Magdalena Kožená a zasvěcení varhan v Doubravníku

Magdalena Kožená a zasvěcení varhan v Doubravníku

Magdalena Kožená svým vystoupením v Rytířském sálu zámku v Moravském Krumlově určitě způsobila, že publikum alespoň na chvíli zapomnělo na Slovanskou epopej, která tu bývala umístěná. Asi není jednoduché zvyknout si na bílou prázdnotu místnosti, byť je sama o sobě krásná, a momentálně ji hyzdí jen nevhodná svítidla.

Dramaturgie se příliš nelišila od brněnského koncertu v Besedním domě před rokem a půl. Dirigoval také Andrea Marcon, jen místo Collegia 1704 řídil svůj domovský soubor Venice Baroque Orchestra. Vlastně mě až zamrzelo, že koncert není v Besedním domě znovu – srovnání zvuku obou souborů by nebylo ovlivněno vnějšími podmínkami. Samozřejmě kromě paměti, podvědomých vlivů a jiných maličkostí, které ze srovnávání v tak dlouhém časovém odstupu dělají vždy tak trochu spekulaci a zábavnou hříčku. I s tímto rizikem si troufám říct, že oba soubory jsou stejně rytmicky pregnantní a skvěle artikulují, benátský orchestr má ale měkčí, lyričtější zvuk.

Koncert byl složen ze dvou částí, obě obsahovaly tři pěvecká čísla, která postupovala emocionálně od energického náporu k celkovému zklidnění. Druhá polovina měla oproti první navíc instrumentální předehru. Obě části měly na předposledním místě instrumentální koncert a když na toto pořadí naroubujeme pro názornost symfonické schéma, měly tyto koncerty funkci odlehčeného scherza. Rytířský sál byl zaplněn na maximum a masa lidí vlastně zlikvidovala dozvuk který se pořadatelé snažili zredukovat už před koncertem pomocí plachty na zadní stěně. Ze sálu se stal nemilosrdný indikátor chyb, připomněl mi suchou akustiku Stavovského divadla.

Nedalo se tedy přeslechnout ani nejisté provedení prvního čísla ze strany orchestru. Tím bylo Ho il cor gia lacero Antonia Vivaldiho, autora všech skladeb první poloviny večera. Árii v rychlém tempu přednesla Magdalena Kožená i orchestr jakoby ve spěchu, pěvkyni zněly maličko přiškrceně výšky a mírně se sypaly smyčce. Podíl na tom mohla mít i vysoká vlhkost v sálu, kvůli níž museli hudebníci často a zdlouhavě dolaďovat své nástroje – někteří to nenesli zrovna s klidem. Do milostné, lyrické nálady nás přenesla následující Sol da te mio dolce amore. Orchestr se zklidnil, zpřesnil a Magdaleně Kožené nádherně vycházely dlouhé držené tóny v nižší poloze, jíž se árie po většinu času držela. Zmiňovaným scherzem byl Koncert F dur pro fagot, smyčce a basso continuo. Carles Cristobal Ferran nasazoval krásný, kulatý tón, který se ale v orchestrálním zvuku občas ztrácel. Andrea Marcon měl sólistu za zády a zřejmě se mu nepodařilo věc po stránce vyvážení hlasitosti úplně uhlídat. Nutno říct, že celkově vedl celý koncert velmi stylově, energicky a s ohromnou mírou osobního zaujetí. Myslím, že toto až fyzické prožívání hudby by jej mohlo s Magdalenou Koženou spojovat. První polovinu večera uzavřela Gelido in ogni vena, tragicky znějící árie z opery Griselda.

Druhou polovinu zahájil Koncert d moll pro smyčce, poslední skladba Antonia Vivaldiho v programu. Dramaturgie koncertu jako by chtěla připomenout, že instrumentální hudba není doménou německých autorů, jimž byla druhá část koncertu věnována. Prvním pěveckým číslem byla slavná Oh, had I Jubals´lyre, evergreen Georga Friedricha Händela. Už ve Vivaldiho koncertu jsem měl pocit, že se orchestr celkově uvolnil a u toho už i zůstalo. Magdalena Kožená zpívala s radostí bez přehnaných vnějších efektů. Ve Scherza infida hrál vedle zpěvu výraznou roli fagot, který zněl zezadu zřetelněji, než když stál sólista před orchestrem. Následující Koncert e moll pro zobcovou a příčnou flétnu je mnohem klidnější než koncert pro sopraninovou flétnu, který na výše zmíněném koncertu v Brně provedla rovněž Anna Fusek. Nádherně ale zapadl do atmosféry druhé poloviny a odpoutal se teprve poslední zemitou větou na lidové motivy. Na příčnou flétnu hrál Michele Favaro, který se předvedl v dobrém světle už v první polovině jako partner Magdaleny Kožené v její druhé árii. Where Shall I Fly je dramatická scéna střídající recitativy a ariózní části. Magdaleně Kožené tento typ repertoáru sedí podle mého názoru daleko nejvíc. Má schopnost vystavět malá dramata i z útvarů, které k tomu původně nejsou určeny. Dokázala to i posledním přídavkem Si dolce è’l tormento Claudia Monteverdiho. Z populární písně vytvořila hudebnědramatickou studii pozvolna narůstajícího citu.

Magdalena Kožená je bezpochyby velká zpěvačka a navíc poskytla Concentu Moraviae svou záštitu. Je to velká čest, ale skrývá se v ní také přinejmenším jedno velké riziko. Hrozí nebezpečí, že se Sauronovo oko snobského zájmu upře výhradně na ni, a zbytek festivalového dění bude pokládat automaticky za druhořadý, bez ohledu na jeho skutečnou kvalitu. Za opravdu mimořádný a záslužný počin bych pokládal uvést Magdalenu Koženou v rámci operní inscenace. Zároveň si to ale neumím představit při šílené bídě a šlendriánu našeho operního divadelnictví.

Slavné uvedení varhan do nového života

Možná se zdá, že jsem v dosavadním textu opomíjel Andreu Marcona, chtěl bych se mu ale více věnovat nyní jako interpretovi sólového varhanního koncertu v Doubravníku. Tam byly v rámci Concentu Moraviae znovu uvedeny do života varhany Jana Výmoly (1722–1805). Je to v České republice unikátní nástroj, dochoval se téměř beze změny tak, jak byl původně postaven. Z dezolátního stavu je během několika let zrekonstruoval do současné podoby Dalibor Michek.

Andrea Marcon sestavil svůj koncert tak, aby varhany představil v celé šíři zvukových možností. Vynikl především jejich měkký zvuk a nezvyklý italský rejstřík voce humana (je to něco jiného než běžný vox humana). Pro jeho každý tón jsou určeny dvě mírně rozladěné píšťaly, které spolu vytvářejí specifický chvějivý zvuk. Marcon zachází s varhanami podobně jako s orchestrem, modeluje hudbu jednou rukou. Dbá na melodické linky, čitelnost harmonických struktur a nepřehání tempa i při velmi energickém přístupu. Jeho styl charakterizuje přehlednost a zpěvnost, krása italské hudby s ním vynikne v nejlepším světle. Díla italských mistrů také tvořila celý pořad koncertu v Doubravníku.

Prvním z nich byl Girolamo Frescobaldi a jeho Toccata V, v podstatě stoupající fanfára s občasnými disonancemi nad drženým basem v pedálu. Následovala polyfonická Canzon III se sestupným tématem. Toccata IV "k Pozdvihování" představila vzrušující krásu rejstříku voce humana, jehož charakter se blíží vibratu dobrého pěvce a skutečně rozechvívá i duši. Dalším skladatelem večera byl Bernardo Storace a jeho Balletto – od této chvíle už jsme vlastně neopustili světskou tematiku. Tanec tvořily jemně rejstříkované variace, výrazné chromatické téma charakterizovalo následující Ricercar. Ballo della Battaglia, tanec v bitvě, nás energicky přenesl k Alessandru Scarlattimu a jeho Toccatě A dur. Variazioni Capricciose Bernarda Pasquiniho mají opravdu rozmarný charakter, pestré rejstříkování a veselá atmosféra mě přenesla opravdu až někam k italské opeře. Posledním v řadě italských mistrů byl Domenico Scarlatti. Slyšeli jsme jeho Sonátu D dur a na úplný závěr Allegro ze Sonáty C dur.

Prostředí kostela Povýšení sv. Kříže v Doubravníku slavnostní charakter koncertu bezpochyby umocňovalo, v centru pozornosti ale zůstávaly varhany samotné a pochopitelně interpret. Andrea Marcon se dočkal zasloužených ovací vestoje a zcela světsky došlo i na přídavky. V prvním jsme se přece jen odklonili z Itálie – slavné téma La Folía jsme slyšeli ve zpracování španělského anonymního autora. Druhým a posledním přídavkem byla improvizace Andrey Marcona, její téma mi připomnělo úvod árie Un momento di contento z Händelovy opery Alcina. Možná je to jen moje fikce, ale okamžik spokojenosti – i tak by se dal celý koncert nazvat.

Magdalena Kožená, Andrea Marcon, Michele Favaro – flétna, Carles Cristobal Ferran – fagot, Anna Fusek – zobcová flétna, Venice Baroque Orchestra. Antonio Vivaldi (1678–1741): Ho il cor gia lacero / Srdce mám rozervané (Griselda, 1735), Sol da te mio dolce amore / Jen s tebou, má sladká lásko (Orlando furioso, 1727), Concerto F dur pro fagot, smyčce a basso continuo, RV 488, Gelido in ogni vena / Cítím v žilách ledovou krev (Farnace, 1727), Concerto d moll pro smyčce, RV 127, Georg Friedrich Händel (1685–1759): Oh, had I Jubals´lyre / Ó, kéž bych měla harfu Jubalovu (Joshua, 1747), Scherza infida / Směj se, ty nevěrná (Ariodante, 1735), Where Shall I Fly / Kam mám utéci? (Hercules, 1744), Georg Philipp Telemann (1681–1767): Concerto e moll pro zobcovou a příčnou flétnu, smyčce a basso continuo,TWV 52:e1. 12. 6. 2013, Moravský Krumlov, zámek, Rytířský sál. V rámci festivalu Concentus Moraviae.

Italští varhanní mistři 17. a 18. století. Andrea Marcon – varhany. Girolamo Frescobaldi (1583–1643): Toccata V (ze II. Knihy tokát, 1627), Canzon III (1627), Toccata IV „per l'Elevazione“ / k Pozdvihování (1627), Bernardo Storace (ca. 1640 – ca.1707): Balletto, Ricercare, Ballo della Battaglia, Alessandro Scarlatti (1660–1725): Toccata A dur, Bernardo Pasquini (1637–1710): Variazioni Capricciose, Domenico Scarlatti (1685–1757): Sonáta D dur K. 287, Andante, Sonáta D dur, K. 288, Allegro, Sonáta C dur, K. 159, Allegro. 13. 6. 2013, Doubravník, kostel Povýšení sv. Kříže.

Foto Jiří Sláma

Hodnocení autora: 90 %

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Kdo zná B-Side Band především z interpretace světových hitů se zpěvem Vojtěcha Dyka, případně z loňského alba Folk Swing, bude možná novým nastudováním Missy Jazz Jaromíra Hniličky překvapen. Málokterá skladba je však s tímto brněnským big bandem spojena tak pevně jako právě legendární Hniličkova Jazzová mševíce

U příležitosti svých loňských 66. narozenin vydal dokumentarista, písničkář, hudebník, divadelník a spisovatel Jiří Vondrák dvojalbum, které je spíše (téměř) reprezentativním průřezem jeho hudebními aktivitami než výběrem největších hitů. Více než o „best of“ jde o zajímavou směs typu „od hitů k raritám“, od starých písní k novým a od folku k bigbítu. Výborná příležitost pro základní seznámení s Vondrákem coby renesanční osobností brněnské scény, díky jinde nevydaným nebo stěží sehnatelným nahrávkám nepostradatelná kolekce pro sběratele a v neposlední řadě 2CD, jehož minimálně první polovina se moc dobře poslouchá.  více

Tramp-swingová kapela s brněnskými kořeny Hajcman (název je odvozený z pojmenování důlní ocelové výztuže odkazuje k zálibě frontmana, jeskyňáře Martina Škrobáka; jeho první kapela se ostatně jmenovala Stalaktit) vydala očekávané debutové album Jednou to bude. Kdo předpokládal, že půjde o autorský projekt, tipoval správně. Ovšem nikoliv z pera členů kapely, přestože malá dvoupísňová ochutnávka od Martina Škrobáka dává naději na další desku poskládanou z vlastního autorského zpěvníku. Gros debutové písňové kolekce plánované více než desetiletí pochází ze šuplíku Jaroslava Velinského alias Kapitána Kida. Tato legenda trampské písně je i Martinův dlouholetý kamarád, spolupracovník a vzor. Jak je popsáno ve sleevenote k albu i k připojenému zpěvníčku, nahrávku „prastarých vykopávek“ plánoval Kapitán Kid už kolem roku 2005 ještě s předchozí Škrobákovou kapelou Banjo Gang. Ke společnému nahrávání s Martinem a jeho kamarády nakonec došlo, ovšem přednost dostaly Velinského nejznámější trampské hity na CD Tempo di kůň (vyšlo 2007). Na již provedenou inventuru šuplíků a Kapitánem Kidem revidovaný předvýběr tak přišel čas až několik let po autorově smrti – jde tedy víceméně o hold váženému autorovi.  více

V rámci týdenního hudebního maratonu Please, do not disturb, který se uskutečnil 15.–21. března, navštívilo komorní těleso Brno Contemporary Orchestra pod taktovkou Pavla Šnajdra sedm brněnských hotelů. V nich dalo zaznít výběru z děl současných hudebních skladatelů. Projekt, který vznikl ve spolupráci s platformou Terén – Pole performativního umění, však nechtěl být pouhým záznamem koncertů. A tak měl každý večer své tematické ukotvení, režii i herce. O prvních čtyřech „hotelových toulkách“ jsme referovali v předchozí recenzi – dnes je na řadě závěrečná hotelová trojice.  více

Zatímco koncertní sály a operní domy zejí prázdnotou, v sedmi brněnských hotelích bylo díky komornímu tělesu Brno Contemporary Orchestra pod taktovkou Pavla Šnajdra a platformě Terén – Pole performativního umění neobvykle rušno. Každý večer v týdnu od 15. do 21. března měli milovníci moderní artificiální hudby možnost navštívit prostřednictvím služby YouTube jeden z vybraných hotelů. Mohli se nechat pohltit nejen přízračnou atmosférou prázdných pokojů a chodeb, ale také pestrou dramaturgií spojenou s netradičním vizuálním uchopením. Cyklus Please, do not disturb, jak svůj počin Brno Contemporary Orchestra a Terén nazvali, nesestával pouze z tradičních koncertních záznamů. Každým večerem totiž prostupovala ještě samostatná „příběhová“ linka, která někdy přímo, jindy jen zpovzdálí interagovala s hudebníky či samotným prostorem.  více

Kulturní svět stále hledá cesty, jak krásy hudby přenést z prázdných sálů k divákům doma. V rámci možností se to ale naštěstí daří a před umělci se otevírají nové výzvy. Jednu takovou pokořilo půvabné dámské trio Drei Engeln, když do virtuálního světa vyslalo svůj první streamovaný koncert, který ale ze svého brněnského působiště přeneslo do kostela Všech svatých v Rožnově pod Radhoštěm. Téměř hodinový program zaměřený převážně na barokní skladby obsahoval stylově i tematicky pestrou nabídku ve zpěvně-cembalovém obsazení.  více

„Je to úplně dokonalý, pouštím si to furt a furt mi to zní v hlavě,“ napsal vystudovaný muzikolog a brněnský politik Matěj H. Hudební publicista s pseudonymem Max B. píše v jiné diskusi na Facebooku o „absolutní příšernosti“. Málokteré tuzemské album natočené v roce 2020 se dočkalo tak různorodých reakcí jako Folk Swings, kolekce původně folkových písní v bigbandovém aranžmá a v podání B-Side Bandu pod vedením Josefa Buchty.  více

Na konci roku 2020 vydala Filharmonie Brno dvojici nahrávek sestávajících z děl Antonína Dvořáka a Antonína Rejchy. „Dvořákovské“ CD se skladatelovou první symfonií a Maličkostmi v úpravě a instrumentaci šéfdirigenta brněnské filharmonie Dennise Russella Daviese jsme zde již recenzovali. Nyní se zaměříme na nahrávku hudebního obrazu Lenora skladatele Antonína Rejchy na text balady Gottfrieda Augusta Bürgera. Na CD se představili Martina Janková v roli Lenory, Pavla Vykopalová jako její matka, Wojciech Parchem v roli vypravěče a Jiří Brückler jako zesnulý voják Vilém. Po boku orchestru Filharmonie Brno vystoupil také Český filharmonický sbor Brno pod vedením sbormistra Petra Fialy. Stejně jako v případě nahrávky s díly Antonína Dvořáka, i tento projekt řídil dirigent Dennis Russell Davies.  více

Současný jazz je jedním z nejobtížněji definovatelných hudebních stylů. Existuje totiž v celé řadě podob: od víceméně puristických historických podžánrů (ragtime, swing, dixieland, bebop, hard bop, free jazz a další) se postupně víc a víc rozvolňuje do nejrůznějších fúzí, čerpá novou inspiraci mimo jiné z rocku, world music, folklóru či z vážné hudby. Takže vedle autorů a interpretů straight-ahead jazzu se také u nás vyprofilovalo několik autorských osobností hledajících a vytvářejících jeho novou podobu.  více

Po lednových streamovaných koncertech doplněných sérií originálních video-upoutávek se Czech Ensemble Baroque včera opět vrátil se živým večerním přenosem. Tentokrát se jednalo o druhý koncert z cyklu Bacha na Mozarta, který byl přeložený z 21. října. Z prostor Konventu Milosrdných bratří na něm zazněl, jako stěžejní část programu, žalm Dixit Dominus Georga Friedricha Händela.  více

Koronavirová krize roku 2020 (a 2021) měla a stále má takový dopad na podobu hudebního trhu, že si badatelé s odstupem budou možná klást otázku, zda v této době vyšly vůbec nějaké nahrávky, které neovlivnila. Robert Křesťan s Druhou trávou chtěl pracovat na dvojalbu, na kterém měl vedle sebe postavit coververze písní svých oblíbenců a novou autorskou tvorbu. Součástí ambiciózního projektu se stal britský producent Eddie Stevens, avšak přerušená možnost cestování mezi Českem a Londýnem zastavila i práce na 2CD. Kapela se rozhodla nečekat na uvolnění a vydala Díl první samostatně. Nejde o přesnou podobu původně zamýšleného prvního disku. „Vydat jen převzaté skladby bez jakékoli patrné vazby mezi nimi a původní tvorbou nám připadlo nedostatečné a producentský styl Eddieho Stevense je natolik jednotlivý a jistým způsobem jednotící, že jsme se rozhodli na prvním nosiči vydat mix obou a s druhým dílem počkat,“ vysvětluje Křesťan. Před sebou tedy máme Díl první, což ovšem není žádná polovičatá nahrávka nebo nedokončené dílo. Druhé trávě se navzdory vyšší moci podařilo nahrát jednu z nejsilnějších českých desek roku 2020.  více

Stávající epidemiologickou situaci s nemožností živého koncertování využila řada větších i menších hudebních těles k přípravě nových nosičů. Jedním z nich je i Filharmonie Brno, která rozšířila svoji nabídku o vlastní edici CD nahrávek s odvážným mottem: Hudba, kterou hned tak někde nekoupíte. Ačkoliv by se mohlo zdát, že jde v prvé řadě o povedený slogan marketingové sekce, tato stručná charakteristika není pouhým a prázdným lákadlem. Již první dvojice desek vydaných na konci roku 2020 nabídla neprávem pozapomenuté oratorium Antonína Rejchy Lenora (zaznělo při koncertech 5., 6. a 7. února 2020). Filharmonici nahráli také program s Dvořákovou Symfonií č. 1 v c moll Zlonické zvony a skladbou Bagatelles, op. 47 (Maličkosti), obojí v úpravě (a v případě Maličkostí i bohatší instrumentaci) šéfdirigenta Filharmonie Brno Dennise Russella Daviese. A právě toto album bude předmětem našeho hodnocení.  více

Jedno starší – pravda, ne úplně typické – album skupiny Květy začínalo slovy: „Nejtišší kapela na světě tak, aby nerušila sousedy.“ To nejnovější, nazvané trochu záhadně Květy Květy, začíná textem: „Řítíme se do tmy tou největší rychlostí.“ Dá se něco vyvozovat z toho, že kapela kolem Martina E. Kyšperského v nejpomalejším roce, v době lockdownu, přišla s nejrychlejším a možná s nejenergičtějším albem za svou kariéru? Nebo je důležitější, že přes veškerý tlak, který z Květů Květů coby kolektivní práce vyvěrá, jde vlastně o velmi samotářskou a intimní desku?  více

Sedmý rok své oficiální existence završil brněnský bigband Cotatcha Orchestra dlouho připravovaným debutovým albem autorských skladeb tří komponistů – většinou z pera pianisty Martina Konvičky, s mírným přispěním Jiřího Levíčka a bandleadera Jiřího Kotači. Název Bigbandová elektronika/Bigband Electronics naznačuje, že skladby překračují čistě jazzový rámec směrem k různým nadžánrovým fúzím, ale pevné mantinely tím rozhodně nevymezuje.  více

Tomáš Kytnar, šéf brněnského klubu Stará Pekárna a kapelník skupiny Tady To Máš, léta zhudebňoval slovenské texty. Několik svých alb postavil na poezii současných slovenských básníků Judity Kaššovicové a Erika Ondrejičky. Na otázku, jestli se českým textům vyhýbá záměrně, v rozhovoru pro Brno – Město hudby v roce 2013 odpověděl: „Opravdu trochu přemýšlím o češtině, ale nějak systematicky hledat nebo si dávat inzerát rozhodně nebudu. Jako slovenští básníci vlastně přišli ke mně, musí cestou náhody přijít i ti čeští, nebo ne?“ Uplynulo sedm let. Kytnar od té doby se svou skupinou vydal „slovenská“ alba Srdiečka tiché a Krajina diamantov a… letos přichází změna. Novinka Ryba Květovoň propojila Kytnarův typický skladatelský rukopis s českou poezií Bogdana Trojaka.  více

Nejčtenější

Kritika

Kulturní svět stále hledá cesty, jak krásy hudby přenést z prázdných sálů k divákům doma. V rámci možností se to ale naštěstí daří a před umělci se otevírají nové výzvy. Jednu takovou pokořilo půvabné dámské trio Drei Engeln, když do virtuálního světa vyslalo svůj první streamovaný koncert, který ale ze svého brněnského působiště přeneslo do kostela Všech svatých v Rožnově pod Radhoštěm. Téměř hodinový program zaměřený převážně na barokní skladby obsahoval stylově i tematicky pestrou nabídku ve zpěvně-cembalovém obsazení.  více