Mahlerova pátá a Aleksandar Marković. Už abych byl pryč

29. květen 2015, 13:23

Mahlerova pátá a Aleksandar Marković. Už abych byl pryč

Symfonie Gustava Mahlera představují nejvyšší a nejkomplexnější symfonickou interpretační metu i riziko. V Brně včera selhal orchestr jako celek i mnoho jeho jednotlivců, odcházející šéfdirigent, dramaturgie i management.

Když nastupoval Aleksandar Marković 18. března 2010 v Janáčkově divadle na dirigentský stupínek při prvním ze dvou provedení Mahlerovy velkolepé Symfonie č. 6 a-moll, měl za sebou půlrok ve funkci šéfdirigenta Filharmonie Brno. Odvážně koncipované tehdejší Symfonické abonmá, sestávající výhradně z Mahlerových symfonií, mělo za sebou velmi slušná provedení symfonie druhé (dir. Petr Altrichter) a páté (dir. Jakub Hrůša), dramaturgie se činila, aby členové orchestru i posluchači dostali tu správnou motivaci, resp. očekávání, večery zahajovala Soňa Červená. Zmíněný koncert šel navíc živě do několika evropských rádií. Marković tehdy připravil mimořádně působivý večer, který byl dozajista jedním z nejlepších v jeho dosavadní kariéře a rozhodně jeden z největších výkonů orchestru Filharmonie Brno v celé její historii. Kdo udělal chybu a takto zavzpomínal při rozlučkovém vystoupení Markoviće s orchestrem ve čtvrtek 28. května 2015, zbyly mu jen oči pro pláč. Z pokusu pozvednout orchestr co do výkonnosti i prezentace zbyly po pěti letech střepy nezájmu a pohrdání. Tak jako je v opeře základem repertoáru Mozart a největší výzvou Wagner, symfonické interpretační umění čerpá především z Beethovena a symfonie Gustava Mahlera představují nejvyšší a nejkomplexnější interpretační metu i riziko. V Brně nyní selhal orchestr jako celek i mnoho jeho jednotlivců, odcházející šéfdirigent, dramaturgie i management – možná už se viděli na prázdninách. Svůj díl viny nese i publikum: Mahlera většinou nezná a aplausem odmění jakýkoliv kravál.

Aby nedošlo k mýlce: za výkon orchestru je primárně odpovědný jeho dirigent a u šéfdirigenta to platí dvojnásob. Pokud ovšem těleso regionálního významu začne tohoto principu zneužívat a v rámci jakési podivné psychologické třenice začne snahy o mimořádný výkon očividně bojkotovat, není pouze chybou dirigentovou, že si nedokázal zjednat respekt, ale také lidskou a profesionální vadou hráčů, že se k něčemu takovému snižují. Když hoří dům, všichni musí hasit, a když se hraje Mahler, všichni musí makat, všichni jsou tak trochu dirigenti a sólisté a všichni mají odpovědnost za celek. A neomlouvá je ani to, že hrát Mahlera v neznějícím prostoru Janáčkova divadla je velmi špatný nápad.

Orchestr Filharmonie Brno nastoupil na pódium ve svém nejsilnějším složení. První větu uvádí pompézní trubkové sólo a suverénní František Kříž je jednou z asi pěti výrazných osobností, které orchestr má. Tréma byla patrná jen velmi vzdáleně při první vzestupné triole, pak už byla zřejmá jeho jistota, ale i dobře promyšlený přednes. Především v první větě mají trubková sóla i celá skupina výsadní postavení. Když dirigoval před pěti lety Mahlerovu Pátou Jakub Hrůša, byl to vydařený koncert, který ovšem trubky dost kazily. Nyní byly trubky ojedinělou ozdobou večera bídného. Po trubkovém sóle má přijít úderný nástup trubek a horen s činely a vzápětí tutti celého orchestru. Byla to ale jen parodie na orchestrální zvuk a bohužel to během večera nebylo naposledy, kdy připomínal hasičskou kutálku. Hráči si asi myslí, že když dopoledne absolvují generálku, už se večer nemusí rozehrávat. Nejsou to přitom žádní zelenáči, aby nevěděli, že musí.

Smutným hrdinou dravé druhé věty byla violoncella, jejichž dvě velká sóla vyšla prachbídně – nulový přednes, upocená technika a přibližná intonace. Kontrabasy podobnému soudu unikly pouze proto, že je prakticky nebylo slyšet. Orchestr se jakž takž rozehrál až ve scherzu, které je ovšem příliš velkým interpretačním oříškem, a tak se z něj stal největší propadák, souhra se rozpadala jako za Alda Ceccata a Mahler zde zůstal ve velmi rozpracovaném stavu. To se u orchestru nenašel prostor pro nějaké zkoušky navíc? Pokud nebyli hráči opilí, byla skladba celkově hrubě podzkoušená a neusazená.

Bylo přitom patrné, že se dirigent pokouší o nejpromyšlenější mahlerovské interpretační finesy, které jsou doma především na londýnských pódiích. U hráčů, z nichž většina Mahlera zjevně zná pouze z vlastního podání, nenašel odezvu. Je pravdou, že v české mahlerovské interpretační tradici existuje proud reprezentovaný jmény Václava Neumanna a Jiřího Bělohlávka, kteří ostentativně neusilují o nic víc, než aby všechno drželo jakž takž pohromadě. Krom toho, že to teď v Brně pohromadě nedrželo, tak máme i tradici silného mahlerovského efektu a prožitku typickou pro Karla Ančerla a v exilu velmi podobně pro Rafaela Kubelíka. Tomu se svým chápáním Mahlera blíží i Marković, který navíc zúročil odstup padesáti let a dokázal absorbovat všechny pozdější trendy a dobré nápady.

Na slavném Adagiettu prakticky není co pokazit, dirigent se držel Mahlerových instrukcí a zvolil rychlejší tempo. Věta je ovšem psána pouze pro smyčce s harfou a smyčce brněnského orchestru nemají žádný zvuk ani žádný koncertní prostor, kde by jej mohly stavět. Snad by bývalo bylo lepší čtvrtou větu vypustit, anebo ji zahrát ve foyer divadla. Takto přinesla jen znuděné kašlání.

Závěrečná věta vyšla asi nejlépe, především díky celkovému vyznění a skvěle vypointovanému (a hůře provedenému) závěru, který byl o velký dynamický stupeň silnější, než vše předchozí. Zesílení v závěru je takové pěkné nouzové řešení, když se nic jiného nedaří, a je potěšitelné, že to orchestr alespoň dokáže. Přesto se v permanentních fugových bězích páté věty vyskytlo mnoho nehezkých karambolů.

Marković je mimořádná dirigentská osobnost, přičemž šíře jeho talentu zůstala v Brně nedoceněna a do značné míry nerozpoznána. Pokud na sobě zapracuje a dokáže být osobností i po lidské stránce, ještě o něm na světových pódiích mnoho uslyšíme – a budeme doufat, že se ho v rozhovorech nikdo nebude ptát na brněnskou epizodu. Dodatečné bravo (provolávat je přímo po nevydařeném koncertě by bylo zavádějící) patří jeho schopnostem, nikoliv však dílu, které v Brně zanechal. Lidsky zaostalý orchestr bohužel tohoto jakkoliv impulzivního, nicméně znamenitého dirigenta nedokázal využít k vlastnímu většímu růstu. Nový šéfdirigent je v nedohlednu, což je přesně to, co si orchestr zaslouží. Scházejí v něm osobnosti, které cítí odpovědnost za celek a burcují. Spíš to vypadá, že je všem všechno jedno, a když se hraje špatně, tak budiž, co my s tím naděláme: nějak bylo a nějak bude. Pro vstup do éry bez šéfdirigenta je to velmi riziková konstelace.

Několik věcí z agendy Různé:

Tištěný program stále představuje jeden list papíru A4, nadvakrát přehnutý. Mnohokrát opakované zdůvodnění říká, že na nic většího a reprezentativnějšího nejsou peníze a že textu se tam víc nevejde, protože použití menšího písma už by pro mnoho starších posluchačů představovalo problém. Výborně, máme alibi. Proč ale z nebohého programu, který je pod tíhou okolností zaklíněn ve své podobě ze 70. let 20. století, zívají prázdná místa? Není text? Nejsou sponzoři? Došli psi? Aspoň sólový trumpetista a hornista by zasloužili zmínku. Koncert měl 70 minut a orchestr nebyl rozehraný. Proč se něco nezařadilo do první půle? Vhodných skladeb se nabízí mnoho, a pokud chtěl mít orchestr maximum prostoru pro koncentraci na Mahlera, tak měl někdo pohlídat, aby jej využil.

Návštěva dnešní jediné reprízy koncertu, jakkoli bývá v souladu se zdejšími amatérskými tradicemi výrazně lepší, se nedoporučuje.

Gustav Mahler: Symfonie č. 5 cis moll. Hudební nastudování Aleksandar Marković, Filharmonie Brno. 28. května 2015, Janáčkovo divadlo, Brno.

Foto Jiří Jelínek

Komentáře

Reagovat
  • Petr Tram

    5. červen 2015, 15:14
    Vážený pane "kritiku" Špačku.Že házíte špínu na brněnské filharmoniky jsem si zvykl.Ale že si berete do "huby" Václava Neumanna a Jiřího Bělohlávka,jakožto nýmandy,kteří dokázali akorát to,aby všechno drželo jakž takž pohromadě,to už je vážně mnoho.Ukazuje to,jak si nutně potřebujete hladit svoje ubohé ego a mezi chlapy se tohle řeší jinak.
    • Siegfried

      5. červen 2015, 23:44
      Pan Špaček napsal, že si cení Ančerla a Kubelíka. Tak to asi není jeho ubohým egem, spíše dobrým vkusem. Co je na tom? Doporučuji Vám poslední dva odstavce http://www.viadonore.cz/cs/komentare/belohlavek-nastupuje-do-cf-primo-dvojctihodne
    • Petr Tram

      6. červen 2015, 15:02
      Dobrý vkus by to byl od někoho,kdo něco v životě dokázal.Ne od takového hulváta,který akorát všechny kolem uráží...A Vám doporučuji se alespoň podepsat!
  • sojka

    2. červen 2015, 14:54
    To je kšeft! Vyzvracet špínu na ostatní a za to brát prachy! Kde se na to učí, chci to dělat taky!
  • Hlídací pes Brněnské filharmonie

    1. červen 2015, 16:12
    S panem Špačkem nelze než souhlasit. Celý víkend jsem byl na granulích, abych výkony některých hráčů strávil.
  • František Štěpančík

    31. květen 2015, 9:49
    Pane Špačku vaše hnutí za zdokonalení čehokoliv se poněkud militarizuje. Ale jen tak dál. Držím Vám palce, v dnešní pohnuté době je potřeba snažit se vykouzlit lidem úsměv na tváři jakýmkoliv způsobem..
  • Venc Matusinska Martina

    30. květen 2015, 21:06
    Je s podivem, ze se autor teto slataniny vypravi s bolesti hlavy a celkovou dusevni i telesnou nevolnosti na koncert a pak sve dojmy prenese na papir a doufa, ze to nekoho bude zajimat. Koncertem potesena, kritikou zhnusena Mgr. Venc Matusinska Martina
  • Julian Veverica

    30. květen 2015, 15:15
    S obľubou čítam recenzie pána Špačka a aj v tomto prípade sa zdá sa, že recenzia je dielom skutočne tvorivého ducha. Ak bola písaná s cieľom vyvolať vlnu nazastaviteľného smiechu, tak aplaudujem a kričím BRAVO. Podarilo sa. Teda u mňa určite. Z nejakého dôvodu mi ale určité časti textu pripomínajú to, čo moja trojmesačná dcéra zanecháva v plienke. Pán Špaček má evidentne vysoké kritéria a očakáva ich naplnenie. To je absolútne v poriadku. Zostáva ale záhadou, prečo rovnaké nároky nekladie na svoje vlastné kritiky. Ak by som preniesol jeho jazyk do reči hudby, dočkali by sme sa pravdepodobne silnej dekadencie a atonality. A to nie je hudba, ktorou by som chcel strácať svoj drahocenný čas. Prosím, nepripravujte ma oň. S pozdravom MgA. Julian Veverica, Ph.D.
  • Daniel Rychnovský

    30. květen 2015, 12:56
    Určitě neodměním aplausem každý kravál, chodím na koncerty Filharmonie již od dob, kdy dirigoval Jiří Waldhans a nepovažuji se za indoletní publikum.Včera jsem s chutí vstal a poděkoval potleskem ve stoje.Zásadně se nechovám stádově a pokud se mi věc nelíbí, zůstávám sedět....V pátek jsem si skutečně vychutnal závěr sezony , kde Mahlerova pátá byla krásnou a kvalitní tečkou za koncertní sezonou.Škoda , že autor článku opepřil Alexandru Markovičovi tento poslední oficiální večer- slova , která byla pronesena dehonestují nejen šestiletou práci s tímto dirigentem, ale i členy orchestru včetně managementu filharmonie. Mrzí mne to a domnívám se , že si to nezaslouží. MUDr. Daniel Rychnovský
    • Jan Špaček

      29. červenec 2015, 23:09
      Vážený pane doktore, alespoň od Vás bych očekával věcný pohled. Jedná se o odborný problém, který se týká koncertu, který se uskutečnil o den dříve, než ten, o kterém píšete. Jak můžete hodnotit, co si orchestr zaslouží, když jste na tom koncertě nebyl? Kritiky se nepíší podle dlouhodobých zásluh, stejně jako se ani léky nepředepisují podle zásluh.

Filharmonie Brno vstoupí po prázdninách do své jubilejní šedesáté sezóny, podle vlastních slov tak učiní s pěti šéfdirigenty. Za tímto slovním tajtrlíkováním na efekt se v pozadí skrývá skutečnost, že nebude mít žádného. Aleksandar Marković po šesti letech odchází, protože mu končí smlouva, a nový šéfdirigent není na obzoru.  více

Orchestr hrál pod svým šéfdirigentem výrazně nadprůměrně a úroveň večera byla postupně stoupající. Co víc si přát? Návštěvu dnešní reprízy lze prakticky bez výhrad doporučit, a to především díky Stravinskému ve druhé polovině.  více

Pianistka Anna Vinnickaja působila vzhledem k repertoáru a své národní interpretační škole překvapivě mírně, pokorně a ukázněně.  Spíše dominoval nadhled, přirozená suverenita a vyrovnanost. Milan Paľa usiluje o krajně expresivní tón, mimo jiné i extrémním vibratem, nad kterým ovšem má natolik pevný přednesový i intonační nadhled, že tu opravdu dochází k pokusu o posunutí interpretačních hranic. Dirigenta Aleksandara Markoviće už netřeba chválit za to, jak proniká do Janáčkovy orchestrální sazby – prostě je v ní také jako doma.  více





Léta se čtyřkou na konci si v Česku pravidelně připomínáme jako Rok české hudby. Je ale samozřejmé, že výročí nemají pouze čeští skladatelé a jejich díla, ale také skladby autorů zahraničních, nebo takových, u kterých by se dal o zmíněné českosti vést spor. Program s příhodným názvem Rapsodie v modrém 100, složený ze dvou kompozic, které mají v tomto roce své kulaté výročí, s přidáním skladby od letošního jubilanta, provedla ve čtvrtek 11. dubna 2024 v Janáčkově divadle Filharmonie Brno pod vedením Dennise Russella Daviese, který se tentokrát představil také jako klavírní sólista.  více

Neznámý Leoš Janáček a počátky baroka byl název koncertu souboru Musica Florea věnujícího se poučené interpretaci, V roce 1992 ho založil violoncellista a dirigent Marek Štryncl. Od roku 2002 soubor pořádá speciální koncertní řady, v nichž se zaměřuje na prezentaci nově objevených i známých skladeb. A právě večery věnované Janáčkovým drobným liturgickým sborovým skladbám na latinské texty a převážně instrumentálním raně barokním dílům představují koncertní řadu, při které se posluchačům představili sólisté Barbora Kotlánová (soprán), Stanislava Mihalcová (soprán), Daniela Čermáková (alt), Hasan El Dunia (tenor) a Jaromír Nosek (bas).  více

Brněnský Velikonoční festival duchovní hudby vyvrcholil nedělním koncertem v katedrále sv. Petra a Pavla. Napříč letošním 31. ročníkem a také při posledním hudebním večeru zněla díla ryze českých skladatelů. Tentokrát v podání sólistů Pavly Vykopalové (soprán), Jany Hrochové (mezzosoprán), Eduarda Martyniuka (tenor), Jozefa Benciho (bas), varhaníka Petra Kolaře, dále Českého filharmonického sboru Brno pod vedením sbormistra Petra Fialy. Glagolská mše jako prvotřídní záležitost klasické hudby, byla uvedena za doprovodu Filharmonie Brno s milým hostem, dirigentem Tomášem Netopilemvíce

Po Smetanově Daliborovi dorazila v pátek 5. dubna na prkna Janáčkova divadla další z oper velikánů české národní hudby – pohádková Rusalka Antonína Dvořáka na libreto Jaroslava Kvapila. V režii Davida Radoka, který dílo uchopil předně jako vážnou dramatickou a symbolickou operu, z níž mj. zcela vyškrtl komické postavy Hajného a Kuchtíka. Scénografie se rovněž ujal Radok, přičemž vycházel z konceptu Rusalky scénografa Larse-Ake Thessmana uvedené při inscenaci v operním domě GöteborgsOperan roku 2012. Kostýmy navrhla Zuzana Ježková, choreografii připravila Andrea Miltnerová a světelného designu se ujal Přemysl Janda. V pěveckých rolích se představili Jana Šrejma Kačírková (Rusalka), Peter Berger (Princ), Jan Šťáva (Vodník), Eliška Gattringerová (Cizí kněžna), Václava Krejčí Housková (Ježibaba), Tadeáš Hoza (Lovec) a Doubravka SoučkováIvana Pavlů a Monika Jägerová (trojice žínek). Sbor vedl Pavel Koňárek a hudebního nastudování a premiérového uvedení se chopil dirigent Marko Ivanovićvíce

Jedním z nejvýraznějších prvků letošního ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby bylo uvedení úctyhodného počtu skladeb, které zazněly ve světové premiéře. Jednou z těchto kompozic představovalo také Niedzielne rano (Nedělní ráno) skladatele Martina Smolky (*1959), které vzniklo na objednávku festivalu a v podání Cappelly Mariany. Ve složení Barbora Kabátková – soprán, Daniela Čermáková – alt, Vojtěch Semerád – tenor/umělecký vedoucí, Tomáš Lajtkep – tenor a Tomáš Šelc – baryton. Skladba zazněla v pátek 5. dubna v kostele sv. Augustina. Smolkovo dílo bylo doplněno chorálem a kompozicemi ze 13.–16. století.  více

Velké finále 31. ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby se již pomalu a jistě blíží – pomyslný odpočet trojice posledních koncertů zahájil čtvrteční večer 4. dubna v kostele sv. Janů s podtitulem Kantiléna: Zemek Novák, Graham, Emmert. Jak je již z názvu zjevné, dramaturgii koncertu tvořila díla Pavla Zemka Nováka, Petera Grahama a Františka Gregora Emmerta. Stejně patrné však již není, že skladby Zemka Nováka a Grahama se po více než třiceti letech – a právě na 31. ročníku festivalu – dočkaly své světové premiéry. Není bez zajímavosti, že původně měly skladby zaznít společně v rámci vigilie o Bílé sobotě. Samotné interpretace duchovních kompozic brněnských skladatelů se ujaly sopranistky Aneta Podracká Bendová a Jana Vondrů, s nimiž vystoupili varhaník Petr Kolář, dětský sbor Kantiléna pod vedením sbormistra Michala Jančíka a soubor Brno Contemporary Orchestra pod taktovkou Pavla Šnajdravíce

Podobně jako každý rok, byl i v rámci letošního ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby jeden z večerů věnován sólovému varhannímu recitálu. V úterý 2. dubna za varhany ve starobrněnské bazilice Nanebevzetí Panny Marie usedl původem slovenský varhaník Marek Paľa a provedl výběr z varhanních skladeb českých autorů vrcholného a pozdního romantismu, čímž doplnil stávající Rok české hudby. Několik děl úterního programu navíc zaznělo v přinejmenším brněnské premiéře.  více

Neodmyslitelnou součástí Velikonočního festivalu duchovní hudby jsou tři večery tzv. tenebrae obsahem navracející se ke křesťanským obřadům ve Svatém týdnu. Tento rok temné hodinky připadly na středu 27. března – pátek 29. března, a jak už je tradicí, konají se v kostele Nanebevzetí Panny Marie. Letos jsou tyto tři večery výjimečné především z hlediska dramaturgie, jelikož si pořadatelé festivalu objednali nové zhudebnění liturgických textů. Recenze se ohlíží za prvním ze tří večerů, při kterém ve světové premiéře zazněla díla od skladatelů Zdeňka Klaudy a Lukáše Hurníka. Provedení se ujali zpěváci Kristýna Fílová (soprán), Zuzana Čurmová (soprán), Alžběta Symerská (alt), Ondřej Holub (tenor) a Jiří Miroslav Procházka (bas) za doprovodu varhanního pozitivu a sbormistrovského dohledu Zdeňka Klaudy a recitace P. Jana Pacneravíce

Propojení, jednota, rozjímání – těmito slovy lze popsat hudební večer v režii Schola Gregoriana Pragensis pod vedením Davida Ebena a varhaníka Tomáše Thona, který se včera uskutečnil v rámci Velikonočního festivalu duchovní hudby v brněnském Kostele sv. Tomáše. Nejen zpěv gregoriánského chorálu, ale také díla skladatele Petra Ebena (1929–2007) na hodinu zvukově a barevně opanovala i oživila chrámový prostor.  více

Koncertem s názvem Ensemble Inégal: Zelenka včera v kostele sv. Janů zahájil 31. ročník Velikonočního festivalu duchovní hudby, tentokrát s přízviskem Terroir. Toto napůl záhadné slovo, které se s oblibou používá v souvislosti s vínem, pochází z latinského označení pro zemi, půdu a nese v sobě souhrn všech vlivů, zejména pak přírodních podmínek konkrétního místa na zde pěstované rostliny. Tento výraz je tedy metonymicky přenesená na program letošního ročníku VFDH, neboť se skládá výhradně z děl tuzemských autorů, čímž doplňuje probíhající Rok české hudbyvíce

Největší doménou Filharmonie Brno je bezesporu pořádání koncertů klasické hudby. Přesto se občas pod její hlavičkou odehraje koncert, který se tomuto okruhu vymyká a naláká i posluchače, kterým je bližší spíše hudba populární, zejména jazzová. Jednou z těchto akcí byl recitál klavíristy Bojana Z, který se odehrál v úterý 19. března v sále Besedního domu.  více

Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více

Pro čtvrtý abonentní koncert cyklu Filharmonie doma, který se odehrál 14. března v Besedním domě a nesl označení Mozartiana, zvolila Filharmonie Brno, tentokrát pod vedením česko-japonského dirigenta Chuheie Iwasakiho, čtyři skladby z 18.–20. století. Tato díla dramaturgicky spojuje buď přímo vznik v období klasicismu nebo inspirace hudebními postupy pro toto období typickými. Jako sólistka se v první polovině koncertu představila flétnistka Martina Venc Matušínskávíce

Druhou zastávkou krátkého česko-německého turné klavírního tria Neues Klaviertrio Dresden se stal 6. března v 16 hodin koncertní sál Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění. V celkem čtyřech městech (Praha, Brno, Lipsko a Drážďany) zazněl program složený ze světových premiér dvou českých a dvou německých skladatelů.  více

Steven Johnston je skotský písničkář, který v poslední době používá pseudonym Damask Rose. Stejně se jmenuje i album které v roce 2022 natočil v Brně s producenty Pavlem Šmídem a Vojtěchem Svatošem. Se stejným producentským týmem nyní pracuje na druhém albu.  více

Nejčtenější

Kritika

Léta se čtyřkou na konci si v Česku pravidelně připomínáme jako Rok české hudby. Je ale samozřejmé, že výročí nemají pouze čeští skladatelé a jejich díla, ale také skladby autorů zahraničních, nebo takových, u kterých by se dal o zmíněné českosti vést spor. Program s příhodným názvem Rapsodie v modrém 100, složený ze dvou kompozic, které mají v tomto roce své kulaté výročí, s přidáním skladby od letošního jubilanta, provedla ve čtvrtek 11. dubna 2024 v Janáčkově divadle Filharmonie Brno pod vedením Dennise Russella Daviese, který se tentokrát představil také jako klavírní sólista.  více