Labutí píseň a banální peklo. Filharmonie Brno našla v Ivě Bittové svého Mefista

Labutí píseň a banální peklo. Filharmonie Brno našla v Ivě Bittové svého Mefista

Ve čtvrtek večer, necelou půlhodinu po astronomickém úplňku, nastoupil orchestr Filharmonie Brno na pódium Janáčkova divadla, aby předvedl dvojici velkých děl, která se pro své autory stala osudovými. Také z jejich spojení v rámci jednoho večera na člověka místy sahala smrt, tedy alespoň v představách.

Odvážný dramaturgický nápad spojit Čajkovského labutí píseň – Symfonii č. 6 – s faustovskou kantátou „Seid nüchtern und wachet...“ Alfreda Garrijeviče Schnittkeho rozhodně nebyl sázkou na jistotu. Jednoznačný úspěch, jakého se hudebníkům na konci z vyprodaného hlediště dostalo, se mohl jevit až překvapivý, je to ale další důležitý milník ve zdejším hudebním životě. Ukázalo se, že brněnské publikum v souladu s dávnou tradicí dokáže ocenit originální počin, i když je posluchačsky náročný nebo prostě nezvyklý.

Poslední symfonie Petra Iljiče Čajkovského, tradičně nazývaná „Patetická“, patří k nejkomplexnějším dílům svého autora, obsahuje totiž mnoho různorodých emočních poloh a střídá se tu atmosféra kontemplace, osudového dramatu, salonního tance, hlučného triumfu i dojetí až k slzám. Interpretační přístupy k dílu se tak mezi sebou podstatně liší podle toho, co se dirigent rozhodne zdůraznit. Andreas Sebastian Weiser, který se kam až paměť sahá se zdejším orchestrem setkával jen na Velikonočním festivalu duchovní hudby v brněnské katedrále, postavil svůj záměr na rychlých tempech a vyostřených kontrastech živějších obou prostředních vět. I ve větách krajních se snažil hledat především hybnější agogické efekty.

Člověk by ovšem od orchestru tohoto významu očekával, že nastoupí náležitě rozehraný a soustředěný, takříkajíc v provozní teplotě, takže když koncert nezačíná kratochvilnou předehrou, nýbrž dosti zprudka závažnou symfonií, nepadne celá první věta za oběť jen pomalu rostoucímu soustředění. S tím žádný hostující dirigent nikdy nic neudělá, to patří do základní výbavy hráčského řemesla a jeho stavovské hrdosti. Po technické stránce bylo vše v pořádku, chyb minimum, ale nic víc. Závažnost, která symfonii náleží, rostla jen poznenáhlu, chyběl společný tep a žestě byly barevně nejednotné a v přednesu tak trochu „hasičské“. Hudební kláda hned na úvod je prostě daná okolnost, se kterou se profesionál musí umět vyrovnat stejně jako s faktem, že hraje v zákeřné akustice, která jen minimálně šíří krásu zvuku, nemotivuje k výrazu, zabíjí všechny pomalé a tiché pasáže, nicméně škodolibě zvýrazní sebemenší zaváhání. Dokud se kupříkladu Umělecká rada orchestru nerozhoupe k principiálnímu kroku, totiž odmítnutí vůbec v Janáčkově divadle hrát, musí hráči tuto nevděčnou řeholi ustát se ctí. První věta prošuměla a nezanechala dojem. Naštěstí přišly další.

Druhá věta je záhadný kulhavý valčík v nepravidelném metru a první závan pohybu hráče zjevně probral. Dostali jsme se hned do oněginovských salónů a právě tato idylická zpěvnost se opravdu povedla. Ve třetí části se setkáváme s průběžně gradovaným triumfálním pochodem, který nebývá takovým interpretačním oříškem, protože hudebníky pokaždé nadchne a strhne. Hlavním stavebním prvkem jsou výrazná staccata v deších a následně i v bicích. Přestože potenciál tohoto efektu zůstal využit jen napůl, zvukově vrcholná třetí věta vyzněla, jak měla. Její začátek byl tak trochu s vyplazeným jazykem, nemůže ale každý být hned Mravinskij. Tympány byly úsečné, překvapivě s tvrdými paličkami (na rozdíl od Schnittkeho po pauze!), ale velmi tiché. Bicí se zřejmě definitivně odklánějí od zdejší, jinak spíše východní tradice dynamické výrazové hry ve prospěch západního modelu barevnosti a techniky s minimálním dynamickým spektrem. Hlavní efekt celé skladby nastává na konci třetí věty a vynikl nádherně: zdánlivě finální triumf se přelije do následující, závěrečné části, uvedené silným a několikrát opakovaným tragickým výkřikem plným beznaděje.

Faustovská kantáta Alfreda Schnittkeho, nazvaná podle jejího závěrečného morálního ponaučení „Buďte rozvážní a bděte...“, stejně jako celé dílo tohoto autora, má v současné době možná nejsilnější potenciál proniknout svojí hloubkou a působivostí mezi široké publikum a uhranout je stejně, jak to před desetiletími dokázala hudba Šostakovičova a ještě předtím Mahlerova. Schnittke záměrně spojuje a míchá všechny dosavadní hudební styly i formy včetně těch „nízkých“, přičemž právě nízkost dodává dramatickému napětí svěží impuls, což ostatně věděl už Mahler. Zde se ale dostáváme do roviny totální variability a rozprášení všeho stálého. Právě líčení pekla nikoliv skrze bolest a útrapy, nýbrž skrze banalitu, trapnost, výsměch a zostouzení nejvíce přispělo k popularitě Schnittkeho Faustovské kantáty, formálně uspořádané jako bachovská kantáta, ovšem s pašijovým evangelistou.

Pěvecké party, orchestr i sbor jsou natolik vyhraněně stylizované, že si s výjimkou cílené sabotáže nelze představit špatné provedení, snad jen slabé. Takové to v Brně ale rozhodně nebylo. Sólisté obecně lnuli k modelu jarmareční zábavy, což je zcela namístě – připomeňme, že Schnittke v textu ignoruje Goethovo romantické zpracování faustovské látky a přiklání se ke středověkému urtextu. Nejlépe v teatralitě vynikl pěvecky disponovaný Roman Janál jako Faust, jen u něj bylo škoda, že bylo přikročeno k amplifikaci, což je v partituře předepsáno pouze pro Mefista. Janálův zvonivý baryton by se nad nepřehlednou zvukovou změtí orchestru krásně nesl. Jsem přesvědčen, že sošný a lehce přiškrcený tenorista Tomáš Kořínek jako vypravěč, navíc permanentně pootočený směrem k dirigentovi, byl záměr a doufám, že se nepletu. Hra na šokovaného zvěstovatele hrůz mu vyšla. Hlavním sólistickým efektem jsou tu ovšem hned dva Mefistové, ve Schnittkeho pojetí nikoliv hrůzostrašní, nýbrž rozšklebení a trapní: estrádní ženský zpěv a kontratenor. Kvůli cenzurnímu zásahu bolševiků nedošlo k plánované moskevské premiéře díla a nezpívala proto původně zamýšlená Alla Pugačevová. Přesto není jisté, jestli by všechen ten živelný roztančený úlet pojala lépe než Iva Bittová, pro Schnittkeho Mefista vstkutku ideální performerka, která neváhá zajít do krajností hlasových, dynamických ani gestických, pohybuje se v nich jako doma a je naprosto věrohodným a strhujícím „trapným ďáblem“. Dramaticky zralým živočišným kolorováním, našeptáváním i jen jednoduchým zajíkáním vytvořil kontratenorista Jan Mikušek patřičně slizký dojem, pokud čtenář i dotyčný odpustí přímočarost terminologie.

Pěvecký projev Českého filharmonického sboru Brno (sbormistr Petr Fiala) byl naopak prost teatrality či stylizace, pojetím byl tradiční, zvukově ovšem překrásný, barevně bohatý, v rytmice strhující a v dynamice velkolepý. Není snadné v tomto díle interpretačně vyniknout a vedle zmíněné Ivy Bittové se to tu jednoznačně podařilo právě sboru. Zvuk orchestru se proměnil a místy ztrácel kvůli použití elektrofonických nástrojů, elektrických varhan a bohužel i kvůli přílišné amplifikaci sólistů – kdyby ovšem nebyla, přišli bychom o kýžené teatrální titěrnosti v sólových partech, kde by se muselo přidat na síle. Kde není akustika, tam není zvuk. Výsledný dojem tím ale neutrpěl a ani občasná nejistota v orchestru nerušila. Celek byl velkolepým zážitkem, který otevírá mysl a vznáší otázku, zda v Brně nezaložit tradici uvádění Schnittkeho děl tak, jako tu má své domovské právo kupříkladu Olivier Messiaen. V každém případě se jedná o velké vítězství nebojácné tvůrčí dramaturgie zdejšího orchestru, která se staví proti stále banálnější nabídce pražské. Pokud se po desetiletích bude Filharmonie Brno z nynějška, ještě z doby před otevřením nového koncertního sálu, něčím chlubit, budou to dozajista právě takové počiny.

Ještě drobnosti k prostoru: Bylo by opravdu působivé během hry v auditoriu ztlumit světlo, dřív se to dělávalo častěji. K výzvě k vypnutí zvuku mobilních telefonů by bylo vhodné připojit výzvu, aby s nimi posluchači během koncertu také nesvítili, začíná to být opravdu otravné a lidé si nejsou jistí, co praví etiketa. V levém horním rohu na balkoně se opět rozeznělo hlučné mlácení ve větráku a celý večer velmi rušilo. Především do Čajkovského vůbec nepatřilo.

K dnešní jediné repríze lze říci jediné: jděte, tohle jste ještě nezažili.

Petr Iljič Čajkovskij: Symfonie č. 6 h moll op. 74 „Patetická“, Alfred Schnittke: „Seid nüchtern und wachet…“ (Buďte rozvážní a bděte…) – „faustovská“ kantáta. Hudební nastudování – Andreas Sebastian Weiser, Iva Bittová – alt, Jan Mikušek – kontratenor, Tomáš Kořínek – tenor, Roman Janál – baryton, Český filharmonický sbor Brno, sbormistr Petr Fiala, Filharmonie Brno. 5. března 2015, Janáčkovo divadlo, Brno.

Foto Jiří Jelínek

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Včerejší koncert Filharmonie Brno by se měl nějakým způsobem zakonzervovat a nainstalovat na viditelné místo v zázemí orchestru, ať už bude kdekoliv. Nebyli jsme svědky zázraku, ale poctivé a invenční práce od dramaturgie až po interpretaci. Publikum kromě dobré a dobře zahrané hudby dostalo mimochodem i příklad, jak by mohl a měl abonentní koncert vypadat.  více

Člověk si nemůže úplně pomoci, aby hned na začátku nezmínil nesmírně cenný dramaturgický počin, jímž je celá probíhající sezóna Filharmonie Brno. Jednou z jejích hlavních ozdob je vůbec první provedení původní anglické poloscénické verze oratoria Epos o Gilgamešovi Bohuslava Martinů. Přestože pouhý jedenáctidenní časový odstup od závěrečného koncertu festivalu Janáček Brno 2014, na němž zazněla Glagolská mše spolu s Věčným evangeliem, vznikl zřejmě nahodile, mnoho aspektů obou akcí přímo vybízí ke srovnání.  více

Od narození Vítězslavy Kaprálové uplynulo přesně sto let, jak jsme se dozvěděli v krátkém proslovu před koncertem. Přesně sto let to sice bylo před měsícem, ale tím si historku nebudeme kazit, vždyť je to takřka přesně. Na slavnostním koncertě Filharmonie Brno také bylo uvedeno takřka kompletní orchestrální dílo.  více




K víkendovým oslavám a vzpomínkovým akcím se ve svátečním Brně připojila také Filharmonie Brno, a to s okázalostí hodnou této klíčové kulturní instituce. U příležitosti oslav 30 let demokratického státu bylo vybráno oratorium Svatá Ludmila Antonína Dvořáka, které je už svým obsazením jakoby předurčeno k provedení při významných příležitostech. Jeho zkrácenou verzi včera v chrámu sv. Petra a Pavla nabídla Filharmonie Brno pod vedením šéfdirigenta Dennise Russella Daviese, sbory Vox Iuvenalis, Smíšený pěvecký sbor Kantiléna a Pěvecký sbor Masarykovy univerzity pod vedením sbormistra Jana Ocetka. V pěti sólových rolích se představili Pavla Vykopalová (soprán), Jana Sýkorová (alt), Michal Lehotský (tenor), Martin Šrejma (tenor) a velikán české pěvecké školy Richard Novák (bas).   více

V brněnském Besedním domě bylo včera nebývale rušno. Zcela vyprodaný sál (a to včetně míst ke stání) dal tušit, že první abonentní koncert Filharmonie Brno z řady Filharmonie doma II „Klasicky i moderně“ patří k jedněm z nejdůležitějších večerů celé sezóny. Dramaturgie proti sobě postavila dva zcela opačné póly – českými i zahraničními posluchači milovaného Antonína Dvořáka, představitele vybroušené formy a melodické svěžesti, která učarovala i Johannesu Brahmsovi, a současnou americkou skladatelku, improvizátorku, zpěvačku, spisovatelku a režisérku Laurie Anderson, která pátrá po nových zvukových možnostech a proslula svými multimediálními projekty. Velkým lákadlem byla i účast samotné skladatelky. Laurie Anderson se však premiéry svého nově přepracovaného díla Amelia zúčastnila jako houslistka, zpěvačka a vypravěčka, když stanula na pódiu společně s orchestrem Filharmonie Brno, violoncellistou Rubinem Kodhelim a dirigentem Dennisem Russellem Daviesem. Ačkoliv by se dramaturgie večera – jak ostatně přiznává i programový text – dala trochu vratce podepřít „americkou“ berličkou, tím skutečně zásadním hudebním prvkem byl kontrast.  více

Smutnou náhodou se brněnský básník a prozaik Jan Skácel nedožil sametové revoluce – zemřel 7. listopadu 1989 v sedmašedesáti letech, deset dní před začátkem velkých společenských i politických změn. Jeho pohřeb v obřadní síni hřbitova v Brně-Židenicích byl tehdy sám o sobě tichou manifestací proti režimu, který Skácelovi, člověku přísně apolitickému, neustále komplikoval život i práci. Na den přesně po třiceti letech si výročí Skácelova úmrtí připomnělo zcela zaplněné hlediště Divadla Husa na provázku vzpomínkovým večerem (D)obrovský Skácel, který byl naplněný hudbou i mluveným slovem.  více

Big band Cotatcha Orchestra, složený ze špičkových hráčů nejen českých, ale i slovenských a rakouských, si postupně buduje zasloužené renomé na brněnské a potažmo české či středoevropské scéně. Rok po úspěšných koncertech s nizozemským dirigentem a trombonistou Iljou Reijngoudem nyní big band odhalil repertoár, který by měl být obsahem jeho debutového alba. Koncerty s názvem Bigbandová elektronika proběhly na začátku listopadu v Ostravě a v Brně.  více

Kulturní dům U lípy na ulici Charbulova vprostřed týdne hostil tradiční Folklorní taneční. Tato milá akce v režii brněnského Slováckého krúžku se konala již po třetí. V několika týdnech na ní přizvaní lektoři učili tance typické pro jejich region. Podtitul aktuálního třetího běhu tanečních zní Tance méně známé a neznámévíce

Potemnělým sálem Divadla na Orlí se v neděli nesly táhlé zvuky fléten doprovázené zurčením potůčků, šuměním větru a chřestěním kamenů – to vše nabídla česká premiéra multižánrového projektu Prorok větru podle stejnojmenné knihy Stefana Biavaschiho. Za projektem stojí flétnistka a hlavní iniciátorka celého díla Martina Komínková, režisérka Ema Pantano a Marta Carino, jejíž videoprojekce se snoubila se zvukovým záznamem Šimona Obdržálka předčítajícího z Biavaschiho knihy. Technickou podporu zajišťovali Radek Komínek a Petr Šplíchal, uměleckou supervizi Massimiliano Zanoni.  více

Ve věku 41 let opustila tento svět po těžké nemoci zpěvačka a houslistka Jitka Šuranská. Rodačka z Kudlovic u Uherského Hradiště nezapřela v ničem, v čem vynikala, svoje slovácké kořeny. Byla jednou z těch obdařených bytostí, jež dokážou přenášet poselství lidových písní k posluchačům, kteří se jinak s folklorem v životě míjejí.  více

Dvěma vyprodanými sobotními koncerty se zaplnil sál břeclavského kina Koruna, kde oslavil Národopisný soubor Břeclavan svoje pětašedesáté výročí existence a připojil se tak k řadě letos jubilujících folklorních těles. Odpolední koncert musel být nakonec přidán pro obrovský divácký zájem, což jen utvrzuje v tom, že na jižní Moravě je folklor stále v širokém povědomí a neutuchající oblibě.  více

Pět děl vzniklých ve 20. století a doplněných novou premiérovanou skladbou zaznělo v rámci podzimního koncertu Ensemble Opera Diversa, konaného v sále Konventu Milosrdných bratří. Na provedení dramaturgicky vyváženého a pestrého programu se kromě čistě smyčcového orchestru podílela také flétnistka Michaela Koudelková a harfenistka Dominika Kvardová, vše se odehrálo pod vedením Gabriely Tardonové.  více

Mezinárodně proslulý muzikálový hit Mamma Mia! nasadilo jako trhák sezony Městské divadlo Brno. Neukojitelný celosvětový hlad diváků po muzikálu sešitém z písní skupiny ABBA bude jistě producentskou trefou do černého také v jihomoravské metropoli. Většina z padesáti repríz až do konce kalendářního roku na divadelním webu nese štítek Vyprodáno! Trojí alternace každé z hlavní rolí naznačuje také velké a dlouhodobé obchodní plány s titulem, kterému v divadelní i filmové podobě dal název známý song slavné švédské čtyřky. A přece: Není všechno zlato, co se třpytí. To bude ohledně brněnské verze konstatovat tento text s vědomím, že proti masovému šílenství diváků a většinovému vkusu se dnes stavět snad ani nelze. Mamma mia!  více

Prorok větru je multižánrový projekt flétnistky Martiny Komínkové. Vytvořila ho v Itálii a po italské premiéře se s ním poprvé představí ve svém domovském Brně. Česká premiéra proběhne v brněnském Divadle na Orlí v neděli 3. listopadu. Večerní představení od 19.00 je vyprodané, ale stále je možné zakoupit lístky na odpolední představení ve 14.00.  více

Ještě večer před závěrečným koncertem festivalu Moravský podzim pořadatelé uspořádali mimořádný koncert k poctě gruzínského hudebního skladatele Giji Kančeliho, který zesnul 2. října 2019. Provedení skladby Amao omi zajistily vokální kvinteto Ensemble Frizzante, smíšený pěvecký sbor VUT v Brně Vox Juvenalis a Saxofonové kvarteto Moravia pod vedením sbormistra Jana Ocetka.  více

Brno prožilo víkend přímo nabitý folklorem. Sobotní jubilující Poľanu vystřídal v neděli VUS Ondráš. Měli jsme tak možnost porovnat dva diametrálně odlišné přístupy k lidovému materiálu. Sobotní autentika se v neděli proměnila ve výrazový tanec s folklorním akcentem. Vojenský umělecký soubor svým novým programem s názvem kRok za kRokem oslavil v Janáčkově divadle pětašedesáté výročí.  více

Netradiční a unikátní představení měli možnost zhlédnout včera večer diváci festivalu Moravský podzim, tentokrát nezvykle v Mahenově divadle. Na jeden z posledních koncertů letošního padesátého ročníku zavítal soubor Geneva Camerata, známý pro své inovativní a tvůrčí projekty, z nichž jedním byl také v Brně uvedený Tanec slunce. Orchestr vedený Davidem Greilsammerem a doplněný tanečníkem Martím Corberou v něm pohybově ovládl celé jeviště i hlediště v choreografii, které její jedinečnou náplň a nápad vložil choreograf Juan Kruz Díaz de Garaio Esnaola.  více

Hudební festival Moravský podzim bere svůj jubilejní 50. ročník vážně – kromě již ikonického díla Einstein na pláži Philipa Glasse, které zaznělo na slavnostním zahájení, nebo povedené české premiéry Le Dîner Ondřeje Adámka, se program festivalu může pyšnit také neméně zajímavou komorní tvorbou polsko-ruského skladatele Mieczysława Weinberga. V pondělí 7. a v neděli 13. října zaznělo v Besedním domě všech šest jeho Sonát pro housle a klavírSonáta pro sólové housle a Sonáta pro klavír, to vše v podání houslisty Milana Paľy a klavíristy Ladislava Fančoviče.  více

Nejčtenější

Kritika

K víkendovým oslavám a vzpomínkovým akcím se ve svátečním Brně připojila také Filharmonie Brno, a to s okázalostí hodnou této klíčové kulturní instituce. U příležitosti oslav 30 let demokratického státu bylo vybráno oratorium Svatá Ludmila Antonína Dvořáka, které je už svým obsazením jakoby předurčeno k provedení při významných příležitostech. Jeho zkrácenou verzi včera v chrámu sv. Petra a Pavla nabídla Filharmonie Brno pod vedením šéfdirigenta Dennise Russella Daviese, sbory Vox Iuvenalis, Smíšený pěvecký sbor Kantiléna a Pěvecký sbor Masarykovy univerzity pod vedením sbormistra Jana Ocetka. V pěti sólových rolích se představili Pavla Vykopalová (soprán), Jana Sýkorová (alt), Michal Lehotský (tenor), Martin Šrejma (tenor) a velikán české pěvecké školy Richard Novák (bas).   více