Její pastorkyňa. Moravský ráj, kde spolu lidé nemluví

3. říjen 2015, 8:38

Její pastorkyňa. Moravský ráj, kde spolu lidé nemluví

Padesáté výročí otevření Janáčkova divadla je krásná příležitost k uvedení janáčkovské premiéry. Včera to nebyly Příhody lišky Bystroušky jako 2. října 1965, ale Její pastorkyňa. Rajská, symbolická a nekomunikující.

Režisér Martin Glaser neoblékl Její pastorkyňu do svátečních krojů, ve svátečním je celá scéna. Koruna obrovské jabloně vytváří přírodní baldachýn nad celým jevištěm, které v prvním dějství připomíná obří postel s nebesy slibujícími plodnost a hojnost. Urodilo se až nadmíru, jablka jsou všude, všem se pletou pod ruce i pod nohy, ať se jim to líbí, nebo ne. Provázejí nás velkou částí inscenace: krájí je stařenka Buryjovka na začátku, Laca z nich lisuje mošt, dupe mezi nimi vzteklý Števa, jsou na ošatce v příbytku Kostelničky ve druhém dějství. Teprve nevydařená svatba, nález mrtvého dítěte a celé rozuzlení příběhu ve třetím aktu už ztratilo pomoc shůry – lidé si musí pomoci sami. Obytnou místnost jen mimochodem naznačuje v prvním dějství průchozí objekt pod stromem. Na důležitosti nabývá uzavřená domácnost v klíčovém druhém dějství. V něm se naplno odkrývají všechny charaktery, ve strohém světě domova nepřístupné, bigotní, ale vnitřně rozechvělé a nejisté Kostelničky.

Ve druhém dějství vnější scenérie vybledne, z koruny stromu zůstane jen silueta a pozornost se obrací pouze ke kuchyni – vlastně ke čtyřem identickým kuchyním postaveným na scéně vedle sebe. Stejný stůl, stejně postavená židle, stejný svatý obrázek na stěně, stejně proměnlivé světlo, stejně se otevírející dveře do vedlejšího pokoje, z nějž je vidět jen část dětské postýlky. Kostelnička mluví s Jenůfou, potom přichází Števa, po něm zase Laca. Málokdy se ale potkají ve jedné ze čtyř místností. Většinou je každý jen ve své, se svými myšlenkami a zájmy, své repliky posílá kamsi do prázdna. Neví, ke komu mluví, ani jestli mu ten druhý rozumí. Nápad je to efektní, ale – a teď se teprve dostáváme k jádru věci – vhodný ke zcela jiné opeře.

Martin Glaser postavil interpretaci Její pastorkyně na úvaze, že jednající postavy žijí obklopeny Božským (nebo snad přírodním) řádem, který je dobrý, opojně krásný a dává člověku všechno, co potřebuje. Tragédie mrtvého dítěte, rozvrácených vztahů, zničených osobností i pověstí si obyvatelé tohoto ideálního světa způsobují tím, že spolu nemluví, nebo lépe řečeno nekomunikují. Nechtějí se pochopit, nevnímají se, nevciťují se do sebe. Z toho je ale nejspíš pravda jen to poslední, postavy v Pastorkyni spolu totiž mluví, a to otevřeně až k hrubostem. Neberou na druhé žádné ohledy, říkají si do očí hrozné věci a je nanejvýš pravděpodobné, že o sobě mají navzájem jasno. Kostelnička říká Jenůfě bez skrupulí, že by její děcko mělo raději umřít. Števa sice sentimentálně brečí, ale nic jiného než peníze Kostelničce pro Jenůfu nenabízí – kdepak svatbu, když už má jinou a lepší dívku. Laca sice dochází za Kostelničkou poněkud monotónně, ale aspoň to myslí dobře a dokázal pochopit, že Jenůfě ublížil. Všichni to ale o sobě vědí a prakticky nic před sebou netají, dokud Kostelnička neutopí Jenůfčino dítě – s tím už se z pochopitelných důvodů nikomu nechlubí. Ale proč tedy ty oddělené místnosti?

Divák si na to musí odpovědět sám, inscenace mu zřetelné vodítko nenabízí. Mnohoznačnost jablka, stromu či koruny obsypané plody svádí k mnoha výkladům, ale ty diváka rovněž nikam nevedou. Z nabídnutých univerzálních symbolů si lze vykonstruovat cokoliv a najít dostatek argumentů pro Glasrovo řešení i proti němu. Kostýmy Markéty Oslzlé-Sládečkové jsou v prvních dvou dějstvích civilní, moravské kroje volně evokují ve třetím, svatebním dějství, kde ale začnou být naopak přehnané – především rychtářova rodina celá v červeně-duhových oblecích. Scéna Pavla Boráka je silným momentem celé inscenace, nutí vnímat představení jako velký celek a nezaměřovat se na detaily. Přece jen si ale nelze nevšimnout, že postavy téměř nehrají, emoce spíš schovávají než pouštějí naplno ven. Opilý Števa bere Jenůfu do náruče, jako by nevěděl, co si se ženou počít, inscenace pořád víc stojí, než aby se hýbala. Proč je z Jana, který se naučil čítat, najednou dívka, také těžko říct.

Na inscenaci Martina Glasra se dobře dívá, ale zároveň je těžké jí rozumět. Řekněme si, že nepochopení může být na straně kteréhokoliv diváka, kritiku nevyjímaje, jednomu vyloženě mrtvému místu se ale inscenace nevyhnula – je jím scéna rekrutů z prvního dějství. Šohaji se vrací od odvodu, odvedení, neodvedení, všichni mají důvod do sebe lít alkohol proudem, jak je národním zvykem dodnes. Teď se vrátí do vesnice a za bujarého zpěvu způsobně podupávají nožkami, dívky pohazují jablky, v zadní části scény vytváří s vytříbenou elegancí živou kulisu baletní skupina. Chápu nechuť udělat rekrutskou scénu jako běsnění totálně ožralých idiotů, kteří rozbíjejí flašky, rvou se, svlékají a souloží na scéně, ale toto byl až příliš opačný extrém. Tak spořádaně se nevrací ani katolická mládež od biřmování. Podobně sešněrovaným dojmem působil i sbor družiček ve třetím dějství.

To ale celkově přece jen přináší změnu nálady směrem k lepšímu. Z jabloně zůstal jen opadaný strom v pozadí, lidé jsou spolu, více spolu komunikují, inscenace začíná fungovat a působit. Konečně se dostavuje to, co člověk od Její pastorkyně právem očekává: silné emoce. V závěru zůstávají Jenůfa s Lacou sami na prázdném jevišti, zůstávají spolu. Neodcházejí však do vycházejícího slunce, ale do deště. Možná je to až příliš okatý symbol toho, co je v životě čeká, ale zcela v souladu s tím, že třetí dějství začalo mluvit jasnou řečí.

Hudební nastudování Marka Ivanoviće stojí na svižných tempech gradovaných hojnými accelerandy. Je vlastně v přímém kontrastu s minimalistickou režií, která redukuje pohyb postav maximálním způsobem. Marko Ivanović naopak žene hudbu do pohybu, kdykoliv se k tomu naskytne příležitost a myslím, že tím místy dává pěvcům i sboru pěkně zabrat. Jde hodně striktně po pravidelném rytmu, nenechává pěvce příliš setrvávat na dlouhých samohláskách, noty ho zajímají víc než ústupky běžnému spádu „mluvené“ řeči. S režií se Ivanovićovo pojetí naopak stýká v opomíjení emocí. Nastudování tím získává jiného ducha, než je zvykem, ale má své kouzlo. Zvuk orchestru nepopírá charakteristické janáčkovské „díry“ v instrumentaci, nevykrývá je přehnaným vibratem, hraje velmi energicky a přesně. Hrála se verze „1908“, kterou kriticky připravili Charles Mackerras a John Tyrrell. Když na ni ale padla volba, mohla v ní zůstat i árie Kostelničky v prvním dějství.

Pěvci působili dojmem, že se během představení postupně rozehřívají zároveň s tím, jak je vede režie. V prvním dějství všem chyběla kantiléna, teprve postupem času začali vázat svůj zpěv do melodických oblouků, které k Janáčkovi patří stejně jako úsečnost. Szilvia Rálik má na roli Kostelničky hlas i dramatickou energii, našla v ní ale také hodně lidských momentů. Vnější strohost i vnitřní utrpení postavy byly v jejím podání vyvážené. Pavla Vykopalová je především lyrický typ a taková byla i její Jenůfa, křehká a jemná. Myslím, že by se měla vystříhat polomluvených manýr – sice s nimi hodně šetří, ale přece jen jí znějí nepřirozeně. Jaroslav Březina je výborný Laca, neurvalý i neohrabaně něžný. Tomáš Juhás byl uvěřitelný, i když herecky poněkud toporný Števa. Z menších rolích o sobě dávala vědět především Jitka Zerhauová jako Stařenka Buryjovka a Martina Králíková jako Jano. Svůj standardně výborný výkon odvedl sbor.

Celou inscenací Její pastorkyně se prolíná nedostatek emocí. Jako by autoři zapomněli, že pracují s verismem, který emoce tlačí dopředu – často až za hranice citového vyděračství. Podívaná je to ale efektní, technicistní a v mnohém minimalistické řešení si své příznivce najde a pěvecké výkony obstojí bez problémů.

Leoš Janáček: Její pastorkyňa, libreto skladatel podle hry Gabriely Preissové. Hudební nastudování: Marko Ivanović, režie: Martin Glaser, scéna: Pavel Borák, kostýmy: Markéta Oslzlá-Sládečková, světelný design: Martin Špetlík, choreografie: Mário Radačovský, dramaturgie: Olga Šubrtová, sbormistr: Josef Pančík. Stařenka Buryjovka – Jitka Zerhauová, Laca Klemeň – Jaroslav Březina, Števa Buryja – Tomáš Juhás, Kostelnička – Szilvia Rálik, Jenůfa – Pavla Vykopalová, Stárek – Ivan Kusnjer, Rychtář – Ladislav Mlejnek, Rychtářka – Jana Hrochová, Karolka – Eva Štěrbová, Pastuchyňa – Jitka Klečanská, Barena – Lenka Čermáková, Jano – Martina Králíková, Tetka – Ivona Špičková. Orchestr a sbor Janáčkovy opery. 2. října 2015, Janáčkovo divadlo, Brno, premiéra.

Foto archiv ND Brno

Komentáře

Reagovat
  • Tomáš Studený

    5. říjen 2015, 0:32
    Tak s těmi emocemi to osobně vidím takřka naopak, já to zblajznul i s navijákem. :-) Naopak mi bylo sympatické, že pěvci operně nepřehrávají, ale cudně a pravdivě - v zásadě poctivě činoherně hrají. Pro mě to bylo daleko silnější, než kdyby kdovíjak vyráběli afekt. To, jak ty místnosti byly oddělené, se mi zase naprosto přesně spojilo s duševním stavem Jenůfy, osobně mi to přišlo velmi sugestivní. Za sebe bych tu inscenaci hodnotil hodně vysoko, z Pastorkyní, co jsem viděl, zatím je tahle The best of. Je to ale samozřejmě subjektivní hodnocení.

Dále si přečtěte

Janáčkovo divadlo oslaví tento pátek padesáté narozeniny slavnostní premiérou opery Leoše Janáčka Její pastorkyňa. Režisérem představení je současný ředitel Národního divadla Brno Martin Glaser. Mluvili jsme nejen o jeho inscenaci, ale také o tom, jak se divadlo pod jeho vedením proměňuje a kam míří festivaly Divadelní svět a Janáček Brno.  více

Vrcholná kariéra Marie Callas byla oslnivá, ale zároveň vcelku krátká, a taková je i samotná Tosca. Výbuch energie, oslnivý záblesk a propad do zoufalství a nicoty se střetly v propojení operní inscenace s lidským životem. A je to syntéza neobyčejně působivá, navíc podpořená výborným hudebním nastudováním.  více





Propojení, jednota, rozjímání – těmito slovy lze popsat hudební večer v režii Schola Gregoriana Pragensis pod vedením Davida Ebena a varhaníka Tomáše Thona, který se včera uskutečnil v rámci Velikonočního festivalu duchovní hudby v brněnském Kostele sv. Tomáše. Nejen zpěv gregoriánského chorálu, ale také díla skladatele Petra Ebena (1929–2007) na hodinu zvukově a barevně opanovala i oživila chrámový prostor.  více

Koncertem s názvem Ensemble Inégal: Zelenka včera v kostele sv. Janů zahájil 31. ročník Velikonočního festivalu duchovní hudby, tentokrát s přízviskem Terroir. Toto napůl záhadné slovo, které se s oblibou používá v souvislosti s vínem, pochází z latinského označení pro zemi, půdu a nese v sobě souhrn všech vlivů, zejména pak přírodních podmínek konkrétního místa na zde pěstované rostliny. Tento výraz je tedy metonymicky přenesená na program letošního ročníku VFDH, neboť se skládá výhradně z děl tuzemských autorů, čímž doplňuje probíhající Rok české hudbyvíce

Největší doménou Filharmonie Brno je bezesporu pořádání koncertů klasické hudby. Přesto se občas pod její hlavičkou odehraje koncert, který se tomuto okruhu vymyká a naláká i posluchače, kterým je bližší spíše hudba populární, zejména jazzová. Jednou z těchto akcí byl recitál klavíristy Bojana Z, který se odehrál v úterý 19. března v sále Besedního domu.  více

Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více

Pro čtvrtý abonentní koncert cyklu Filharmonie doma, který se odehrál 14. března v Besedním domě a nesl označení Mozartiana, zvolila Filharmonie Brno, tentokrát pod vedením česko-japonského dirigenta Chuheie Iwasakiho, čtyři skladby z 18.–20. století. Tato díla dramaturgicky spojuje buď přímo vznik v období klasicismu nebo inspirace hudebními postupy pro toto období typickými. Jako sólistka se v první polovině koncertu představila flétnistka Martina Venc Matušínskávíce

Druhou zastávkou krátkého česko-německého turné klavírního tria Neues Klaviertrio Dresden se stal 6. března v 16 hodin koncertní sál Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění. V celkem čtyřech městech (Praha, Brno, Lipsko a Drážďany) zazněl program složený ze světových premiér dvou českých a dvou německých skladatelů.  více

Steven Johnston je skotský písničkář, který v poslední době používá pseudonym Damask Rose. Stejně se jmenuje i album které v roce 2022 natočil v Brně s producenty Pavlem Šmídem a Vojtěchem Svatošem. Se stejným producentským týmem nyní pracuje na druhém albu.  více

Roky zakončené číslicí 4 jsou pro českou kulturu důležitým symbolem. Nejinak je tomu i letos, kdy si v rámci Roku české hudby 2024 připomínáme významná výročí spjatá s některými kulturními institucemi a řadou jmen známých hudebních skladatelů a umělců. Tím nejskloňovanějším je bezesporu Bedřich Smetana (1824–1884), u něhož si připomínáme hned dvě jubilea – dvě stě let od narození a sto čtyřicet let od úmrtí. K oslavám se samozřejmě připojila i Filharmonie Brno, která připravila pro diváky dva koncerty s názvem Smetana 200 konané 29. února a 1. března v Janáčkově divadle. Recenze se pojí s prvním z nich. Orchestr vystoupil pod taktovkou švýcarského dirigenta Michaela Tabachnika a mimo jiné doprovodil mladého tuzemského klavíristu Marka Kozáka. Program se však nevztahoval pouze ke tvorbě Bedřicha Smetany, naopak dal vyniknout kontextu autorovy doby skrze díla Ferenze Lizsta a Richarda Wagnera.  více

Čtyřicetidenní postní doba, v níž se právě nacházíme, značí pro většinu z nás přípravu slavení Velikonoc. Tento čas představuje příležitost k vlastnímu zamyšlení a ztišení v podobě modliteb. Sbor Ensemble Versus se mimo jiné věnuje duchovní a liturgické hudbě, pro letošní postní období si připravil ojedinělý komponovaný večer, jenž se uskutečnil ve středu 28. února v kostele sv. Augustina. Propracovanost a výjimečnost koncertu se propisovala nejen do pěveckých čísel, ale také do improvizací olomouckého varhaníka Karla Martínka a režie Kateřiny Křivánkovévíce

Koncerty Brno Contemporary Orchestra (BCO) lze jen stěží označit za tradiční. Jsou ale vystoupení, která se i tomuto vymykají a hranici ještě posouvají. Takovým byl úterní koncert pojmenovaný Ministerstvo pravdy: vyprávění o hudbě, která neumí budovat lepší zítřky. BCO pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra provedlo v budově bývalého OV KSČ tři kompozice na první pohled odlišné přesto propojené. Před začátkem programu posluchači vyslechli hlavní rozhlasové zpravodajství z 26. února 1974. U pamětníků tento krok mohl vyvolat lehce nahořklou nostalgii, pro mladší šlo o krásnou ukázku vysílání v období těžké normalizace.  více

Přihodilo se vám někdy, že jste byli přítomni události a už v jejím průběhu jste si uvědomili, že se stáváte součástí historického okamžiku? Tento povznášející pocit jsem už znala, a proto mám radost, že jsem ho mohla prožít znovu na koncertě s názvem Na pomezí žánrů, který se konal 23. února v HaDivadle. U příležitosti 102. výročí narození rozhlasového barda Jaromíra Nečase a jako úvodní koncert oslav 100 let vysílání ho uspořádal Český rozhlas Brno v čele s folklorním dramaturgem Jaroslavem Kneislem.  více

Když se zmíní cembalo, většina lidí si představí hudbu starou, zejména barokní. Ač se zdálo, že cembalu po vynálezu kladívkového klavíru odzvonilo, mnozí autoři hudby 20. století pochopili, že se jedná o nástroj, který má sice jiné zvukové vlastnosti než piano, je však stále nástrojem plnohodnotným. Pravdivost této teze se ve čtvrtek 22. února v Besedním domě pokusila dokázat Filharmonie Brno pod vedením německého dirigenta Alexandera Liebreicha. Spolu s věhlasným cembalistou Mahanem Esfahanim provedla tři skladby 20. století, které cembalo postavily do tří různých rolí.  více

Diversní jaro v roce 2024 započalo prvním orchestrálním koncertem Ensemble Opera Diversa pod taktovkou dirigenta Patrika Červáka konaným v Domě pánů z Kunštátu v úterý 20. února. Dramaturgický koncept inspirovaný mýtickými náměty z oblasti antiky, ale také fantazijního světa spisovatele a filologa Johna Ronalda Reuela Tolkiena, netradičně podpořil i improvizovaný videoart tvůrce Tomáše Hrůzy. Sólově za doprovodu orchestru vystoupil kytarista Vít Dvořáčekvíce

Také Filharmonie Brno v čele se šéfdirigentem Dennisem Russellem Daviesem se letos přidává k oslavám Roku české hudby. V Janáčkově divadle se včera uskutečnil koncert věnovaný vokálně-instrumentálním dílům dvou exilových skladatelů rozdílných epoch – Antonína Rejchy (1770–1836) a Jana Nováka (1921–1984). V rámci večera se představili Český filharmonický sbor Brno pod vedením sbormistra Petra FialyMartina Janková (soprán), Pavla Vykopalová (mezzosoprán), Aleš Briscein (tenor) a Jiří Brückler (bas).  více

Pondělním koncertem Africa calls Europe byl v sále Konventu Milosrdných bratří zahájen XXI. ročník cyklu Barbara Maria Willi uvádí... Jak název večera napovídá, divákům bylo předvedeno propojení evropských a (nejen) afrických vlivů. O tento zajímavý dramaturgický počin se postaralo londýnské flétnové kvarteto i Flautisti ve složení Jitka KonečnáDoris KitzmantelIlona Veselovská a Monika Wimberger Devátá, ke kterému se v několika skladbách připojil perkusionista Jakub Kupčík. V první polovině večera nejdříve zazněla díla z renesanční a barokní epochy, ve druhé pak kompozice soudobých autorů.  více

Nejčtenější

Kritika

Propojení, jednota, rozjímání – těmito slovy lze popsat hudební večer v režii Schola Gregoriana Pragensis pod vedením Davida Ebena a varhaníka Tomáše Thona, který se včera uskutečnil v rámci Velikonočního festivalu duchovní hudby v brněnském Kostele sv. Tomáše. Nejen zpěv gregoriánského chorálu, ale také díla skladatele Petra Ebena (1929–2007) na hodinu zvukově a barevně opanovala i oživila chrámový prostor.  více