  více

„Věděl jsem, s kým bych rád spolupracoval, a podle toho jsem se snažil sestavit kapelu, která by měla příjemný zvuk,“ řekl v roce 2015, krátce po vydání svého zásadního alba Living Being, francouzský akordeonista Vincent Peirani. V té době měl za sebou několik zajímavých akustických projektů včetně alba se saxofonistou Emilem Parisienem a v tomto stylu pokračoval i nadále. V roce 2016 vzniklo příjemné CD duetů s pianistou Michaelem Wollným a nedávno spolupracoval s klavíristou Stefanem Bollanim a s Berlínskou filharmonií na albu Mediterraneo, inspirovaném klasickou hudbou. Projekt Living Being je však úplně jiného charakteru, je zhmotněním akordeonistovy představy o elektrické hudbě na pomezí jazzu, rocku a dalších žánrů. A právě s tímto programem Peirani a jeho kapela přijeli do brněnského divadla Husa na provázku.  více

V sobotu 14. dubna se v Dělnickém domě v Brně-Židenicích uskutečnilo tradiční vystoupení souboru Javorník a jeho hostů. V roli hosta se představil soubor Olšava z Uherského Brodu. Historie těchto dvojkoncertů se datuje od roku 2003, od té doby se na jednom pódiu vystřídalo již třináct folklorních souborů.  více

„Historie kapely Gazdina roba sahá až do 90. let minulého století, kdy se většina dnešních členů potkávala v brněnských regionálních kapelách. […] Gazdina roba fungovala dlouhá léta jako studiový projekt. Zásadní zlom nastává až po deseti letech existence, završené v roce 2004 vydáním prvního regulérního alba s příznačným názvem Deset let jsme se neviděli. […] V roce 2017 vydala kapela druhé album První poslední.“  Tolik základní údaje z webu www.gazdinaroba.cz. Suchá fakta, z nichž zdaleka není zřejmé, že Gazdina roba, tak trochu utajená kapela na brněnské scéně, patří v žánru rockového písničkářství, k němuž se hlásí, ke špičkám. Hudební energie se v jejím případě dokonale pojí s poetikou textů.  více

Po opulentním představení Avishaie Cohena se JazzFestBrno o víkendu vrátil do skromnějšího, takřka klubového prostředí Divadla Husa na provázku. Slušelo jak pódiové sestavě skvělých multižánrových hudebníků Blue Shadows s hostujícím zpěvákem Jamesem Harriesem, tak pozoruhodnému ansámblu obnoveného projektu kontrabasisty Tomáše Lišky Invisible World.  více

„Doteď jsem nahrával instrumentální alba – nikoli bez výjimky, ale z velké většiny instrumentální. Toto je opravdu první deska, na které zpívám od začátku až do konce, ve sto procentech písní, což je pro mne velká změna. Ale potřeboval jsem takový krok udělat. Udělal jsem si tu radost, že jsem natočil písňové album,“ řekl mi před několika málo měsíci v telefonickém rozhovoru izraelský kontrabasista Avishai Cohen. Hovořili jsme samozřejmě o jeho aktuálním albu 1970, na kterém klade vedle sebe své autorské písně inspirované populární hudbou 70. let, klasiku Eddieho Palmieriho Vamos Pa’l Monte, americký gospel Motherless Child nebo lidové písně z Předního východu. Album 1970 je v jeho kontextu příklonem k popovému jazyku možná výjimečné, ale současně odkazuje i ke kontrabasistově osobní historii, k jeho lásce k jazzu a tradiční židovské hudbě. Aktuální turné, jehož součástí byl koncert v brněnském Boby centru v rámci festivalu JazzFestBrno, sice s tématem alba koresponduje, ale částečně se od něj liší. Je ještě popovější a překvapuje i poučené posluchače.  více

Jít proti názoru většiny je již ze samé podstaty nepopulární. Představuje-li navíc ona většina nadšené, skandující a ve stoje tleskající publikum, pak je kritikova dušička menší než jeho obliba u výkonných umělců. A přesto je někdy potřeba vstát – nebo v některých případech zůstat sedět. Předposlední koncert Velikonočního festivalu duchovní hudby, na kterém zazněly části mešního oratoria od významných skladatelů 14. a 15. století, nabídl sice mnoho kvalitních a vybroušených prvků, to vše však po boku neméně problematických hudebních ploch. O provedení se postaral soubor Mala Punica pod vedením Pedra Memelsdorffa. Díla Mattea de Perugia, Antonia Zacara da Teramo a dosud neznámých skladatelů rozezněla ve čtvrtek večer prostory brněnské baziliky Nanebevzetí Panny Marie.  více

Rozestupy mezi jednotlivými řadovými alby skupiny Cimbal Classic se zvětšují. Tentokrát museli fanoušci melodických písniček Dalibora Štrunce na novinku čekat osm let (předtím pět). V mezidobí však kapela a především její principál nezaháleli. V roce 2010 vzniklo CD Betlém s písněmi z představení Městského divadla Brno, v roce 2013 skupina natočila zvláštní instrumentální album Melodies From Around The Globe se 46 pouze půldruhé minuty dlouhými melodiemi ze zemí, které se tehdy účastnily biatlonového mistrovství v Novém Městě na Moravě. A v roce 2016 vyšlo autorské „vážné“ album Dalibora Štrunce Malované na cimbál se skladbami v interpretaci tří mladých cimbalistek, Štruncových žákyň. V roce 2016 však Dalibor Štrunc také slavil padesáté narozeniny a téma zrání, bilancování a – nebojme se to pojmenovat – počínajícího stárnutí předznamenává novinkovou desku. Úvodní píseň Padesátý první – ano, co rok, to jeden „bratříček“ – je totiž právě o tom, že „už toho kňourání a stesků bylo dost“ a že „až nás bude šedesát, to teprve bude věk“. Ostatně propojení rozverného charakteru se štruncovsky silnou melodií a vynikajícími aranžemi dělá právě z této písně jeden z nejsilnějších momentů nejen tohoto alba, ale celé diskografie kapely.  více

Oratorium Janovy pašije skladatele Johanna Sebastiana Bacha představuje jeden z nezpochybnitelných klenotů světové hudební literatury. Mnoho dirigentů se snaží překvapit posluchače novým, svěžím, energickým a výrazově bohatým uchopením skladatelovy hudby. Mezi tělesa, která tuto nelehkou výzvu dobrovolně přijímají, patří i Czech Ensemble Baroque pod vedením dirigenta a uměleckého vedoucího Romana Válka. V jejich provedení zaznělo jedno z nejznámějších a nejinterpretovanějších Bachových děl přímo na Velký pátek v brněnském kostele Neposkvrněného Početí Panny Marie.  více

S podtitulem Zůstaňte zde a bděte se mnou včera nabídnul Velikonoční festival duchovní hudby další z koncertů a to v kostele svatého Augustina. K uvedení Vigilie pro šest hlasů a instrumentální soubor Wolfganga Rihma přizval festival dva renomované německé soubory – Ensemble Musikfabrik a vokální sexteto Singer Pur, pro které bylo dílo zkomponováno. Za bravurním provedení nesmírně drásavé skladby stál dirigent Christian Eggen.  více

Velikonoční festival duchovní hudby ve svém druhém dni nabídnul v kostele Neposkvrněného početí panny Marie na Křenové ulici Lidové pašije podle svatého Jana, jejichž autorem je Petr Varmuža – umělecký vedoucí BROLNu.  více

Další z řady dvojkoncertů mezinárodního festivalu Jazz Fest Brno 2018 se odehrál v sobotu v Divadle Husa na provázku. Oba tentokrát propojil skladatel a multiinstrumentalista Jiří Slavík. V první půli programu předvedl své jazzové interpretační a improvizační schopnosti, když na piano doprovodil jazzového bubeníka Douga Hammonda. Poté představil koncertní verzi svého unikátního projektu Mateřština, za který vloni získal cenu Anděl v kategorii world music.  více

Nejčtenější

Kritika

Stále žasnu nad tím, jak hluboká je studna nápadů Martina Kyšperského, potažmo celé jeho kapely Květy. Vždyť jen v roce 2017: Martin převzal Anděla za sólovou desku Vlakem. S Květy skvěle sehrál roli svazácké kapely a zpíval své autorské „normalizační“ hity v seriálu Svět pod hlavou (který o rok později zaslouženě obdržel Českého lva). Květy v nové sestavě s Ondřejem Kyasem vydaly skvělou desku Komik do půl osmé (mrzí mě, že Anděl ji minul, ale na vině je podle mě zredukování počtu žánrových cen a „lehký“ chaos v nové bezbřehé škatulce Alternativa). Vyšla kniha Průvodce po albech a historii kapely Květy a spolu s ní ještě jedno řadové album Spí vánoční pták. A mezitím Květy spustily projekt YM, v jehož rámci se všichni tři členové představí se skladbami v určitém nečekaném žánru. Začal to opět Martin Kyšperský s programem country písní – veřejná premiéra s hostujícím Petrem Uvirou proběhla ve vysílání Radia Proglas v prosinci 2017. Na rok 2018 jsou připraveny elektronické písně Aleše Pilgra a poté snad i folktronica Ondřeje Kyase.  více