Její pastorkyňa. Moravský ráj, kde spolu lidé nemluví

3. říjen 2015, 8:38

Její pastorkyňa. Moravský ráj, kde spolu lidé nemluví

Padesáté výročí otevření Janáčkova divadla je krásná příležitost k uvedení janáčkovské premiéry. Včera to nebyly Příhody lišky Bystroušky jako 2. října 1965, ale Její pastorkyňa. Rajská, symbolická a nekomunikující.

Režisér Martin Glaser neoblékl Její pastorkyňu do svátečních krojů, ve svátečním je celá scéna. Koruna obrovské jabloně vytváří přírodní baldachýn nad celým jevištěm, které v prvním dějství připomíná obří postel s nebesy slibujícími plodnost a hojnost. Urodilo se až nadmíru, jablka jsou všude, všem se pletou pod ruce i pod nohy, ať se jim to líbí, nebo ne. Provázejí nás velkou částí inscenace: krájí je stařenka Buryjovka na začátku, Laca z nich lisuje mošt, dupe mezi nimi vzteklý Števa, jsou na ošatce v příbytku Kostelničky ve druhém dějství. Teprve nevydařená svatba, nález mrtvého dítěte a celé rozuzlení příběhu ve třetím aktu už ztratilo pomoc shůry – lidé si musí pomoci sami. Obytnou místnost jen mimochodem naznačuje v prvním dějství průchozí objekt pod stromem. Na důležitosti nabývá uzavřená domácnost v klíčovém druhém dějství. V něm se naplno odkrývají všechny charaktery, ve strohém světě domova nepřístupné, bigotní, ale vnitřně rozechvělé a nejisté Kostelničky.

Ve druhém dějství vnější scenérie vybledne, z koruny stromu zůstane jen silueta a pozornost se obrací pouze ke kuchyni – vlastně ke čtyřem identickým kuchyním postaveným na scéně vedle sebe. Stejný stůl, stejně postavená židle, stejný svatý obrázek na stěně, stejně proměnlivé světlo, stejně se otevírející dveře do vedlejšího pokoje, z nějž je vidět jen část dětské postýlky. Kostelnička mluví s Jenůfou, potom přichází Števa, po něm zase Laca. Málokdy se ale potkají ve jedné ze čtyř místností. Většinou je každý jen ve své, se svými myšlenkami a zájmy, své repliky posílá kamsi do prázdna. Neví, ke komu mluví, ani jestli mu ten druhý rozumí. Nápad je to efektní, ale – a teď se teprve dostáváme k jádru věci – vhodný ke zcela jiné opeře.

Martin Glaser postavil interpretaci Její pastorkyně na úvaze, že jednající postavy žijí obklopeny Božským (nebo snad přírodním) řádem, který je dobrý, opojně krásný a dává člověku všechno, co potřebuje. Tragédie mrtvého dítěte, rozvrácených vztahů, zničených osobností i pověstí si obyvatelé tohoto ideálního světa způsobují tím, že spolu nemluví, nebo lépe řečeno nekomunikují. Nechtějí se pochopit, nevnímají se, nevciťují se do sebe. Z toho je ale nejspíš pravda jen to poslední, postavy v Pastorkyni spolu totiž mluví, a to otevřeně až k hrubostem. Neberou na druhé žádné ohledy, říkají si do očí hrozné věci a je nanejvýš pravděpodobné, že o sobě mají navzájem jasno. Kostelnička říká Jenůfě bez skrupulí, že by její děcko mělo raději umřít. Števa sice sentimentálně brečí, ale nic jiného než peníze Kostelničce pro Jenůfu nenabízí – kdepak svatbu, když už má jinou a lepší dívku. Laca sice dochází za Kostelničkou poněkud monotónně, ale aspoň to myslí dobře a dokázal pochopit, že Jenůfě ublížil. Všichni to ale o sobě vědí a prakticky nic před sebou netají, dokud Kostelnička neutopí Jenůfčino dítě – s tím už se z pochopitelných důvodů nikomu nechlubí. Ale proč tedy ty oddělené místnosti?

Divák si na to musí odpovědět sám, inscenace mu zřetelné vodítko nenabízí. Mnohoznačnost jablka, stromu či koruny obsypané plody svádí k mnoha výkladům, ale ty diváka rovněž nikam nevedou. Z nabídnutých univerzálních symbolů si lze vykonstruovat cokoliv a najít dostatek argumentů pro Glasrovo řešení i proti němu. Kostýmy Markéty Oslzlé-Sládečkové jsou v prvních dvou dějstvích civilní, moravské kroje volně evokují ve třetím, svatebním dějství, kde ale začnou být naopak přehnané – především rychtářova rodina celá v červeně-duhových oblecích. Scéna Pavla Boráka je silným momentem celé inscenace, nutí vnímat představení jako velký celek a nezaměřovat se na detaily. Přece jen si ale nelze nevšimnout, že postavy téměř nehrají, emoce spíš schovávají než pouštějí naplno ven. Opilý Števa bere Jenůfu do náruče, jako by nevěděl, co si se ženou počít, inscenace pořád víc stojí, než aby se hýbala. Proč je z Jana, který se naučil čítat, najednou dívka, také těžko říct.

Na inscenaci Martina Glasra se dobře dívá, ale zároveň je těžké jí rozumět. Řekněme si, že nepochopení může být na straně kteréhokoliv diváka, kritiku nevyjímaje, jednomu vyloženě mrtvému místu se ale inscenace nevyhnula – je jím scéna rekrutů z prvního dějství. Šohaji se vrací od odvodu, odvedení, neodvedení, všichni mají důvod do sebe lít alkohol proudem, jak je národním zvykem dodnes. Teď se vrátí do vesnice a za bujarého zpěvu způsobně podupávají nožkami, dívky pohazují jablky, v zadní části scény vytváří s vytříbenou elegancí živou kulisu baletní skupina. Chápu nechuť udělat rekrutskou scénu jako běsnění totálně ožralých idiotů, kteří rozbíjejí flašky, rvou se, svlékají a souloží na scéně, ale toto byl až příliš opačný extrém. Tak spořádaně se nevrací ani katolická mládež od biřmování. Podobně sešněrovaným dojmem působil i sbor družiček ve třetím dějství.

To ale celkově přece jen přináší změnu nálady směrem k lepšímu. Z jabloně zůstal jen opadaný strom v pozadí, lidé jsou spolu, více spolu komunikují, inscenace začíná fungovat a působit. Konečně se dostavuje to, co člověk od Její pastorkyně právem očekává: silné emoce. V závěru zůstávají Jenůfa s Lacou sami na prázdném jevišti, zůstávají spolu. Neodcházejí však do vycházejícího slunce, ale do deště. Možná je to až příliš okatý symbol toho, co je v životě čeká, ale zcela v souladu s tím, že třetí dějství začalo mluvit jasnou řečí.

Hudební nastudování Marka Ivanoviće stojí na svižných tempech gradovaných hojnými accelerandy. Je vlastně v přímém kontrastu s minimalistickou režií, která redukuje pohyb postav maximálním způsobem. Marko Ivanović naopak žene hudbu do pohybu, kdykoliv se k tomu naskytne příležitost a myslím, že tím místy dává pěvcům i sboru pěkně zabrat. Jde hodně striktně po pravidelném rytmu, nenechává pěvce příliš setrvávat na dlouhých samohláskách, noty ho zajímají víc než ústupky běžnému spádu „mluvené“ řeči. S režií se Ivanovićovo pojetí naopak stýká v opomíjení emocí. Nastudování tím získává jiného ducha, než je zvykem, ale má své kouzlo. Zvuk orchestru nepopírá charakteristické janáčkovské „díry“ v instrumentaci, nevykrývá je přehnaným vibratem, hraje velmi energicky a přesně. Hrála se verze „1908“, kterou kriticky připravili Charles Mackerras a John Tyrrell. Když na ni ale padla volba, mohla v ní zůstat i árie Kostelničky v prvním dějství.

Pěvci působili dojmem, že se během představení postupně rozehřívají zároveň s tím, jak je vede režie. V prvním dějství všem chyběla kantiléna, teprve postupem času začali vázat svůj zpěv do melodických oblouků, které k Janáčkovi patří stejně jako úsečnost. Szilvia Rálik má na roli Kostelničky hlas i dramatickou energii, našla v ní ale také hodně lidských momentů. Vnější strohost i vnitřní utrpení postavy byly v jejím podání vyvážené. Pavla Vykopalová je především lyrický typ a taková byla i její Jenůfa, křehká a jemná. Myslím, že by se měla vystříhat polomluvených manýr – sice s nimi hodně šetří, ale přece jen jí znějí nepřirozeně. Jaroslav Březina je výborný Laca, neurvalý i neohrabaně něžný. Tomáš Juhás byl uvěřitelný, i když herecky poněkud toporný Števa. Z menších rolích o sobě dávala vědět především Jitka Zerhauová jako Stařenka Buryjovka a Martina Králíková jako Jano. Svůj standardně výborný výkon odvedl sbor.

Celou inscenací Její pastorkyně se prolíná nedostatek emocí. Jako by autoři zapomněli, že pracují s verismem, který emoce tlačí dopředu – často až za hranice citového vyděračství. Podívaná je to ale efektní, technicistní a v mnohém minimalistické řešení si své příznivce najde a pěvecké výkony obstojí bez problémů.

Leoš Janáček: Její pastorkyňa, libreto skladatel podle hry Gabriely Preissové. Hudební nastudování: Marko Ivanović, režie: Martin Glaser, scéna: Pavel Borák, kostýmy: Markéta Oslzlá-Sládečková, světelný design: Martin Špetlík, choreografie: Mário Radačovský, dramaturgie: Olga Šubrtová, sbormistr: Josef Pančík. Stařenka Buryjovka – Jitka Zerhauová, Laca Klemeň – Jaroslav Březina, Števa Buryja – Tomáš Juhás, Kostelnička – Szilvia Rálik, Jenůfa – Pavla Vykopalová, Stárek – Ivan Kusnjer, Rychtář – Ladislav Mlejnek, Rychtářka – Jana Hrochová, Karolka – Eva Štěrbová, Pastuchyňa – Jitka Klečanská, Barena – Lenka Čermáková, Jano – Martina Králíková, Tetka – Ivona Špičková. Orchestr a sbor Janáčkovy opery. 2. října 2015, Janáčkovo divadlo, Brno, premiéra.

Foto archiv ND Brno

Komentáře

Reagovat
  • Tomáš Studený

    5. říjen 2015, 0:32
    Tak s těmi emocemi to osobně vidím takřka naopak, já to zblajznul i s navijákem. :-) Naopak mi bylo sympatické, že pěvci operně nepřehrávají, ale cudně a pravdivě - v zásadě poctivě činoherně hrají. Pro mě to bylo daleko silnější, než kdyby kdovíjak vyráběli afekt. To, jak ty místnosti byly oddělené, se mi zase naprosto přesně spojilo s duševním stavem Jenůfy, osobně mi to přišlo velmi sugestivní. Za sebe bych tu inscenaci hodnotil hodně vysoko, z Pastorkyní, co jsem viděl, zatím je tahle The best of. Je to ale samozřejmě subjektivní hodnocení.

Dále si přečtěte

Janáčkovo divadlo oslaví tento pátek padesáté narozeniny slavnostní premiérou opery Leoše Janáčka Její pastorkyňa. Režisérem představení je současný ředitel Národního divadla Brno Martin Glaser. Mluvili jsme nejen o jeho inscenaci, ale také o tom, jak se divadlo pod jeho vedením proměňuje a kam míří festivaly Divadelní svět a Janáček Brno.  více

Vrcholná kariéra Marie Callas byla oslnivá, ale zároveň vcelku krátká, a taková je i samotná Tosca. Výbuch energie, oslnivý záblesk a propad do zoufalství a nicoty se střetly v propojení operní inscenace s lidským životem. A je to syntéza neobyčejně působivá, navíc podpořená výborným hudebním nastudováním.  více





K víkendovým oslavám a vzpomínkovým akcím se ve svátečním Brně připojila také Filharmonie Brno, a to s okázalostí hodnou této klíčové kulturní instituce. U příležitosti oslav 30 let demokratického státu bylo vybráno oratorium Svatá Ludmila Antonína Dvořáka, které je už svým obsazením jakoby předurčeno k provedení při významných příležitostech. Jeho zkrácenou verzi včera v chrámu sv. Petra a Pavla nabídla Filharmonie Brno pod vedením šéfdirigenta Dennise Russella Daviese, sbory Vox Iuvenalis, Smíšený pěvecký sbor Kantiléna a Pěvecký sbor Masarykovy univerzity pod vedením sbormistra Jana Ocetka. V pěti sólových rolích se představili Pavla Vykopalová (soprán), Jana Sýkorová (alt), Michal Lehotský (tenor), Martin Šrejma (tenor) a velikán české pěvecké školy Richard Novák (bas).   více

V brněnském Besedním domě bylo včera nebývale rušno. Zcela vyprodaný sál (a to včetně míst ke stání) dal tušit, že první abonentní koncert Filharmonie Brno z řady Filharmonie doma II „Klasicky i moderně“ patří k jedněm z nejdůležitějších večerů celé sezóny. Dramaturgie proti sobě postavila dva zcela opačné póly – českými i zahraničními posluchači milovaného Antonína Dvořáka, představitele vybroušené formy a melodické svěžesti, která učarovala i Johannesu Brahmsovi, a současnou americkou skladatelku, improvizátorku, zpěvačku, spisovatelku a režisérku Laurie Anderson, která pátrá po nových zvukových možnostech a proslula svými multimediálními projekty. Velkým lákadlem byla i účast samotné skladatelky. Laurie Anderson se však premiéry svého nově přepracovaného díla Amelia zúčastnila jako houslistka, zpěvačka a vypravěčka, když stanula na pódiu společně s orchestrem Filharmonie Brno, violoncellistou Rubinem Kodhelim a dirigentem Dennisem Russellem Daviesem. Ačkoliv by se dramaturgie večera – jak ostatně přiznává i programový text – dala trochu vratce podepřít „americkou“ berličkou, tím skutečně zásadním hudebním prvkem byl kontrast.  více

Smutnou náhodou se brněnský básník a prozaik Jan Skácel nedožil sametové revoluce – zemřel 7. listopadu 1989 v sedmašedesáti letech, deset dní před začátkem velkých společenských i politických změn. Jeho pohřeb v obřadní síni hřbitova v Brně-Židenicích byl tehdy sám o sobě tichou manifestací proti režimu, který Skácelovi, člověku přísně apolitickému, neustále komplikoval život i práci. Na den přesně po třiceti letech si výročí Skácelova úmrtí připomnělo zcela zaplněné hlediště Divadla Husa na provázku vzpomínkovým večerem (D)obrovský Skácel, který byl naplněný hudbou i mluveným slovem.  více

Big band Cotatcha Orchestra, složený ze špičkových hráčů nejen českých, ale i slovenských a rakouských, si postupně buduje zasloužené renomé na brněnské a potažmo české či středoevropské scéně. Rok po úspěšných koncertech s nizozemským dirigentem a trombonistou Iljou Reijngoudem nyní big band odhalil repertoár, který by měl být obsahem jeho debutového alba. Koncerty s názvem Bigbandová elektronika proběhly na začátku listopadu v Ostravě a v Brně.  více

Kulturní dům U lípy na ulici Charbulova vprostřed týdne hostil tradiční Folklorní taneční. Tato milá akce v režii brněnského Slováckého krúžku se konala již po třetí. V několika týdnech na ní přizvaní lektoři učili tance typické pro jejich region. Podtitul aktuálního třetího běhu tanečních zní Tance méně známé a neznámévíce

Potemnělým sálem Divadla na Orlí se v neděli nesly táhlé zvuky fléten doprovázené zurčením potůčků, šuměním větru a chřestěním kamenů – to vše nabídla česká premiéra multižánrového projektu Prorok větru podle stejnojmenné knihy Stefana Biavaschiho. Za projektem stojí flétnistka a hlavní iniciátorka celého díla Martina Komínková, režisérka Ema Pantano a Marta Carino, jejíž videoprojekce se snoubila se zvukovým záznamem Šimona Obdržálka předčítajícího z Biavaschiho knihy. Technickou podporu zajišťovali Radek Komínek a Petr Šplíchal, uměleckou supervizi Massimiliano Zanoni.  více

Ve věku 41 let opustila tento svět po těžké nemoci zpěvačka a houslistka Jitka Šuranská. Rodačka z Kudlovic u Uherského Hradiště nezapřela v ničem, v čem vynikala, svoje slovácké kořeny. Byla jednou z těch obdařených bytostí, jež dokážou přenášet poselství lidových písní k posluchačům, kteří se jinak s folklorem v životě míjejí.  více

Dvěma vyprodanými sobotními koncerty se zaplnil sál břeclavského kina Koruna, kde oslavil Národopisný soubor Břeclavan svoje pětašedesáté výročí existence a připojil se tak k řadě letos jubilujících folklorních těles. Odpolední koncert musel být nakonec přidán pro obrovský divácký zájem, což jen utvrzuje v tom, že na jižní Moravě je folklor stále v širokém povědomí a neutuchající oblibě.  více

Pět děl vzniklých ve 20. století a doplněných novou premiérovanou skladbou zaznělo v rámci podzimního koncertu Ensemble Opera Diversa, konaného v sále Konventu Milosrdných bratří. Na provedení dramaturgicky vyváženého a pestrého programu se kromě čistě smyčcového orchestru podílela také flétnistka Michaela Koudelková a harfenistka Dominika Kvardová, vše se odehrálo pod vedením Gabriely Tardonové.  více

Mezinárodně proslulý muzikálový hit Mamma Mia! nasadilo jako trhák sezony Městské divadlo Brno. Neukojitelný celosvětový hlad diváků po muzikálu sešitém z písní skupiny ABBA bude jistě producentskou trefou do černého také v jihomoravské metropoli. Většina z padesáti repríz až do konce kalendářního roku na divadelním webu nese štítek Vyprodáno! Trojí alternace každé z hlavní rolí naznačuje také velké a dlouhodobé obchodní plány s titulem, kterému v divadelní i filmové podobě dal název známý song slavné švédské čtyřky. A přece: Není všechno zlato, co se třpytí. To bude ohledně brněnské verze konstatovat tento text s vědomím, že proti masovému šílenství diváků a většinovému vkusu se dnes stavět snad ani nelze. Mamma mia!  více

Prorok větru je multižánrový projekt flétnistky Martiny Komínkové. Vytvořila ho v Itálii a po italské premiéře se s ním poprvé představí ve svém domovském Brně. Česká premiéra proběhne v brněnském Divadle na Orlí v neděli 3. listopadu. Večerní představení od 19.00 je vyprodané, ale stále je možné zakoupit lístky na odpolední představení ve 14.00.  více

Ještě večer před závěrečným koncertem festivalu Moravský podzim pořadatelé uspořádali mimořádný koncert k poctě gruzínského hudebního skladatele Giji Kančeliho, který zesnul 2. října 2019. Provedení skladby Amao omi zajistily vokální kvinteto Ensemble Frizzante, smíšený pěvecký sbor VUT v Brně Vox Juvenalis a Saxofonové kvarteto Moravia pod vedením sbormistra Jana Ocetka.  více

Brno prožilo víkend přímo nabitý folklorem. Sobotní jubilující Poľanu vystřídal v neděli VUS Ondráš. Měli jsme tak možnost porovnat dva diametrálně odlišné přístupy k lidovému materiálu. Sobotní autentika se v neděli proměnila ve výrazový tanec s folklorním akcentem. Vojenský umělecký soubor svým novým programem s názvem kRok za kRokem oslavil v Janáčkově divadle pětašedesáté výročí.  více

Netradiční a unikátní představení měli možnost zhlédnout včera večer diváci festivalu Moravský podzim, tentokrát nezvykle v Mahenově divadle. Na jeden z posledních koncertů letošního padesátého ročníku zavítal soubor Geneva Camerata, známý pro své inovativní a tvůrčí projekty, z nichž jedním byl také v Brně uvedený Tanec slunce. Orchestr vedený Davidem Greilsammerem a doplněný tanečníkem Martím Corberou v něm pohybově ovládl celé jeviště i hlediště v choreografii, které její jedinečnou náplň a nápad vložil choreograf Juan Kruz Díaz de Garaio Esnaola.  více

Hudební festival Moravský podzim bere svůj jubilejní 50. ročník vážně – kromě již ikonického díla Einstein na pláži Philipa Glasse, které zaznělo na slavnostním zahájení, nebo povedené české premiéry Le Dîner Ondřeje Adámka, se program festivalu může pyšnit také neméně zajímavou komorní tvorbou polsko-ruského skladatele Mieczysława Weinberga. V pondělí 7. a v neděli 13. října zaznělo v Besedním domě všech šest jeho Sonát pro housle a klavírSonáta pro sólové housle a Sonáta pro klavír, to vše v podání houslisty Milana Paľy a klavíristy Ladislava Fančoviče.  více

Nejčtenější

Kritika

K víkendovým oslavám a vzpomínkovým akcím se ve svátečním Brně připojila také Filharmonie Brno, a to s okázalostí hodnou této klíčové kulturní instituce. U příležitosti oslav 30 let demokratického státu bylo vybráno oratorium Svatá Ludmila Antonína Dvořáka, které je už svým obsazením jakoby předurčeno k provedení při významných příležitostech. Jeho zkrácenou verzi včera v chrámu sv. Petra a Pavla nabídla Filharmonie Brno pod vedením šéfdirigenta Dennise Russella Daviese, sbory Vox Iuvenalis, Smíšený pěvecký sbor Kantiléna a Pěvecký sbor Masarykovy univerzity pod vedením sbormistra Jana Ocetka. V pěti sólových rolích se představili Pavla Vykopalová (soprán), Jana Sýkorová (alt), Michal Lehotský (tenor), Martin Šrejma (tenor) a velikán české pěvecké školy Richard Novák (bas).   více