Jenůfa jako německá pohádka o zavražděném dítěti

24. listopad 2014, 13:38

Jenůfa jako německá pohádka o zavražděném dítěti

Festival Janáček Brno pokračoval inscenací Její pastorkyně opery v Grazu. Expresivní a nekonformní hudební nastudování se setkalo s režií Petra Konwitschného, který posunul vesnické drama do pohádkové roviny. Ovšem temné a neveselé jako od bratří Grimmů.

Byla to ale pohádka či pravda, vkrádá se do hlavy neodbytná myšlenka. Režisér Petr Konwitschny oprostil venkovské reálie od všeho, co není nezbytné a na scéně zůstal jen stůl s několika židlemi a postel. U stolu a lože se ale naše životy scházejí, od stolu a lože se rozlučují. Stůl a lože do sebe koncentrují majetek i vztahy, o něž v Její pastorkyni jde, a prozářený závěr, v němž Laca bezvýhradně následuje společensky znemožněnou Jenůfu, proběhl před téměř zataženou oponou. Teď už se jednalo především o ideály. Pod stolem a postelí byl v prvním dějství rozprostřen naivní umělý trávník, ve druhém, studeně do modra nasvíceném dějství nic, a ve třetím žluté květiny. Jenůfa měla na začátku červené šaty, vypadala jako jeden hřích i krvavý šrám, který jí teprve na konci prvního aktu způsobí Laca. Ve druhém aktu byla celá v bílém, ve třetím jako „múdrá“ nevěsta v černém. V kombinaci s bílým svatebním oblekem Lacy to působilo jako vesnická představa o vysoké eleganci. Přispívala k tomu i afektovaně městsky naparáděná rychtářka, která připomínala spíš tetu Kateřinu ze Saturnina, Karolka a další svatebčané. Celé představení bylo jakousi směsí banalit a naturalismů, což na jedné straně připomene zmíněné bratry Grimmy, ale je otázka, zda se z takové směsi většinou neskládají i naše reálné životy.

Jenůfčino dítě mělo červený čepeček, jako by se do něj vtělily matčiny šaty z prvního dějství. Scéna rekrutů byla divoká, Števa od začátku nechutný a namyšlený ožralec, nic se neuhlazovalo ani nepřikrašlovalo. Vesnice to byla současná, takže kroje – pokud je zúčastnění vůbec měli – byly schované někde ve skříních na folklorní slavnosti. Števa se s výkřikem „co nehrajete, vy hladoví zajíci,“ obracel k orchestru a hodil do orchestřiště hrst bankovek („a vy muzikanti, jděte dom,“ už pochopitelně nezafungovalo). Jenůfka se před Lacou, který jí ve druhém dějství přišel nabídnout manželství, schovala pod stůl, a když jim Kostelnička žehnala, začali se oba pod stolem kočkovat jako malé děti. Při Jenůfčině osamělé scéně „Mamičko, mám těžkou hlavu,“ jejíž část doprovázejí sólové housle, se objevila na scéně koncertní mistrová orchestru Fuyu Iwaki. Ze sólových houslí se stalo ztělesnění Jenůfčina vnitřního hlasu, který ji stále pohání k oknu a ven z uzavřené světnice. Zdeněk Nejedlý kdysi napsal, že verismus nahrazuje lásku sentimentem a tragiku krutostí – zdálo se mi, jako by Peter Konwitschny tuto tezi inscenačně naplnil. V inscenaci byla řada nedomyšleností (Kostelnička si stěžuje, že se Števa k dítěti ani nepřiblížil, a dá mu ho chvíli před tím sama do náruče apod.). Zdálo se mi, že představení místy i jaksi zadrhává, ale to mohlo být způsobeno přenesením na jinou scénu.

jeji-pastorkyna-graz-2014-11-001 jeji-pastorkyna-graz-2014-11-002 jeji-pastorkyna-graz-2014-11-003 jeji-pastorkyna-graz-2014-11-004 jeji-pastorkyna-graz-2014-11-005 jeji-pastorkyna-graz-2014-11-006 jeji-pastorkyna-graz-2014-11-007 jeji-pastorkyna-graz-2014-11-008 jeji-pastorkyna-graz-2014-11-010

Výborně hrál orchestr a dirigent Dirk Kaftan se na něj také zaměřoval maximálním způsobem a tlačil ho dopředu v podstatě bez ohledu na pěvce. Ti zůstávali proti zvukové smršti z orchestřiště občas úplně bezmocní, ačkoliv alespoň u některých to určitě nebylo tím, že by měli slabý nebo nevýrazný hlas. Tempa i frázování byly často jiné, než jsme u nás zvyklí, celkový zvuk hodně syrový, s partiturou se zacházelo dost volně (například sbor družiček začínal na dvakrát), ale hudební nastudování mělo hlavu i patu a celkově drželo pohromadě. Pěvcům zněla vcelku dobře čeština, i když jim nezvyklý jazyk tahal fráze také trošku jinam, než bychom čekali – nezdálo se mi to ale nijak hrozné. Výjimkou byl pochopitelně Aleš Briscein, k jehož hlasu se Janáček evidentně hodí – zazpíval Lacu parádně. Iris Vermillion se jako Kostelnička v prvním dějství jaksi ztrácela (i přesto, že se hrála i často vynechávaná árie o jejím nevydařeném manželství s alkoholikem), jako by se nemohla na nezvyklém jevišti rozkoukat. Ve druhém se ale rozezpívala k výraznému a přesvědčivému výkonu. Gal James je velmi lyrická Jenůfa, bez velkých dramatických akcentů, ale uvěřitelná a solidní. Slabinou představení byl Taylan Reinhard jako Števa – odpustil bych mu velmi zavalitou postavu, která se k urostlému frajerovi nijak nehodí, ale škaredý a slabý hlas byl nesnesitelný i pro mnohem tolerantnějšího posluchače, než jsem já.

Její pastorkyňa, čili Jenůfa z Grazu poněkud nakopla naše operní tradice, představení vyvolalo velké a rozporuplné emoce, volalo se bravo i bučelo, řečeno frází: v publiku to opravdu vřelo. Svou roli v tom jistě hrála i skutečnost, že tu někdo sáhl na dílo, které domácí posluchači pokládají za vlastní. Hudební nastudování ani inscenace vlastně nijak provokativní ani příliš překrucující nebyly, spíš hodně nezvyklé, a festival by měl přinášet podněty, nejen příznivce Janáčkovy tvorby po srsti.

Janáček Ensemble v Janáčkově domku

Festivalovou neděli mohli posluchači zahájit v Památníku Leoše Janáčka, kde zahrál matiné Janáček Ensemble. Zahrál je dokonce dvakrát: v deset hodin, a pro nás, kdo jsme desátou z různých důvodů nestihli, ještě v poledne. Na programu byl Dechový kvintet Josefa Bohuslava Foerstera a Janáčkův sextet Mládí. V malém prostoru zněl dechový ansámbl hutně, ale pořád s přijatelnou intenzitou. Řekl bych, že Janáčkovo Mládí souboru sedělo víc – možná ho má více obehrané a zažité, ale to jen tipuji. V komorních skladbách dvou vrstevníků (Janáček *1854, Foerster *1859) pro podobné obsazení jsme mohli slyšet rozdíly v jejich hudebním myšlení a koneckonců i lidských temperamentech. A podobné srovnání ve velkolepé formě by mohl nabídnout některý z příštích ročníků festivalu, kdyby byla vedle Její pastorkyně uvedena Foersterova opera Eva, rovněž na námět Gabriely Preissové.

Leoš Janáček: její pastorkyňa, libreto skladatel na základě dramatu Gabriely Preissové. Hudební nastudování: Dirk Kaftan, režie: Peter Konwitschny, výprava: Johannes Leiacker, světla: Manfred Voss. Stařenka Buryjovka – Dunja Vejzović, Laca – Ales Briscein, Števa – Taylan Reinhard, Kostelnička – Iris Vermillion, Jenůfa – Gal James, Stárek – David McShane, Rychtář – Konstantin Sfiris, Rychtářka – Stefanie Hierlmeier, Karolka – Tatjana Miyus, Pastuchyňa – Fran Lubahn, Barena – Xiaoyi Xu, Jano – Nazanin Ezazi, Tetka – Hana Batinic, 1. hlas – Hana Batinic, 2. hlas – István Szecsi, housle – Fuyu Iwaki. 23. listopadu 2014, nastudovala Opera Graz, Janáčkovo divadlo, Brno. V rámci festivalu Janáček Brno 2014.

Foto Werner Kmetitsch, archiv opery v Grazu

Komentáře

Reagovat
  • Pavlina P.

    25. listopad 2014, 8:04
    Az na zbytecne provokujici prvni jednani (hromadna souloz na jevisti) a jistou rozpacitost sboru i solistu (take v prvnim jednani) krasna a silna inscenace (s velkym preslapem pri vyberu Stevy tez souhlasim).
  • Lička

    24. listopad 2014, 19:30
    Diváci dlouho mohutně aplaudovali. Žádné bučení nebylo slyšet. Bylo to zajímavé představení.

Dále si přečtěte

Nenápadný luxus advokátní kanceláře, v níž se protne několik obyčejných životů s jedním neobyčejným, a nekonečným. K tomu dráždivě pichlavá energie hudebního nastudování. To je nová brněnská inscenace Janáčkovy Věci Makropulos v kostce.  více

Věc Makropulos se v Janáčkově městě Brně nehrála už hodně dlouho. Inscenace, kterou nyní pro úvodní večer janáčkovského mezinárodního festivalu připravil nastupující operní šéfdirigent Marko Ivanović, vzácný režisérský host David Radok a výtvarníci Zuzana Ježková a Ondřej Nekvasil, je událostí. Souzní s hudbou a potřebné poselství předává neokázale, ale s plnou silou.  více

Režisér David Radok se na české operní scéně objevil naposledy v roce 2001, kdy režíroval v pražském Národním divadle Kouzelnou flétnu a Vojcka. Minulý týden jsme se spolu sešli v Janáčkově divadle, kde připravuje novou inscenaci opery Věc Makropulos. Mluvili jsme spolu o práci na tomto představení, jak a proč nevylepšovat Janáčka, o opeře obecně, ale dotkli jsme se i jeho vztahu k otci a také otázky, jaké jsou opravdové hodnoty. Ta původně nebyla vůbec v plánu, ale se včerejším výročím Sametové revoluce se střetla dokonale.  více


Koncert tělesa Brno Contemporary Orchestra v čele s vedoucím a dirigentem Pavlem Šnajdrem uskutečněný ve čtvrtek 18. dubna v netradičních prostorách kavárny Pole Rebelbean nesl podtitul Vyprávění o hudbě, která neumí kalkulovat. Dramaturgicky se večer inspiroval dvěmi literárními díly – My od Jevgenije Zamjatina a Paříž ve dvacátém století od Julese Verna – utopicky líčící budoucnost lidstva, ale i hudby. Kromě orchestru se publiku představili také mezzosopranistka Marie Kopecká-VerhoevenDominique Defontaines a francouzský ansámbl Rés(O)nances věnující se prolínání výtvarného umění s hudbou.  více

Stávající šéfdirigent Filharmonie Brno – Dennis Russell Davies oslavil v úterý 16. dubna osmdesáté narozeniny. U této příležitosti připravila filharmonie koncert s názvem Smetana 200 &Davies 80, na kterém zazněl cyklus symfonických básní Má vlast od Bedřicha Smetany. Ve čtvrtek 18. dubna se tak v Besedním domě symbolicky propojilo Smetanovo a Daviesovo jubileum. Má vlast ovšem nezazněla v tradiční orchestrální verzi, ale v transkripci pro čtyřruční klavír, kterou vytvořil sám autor bezprostředně po dokončení cyklu. Dennise Russella Daviese, který se tentokrát nepředstavil jako dirigent, ale jako klavírista, doplnila jeho životní i umělecká partnerka Maki Namekawa. Celý koncert pak doprovodily vizualizace Cori O’Lana a umělecký přednes Michala Bumbálkavíce

Léta se čtyřkou na konci si v Česku pravidelně připomínáme jako Rok české hudby. Je ale samozřejmé, že výročí nemají pouze čeští skladatelé a jejich díla, ale také skladby autorů zahraničních, nebo takových, u kterých by se dal o zmíněné českosti vést spor. Program s příhodným názvem Rapsodie v modrém 100, složený ze dvou kompozic, které mají v tomto roce své kulaté výročí, s přidáním skladby od letošního jubilanta, provedla ve čtvrtek 11. dubna 2024 v Janáčkově divadle Filharmonie Brno pod vedením Dennise Russella Daviese, který se tentokrát představil také jako klavírní sólista.  více

Neznámý Leoš Janáček a počátky baroka byl název koncertu souboru Musica Florea věnujícího se poučené interpretaci, V roce 1992 ho založil violoncellista a dirigent Marek Štryncl. Od roku 2002 soubor pořádá speciální koncertní řady, v nichž se zaměřuje na prezentaci nově objevených i známých skladeb. A právě večery věnované Janáčkovým drobným liturgickým sborovým skladbám na latinské texty a převážně instrumentálním raně barokním dílům představují koncertní řadu, při které se posluchačům představili sólisté Barbora Kotlánová (soprán), Stanislava Mihalcová (soprán), Daniela Čermáková (alt), Hasan El Dunia (tenor) a Jaromír Nosek (bas).  více

Brněnský Velikonoční festival duchovní hudby vyvrcholil nedělním koncertem v katedrále sv. Petra a Pavla. Napříč letošním 31. ročníkem a také při posledním hudebním večeru zněla díla ryze českých skladatelů. Tentokrát v podání sólistů Pavly Vykopalové (soprán), Jany Hrochové (mezzosoprán), Eduarda Martyniuka (tenor), Jozefa Benciho (bas), varhaníka Petra Kolaře, dále Českého filharmonického sboru Brno pod vedením sbormistra Petra Fialy. Glagolská mše jako prvotřídní záležitost klasické hudby, byla uvedena za doprovodu Filharmonie Brno s milým hostem, dirigentem Tomášem Netopilemvíce

Po Smetanově Daliborovi dorazila v pátek 5. dubna na prkna Janáčkova divadla další z oper velikánů české národní hudby – pohádková Rusalka Antonína Dvořáka na libreto Jaroslava Kvapila. V režii Davida Radoka, který dílo uchopil předně jako vážnou dramatickou a symbolickou operu, z níž mj. zcela vyškrtl komické postavy Hajného a Kuchtíka. Scénografie se rovněž ujal Radok, přičemž vycházel z konceptu Rusalky scénografa Larse-Ake Thessmana uvedené při inscenaci v operním domě GöteborgsOperan roku 2012. Kostýmy navrhla Zuzana Ježková, choreografii připravila Andrea Miltnerová a světelného designu se ujal Přemysl Janda. V pěveckých rolích se představili Jana Šrejma Kačírková (Rusalka), Peter Berger (Princ), Jan Šťáva (Vodník), Eliška Gattringerová (Cizí kněžna), Václava Krejčí Housková (Ježibaba), Tadeáš Hoza (Lovec) a Doubravka SoučkováIvana Pavlů a Monika Jägerová (trojice žínek). Sbor vedl Pavel Koňárek a hudebního nastudování a premiérového uvedení se chopil dirigent Marko Ivanovićvíce

Jedním z nejvýraznějších prvků letošního ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby bylo uvedení úctyhodného počtu skladeb, které zazněly ve světové premiéře. Jednou z těchto kompozic představovalo také Niedzielne rano (Nedělní ráno) skladatele Martina Smolky (*1959), které vzniklo na objednávku festivalu a v podání Cappelly Mariany. Ve složení Barbora Kabátková – soprán, Daniela Čermáková – alt, Vojtěch Semerád – tenor/umělecký vedoucí, Tomáš Lajtkep – tenor a Tomáš Šelc – baryton. Skladba zazněla v pátek 5. dubna v kostele sv. Augustina. Smolkovo dílo bylo doplněno chorálem a kompozicemi ze 13.–16. století.  více

Velké finále 31. ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby se již pomalu a jistě blíží – pomyslný odpočet trojice posledních koncertů zahájil čtvrteční večer 4. dubna v kostele sv. Janů s podtitulem Kantiléna: Zemek Novák, Graham, Emmert. Jak je již z názvu zjevné, dramaturgii koncertu tvořila díla Pavla Zemka Nováka, Petera Grahama a Františka Gregora Emmerta. Stejně patrné však již není, že skladby Zemka Nováka a Grahama se po více než třiceti letech – a právě na 31. ročníku festivalu – dočkaly své světové premiéry. Není bez zajímavosti, že původně měly skladby zaznít společně v rámci vigilie o Bílé sobotě. Samotné interpretace duchovních kompozic brněnských skladatelů se ujaly sopranistky Aneta Podracká Bendová a Jana Vondrů, s nimiž vystoupili varhaník Petr Kolář, dětský sbor Kantiléna pod vedením sbormistra Michala Jančíka a soubor Brno Contemporary Orchestra pod taktovkou Pavla Šnajdravíce

Podobně jako každý rok, byl i v rámci letošního ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby jeden z večerů věnován sólovému varhannímu recitálu. V úterý 2. dubna za varhany ve starobrněnské bazilice Nanebevzetí Panny Marie usedl původem slovenský varhaník Marek Paľa a provedl výběr z varhanních skladeb českých autorů vrcholného a pozdního romantismu, čímž doplnil stávající Rok české hudby. Několik děl úterního programu navíc zaznělo v přinejmenším brněnské premiéře.  více

Neodmyslitelnou součástí Velikonočního festivalu duchovní hudby jsou tři večery tzv. tenebrae obsahem navracející se ke křesťanským obřadům ve Svatém týdnu. Tento rok temné hodinky připadly na středu 27. března – pátek 29. března, a jak už je tradicí, konají se v kostele Nanebevzetí Panny Marie. Letos jsou tyto tři večery výjimečné především z hlediska dramaturgie, jelikož si pořadatelé festivalu objednali nové zhudebnění liturgických textů. Recenze se ohlíží za prvním ze tří večerů, při kterém ve světové premiéře zazněla díla od skladatelů Zdeňka Klaudy a Lukáše Hurníka. Provedení se ujali zpěváci Kristýna Fílová (soprán), Zuzana Čurmová (soprán), Alžběta Symerská (alt), Ondřej Holub (tenor) a Jiří Miroslav Procházka (bas) za doprovodu varhanního pozitivu a sbormistrovského dohledu Zdeňka Klaudy a recitace P. Jana Pacneravíce

Propojení, jednota, rozjímání – těmito slovy lze popsat hudební večer v režii Schola Gregoriana Pragensis pod vedením Davida Ebena a varhaníka Tomáše Thona, který se včera uskutečnil v rámci Velikonočního festivalu duchovní hudby v brněnském Kostele sv. Tomáše. Nejen zpěv gregoriánského chorálu, ale také díla skladatele Petra Ebena (1929–2007) na hodinu zvukově a barevně opanovala i oživila chrámový prostor.  více

Koncertem s názvem Ensemble Inégal: Zelenka včera v kostele sv. Janů zahájil 31. ročník Velikonočního festivalu duchovní hudby, tentokrát s přízviskem Terroir. Toto napůl záhadné slovo, které se s oblibou používá v souvislosti s vínem, pochází z latinského označení pro zemi, půdu a nese v sobě souhrn všech vlivů, zejména pak přírodních podmínek konkrétního místa na zde pěstované rostliny. Tento výraz je tedy metonymicky přenesená na program letošního ročníku VFDH, neboť se skládá výhradně z děl tuzemských autorů, čímž doplňuje probíhající Rok české hudbyvíce

Největší doménou Filharmonie Brno je bezesporu pořádání koncertů klasické hudby. Přesto se občas pod její hlavičkou odehraje koncert, který se tomuto okruhu vymyká a naláká i posluchače, kterým je bližší spíše hudba populární, zejména jazzová. Jednou z těchto akcí byl recitál klavíristy Bojana Z, který se odehrál v úterý 19. března v sále Besedního domu.  více

Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více

Pro čtvrtý abonentní koncert cyklu Filharmonie doma, který se odehrál 14. března v Besedním domě a nesl označení Mozartiana, zvolila Filharmonie Brno, tentokrát pod vedením česko-japonského dirigenta Chuheie Iwasakiho, čtyři skladby z 18.–20. století. Tato díla dramaturgicky spojuje buď přímo vznik v období klasicismu nebo inspirace hudebními postupy pro toto období typickými. Jako sólistka se v první polovině koncertu představila flétnistka Martina Venc Matušínskávíce

Nejčtenější

Kritika

Koncert tělesa Brno Contemporary Orchestra v čele s vedoucím a dirigentem Pavlem Šnajdrem uskutečněný ve čtvrtek 18. dubna v netradičních prostorách kavárny Pole Rebelbean nesl podtitul Vyprávění o hudbě, která neumí kalkulovat. Dramaturgicky se večer inspiroval dvěmi literárními díly – My od Jevgenije Zamjatina a Paříž ve dvacátém století od Julese Verna – utopicky líčící budoucnost lidstva, ale i hudby. Kromě orchestru se publiku představili také mezzosopranistka Marie Kopecká-VerhoevenDominique Defontaines a francouzský ansámbl Rés(O)nances věnující se prolínání výtvarného umění s hudbou.  více