Magdalena Kožená a zasvěcení varhan v Doubravníku

Magdalena Kožená a zasvěcení varhan v Doubravníku

Magdalena Kožená svým vystoupením v Rytířském sálu zámku v Moravském Krumlově určitě způsobila, že publikum alespoň na chvíli zapomnělo na Slovanskou epopej, která tu bývala umístěná. Asi není jednoduché zvyknout si na bílou prázdnotu místnosti, byť je sama o sobě krásná, a momentálně ji hyzdí jen nevhodná svítidla.

Dramaturgie se příliš nelišila od brněnského koncertu v Besedním domě před rokem a půl. Dirigoval také Andrea Marcon, jen místo Collegia 1704 řídil svůj domovský soubor Venice Baroque Orchestra. Vlastně mě až zamrzelo, že koncert není v Besedním domě znovu – srovnání zvuku obou souborů by nebylo ovlivněno vnějšími podmínkami. Samozřejmě kromě paměti, podvědomých vlivů a jiných maličkostí, které ze srovnávání v tak dlouhém časovém odstupu dělají vždy tak trochu spekulaci a zábavnou hříčku. I s tímto rizikem si troufám říct, že oba soubory jsou stejně rytmicky pregnantní a skvěle artikulují, benátský orchestr má ale měkčí, lyričtější zvuk.

Koncert byl složen ze dvou částí, obě obsahovaly tři pěvecká čísla, která postupovala emocionálně od energického náporu k celkovému zklidnění. Druhá polovina měla oproti první navíc instrumentální předehru. Obě části měly na předposledním místě instrumentální koncert a když na toto pořadí naroubujeme pro názornost symfonické schéma, měly tyto koncerty funkci odlehčeného scherza. Rytířský sál byl zaplněn na maximum a masa lidí vlastně zlikvidovala dozvuk který se pořadatelé snažili zredukovat už před koncertem pomocí plachty na zadní stěně. Ze sálu se stal nemilosrdný indikátor chyb, připomněl mi suchou akustiku Stavovského divadla.

Nedalo se tedy přeslechnout ani nejisté provedení prvního čísla ze strany orchestru. Tím bylo Ho il cor gia lacero Antonia Vivaldiho, autora všech skladeb první poloviny večera. Árii v rychlém tempu přednesla Magdalena Kožená i orchestr jakoby ve spěchu, pěvkyni zněly maličko přiškrceně výšky a mírně se sypaly smyčce. Podíl na tom mohla mít i vysoká vlhkost v sálu, kvůli níž museli hudebníci často a zdlouhavě dolaďovat své nástroje – někteří to nenesli zrovna s klidem. Do milostné, lyrické nálady nás přenesla následující Sol da te mio dolce amore. Orchestr se zklidnil, zpřesnil a Magdaleně Kožené nádherně vycházely dlouhé držené tóny v nižší poloze, jíž se árie po většinu času držela. Zmiňovaným scherzem byl Koncert F dur pro fagot, smyčce a basso continuo. Carles Cristobal Ferran nasazoval krásný, kulatý tón, který se ale v orchestrálním zvuku občas ztrácel. Andrea Marcon měl sólistu za zády a zřejmě se mu nepodařilo věc po stránce vyvážení hlasitosti úplně uhlídat. Nutno říct, že celkově vedl celý koncert velmi stylově, energicky a s ohromnou mírou osobního zaujetí. Myslím, že toto až fyzické prožívání hudby by jej mohlo s Magdalenou Koženou spojovat. První polovinu večera uzavřela Gelido in ogni vena, tragicky znějící árie z opery Griselda.

Druhou polovinu zahájil Koncert d moll pro smyčce, poslední skladba Antonia Vivaldiho v programu. Dramaturgie koncertu jako by chtěla připomenout, že instrumentální hudba není doménou německých autorů, jimž byla druhá část koncertu věnována. Prvním pěveckým číslem byla slavná Oh, had I Jubals´lyre, evergreen Georga Friedricha Händela. Už ve Vivaldiho koncertu jsem měl pocit, že se orchestr celkově uvolnil a u toho už i zůstalo. Magdalena Kožená zpívala s radostí bez přehnaných vnějších efektů. Ve Scherza infida hrál vedle zpěvu výraznou roli fagot, který zněl zezadu zřetelněji, než když stál sólista před orchestrem. Následující Koncert e moll pro zobcovou a příčnou flétnu je mnohem klidnější než koncert pro sopraninovou flétnu, který na výše zmíněném koncertu v Brně provedla rovněž Anna Fusek. Nádherně ale zapadl do atmosféry druhé poloviny a odpoutal se teprve poslední zemitou větou na lidové motivy. Na příčnou flétnu hrál Michele Favaro, který se předvedl v dobrém světle už v první polovině jako partner Magdaleny Kožené v její druhé árii. Where Shall I Fly je dramatická scéna střídající recitativy a ariózní části. Magdaleně Kožené tento typ repertoáru sedí podle mého názoru daleko nejvíc. Má schopnost vystavět malá dramata i z útvarů, které k tomu původně nejsou určeny. Dokázala to i posledním přídavkem Si dolce è’l tormento Claudia Monteverdiho. Z populární písně vytvořila hudebnědramatickou studii pozvolna narůstajícího citu.

Magdalena Kožená je bezpochyby velká zpěvačka a navíc poskytla Concentu Moraviae svou záštitu. Je to velká čest, ale skrývá se v ní také přinejmenším jedno velké riziko. Hrozí nebezpečí, že se Sauronovo oko snobského zájmu upře výhradně na ni, a zbytek festivalového dění bude pokládat automaticky za druhořadý, bez ohledu na jeho skutečnou kvalitu. Za opravdu mimořádný a záslužný počin bych pokládal uvést Magdalenu Koženou v rámci operní inscenace. Zároveň si to ale neumím představit při šílené bídě a šlendriánu našeho operního divadelnictví.

Slavné uvedení varhan do nového života

Možná se zdá, že jsem v dosavadním textu opomíjel Andreu Marcona, chtěl bych se mu ale více věnovat nyní jako interpretovi sólového varhanního koncertu v Doubravníku. Tam byly v rámci Concentu Moraviae znovu uvedeny do života varhany Jana Výmoly (1722–1805). Je to v České republice unikátní nástroj, dochoval se téměř beze změny tak, jak byl původně postaven. Z dezolátního stavu je během několika let zrekonstruoval do současné podoby Dalibor Michek.

Andrea Marcon sestavil svůj koncert tak, aby varhany představil v celé šíři zvukových možností. Vynikl především jejich měkký zvuk a nezvyklý italský rejstřík voce humana (je to něco jiného než běžný vox humana). Pro jeho každý tón jsou určeny dvě mírně rozladěné píšťaly, které spolu vytvářejí specifický chvějivý zvuk. Marcon zachází s varhanami podobně jako s orchestrem, modeluje hudbu jednou rukou. Dbá na melodické linky, čitelnost harmonických struktur a nepřehání tempa i při velmi energickém přístupu. Jeho styl charakterizuje přehlednost a zpěvnost, krása italské hudby s ním vynikne v nejlepším světle. Díla italských mistrů také tvořila celý pořad koncertu v Doubravníku.

Prvním z nich byl Girolamo Frescobaldi a jeho Toccata V, v podstatě stoupající fanfára s občasnými disonancemi nad drženým basem v pedálu. Následovala polyfonická Canzon III se sestupným tématem. Toccata IV "k Pozdvihování" představila vzrušující krásu rejstříku voce humana, jehož charakter se blíží vibratu dobrého pěvce a skutečně rozechvívá i duši. Dalším skladatelem večera byl Bernardo Storace a jeho Balletto – od této chvíle už jsme vlastně neopustili světskou tematiku. Tanec tvořily jemně rejstříkované variace, výrazné chromatické téma charakterizovalo následující Ricercar. Ballo della Battaglia, tanec v bitvě, nás energicky přenesl k Alessandru Scarlattimu a jeho Toccatě A dur. Variazioni Capricciose Bernarda Pasquiniho mají opravdu rozmarný charakter, pestré rejstříkování a veselá atmosféra mě přenesla opravdu až někam k italské opeře. Posledním v řadě italských mistrů byl Domenico Scarlatti. Slyšeli jsme jeho Sonátu D dur a na úplný závěr Allegro ze Sonáty C dur.

Prostředí kostela Povýšení sv. Kříže v Doubravníku slavnostní charakter koncertu bezpochyby umocňovalo, v centru pozornosti ale zůstávaly varhany samotné a pochopitelně interpret. Andrea Marcon se dočkal zasloužených ovací vestoje a zcela světsky došlo i na přídavky. V prvním jsme se přece jen odklonili z Itálie – slavné téma La Folía jsme slyšeli ve zpracování španělského anonymního autora. Druhým a posledním přídavkem byla improvizace Andrey Marcona, její téma mi připomnělo úvod árie Un momento di contento z Händelovy opery Alcina. Možná je to jen moje fikce, ale okamžik spokojenosti – i tak by se dal celý koncert nazvat.

Magdalena Kožená, Andrea Marcon, Michele Favaro – flétna, Carles Cristobal Ferran – fagot, Anna Fusek – zobcová flétna, Venice Baroque Orchestra. Antonio Vivaldi (1678–1741): Ho il cor gia lacero / Srdce mám rozervané (Griselda, 1735), Sol da te mio dolce amore / Jen s tebou, má sladká lásko (Orlando furioso, 1727), Concerto F dur pro fagot, smyčce a basso continuo, RV 488, Gelido in ogni vena / Cítím v žilách ledovou krev (Farnace, 1727), Concerto d moll pro smyčce, RV 127, Georg Friedrich Händel (1685–1759): Oh, had I Jubals´lyre / Ó, kéž bych měla harfu Jubalovu (Joshua, 1747), Scherza infida / Směj se, ty nevěrná (Ariodante, 1735), Where Shall I Fly / Kam mám utéci? (Hercules, 1744), Georg Philipp Telemann (1681–1767): Concerto e moll pro zobcovou a příčnou flétnu, smyčce a basso continuo,TWV 52:e1. 12. 6. 2013, Moravský Krumlov, zámek, Rytířský sál. V rámci festivalu Concentus Moraviae.

Italští varhanní mistři 17. a 18. století. Andrea Marcon – varhany. Girolamo Frescobaldi (1583–1643): Toccata V (ze II. Knihy tokát, 1627), Canzon III (1627), Toccata IV „per l'Elevazione“ / k Pozdvihování (1627), Bernardo Storace (ca. 1640 – ca.1707): Balletto, Ricercare, Ballo della Battaglia, Alessandro Scarlatti (1660–1725): Toccata A dur, Bernardo Pasquini (1637–1710): Variazioni Capricciose, Domenico Scarlatti (1685–1757): Sonáta D dur K. 287, Andante, Sonáta D dur, K. 288, Allegro, Sonáta C dur, K. 159, Allegro. 13. 6. 2013, Doubravník, kostel Povýšení sv. Kříže.

Foto Jiří Sláma

Hodnocení autora: 90 %

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Stále žasnu nad tím, jak hluboká je studna nápadů Martina Kyšperského, potažmo celé jeho kapely Květy. Vždyť jen v roce 2017: Martin převzal Anděla za sólovou desku Vlakem. S Květy skvěle sehrál roli svazácké kapely a zpíval své autorské „normalizační“ hity v seriálu Svět pod hlavou (který o rok později zaslouženě obdržel Českého lva). Květy v nové sestavě s Ondřejem Kyasem vydaly skvělou desku Komik do půl osmé (mrzí mě, že Anděl ji minul, ale na vině je podle mě zredukování počtu žánrových cen a „lehký“ chaos v nové bezbřehé škatulce Alternativa). Vyšla kniha Průvodce po albech a historii kapely Květy a spolu s ní ještě jedno řadové album Spí vánoční pták. A mezitím Květy spustily projekt YM, v jehož rámci se všichni tři členové představí se skladbami v určitém nečekaném žánru. Začal to opět Martin Kyšperský s programem country písní – veřejná premiéra s hostujícím Petrem Uvirou proběhla ve vysílání Radia Proglas v prosinci 2017. Na rok 2018 jsou připraveny elektronické písně Aleše Pilgra a poté snad i folktronica Ondřeje Kyase.  více

Temperament i emoce romské hudby jsou všeobecně známým faktem. Se stejnou vervou a pozitivní energií vzniklo v roce 2016 také komunitní nahrávací studio Amaro records. Celý dobrovolnický projekt vznikl za podpory a garance organizace IQ Roma servis. Odpovědnou osobou a dobrým duchem je Petra Borovičková, sama výborná zpěvačka a členka několika kapel. Strůjcem myšlenky byl Gejza Horváth, přední romský hudebník, který již dříve vedl kurzy pro mladé romské muzikanty. Spatřoval v nich obrovský potenciál.  více

Když umělec tvrdí, že vymyslel nový hudební žánr, může to znít nabubřele. Ale lze to vnímat i jako známku určité bezradnosti („nevím, kam bych se zaškatulkoval“) nebo do třetice jako vtipnou hru. A i když to Kurt Rosenwinkel se svým albem Caipi myslí vážně, přikláním se k třetí variantě. Jeho směs jihoamerických rytmů, jazzu, rocku a popu skutečně nelze jedním slovem definovat a pojmenování podle brazilského nápoje caipirinha („A je to opravdu moc dobré pití,“ zdůrazňuje kytarista) je vtipné a funkční zároveň. Brněnská premiéra Rosenwinelova „nového žánru“ byla svým způsobem také hravá, ale především profesionální a dobrodružná.  více

Své česko-slovenské turné zakončila na brněnské Flédě kapela Billy Barman ze Slovenska. Tato série koncertů byla zajímavá nejen svoji čistě akustickou podobou, ale zejména propojením s pěti zpěvačkami SĹUKu (Slovenský ľudový umelecký kolektív). Tato fúze populární hudby a folkloru vznikla původně pro festival Tatra Flowers. Její nebývalý úspěch však způsobil, že se hudebníci rozhodli repertoár rozšířit a představit se nejen na domácí slovenské půdě, ale také u českých sousedů.  více

„Věděl jsem, s kým bych rád spolupracoval, a podle toho jsem se snažil sestavit kapelu, která by měla příjemný zvuk,“ řekl v roce 2015, krátce po vydání svého zásadního alba Living Being, francouzský akordeonista Vincent Peirani. V té době měl za sebou několik zajímavých akustických projektů včetně alba se saxofonistou Emilem Parisienem a v tomto stylu pokračoval i nadále. V roce 2016 vzniklo příjemné CD duetů s pianistou Michaelem Wollným a nedávno spolupracoval s klavíristou Stefanem Bollanim a s Berlínskou filharmonií na albu Mediterraneo, inspirovaném klasickou hudbou. Projekt Living Being je však úplně jiného charakteru, je zhmotněním akordeonistovy představy o elektrické hudbě na pomezí jazzu, rocku a dalších žánrů. A právě s tímto programem Peirani a jeho kapela přijeli do brněnského divadla Husa na provázku.  více

V sobotu 14. dubna se v Dělnickém domě v Brně-Židenicích uskutečnilo tradiční vystoupení souboru Javorník a jeho hostů. V roli hosta se představil soubor Olšava z Uherského Brodu. Historie těchto dvojkoncertů se datuje od roku 2003, od té doby se na jednom pódiu vystřídalo již třináct folklorních souborů.  více

„Historie kapely Gazdina roba sahá až do 90. let minulého století, kdy se většina dnešních členů potkávala v brněnských regionálních kapelách. […] Gazdina roba fungovala dlouhá léta jako studiový projekt. Zásadní zlom nastává až po deseti letech existence, završené v roce 2004 vydáním prvního regulérního alba s příznačným názvem Deset let jsme se neviděli. […] V roce 2017 vydala kapela druhé album První poslední.“  Tolik základní údaje z webu www.gazdinaroba.cz. Suchá fakta, z nichž zdaleka není zřejmé, že Gazdina roba, tak trochu utajená kapela na brněnské scéně, patří v žánru rockového písničkářství, k němuž se hlásí, ke špičkám. Hudební energie se v jejím případě dokonale pojí s poetikou textů.  více

Po opulentním představení Avishaie Cohena se JazzFestBrno o víkendu vrátil do skromnějšího, takřka klubového prostředí Divadla Husa na provázku. Slušelo jak pódiové sestavě skvělých multižánrových hudebníků Blue Shadows s hostujícím zpěvákem Jamesem Harriesem, tak pozoruhodnému ansámblu obnoveného projektu kontrabasisty Tomáše Lišky Invisible World.  více

„Doteď jsem nahrával instrumentální alba – nikoli bez výjimky, ale z velké většiny instrumentální. Toto je opravdu první deska, na které zpívám od začátku až do konce, ve sto procentech písní, což je pro mne velká změna. Ale potřeboval jsem takový krok udělat. Udělal jsem si tu radost, že jsem natočil písňové album,“ řekl mi před několika málo měsíci v telefonickém rozhovoru izraelský kontrabasista Avishai Cohen. Hovořili jsme samozřejmě o jeho aktuálním albu 1970, na kterém klade vedle sebe své autorské písně inspirované populární hudbou 70. let, klasiku Eddieho Palmieriho Vamos Pa’l Monte, americký gospel Motherless Child nebo lidové písně z Předního východu. Album 1970 je v jeho kontextu příklonem k popovému jazyku možná výjimečné, ale současně odkazuje i ke kontrabasistově osobní historii, k jeho lásce k jazzu a tradiční židovské hudbě. Aktuální turné, jehož součástí byl koncert v brněnském Boby centru v rámci festivalu JazzFestBrno, sice s tématem alba koresponduje, ale částečně se od něj liší. Je ještě popovější a překvapuje i poučené posluchače.  více

Jít proti názoru většiny je již ze samé podstaty nepopulární. Představuje-li navíc ona většina nadšené, skandující a ve stoje tleskající publikum, pak je kritikova dušička menší než jeho obliba u výkonných umělců. A přesto je někdy potřeba vstát – nebo v některých případech zůstat sedět. Předposlední koncert Velikonočního festivalu duchovní hudby, na kterém zazněly části mešního oratoria od významných skladatelů 14. a 15. století, nabídl sice mnoho kvalitních a vybroušených prvků, to vše však po boku neméně problematických hudebních ploch. O provedení se postaral soubor Mala Punica pod vedením Pedra Memelsdorffa. Díla Mattea de Perugia, Antonia Zacara da Teramo a dosud neznámých skladatelů rozezněla ve čtvrtek večer prostory brněnské baziliky Nanebevzetí Panny Marie.  více

Rozestupy mezi jednotlivými řadovými alby skupiny Cimbal Classic se zvětšují. Tentokrát museli fanoušci melodických písniček Dalibora Štrunce na novinku čekat osm let (předtím pět). V mezidobí však kapela a především její principál nezaháleli. V roce 2010 vzniklo CD Betlém s písněmi z představení Městského divadla Brno, v roce 2013 skupina natočila zvláštní instrumentální album Melodies From Around The Globe se 46 pouze půldruhé minuty dlouhými melodiemi ze zemí, které se tehdy účastnily biatlonového mistrovství v Novém Městě na Moravě. A v roce 2016 vyšlo autorské „vážné“ album Dalibora Štrunce Malované na cimbál se skladbami v interpretaci tří mladých cimbalistek, Štruncových žákyň. V roce 2016 však Dalibor Štrunc také slavil padesáté narozeniny a téma zrání, bilancování a – nebojme se to pojmenovat – počínajícího stárnutí předznamenává novinkovou desku. Úvodní píseň Padesátý první – ano, co rok, to jeden „bratříček“ – je totiž právě o tom, že „už toho kňourání a stesků bylo dost“ a že „až nás bude šedesát, to teprve bude věk“. Ostatně propojení rozverného charakteru se štruncovsky silnou melodií a vynikajícími aranžemi dělá právě z této písně jeden z nejsilnějších momentů nejen tohoto alba, ale celé diskografie kapely.  více

Oratorium Janovy pašije skladatele Johanna Sebastiana Bacha představuje jeden z nezpochybnitelných klenotů světové hudební literatury. Mnoho dirigentů se snaží překvapit posluchače novým, svěžím, energickým a výrazově bohatým uchopením skladatelovy hudby. Mezi tělesa, která tuto nelehkou výzvu dobrovolně přijímají, patří i Czech Ensemble Baroque pod vedením dirigenta a uměleckého vedoucího Romana Válka. V jejich provedení zaznělo jedno z nejznámějších a nejinterpretovanějších Bachových děl přímo na Velký pátek v brněnském kostele Neposkvrněného Početí Panny Marie.  více

S podtitulem Zůstaňte zde a bděte se mnou včera nabídnul Velikonoční festival duchovní hudby další z koncertů a to v kostele svatého Augustina. K uvedení Vigilie pro šest hlasů a instrumentální soubor Wolfganga Rihma přizval festival dva renomované německé soubory – Ensemble Musikfabrik a vokální sexteto Singer Pur, pro které bylo dílo zkomponováno. Za bravurním provedení nesmírně drásavé skladby stál dirigent Christian Eggen.  více

Velikonoční festival duchovní hudby ve svém druhém dni nabídnul v kostele Neposkvrněného početí panny Marie na Křenové ulici Lidové pašije podle svatého Jana, jejichž autorem je Petr Varmuža – umělecký vedoucí BROLNu.  více

Další z řady dvojkoncertů mezinárodního festivalu Jazz Fest Brno 2018 se odehrál v sobotu v Divadle Husa na provázku. Oba tentokrát propojil skladatel a multiinstrumentalista Jiří Slavík. V první půli programu předvedl své jazzové interpretační a improvizační schopnosti, když na piano doprovodil jazzového bubeníka Douga Hammonda. Poté představil koncertní verzi svého unikátního projektu Mateřština, za který vloni získal cenu Anděl v kategorii world music.  více

Nejčtenější

Kritika

Stále žasnu nad tím, jak hluboká je studna nápadů Martina Kyšperského, potažmo celé jeho kapely Květy. Vždyť jen v roce 2017: Martin převzal Anděla za sólovou desku Vlakem. S Květy skvěle sehrál roli svazácké kapely a zpíval své autorské „normalizační“ hity v seriálu Svět pod hlavou (který o rok později zaslouženě obdržel Českého lva). Květy v nové sestavě s Ondřejem Kyasem vydaly skvělou desku Komik do půl osmé (mrzí mě, že Anděl ji minul, ale na vině je podle mě zredukování počtu žánrových cen a „lehký“ chaos v nové bezbřehé škatulce Alternativa). Vyšla kniha Průvodce po albech a historii kapely Květy a spolu s ní ještě jedno řadové album Spí vánoční pták. A mezitím Květy spustily projekt YM, v jehož rámci se všichni tři členové představí se skladbami v určitém nečekaném žánru. Začal to opět Martin Kyšperský s programem country písní – veřejná premiéra s hostujícím Petrem Uvirou proběhla ve vysílání Radia Proglas v prosinci 2017. Na rok 2018 jsou připraveny elektronické písně Aleše Pilgra a poté snad i folktronica Ondřeje Kyase.  více