Její pastorkyňa. Moravský ráj, kde spolu lidé nemluví

3. říjen 2015, 8:38

Její pastorkyňa. Moravský ráj, kde spolu lidé nemluví

Padesáté výročí otevření Janáčkova divadla je krásná příležitost k uvedení janáčkovské premiéry. Včera to nebyly Příhody lišky Bystroušky jako 2. října 1965, ale Její pastorkyňa. Rajská, symbolická a nekomunikující.

Režisér Martin Glaser neoblékl Její pastorkyňu do svátečních krojů, ve svátečním je celá scéna. Koruna obrovské jabloně vytváří přírodní baldachýn nad celým jevištěm, které v prvním dějství připomíná obří postel s nebesy slibujícími plodnost a hojnost. Urodilo se až nadmíru, jablka jsou všude, všem se pletou pod ruce i pod nohy, ať se jim to líbí, nebo ne. Provázejí nás velkou částí inscenace: krájí je stařenka Buryjovka na začátku, Laca z nich lisuje mošt, dupe mezi nimi vzteklý Števa, jsou na ošatce v příbytku Kostelničky ve druhém dějství. Teprve nevydařená svatba, nález mrtvého dítěte a celé rozuzlení příběhu ve třetím aktu už ztratilo pomoc shůry – lidé si musí pomoci sami. Obytnou místnost jen mimochodem naznačuje v prvním dějství průchozí objekt pod stromem. Na důležitosti nabývá uzavřená domácnost v klíčovém druhém dějství. V něm se naplno odkrývají všechny charaktery, ve strohém světě domova nepřístupné, bigotní, ale vnitřně rozechvělé a nejisté Kostelničky.

Ve druhém dějství vnější scenérie vybledne, z koruny stromu zůstane jen silueta a pozornost se obrací pouze ke kuchyni – vlastně ke čtyřem identickým kuchyním postaveným na scéně vedle sebe. Stejný stůl, stejně postavená židle, stejný svatý obrázek na stěně, stejně proměnlivé světlo, stejně se otevírející dveře do vedlejšího pokoje, z nějž je vidět jen část dětské postýlky. Kostelnička mluví s Jenůfou, potom přichází Števa, po něm zase Laca. Málokdy se ale potkají ve jedné ze čtyř místností. Většinou je každý jen ve své, se svými myšlenkami a zájmy, své repliky posílá kamsi do prázdna. Neví, ke komu mluví, ani jestli mu ten druhý rozumí. Nápad je to efektní, ale – a teď se teprve dostáváme k jádru věci – vhodný ke zcela jiné opeře.

Martin Glaser postavil interpretaci Její pastorkyně na úvaze, že jednající postavy žijí obklopeny Božským (nebo snad přírodním) řádem, který je dobrý, opojně krásný a dává člověku všechno, co potřebuje. Tragédie mrtvého dítěte, rozvrácených vztahů, zničených osobností i pověstí si obyvatelé tohoto ideálního světa způsobují tím, že spolu nemluví, nebo lépe řečeno nekomunikují. Nechtějí se pochopit, nevnímají se, nevciťují se do sebe. Z toho je ale nejspíš pravda jen to poslední, postavy v Pastorkyni spolu totiž mluví, a to otevřeně až k hrubostem. Neberou na druhé žádné ohledy, říkají si do očí hrozné věci a je nanejvýš pravděpodobné, že o sobě mají navzájem jasno. Kostelnička říká Jenůfě bez skrupulí, že by její děcko mělo raději umřít. Števa sice sentimentálně brečí, ale nic jiného než peníze Kostelničce pro Jenůfu nenabízí – kdepak svatbu, když už má jinou a lepší dívku. Laca sice dochází za Kostelničkou poněkud monotónně, ale aspoň to myslí dobře a dokázal pochopit, že Jenůfě ublížil. Všichni to ale o sobě vědí a prakticky nic před sebou netají, dokud Kostelnička neutopí Jenůfčino dítě – s tím už se z pochopitelných důvodů nikomu nechlubí. Ale proč tedy ty oddělené místnosti?

Divák si na to musí odpovědět sám, inscenace mu zřetelné vodítko nenabízí. Mnohoznačnost jablka, stromu či koruny obsypané plody svádí k mnoha výkladům, ale ty diváka rovněž nikam nevedou. Z nabídnutých univerzálních symbolů si lze vykonstruovat cokoliv a najít dostatek argumentů pro Glasrovo řešení i proti němu. Kostýmy Markéty Oslzlé-Sládečkové jsou v prvních dvou dějstvích civilní, moravské kroje volně evokují ve třetím, svatebním dějství, kde ale začnou být naopak přehnané – především rychtářova rodina celá v červeně-duhových oblecích. Scéna Pavla Boráka je silným momentem celé inscenace, nutí vnímat představení jako velký celek a nezaměřovat se na detaily. Přece jen si ale nelze nevšimnout, že postavy téměř nehrají, emoce spíš schovávají než pouštějí naplno ven. Opilý Števa bere Jenůfu do náruče, jako by nevěděl, co si se ženou počít, inscenace pořád víc stojí, než aby se hýbala. Proč je z Jana, který se naučil čítat, najednou dívka, také těžko říct.

Na inscenaci Martina Glasra se dobře dívá, ale zároveň je těžké jí rozumět. Řekněme si, že nepochopení může být na straně kteréhokoliv diváka, kritiku nevyjímaje, jednomu vyloženě mrtvému místu se ale inscenace nevyhnula – je jím scéna rekrutů z prvního dějství. Šohaji se vrací od odvodu, odvedení, neodvedení, všichni mají důvod do sebe lít alkohol proudem, jak je národním zvykem dodnes. Teď se vrátí do vesnice a za bujarého zpěvu způsobně podupávají nožkami, dívky pohazují jablky, v zadní části scény vytváří s vytříbenou elegancí živou kulisu baletní skupina. Chápu nechuť udělat rekrutskou scénu jako běsnění totálně ožralých idiotů, kteří rozbíjejí flašky, rvou se, svlékají a souloží na scéně, ale toto byl až příliš opačný extrém. Tak spořádaně se nevrací ani katolická mládež od biřmování. Podobně sešněrovaným dojmem působil i sbor družiček ve třetím dějství.

To ale celkově přece jen přináší změnu nálady směrem k lepšímu. Z jabloně zůstal jen opadaný strom v pozadí, lidé jsou spolu, více spolu komunikují, inscenace začíná fungovat a působit. Konečně se dostavuje to, co člověk od Její pastorkyně právem očekává: silné emoce. V závěru zůstávají Jenůfa s Lacou sami na prázdném jevišti, zůstávají spolu. Neodcházejí však do vycházejícího slunce, ale do deště. Možná je to až příliš okatý symbol toho, co je v životě čeká, ale zcela v souladu s tím, že třetí dějství začalo mluvit jasnou řečí.

Hudební nastudování Marka Ivanoviće stojí na svižných tempech gradovaných hojnými accelerandy. Je vlastně v přímém kontrastu s minimalistickou režií, která redukuje pohyb postav maximálním způsobem. Marko Ivanović naopak žene hudbu do pohybu, kdykoliv se k tomu naskytne příležitost a myslím, že tím místy dává pěvcům i sboru pěkně zabrat. Jde hodně striktně po pravidelném rytmu, nenechává pěvce příliš setrvávat na dlouhých samohláskách, noty ho zajímají víc než ústupky běžnému spádu „mluvené“ řeči. S režií se Ivanovićovo pojetí naopak stýká v opomíjení emocí. Nastudování tím získává jiného ducha, než je zvykem, ale má své kouzlo. Zvuk orchestru nepopírá charakteristické janáčkovské „díry“ v instrumentaci, nevykrývá je přehnaným vibratem, hraje velmi energicky a přesně. Hrála se verze „1908“, kterou kriticky připravili Charles Mackerras a John Tyrrell. Když na ni ale padla volba, mohla v ní zůstat i árie Kostelničky v prvním dějství.

Pěvci působili dojmem, že se během představení postupně rozehřívají zároveň s tím, jak je vede režie. V prvním dějství všem chyběla kantiléna, teprve postupem času začali vázat svůj zpěv do melodických oblouků, které k Janáčkovi patří stejně jako úsečnost. Szilvia Rálik má na roli Kostelničky hlas i dramatickou energii, našla v ní ale také hodně lidských momentů. Vnější strohost i vnitřní utrpení postavy byly v jejím podání vyvážené. Pavla Vykopalová je především lyrický typ a taková byla i její Jenůfa, křehká a jemná. Myslím, že by se měla vystříhat polomluvených manýr – sice s nimi hodně šetří, ale přece jen jí znějí nepřirozeně. Jaroslav Březina je výborný Laca, neurvalý i neohrabaně něžný. Tomáš Juhás byl uvěřitelný, i když herecky poněkud toporný Števa. Z menších rolích o sobě dávala vědět především Jitka Zerhauová jako Stařenka Buryjovka a Martina Králíková jako Jano. Svůj standardně výborný výkon odvedl sbor.

Celou inscenací Její pastorkyně se prolíná nedostatek emocí. Jako by autoři zapomněli, že pracují s verismem, který emoce tlačí dopředu – často až za hranice citového vyděračství. Podívaná je to ale efektní, technicistní a v mnohém minimalistické řešení si své příznivce najde a pěvecké výkony obstojí bez problémů.

Leoš Janáček: Její pastorkyňa, libreto skladatel podle hry Gabriely Preissové. Hudební nastudování: Marko Ivanović, režie: Martin Glaser, scéna: Pavel Borák, kostýmy: Markéta Oslzlá-Sládečková, světelný design: Martin Špetlík, choreografie: Mário Radačovský, dramaturgie: Olga Šubrtová, sbormistr: Josef Pančík. Stařenka Buryjovka – Jitka Zerhauová, Laca Klemeň – Jaroslav Březina, Števa Buryja – Tomáš Juhás, Kostelnička – Szilvia Rálik, Jenůfa – Pavla Vykopalová, Stárek – Ivan Kusnjer, Rychtář – Ladislav Mlejnek, Rychtářka – Jana Hrochová, Karolka – Eva Štěrbová, Pastuchyňa – Jitka Klečanská, Barena – Lenka Čermáková, Jano – Martina Králíková, Tetka – Ivona Špičková. Orchestr a sbor Janáčkovy opery. 2. října 2015, Janáčkovo divadlo, Brno, premiéra.

Foto archiv ND Brno

Komentáře

Reagovat
  • Tomáš Studený

    5. říjen 2015, 0:32
    Tak s těmi emocemi to osobně vidím takřka naopak, já to zblajznul i s navijákem. :-) Naopak mi bylo sympatické, že pěvci operně nepřehrávají, ale cudně a pravdivě - v zásadě poctivě činoherně hrají. Pro mě to bylo daleko silnější, než kdyby kdovíjak vyráběli afekt. To, jak ty místnosti byly oddělené, se mi zase naprosto přesně spojilo s duševním stavem Jenůfy, osobně mi to přišlo velmi sugestivní. Za sebe bych tu inscenaci hodnotil hodně vysoko, z Pastorkyní, co jsem viděl, zatím je tahle The best of. Je to ale samozřejmě subjektivní hodnocení.

Dále si přečtěte

Janáčkovo divadlo oslaví tento pátek padesáté narozeniny slavnostní premiérou opery Leoše Janáčka Její pastorkyňa. Režisérem představení je současný ředitel Národního divadla Brno Martin Glaser. Mluvili jsme nejen o jeho inscenaci, ale také o tom, jak se divadlo pod jeho vedením proměňuje a kam míří festivaly Divadelní svět a Janáček Brno.  více

Vrcholná kariéra Marie Callas byla oslnivá, ale zároveň vcelku krátká, a taková je i samotná Tosca. Výbuch energie, oslnivý záblesk a propad do zoufalství a nicoty se střetly v propojení operní inscenace s lidským životem. A je to syntéza neobyčejně působivá, navíc podpořená výborným hudebním nastudováním.  více





Premiérou inscenace Krokodýl ze Svratky aneb Mozart v Brně o víkendu začalo už čtrnácté Léto na Biskupském dvoře. V seriálu produkcí Městského divadla Brno (MdB) přibyla atypická hudební inscenace s bláznivě překombinovaným příběhem, jehož díry naštěstí zaceluje muzika: klasická i její svérázné aranže.  více

Mezinárodní hudební festival Concentus Moraviae přináší již dvacátým osmým rokem dramaturgicky pestré a interpretačně vybroušené večery, které navíc zasazuje nejen do koncertních sálů, ale rovněž na nádvoří či do zámeckých salónů, hradních sálů, bazilik, kostelů či synagog. Letošní 28. ročník zastřešuje téma Mezi Kroměříží a Vídní. Kulturní centrum Evropy tedy Vídeň sloužila jako sídelní město habsburských císařů a Kroměříž zase byla domovem olomouckých arcibiskupů. Na dramaturgii letošního ročníku se podílela trojice respektovaných odborníků: děkanka Hudební fakulty JAMU, cembalistka, varhanice a muzikoložka Barbara Maria Willi, historik, muzikolog a sbormistr Vladimír Maňas a Otto Biba, rakouský hudební vědec a dlouholetý ředitel vídeňského archivu Gesellschaft der Musikfreunde.  více

Letos v únoru se Filharmonie Brno vydala na nesmírně úspěšné americké turné; na programu měla výběr základních českých klasiků a současnou americkou hudbu. Orchestr vystoupil v legendární Carnegie Hall, v Ann Arbor, poté následovaly tři koncerty v Kalifornii a dále v Kansas City a v texaském Lubbocku. Na koncertech se představili někteří z vůdčích sólistů dnešní doby, jmenovitě Angélique KidjoLaurie Anderson a Christian Schmitt. To vše se odehrálo pod taktovkou šéfdirigenta a uměleckého ředitele Filharmonie Brno Dennise Russella Daviese. Strávil jsem s ním několik fascinujících minut, během nichž mi o tomto velkém mezinárodním úspěchu vyprávěl.  více

Původně mělo jít o dvojalbum, na kterém Druhá tráva pracovala s britským producentem Eddiem Stevensem a které mělo přinést převzaté i autorské skladby. Vinou epidemie covidu vznikly obě části odděleně: Díl první vyšel v roce 2020 a obsahoval především coververze. Díl druhý se na trhu objevil v roce 2022 a převažují na něm skladby původní. Osoba producenta, jinak špičkového odborníka na indiepop a elektronickou hudbu, je u obou částí stejná. Přístup a způsob nahrávání se však liší a to, co kapela se Stevensem na prvním albu pouze naznačila, na „dvojce“ vyzrálo do intenzivnějších barev, zvuků a vůní.  více

Oslavy stopadesátí let brněnského Besedního domu, které se konají nejen v jeho prostorách, vynikají zajímavou dramaturgií. Ta dokáže posluchače přenést do počátků existence tohoto koncertního prostoru. Dva koncerty, které se odehrály 4. a 5. května, nesly název Janáček a Horňácká muzika. Já jsem se zúčastnila toho prvního a šlo o skutečně povedený zážitek, který mi Filharmonie Brna a Horňácká muzika Petra Mičky připravila. Páteční reprízu koncertu přenášela Česká televize. Oba večery byly vyprodané a do prodeje se dokonce přidávaly vstupenky na stání.  více

Sídlo Filharmonie Brno a jedna z nejdůležitějších historických i kulturních dominant Brna – tedy Besední dům – letos slaví 150. roků od svého vzniku. Přesně 3. dubnu 1873, kdy byla slavnostně otevřena dvorana (velký sál) budovy od architekta Theophila von Hansena, autora mj. proslulého vídeňského Musikvereinu, se tento honosný objekt stal středobodem brněnské kultury a zdejšího osobitého uměleckého života. O půldruhého století později – v pondělí 1. května 2023 – zahájila odpolední sešlost a následný koncert s podtitulem Když Smetana v Brně poprvé hrál… sérii koncertů, které vzdají hold jedinečným milníkům v kulturní historii města.  více

Písničkářka Martina Trchová, držitelka Anděla za album Holobyt, nedávno rozpustila svou kapelu a nově vystupuje především jako sólistka. Pomalu pracuje na novém albu a věnuje se také výtvarnému umění. Brzy vyjde její nová kniha s názvem Babi a také se bude konat další ročník festiválku, který pořádá v brněnské čtvrti Obřany.  více

Slyšet a vnímat hudbu v nejrůznějších interaktivních paralelách bylo možné na koncertě Brno Contemporary Orchestra v čele se svým dirigentem Pavlem Šnajdrem, který se odehrál v pondělí v brněnském vědeckém zábavném centru Vida. Večer věnovaný zvuku a interakcím ve vědě nezůstal pouze u pokusů na stanovištích, ale přetavil vědu do uměleckého hudebního zážitku, který byl také propojen s tlumočením do znakového jazyka v podání Hands Dancevíce

Na velké Hudební scéně Městského divadla Brno se včera odehrála česká premiéra broadwayského muzikálu Velká ryba (Big Fish). Druhé obsazení velké a technicky náročné produkce se odehraje dnes. Dílo scenáristy Johna Augusta vypráví příběh o komplikovaném vztahu otce a syna, o světě fantazie, lásky a magie. Hudbu složil Andrew Lippa, autor muzikálu Adamsova rodina. Muzikál vychází ze stejnojmenné prózy Daniela Wallise s podtitulem Román mytických rozměrů a z oceňovaného filmu Tima Burtona. Na newyorskou Broadway se muzikál poprvé dostal před deseti lety, a ještě o deset let dříve vznikl vzpomínaný film slavného režiséra.  více

Ze spolupráce hudebního souboru Ensemble Opera Diversa a houslového virtuóze Milana Paľy vznikla již celá řada nahrávek i nezapomenutelných hudebních večerů. Na loňský komorní diptych světových premiér pro sólové housle od Adriána Demoče a Jany Kmiťové navázal v pondělí 17. dubna v sále Místodržitelského paláce v Brně další koncert s celovečerní sólovou kompozicí. Také Dandelion (Pampeliška) kanadsko-americké skladatelky Lindy Catlin Smith zazněl v sídle Moravské galerie v Brně ve světové premiéře. Dílo navíc vzniklo speciálně z podnětu Milana Paľy.  více

Už sedmým koncertem pokračoval Velikonoční festival duchovní hudby, který se takto překlenul do poslední třetiny. Včerejší večer se uskutečnil v Českobratrském evangelickém chrámu J. A. Komenského (známý také pod názvem Červený kostel). Pro jubilejní 30. ročník festivalu vznikly dvě skladby. První od Slavomíra Hořínky diváci slyšeli zkraje minulého týdne. Druhou premiérovanou kompozici s názvem Mysterium paschale od brněnského skladatele a varhaníka Františka Fialy představil recenzovaný koncert nazvaný veršem Zajásejte již, zástupy. Velikonoční oratorium v sobě skrývá rafinovanost v podobě práce s prostorem chrámu, kombinování české a latinské verze zhudebněných textů a vložených recitací.  více

O jubilejním 20. ročníku hudebního cyklu Barbara Maria Willi uvádí…, také o historicky poučené interpretaci a dalších plánech jsem na Hudební fakultě Janáčkovy akademie múzických umění hovořil s děkankou Hudební fakulty JAMU, dramaturgyní, pedagožkou, popularizátorkou klasické hudby, cembalistkou, varhanicí a specialistkou na kladívkový klavír Barbarou Marií Willi. O tom, jak nabitý program tato žena má, vypovídá nejlépe fakt, že těsně před začátkem našeho povídání aktivně vyučovala zahraničního studenta.  více

Velikonoční festival duchovní hudby možná nejvýrazněji reflektuje svátky ze svého názvu v tzv. tenebrae (temných hodinkách). Jedná se o tři večery od Škaredé středy po Velký pátek, během nichž posluchači mají možnost si vyslechnout rozmanitá zhudebnění lamentací (nářků) z knihy Pláč nebo také responzorií věnovaných Kristovu utrpení. Ke zpěvům původně náležely obřady, ze kterých se při koncertech zachovává symbolické zhasínání svící.  více

Zpěváka, herce, scenáristu Ondřeje Havelku brněnské publikum dobře zná i v roli režiséra. V opeře Národního divadla Brno vytvořil inscenace na díla Bedřicha Smetany (2006), Giacoma Pucciniho (2008) nebo Johanna Strausse mladšího (2010). V této sezóně se do Brna opět navrací s letošní druhou operní premiérou Falstaff od Giuseppe Verdiho. Uskutečnila se 5. dubna 2023 za účasti režiséra.  více

Protnutí staré a nové hudby přinesl třetí koncert Velikonočního festivalu duchovní hudby, který se odehrál 4. dubna v brněnském kostele sv. Janů. Večer s podtitulem Hlásám milost patřil komornímu orchestru L´Armonia Terrena fungujícího pod vedením kmenového dirigenta Zdeňka Klaudy. Basového partu v jediné vokálně-instrumentální skladbě se ujal sólista Jan Martiník. Koncert z hlediska dramaturgie byl nápaditě orámovaný dílem Johanna Sebastiana Bacha (1685–1750) v instrumentačně novodobém hávu.  více

Nejčtenější

Kritika

Premiérou inscenace Krokodýl ze Svratky aneb Mozart v Brně o víkendu začalo už čtrnácté Léto na Biskupském dvoře. V seriálu produkcí Městského divadla Brno (MdB) přibyla atypická hudební inscenace s bláznivě překombinovaným příběhem, jehož díry naštěstí zaceluje muzika: klasická i její svérázné aranže.  více