Její pastorkyňa. Moravský ráj, kde spolu lidé nemluví

3. říjen 2015, 8:38

Její pastorkyňa. Moravský ráj, kde spolu lidé nemluví

Padesáté výročí otevření Janáčkova divadla je krásná příležitost k uvedení janáčkovské premiéry. Včera to nebyly Příhody lišky Bystroušky jako 2. října 1965, ale Její pastorkyňa. Rajská, symbolická a nekomunikující.

Režisér Martin Glaser neoblékl Její pastorkyňu do svátečních krojů, ve svátečním je celá scéna. Koruna obrovské jabloně vytváří přírodní baldachýn nad celým jevištěm, které v prvním dějství připomíná obří postel s nebesy slibujícími plodnost a hojnost. Urodilo se až nadmíru, jablka jsou všude, všem se pletou pod ruce i pod nohy, ať se jim to líbí, nebo ne. Provázejí nás velkou částí inscenace: krájí je stařenka Buryjovka na začátku, Laca z nich lisuje mošt, dupe mezi nimi vzteklý Števa, jsou na ošatce v příbytku Kostelničky ve druhém dějství. Teprve nevydařená svatba, nález mrtvého dítěte a celé rozuzlení příběhu ve třetím aktu už ztratilo pomoc shůry – lidé si musí pomoci sami. Obytnou místnost jen mimochodem naznačuje v prvním dějství průchozí objekt pod stromem. Na důležitosti nabývá uzavřená domácnost v klíčovém druhém dějství. V něm se naplno odkrývají všechny charaktery, ve strohém světě domova nepřístupné, bigotní, ale vnitřně rozechvělé a nejisté Kostelničky.

Ve druhém dějství vnější scenérie vybledne, z koruny stromu zůstane jen silueta a pozornost se obrací pouze ke kuchyni – vlastně ke čtyřem identickým kuchyním postaveným na scéně vedle sebe. Stejný stůl, stejně postavená židle, stejný svatý obrázek na stěně, stejně proměnlivé světlo, stejně se otevírející dveře do vedlejšího pokoje, z nějž je vidět jen část dětské postýlky. Kostelnička mluví s Jenůfou, potom přichází Števa, po něm zase Laca. Málokdy se ale potkají ve jedné ze čtyř místností. Většinou je každý jen ve své, se svými myšlenkami a zájmy, své repliky posílá kamsi do prázdna. Neví, ke komu mluví, ani jestli mu ten druhý rozumí. Nápad je to efektní, ale – a teď se teprve dostáváme k jádru věci – vhodný ke zcela jiné opeře.

Martin Glaser postavil interpretaci Její pastorkyně na úvaze, že jednající postavy žijí obklopeny Božským (nebo snad přírodním) řádem, který je dobrý, opojně krásný a dává člověku všechno, co potřebuje. Tragédie mrtvého dítěte, rozvrácených vztahů, zničených osobností i pověstí si obyvatelé tohoto ideálního světa způsobují tím, že spolu nemluví, nebo lépe řečeno nekomunikují. Nechtějí se pochopit, nevnímají se, nevciťují se do sebe. Z toho je ale nejspíš pravda jen to poslední, postavy v Pastorkyni spolu totiž mluví, a to otevřeně až k hrubostem. Neberou na druhé žádné ohledy, říkají si do očí hrozné věci a je nanejvýš pravděpodobné, že o sobě mají navzájem jasno. Kostelnička říká Jenůfě bez skrupulí, že by její děcko mělo raději umřít. Števa sice sentimentálně brečí, ale nic jiného než peníze Kostelničce pro Jenůfu nenabízí – kdepak svatbu, když už má jinou a lepší dívku. Laca sice dochází za Kostelničkou poněkud monotónně, ale aspoň to myslí dobře a dokázal pochopit, že Jenůfě ublížil. Všichni to ale o sobě vědí a prakticky nic před sebou netají, dokud Kostelnička neutopí Jenůfčino dítě – s tím už se z pochopitelných důvodů nikomu nechlubí. Ale proč tedy ty oddělené místnosti?

Divák si na to musí odpovědět sám, inscenace mu zřetelné vodítko nenabízí. Mnohoznačnost jablka, stromu či koruny obsypané plody svádí k mnoha výkladům, ale ty diváka rovněž nikam nevedou. Z nabídnutých univerzálních symbolů si lze vykonstruovat cokoliv a najít dostatek argumentů pro Glasrovo řešení i proti němu. Kostýmy Markéty Oslzlé-Sládečkové jsou v prvních dvou dějstvích civilní, moravské kroje volně evokují ve třetím, svatebním dějství, kde ale začnou být naopak přehnané – především rychtářova rodina celá v červeně-duhových oblecích. Scéna Pavla Boráka je silným momentem celé inscenace, nutí vnímat představení jako velký celek a nezaměřovat se na detaily. Přece jen si ale nelze nevšimnout, že postavy téměř nehrají, emoce spíš schovávají než pouštějí naplno ven. Opilý Števa bere Jenůfu do náruče, jako by nevěděl, co si se ženou počít, inscenace pořád víc stojí, než aby se hýbala. Proč je z Jana, který se naučil čítat, najednou dívka, také těžko říct.

Na inscenaci Martina Glasra se dobře dívá, ale zároveň je těžké jí rozumět. Řekněme si, že nepochopení může být na straně kteréhokoliv diváka, kritiku nevyjímaje, jednomu vyloženě mrtvému místu se ale inscenace nevyhnula – je jím scéna rekrutů z prvního dějství. Šohaji se vrací od odvodu, odvedení, neodvedení, všichni mají důvod do sebe lít alkohol proudem, jak je národním zvykem dodnes. Teď se vrátí do vesnice a za bujarého zpěvu způsobně podupávají nožkami, dívky pohazují jablky, v zadní části scény vytváří s vytříbenou elegancí živou kulisu baletní skupina. Chápu nechuť udělat rekrutskou scénu jako běsnění totálně ožralých idiotů, kteří rozbíjejí flašky, rvou se, svlékají a souloží na scéně, ale toto byl až příliš opačný extrém. Tak spořádaně se nevrací ani katolická mládež od biřmování. Podobně sešněrovaným dojmem působil i sbor družiček ve třetím dějství.

To ale celkově přece jen přináší změnu nálady směrem k lepšímu. Z jabloně zůstal jen opadaný strom v pozadí, lidé jsou spolu, více spolu komunikují, inscenace začíná fungovat a působit. Konečně se dostavuje to, co člověk od Její pastorkyně právem očekává: silné emoce. V závěru zůstávají Jenůfa s Lacou sami na prázdném jevišti, zůstávají spolu. Neodcházejí však do vycházejícího slunce, ale do deště. Možná je to až příliš okatý symbol toho, co je v životě čeká, ale zcela v souladu s tím, že třetí dějství začalo mluvit jasnou řečí.

Hudební nastudování Marka Ivanoviće stojí na svižných tempech gradovaných hojnými accelerandy. Je vlastně v přímém kontrastu s minimalistickou režií, která redukuje pohyb postav maximálním způsobem. Marko Ivanović naopak žene hudbu do pohybu, kdykoliv se k tomu naskytne příležitost a myslím, že tím místy dává pěvcům i sboru pěkně zabrat. Jde hodně striktně po pravidelném rytmu, nenechává pěvce příliš setrvávat na dlouhých samohláskách, noty ho zajímají víc než ústupky běžnému spádu „mluvené“ řeči. S režií se Ivanovićovo pojetí naopak stýká v opomíjení emocí. Nastudování tím získává jiného ducha, než je zvykem, ale má své kouzlo. Zvuk orchestru nepopírá charakteristické janáčkovské „díry“ v instrumentaci, nevykrývá je přehnaným vibratem, hraje velmi energicky a přesně. Hrála se verze „1908“, kterou kriticky připravili Charles Mackerras a John Tyrrell. Když na ni ale padla volba, mohla v ní zůstat i árie Kostelničky v prvním dějství.

Pěvci působili dojmem, že se během představení postupně rozehřívají zároveň s tím, jak je vede režie. V prvním dějství všem chyběla kantiléna, teprve postupem času začali vázat svůj zpěv do melodických oblouků, které k Janáčkovi patří stejně jako úsečnost. Szilvia Rálik má na roli Kostelničky hlas i dramatickou energii, našla v ní ale také hodně lidských momentů. Vnější strohost i vnitřní utrpení postavy byly v jejím podání vyvážené. Pavla Vykopalová je především lyrický typ a taková byla i její Jenůfa, křehká a jemná. Myslím, že by se měla vystříhat polomluvených manýr – sice s nimi hodně šetří, ale přece jen jí znějí nepřirozeně. Jaroslav Březina je výborný Laca, neurvalý i neohrabaně něžný. Tomáš Juhás byl uvěřitelný, i když herecky poněkud toporný Števa. Z menších rolích o sobě dávala vědět především Jitka Zerhauová jako Stařenka Buryjovka a Martina Králíková jako Jano. Svůj standardně výborný výkon odvedl sbor.

Celou inscenací Její pastorkyně se prolíná nedostatek emocí. Jako by autoři zapomněli, že pracují s verismem, který emoce tlačí dopředu – často až za hranice citového vyděračství. Podívaná je to ale efektní, technicistní a v mnohém minimalistické řešení si své příznivce najde a pěvecké výkony obstojí bez problémů.

Leoš Janáček: Její pastorkyňa, libreto skladatel podle hry Gabriely Preissové. Hudební nastudování: Marko Ivanović, režie: Martin Glaser, scéna: Pavel Borák, kostýmy: Markéta Oslzlá-Sládečková, světelný design: Martin Špetlík, choreografie: Mário Radačovský, dramaturgie: Olga Šubrtová, sbormistr: Josef Pančík. Stařenka Buryjovka – Jitka Zerhauová, Laca Klemeň – Jaroslav Březina, Števa Buryja – Tomáš Juhás, Kostelnička – Szilvia Rálik, Jenůfa – Pavla Vykopalová, Stárek – Ivan Kusnjer, Rychtář – Ladislav Mlejnek, Rychtářka – Jana Hrochová, Karolka – Eva Štěrbová, Pastuchyňa – Jitka Klečanská, Barena – Lenka Čermáková, Jano – Martina Králíková, Tetka – Ivona Špičková. Orchestr a sbor Janáčkovy opery. 2. října 2015, Janáčkovo divadlo, Brno, premiéra.

Foto archiv ND Brno

Komentáře

Reagovat
  • Tomáš Studený

    5. říjen 2015, 0:32
    Tak s těmi emocemi to osobně vidím takřka naopak, já to zblajznul i s navijákem. :-) Naopak mi bylo sympatické, že pěvci operně nepřehrávají, ale cudně a pravdivě - v zásadě poctivě činoherně hrají. Pro mě to bylo daleko silnější, než kdyby kdovíjak vyráběli afekt. To, jak ty místnosti byly oddělené, se mi zase naprosto přesně spojilo s duševním stavem Jenůfy, osobně mi to přišlo velmi sugestivní. Za sebe bych tu inscenaci hodnotil hodně vysoko, z Pastorkyní, co jsem viděl, zatím je tahle The best of. Je to ale samozřejmě subjektivní hodnocení.

Dále si přečtěte

Janáčkovo divadlo oslaví tento pátek padesáté narozeniny slavnostní premiérou opery Leoše Janáčka Její pastorkyňa. Režisérem představení je současný ředitel Národního divadla Brno Martin Glaser. Mluvili jsme nejen o jeho inscenaci, ale také o tom, jak se divadlo pod jeho vedením proměňuje a kam míří festivaly Divadelní svět a Janáček Brno.  více

Vrcholná kariéra Marie Callas byla oslnivá, ale zároveň vcelku krátká, a taková je i samotná Tosca. Výbuch energie, oslnivý záblesk a propad do zoufalství a nicoty se střetly v propojení operní inscenace s lidským životem. A je to syntéza neobyčejně působivá, navíc podpořená výborným hudebním nastudováním.  více





V letošním roce navštívilo Mezinárodní folklorní festival ve Strážnici více jak 41 000 lidí tedy rekordní počet. Číslo, které překvapí. V době, do které se tolikrát předpovídal zánik folkloru i folklorismu, se na jednom místě sejde tak obrovské množství lidí. Co je k tomu vede? Letošní jubilejní 80. ročník tomu jistě napomohl, ale samotné výročí by určitě nestačilo. V čem spočívá její kouzlo? Každý návštěvník si z festivalu odnáší jiný zážitek, jinou vzpomínku, jiný příběh. A právě ten svůj vám nyní nabídnu. Jaká tedy byla moje Strážnice 2025? A našla jsem odpověď na otázku, co stojí za tak velkým zájmem?  více

Jedním z členů mezinárodní poroty letošního ročníku Veszprém Street Music Festivalu bude Milan Tesař – programový ředitel, vedoucí hudební redakce Radia Proglas, šéf panelu World Music Charts Europe a dramaturg festivalu Maraton hudby Brno. Vyslání zástupce právě z Brna není náhodné – město je stejně jako Veszprém člen sítě UNESCO Creative Cities of Music a pravidelně zapojuje do mezinárodní kulturní spolupráce a podpory mladých talentů.  více

Závěrečný koncert jubilejního 30. ročníku festivalu Concentus Moraviae, který nesl název Rondo festivo, se uskutečnil několik kilometrů za českými hranicemi, v dominikánském kostele v malém rakouském městečku Retz. Zde v podání belgického souboru Bryggen zazněly skladby Maxe Richtera a Edwarda Griega. Dvojrole houslistky a dirigentky se ujala umělecká vedoucí souboru Jolente De Maeyervíce

Benefiční akce s názvem Večery s Ondrášem opět oživila nádvoří hradu Špilberk. Vojenský umělecký soubor Ondráš zde ve druhé půli června předvedl dva celovečerní programy, které připomněly nové i starší choreografie a hudební úpravy. První večer nabídl premiéru pořadu Pocta Jaroslavu Juráškovi, připravenou ke stému výročí narození této významné osobnosti folklorního hnutí druhé poloviny 20. století. Druhý večer s názvem Ondrášovské putování provedl hudbou i tancem po regionech Čech, Moravy, Slezska, Slovenska a Rumunska.  více

První brněnský koncert 30. ročníku „putovního“ festivalu Concentus Moraviae se odehrál v neděli 22. června v sále konventu Milosrdných bratří. V podání ansámblu a nocte temporis ve složení Anna Besson (traverso, musette), Myriam Rignol (viola da gamba), Béatrice Martin (cembalo), Simon Linné (theorba) a Reinoud Van Mechelen (tenor, umělecký vedoucí) zazněl program pojmenovaný Oh, ma belle brunette! (Ó, má krásna brunetko). Název brunetka je vedle označení hnědovlasé dámy také hudební forma vycházející z dvorské písně, která byla velmi populární ve Francii na přelomu 17. a 18. století. Pařížský vydavatel Christophe Ballard publikoval mezi lety 1703–1711 tři sbírky těchto brunetek, které doplňovaly i písně dvorské či pijácké. Tento repertoár při nedělním koncertu doplnilo několik instrumentálních kompozic.  více

Právě teď se ve francouzském městě na okraji Paříže Enghien-les-Bains koná XVII. výroční zasedání Sítě kreativních měst UNESCO (UCCN). Brno na tomto zasedání reprezentuje koordinátorka Brna - města hudby UNESCO Jana Padrnosová a Lukáš Pavlica z Odboru kultury Magistrátu města Brna, kteří se aktivně zapojují do odborných panelů, síťování a mezinárodní výměny zkušeností.  více

Jedním z nejzajímavějších souborů, které se na letošním ročníku mezinárodního hudebního festivalu Concentus Moraviae objevily, byl bezesporu Zefiro Torna pod vedením loutnisty Jurgena De bruyn. Jejich hudební program s názvem Balzám zazněl v sobotu 14. června na Panském dvoru v Telči a o den později na zámku v Jaroměřicích nad Rokytnou. Tento text se věnuje prvnímu z vystoupení.  více

Na prkna Janáčkova divadla zavítala v české premiéře opera Král Roger polského hudebního skladatele Karola Szymanowského. Titulní postavy se zhostil Jiří Brückler, královu choť, Roxanu, ztvárnila Veronika Rovná, Rogerovy pravé ruky, mudrce Edrisiho, se ujal Vít NosekPetr Nekoranec vystoupil coby Pastýř a hlavní zdroj Rogerova příkoří. Roli Velekněze nastudoval David Szendiuch, jako Diakonistka se objevila Jana Hrochová a sólový soprán a tenor zazněly v podání Evy Daňhelové a Pavla Valenty. Kromě sólistů vystoupil také Sbor a orchestr Janáčkovy opery NdB pod vedením Martina Buchty a Dětský sbor Brno se sbormistryní Valerií Maťašovou. Režie byla dílem Vladimíra Johna, scénu navrhl Martin Chocholoušek a kostýmy Barbora Rašková. Světelného designu se chopil Martin Kroupa a choreografii zpracovali Jan Kodet a Michal Heriban. Hudebního nastudování se ujal Robert Kružík, který premiérové provedení rovněž řídil.  více

Mezinárodní hudební festival Concentus Moraviae, který každoročně přináší světové interprety a vedoucí osobnosti artificiální hudby do více než dvaceti měst na Moravě a v Dolním Rakousku, zahájil v sobotu 31. května v Porta coeli v Předklášteří svůj jubilejní 30. ročník. Hudební náplní večera se stala polyfonie z přelomu 14. a 15. století v provedení souboru Graindelavoix pod vedením dirigenta, spisovatele, filmaře a antropologa Björna Schmelzera.  více

Šestý koncert abonentního cyklu Filharmonie doma, který nesl název Beethoven, „český Beethoven“ a Martinů, se uskutečnil ve čtvrtek 22. května v Besedním domě. Jak název napovídá, na programu se objevila díla Jana Václava Huga Voříška, Bohuslava Martinů a Ludwiga van Beethovena. Do čela Filharmonie Brno se tentokrát postavila dirigentka Alena Hron a v první polovině koncertu brněnský orchestr doplnilo Trio Bohémo ve složení Matouš Pěruška – housle, Kristina Vocetková – violoncello a Jan Vojtek – klavír. Celý večer byl věnován nedávno zesnulé prof. Aleně Štěpánkové Veselé, brněnské varhanici, bývalé rektorce JAMU a jedné z nejvýraznějších osob brněnského kulturního dění.  více

Stejně jako v životě a tvorbě Dušana Holého i na koncertě se střídaly dvě polohy lidové písně. První z nich, věrná tradici a zakořeněná ve svém přirozeném prostředí regionu, zazněla v podání Horňácké muziky Petra Mičky. Druhá - výrazně stylizovaná a přetvořená pro potřeby koncertního provedení - zazněla v úpravách pro BROLN v současné době pod dirigentským smyčcem primáše Petra Varmuži.  více

Městské divadlo v Brně nejnověji uvádí Šakalí léta tedy původně filmový muzikál z období padesátých let, který vznikl na motivy povídek spisovatele Petra Šabacha. Film Šakalí léta natočil Jan Hřebejk a provázely jej písně Ivana Hlase. V roce 1993 získal jako první snímek také nově vzniklou oborovou cenu Český lev, a to hned ve čtyřech kategoriích. Bylo jen otázkou času, kdy po látce šáhne divadlo, k čemuž došlo v roce 2001 v Plzni. A muzikálová Šakalí léta od té doby mocně brázdí republiku…  více

Na 10. ročníku festivalu Maraton hudby Brno vystoupí polské ženské trio Sutari. Na svém kontě mají stovky koncertů ve více než 20 zemích světa včetně vystoupení na světovém hudebním veletrhu WOMEX v roce 2015 nebo live session pro americké rádio KEXP. Vydaly několik oceňovaných alb, z nich to nejnovější, z roku 2024, se jmenuje #kołysankidlaświata a obsahuje ukolébavky. Jejich hudba kombinuje tradiční polské písně s moderními prvky a dotýká se témat přírody, svobody, ženskosti a sesterství. Sutari zahájí v sobotu 9. srpna World music scénu festivalu v brněnském klubu První patro. Na naše otázky odpovídaly kolektivně všechny tři členky skupiny – Basia Songin, Kasia Kapela a Dobromiła Życzyńska.  více

Ke světlu – tak znělo označení závěrečného koncertu Velikonočního festivalu duchovní hudby, jehož letošní 32. ročník nesl podtitul Smíření. V podání domácí a pořadatelské Filharmonie Brno zazněla 27. dubna v kostele sv. Janů pod taktovkou Anny-Marie Helsing díla Ralpha Vaughana Williamse a Einojuhaniho Rautavaary. V první části koncertu se jako sólista představil Josef Špačekvíce

Letos si připomínáme 100. výroční narození kanadského jazzového klavíristy a skladatele Oscara Petersona (1925–2007). K této příležitosti nastudovalo klavírní trio ve složení Luboš Šrámek (klavír), Marián Ševčík (bicí) a Matěj Štubiak (kontrabas) Petersonovu Velikonoční suitu – jednu z mála jazzových duchovních skladeb, kterou hráči uvedli ve středu 23. dubna v Besedním domě v rámci Velikonočního festivalu duchovní hudby.  více

Nejčtenější

Kritika

Závěrečný koncert jubilejního 30. ročníku festivalu Concentus Moraviae, který nesl název Rondo festivo, se uskutečnil několik kilometrů za českými hranicemi, v dominikánském kostele v malém rakouském městečku Retz. Zde v podání belgického souboru Bryggen zazněly skladby Maxe Richtera a Edwarda Griega. Dvojrole houslistky a dirigentky se ujala umělecká vedoucí souboru Jolente De Maeyervíce