Let snů Lili. Fantasy a sny musí zvítězit nad zlem i nad realitou

Let snů Lili. Fantasy a sny musí zvítězit nad zlem i nad realitou

Inscenace Městského divadla Brno se snaží být mimořádným zážitkem celým svým vizuálně-hudebním pojetím. Velkolepé pohádkové obrazy kontrastují s civilními polohami začátku a konce příběhu s aktuálními narážkami na Justina Biebera, sociální sítě, ale také na rodinnou nesoudržnost a absenci normální pospolitosti.

Jako rodinný fantasy muzikál uvádí Městské divadlo Brno titul s poněkud sešmodrchaným názvem Let snů LILI. Muzikálový příběh (v originálu nazvaný Droomvlucht, anglicky Dreamflight) byl původně napsaný pro zábavní park Efteling v Holandsku, dvakrát větší než celosvětově známý Disneyland. Ve zdejším speciálním tajuplném domě se hrál na přelomu let 2011 až 2012 a ze zábavné atrakce se díky brněnskému týmu stalo regulérní divadelní představení. Petr Gazdík titul přeložil, zrežíroval a přesunul do Městského divadla, čímž svojí mateřské scéně zprostředkoval kus, který zabíjí hned několik much jednou ranou. Vzniklo: 1. hudební divadlo 2. pro celou rodinu 3. v poptávaném módním žánru. Co více si přát?

Tolkienova trilogie Pán prstenů – nejen v tištěné podobě ale od počátku milénia také jako filmový megahit – výrazně přepisuje populární kulturu, stala se jedním z pilířů žánru a do jisté míry formuje i náš postoj k němu. A ze setrvalé obliby pohádkové fantasy těží také Let snů Lili. Boj mezi trolly a elfy je tady roubovaný na magický pár Oberona a Titanie, kteří jsou v civilním lidském světa maminkou Tanjou a tatínkem Robertem (Shakespeara ale nečekejte, i když jisté analogie se Snem noci svatojanské se nabízejí). Tento rozhádaný a stále zaneprázdněný manželský pár má třináctiletou dceru Lili, která se cítí už odrostlá pohádkám o elfech, jak si je s babičkou vypráví a maluje do vlastní knihy.

Pohádková fantasy běžně užívá žánr autorské pohádky a převyprávění klasických pohádek a není potřeba se tady šťourat v tom, že příběh Letu snů zdaleka nedosahuje mistrovství Lewisových Letopisů Narnie či Carrollovy Alenky v říši divů. Knižní trh už dříve zrecykloval mnohem béčkovější fantasy látky a poselstvím tohoto muzikálu je jediné: imaginace a fantazie by nikdy neměla prohrát souboj s realitou. Podobně jako by zlo nikdy nemělo zvítězit (a ani tady samozřejmě nezvítězí) nad láskou a dobrem nejen jak se s nimi potkáváme v dětství. Je tedy zřejmé, že dramaturgicky se do chutí dnešní doby v Městském divadle trefili a podívejme se nyní na vlastní realizaci čarovného titulu.

Režisér Gazdík sází ponejvíce na tradiční divadelní kouzla. Těží se tady nejvíce z vizuální opulentnosti, co se výpravy i kostýmů týče. Fantaskní ráz dění pomáhá v brněnském Městském divadle vykreslit bohatá scéna anglického výtvarníka Davida Bensona – ten se v Brně už před rokem podílel na nastudování muzikálu Mladý Frankenstein. Benson po stranách jeviště nyní postavil dva vysoké regály s malovanými knihami, které tvoří také ústřední dekoraci v pozemském dějišti, tedy babiččině bytě. Kniha je tady matérií prozrazující nejen moudrost a vědění předků, ale především pomyslnou vstupní bránou do světa elfů, entů a trollů. Říši nadpřirozena výtvarník vybavil tajemnými kmeny či visícími girlandami fantaskních květů. Je to velkolepé a supluje onu výpravnou pohádkovost stejně jako zejména elfí kostýmy Veroniky Hindle, která ve shodě s výpravou své okřídlené tvory oděla do pastelových valérů. Elfí vládce Oberon co do špičatých uší, dlouhých bílých vlasů a pláště jakoby vypadnul z oka elfovskému Legolasovi z filmové verze Pána prstenů. Asi nejvíce se kostýmní designérka vyřádila na dvou hlavních trollech, kterými jsou Nemotorius a Fúrius, u nichž sugestivně pracovala s celoobličejovým maskováním a parukami. Tyto figury na sebe strhnou u dětí vedle okřídlených sborů asi nejvíce pozornosti.

Inscenace se snaží být mimořádným zážitkem celým svým vizuálně-hudebním pojetím. Odmyslíme-li jistou povinnou, ale snesitelnou nálož vizuálního kýče, jistě na děti udělá dojem také velkolepý zvuk živého orchestru. K přednostem večera lze jistě počítat choreografii Carli Jefferson (bývalá členka slavné britsko-americké taneční formace STOMP). Na starost dostala téměř padesátičlennou company, ve které elfy, trolly i stromové bytosti enty hraje vedle obvyklých členů divadla i šestnáct dětí. Jejich i tanečně stylizované pohyby působí soudržně a přirozeně, nejde o pouhý dětský rej. Režisér Petr Gazdík staví velkolepé pohádkové obrazy zaplněné nadpřirozenou havětí v kontrastu k civilním polohám začátku a konce příběhu, ze kterých prosakují čistě dnešní a ryze aktuální narážky na Justina Biebera, sociální sítě, ale také na rodinnou nesoudržnost a absenci normální pospolitosti, kterou mohou smrtelníci elfům, trollům či entům jenom závidět. Režie na jevišti dokonce krátce používá živého kojence, což otevírá starou otázku, co vše je pro divadelní iluzi a její násobení povoleno.

Autorem hudby je Martin Lingnau, v německy mluvících zemích známý skladatel muzikálů i populárních písní. Příběh snů hudebně místy sází bezmála na filmovou muziku a velké romantické hudební plochy, to vše často za přítomnosti echa, které onu pohádkovou velkolepost ještě zesiluje. Je to nenáročná středněproudá muzika, která nenese žádné ústřední hudební téma či přímo hit. I proto je škoda, že třeba v případě Jany Gazdíkové alias babičky Amyry naráží na intonační a interpretační možnosti protagonistky. Jinak se velcí i malí dočkají zdejšího profesionálního standardu, co se sborů, duetů i sól týče. Mluvím o Milanu NěmcoviJaně Musilové, kteří v roli rodičů podávají velmi profesionální výkon, a člověk se zasní při představě využití jejich velkých zkušeností v dramatičtějších úlohách. Velkým překvapením kusu (hlavní role jsou bez výjimky alternovány – pozn. autora) je Natálie Grossová v hlavní roli Lili. Mladá dívka ostřílená z hudebně divadelních produkcí v hlavním městě, odzbrojí diváka suverenitou hereckou i pěveckou, stejně jako přesvědčivým finále, kdy je na scéně zmítána pochybami, zda přitakat lstivému samozvanému králi trollů Fúriovi, nebo se dát na stranu dobra. Grossová i tyto vypjaté polohy zvládá nenuceně a patří k plusům produkce.

Inscenace příběhu Let snů Lili je ukázkou profesionálně zvládnuté fantasy módy, stejně jako výpravným zábavným divadlem a didaktickým kusem, kde se (místy možná až kolovrátkově) tvrdí, že je nutné se na svět dívat dětskýma očima, věřit v dobro a oddat se fantazii. Doba tedy velí mezi elfy a trolly…

Martin Lingnau, Jurrian van Dongen, Koen van Dijk: Let snů Lili, překlad Petr Gazdík a Karel Škarka. Hudební nastudování: Dan Kalousek, František Šterbák, režie: Petr Gazdík, scéna: David Benson, kostýmy: Veronika Hindle, choreografie: Carli Rebecca Jefferson, dramaturg: Klára Latzková. 29. ledna 2015, Městské divadlo Brno.

Foto archiv MdB

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Vedle Pražákova paláce vyrostl nedávno multikulturní prostor Praha, v Městském divadle Brno zase Karlštejn. Muzikál Noc na Karlštejně se přesunul z venkovní produkce na Hudební scénu, včera po poledni byla první veřejná generálka. To je dobrá příležitost, aby k představení přihodil několik nesouvislých postřehů člověk, který na muzikály běžně nechodí.  více

Sobotní premiéra uvedla na Hudební scénu českou verzi muzikálu Duch. Publikum se dočkalo romantického příběhu i technicky vytříbené podívané ve svižně ubíhající inscenaci.  více

Muzikál Sliby chyby, který o víkendu uvedlo Městské divadlo Brno, je typickou ukázkou toho, že ne všechny retro návraty bývají opodstatněné a divadelně milosrdné či přímo nutné. Melancholická a lehce nahořklá komedie je totiž ukázkou hudebního divadla, které je po půl století od svého vzniku zastaralé, sentimentální a zdlouhavé, co se délky i způsobu vyprávění týče.  více


Opera je mnohými lidmi vcelku právem považována za jednu z nejvýše postavených forem artificiální tvorby. Není se ostatně čemu divit – nejenže v sobě snoubí hudbu i divadlo, ale pro mnohé skladatele představuje zvládnutí celého operního aparátu nejvyšší možnou kompoziční metu. Lze ale i pochopit, že někomu může operní tvorba připadat vzdálená a cizí, odtržená, přespříliš „vyumělkovaná“, zbytečně závažná a někdy snad až lartpourlartistická. Projekt Hausopera se snaží tuto strnulou krásu opery přenést do každodenního života a ušít operu konkrétnímu prostoru na míru. V říjnu 2018 tak zaznělo Poslední polo, první opera projektu, v lázních na Rašínově ulici a dnes – tedy ve dnech 17., 18. a 19. září – zavedly opery Věčná slečna bledá a Hra o Malinu posluchače do Zemanovy kavárny a cukrárny, dále do pasáže Alfa před Knihkupectví Michala Ženíška. Kostýmy u obou děl navrhla Zuzana Rusínová a scénografii Tomáš Rusín. Light design Věčné slečny bledé vytvořila Barbora JágrováPavla Beranová pak navrhla light design u Hry o Malinu. Oba tituly režíroval Jiří Nekvasilvíce

Violoncellovým recitálem zahájil Spolek přátel hudby při Filharmonii Brno koncertní sezónu 2021/2022. První abonentní večer představil v sále Besedního domu Baladu d moll op. 3 č. 1 a Serenádu A dur op. 3 č. 2 Josefa Suka, Pohádku Leoše Janáčka, Klid op. 68 č. 5 a Rondo op. 94 Antonína Dvořáka a Sonátu A dur Césara Francka. Skladby nastudovali violoncellistka Michaela Fukačová a klavírista David Mareček. Koncert byl součástí společného turné obou umělců s názvem Můj hudební domov pořádaného hudebního agenturou C.E.M.A. Kromě Brna tak program putuje také do Hradce Králové, Prahy a Karlových Varů. Dříve, než hudebníci nastoupili na pódium, přivítala posluchače předsedkyně Spolku přátel hudby a osobnost brněnského hudebního života Alena Veselá, doprovázena klarinetistou Filharmonie Brno Emilem Drápelou. Společně pokřtili Drápelovu novou publikaci Jak se žije v orchestru s podtitulem Nevážené fejetony o vážné hudběvíce

Českou premiéru broadwayského muzikálového hitu Pretty Woman včera zažili návštěvníci Městského divadla Brno. Inscenace v režii Stanislava Moši v tomto divadelním zpracování slavného filmového trháku zdůraznila jeho přednosti. Do přestávky se divák v tomto příběhu o novodobé Popelce ponejvíce královsky směje a baví, ve druhé půli je potom rýsovaná zejména jímavost a lyričnost celého titulu.  více

Dvě soboty po sobě měli návštěvníci festivalu Olomoucké barokní slavnosti možnost poslechnout si díla méně známých autorů, jejichž hudba nejenže v mnoha ohledech výrazně překonávala dobový standard, ale jejichž osudy byly s Olomoucí navíc úzce spjaty.  více

Divadelní provoz se zřejmě konečně vrací do starých kolejí. Baletní sekce Národního divadla Brno svoji sezónu zahájila  premiérou vzpomínkového titulu Stabat Mater, který měl v Mahenově divadle uctít a připomenout Pavla Šmoka. Jeden z nejvýznamnějších českých choreografů, který nejenže navrhnul množství nezapomenutelných a oceňovaných choreografií, ale také spoluutvářel českou baletní scénu jako takovou, se stal zdrojem inspirace řady současných umělců. Celý program sestával ze Zjasněné noci (Verklärte Nacht) Arnolda Schönberga, Tria g moll Bedřicha Smetany a první části oratoria Stabat Mater Antonína Dvořáka. Během večera se představili sólisté Kristýna KmentováUladzimir IvanouPetr HosBarbora BielkováSarah DadonovaPeter LerantKlaudia RadačovskáArthur Abram a sbor Baletu NdBvíce

Nepřehánět to s jinotaji i sprosťárnami, ale jinak psát vlastně stejně jako pro dospělé. Takový je recept na správné písničky pro malé slečny i rošťáky podle kapely Bombarďák. Skupina už zhruba deset let objíždí kluby a festivaly, a každé dva roky přichází s novou deskou. Tu nejnovější nazvanou Pátek vydala teď v létě, jejím natáčením si vyplnila předchozí koronavirové měsíce. O tom, jak se i bez bicích dá hrát zajímavá muzika, jsme si povídali s „bombarďáky“ Michalem Daleckým, Jiřím Jelínkem a Filipem Nebřenským.  více

Jedním z největších lákadel letošního ročníku Olomouckých barokních slavností bylo uvedení oratoria David rakouského skladatele Karla Ditterse. Nabízela se k tomu ostatně ideální příležitost – letos totiž dílo slaví rovných 250 let od svého vzniku. Oratorium na text Ignazia Pinta zkomponoval Ditters roku 1771 a ještě v témže roce mělo svoji premiéru na zámku vratislavského biskupa Philippa Gottharda Schaffgotsche na Jánském Vrchu u Javorníka. V hudebním nastudování umělecké vedoucí Volantes Orchestra houslistky Veroniky Manové a dirigentky Emy Mikešové zaznělo oratorium nejprve v koncertním provedení v Brně v kostele sv. Janů (4. srpna), dále pak 7. srpna scénicky v Podzámecké zahradě Arcibiskupského zámku v Kroměříži a nakonec ve dnech 12.–14. srpna v ambitu a bazilice Navštívení Panny Marie na Svatém Kopečku v Olomouci. Právě uvedení 12. srpna jsem navštívil. Kromě Volantes Orchestra vystoupili také členové ansámblů Arte dei Suonatori (PL), Il Cuore Barocco (SK), Musica Aeterna (HU) a Societas Incognitorum (CZ). Jedná se tak o další z řady koncertů pod záštitou festivalu, které spojují hudební tělesa členů Visegrádské čtyřky. Objevují se však interpreti také z dalších zemí – Slovinsko, Severní Makedonie či Británie. V sólových rolích se představili: Doubravka Součková (David), Aco Bišćević (Saul, izraelský král), Helena Hozová (Jonatán, syn Saula), Jiří Miroslav Procházka (Abner, vojevůdce) a Aneta Petrasová (Eliab, Davidův bratr). Režie se chopil Rocc, choreografii navrhla Sanja Nešković Peršin, kostýmy Borjan Litovskivíce

Na letošním ročníku Maratonu hudby zítra vystoupí a pokřtí své CD také Tomáš Koláček. Ve folklorním světě je známý jako kontráš a basista. Jak ho vlastně napadlo natočit album jako sólový zpěvák a proč ho pojmenoval 3 světy?  více

Druhé největší město České republiky a v něm zhruba 70 000 vysokoškolských studentů. Právě oni patří mezi jeden z hlavních faktorů ovlivňujících život v Brně v mnoha ohledech, mimo jiné v hudební sféře. O tom, jak vypadá brněnská klubová scéna a jaký je o akce zájem ze strany mladých lidí jsem se bavil s Oldou Vojáčkem. Ten je jak brněnským pořadatelem několika letních akcí a čerstvě bývalým provozovatelem Eleven clubu, tak i dramaturgem Balkan Night scény na festivalu Maraton hudby Brno. Právě tu připravuje už poněkolikáté.  více

Tradice, kroje, písně a mnohdy i speciální jídlo. To je základ lidové kultury, která má u nás svou základnu silně zakotvenou na Moravě. Zájem o ni v poslední době roste – Česká republika ji bere jako jeden ze základů své propagace pro domácí i zahraniční turisty. O čem vlastně folklor je? Vrací se k němu mladí lidé? A čím je zajímavý? Ptali jsme se Marie Hvozdecké, hudební redaktorky zaměřené na folklor v Českém rozhlasu a také dlouholeté dramaturgyně folklorní scény na festivalu Maraton hudby Brno. Jak sama říká, „mít zájem o lidovou hudbu je dobrá věc. Aby ji ale někdo předělal do nové podoby, musí znát její původ a význam, jinak z toho vzniká paskvil.“  více

Součástí festivalu Maraton Hudby Brno bude letos poprvé scéna world music. Vedle cenami ověnčeného bosenského písničkáře Damira Imamoviče a vedle ženské vokální skupiny Kata z exotických Faerských ostrovů vystoupí v sobotu 14. srpna na Biskupském dvoře také skupina Spilar z Belgie. Její první album Stormweere se loni v listopadu dostalo na osmé místo hitparády World Music Charts Europe, která je oficiálním partnerem této scény a kterou sestavují přední rozhlasoví hudební publicisté z celé Evropy. Rozhovor nám poskytl Maarten Decombel, jeden ze zakladatelů skupiny.  více

Když se řekne varhany, lidé si pravděpodobně představí majestátní hudební nástroj stojící v kostele, a budou mít pravdu. Už menší část z nich si ale nástroj reálně poslechla. Jaká je varhanní kultura v České republice? Je o varhanní hudbu zájem? Máme pro tento nástroj dostatek hudebníků? A samotné nástroje, na něž se dá hrát? Ptal jsem se Hany Bartošové, přední české varhanice a aktivní propagátorky české hudby v zahraničí. Mimo to je organizátorkou Brněnského varhanního festivalu a také dramaturgyní dnes už tradičních a oblíbených Nekonečných varhan na Maratonu hudby Brno. Jak sama říká, “varhany poskytují mnoho barev a tónů, je to v podstatě orchestr. Každý varhaník ale musí být schopný zahrát něco od Bacha, ‘otce varhanní hudby’.”  více

Soubor Musica Florea, zaměřující se na poučenou interpretaci barokní, klasicistní, ale i romantické hudby, v úterý vystoupil na festivalu Olomoucké barokní slavnosti v Kapli Božího Těla. Na programu byla díla raného baroka a jejich specifický „nový styl“ plný improvizace a zdobení. Na skladbách osmi různých autorů komponujících převážně na počátku 17. století tak umělecký vedoucí souboru a violoncellista/kytarista Marek Štryncl společně s houslistou Jiřím Sychrou, dálehouslistkami Magdalenou Malou (také viola) a Eleonor Machovou (také viola a viola da gamba), perkusistou Jakubem Ebenem, kontrabasistou Ondřejem Štajnochrem a hráčkou na varhanní pozitiv Ivou Štrynclovou, představili improvizační techniku zdobení. Praxe zdobení byla v barokní hudbě přítomna již od jejího vzniku. Hudebníci se museli naučit, jak správně zdobit v konkrétních situacích, přičemž výběr byl skutečně pestrý: diminuce (ozdobné noty, většinou krátké délky, které vyplňovaly a propojovaly jednotlivé zapsané notové intervaly), nátryl, trylek, mordent, příraz, odraz, opora a další.  více

Americká zpěvačka a skladatelka Leyla McCalla se hlásí k haitským kořenům. Sama žije v Louisianě a tradiční hudební žánry amerického Jihu propojuje s kulturou ostrova, z nějž pocházeli její předkové. V úterý 27. července si její hlas a písně budeme moci poslechnout živě na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou.  více

V médiích se dočtete o vlivu koronaviru na úroveň výuky ve školách s povinnou docházkou. Už méně se mluví o školách uměleckých. Přitom čtvrt milionu dětí chodí do základních uměleckých škol. Co nám a dětem přináší ZUŠky? A čím jsou tak výjimečné? Nejen na tyto otázky jsem se ptal Pavla Borského, violoncellisty smyčcového kvarteta Indigo Quartet, dramaturga muzikálové scény festivalu Maraton hudby Brno, pedagoga Divadelní fakulty JAMU (dále DF JAMU) a ZUŠ V. Kaprálové Brno a krajského koordinátora ZUŠ Open. Jak totiž sám podotkl, konkrétní přesný vliv distanční výuky na žáky uměleckých škol se teprve časem promítne, mnohé děti ale online prostředí naučilo lépe komunikovat pomocí moderních technologií.  více

Nejčtenější

Kritika

Opera je mnohými lidmi vcelku právem považována za jednu z nejvýše postavených forem artificiální tvorby. Není se ostatně čemu divit – nejenže v sobě snoubí hudbu i divadlo, ale pro mnohé skladatele představuje zvládnutí celého operního aparátu nejvyšší možnou kompoziční metu. Lze ale i pochopit, že někomu může operní tvorba připadat vzdálená a cizí, odtržená, přespříliš „vyumělkovaná“, zbytečně závažná a někdy snad až lartpourlartistická. Projekt Hausopera se snaží tuto strnulou krásu opery přenést do každodenního života a ušít operu konkrétnímu prostoru na míru. V říjnu 2018 tak zaznělo Poslední polo, první opera projektu, v lázních na Rašínově ulici a dnes – tedy ve dnech 17., 18. a 19. září – zavedly opery Věčná slečna bledá a Hra o Malinu posluchače do Zemanovy kavárny a cukrárny, dále do pasáže Alfa před Knihkupectví Michala Ženíška. Kostýmy u obou děl navrhla Zuzana Rusínová a scénografii Tomáš Rusín. Light design Věčné slečny bledé vytvořila Barbora JágrováPavla Beranová pak navrhla light design u Hry o Malinu. Oba tituly režíroval Jiří Nekvasilvíce