V české premiéře uvedlo o víkendu Městské divadlo Brno muzikál s názvem Představ si… Na velké jeviště zdejší hudební scény se dostalo velmi zajímavé dílo, které publikum strhne umně komponovaným příběhem, výtečnou muzikou a silným mravním apelem či přesahem. Dílo je totiž nahony vzdálené jisté cukrkandlovosti, přepjatosti či prázdnému romantickému patosu, s nimiž tento druh hudebního divadla často (po právu) spojujeme. Inscenaci režiséra Petra Gazdíka toho lze vytknout skutečně málo.
Určitě bude správně v souvislosti s novinkou divadla v Lidické ulici nejdříve hovořit o dramaturgickém objevu. Import anglického muzikálu Imagine This z roku 2008 (v Brně se jedná o jeho teprve třetí produkci) totiž názorně ukazuje, jak se může hudební divadlo vyrovnávat či nápaditě pracovat s vážnými tématy, která v tomto případě dokonce umně vrství a propojuje.
Příběh muzikálu se odehrává v děsivých kulisách varšavského židovského ghetta za druhé světové války roku 1942. V tomto stísněném prostředí připravuje herecká rodina v čele s Danielem Warshowsky představení o pouštní pevnosti Masada, kde při velkém židovském povstání proti římské říši zhruba tisícovka Židů dlouze odolávala přesile Římanů. Všichni posléze roku 72 spáchali hromadnou sebevraždu, aby nepadli do otroctví nepřítele. Paralely Římanů s nacisty v těchto dvou časových rovinách jsou zřejmé, autor libreta Glenn Berebeim židovské aktéry z obou příběhů nechává vést podobně marný boj. Nejde však jen o nápaditou architekturu muzikálového příběhu.
Pracuje se tady chytře s divadlem na divadle a vše je v jiné optice také poctou tomuto umění, velkým holdem lidské imaginaci, nesmrtelné touze vyprávět a hrát si. Vše je tady ovšem hlavně velikou oslavou nespoutanosti a svobody lidského ducha, která je zásadní podmínkou pro naši důstojnou a smysluplnou pozemskou existenci.
Ale je toho ještě mnohem více, čím je tento scénář opravdu zajímavý. Vedle umného zakomponování nezbytné, osudové love story (tady židovské dívky Tamar a římského vojevůdce Silvy), která v tomto případě ovšem není ulepenou vějičkou na diváka, se přihlížející setká také s ukázkou židovských anekdot či jemného pošťuchování se židovské a křesťanské věrouky. Muzikál Představ je skutečně mistrný a ve scénáři opulentní v mnoha rovinách.
Režisér Petr Gazdík se svým týmem fortelně a bez zbytečných inscenačních pozlátek vypráví celý příběh, ve kterém jemně a až nenápadně akcentuje ony zmíněné přesahy díla. Jeho inscenace proto není didaktickou, ale emočně strhující podívanou. Výsledek je o to vzácnější, že se napřesrok blížíme kulatému výročí začátku největšího válečného konfliktu lidstva a pozorujeme, že náckovské tendence naší společnosti zdaleka nejsou minulostí. Zdařilý je překlad Zuzany Čtveráčkové, i když užitá až starosvětsky operetní sousloví (tonout v kadeřích) občas jemně zatahají za uši. Pozitivní dojem z české verze ovšem převažuje.
Gazdíkovu inscenaci v mnohém určuje víceúrovňová scéna Emila Konečného, který na jevišti postavil obrovskou konstrukci jakoby tovární haly (Brňáky napadne příměr s klenbou Pavilonu A na zdejším Výstavišti). V půli tuto věž přetíná ochoz či balkon, ve spodním patře jsou velká otevírací vrata. Technicistní odosobnělost tohoto prostoru evokuje sklíčenou atmosféru ghetta a zároveň je také metaforickou citací samotné Masady tedy pevnosti na vrcholu izolovaného skalního útesu na východním okraji Judské pouště. Je to prostor, z něhož jakoby není úniku. Výtečné jsou Kostýmy Elišky Ondráčkové Lupačové, která zejména v materiálech a střizích civilních šatů židovských žen zachytila přesně ono prvorepublikové retro a eleganci.
Jednou z věcí, která na mne vedle syžetu muzikálu Představ si… udělala dojem je samotná muzika Shuki Leviho. Občas má charakter až symfonické filmové muziky, ve výsledku je však celistvá, dramatická a lehce prorůstající dějem. Sborová čísla i jednotlivé songy či efektní dueta se z ní rodí nenásilně. Je radost poslouchat ji v živém provedení orchestru MDB, který je nyní umně skrytý za scénou a pohled do podsvíceného kotle s hudebníky diváka nerozptyluje.
Zdařilé noty je nutno ovšem povedeně zazpívat. Hnidopišský recenzent sice připomene jistá pěvecká zaškobrtnutí Martina Havelky či zkušené zpěvačky Ivany Vaňkové, což lze smířlivě přičíst premiérové nervozitě. Hvězdami večera jsou potom Kristýna Daňhelová a Dušan Vitázek v rolích ústředního mileneckého páru z obou časových rovin. Na obou výkonech je cenné, že je jejich interpreti neutopili v sentimentu a romantičnosti. Zajímavou zápornou figuru práskající Židovky vytvořila Diana Velčická jako proradná Lola. Půvabná herečka ale publikum odzbrojí svým svůdným tancem coby Salome kdy jde o ukázku starověkého strip tance, který v jejím podání vyniká opravdu velkou grácii a je více než efektním momentem večera. Přívlastkem jedinečný se nebojím opatřit také výkon Lukáše Vlčka, jako nejdříve prohnaného sluhy Pompeye, který se posléze promění v křesťanského prvomučedníka. Přirozenost Vlčkova výkonu je odzbrojující a právě herec přes svoji figuru traktuje jednoho z velkých témat večera o tom, že Bůh je nás všech a mezi námi nejsou rozdíly, pokud je nechceme jako třeba při holocaustu vyrábět účelově a uměle. V roli důstojníka SS se blýsknul Igor Ondříček, kterému jsou esesáci tak trochu hereckým osudem.
Muzikál Představ si… v nastudování Městského divadla Brno představuje opravdu mimořádné oživení zdejší hudební produkce. Jde o chytrou, velmi impresívní a zároveň i zdařilou ukázku muzikálového divadla. Je dobře, že o podobných tématech a látkách divadlo, které hraje, zpívá a tančí, nepřestává naléhavě mluvit. Že to vše umí správně a srozumitelně dolehnout až k obecenstvu, dosvědčilo až hmatatelně napjaté ticho v sále po celé představení, ale i dlouhé bouřlivé ovace, které – myslím – v tomto případě nebyly jen formálně zdvořilostní záležitostí, jak tady často býváme svědky.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..