John McLaughlin v Brně: Legenda překračující vlastní stín

John McLaughlin v Brně: Legenda překračující vlastní stín

Letošní ročník festivalu JazzfestBrno nabízí nepřeberné množství rozmanitých crossoverů , žánrových směsic a fúzí. V duchu tohoto stylového spektra v rekonstruovaném (akusticky významně vylepšeném) sále Janáčkova divadla nabídl svůj vyhlášený osobitý nadžánrový sound klasik jazz fusion a britský kytarista John McLaughlin se svou formací The 4th Dimension. V Brně se představil vůbec poprvé.

Čeští jazzoví fandové však už měli příležitost potkat tuto výjimečnou čtyřčlennou sestavu v poslední dekádě hned dvakrát na koncertech v Praze. Do Brna předcházela skvělá pověst vynikajících a na sebe vzájemně vyladěných hráčů. Ve zcela vyprodaném hledišti brněnské opery se potkávali aktivní muzikanti, hudební publicisté a hlavně „mclaughlinovci“ různého věku, natěšení na svůj idol a nadšeně obléhající stánek se suvenýry a hudebními nosiči. K dostání byla nejen trička a plakáty, ale především alba, oba nedávné „živáky“ Live at Ronnie Scott´s a Live in San Francisco i ceněné studiové album Black Light.

john_McLaughlin_foto_martin_zeman_04

John McLauglin stojí na pódiu už šest desetiletí; z toho padesát let se pohybuje v absolutní hudební špičce hned několika žánrů. Díky své stále živé skladatelské invenci patří k nejvlivnějším muzikantům na světě. Pokud jde o různé podoby jazzu, od svého sólového debutu Extrapolation v roce 1969 si prošel post-bopem, jazzrockem, bluesovými vlivy, inspirací indickou hudbou, flamenkem i módní psychedelií, jazzovou klasikou i jazz fusion. Je stejně virtuózním hráčem na akustickou i elektrickou kytaru, jeho rychlá pravá ruka je pověstná. Pokud jde o významné mezníky dějin jazzu, byl u všeho podstatného: brzy poté, co se usadil v USA, se potkal s Jimi Hendrixem, nakrátko zakotvil u hráče na bicí Tonyho Williamse v kapele Lifetime, kde ho do svého proslulého Quintetu objevil Miles Davis. S Davisem nahrál dvě klíčová alba jazzové historie: In a Silent Way a Bitches Brew. Sám Davis ho podnítil ke zformování vlastní kapely.

A tak v 70. letech vznikl Mahavishnu Orchestra, snad nejinvenčnější jazzrocková formace všech dob. Temperamentní elektrický jazzrock říznutý indickými harmoniemi ovlivnil řadu následovníků, alba Birds of Fire a Inner Mounting Flame i se zpožděním vydané Lost Trident Sessions patří do zlatého fondu jazzové hudby.  Mahavishnu Orchestra prošel několika reinkarnacemi, než McLaughlin na čas odložil elektrickou kytaru a pod vlivem své milované indické hudby založil spolu s indickými spoluhráči kapelu Shakti, jejímž prostřednictvím uvedl do jazzové hudby indické rágy, indickou kytaru veenu a konnakol a indický způsob scatovaného rytmického zpěvu, který diváci v Brně slyšeli v podání bubeníka Ranjita Barota. Na přelomu 70. a 80. let se spojil s dalšími dvěma kytarovými virtuózy  Paco de Lucíou a Larry Coryellem do The Guitar Tria. Když Coryella zakrátko vystřídal  Al di Meola, vzniklo koncertní turné a skvělá (opět přelomová) nahrávka Friday Night in San Francisco. Úspěch slavila i starší deska Passion, Grace & Fire.

john_McLaughlin_foto_martin_zeman_01john_McLaughlin_foto_martin_zeman_03

Po několikaletém žánrovém hledačství se v roce 2007 rozhodl vrátit k vlastním kořenům a částečně oživit repertoár a styl Mahavishnu Orchestra prostřednictvím hvězdného jazz fusion kvarteta The 4th Dimension. Po několika obměnách se sestava ustálila na obsazení Étienn M´Bappé (*1964, kamerunský baskytarista usazený v Paříži), Ranjit Barot (*1950, indický hráč na bicí ovládající pěveckou techniku konnakol, tedy něco mezi scatem a beatboxem) a Gary Husband (*1960, McLaughlinův souputník z britského Yorkshiru ovládající rovnocenně klávesy a bicí). Každý z Lauglinových spoluhráčů je empatickým sidemanem a zároveň vynikajícím sólistou s vlastními projekty (kupříkladu Barot je vyhledávaným komponistou filmové hudby, Husband má sólové album Hotwired a kapelu Gary Husband Drive atd.).

Kdo ovšem navzdory příznivým referencím očekával rutinérský výkon kapely rozehrávající se na začátku evropského jarního turné na půli cesty z Mnichova do Krakova (a poté Budapešť, Bukurešť, Innsbruck, Istanbul, London, Berlin …) musel být po pár tónech v pořádném šoku. Publiku se dostalo syrového muzikantského zážitku s výkony na hranicích fyzických možností.  Sedmasedmdesátiletá jazzová ikona řezala do strun ve dvaatřicetinové kadenci jako z kulometu a u toho ještě stíhala povzbuzovat spoluhráče při jejich vlastních sólových vstupech. Moc se nemluvilo (až na úvod, ve kterém McLaughlin slíbil průřez svou vlastní padesátiletou hudební tvorbou a následně uvedl pár skladeb do kontextu, vlastně vůbec) a hrálo se (s přídavkem) víc jak půldruhé hodiny bez pauzy.

john_McLaughlin_foto_martin_zeman_01

Na úvod John Mc Laughlin zvolil  Trilogy, bezmála desetiminutovou hudební plochu z v pořadí třetího, po léta ukrytého alba Mahavishnu Orchestra, které, ač nahráno v roce 1973, vyplavalo z hudebních archivů až v roce 1999 pod názvem The Lost Trident Sessions.  Obsáhlá skladba předurčila atmosféru celého koncertu, v jehož průběhu se sidemani vynořovali k nádherným sólovým výstupům, zatímco frontman ustupoval stranou do stínu. To aby se v pravou chvíli vynořil nejdříve s podporou, potom s bravurním sólem. Od prvních taktů bylo zřejmé, jak na sebe čtveřice na pódiu slyší, jak jeden druhého vnímá a podporuje. Na posluchače se hrnuly perfektně vystavěné kompozice vzápětí vystřídané volným prostorem k improvizaci. Druhou skladbu v pořadí - Gaza City - baladický nápěv ozvláštněný syntezátorovým „kvákadlem“ zkomponoval John McLaughlin jako projev sympatií k městu vystavenému mnohaletému válečnému konfliktu.  Další kompozice Abbaji věnovaná vzpomínce na Alla Rakhu, výjimečného hráče na tabla (nahraná na McLaughlinově sólovém albu Floating Point y roku 2008) vedla melodii ke zpívané mantře Love and Understanding, kterou si za chvíli s muzikanty potichu notoval celý sál.

Výjimečné album Que Alegría nahrané v triu s perkusistou Trilokem Gurtu a basistou Dominiquem Di Piazzou z roku 1992 připomněla následující skladba Hijacked. Šlo o příležitost pro prezentaci neuvěřitelné souhry frontmana s baskytaristou v bleskových ostinátních figurách a kaskádou kytarových licků, které Étienne přebral do baskytarového sóla vystřiženého v tempu a s přehledem, aniž se prsty v hedvábných černých rukavičkách sebeméně unavily.  Došlo také na připomínku spolupráce s Chickem Coreou na albu Five Peace Band (2009) skladbou New Blues, Old Bruise.  Následující poklidně plynoucí nápěv The Creator Has A Master Plan (pro 4th Dimension zpracovaný na albu Invitation & Illumination v roce 2011) opět postupně rozezpíval muzikanty do mantry Happiness for Everyone , aby se pak vrhli do dynamické skladby Call and Answer z alba Now, Here, This (2012).  Tady John McLaughlin nabídl příležitost k sebeprezentaci Garymu Husbandovi, jenž skladbu rozehrává za klávesami kaskádami tónů od pianissima k fortissimu.  Vzápětí se pianista promění ve druhého hráče na bicí, kterého první bubeník zprvu podporuje tleskáním, aby se skladba postupně „zvrhla“ v regulérní bitvu dvou bubeníků. Na závěr se frontman vynořil ze stínu a ukradl sólový vrchol skladby pro svou kytaru.

john_McLaughlin_foto_martin_zeman_05

Živelnost hudebního dialogu vystřídala souhra v Light at the Edge of the World. Šestiminutová kompozice Echoes From Then nabíhala do ostinátních motivků zdvojovaných v kytaře v unisonu s klávesami opřenými o šlapající background bicích a basy. Virtuózní sólo na bicí podepíral Ranjit Barot zpěvem za pomoci indické zpěvní techniky konnakol  mající nejblíže k rytmickému scatu doplňovanému prudkými výdechy. V závěru setu nechal Mc Laughlin zaznít skladbu napsanou pro Milese Davise v roce 1972, kterou nahrál Mahavishnu Orchestra na album Birds of Fire pod názvem Miles Beyond.  

Dlouhotrvající potlesk auditoria a zasloužené standing ovations si kapela s neskrývaně dojatým a nijak viditelně unaveným frotmanem užila s potěšením a posluchače odměnila jedním přídavkem a hlubokou úklonou s indickým pozdravem sepjatých rukou – namaste. Žijící (a hrající) kytarová legenda poskytla Brnu zážitek, na jaký se nezapomíná.

Foto Martin Zeman

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Na konci roku 2020 vydala Filharmonie Brno dvojici nahrávek sestávajících z děl Antonína Dvořáka a Antonína Rejchy. „Dvořákovské“ CD se skladatelovou první symfonií a Maličkostmi v úpravě a instrumentaci šéfdirigenta brněnské filharmonie Dennise Russella Daviese jsme zde již recenzovali. Nyní se zaměříme na nahrávku hudebního obrazu Lenora skladatele Antonína Rejchy na text balady Gottfrieda Augusta Bürgera. Na CD se představili Martina Janková v roli Lenory, Pavla Vykopalová jako její matka, Wojciech Parchem v roli vypravěče a Jiří Brückler jako zesnulý voják Vilém. Po boku orchestru Filharmonie Brno vystoupil také Český filharmonický sbor Brno pod vedením sbormistra Petra Fialy. Stejně jako v případě nahrávky s díly Antonína Dvořáka, i tento projekt řídil dirigent Dennis Russell Davies.  více

Současný jazz je jedním z nejobtížněji definovatelných hudebních stylů. Existuje totiž v celé řadě podob: od víceméně puristických historických podžánrů (ragtime, swing, dixieland, bebop, hard bop, free jazz a další) se postupně víc a víc rozvolňuje do nejrůznějších fúzí, čerpá novou inspiraci mimo jiné z rocku, world music, folklóru či z vážné hudby. Takže vedle autorů a interpretů straight-ahead jazzu se také u nás vyprofilovalo několik autorských osobností hledajících a vytvářejících jeho novou podobu.  více

Po lednových streamovaných koncertech doplněných sérií originálních video-upoutávek se Czech Ensemble Baroque včera opět vrátil se živým večerním přenosem. Tentokrát se jednalo o druhý koncert z cyklu Bacha na Mozarta, který byl přeložený z 21. října. Z prostor Konventu Milosrdných bratří na něm zazněl, jako stěžejní část programu, žalm Dixit Dominus Georga Friedricha Händela.  více

Koronavirová krize roku 2020 (a 2021) měla a stále má takový dopad na podobu hudebního trhu, že si badatelé s odstupem budou možná klást otázku, zda v této době vyšly vůbec nějaké nahrávky, které neovlivnila. Robert Křesťan s Druhou trávou chtěl pracovat na dvojalbu, na kterém měl vedle sebe postavit coververze písní svých oblíbenců a novou autorskou tvorbu. Součástí ambiciózního projektu se stal britský producent Eddie Stevens, avšak přerušená možnost cestování mezi Českem a Londýnem zastavila i práce na 2CD. Kapela se rozhodla nečekat na uvolnění a vydala Díl první samostatně. Nejde o přesnou podobu původně zamýšleného prvního disku. „Vydat jen převzaté skladby bez jakékoli patrné vazby mezi nimi a původní tvorbou nám připadlo nedostatečné a producentský styl Eddieho Stevense je natolik jednotlivý a jistým způsobem jednotící, že jsme se rozhodli na prvním nosiči vydat mix obou a s druhým dílem počkat,“ vysvětluje Křesťan. Před sebou tedy máme Díl první, což ovšem není žádná polovičatá nahrávka nebo nedokončené dílo. Druhé trávě se navzdory vyšší moci podařilo nahrát jednu z nejsilnějších českých desek roku 2020.  více

Stávající epidemiologickou situaci s nemožností živého koncertování využila řada větších i menších hudebních těles k přípravě nových nosičů. Jedním z nich je i Filharmonie Brno, která rozšířila svoji nabídku o vlastní edici CD nahrávek s odvážným mottem: Hudba, kterou hned tak někde nekoupíte. Ačkoliv by se mohlo zdát, že jde v prvé řadě o povedený slogan marketingové sekce, tato stručná charakteristika není pouhým a prázdným lákadlem. Již první dvojice desek vydaných na konci roku 2020 nabídla neprávem pozapomenuté oratorium Antonína Rejchy Lenora (zaznělo při koncertech 5., 6. a 7. února 2020). Filharmonici nahráli také program s Dvořákovou Symfonií č. 1 v c moll Zlonické zvony a skladbou Bagatelles, op. 47 (Maličkosti), obojí v úpravě (a v případě Maličkostí i bohatší instrumentaci) šéfdirigenta Filharmonie Brno Dennise Russella Daviese. A právě toto album bude předmětem našeho hodnocení.  více

Jedno starší – pravda, ne úplně typické – album skupiny Květy začínalo slovy: „Nejtišší kapela na světě tak, aby nerušila sousedy.“ To nejnovější, nazvané trochu záhadně Květy Květy, začíná textem: „Řítíme se do tmy tou největší rychlostí.“ Dá se něco vyvozovat z toho, že kapela kolem Martina E. Kyšperského v nejpomalejším roce, v době lockdownu, přišla s nejrychlejším a možná s nejenergičtějším albem za svou kariéru? Nebo je důležitější, že přes veškerý tlak, který z Květů Květů coby kolektivní práce vyvěrá, jde vlastně o velmi samotářskou a intimní desku?  více

Sedmý rok své oficiální existence završil brněnský bigband Cotatcha Orchestra dlouho připravovaným debutovým albem autorských skladeb tří komponistů – většinou z pera pianisty Martina Konvičky, s mírným přispěním Jiřího Levíčka a bandleadera Jiřího Kotači. Název Bigbandová elektronika/Bigband Electronics naznačuje, že skladby překračují čistě jazzový rámec směrem k různým nadžánrovým fúzím, ale pevné mantinely tím rozhodně nevymezuje.  více

Tomáš Kytnar, šéf brněnského klubu Stará Pekárna a kapelník skupiny Tady To Máš, léta zhudebňoval slovenské texty. Několik svých alb postavil na poezii současných slovenských básníků Judity Kaššovicové a Erika Ondrejičky. Na otázku, jestli se českým textům vyhýbá záměrně, v rozhovoru pro Brno – Město hudby v roce 2013 odpověděl: „Opravdu trochu přemýšlím o češtině, ale nějak systematicky hledat nebo si dávat inzerát rozhodně nebudu. Jako slovenští básníci vlastně přišli ke mně, musí cestou náhody přijít i ti čeští, nebo ne?“ Uplynulo sedm let. Kytnar od té doby se svou skupinou vydal „slovenská“ alba Srdiečka tiché a Krajina diamantov a… letos přichází změna. Novinka Ryba Květovoň propojila Kytnarův typický skladatelský rukopis s českou poezií Bogdana Trojaka.  více

Poetický název Květy nevadnoucí za sebou skrývá prozatím poslední vydavatelský počin Jiřího Plocka. Kompilační CD oslavuje čtvrtstoletí od vzniku moravské folklorní řady v jeho vydavatelství GNOSIS BRNO. Jde o čtrnáct alb, která vznikala mezi lety 1995 až 2005.  A nejsou to alba ledajaká. Nadšení a cit Jiřího Plocka pro píseň je nesporný, z nahrávek však dýchá mnohem víc. Jde například o zápal samotných zpěváků, který Jiří Plocek během natáčení rozdmýchával, nechal je hrát a zpívat podle jejich vůle a nálady. Musím zdůraznit také samotný výběr interpretů. Jména jsou to dnes již opravdu ikonická – František Okénka, Zdeněk Kašpar, Karel Rajmic, Vlasta Grycová, Jiřina Miklošková a mnozí další. Někteří z nich už bohužel opustili tento svět. Jiní, které na albu slyšíme jako nadané děti, sami už vychovávají další generace zpěváků, například Tomáš Beníček. Záměrně zmiňuji zpěváky, samotné album je i po hudební stránce kvalitní. Všechny písně jsou však přednášeny výjimečnými interprety. I to jim v duchu živé lidové tradice dodává jedinečnost.  více

Dva roky po monotematickém albu Bleděmodré město, za které získala nominaci na žánrového Anděla, vydala brněnská skupina Nevermore & Kosmonaut novinku se záhadným názvem XCR-9. Více prozrazuje podtitul Písně do rakety. Zatímco na minulém albu jsme se s Michalem Šimíčkem a jeho kapelou procházeli ulicemi města Brna, tentokrát nás písničkář, který léta používá přezdívku Kosmonaut, bere na fiktivní cestu do vesmíru.  více

O albu Folk Swings brněnského B-Side Bandu se na sociálních sítích živě diskutuje. Může si big band dovolit hrát „posvátné“ písně českého folku? A co když s ním tyto skladby zpívají přímo jejich autoři jako Jaromír Nohavica, Vlasta Redl nebo Slávek Janoušek? Jenže zatímco oni snad mohli do úprav mluvit, Karel Kryl, Zuzana Navarová nebo Wabi Ryvola úpravy svých písní už okomentovat nemohli… O tom, jak album vznikalo, proč zní Ryvolova Tereza jako kubánský tanec, proč Radek Pastrňák na albu zpívá neznámou píseň a nikoli Františka a proč je Podvod Honzy Nedvěda instrumentální, jsme hovořili s členy orchestru Petrem Kovaříkem a Pavlem Zlámalem. Právě oni totiž pro toto album vytvořili nové aranžmá známých i méně známých folkových písní.  více

Tiché lodi není kapela, ale projekt v Brně žijícího kytaristy a písničkáře Reného Müllera. Zatímco své předchozí album Časy vody (2015) nahrál ještě ve dvojici s Romanem Cipískem Cermanem, svým někdejším spoluhráčem z kapely Hynkovy zámky, na novince se Müller prezentuje úplně sám – jako autor hudby i textů, kytarista i zpěvák nebo – v jeho případě přesněji – vypravěč.  více

Brněnský písničkář s nejkratším vlastním jménem stál donedávna v čele bluesové kapely The Weathermakers. Vedl také efemerní trampské uskupení The Honzíci. To hlavní, čím přitahuje pozornost – vedle kytar a dalších nástrojů, které vyrábí pod značkou Red Bird – je však jeho sólová autorská tvorba. Po vyzrálém debutu Město (2018) se nyní přihlásil s novinkou Potom. V textech jde opět až na dřeň, své osobní problémy dokázal přetavit do nadčasových příběhů a mimořádných básnických obratů. A i když ve většině skladeb opustil bluesovou formu, svou esencí je nahrávka, na které se jako producent opět podílel Martin Kyšperský, bluesová až až.  více

Před nedávnem se v knihkupectvích objevila útlá kniha, na jejímž černobílém přebalu je fotografie hudebníka, redaktora, vydavatele a také jejího autora Jiřího Plocka. Poetický ale hlavně výstižný název Zápisky potulného lidopisce odkazuje nejen na jeho dráhu folklorního redaktora a muzikanta, ale přeneseně také poukazuje na jeho náturu.  více

Ten, koho na předchozím albu brněnské skupiny Budoár Staré dámy (Sůl, 2017) zaujala úvodní výrazná píseň se surrealistickým textem Z ježatých hor, může zajásat. Před třemi lety teprve počínající spolupráce se současným básníkem Luborem Kasalem nyní vyústila v celé album jeho zhudebněných textů. Písně na novince Kostřičky však spojuje ještě jeden charakteristický rukopis: produkce a aranžérský vklad multiinstrumentalisty Tomáše Vtípila.  více

Nejčtenější

Kritika

Po lednových streamovaných koncertech doplněných sérií originálních video-upoutávek se Czech Ensemble Baroque včera opět vrátil se živým večerním přenosem. Tentokrát se jednalo o druhý koncert z cyklu Bacha na Mozarta, který byl přeložený z 21. října. Z prostor Konventu Milosrdných bratří na něm zazněl, jako stěžejní část programu, žalm Dixit Dominus Georga Friedricha Händela.  více