Mahlerova pátá a Aleksandar Marković. Už abych byl pryč

Symfonie Gustava Mahlera představují nejvyšší a nejkomplexnější symfonickou interpretační metu i riziko. V Brně včera selhal orchestr jako celek i mnoho jeho jednotlivců, odcházející šéfdirigent, dramaturgie i management.

Když nastupoval Aleksandar Marković 18. března 2010 v Janáčkově divadle na dirigentský stupínek při prvním ze dvou provedení Mahlerovy velkolepé Symfonie č. 6 a-moll, měl za sebou půlrok ve funkci šéfdirigenta Filharmonie Brno. Odvážně koncipované tehdejší Symfonické abonmá, sestávající výhradně z Mahlerových symfonií, mělo za sebou velmi slušná provedení symfonie druhé (dir. Petr Altrichter) a páté (dir. Jakub Hrůša), dramaturgie se činila, aby členové orchestru i posluchači dostali tu správnou motivaci, resp. očekávání, večery zahajovala Soňa Červená. Zmíněný koncert šel navíc živě do několika evropských rádií. Marković tehdy připravil mimořádně působivý večer, který byl dozajista jedním z nejlepších v jeho dosavadní kariéře a rozhodně jeden z největších výkonů orchestru Filharmonie Brno v celé její historii. Kdo udělal chybu a takto zavzpomínal při rozlučkovém vystoupení Markoviće s orchestrem ve čtvrtek 28. května 2015, zbyly mu jen oči pro pláč. Z pokusu pozvednout orchestr co do výkonnosti i prezentace zbyly po pěti letech střepy nezájmu a pohrdání. Tak jako je v opeře základem repertoáru Mozart a největší výzvou Wagner, symfonické interpretační umění čerpá především z Beethovena a symfonie Gustava Mahlera představují nejvyšší a nejkomplexnější interpretační metu i riziko. V Brně nyní selhal orchestr jako celek i mnoho jeho jednotlivců, odcházející šéfdirigent, dramaturgie i management – možná už se viděli na prázdninách. Svůj díl viny nese i publikum: Mahlera většinou nezná a aplausem odmění jakýkoliv kravál.

Aby nedošlo k mýlce: za výkon orchestru je primárně odpovědný jeho dirigent a u šéfdirigenta to platí dvojnásob. Pokud ovšem těleso regionálního významu začne tohoto principu zneužívat a v rámci jakési podivné psychologické třenice začne snahy o mimořádný výkon očividně bojkotovat, není pouze chybou dirigentovou, že si nedokázal zjednat respekt, ale také lidskou a profesionální vadou hráčů, že se k něčemu takovému snižují. Když hoří dům, všichni musí hasit, a když se hraje Mahler, všichni musí makat, všichni jsou tak trochu dirigenti a sólisté a všichni mají odpovědnost za celek. A neomlouvá je ani to, že hrát Mahlera v neznějícím prostoru Janáčkova divadla je velmi špatný nápad.

Orchestr Filharmonie Brno nastoupil na pódium ve svém nejsilnějším složení. První větu uvádí pompézní trubkové sólo a suverénní František Kříž je jednou z asi pěti výrazných osobností, které orchestr má. Tréma byla patrná jen velmi vzdáleně při první vzestupné triole, pak už byla zřejmá jeho jistota, ale i dobře promyšlený přednes. Především v první větě mají trubková sóla i celá skupina výsadní postavení. Když dirigoval před pěti lety Mahlerovu Pátou Jakub Hrůša, byl to vydařený koncert, který ovšem trubky dost kazily. Nyní byly trubky ojedinělou ozdobou večera bídného. Po trubkovém sóle má přijít úderný nástup trubek a horen s činely a vzápětí tutti celého orchestru. Byla to ale jen parodie na orchestrální zvuk a bohužel to během večera nebylo naposledy, kdy připomínal hasičskou kutálku. Hráči si asi myslí, že když dopoledne absolvují generálku, už se večer nemusí rozehrávat. Nejsou to přitom žádní zelenáči, aby nevěděli, že musí.

Smutným hrdinou dravé druhé věty byla violoncella, jejichž dvě velká sóla vyšla prachbídně – nulový přednes, upocená technika a přibližná intonace. Kontrabasy podobnému soudu unikly pouze proto, že je prakticky nebylo slyšet. Orchestr se jakž takž rozehrál až ve scherzu, které je ovšem příliš velkým interpretačním oříškem, a tak se z něj stal největší propadák, souhra se rozpadala jako za Alda Ceccata a Mahler zde zůstal ve velmi rozpracovaném stavu. To se u orchestru nenašel prostor pro nějaké zkoušky navíc? Pokud nebyli hráči opilí, byla skladba celkově hrubě podzkoušená a neusazená.

Bylo přitom patrné, že se dirigent pokouší o nejpromyšlenější mahlerovské interpretační finesy, které jsou doma především na londýnských pódiích. U hráčů, z nichž většina Mahlera zjevně zná pouze z vlastního podání, nenašel odezvu. Je pravdou, že v české mahlerovské interpretační tradici existuje proud reprezentovaný jmény Václava Neumanna a Jiřího Bělohlávka, kteří ostentativně neusilují o nic víc, než aby všechno drželo jakž takž pohromadě. Krom toho, že to teď v Brně pohromadě nedrželo, tak máme i tradici silného mahlerovského efektu a prožitku typickou pro Karla Ančerla a v exilu velmi podobně pro Rafaela Kubelíka. Tomu se svým chápáním Mahlera blíží i Marković, který navíc zúročil odstup padesáti let a dokázal absorbovat všechny pozdější trendy a dobré nápady.

Na slavném Adagiettu prakticky není co pokazit, dirigent se držel Mahlerových instrukcí a zvolil rychlejší tempo. Věta je ovšem psána pouze pro smyčce s harfou a smyčce brněnského orchestru nemají žádný zvuk ani žádný koncertní prostor, kde by jej mohly stavět. Snad by bývalo bylo lepší čtvrtou větu vypustit, anebo ji zahrát ve foyer divadla. Takto přinesla jen znuděné kašlání.

Závěrečná věta vyšla asi nejlépe, především díky celkovému vyznění a skvěle vypointovanému (a hůře provedenému) závěru, který byl o velký dynamický stupeň silnější, než vše předchozí. Zesílení v závěru je takové pěkné nouzové řešení, když se nic jiného nedaří, a je potěšitelné, že to orchestr alespoň dokáže. Přesto se v permanentních fugových bězích páté věty vyskytlo mnoho nehezkých karambolů.

Marković je mimořádná dirigentská osobnost, přičemž šíře jeho talentu zůstala v Brně nedoceněna a do značné míry nerozpoznána. Pokud na sobě zapracuje a dokáže být osobností i po lidské stránce, ještě o něm na světových pódiích mnoho uslyšíme – a budeme doufat, že se ho v rozhovorech nikdo nebude ptát na brněnskou epizodu. Dodatečné bravo (provolávat je přímo po nevydařeném koncertě by bylo zavádějící) patří jeho schopnostem, nikoliv však dílu, které v Brně zanechal. Lidsky zaostalý orchestr bohužel tohoto jakkoliv impulzivního, nicméně znamenitého dirigenta nedokázal využít k vlastnímu většímu růstu. Nový šéfdirigent je v nedohlednu, což je přesně to, co si orchestr zaslouží. Scházejí v něm osobnosti, které cítí odpovědnost za celek a burcují. Spíš to vypadá, že je všem všechno jedno, a když se hraje špatně, tak budiž, co my s tím naděláme: nějak bylo a nějak bude. Pro vstup do éry bez šéfdirigenta je to velmi riziková konstelace.

Několik věcí z agendy Různé:

Tištěný program stále představuje jeden list papíru A4, nadvakrát přehnutý. Mnohokrát opakované zdůvodnění říká, že na nic většího a reprezentativnějšího nejsou peníze a že textu se tam víc nevejde, protože použití menšího písma už by pro mnoho starších posluchačů představovalo problém. Výborně, máme alibi. Proč ale z nebohého programu, který je pod tíhou okolností zaklíněn ve své podobě ze 70. let 20. století, zívají prázdná místa? Není text? Nejsou sponzoři? Došli psi? Aspoň sólový trumpetista a hornista by zasloužili zmínku. Koncert měl 70 minut a orchestr nebyl rozehraný. Proč se něco nezařadilo do první půle? Vhodných skladeb se nabízí mnoho, a pokud chtěl mít orchestr maximum prostoru pro koncentraci na Mahlera, tak měl někdo pohlídat, aby jej využil.

Návštěva dnešní jediné reprízy koncertu, jakkoli bývá v souladu se zdejšími amatérskými tradicemi výrazně lepší, se nedoporučuje.

Gustav Mahler: Symfonie č. 5 cis moll. Hudební nastudování Aleksandar Marković, Filharmonie Brno. 28. května 2015, Janáčkovo divadlo, Brno.