Její pastorkyňa. Moravský ráj, kde spolu lidé nemluví

3. říjen 2015, 8:38

Její pastorkyňa. Moravský ráj, kde spolu lidé nemluví

Padesáté výročí otevření Janáčkova divadla je krásná příležitost k uvedení janáčkovské premiéry. Včera to nebyly Příhody lišky Bystroušky jako 2. října 1965, ale Její pastorkyňa. Rajská, symbolická a nekomunikující.

Režisér Martin Glaser neoblékl Její pastorkyňu do svátečních krojů, ve svátečním je celá scéna. Koruna obrovské jabloně vytváří přírodní baldachýn nad celým jevištěm, které v prvním dějství připomíná obří postel s nebesy slibujícími plodnost a hojnost. Urodilo se až nadmíru, jablka jsou všude, všem se pletou pod ruce i pod nohy, ať se jim to líbí, nebo ne. Provázejí nás velkou částí inscenace: krájí je stařenka Buryjovka na začátku, Laca z nich lisuje mošt, dupe mezi nimi vzteklý Števa, jsou na ošatce v příbytku Kostelničky ve druhém dějství. Teprve nevydařená svatba, nález mrtvého dítěte a celé rozuzlení příběhu ve třetím aktu už ztratilo pomoc shůry – lidé si musí pomoci sami. Obytnou místnost jen mimochodem naznačuje v prvním dějství průchozí objekt pod stromem. Na důležitosti nabývá uzavřená domácnost v klíčovém druhém dějství. V něm se naplno odkrývají všechny charaktery, ve strohém světě domova nepřístupné, bigotní, ale vnitřně rozechvělé a nejisté Kostelničky.

Ve druhém dějství vnější scenérie vybledne, z koruny stromu zůstane jen silueta a pozornost se obrací pouze ke kuchyni – vlastně ke čtyřem identickým kuchyním postaveným na scéně vedle sebe. Stejný stůl, stejně postavená židle, stejný svatý obrázek na stěně, stejně proměnlivé světlo, stejně se otevírející dveře do vedlejšího pokoje, z nějž je vidět jen část dětské postýlky. Kostelnička mluví s Jenůfou, potom přichází Števa, po něm zase Laca. Málokdy se ale potkají ve jedné ze čtyř místností. Většinou je každý jen ve své, se svými myšlenkami a zájmy, své repliky posílá kamsi do prázdna. Neví, ke komu mluví, ani jestli mu ten druhý rozumí. Nápad je to efektní, ale – a teď se teprve dostáváme k jádru věci – vhodný ke zcela jiné opeře.

Martin Glaser postavil interpretaci Její pastorkyně na úvaze, že jednající postavy žijí obklopeny Božským (nebo snad přírodním) řádem, který je dobrý, opojně krásný a dává člověku všechno, co potřebuje. Tragédie mrtvého dítěte, rozvrácených vztahů, zničených osobností i pověstí si obyvatelé tohoto ideálního světa způsobují tím, že spolu nemluví, nebo lépe řečeno nekomunikují. Nechtějí se pochopit, nevnímají se, nevciťují se do sebe. Z toho je ale nejspíš pravda jen to poslední, postavy v Pastorkyni spolu totiž mluví, a to otevřeně až k hrubostem. Neberou na druhé žádné ohledy, říkají si do očí hrozné věci a je nanejvýš pravděpodobné, že o sobě mají navzájem jasno. Kostelnička říká Jenůfě bez skrupulí, že by její děcko mělo raději umřít. Števa sice sentimentálně brečí, ale nic jiného než peníze Kostelničce pro Jenůfu nenabízí – kdepak svatbu, když už má jinou a lepší dívku. Laca sice dochází za Kostelničkou poněkud monotónně, ale aspoň to myslí dobře a dokázal pochopit, že Jenůfě ublížil. Všichni to ale o sobě vědí a prakticky nic před sebou netají, dokud Kostelnička neutopí Jenůfčino dítě – s tím už se z pochopitelných důvodů nikomu nechlubí. Ale proč tedy ty oddělené místnosti?

Divák si na to musí odpovědět sám, inscenace mu zřetelné vodítko nenabízí. Mnohoznačnost jablka, stromu či koruny obsypané plody svádí k mnoha výkladům, ale ty diváka rovněž nikam nevedou. Z nabídnutých univerzálních symbolů si lze vykonstruovat cokoliv a najít dostatek argumentů pro Glasrovo řešení i proti němu. Kostýmy Markéty Oslzlé-Sládečkové jsou v prvních dvou dějstvích civilní, moravské kroje volně evokují ve třetím, svatebním dějství, kde ale začnou být naopak přehnané – především rychtářova rodina celá v červeně-duhových oblecích. Scéna Pavla Boráka je silným momentem celé inscenace, nutí vnímat představení jako velký celek a nezaměřovat se na detaily. Přece jen si ale nelze nevšimnout, že postavy téměř nehrají, emoce spíš schovávají než pouštějí naplno ven. Opilý Števa bere Jenůfu do náruče, jako by nevěděl, co si se ženou počít, inscenace pořád víc stojí, než aby se hýbala. Proč je z Jana, který se naučil čítat, najednou dívka, také těžko říct.

Na inscenaci Martina Glasra se dobře dívá, ale zároveň je těžké jí rozumět. Řekněme si, že nepochopení může být na straně kteréhokoliv diváka, kritiku nevyjímaje, jednomu vyloženě mrtvému místu se ale inscenace nevyhnula – je jím scéna rekrutů z prvního dějství. Šohaji se vrací od odvodu, odvedení, neodvedení, všichni mají důvod do sebe lít alkohol proudem, jak je národním zvykem dodnes. Teď se vrátí do vesnice a za bujarého zpěvu způsobně podupávají nožkami, dívky pohazují jablky, v zadní části scény vytváří s vytříbenou elegancí živou kulisu baletní skupina. Chápu nechuť udělat rekrutskou scénu jako běsnění totálně ožralých idiotů, kteří rozbíjejí flašky, rvou se, svlékají a souloží na scéně, ale toto byl až příliš opačný extrém. Tak spořádaně se nevrací ani katolická mládež od biřmování. Podobně sešněrovaným dojmem působil i sbor družiček ve třetím dějství.

To ale celkově přece jen přináší změnu nálady směrem k lepšímu. Z jabloně zůstal jen opadaný strom v pozadí, lidé jsou spolu, více spolu komunikují, inscenace začíná fungovat a působit. Konečně se dostavuje to, co člověk od Její pastorkyně právem očekává: silné emoce. V závěru zůstávají Jenůfa s Lacou sami na prázdném jevišti, zůstávají spolu. Neodcházejí však do vycházejícího slunce, ale do deště. Možná je to až příliš okatý symbol toho, co je v životě čeká, ale zcela v souladu s tím, že třetí dějství začalo mluvit jasnou řečí.

Hudební nastudování Marka Ivanoviće stojí na svižných tempech gradovaných hojnými accelerandy. Je vlastně v přímém kontrastu s minimalistickou režií, která redukuje pohyb postav maximálním způsobem. Marko Ivanović naopak žene hudbu do pohybu, kdykoliv se k tomu naskytne příležitost a myslím, že tím místy dává pěvcům i sboru pěkně zabrat. Jde hodně striktně po pravidelném rytmu, nenechává pěvce příliš setrvávat na dlouhých samohláskách, noty ho zajímají víc než ústupky běžnému spádu „mluvené“ řeči. S režií se Ivanovićovo pojetí naopak stýká v opomíjení emocí. Nastudování tím získává jiného ducha, než je zvykem, ale má své kouzlo. Zvuk orchestru nepopírá charakteristické janáčkovské „díry“ v instrumentaci, nevykrývá je přehnaným vibratem, hraje velmi energicky a přesně. Hrála se verze „1908“, kterou kriticky připravili Charles Mackerras a John Tyrrell. Když na ni ale padla volba, mohla v ní zůstat i árie Kostelničky v prvním dějství.

Pěvci působili dojmem, že se během představení postupně rozehřívají zároveň s tím, jak je vede režie. V prvním dějství všem chyběla kantiléna, teprve postupem času začali vázat svůj zpěv do melodických oblouků, které k Janáčkovi patří stejně jako úsečnost. Szilvia Rálik má na roli Kostelničky hlas i dramatickou energii, našla v ní ale také hodně lidských momentů. Vnější strohost i vnitřní utrpení postavy byly v jejím podání vyvážené. Pavla Vykopalová je především lyrický typ a taková byla i její Jenůfa, křehká a jemná. Myslím, že by se měla vystříhat polomluvených manýr – sice s nimi hodně šetří, ale přece jen jí znějí nepřirozeně. Jaroslav Březina je výborný Laca, neurvalý i neohrabaně něžný. Tomáš Juhás byl uvěřitelný, i když herecky poněkud toporný Števa. Z menších rolích o sobě dávala vědět především Jitka Zerhauová jako Stařenka Buryjovka a Martina Králíková jako Jano. Svůj standardně výborný výkon odvedl sbor.

Celou inscenací Její pastorkyně se prolíná nedostatek emocí. Jako by autoři zapomněli, že pracují s verismem, který emoce tlačí dopředu – často až za hranice citového vyděračství. Podívaná je to ale efektní, technicistní a v mnohém minimalistické řešení si své příznivce najde a pěvecké výkony obstojí bez problémů.

Leoš Janáček: Její pastorkyňa, libreto skladatel podle hry Gabriely Preissové. Hudební nastudování: Marko Ivanović, režie: Martin Glaser, scéna: Pavel Borák, kostýmy: Markéta Oslzlá-Sládečková, světelný design: Martin Špetlík, choreografie: Mário Radačovský, dramaturgie: Olga Šubrtová, sbormistr: Josef Pančík. Stařenka Buryjovka – Jitka Zerhauová, Laca Klemeň – Jaroslav Březina, Števa Buryja – Tomáš Juhás, Kostelnička – Szilvia Rálik, Jenůfa – Pavla Vykopalová, Stárek – Ivan Kusnjer, Rychtář – Ladislav Mlejnek, Rychtářka – Jana Hrochová, Karolka – Eva Štěrbová, Pastuchyňa – Jitka Klečanská, Barena – Lenka Čermáková, Jano – Martina Králíková, Tetka – Ivona Špičková. Orchestr a sbor Janáčkovy opery. 2. října 2015, Janáčkovo divadlo, Brno, premiéra.

Foto archiv ND Brno

Komentáře

Reagovat
  • Tomáš Studený

    5. říjen 2015, 0:32
    Tak s těmi emocemi to osobně vidím takřka naopak, já to zblajznul i s navijákem. :-) Naopak mi bylo sympatické, že pěvci operně nepřehrávají, ale cudně a pravdivě - v zásadě poctivě činoherně hrají. Pro mě to bylo daleko silnější, než kdyby kdovíjak vyráběli afekt. To, jak ty místnosti byly oddělené, se mi zase naprosto přesně spojilo s duševním stavem Jenůfy, osobně mi to přišlo velmi sugestivní. Za sebe bych tu inscenaci hodnotil hodně vysoko, z Pastorkyní, co jsem viděl, zatím je tahle The best of. Je to ale samozřejmě subjektivní hodnocení.

Dále si přečtěte

Janáčkovo divadlo oslaví tento pátek padesáté narozeniny slavnostní premiérou opery Leoše Janáčka Její pastorkyňa. Režisérem představení je současný ředitel Národního divadla Brno Martin Glaser. Mluvili jsme nejen o jeho inscenaci, ale také o tom, jak se divadlo pod jeho vedením proměňuje a kam míří festivaly Divadelní svět a Janáček Brno.  více

Vrcholná kariéra Marie Callas byla oslnivá, ale zároveň vcelku krátká, a taková je i samotná Tosca. Výbuch energie, oslnivý záblesk a propad do zoufalství a nicoty se střetly v propojení operní inscenace s lidským životem. A je to syntéza neobyčejně působivá, navíc podpořená výborným hudebním nastudováním.  více





Pro včerejší zahajovací koncert jubilejního 20. ročníku Festivalu Špilberk zvolila Filharmonie Brno dramaturgii sestávající z osvědčených i méně známých kusů. Podtitul Romantický karneval celý večer ponořil do karnevalového duchu, spjatého s oslavami před začátkem masopustu. Program si tedy vytyčil za cíl charakterizovat právě období veselí, oslav a masek skladbami, které svou náladou vypovídají o této periodě v roce. Téměř zaplněné nádvoří tak mělo příležitost vychutnat si nenáročný a líbivý program, který se také svou nižší teplotou snáze přiblížil onomu chladnému masopustní období.  více

Brno jako město hudby zapsané v UNESCO, má za sebou čtyři festivalové dny plné hudby a tance. Na celkem dvaadvaceti hudebních stanovištích probíhaly desítky koncertů a vystoupení se stovkami účinkujících. Hudba v ulicích zněla na každém rohu, nejvíce pozornosti však letos poutaly čtyři pokoje od výtvarnice Kateřiny Šedé, ve kterých se střídali umělci různých žánrů i národností. Lákadlem byly také vystoupení britských Motionhouse a No Fit State Circus, kteří opakovaně uhranuli náměstí Svobody svými akrobatickými kousky a dechberoucím představením. Nově vznikly také dvě velké scény – Dominik stage na Dominikánském náměstí a Django stage na Malinovského náměstí. Tady se vystřídali umělci jako Jana Kirschner, Monika Bagárová, minus123minut nebo Jan P. Muchow & The Antagonists. Již tradičně festival doprovázel zvuk flašinetářů, kteří se v Brně sešli v rámci svého 10. Mezinárodního setkání. Letos premiérově vystoupili na Maratonu hudby Brno také umělci partnerských měst hudby UNESCO. Zpěvačka a multiinstrumentalistka Tinatin Tsereteli (Hannover) a houslista Nicola Manzan (Bologna). Atmosféru celého festivalu zachycuje video, které najdete níže.

Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou jsou výjimečný festival. Dramaturgií, strukturou, atmosférou. Každý ročník má své téma, každý večer má své téma, a dokonce i některá jednotlivá vystoupení mají svá témata. Dlouholetému dramaturgovi festivalu Michalu Schmidtovi se i letos podařilo skvěle vyvážit české premiéry a skutečně mimořádné projekty s návraty a jistotami. Letošní téma Folkových prázdnin bylo O duši, ale tato týdenní přehlídka má duši každý rok.  více

Po téměř magickém zjevení v podobě CD Moravské hlasy - Jihomoravský kraj, které vyšlo před dvěma lety, jsme se konečně dočkali jeho pokračování. Autor tohoto odvážného počinu Jiří Plocek se v něm vydal dále, severně česko - slovenským pomezím až do kraje Zlínského.  více

Monumentální dílo Saul od Georga Friedricha Händela se v české premiéře dočkalo také scénického zpracování. Na závěr Hudebního festivalu Znojmo (po lednovém koncertním provedení v Brně a v Praze) jej nyní nastudoval soubor Czech Ensemble Baroque v čele s předními pěveckými osobnostmi působícími na české i zahraniční scéně.   více

Skupina Nebeztebe na brněnské scéně před pár lety doslova zazářila. Pětičlenná sestava s výraznou rytmikou, která se s nadhledem pohybovala nad styly, slavila vítězství na Portě a mířila na obrovské multižánrové festivaly. Zdánlivě v nejlepším kapelník Štěpán Hulc kapelu uspal a vrátil se až letos s úplně novou, tříčlennou sestavou. Noví Nebeztebe ve složení kytara, housle a mandolína nerezignovali na multižánrovost. Znovu koncertují a chystají konceptuální album Zásobování duše.  více

V rámci Olomouckých barokních slavností představil jako v pořadí pátou inscenaci programu domácí soubor Ensemble Damian. Čtyři po sobě jdoucí večery byla uvedena komická opera ĽElice skladatele Pietra Andrea Zianiho, která v režijním zpracování (a pod vedením) Tomáše Hanzlíka zazněla v obnovené premiéře.  více

Jedním z hudebníků, kteří se představí na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou v rámci speciálního programu Harfy nad Oslavou, bude kolumbijský harfeník Edmar Castañeda. V Náměšti bude mít také sólový recitál v rámci večera nazvaného O duši s lehkostí i naléhavostí. V telefonickém rozhovoru – volali jsme mu do New Yorku, kde žije – jsme s Edmarem Castañedou hovořili například o harfě sestrojené speciálně podle jeho představ nebo o jeho spolupráci s českou zpěvačkou Martou Töpferovou.  více

Třetí večer Olomouckých barokních slavností o víkendu nabídnul obnovenou premiéru hned tří samostatných hudebních celků. Znovuobjevený cembalový koncert, melodram Kázání na svatého Jána Pavla a oratorium Františka Antonína Míči uvedl soubor Ensemble Damian v dobové interpretaci a netradičně také každé dílo předvedl v jiném prostoru jezuitského konviktu.  více

Olomoucké barokní slavnosti začaly. Ve zdejším jezuitském konviktu otevřela jejich 7. ročník novodobá premiéra serenaty Il tribunale di Giove rakouského hudebního skladatele Karla Ditterse von Dittersdorfa. Dílo bylo poprvé uvedeno při oslavách narozenin pruského krále Fridricha II. Velikého 27. ledna 1775 a po vratislavské repríze roku 1777 upadlo v zapomnění. Tento neblahý osud se rozhodlo zvrátit hudební těleso Ensemble Damian, které v čele s uměleckým vedoucím ansámblu a režisérem Tomášem Hanzlíkem se dílo pokusilo přivést zpět k životu. V sólových rolích vystoupili Leandro Lafont (Osud, Apollon), Kristýna Vylíčilová (Génius Evropy, Minerva), Lucie Kaňková (Čas, Štěstěna), Monika Jägerová (Jupiter) a Jakub Rousek (Mars). Kostýmy i scénu navrhl režisér Hanzlík.  více

Festival Slunce ve Strážnici se bude letos konat už podvacáté. Především milovníci folkové muziky a klasického bigbítu mají v kalendáři poznačený termín 12. a 13. července. O historii festivalu, o jeho vrcholných momentech i těžkostech a také o tom, čím bude jiný letošní ročník, jsme hovořili s ředitelem Festivalu Slunce Pavlem Kopřivou.  více

Konec prvního prázdninového týdne se nesl ve znamení oslav. Na 7. července totiž připadá narození Aleny Veselé, významné brněnské varhanice a profesorky JAMU, která v tento den oslavila úctyhodných 96 let. Koncert uspořádaný právě k tomuto jubileu byl zároveň finální položkou 39. ročníku Brněnského varhanního festivalu a jako oslava narozenin zakladatelky (a nyní patronky celé přehlídky) má již v jeho programu pevné postavení.  více

Žijeme ve svobodné demokratické společnosti, v níž úlohou státu je vytvářet prostředí a podmínky pro rozvoj kreativity a tvůrčího potenciálu s vědomím skutečnosti, že živé umění dneška vytváří kulturní dědictví budoucnosti.  více

CD Transparent Water vzniklo dialog dvou výrazných osobností z různých částí světa – kubánského pianisty Omara Sosy a senegalského hráče na koru, mnohostrunný africký nástroj, Seckou Keity. Zatímco na album si přizvali několik dalších hudebníků, na koncertech je doprovází jediný z nich, venezuelský hráč na perkuse Gustavo Ovalles. Program, který před rokem nadchl publikum na festivalu Colours of Ostrava, si budete moci letos vychutnat v zámeckém parku v Náměšti nad Oslavou. Pánové vystoupí v rámci Folkových prázdnin v pondělí 29. července. Zatímco Keita se do Náměště vrací (v roce 2016 se účastnil projektu Struny nad Oslavou a letos bude také součástí večera Harfy nad Oslavou), pro předního kubánského pianistu se bude jednat o první výlet na Vysočinu.  více

O víkendu se v jihomoravské Mekce folkloru konal již 74. ročník mezinárodního folklorního festivalu Strážnice 2019 a taktéž 37. ročník festivalu dětská Strážnice. Největší folklorní festival v České republice se těší obrovskému zájmu. Jinak tomu nebylo ani letos, i přes tropické teploty dojely do Strážnice opět desítky tisíc lidí.  více

Nejčtenější

Kritika

Pro včerejší zahajovací koncert jubilejního 20. ročníku Festivalu Špilberk zvolila Filharmonie Brno dramaturgii sestávající z osvědčených i méně známých kusů. Podtitul Romantický karneval celý večer ponořil do karnevalového duchu, spjatého s oslavami před začátkem masopustu. Program si tedy vytyčil za cíl charakterizovat právě období veselí, oslav a masek skladbami, které svou náladou vypovídají o této periodě v roce. Téměř zaplněné nádvoří tak mělo příležitost vychutnat si nenáročný a líbivý program, který se také svou nižší teplotou snáze přiblížil onomu chladnému masopustní období.  více