Jenůfa jako německá pohádka o zavražděném dítěti

24. listopad 2014, 13:38

Jenůfa jako německá pohádka o zavražděném dítěti

Festival Janáček Brno pokračoval inscenací Její pastorkyně opery v Grazu. Expresivní a nekonformní hudební nastudování se setkalo s režií Petra Konwitschného, který posunul vesnické drama do pohádkové roviny. Ovšem temné a neveselé jako od bratří Grimmů.

Byla to ale pohádka či pravda, vkrádá se do hlavy neodbytná myšlenka. Režisér Petr Konwitschny oprostil venkovské reálie od všeho, co není nezbytné a na scéně zůstal jen stůl s několika židlemi a postel. U stolu a lože se ale naše životy scházejí, od stolu a lože se rozlučují. Stůl a lože do sebe koncentrují majetek i vztahy, o něž v Její pastorkyni jde, a prozářený závěr, v němž Laca bezvýhradně následuje společensky znemožněnou Jenůfu, proběhl před téměř zataženou oponou. Teď už se jednalo především o ideály. Pod stolem a postelí byl v prvním dějství rozprostřen naivní umělý trávník, ve druhém, studeně do modra nasvíceném dějství nic, a ve třetím žluté květiny. Jenůfa měla na začátku červené šaty, vypadala jako jeden hřích i krvavý šrám, který jí teprve na konci prvního aktu způsobí Laca. Ve druhém aktu byla celá v bílém, ve třetím jako „múdrá“ nevěsta v černém. V kombinaci s bílým svatebním oblekem Lacy to působilo jako vesnická představa o vysoké eleganci. Přispívala k tomu i afektovaně městsky naparáděná rychtářka, která připomínala spíš tetu Kateřinu ze Saturnina, Karolka a další svatebčané. Celé představení bylo jakousi směsí banalit a naturalismů, což na jedné straně připomene zmíněné bratry Grimmy, ale je otázka, zda se z takové směsi většinou neskládají i naše reálné životy.

Jenůfčino dítě mělo červený čepeček, jako by se do něj vtělily matčiny šaty z prvního dějství. Scéna rekrutů byla divoká, Števa od začátku nechutný a namyšlený ožralec, nic se neuhlazovalo ani nepřikrašlovalo. Vesnice to byla současná, takže kroje – pokud je zúčastnění vůbec měli – byly schované někde ve skříních na folklorní slavnosti. Števa se s výkřikem „co nehrajete, vy hladoví zajíci,“ obracel k orchestru a hodil do orchestřiště hrst bankovek („a vy muzikanti, jděte dom,“ už pochopitelně nezafungovalo). Jenůfka se před Lacou, který jí ve druhém dějství přišel nabídnout manželství, schovala pod stůl, a když jim Kostelnička žehnala, začali se oba pod stolem kočkovat jako malé děti. Při Jenůfčině osamělé scéně „Mamičko, mám těžkou hlavu,“ jejíž část doprovázejí sólové housle, se objevila na scéně koncertní mistrová orchestru Fuyu Iwaki. Ze sólových houslí se stalo ztělesnění Jenůfčina vnitřního hlasu, který ji stále pohání k oknu a ven z uzavřené světnice. Zdeněk Nejedlý kdysi napsal, že verismus nahrazuje lásku sentimentem a tragiku krutostí – zdálo se mi, jako by Peter Konwitschny tuto tezi inscenačně naplnil. V inscenaci byla řada nedomyšleností (Kostelnička si stěžuje, že se Števa k dítěti ani nepřiblížil, a dá mu ho chvíli před tím sama do náruče apod.). Zdálo se mi, že představení místy i jaksi zadrhává, ale to mohlo být způsobeno přenesením na jinou scénu.

jeji-pastorkyna-graz-2014-11-001 jeji-pastorkyna-graz-2014-11-002 jeji-pastorkyna-graz-2014-11-003 jeji-pastorkyna-graz-2014-11-004 jeji-pastorkyna-graz-2014-11-005 jeji-pastorkyna-graz-2014-11-006 jeji-pastorkyna-graz-2014-11-007 jeji-pastorkyna-graz-2014-11-008 jeji-pastorkyna-graz-2014-11-010

Výborně hrál orchestr a dirigent Dirk Kaftan se na něj také zaměřoval maximálním způsobem a tlačil ho dopředu v podstatě bez ohledu na pěvce. Ti zůstávali proti zvukové smršti z orchestřiště občas úplně bezmocní, ačkoliv alespoň u některých to určitě nebylo tím, že by měli slabý nebo nevýrazný hlas. Tempa i frázování byly často jiné, než jsme u nás zvyklí, celkový zvuk hodně syrový, s partiturou se zacházelo dost volně (například sbor družiček začínal na dvakrát), ale hudební nastudování mělo hlavu i patu a celkově drželo pohromadě. Pěvcům zněla vcelku dobře čeština, i když jim nezvyklý jazyk tahal fráze také trošku jinam, než bychom čekali – nezdálo se mi to ale nijak hrozné. Výjimkou byl pochopitelně Aleš Briscein, k jehož hlasu se Janáček evidentně hodí – zazpíval Lacu parádně. Iris Vermillion se jako Kostelnička v prvním dějství jaksi ztrácela (i přesto, že se hrála i často vynechávaná árie o jejím nevydařeném manželství s alkoholikem), jako by se nemohla na nezvyklém jevišti rozkoukat. Ve druhém se ale rozezpívala k výraznému a přesvědčivému výkonu. Gal James je velmi lyrická Jenůfa, bez velkých dramatických akcentů, ale uvěřitelná a solidní. Slabinou představení byl Taylan Reinhard jako Števa – odpustil bych mu velmi zavalitou postavu, která se k urostlému frajerovi nijak nehodí, ale škaredý a slabý hlas byl nesnesitelný i pro mnohem tolerantnějšího posluchače, než jsem já.

Její pastorkyňa, čili Jenůfa z Grazu poněkud nakopla naše operní tradice, představení vyvolalo velké a rozporuplné emoce, volalo se bravo i bučelo, řečeno frází: v publiku to opravdu vřelo. Svou roli v tom jistě hrála i skutečnost, že tu někdo sáhl na dílo, které domácí posluchači pokládají za vlastní. Hudební nastudování ani inscenace vlastně nijak provokativní ani příliš překrucující nebyly, spíš hodně nezvyklé, a festival by měl přinášet podněty, nejen příznivce Janáčkovy tvorby po srsti.

Janáček Ensemble v Janáčkově domku

Festivalovou neděli mohli posluchači zahájit v Památníku Leoše Janáčka, kde zahrál matiné Janáček Ensemble. Zahrál je dokonce dvakrát: v deset hodin, a pro nás, kdo jsme desátou z různých důvodů nestihli, ještě v poledne. Na programu byl Dechový kvintet Josefa Bohuslava Foerstera a Janáčkův sextet Mládí. V malém prostoru zněl dechový ansámbl hutně, ale pořád s přijatelnou intenzitou. Řekl bych, že Janáčkovo Mládí souboru sedělo víc – možná ho má více obehrané a zažité, ale to jen tipuji. V komorních skladbách dvou vrstevníků (Janáček *1854, Foerster *1859) pro podobné obsazení jsme mohli slyšet rozdíly v jejich hudebním myšlení a koneckonců i lidských temperamentech. A podobné srovnání ve velkolepé formě by mohl nabídnout některý z příštích ročníků festivalu, kdyby byla vedle Její pastorkyně uvedena Foersterova opera Eva, rovněž na námět Gabriely Preissové.

Leoš Janáček: její pastorkyňa, libreto skladatel na základě dramatu Gabriely Preissové. Hudební nastudování: Dirk Kaftan, režie: Peter Konwitschny, výprava: Johannes Leiacker, světla: Manfred Voss. Stařenka Buryjovka – Dunja Vejzović, Laca – Ales Briscein, Števa – Taylan Reinhard, Kostelnička – Iris Vermillion, Jenůfa – Gal James, Stárek – David McShane, Rychtář – Konstantin Sfiris, Rychtářka – Stefanie Hierlmeier, Karolka – Tatjana Miyus, Pastuchyňa – Fran Lubahn, Barena – Xiaoyi Xu, Jano – Nazanin Ezazi, Tetka – Hana Batinic, 1. hlas – Hana Batinic, 2. hlas – István Szecsi, housle – Fuyu Iwaki. 23. listopadu 2014, nastudovala Opera Graz, Janáčkovo divadlo, Brno. V rámci festivalu Janáček Brno 2014.

Foto Werner Kmetitsch, archiv opery v Grazu

Komentáře

Reagovat
  • Pavlina P.

    25. listopad 2014, 8:04
    Az na zbytecne provokujici prvni jednani (hromadna souloz na jevisti) a jistou rozpacitost sboru i solistu (take v prvnim jednani) krasna a silna inscenace (s velkym preslapem pri vyberu Stevy tez souhlasim).
  • Lička

    24. listopad 2014, 19:30
    Diváci dlouho mohutně aplaudovali. Žádné bučení nebylo slyšet. Bylo to zajímavé představení.

Dále si přečtěte

Nenápadný luxus advokátní kanceláře, v níž se protne několik obyčejných životů s jedním neobyčejným, a nekonečným. K tomu dráždivě pichlavá energie hudebního nastudování. To je nová brněnská inscenace Janáčkovy Věci Makropulos v kostce.  více

Věc Makropulos se v Janáčkově městě Brně nehrála už hodně dlouho. Inscenace, kterou nyní pro úvodní večer janáčkovského mezinárodního festivalu připravil nastupující operní šéfdirigent Marko Ivanović, vzácný režisérský host David Radok a výtvarníci Zuzana Ježková a Ondřej Nekvasil, je událostí. Souzní s hudbou a potřebné poselství předává neokázale, ale s plnou silou.  více

Režisér David Radok se na české operní scéně objevil naposledy v roce 2001, kdy režíroval v pražském Národním divadle Kouzelnou flétnu a Vojcka. Minulý týden jsme se spolu sešli v Janáčkově divadle, kde připravuje novou inscenaci opery Věc Makropulos. Mluvili jsme spolu o práci na tomto představení, jak a proč nevylepšovat Janáčka, o opeře obecně, ale dotkli jsme se i jeho vztahu k otci a také otázky, jaké jsou opravdové hodnoty. Ta původně nebyla vůbec v plánu, ale se včerejším výročím Sametové revoluce se střetla dokonale.  více


Přerod úspěšné klasické akordeonistky v písničkářku. To bylo jedno z témat rozhovoru s Klárou Veselou. Především jsme však strávili příjemný čas nad jejím novým, celkově už třetím, albem Delicia.  více

V brněnském divadle Buranteatr se o víkendu uskutečnila premiéra autorského pohybového divadla s názvem Ondina: Malá mořská milovaná v podání spolku ProArt. Jak je již zvykem u tohoto nezávislého tělesa, jednalo se o multižánrovou inscenaci, kombinující prvky tance a činohry a to za účasti toliko dvojice protagonistů (Lucie Hrochová a Martin Dvořák), kteří jsou zároveň tvůrci představení.  více

Komická opera Růžový kavalír patří k nejmilovanějším a nejčastěji uváděným operám Richarda Strausse, ale také k nejvýznačnějším operním dílům minulého věku. Za více než století od své premiéry 26. ledna 1911 se stala prubířským kamenem operních režisérů, sólových zpěváků, orchestrálních hráčů i dirigentů. V pátek se tento titul po pětatřiceti letech vrátil do Brna na jeviště Janáčkova divadla. Po více než úspěšných Hoffmannových povídkách v režii uměleckého dua SKUTR, které sezonu zahájily, se jednalo o další velké sousto dramaturgického plánu Národního divadla Brno. Režijního nastudování se tentokrát chopil umělecký šéf opery Národního divadla Brno Jiří Heřman. Scénu navrhl Tomáš Rusín, kostýmy Zuzana Štefunková Rusínová a světelný design Daniel Tesař. O videoprojekce se postaral Tomáš Hrůza. Orchestr řídil a hudbu nastudoval Robert Kružík, sbor vedla Klára Složilová Roztočilová.  více

Dva měsíce po zahajovacím koncertu sezóny se Filharmonie Brno vrátila do provizoria sálu brněnského Stadionu, tentokrát s prvním koncertem spadajícím do abonentní řady Filharmonie na Stadionu. Program včerejšího večera s názvem Emoce a vášně mile překvapil, stejně jako jeho precizní provedení brněnskou filharmonií.  více

Brněnský hudebník Jan Švihálek se řadu let věnuje blues s kapelou Hoochie Coochie Band. Před pár lety však založil další kapelu, Band of Heysek, ve které naplňuje své představy o jiné podobě blues, syrovější, punkovější, rytmičtější. Za kořeny této hudby se vypravil nejprve sám a později s celou kapelou. Navázal kontakty i přátelství s americkými špičkami žánru, zahrál si na prestižním festivalu, přivezl mississippské bluesmany do Česka a jeho kapela s nimi dokonce natočila nahrávky, které nyní připravuje k vydání.  více

Nejznámější slovenský folklorní soubor Lúčnica vystoupil na pódiu Janáčkova divadla v Brně. Z Bratislavy přivezli starší choreografie legendárního Štefana Nosáľa, který nás před dvěma lety navždy opustil.   více

Brněnská skupina Ateliér na sebe poprvé upozornila v roce 2015 sedmipísňovou nahrávkou Půlcédé. První plnohodnotné CD natočila na jaře 2019 ve studiu Indies ve spolupráci s mistrem zvuku Dušanem Součkem. Album vyšlo pod názvem Kalevalavíce

Novinka mezinárodní skupiny Korjen je jednou z nejúspěšnějších letošních nahrávek z distribuce společnosti Indies Scope. Album Sabur vyšlo v polovině září 2019 a hned na začátku října zabodovalo na 15. místě v prestižní hitparádě World Music Charts Europe, kterou sestavuje 43 rozhlasových publicistů z celé Evropy.  více

K víkendovým oslavám a vzpomínkovým akcím se ve svátečním Brně připojila také Filharmonie Brno, a to s okázalostí hodnou této klíčové kulturní instituce. U příležitosti oslav 30 let demokratického státu bylo vybráno oratorium Svatá Ludmila Antonína Dvořáka, které je už svým obsazením jakoby předurčeno k provedení při významných příležitostech. Jeho zkrácenou verzi včera v chrámu sv. Petra a Pavla nabídla Filharmonie Brno pod vedením šéfdirigenta Dennise Russella Daviese, sbory Vox Iuvenalis, Smíšený sbor Kantiléna a Pěvecký sbor Masarykovy univerzity pod vedením sbormistra Jana Ocetka. V pěti sólových rolích se představili Pavla Vykopalová (soprán), Jana Sýkorová (alt), Michal Lehotský (tenor), Martin Šrejma (tenor) a velikán české pěvecké školy Richard Novák (bas).   více

V brněnském Besedním domě bylo včera nebývale rušno. Zcela vyprodaný sál (a to včetně míst ke stání) dal tušit, že první abonentní koncert Filharmonie Brno z řady Filharmonie doma II „Klasicky i moderně“ patří k jedněm z nejdůležitějších večerů celé sezóny. Dramaturgie proti sobě postavila dva zcela opačné póly – českými i zahraničními posluchači milovaného Antonína Dvořáka, představitele vybroušené formy a melodické svěžesti, která učarovala i Johannesu Brahmsovi, a současnou americkou skladatelku, improvizátorku, zpěvačku, spisovatelku a režisérku Laurie Anderson, která pátrá po nových zvukových možnostech a proslula svými multimediálními projekty. Velkým lákadlem byla i účast samotné skladatelky. Laurie Anderson se však premiéry svého nově přepracovaného díla Amelia zúčastnila jako houslistka, zpěvačka a vypravěčka, když stanula na pódiu společně s orchestrem Filharmonie Brno, violoncellistou Rubinem Kodhelim a dirigentem Dennisem Russellem Daviesem. Ačkoliv by se dramaturgie večera – jak ostatně přiznává i programový text – dala trochu vratce podepřít „americkou“ berličkou, tím skutečně zásadním hudebním prvkem byl kontrast.  více

Smutnou náhodou se brněnský básník a prozaik Jan Skácel nedožil sametové revoluce – zemřel 7. listopadu 1989 v sedmašedesáti letech, deset dní před začátkem velkých společenských i politických změn. Jeho pohřeb v obřadní síni hřbitova v Brně-Židenicích byl tehdy sám o sobě tichou manifestací proti režimu, který Skácelovi, člověku přísně apolitickému, neustále komplikoval život i práci. Na den přesně po třiceti letech si výročí Skácelova úmrtí připomnělo zcela zaplněné hlediště Divadla Husa na provázku vzpomínkovým večerem (D)obrovský Skácel, který byl naplněný hudbou i mluveným slovem.  více

Big band Cotatcha Orchestra, složený ze špičkových hráčů nejen českých, ale i slovenských a rakouských, si postupně buduje zasloužené renomé na brněnské a potažmo české či středoevropské scéně. Rok po úspěšných koncertech s nizozemským dirigentem a trombonistou Iljou Reijngoudem nyní big band odhalil repertoár, který by měl být obsahem jeho debutového alba. Koncerty s názvem Bigbandová elektronika proběhly na začátku listopadu v Ostravě a v Brně.  více

Kulturní dům U lípy na ulici Charbulova vprostřed týdne hostil tradiční Folklorní taneční. Tato milá akce v režii brněnského Slováckého krúžku se konala již po třetí. V několika týdnech na ní přizvaní lektoři učili tance typické pro jejich region. Podtitul aktuálního třetího běhu tanečních zní Tance méně známé a neznámévíce

Potemnělým sálem Divadla na Orlí se v neděli nesly táhlé zvuky fléten doprovázené zurčením potůčků, šuměním větru a chřestěním kamenů – to vše nabídla česká premiéra multižánrového projektu Prorok větru podle stejnojmenné knihy Stefana Biavaschiho. Za projektem stojí flétnistka a hlavní iniciátorka celého díla Martina Komínková, režisérka Ema Pantano a Marta Carino, jejíž videoprojekce se snoubila se zvukovým záznamem Šimona Obdržálka předčítajícího z Biavaschiho knihy. Technickou podporu zajišťovali Radek Komínek a Petr Šplíchal, uměleckou supervizi Massimiliano Zanoni.  více

Ve věku 41 let opustila tento svět po těžké nemoci zpěvačka a houslistka Jitka Šuranská. Rodačka z Kudlovic u Uherského Hradiště nezapřela v ničem, v čem vynikala, svoje slovácké kořeny. Byla jednou z těch obdařených bytostí, jež dokážou přenášet poselství lidových písní k posluchačům, kteří se jinak s folklorem v životě míjejí.  více

Nejčtenější

Kritika

V brněnském divadle Buranteatr se o víkendu uskutečnila premiéra autorského pohybového divadla s názvem Ondina: Malá mořská milovaná v podání spolku ProArt. Jak je již zvykem u tohoto nezávislého tělesa, jednalo se o multižánrovou inscenaci, kombinující prvky tance a činohry a to za účasti toliko dvojice protagonistů (Lucie Hrochová a Martin Dvořák), kteří jsou zároveň tvůrci představení.  více