Magdalena Kožená a zasvěcení varhan v Doubravníku

Magdalena Kožená a zasvěcení varhan v Doubravníku

Magdalena Kožená svým vystoupením v Rytířském sálu zámku v Moravském Krumlově určitě způsobila, že publikum alespoň na chvíli zapomnělo na Slovanskou epopej, která tu bývala umístěná. Asi není jednoduché zvyknout si na bílou prázdnotu místnosti, byť je sama o sobě krásná, a momentálně ji hyzdí jen nevhodná svítidla.

Dramaturgie se příliš nelišila od brněnského koncertu v Besedním domě před rokem a půl. Dirigoval také Andrea Marcon, jen místo Collegia 1704 řídil svůj domovský soubor Venice Baroque Orchestra. Vlastně mě až zamrzelo, že koncert není v Besedním domě znovu – srovnání zvuku obou souborů by nebylo ovlivněno vnějšími podmínkami. Samozřejmě kromě paměti, podvědomých vlivů a jiných maličkostí, které ze srovnávání v tak dlouhém časovém odstupu dělají vždy tak trochu spekulaci a zábavnou hříčku. I s tímto rizikem si troufám říct, že oba soubory jsou stejně rytmicky pregnantní a skvěle artikulují, benátský orchestr má ale měkčí, lyričtější zvuk.

Koncert byl složen ze dvou částí, obě obsahovaly tři pěvecká čísla, která postupovala emocionálně od energického náporu k celkovému zklidnění. Druhá polovina měla oproti první navíc instrumentální předehru. Obě části měly na předposledním místě instrumentální koncert a když na toto pořadí naroubujeme pro názornost symfonické schéma, měly tyto koncerty funkci odlehčeného scherza. Rytířský sál byl zaplněn na maximum a masa lidí vlastně zlikvidovala dozvuk který se pořadatelé snažili zredukovat už před koncertem pomocí plachty na zadní stěně. Ze sálu se stal nemilosrdný indikátor chyb, připomněl mi suchou akustiku Stavovského divadla.

Nedalo se tedy přeslechnout ani nejisté provedení prvního čísla ze strany orchestru. Tím bylo Ho il cor gia lacero Antonia Vivaldiho, autora všech skladeb první poloviny večera. Árii v rychlém tempu přednesla Magdalena Kožená i orchestr jakoby ve spěchu, pěvkyni zněly maličko přiškrceně výšky a mírně se sypaly smyčce. Podíl na tom mohla mít i vysoká vlhkost v sálu, kvůli níž museli hudebníci často a zdlouhavě dolaďovat své nástroje – někteří to nenesli zrovna s klidem. Do milostné, lyrické nálady nás přenesla následující Sol da te mio dolce amore. Orchestr se zklidnil, zpřesnil a Magdaleně Kožené nádherně vycházely dlouhé držené tóny v nižší poloze, jíž se árie po většinu času držela. Zmiňovaným scherzem byl Koncert F dur pro fagot, smyčce a basso continuo. Carles Cristobal Ferran nasazoval krásný, kulatý tón, který se ale v orchestrálním zvuku občas ztrácel. Andrea Marcon měl sólistu za zády a zřejmě se mu nepodařilo věc po stránce vyvážení hlasitosti úplně uhlídat. Nutno říct, že celkově vedl celý koncert velmi stylově, energicky a s ohromnou mírou osobního zaujetí. Myslím, že toto až fyzické prožívání hudby by jej mohlo s Magdalenou Koženou spojovat. První polovinu večera uzavřela Gelido in ogni vena, tragicky znějící árie z opery Griselda.

Druhou polovinu zahájil Koncert d moll pro smyčce, poslední skladba Antonia Vivaldiho v programu. Dramaturgie koncertu jako by chtěla připomenout, že instrumentální hudba není doménou německých autorů, jimž byla druhá část koncertu věnována. Prvním pěveckým číslem byla slavná Oh, had I Jubals´lyre, evergreen Georga Friedricha Händela. Už ve Vivaldiho koncertu jsem měl pocit, že se orchestr celkově uvolnil a u toho už i zůstalo. Magdalena Kožená zpívala s radostí bez přehnaných vnějších efektů. Ve Scherza infida hrál vedle zpěvu výraznou roli fagot, který zněl zezadu zřetelněji, než když stál sólista před orchestrem. Následující Koncert e moll pro zobcovou a příčnou flétnu je mnohem klidnější než koncert pro sopraninovou flétnu, který na výše zmíněném koncertu v Brně provedla rovněž Anna Fusek. Nádherně ale zapadl do atmosféry druhé poloviny a odpoutal se teprve poslední zemitou větou na lidové motivy. Na příčnou flétnu hrál Michele Favaro, který se předvedl v dobrém světle už v první polovině jako partner Magdaleny Kožené v její druhé árii. Where Shall I Fly je dramatická scéna střídající recitativy a ariózní části. Magdaleně Kožené tento typ repertoáru sedí podle mého názoru daleko nejvíc. Má schopnost vystavět malá dramata i z útvarů, které k tomu původně nejsou určeny. Dokázala to i posledním přídavkem Si dolce è’l tormento Claudia Monteverdiho. Z populární písně vytvořila hudebnědramatickou studii pozvolna narůstajícího citu.

Magdalena Kožená je bezpochyby velká zpěvačka a navíc poskytla Concentu Moraviae svou záštitu. Je to velká čest, ale skrývá se v ní také přinejmenším jedno velké riziko. Hrozí nebezpečí, že se Sauronovo oko snobského zájmu upře výhradně na ni, a zbytek festivalového dění bude pokládat automaticky za druhořadý, bez ohledu na jeho skutečnou kvalitu. Za opravdu mimořádný a záslužný počin bych pokládal uvést Magdalenu Koženou v rámci operní inscenace. Zároveň si to ale neumím představit při šílené bídě a šlendriánu našeho operního divadelnictví.

Slavné uvedení varhan do nového života

Možná se zdá, že jsem v dosavadním textu opomíjel Andreu Marcona, chtěl bych se mu ale více věnovat nyní jako interpretovi sólového varhanního koncertu v Doubravníku. Tam byly v rámci Concentu Moraviae znovu uvedeny do života varhany Jana Výmoly (1722–1805). Je to v České republice unikátní nástroj, dochoval se téměř beze změny tak, jak byl původně postaven. Z dezolátního stavu je během několika let zrekonstruoval do současné podoby Dalibor Michek.

Andrea Marcon sestavil svůj koncert tak, aby varhany představil v celé šíři zvukových možností. Vynikl především jejich měkký zvuk a nezvyklý italský rejstřík voce humana (je to něco jiného než běžný vox humana). Pro jeho každý tón jsou určeny dvě mírně rozladěné píšťaly, které spolu vytvářejí specifický chvějivý zvuk. Marcon zachází s varhanami podobně jako s orchestrem, modeluje hudbu jednou rukou. Dbá na melodické linky, čitelnost harmonických struktur a nepřehání tempa i při velmi energickém přístupu. Jeho styl charakterizuje přehlednost a zpěvnost, krása italské hudby s ním vynikne v nejlepším světle. Díla italských mistrů také tvořila celý pořad koncertu v Doubravníku.

Prvním z nich byl Girolamo Frescobaldi a jeho Toccata V, v podstatě stoupající fanfára s občasnými disonancemi nad drženým basem v pedálu. Následovala polyfonická Canzon III se sestupným tématem. Toccata IV "k Pozdvihování" představila vzrušující krásu rejstříku voce humana, jehož charakter se blíží vibratu dobrého pěvce a skutečně rozechvívá i duši. Dalším skladatelem večera byl Bernardo Storace a jeho Balletto – od této chvíle už jsme vlastně neopustili světskou tematiku. Tanec tvořily jemně rejstříkované variace, výrazné chromatické téma charakterizovalo následující Ricercar. Ballo della Battaglia, tanec v bitvě, nás energicky přenesl k Alessandru Scarlattimu a jeho Toccatě A dur. Variazioni Capricciose Bernarda Pasquiniho mají opravdu rozmarný charakter, pestré rejstříkování a veselá atmosféra mě přenesla opravdu až někam k italské opeře. Posledním v řadě italských mistrů byl Domenico Scarlatti. Slyšeli jsme jeho Sonátu D dur a na úplný závěr Allegro ze Sonáty C dur.

Prostředí kostela Povýšení sv. Kříže v Doubravníku slavnostní charakter koncertu bezpochyby umocňovalo, v centru pozornosti ale zůstávaly varhany samotné a pochopitelně interpret. Andrea Marcon se dočkal zasloužených ovací vestoje a zcela světsky došlo i na přídavky. V prvním jsme se přece jen odklonili z Itálie – slavné téma La Folía jsme slyšeli ve zpracování španělského anonymního autora. Druhým a posledním přídavkem byla improvizace Andrey Marcona, její téma mi připomnělo úvod árie Un momento di contento z Händelovy opery Alcina. Možná je to jen moje fikce, ale okamžik spokojenosti – i tak by se dal celý koncert nazvat.

Magdalena Kožená, Andrea Marcon, Michele Favaro – flétna, Carles Cristobal Ferran – fagot, Anna Fusek – zobcová flétna, Venice Baroque Orchestra. Antonio Vivaldi (1678–1741): Ho il cor gia lacero / Srdce mám rozervané (Griselda, 1735), Sol da te mio dolce amore / Jen s tebou, má sladká lásko (Orlando furioso, 1727), Concerto F dur pro fagot, smyčce a basso continuo, RV 488, Gelido in ogni vena / Cítím v žilách ledovou krev (Farnace, 1727), Concerto d moll pro smyčce, RV 127, Georg Friedrich Händel (1685–1759): Oh, had I Jubals´lyre / Ó, kéž bych měla harfu Jubalovu (Joshua, 1747), Scherza infida / Směj se, ty nevěrná (Ariodante, 1735), Where Shall I Fly / Kam mám utéci? (Hercules, 1744), Georg Philipp Telemann (1681–1767): Concerto e moll pro zobcovou a příčnou flétnu, smyčce a basso continuo,TWV 52:e1. 12. 6. 2013, Moravský Krumlov, zámek, Rytířský sál. V rámci festivalu Concentus Moraviae.

Italští varhanní mistři 17. a 18. století. Andrea Marcon – varhany. Girolamo Frescobaldi (1583–1643): Toccata V (ze II. Knihy tokát, 1627), Canzon III (1627), Toccata IV „per l'Elevazione“ / k Pozdvihování (1627), Bernardo Storace (ca. 1640 – ca.1707): Balletto, Ricercare, Ballo della Battaglia, Alessandro Scarlatti (1660–1725): Toccata A dur, Bernardo Pasquini (1637–1710): Variazioni Capricciose, Domenico Scarlatti (1685–1757): Sonáta D dur K. 287, Andante, Sonáta D dur, K. 288, Allegro, Sonáta C dur, K. 159, Allegro. 13. 6. 2013, Doubravník, kostel Povýšení sv. Kříže.

Foto Jiří Sláma

Hodnocení autora: 90 %

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Trumpetista Jiří Kotača založil před deseti lety big band Cotatcha Orchestra. Ten dnes vystupuje s různými programy od nejtradičnějšího jazzu až po vizionářské propojení jazzu s elektronikou. S Jiřím Kotačou hovoříme o tom, jak se orchestr postupně vyprofiloval, jak vzniká autorský repertoár na pomezí jazzu a elektroniky, ale také o tom, co fanouškům přinese listopadový koncert k 10 letům orchestru. Řeč je i o Kotačově mezinárodním kvartetu nebo o tom, jak je možné hru na trubku a křídlovku obohatit efekty.  více

Ačkoliv je Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno věnován především klasice, dramaturgie se nebojí přimíchat do programu například jazzové nebo folklórní koncerty. Právě lidovému umění bylo v neděli 10. listopadu v 15 hodin věnováno pásmo Opojen písní, jehož scénáře a režie se ujala Magdalena Múčková. V podání sboru Netáta ze Strání, jehož vedoucí je Marie Múčková, zpěvačky Kateřiny Gorčíkové z Březové a lidové hudby Matóše z Lopeníka zazněly lidové písně, které zaplnily prostor divadelního sálu brněnské Reduty. Tento komorní hudební pořad akcentoval především obec Březová (Brezová), kterou několikrát sám Leoš Janáček (1854–1928) navštívil a jíž věnoval esej Březovská píseň (1899). Čtení z této eseje procházelo v podání Vladimíra Doskočila celým programem a velmi povedeně tak pásmo propojilo přímo s osobností Leoše Janáčka.  více

Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno nabídl v sobotu také koncert Brno Contemporary Orchestra. Pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra zazněl program z děl čtveřice skladatelů, kteří jsou velkou mírou spjati s Brnem. V divadle Reduta zazněly kompozice Miloslava Ištvana, Aloise Piňose, Josefa Berga a Petra Kofroně.  více

Janáčkova opera Příhody lišky Bystroušky pár dní nazpět oslavila 100. výročí premiéry, která se uskutečnila v Národním divadle Brno. Jejího novodobého festivalového uvedení se zhostil soubor Národního divadla moravskoslezského v režii Itzika Galiliho – choreografa a režiséra izraelského původu. Přivezená inscenace byla uvedena v neděli 10. listopadu v Mahenově divadle.  více

Do letošního ročníku festivalu Janáček Brno přispěla i Hudební fakulta Janáčkovy akademie múzických umění. Její posluchači připravili sobotní komponovaný program, který divákům předvedl nejen hudbu nejrůznějších stylů, ale také jim ukázal různé prostory fakulty. Při vstupu na fakultu byla příchozím rozdána barevná kolečka, která rozdělila publikum na tři menší skupiny. To vše se stalo z kapacitních důvodů, jelikož se program kromě auly odehrával také ve varhanním sále, klenbovém sále a učebně 09. Všichni tak slyšeli totožný program jen v jiném pořadí.  více

Téměř po devadesáti letech od svého vzniku se do Brna vrátila jediná opera Pavla Haase (1899–1944) Šarlatán. Inscenování této humorné opery se ujalo Národní divadlo moravskoslezské v režii Ondřeje Havelky a hudebním nastudování Jakuba Kleckera. Několik týdnů po premiéře inscenace v Ostravě se v pátek 8. listopadu v Mahenově divadle, kde měl Šarlatán v roce 1938 svoji světovou premiéru, nabídnul novinku ve svém devátém ročníku Festival Janáček Brno 2024.  více

Jedním z komorních koncertů devátého ročníku festivalu Janáček Brno byl také večer věnovaný dílům Leoše Janáčka, a zejména Pavla Haase. Tyto skladby provedla v úterý 5. listopadu v Mozartově sále divadla Reduta různá hudební uskupení složená z tenoristy Nickyho Spence, klavíristky Lady ValešovéNavarra String Quartetu, houslistky Ivany Víškové, hornisty Antonína Koláře a flétnisty Michala Vojáčkavíce

Sobotní dopoledne 2. listopadu bylo zasvěceno sborovým zpěvům v podání mužského pěveckého ansámblu Q VOX. Zpěváci si pro posluchače připravili skladby vybrané na základě dramaturgické linie opírající se o generační prolnutí (učitele) Pavla Křížkovského (1820–1885) a (žáka) Leoše Janáčka (1854–1928), jež byly v druhé půli doplněny díly sbormistrů a skladatelů kontextem i tvorbou spjatými s osobností Janáčka.  více

S tradičním dvouletým odstupem začal Mezinárodní festival Janáček Brno 2024, jehož slavnostní zahájení se uskutečnilo v pátek 1. listopadu v Janáčkově divadle. Národní divadlo Brno při této příležitosti uvedlo premiéru nové inscenace opery Výlety páně Broučkovy Leoše Janáčka (1854–1928), jenž vznikla na náměty dvou povídek Svatopluka Čecha. Režie operní novinky, která vznikla v koprodukci se Staatsoper Unter den Linden, Berlin a Teatro Real, Madrid, se ujal kanadský režisér Robert Carsen. Hudební nastudování, stejně jako dirigování premiéry bylo vloženo do rukou Marka Ivanoviće a v titulní roli Matěje Broučka se představil skotský tenorista Nicky Spencevíce

Znovuuvedením oblíbeného muzikálu Čarodějky z Eastwicku se Městské divadlo Brno rozhodlo připomenout jubilejních dvacet let od otevření svojí velké Hudební scény. Opětovné nasazení titulu představuje povedený narozeninový dárek divadla publiku, které od premiéry v roce 2007 zhltlo 149 repríz hudební inscenace režiséra Stanislava Moši. V novém uvedení se objeví známé tváře z původního obsazení, ale také noví herci a herečky. A tento divadelní comeback bude jistě vděčným diváckým soustem po několik sezon i po sedmnácti letech od prvního českého uvedení právě v Brně. Jen za půl měsíce od nynější premiéry udělají Čarodějky 24 vyprodaných repríz. K tomu není co dodat.  více

Letošní ročník Expozice nové hudby uzavřelo teprve druhé uvedení kompozičního site specific projektu Fresco Karlheinze Stockhausena (1928–2007), který byl poprvé uvedený v roce 1969. Od této doby se ho nikdo neujal. Divákům, kteří v sobotu 19. 10. navštívili Besední dům, se tak naskytla naprosto unikátní příležitost zažít dílo na vlastní kůži. Zmíněné první uvedení této skladby bylo provázeno sabotážemi ze strany konzervativních muzikantů. A tak je legitimní si položit otázku, zda teprve v sobotu Fresco nezaznělo, jak si to skladatel představoval. Tento náročný projekt kurátorky Moniky Pasiecznik a uměleckého vedoucího Pabla Drukera realizovala čtyři tělesa složená ze členů Brno Contemporary OrchestraMladých brněnských symfoniků Filharmonie Brno pod vedením Pablo Drukera, Radima HanouskaPavla Šnajdra, Tomáše Krejčího a Pavla Zlámalavíce

Komponovaný úterní večer 15. října zahájený v sále Kina Art návštěvníkům nabídl netradiční spojení české premiéry dokumentárního filmu No Ideas But in Things o americkém hudebním skladateli, experimentátorovi a vědci na poli elektronické hudby Alvinu Lucierovi (1931–2021) s živým provedením jeho skladby I Am Sitting in a Room. Zmíněná kompozice se stala refrénem nejen dokumentárního snímku, ale také celé události.  více

Ve druhém dnu festivalu Expozice nové hudby přenesli pořadatelé návštěvníky do vod komorních. V podání houslistky Terezy Horákové v Besedním domě zazněly dvě výjimečné skladby pro sólové housle. Při druhé z nich se k houslistce připojila Sarah Jedličková, která živě pracovala s osmi předem nahranými zvukovými stopami.  více

Slovanská tematika, violoncellová virtuozita a pocta Antonínu Dvořákovi (1841–1904) – i takto bychom mohli ve zkratce shrnout koncert Filharmonie Brno z 10. října v Janáčkově divadle. Pod dohledem etablovaného dirigenta Leoše Svárovského zazněly tři rapsodické kusy z konce sedmdesátých let 19. století a známý Violoncellový koncert h moll v podání mladé a talentované violoncellistky Laury van der Heijdenvíce

Klub moravských skladatelů pravidelně uvádí koncerty, při kterých dostávají slovo mladí interpreti, často teprve studenti vysoké školy či konzervatoře. V pondělí 7. října v 19 hodin v koncertním sále HF JAMU skupina studentů s podporou svých starších kolegů, tentokrát i profesionálů, uvedla program s názvem Od Janáčka k dnešku, hudební vzpomínka na moravské skladatele. Jak už název napovídá, program byl složený z děl čtyř skladatelů, kteří jsou spojeni s Moravou a zejména s Brnem, konkrétně Arne Linky, Pavla Haase, Antonína Tučapského a Leoše Janáčka.  více

Nejčtenější

Kritika

Ačkoliv je Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno věnován především klasice, dramaturgie se nebojí přimíchat do programu například jazzové nebo folklórní koncerty. Právě lidovému umění bylo v neděli 10. listopadu v 15 hodin věnováno pásmo Opojen písní, jehož scénáře a režie se ujala Magdalena Múčková. V podání sboru Netáta ze Strání, jehož vedoucí je Marie Múčková, zpěvačky Kateřiny Gorčíkové z Březové a lidové hudby Matóše z Lopeníka zazněly lidové písně, které zaplnily prostor divadelního sálu brněnské Reduty. Tento komorní hudební pořad akcentoval především obec Březová (Brezová), kterou několikrát sám Leoš Janáček (1854–1928) navštívil a jíž věnoval esej Březovská píseň (1899). Čtení z této eseje procházelo v podání Vladimíra Doskočila celým programem a velmi povedeně tak pásmo propojilo přímo s osobností Leoše Janáčka.  více