Labutí píseň a banální peklo. Filharmonie Brno našla v Ivě Bittové svého Mefista

Labutí píseň a banální peklo. Filharmonie Brno našla v Ivě Bittové svého Mefista

Ve čtvrtek večer, necelou půlhodinu po astronomickém úplňku, nastoupil orchestr Filharmonie Brno na pódium Janáčkova divadla, aby předvedl dvojici velkých děl, která se pro své autory stala osudovými. Také z jejich spojení v rámci jednoho večera na člověka místy sahala smrt, tedy alespoň v představách.

Odvážný dramaturgický nápad spojit Čajkovského labutí píseň – Symfonii č. 6 – s faustovskou kantátou „Seid nüchtern und wachet...“ Alfreda Garrijeviče Schnittkeho rozhodně nebyl sázkou na jistotu. Jednoznačný úspěch, jakého se hudebníkům na konci z vyprodaného hlediště dostalo, se mohl jevit až překvapivý, je to ale další důležitý milník ve zdejším hudebním životě. Ukázalo se, že brněnské publikum v souladu s dávnou tradicí dokáže ocenit originální počin, i když je posluchačsky náročný nebo prostě nezvyklý.

Poslední symfonie Petra Iljiče Čajkovského, tradičně nazývaná „Patetická“, patří k nejkomplexnějším dílům svého autora, obsahuje totiž mnoho různorodých emočních poloh a střídá se tu atmosféra kontemplace, osudového dramatu, salonního tance, hlučného triumfu i dojetí až k slzám. Interpretační přístupy k dílu se tak mezi sebou podstatně liší podle toho, co se dirigent rozhodne zdůraznit. Andreas Sebastian Weiser, který se kam až paměť sahá se zdejším orchestrem setkával jen na Velikonočním festivalu duchovní hudby v brněnské katedrále, postavil svůj záměr na rychlých tempech a vyostřených kontrastech živějších obou prostředních vět. I ve větách krajních se snažil hledat především hybnější agogické efekty.

Člověk by ovšem od orchestru tohoto významu očekával, že nastoupí náležitě rozehraný a soustředěný, takříkajíc v provozní teplotě, takže když koncert nezačíná kratochvilnou předehrou, nýbrž dosti zprudka závažnou symfonií, nepadne celá první věta za oběť jen pomalu rostoucímu soustředění. S tím žádný hostující dirigent nikdy nic neudělá, to patří do základní výbavy hráčského řemesla a jeho stavovské hrdosti. Po technické stránce bylo vše v pořádku, chyb minimum, ale nic víc. Závažnost, která symfonii náleží, rostla jen poznenáhlu, chyběl společný tep a žestě byly barevně nejednotné a v přednesu tak trochu „hasičské“. Hudební kláda hned na úvod je prostě daná okolnost, se kterou se profesionál musí umět vyrovnat stejně jako s faktem, že hraje v zákeřné akustice, která jen minimálně šíří krásu zvuku, nemotivuje k výrazu, zabíjí všechny pomalé a tiché pasáže, nicméně škodolibě zvýrazní sebemenší zaváhání. Dokud se kupříkladu Umělecká rada orchestru nerozhoupe k principiálnímu kroku, totiž odmítnutí vůbec v Janáčkově divadle hrát, musí hráči tuto nevděčnou řeholi ustát se ctí. První věta prošuměla a nezanechala dojem. Naštěstí přišly další.

Druhá věta je záhadný kulhavý valčík v nepravidelném metru a první závan pohybu hráče zjevně probral. Dostali jsme se hned do oněginovských salónů a právě tato idylická zpěvnost se opravdu povedla. Ve třetí části se setkáváme s průběžně gradovaným triumfálním pochodem, který nebývá takovým interpretačním oříškem, protože hudebníky pokaždé nadchne a strhne. Hlavním stavebním prvkem jsou výrazná staccata v deších a následně i v bicích. Přestože potenciál tohoto efektu zůstal využit jen napůl, zvukově vrcholná třetí věta vyzněla, jak měla. Její začátek byl tak trochu s vyplazeným jazykem, nemůže ale každý být hned Mravinskij. Tympány byly úsečné, překvapivě s tvrdými paličkami (na rozdíl od Schnittkeho po pauze!), ale velmi tiché. Bicí se zřejmě definitivně odklánějí od zdejší, jinak spíše východní tradice dynamické výrazové hry ve prospěch západního modelu barevnosti a techniky s minimálním dynamickým spektrem. Hlavní efekt celé skladby nastává na konci třetí věty a vynikl nádherně: zdánlivě finální triumf se přelije do následující, závěrečné části, uvedené silným a několikrát opakovaným tragickým výkřikem plným beznaděje.

Faustovská kantáta Alfreda Schnittkeho, nazvaná podle jejího závěrečného morálního ponaučení „Buďte rozvážní a bděte...“, stejně jako celé dílo tohoto autora, má v současné době možná nejsilnější potenciál proniknout svojí hloubkou a působivostí mezi široké publikum a uhranout je stejně, jak to před desetiletími dokázala hudba Šostakovičova a ještě předtím Mahlerova. Schnittke záměrně spojuje a míchá všechny dosavadní hudební styly i formy včetně těch „nízkých“, přičemž právě nízkost dodává dramatickému napětí svěží impuls, což ostatně věděl už Mahler. Zde se ale dostáváme do roviny totální variability a rozprášení všeho stálého. Právě líčení pekla nikoliv skrze bolest a útrapy, nýbrž skrze banalitu, trapnost, výsměch a zostouzení nejvíce přispělo k popularitě Schnittkeho Faustovské kantáty, formálně uspořádané jako bachovská kantáta, ovšem s pašijovým evangelistou.

Pěvecké party, orchestr i sbor jsou natolik vyhraněně stylizované, že si s výjimkou cílené sabotáže nelze představit špatné provedení, snad jen slabé. Takové to v Brně ale rozhodně nebylo. Sólisté obecně lnuli k modelu jarmareční zábavy, což je zcela namístě – připomeňme, že Schnittke v textu ignoruje Goethovo romantické zpracování faustovské látky a přiklání se ke středověkému urtextu. Nejlépe v teatralitě vynikl pěvecky disponovaný Roman Janál jako Faust, jen u něj bylo škoda, že bylo přikročeno k amplifikaci, což je v partituře předepsáno pouze pro Mefista. Janálův zvonivý baryton by se nad nepřehlednou zvukovou změtí orchestru krásně nesl. Jsem přesvědčen, že sošný a lehce přiškrcený tenorista Tomáš Kořínek jako vypravěč, navíc permanentně pootočený směrem k dirigentovi, byl záměr a doufám, že se nepletu. Hra na šokovaného zvěstovatele hrůz mu vyšla. Hlavním sólistickým efektem jsou tu ovšem hned dva Mefistové, ve Schnittkeho pojetí nikoliv hrůzostrašní, nýbrž rozšklebení a trapní: estrádní ženský zpěv a kontratenor. Kvůli cenzurnímu zásahu bolševiků nedošlo k plánované moskevské premiéře díla a nezpívala proto původně zamýšlená Alla Pugačevová. Přesto není jisté, jestli by všechen ten živelný roztančený úlet pojala lépe než Iva Bittová, pro Schnittkeho Mefista vstkutku ideální performerka, která neváhá zajít do krajností hlasových, dynamických ani gestických, pohybuje se v nich jako doma a je naprosto věrohodným a strhujícím „trapným ďáblem“. Dramaticky zralým živočišným kolorováním, našeptáváním i jen jednoduchým zajíkáním vytvořil kontratenorista Jan Mikušek patřičně slizký dojem, pokud čtenář i dotyčný odpustí přímočarost terminologie.

Pěvecký projev Českého filharmonického sboru Brno (sbormistr Petr Fiala) byl naopak prost teatrality či stylizace, pojetím byl tradiční, zvukově ovšem překrásný, barevně bohatý, v rytmice strhující a v dynamice velkolepý. Není snadné v tomto díle interpretačně vyniknout a vedle zmíněné Ivy Bittové se to tu jednoznačně podařilo právě sboru. Zvuk orchestru se proměnil a místy ztrácel kvůli použití elektrofonických nástrojů, elektrických varhan a bohužel i kvůli přílišné amplifikaci sólistů – kdyby ovšem nebyla, přišli bychom o kýžené teatrální titěrnosti v sólových partech, kde by se muselo přidat na síle. Kde není akustika, tam není zvuk. Výsledný dojem tím ale neutrpěl a ani občasná nejistota v orchestru nerušila. Celek byl velkolepým zážitkem, který otevírá mysl a vznáší otázku, zda v Brně nezaložit tradici uvádění Schnittkeho děl tak, jako tu má své domovské právo kupříkladu Olivier Messiaen. V každém případě se jedná o velké vítězství nebojácné tvůrčí dramaturgie zdejšího orchestru, která se staví proti stále banálnější nabídce pražské. Pokud se po desetiletích bude Filharmonie Brno z nynějška, ještě z doby před otevřením nového koncertního sálu, něčím chlubit, budou to dozajista právě takové počiny.

Ještě drobnosti k prostoru: Bylo by opravdu působivé během hry v auditoriu ztlumit světlo, dřív se to dělávalo častěji. K výzvě k vypnutí zvuku mobilních telefonů by bylo vhodné připojit výzvu, aby s nimi posluchači během koncertu také nesvítili, začíná to být opravdu otravné a lidé si nejsou jistí, co praví etiketa. V levém horním rohu na balkoně se opět rozeznělo hlučné mlácení ve větráku a celý večer velmi rušilo. Především do Čajkovského vůbec nepatřilo.

K dnešní jediné repríze lze říci jediné: jděte, tohle jste ještě nezažili.

Petr Iljič Čajkovskij: Symfonie č. 6 h moll op. 74 „Patetická“, Alfred Schnittke: „Seid nüchtern und wachet…“ (Buďte rozvážní a bděte…) – „faustovská“ kantáta. Hudební nastudování – Andreas Sebastian Weiser, Iva Bittová – alt, Jan Mikušek – kontratenor, Tomáš Kořínek – tenor, Roman Janál – baryton, Český filharmonický sbor Brno, sbormistr Petr Fiala, Filharmonie Brno. 5. března 2015, Janáčkovo divadlo, Brno.

Foto Jiří Jelínek

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Včerejší koncert Filharmonie Brno by se měl nějakým způsobem zakonzervovat a nainstalovat na viditelné místo v zázemí orchestru, ať už bude kdekoliv. Nebyli jsme svědky zázraku, ale poctivé a invenční práce od dramaturgie až po interpretaci. Publikum kromě dobré a dobře zahrané hudby dostalo mimochodem i příklad, jak by mohl a měl abonentní koncert vypadat.  více

Člověk si nemůže úplně pomoci, aby hned na začátku nezmínil nesmírně cenný dramaturgický počin, jímž je celá probíhající sezóna Filharmonie Brno. Jednou z jejích hlavních ozdob je vůbec první provedení původní anglické poloscénické verze oratoria Epos o Gilgamešovi Bohuslava Martinů. Přestože pouhý jedenáctidenní časový odstup od závěrečného koncertu festivalu Janáček Brno 2014, na němž zazněla Glagolská mše spolu s Věčným evangeliem, vznikl zřejmě nahodile, mnoho aspektů obou akcí přímo vybízí ke srovnání.  více

Od narození Vítězslavy Kaprálové uplynulo přesně sto let, jak jsme se dozvěděli v krátkém proslovu před koncertem. Přesně sto let to sice bylo před měsícem, ale tím si historku nebudeme kazit, vždyť je to takřka přesně. Na slavnostním koncertě Filharmonie Brno také bylo uvedeno takřka kompletní orchestrální dílo.  více




Pro včerejší zahajovací koncert jubilejního 20. ročníku Festivalu Špilberk zvolila Filharmonie Brno dramaturgii sestávající z osvědčených i méně známých kusů. Podtitul Romantický karneval celý večer ponořil do karnevalového duchu, spjatého s oslavami před začátkem masopustu. Program si tedy vytyčil za cíl charakterizovat právě období veselí, oslav a masek skladbami, které svou náladou vypovídají o této periodě v roce. Téměř zaplněné nádvoří tak mělo příležitost vychutnat si nenáročný a líbivý program, který se také svou nižší teplotou snáze přiblížil onomu chladnému masopustní období.  více

Brno jako město hudby zapsané v UNESCO, má za sebou čtyři festivalové dny plné hudby a tance. Na celkem dvaadvaceti hudebních stanovištích probíhaly desítky koncertů a vystoupení se stovkami účinkujících. Hudba v ulicích zněla na každém rohu, nejvíce pozornosti však letos poutaly čtyři pokoje od výtvarnice Kateřiny Šedé, ve kterých se střídali umělci různých žánrů i národností. Lákadlem byly také vystoupení britských Motionhouse a No Fit State Circus, kteří opakovaně uhranuli náměstí Svobody svými akrobatickými kousky a dechberoucím představením. Nově vznikly také dvě velké scény – Dominik stage na Dominikánském náměstí a Django stage na Malinovského náměstí. Tady se vystřídali umělci jako Jana Kirschner, Monika Bagárová, minus123minut nebo Jan P. Muchow & The Antagonists. Již tradičně festival doprovázel zvuk flašinetářů, kteří se v Brně sešli v rámci svého 10. Mezinárodního setkání. Letos premiérově vystoupili na Maratonu hudby Brno také umělci partnerských měst hudby UNESCO. Zpěvačka a multiinstrumentalistka Tinatin Tsereteli (Hannover) a houslista Nicola Manzan (Bologna). Atmosféru celého festivalu zachycuje video, které najdete níže.

Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou jsou výjimečný festival. Dramaturgií, strukturou, atmosférou. Každý ročník má své téma, každý večer má své téma, a dokonce i některá jednotlivá vystoupení mají svá témata. Dlouholetému dramaturgovi festivalu Michalu Schmidtovi se i letos podařilo skvěle vyvážit české premiéry a skutečně mimořádné projekty s návraty a jistotami. Letošní téma Folkových prázdnin bylo O duši, ale tato týdenní přehlídka má duši každý rok.  více

Po téměř magickém zjevení v podobě CD Moravské hlasy - Jihomoravský kraj, které vyšlo před dvěma lety, jsme se konečně dočkali jeho pokračování. Autor tohoto odvážného počinu Jiří Plocek se v něm vydal dále, severně česko - slovenským pomezím až do kraje Zlínského.  více

Monumentální dílo Saul od Georga Friedricha Händela se v české premiéře dočkalo také scénického zpracování. Na závěr Hudebního festivalu Znojmo (po lednovém koncertním provedení v Brně a v Praze) jej nyní nastudoval soubor Czech Ensemble Baroque v čele s předními pěveckými osobnostmi působícími na české i zahraniční scéně.   více

Skupina Nebeztebe na brněnské scéně před pár lety doslova zazářila. Pětičlenná sestava s výraznou rytmikou, která se s nadhledem pohybovala nad styly, slavila vítězství na Portě a mířila na obrovské multižánrové festivaly. Zdánlivě v nejlepším kapelník Štěpán Hulc kapelu uspal a vrátil se až letos s úplně novou, tříčlennou sestavou. Noví Nebeztebe ve složení kytara, housle a mandolína nerezignovali na multižánrovost. Znovu koncertují a chystají konceptuální album Zásobování duše.  více

V rámci Olomouckých barokních slavností představil jako v pořadí pátou inscenaci programu domácí soubor Ensemble Damian. Čtyři po sobě jdoucí večery byla uvedena komická opera ĽElice skladatele Pietra Andrea Zianiho, která v režijním zpracování (a pod vedením) Tomáše Hanzlíka zazněla v obnovené premiéře.  více

Jedním z hudebníků, kteří se představí na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou v rámci speciálního programu Harfy nad Oslavou, bude kolumbijský harfeník Edmar Castañeda. V Náměšti bude mít také sólový recitál v rámci večera nazvaného O duši s lehkostí i naléhavostí. V telefonickém rozhovoru – volali jsme mu do New Yorku, kde žije – jsme s Edmarem Castañedou hovořili například o harfě sestrojené speciálně podle jeho představ nebo o jeho spolupráci s českou zpěvačkou Martou Töpferovou.  více

Třetí večer Olomouckých barokních slavností o víkendu nabídnul obnovenou premiéru hned tří samostatných hudebních celků. Znovuobjevený cembalový koncert, melodram Kázání na svatého Jána Pavla a oratorium Františka Antonína Míči uvedl soubor Ensemble Damian v dobové interpretaci a netradičně také každé dílo předvedl v jiném prostoru jezuitského konviktu.  více

Olomoucké barokní slavnosti začaly. Ve zdejším jezuitském konviktu otevřela jejich 7. ročník novodobá premiéra serenaty Il tribunale di Giove rakouského hudebního skladatele Karla Ditterse von Dittersdorfa. Dílo bylo poprvé uvedeno při oslavách narozenin pruského krále Fridricha II. Velikého 27. ledna 1775 a po vratislavské repríze roku 1777 upadlo v zapomnění. Tento neblahý osud se rozhodlo zvrátit hudební těleso Ensemble Damian, které v čele s uměleckým vedoucím ansámblu a režisérem Tomášem Hanzlíkem se dílo pokusilo přivést zpět k životu. V sólových rolích vystoupili Leandro Lafont (Osud, Apollon), Kristýna Vylíčilová (Génius Evropy, Minerva), Lucie Kaňková (Čas, Štěstěna), Monika Jägerová (Jupiter) a Jakub Rousek (Mars). Kostýmy i scénu navrhl režisér Hanzlík.  více

Festival Slunce ve Strážnici se bude letos konat už podvacáté. Především milovníci folkové muziky a klasického bigbítu mají v kalendáři poznačený termín 12. a 13. července. O historii festivalu, o jeho vrcholných momentech i těžkostech a také o tom, čím bude jiný letošní ročník, jsme hovořili s ředitelem Festivalu Slunce Pavlem Kopřivou.  více

Konec prvního prázdninového týdne se nesl ve znamení oslav. Na 7. července totiž připadá narození Aleny Veselé, významné brněnské varhanice a profesorky JAMU, která v tento den oslavila úctyhodných 96 let. Koncert uspořádaný právě k tomuto jubileu byl zároveň finální položkou 39. ročníku Brněnského varhanního festivalu a jako oslava narozenin zakladatelky (a nyní patronky celé přehlídky) má již v jeho programu pevné postavení.  více

Žijeme ve svobodné demokratické společnosti, v níž úlohou státu je vytvářet prostředí a podmínky pro rozvoj kreativity a tvůrčího potenciálu s vědomím skutečnosti, že živé umění dneška vytváří kulturní dědictví budoucnosti.  více

CD Transparent Water vzniklo dialog dvou výrazných osobností z různých částí světa – kubánského pianisty Omara Sosy a senegalského hráče na koru, mnohostrunný africký nástroj, Seckou Keity. Zatímco na album si přizvali několik dalších hudebníků, na koncertech je doprovází jediný z nich, venezuelský hráč na perkuse Gustavo Ovalles. Program, který před rokem nadchl publikum na festivalu Colours of Ostrava, si budete moci letos vychutnat v zámeckém parku v Náměšti nad Oslavou. Pánové vystoupí v rámci Folkových prázdnin v pondělí 29. července. Zatímco Keita se do Náměště vrací (v roce 2016 se účastnil projektu Struny nad Oslavou a letos bude také součástí večera Harfy nad Oslavou), pro předního kubánského pianistu se bude jednat o první výlet na Vysočinu.  více

O víkendu se v jihomoravské Mekce folkloru konal již 74. ročník mezinárodního folklorního festivalu Strážnice 2019 a taktéž 37. ročník festivalu dětská Strážnice. Největší folklorní festival v České republice se těší obrovskému zájmu. Jinak tomu nebylo ani letos, i přes tropické teploty dojely do Strážnice opět desítky tisíc lidí.  více

Nejčtenější

Kritika

Pro včerejší zahajovací koncert jubilejního 20. ročníku Festivalu Špilberk zvolila Filharmonie Brno dramaturgii sestávající z osvědčených i méně známých kusů. Podtitul Romantický karneval celý večer ponořil do karnevalového duchu, spjatého s oslavami před začátkem masopustu. Program si tedy vytyčil za cíl charakterizovat právě období veselí, oslav a masek skladbami, které svou náladou vypovídají o této periodě v roce. Téměř zaplněné nádvoří tak mělo příležitost vychutnat si nenáročný a líbivý program, který se také svou nižší teplotou snáze přiblížil onomu chladnému masopustní období.  více