Labutí píseň a banální peklo. Filharmonie Brno našla v Ivě Bittové svého Mefista

Labutí píseň a banální peklo. Filharmonie Brno našla v Ivě Bittové svého Mefista

Ve čtvrtek večer, necelou půlhodinu po astronomickém úplňku, nastoupil orchestr Filharmonie Brno na pódium Janáčkova divadla, aby předvedl dvojici velkých děl, která se pro své autory stala osudovými. Také z jejich spojení v rámci jednoho večera na člověka místy sahala smrt, tedy alespoň v představách.

Odvážný dramaturgický nápad spojit Čajkovského labutí píseň – Symfonii č. 6 – s faustovskou kantátou „Seid nüchtern und wachet...“ Alfreda Garrijeviče Schnittkeho rozhodně nebyl sázkou na jistotu. Jednoznačný úspěch, jakého se hudebníkům na konci z vyprodaného hlediště dostalo, se mohl jevit až překvapivý, je to ale další důležitý milník ve zdejším hudebním životě. Ukázalo se, že brněnské publikum v souladu s dávnou tradicí dokáže ocenit originální počin, i když je posluchačsky náročný nebo prostě nezvyklý.

Poslední symfonie Petra Iljiče Čajkovského, tradičně nazývaná „Patetická“, patří k nejkomplexnějším dílům svého autora, obsahuje totiž mnoho různorodých emočních poloh a střídá se tu atmosféra kontemplace, osudového dramatu, salonního tance, hlučného triumfu i dojetí až k slzám. Interpretační přístupy k dílu se tak mezi sebou podstatně liší podle toho, co se dirigent rozhodne zdůraznit. Andreas Sebastian Weiser, který se kam až paměť sahá se zdejším orchestrem setkával jen na Velikonočním festivalu duchovní hudby v brněnské katedrále, postavil svůj záměr na rychlých tempech a vyostřených kontrastech živějších obou prostředních vět. I ve větách krajních se snažil hledat především hybnější agogické efekty.

Člověk by ovšem od orchestru tohoto významu očekával, že nastoupí náležitě rozehraný a soustředěný, takříkajíc v provozní teplotě, takže když koncert nezačíná kratochvilnou předehrou, nýbrž dosti zprudka závažnou symfonií, nepadne celá první věta za oběť jen pomalu rostoucímu soustředění. S tím žádný hostující dirigent nikdy nic neudělá, to patří do základní výbavy hráčského řemesla a jeho stavovské hrdosti. Po technické stránce bylo vše v pořádku, chyb minimum, ale nic víc. Závažnost, která symfonii náleží, rostla jen poznenáhlu, chyběl společný tep a žestě byly barevně nejednotné a v přednesu tak trochu „hasičské“. Hudební kláda hned na úvod je prostě daná okolnost, se kterou se profesionál musí umět vyrovnat stejně jako s faktem, že hraje v zákeřné akustice, která jen minimálně šíří krásu zvuku, nemotivuje k výrazu, zabíjí všechny pomalé a tiché pasáže, nicméně škodolibě zvýrazní sebemenší zaváhání. Dokud se kupříkladu Umělecká rada orchestru nerozhoupe k principiálnímu kroku, totiž odmítnutí vůbec v Janáčkově divadle hrát, musí hráči tuto nevděčnou řeholi ustát se ctí. První věta prošuměla a nezanechala dojem. Naštěstí přišly další.

Druhá věta je záhadný kulhavý valčík v nepravidelném metru a první závan pohybu hráče zjevně probral. Dostali jsme se hned do oněginovských salónů a právě tato idylická zpěvnost se opravdu povedla. Ve třetí části se setkáváme s průběžně gradovaným triumfálním pochodem, který nebývá takovým interpretačním oříškem, protože hudebníky pokaždé nadchne a strhne. Hlavním stavebním prvkem jsou výrazná staccata v deších a následně i v bicích. Přestože potenciál tohoto efektu zůstal využit jen napůl, zvukově vrcholná třetí věta vyzněla, jak měla. Její začátek byl tak trochu s vyplazeným jazykem, nemůže ale každý být hned Mravinskij. Tympány byly úsečné, překvapivě s tvrdými paličkami (na rozdíl od Schnittkeho po pauze!), ale velmi tiché. Bicí se zřejmě definitivně odklánějí od zdejší, jinak spíše východní tradice dynamické výrazové hry ve prospěch západního modelu barevnosti a techniky s minimálním dynamickým spektrem. Hlavní efekt celé skladby nastává na konci třetí věty a vynikl nádherně: zdánlivě finální triumf se přelije do následující, závěrečné části, uvedené silným a několikrát opakovaným tragickým výkřikem plným beznaděje.

Faustovská kantáta Alfreda Schnittkeho, nazvaná podle jejího závěrečného morálního ponaučení „Buďte rozvážní a bděte...“, stejně jako celé dílo tohoto autora, má v současné době možná nejsilnější potenciál proniknout svojí hloubkou a působivostí mezi široké publikum a uhranout je stejně, jak to před desetiletími dokázala hudba Šostakovičova a ještě předtím Mahlerova. Schnittke záměrně spojuje a míchá všechny dosavadní hudební styly i formy včetně těch „nízkých“, přičemž právě nízkost dodává dramatickému napětí svěží impuls, což ostatně věděl už Mahler. Zde se ale dostáváme do roviny totální variability a rozprášení všeho stálého. Právě líčení pekla nikoliv skrze bolest a útrapy, nýbrž skrze banalitu, trapnost, výsměch a zostouzení nejvíce přispělo k popularitě Schnittkeho Faustovské kantáty, formálně uspořádané jako bachovská kantáta, ovšem s pašijovým evangelistou.

Pěvecké party, orchestr i sbor jsou natolik vyhraněně stylizované, že si s výjimkou cílené sabotáže nelze představit špatné provedení, snad jen slabé. Takové to v Brně ale rozhodně nebylo. Sólisté obecně lnuli k modelu jarmareční zábavy, což je zcela namístě – připomeňme, že Schnittke v textu ignoruje Goethovo romantické zpracování faustovské látky a přiklání se ke středověkému urtextu. Nejlépe v teatralitě vynikl pěvecky disponovaný Roman Janál jako Faust, jen u něj bylo škoda, že bylo přikročeno k amplifikaci, což je v partituře předepsáno pouze pro Mefista. Janálův zvonivý baryton by se nad nepřehlednou zvukovou změtí orchestru krásně nesl. Jsem přesvědčen, že sošný a lehce přiškrcený tenorista Tomáš Kořínek jako vypravěč, navíc permanentně pootočený směrem k dirigentovi, byl záměr a doufám, že se nepletu. Hra na šokovaného zvěstovatele hrůz mu vyšla. Hlavním sólistickým efektem jsou tu ovšem hned dva Mefistové, ve Schnittkeho pojetí nikoliv hrůzostrašní, nýbrž rozšklebení a trapní: estrádní ženský zpěv a kontratenor. Kvůli cenzurnímu zásahu bolševiků nedošlo k plánované moskevské premiéře díla a nezpívala proto původně zamýšlená Alla Pugačevová. Přesto není jisté, jestli by všechen ten živelný roztančený úlet pojala lépe než Iva Bittová, pro Schnittkeho Mefista vstkutku ideální performerka, která neváhá zajít do krajností hlasových, dynamických ani gestických, pohybuje se v nich jako doma a je naprosto věrohodným a strhujícím „trapným ďáblem“. Dramaticky zralým živočišným kolorováním, našeptáváním i jen jednoduchým zajíkáním vytvořil kontratenorista Jan Mikušek patřičně slizký dojem, pokud čtenář i dotyčný odpustí přímočarost terminologie.

Pěvecký projev Českého filharmonického sboru Brno (sbormistr Petr Fiala) byl naopak prost teatrality či stylizace, pojetím byl tradiční, zvukově ovšem překrásný, barevně bohatý, v rytmice strhující a v dynamice velkolepý. Není snadné v tomto díle interpretačně vyniknout a vedle zmíněné Ivy Bittové se to tu jednoznačně podařilo právě sboru. Zvuk orchestru se proměnil a místy ztrácel kvůli použití elektrofonických nástrojů, elektrických varhan a bohužel i kvůli přílišné amplifikaci sólistů – kdyby ovšem nebyla, přišli bychom o kýžené teatrální titěrnosti v sólových partech, kde by se muselo přidat na síle. Kde není akustika, tam není zvuk. Výsledný dojem tím ale neutrpěl a ani občasná nejistota v orchestru nerušila. Celek byl velkolepým zážitkem, který otevírá mysl a vznáší otázku, zda v Brně nezaložit tradici uvádění Schnittkeho děl tak, jako tu má své domovské právo kupříkladu Olivier Messiaen. V každém případě se jedná o velké vítězství nebojácné tvůrčí dramaturgie zdejšího orchestru, která se staví proti stále banálnější nabídce pražské. Pokud se po desetiletích bude Filharmonie Brno z nynějška, ještě z doby před otevřením nového koncertního sálu, něčím chlubit, budou to dozajista právě takové počiny.

Ještě drobnosti k prostoru: Bylo by opravdu působivé během hry v auditoriu ztlumit světlo, dřív se to dělávalo častěji. K výzvě k vypnutí zvuku mobilních telefonů by bylo vhodné připojit výzvu, aby s nimi posluchači během koncertu také nesvítili, začíná to být opravdu otravné a lidé si nejsou jistí, co praví etiketa. V levém horním rohu na balkoně se opět rozeznělo hlučné mlácení ve větráku a celý večer velmi rušilo. Především do Čajkovského vůbec nepatřilo.

K dnešní jediné repríze lze říci jediné: jděte, tohle jste ještě nezažili.

Petr Iljič Čajkovskij: Symfonie č. 6 h moll op. 74 „Patetická“, Alfred Schnittke: „Seid nüchtern und wachet…“ (Buďte rozvážní a bděte…) – „faustovská“ kantáta. Hudební nastudování – Andreas Sebastian Weiser, Iva Bittová – alt, Jan Mikušek – kontratenor, Tomáš Kořínek – tenor, Roman Janál – baryton, Český filharmonický sbor Brno, sbormistr Petr Fiala, Filharmonie Brno. 5. března 2015, Janáčkovo divadlo, Brno.

Foto Jiří Jelínek

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Včerejší koncert Filharmonie Brno by se měl nějakým způsobem zakonzervovat a nainstalovat na viditelné místo v zázemí orchestru, ať už bude kdekoliv. Nebyli jsme svědky zázraku, ale poctivé a invenční práce od dramaturgie až po interpretaci. Publikum kromě dobré a dobře zahrané hudby dostalo mimochodem i příklad, jak by mohl a měl abonentní koncert vypadat.  více

Člověk si nemůže úplně pomoci, aby hned na začátku nezmínil nesmírně cenný dramaturgický počin, jímž je celá probíhající sezóna Filharmonie Brno. Jednou z jejích hlavních ozdob je vůbec první provedení původní anglické poloscénické verze oratoria Epos o Gilgamešovi Bohuslava Martinů. Přestože pouhý jedenáctidenní časový odstup od závěrečného koncertu festivalu Janáček Brno 2014, na němž zazněla Glagolská mše spolu s Věčným evangeliem, vznikl zřejmě nahodile, mnoho aspektů obou akcí přímo vybízí ke srovnání.  více

Od narození Vítězslavy Kaprálové uplynulo přesně sto let, jak jsme se dozvěděli v krátkém proslovu před koncertem. Přesně sto let to sice bylo před měsícem, ale tím si historku nebudeme kazit, vždyť je to takřka přesně. Na slavnostním koncertě Filharmonie Brno také bylo uvedeno takřka kompletní orchestrální dílo.  více




První díl ze seriálu Průvodce Brno – město hudby UNESCO nese podtitul Velké hlasy a patří brněnské opeře.   více

Představujeme vám nového hudebního Průvodce. Brno získalo téměř před třemi lety prestižní titul Město hudby UNESCO, čímž se zařadilo mezi 46 stejně zaměřených měst z celého světa. Na otázku proč a čím je jeho hudební scéna tak vyjímečná vám možná odpoví jednotlivé díly následujícího seriálu. Autorem celkem devíti kapitol mapujících brněnskou hudební scénu je Boris Klepal. O grafické zpracování a sazbu tištěného průvodce se postarala Barbara Zemčík. Koláže jsou dílem yvanse, anglický překlad realizoval Don Sparling. Od zítřejšího dne najdete na tomto místě pravidelně každý čtvrtek jednu z kapitol Průvodce. Tištěná verze bude v lepších časech zdarma k vyzvednutí v informačním centru TIC Brnovíce

Trumpetista Jiří Kotača stojí v čele mladého, ale velmi zajímavého a zdravě ambiciózního big bandu Cotatcha Orchestra. Zatímco brněnský orchestr na své první album teprve čeká, nedávno Kotača vydal CD se svým komornějším tělesem, s mezinárodním Alf Carlsson/Jiří Kotača Quartetem. Album se jmenuje Journeysvíce

V souvislosti s dopady mimořádných opatření kvůli viru Covid-19 na aktéry kulturních a kreativních odvětví v Brně, vedení města Brna a Odbor kultury MMB intenzivně pracují na souboru opatření pro zmírnění těchto dopadů. Zároveň v této věci probíhá komunikace na všech úrovních veřejné správy, především pak ve spolupráci s Institutem umění - Divadelním ústavem, který mapuje situaci na celostátní úrovni. Do 22. března 2020 můžete prostřednictvím online dotazníku (odkaz najdete v článku) pomoci zhodnotit aktuální situaci, na základě výsledků budou podniknuty další kroky.  více

Zatímco své minulé album Velký svět vydal brněnský písničkář Ivo Cicvárek dlouhých jedenáct let po předchozí sólové nahrávce, tentokrát nechal fanoušky čekat „pouhých“ sedm roků. Mezitím se však podílel například na živých nahrávkách Textové dílny Slávka Janouška (Konec! Panáka! Bazén! a Ježíšku, přines!) a především v roce 2017 připravil v duu s Ladou Šimíčkovou velmi pěkné album Soukromé písně. Na konci loňského roku se pak po letech připomněl jako autor písní skupiny Mošny, s níž spolupracuje od 90. let.  více

Čtvrtý abonentní večer připravený Filharmonií Brno pro šéfdirigentskou řadu Filharmonie na Stadionu a v Janáčkově divadle je výjimečným dramaturgickým počinem. Program nazvaný podle vstupní skladby Modesta Petroviče Musorgského „Obrázky z výstavy“ staví vedle sebe další díla podnícená i inspirovaná malířským uměním: Fresky Piera della Francesca Bohuslava Martinů a symfonii Malíř Mathis Paula Hindemitha. Znějící malířství je doprovázeno unikátními, hudbou dokreslenými vizualizacemi Cori O’Lana ve spolupráci s Ars Electronica. Nejen pro kulturní instituce těžkou situaci tohoto týdne zvládla Filharmonie Brno pohotově i s náležitým pozitivním ohlasem. Podobně jako například Cirk La Putyka předcházející den se Filharmonie rozhodla představení v Janáčkově divadle nerušit a hudbu i s vizualizacemi přenášet 12. března z Besedního domu živě online na webu a na sociálních sítích.  více

Příběh osudové lásky krásné kurtizány Marguerity a jejího milého Armanda, jak jej známe z autobiografické prózy Dáma s kaméliemi od Alexandra Dumase mladšího, není nutné představovat. Jeden z nejslavnějších románu 19. století se dočkal již celé řady zpracování a nyní se o slovo přihlásil i soubor baletu Národního divadla v Brně s novým moderním pojetím této látky o bolesti, vášni a sebeobětování.  více

Po několikaleté stagnaci se ještě v minulém roce brněnští folklorní nadšenci probudili a začali organizovat na několika různých místech besedy u cimbálu, folklorní párty atp. Tato skutečnost je jistě potěšující. Motivace, zkušenosti a koncepty se však liší. Jednou z takových je také We <3 folklor v Metro music baru.  více

Šej-Haj-Hop! Za tímto tajemným pokřikem se skrývá spontánní radost z tancování. Právě proto si ho vybrala jako svůj název nová škola slovenského lidového tance v Brně. Stojí za ní tři přátelé – Michal Janšto, Edita Borščová a Ondrej Mišík, kteří se potkali před několika lety ve VSĽPT Poľana.  více

Zpívajících violoncellistů z tuzemské hudební scény pár známe. Olina Nejezchlebu, který své první sólové album nahrál až v padesáti letech. Tara Fuki, což jsou dokonce dvě zpívající violoncellistky. Natalii Velšmídovou, která se svými úpravami lidových písní zazářila na konci milénia. Pavel Čadek je však mezi nimi jediným skutečným písničkářem v tom smyslu, že si sám píše písně a cello používá jako svůj hlavní (případně i jediný) doprovodný nástroj. Navíc díky klasické průpravě a minulosti v tvrdší cellové kapele The Eclipse umí s violoncellem pracovat neotřele a hlavně nefolkově, a tím pádem hraje jeho nástroj místy roli více než doprovodnou. I když by i pouze s cellem byla jeho debutová deska dostatečně pestrá, Pavel se rozhodl pracovat s košatějšími aranžemi a do studia přizval akordeonistu Ondřeje Zámečníka, hráče na cajón Jakuba Špiříka a pár dalších hostů v epizodních rolích.  více

Zpěvačka Lizz Wright se narodila v roce 1980 v rodině pastora. Od dětství měla blízko ke gospelové hudbě, zpívala ve sboru a později si zamilovala i další původně afromaerické hudební žánry včetně soulu, blues a jazzu. Zatímco v listopadu 2019 vystoupila v Šumperku na festivalu Blues Alive se svou vlastní kapelou, v Brně ji doprovodí Filharmonie Brno a trio pražských jazzmanů (David Dorůžka – kytara, Tomáš Baroš – kontrabas, Daniel Šoltis – bicí). Koncert se koná 3. května v Janáčkově divadle a je součástí festivalu JAZZFESTBRNO 2020.  více

V pátek 14. února se v brněnském Sono centru odehrál žánrově pestrý festival, který byl současně oslavou tří dekád činnosti tří vydavatelských větví, které si spojujeme s původním jednoduchým názvem Indies Records. V průběhu let se vydavatelství Indies Records rozdělilo na tři subjekty se třemi svébytnými edičními katalogy – Indies MG, Indies Scope a Indies Happy Trails, za nimiž stojí vydavatelské osobnosti Miloš Gruber, Milan Páleš a Jaromír Kratochvíl.  více

Evolet je umělecké jméno v Brně usazené slovenské písničkářky a vystudované psycholožky Evy Jurčákové. Její první veřejnou hudební aktivitou bylo trio Soundno, na které později navázala několika fázemi projektu, který si už říkal také Evolet. Bylo to nejprve duo s kytaristou Jurajem Serišem, poté krátce větší spíše příležitostné uskupení s výrazným ženským prvkem (vedle Evy v ní zpívaly Hana Voříšková a Hana Fatamorgana), až nakonec vznikla plnohodnotná kapela, v níž autorku písní doprovázejí tři zkušení brněnští hráči: Martin Kyšperský (zde především baskytara plus další nástroje), Antonín Koutný (kytara) a Jakub Kočička (bicí).  více

Osudová komedie, třetí díl hudební trilogie či fantasy muzikál. Těmito přívlastky vymezují inscenátoři nový autorský kus Ráj z dílny dvojice Zdenek Merta a Stanislav Moša. Jejich už deváté společné dílo na poli hudebního divadla mělo včera premiéru na velké scéně Městského divadla Brno. Výsledek budí rozpaky.  více

Pro operní soubor Národního divadla Brno vzniklo autorské dílo režiséra, libretisty a scénografa Davida Radoka a skladatele, ale i šéfdirigenta operního souboru Marka Ivanoviće. Včera premiérovaná opera Monument vypráví příběh sochaře Otakara Švece (1892–1955), jehož návrh se stal v roce 1955 předobrazem Stalinova pomníku na Letné. V titulních rolích se v Janáčkově divadle uvedli: Stanislav Sem (Sochař), Markéta Cukrová (Manželka), Roman Hoza (Kolega) a Ondřej Koplík (Ministr kultury). Sólové party doplňovaly operní sbor, Český akademický sbor a Dětský sbor Brno. Orchestr Janáčkovy opery řídil autor hudby Marko Ivanović.  více

Nejčtenější

Kritika

Čtvrtý abonentní večer připravený Filharmonií Brno pro šéfdirigentskou řadu Filharmonie na Stadionu a v Janáčkově divadle je výjimečným dramaturgickým počinem. Program nazvaný podle vstupní skladby Modesta Petroviče Musorgského „Obrázky z výstavy“ staví vedle sebe další díla podnícená i inspirovaná malířským uměním: Fresky Piera della Francesca Bohuslava Martinů a symfonii Malíř Mathis Paula Hindemitha. Znějící malířství je doprovázeno unikátními, hudbou dokreslenými vizualizacemi Cori O’Lana ve spolupráci s Ars Electronica. Nejen pro kulturní instituce těžkou situaci tohoto týdne zvládla Filharmonie Brno pohotově i s náležitým pozitivním ohlasem. Podobně jako například Cirk La Putyka předcházející den se Filharmonie rozhodla představení v Janáčkově divadle nerušit a hudbu i s vizualizacemi přenášet 12. března z Besedního domu živě online na webu a na sociálních sítích.  více