Mahlerova Pátá. Hrůza, která se nekonala

30. květen 2015, 8:22
Mahlerova Pátá. Hrůza, která se nekonala

Nestává se často, aby recenzent doslova a do písmene roztrhal interprety tak, jako to udělal Jan Špaček v reakci na čtvrteční provedení Mahlerovy Páté symfonie Filharmonií Brno a Aleksandarem Markovićem. Před návštěvou pátečního koncertu jsem recenzi četl a byl jsem zvědavý, jaká hrůza mne v Janáčkově divadle čeká. Zdá se, že jsme buď každý navštívili jiný koncert nebo se naše vnímání interpretované hudby diametrálně lišilo.

Nelze, než souhlasit s tím, že František Kříž (trubka) podal během celé symfonie naprosto mimořádný výkon. Se svojí intonační jistotou, dynamickou škálou a sugestivním výrazem by byl ozdobou kteréhokoli vynikajícího evropského orchestru. Byla radost ho poslouchat od první do poslední noty. Ani stopa po hrubém plechovém tónu, sametový a čistý projev s obdivuhodnou hráčskou jistotou. Ten večer ovšem nebyl zdaleka sám. Pozoruhodných individuálních výkonů jsme slyšeli několik. Mimo jiné od Viléma Veverky(hoboj), jehož sóla měla nejen vitalitu a náboj, který od něj posluchači očekávají, ale také pokoru a dynamickou ukázněnost týmového hráče. Nesmím zapomenout ani na Mikuláše Kosku, jenž si s obtížným partem první horny poradil znamenitě a kromě technické jistoty přinesl i řadu vynikajících interpretačních momentů. Báječná byla trombonová sóla Jaroslava Zouhara i mnoho drobných ale důležitých vstupů dřevěných dechových nástrojů. Skupina bicích byla příkladně kompaktní a živá.

Provedení samozřejmě nebylo dokonalé, což však od živého koncertu, pokud ho nehraje některý z předních světových orchestrů, ani nečekáme. I když faktu, že chybovat je lidské, jsou vystaveni všichni hudebníci, bez rozdílu talentu, gáže či proslulosti. Na vlastní uši jsem slyšel obrazně „zemřít“ první trubku Berlínských filharmoniků v závěru Třetí Mahlerovy symfonie v londýnské Royal Festival Hall, zažil jsem černý den prvního lesního rohu Vídeňských filharmoniků na Pražském jaru nebo intonační katastrofu u proslulých žesťů Chicago Symphony Orchestra ve vídeňském Musikvereinu. Tím nechystám alibi pro brněnské filharmoniky, jen chci dát posuzování živé hudby do kontextu každodenního náročného provozu.

Na pátečním koncertu byla místy rozostřená intonace lesních rohů v unisonech. Na druhé straně v celé skupině nebylo jediné závažnější selhání za celý koncert. Intonačně se nedařilo ani violoncellům v první větě, ale v dalším průběhu symfonie předvedli na několika technicky náročných místech intonační jistotu i bezvadnou souhru. Za nejméně šťastný nápad celého provedení považuji umístění sólové horny ve třetí větě před orchestr. Zvukově to působilo zajímavě a plasticky, ale fatálně tím trpěla souhra a celé Scherzo bylo kvůli tomu trochu „na vodě“.

Páteční publikum bylo zřejmě ukázněnější než to ve čtvrtek, protože Adagietto žádné znuděné kašlání nepřineslo. Plynulo ve svěžím, příjemném tempu se spoustou promyšlených a dobře nazkoušených barevných a tempových proměn. Zvuk smyčců byl plný, kultivovaný a plastický. Jedině na dynamickém vrcholu bylo patrné, že Janáčkovo divadlo nezní a potřebovalo by buď o dva pulty více nebo partu virtuózů hrajících na drahé italské a francouzské nástroje. Celkové vyznění věty však bylo kouzelné, pro mě až překvapivě vzhledem k suché akustice koncertního prostoru.

Aleksandar Marković symfonii vystavěl logicky, jeho tempa nikdy nepůsobila nepatřičně a stále mu zbylo dost času na detaily, jimiž dokázal vtisknout interpretaci osobitého ducha. Nejen filharmonici, ale i management, současný i bývalý, v němž jsem měl tu čest pracovat, ví, že soužití Aleksandara Markoviče s Filharmonií Brno nebylo vždycky idylické a zvláště poslední roky přinesly oběma stranám i náročné chvíle. To ale není nic nového či překvapivého, vztah šéfdirigenta a orchestru má vždycky dvě strany a záleží na konstelaci, schopnostech i troše štěstí a vzájemné vůli, která strana převáží. Při plném vědomí všech sympatií i antipatií mohu s jistotou napsat, že páteční koncert se podařil. Orchestr dával ze sebe to nejlepší a dirigent pracoval jednoznačně ve prospěch orchestru. Kdo si to někdy na pódiu zkusil, ví, že to není vůbec málo.

Gustav Mahler: Symfonie č. 5 cis moll. Hudební nastudování Aleksandar Marković, Filharmonie Brno. 29. května 2015, Janáčkovo divadlo, Brno.

Autor recenze je bývalý ředitel Filharmonie Brno a současný ředitel České filharmonie

Foto Jiří Jelínek

Komentáře

Reagovat
  • Radim Pančocha

    1. červen 2015, 8:10
    Pane Špačku, navrhuji veřejnou sbírku, abyste místo honoráře za své "recenze" měl nějakou korunu navíc na luxusní pobyt na Maledivách. Zasloužíte si odpočinek po vyčerpávající recenzentské práci. S pozdravem Radim Pančocha ( HF JAMU Brno )
  • Jan Vzduchovka ze Špačkova

    31. květen 2015, 9:52
    Pane Špačku neomlouvejte se! Jste jako vždy dokonalý. Jen Váš humor prostě občas hlava "obyčejným" lidem nebere ;-)
  • Petr Pomkla

    30. květen 2015, 22:52
    Díky Bosse, za týden hrajeme dechaři, 15 lidí z BF z Kremeratou na Wienerfestwochen a budeme dávat jako doma v Brünn. Petr
  • Jan Špaček

    30. květen 2015, 12:01
    Milý Davide, je mi trochu protivné školit Tě v základních věcech. Ano, byli jsme každý na jiném koncertě a rozhodně se Ti to nezdá. Není to ani věc náhody, že by to jednou bylo horší a podruhé lepší, nýbrž věc dlouhodobého zlozvyku, který se ani Tobě, ani Tvé nástupkyni nepodařilo posunout byť jen o píď: Páteční reprízy bývají výrazně lepší, než čtvrteční premiéry. Dáváš-li jako odborník v úvodu ke svému podání ostentativně najevo, že je třeba vycházet z předpokladu, že by oba večery měly dopadnout jakž takž stejně, dopouštíš se nepřijatelné manipulace - alespoň já ji nepřijímám. Že hudebníci nedokážou zahrát napoprvé zdaleka tak dobře, jako napodruhé, svědčí o mnohém, nedostatečným nebo neefektivním zkoušením počínaje a skutečností, že mnoho hráčů mezi generálkou a koncertem chodí na pivo, konče. Jsem si ovšem jistý, že se jedná o jev, který u berlínských, vídeňských ani chicagských filharmoniků nenajdeš. Aspoň jsem rád, žes měl, třebas (a třeba ne) i zásluhou mého kritického textu v pátek podstatně lepší zkušenost. Schopnost hráčů jít do sebe se cení a nemám důvod nevěřit Tvým poznatkům z páteční reprízy. Když jsem ještě chodíval na koncerty orchestru Filharmonie výhradně pro vlastní potěšení, vybíral jsem vždy pátek. Nyní krom potěchy ještě čas od času recenzuji pro portál Brno město hudby (díky Bohu za něj), proto musím volit čtvrtky. Je to škoda především pro mě, na druhou stranu se kvůli tomu orchestr třebas naučí být připraven už na čtvrtek. Na tento problém jsem Tě upozorňoval záhy pro Tvém nástupu do funkce ředitele Filharmonie Brno, kdy orchestr vystupoval pod taktovkou Petra Altrichtera v nějakém Mahlerovi, tuším že třetí symfonii (starší sezóny nejsou na webu Filharmonie k dispozici - hanba - a výroční zprávy na webu města také ne - také hanba). Byl jsem tehdy přítomen ve čtvtek, kdy se orchestr prakticky rozpadal a o některé nástupy se hráči raději ani nepokoušeli, i v pátek, kdy se vše povedlo velice pěkně. Tys měl s Honzou Žemlou nějaké služební cestování a přijeli jste až v pátek. Zářili jste nad orchestrem nadšením a moje připomínka předchozího večera Vám nijak nekazila radost. Znělo to ode mě velmi nepravděpodobně, ale bylo to tak. Nedokážu přijmout ani Tvoji představu, že dokonalé, tedy skvělé, působivé, fascinující a nadšení budící provedení (ani já nejsem pouhý registrátor chyb a kiksů, jak mezi řádky naznačuješ - a hlídej především pestrost své vlastní skladby nároků), je výhradní doménou předních světových orchestrů. Možná by ses vedle hledání dokonalosti měl více soustředit na věci (orchestry, dirigenty, skladby...) okrajové, zvláštní a unikátní. Nadchnout má možnost prakticky kterýkoliv orchestr, amatérské nevyjímaje, a je zřejmé, že tomu brněnskému se to i často daří. Nezáleží to jen na tom, jak moc je to které těleso přední nebo zadní. František Kříž je vyřešen. Vilému Veverkovi bezeporu nechybí vitalita ani náboj, dokáže nadchnout a v mnoha případech to ve svých textech také zdůrazňuji. Pokora i dynamická kázeň mu ale naopak chybějí, a to dlouhodobě. Přiznám se, že mi to na něm příliš nevadí, ale na čtvrtečním koncertě v jednom místě, snad ve třetí větě, dával do svého sóla tolik forze, že mu začala kolísat intonace. On je fascinující i v těchto momentech, ale na zvláštní pochvalu to nebylo a na výtku to bylo příliš marginální. Mikuláš Koska byl vcelku dobře připraven i ve čtvrtek, ale v úvodu scherza došlo k naprostému rozhození souhry, zřejmě vinou Koskova vymístění dopředu před orchestr. Dost se divím, že po čtvrteční zkušenosti dirigent pro páteční reprízu nezvolil jistotu v podobě tradičního umístění sóla ve skupině. Skupina bicích byla kompaktní jen průměrně a rozhodně nebyla živá. Vůbec jsem nepochopil výměnu špičkového tympánisty Lukáše Krejčího za náhradníka (snad to byl Radek Tomášek) v rozporu s oznámeným obsazením - snad zranění nebo jiná indispozice? Tomášek měl znamenitou techniku, ale je zcela bez charismatu a jako hlavní tympánista by ještě musel uzrát v osobnost. Tympánista bez sebevědomí je jako modelka bez předních zubů. Rozhodně Ti neupírám právo mým slovům nevěřit a velmi chválím Tvoji vzornou loajalitu k současnému i minulému svěřenému orchestru a vzácnou empatii k profesi orchestrálního hráče. Přesto bys měl jejich obhajobu stavět na pevnějších základech, než že chybovat je lidské, že chybují i ti "přední" a že každodenní provoz je náročný - oni sami by si to od Tebe zasloužili. Především ale nejde jen o chyby, a kdyby to byl strhující projev, nemusí o chyby jít vůbec. Jako kritického zástupce publika mě vždy dost rozčilovaly četné zprávy o tom, jak se dirigent Marković s orchestrem nemusí a jak ho hráči nesnášejí. I když to může být pro vnitřní chod orchestru důležité, pro mě jako pro posluchače jsou důležité profesionální návyky, kdy se dílčí osobní nesoulad nesmí promítnout do výsledků práce. Jak již řečeno, na zkoušce a na pódiu to prostě musí být, jako když hoří dům a všichni hasí naplno. Profesionální umění je snem mnoha generací amatérů - lidí, kteří hudbu milovali a chtěli ji pozvednout na vyšší úroveň. Třeba Bedřicha Smetany. Profesionálové si prostě nesmějí dovolit být v něčem nedostateční nebo polovičatí. Už kvůli těm generacím, které na zavedení jejich profesionálního statu tvrdě pracovali a bojovali za něj.
    zobraz vše (8)
    • Jan Špaček

      30. červenec 2015, 0:11
      Davide, já tedy pominu banální věci, jako že se shodnout můžeme a nemusíme nebo že se premiéra koncertu od reprízy může lišit hodně nebo málo. A cením si Tvé ochoty k dialogu. Už ale prosím nepiš o zdrcující kritice a raději napiš, co tedy s mým textem není v pořádku. S odstupem dvou měsíců jsem tu objevil spoustu reakcí, znovu jsem si jej přečetl a neměnil bych na něm ani čárku. Trvám na tom, že je to psáno věcně, fakticky a informativně, a očekávám faktické připomínky. Zdrcující byl především výkon orchestru, což se sice snažíš vyvrátit vlastní zkušeností z jiného koncertu, nicméně by alespoň některá z potrefených hus mohla zvážit myšlenku, že se recenze píší na základě konkrétního koncertu a jeho kvalit a nikoliv podle nálady, zásluh, jiné akce, politické situace..., a už vůbec se nepíší z přesvědčení, že je hra v orchestru vlastně hrozně obtížná a nepřátelů mnoho, a proto bychom měli hudebníky jen a jen chválit (což mimochodem v případě orchestru Filharmonie Brno v posledních letech převážně a po zásluze činím). /// Tvé zmínce o frustraci moc nerozumím. Ve Filharmonii je mnoho dobrého, ale také mnoho mizerného, neprofesionálního a ostudného. Myslíš tím, že o takových věcech mám mlčet v momentě, kdy se naplno vyjeví? V čem je prosímpěkně tato kritika subjektivní? To jako člověk, který seděl vedle mě, slyšel jiný koncert? /// Mám rád hudbu, mám rád brněnský orchestr i každého jeho hudebníka zvlášť, mám rád i brněnské publikum, a to v úhrnu i jednotlivě. Právě proto jim nebudu lhát. Jsem zástupce hudební veřejnosti, která má nárok na určitý standard koncertů, a usiluji především o její důvěru. Nemůžu proto v pozici recenzenta vystupovat jako kamoš lidí z orchestru. Není to snadné a já bych se taky raději se všemi muzikanty kamarádil. To, k čemu se mě snažíš přimět, je, abych přestal psát. Někteří kolegové už to raději udělali. Dokud ale píšu, tak s osobní zárukou přímosti, pravdivosti, nezávislosti, a ovšem také smysluplnosti. Kritika se navíc primárně píše pro publikum a čtenáře, nikoliv pro hudebníky, kteří na rozdíl od kritiky rozhodně subjektivní jsou, i když to někteří nechápou. Kritické texty zkrátka nemohou sloužit jako jako motivátor či drtič hudebníků a ani je tak nemůžeš chápat. Problém je spíš v tom, že hudebníci jsou demotivovaní v mnohem větším rozsahu a z jiných důvodů. A myslím, že mi křivdíš, motivace se z toho textu dá vykřesat mnoho, orchestr ale musí mít své Jágry, kteří burcují a nadchnou. /// Lidé v brněnské filharmonii, a to nejen hudebníci, občas svojí prací ohrožují především sami sebe. To nemůžeš přišít někomu, kdo si toho všimne a napíše o tom. Takhle to svého času chápal i dirigent Mácal a kvůli jedné kritice, tuším od pana Málka, mimochodem velmi přesné, rezignoval - a byl proto všem pro smích. /// Za Tvá slova nicméně děkuji a zavazuji se o nich přemýšlet.
    • Jan Špaček

      30. červenec 2015, 0:14
      Lucie: O tom všem dobře vím. Podmínky ke zkoušení i k velkým koncertům jsou dlouhodobě nevyhovující, ale pro orchestr jakožto instituci pohodlné, a proto se nijak alespoň provizorně neřeší. Místo toho slýcháme, že to řešit nejde.

Dále si přečtěte

Symfonie Gustava Mahlera představují nejvyšší a nejkomplexnější symfonickou interpretační metu i riziko. V Brně včera selhal orchestr jako celek i mnoho jeho jednotlivců, odcházející šéfdirigent, dramaturgie i management.  více

Filharmonie Brno vstoupí po prázdninách do své jubilejní šedesáté sezóny, podle vlastních slov tak učiní s pěti šéfdirigenty. Za tímto slovním tajtrlíkováním na efekt se v pozadí skrývá skutečnost, že nebude mít žádného. Aleksandar Marković po šesti letech odchází, protože mu končí smlouva, a nový šéfdirigent není na obzoru.  více





Propojení, jednota, rozjímání – těmito slovy lze popsat hudební večer v režii Schola Gregoriana Pragensis pod vedením Davida Ebena a varhaníka Tomáše Thona, který se včera uskutečnil v rámci Velikonočního festivalu duchovní hudby v brněnském Kostele sv. Tomáše. Nejen zpěv gregoriánského chorálu, ale také díla skladatele Petra Ebena (1929–2007) na hodinu zvukově a barevně opanovala i oživila chrámový prostor.  více

Koncertem s názvem Ensemble Inégal: Zelenka včera v kostele sv. Janů zahájil 31. ročník Velikonočního festivalu duchovní hudby, tentokrát s přízviskem Terroir. Toto napůl záhadné slovo, které se s oblibou používá v souvislosti s vínem, pochází z latinského označení pro zemi, půdu a nese v sobě souhrn všech vlivů, zejména pak přírodních podmínek konkrétního místa na zde pěstované rostliny. Tento výraz je tedy metonymicky přenesená na program letošního ročníku VFDH, neboť se skládá výhradně z děl tuzemských autorů, čímž doplňuje probíhající Rok české hudbyvíce

Největší doménou Filharmonie Brno je bezesporu pořádání koncertů klasické hudby. Přesto se občas pod její hlavičkou odehraje koncert, který se tomuto okruhu vymyká a naláká i posluchače, kterým je bližší spíše hudba populární, zejména jazzová. Jednou z těchto akcí byl recitál klavíristy Bojana Z, který se odehrál v úterý 19. března v sále Besedního domu.  více

Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více

Pro čtvrtý abonentní koncert cyklu Filharmonie doma, který se odehrál 14. března v Besedním domě a nesl označení Mozartiana, zvolila Filharmonie Brno, tentokrát pod vedením česko-japonského dirigenta Chuheie Iwasakiho, čtyři skladby z 18.–20. století. Tato díla dramaturgicky spojuje buď přímo vznik v období klasicismu nebo inspirace hudebními postupy pro toto období typickými. Jako sólistka se v první polovině koncertu představila flétnistka Martina Venc Matušínskávíce

Druhou zastávkou krátkého česko-německého turné klavírního tria Neues Klaviertrio Dresden se stal 6. března v 16 hodin koncertní sál Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění. V celkem čtyřech městech (Praha, Brno, Lipsko a Drážďany) zazněl program složený ze světových premiér dvou českých a dvou německých skladatelů.  více

Steven Johnston je skotský písničkář, který v poslední době používá pseudonym Damask Rose. Stejně se jmenuje i album které v roce 2022 natočil v Brně s producenty Pavlem Šmídem a Vojtěchem Svatošem. Se stejným producentským týmem nyní pracuje na druhém albu.  více

Roky zakončené číslicí 4 jsou pro českou kulturu důležitým symbolem. Nejinak je tomu i letos, kdy si v rámci Roku české hudby 2024 připomínáme významná výročí spjatá s některými kulturními institucemi a řadou jmen známých hudebních skladatelů a umělců. Tím nejskloňovanějším je bezesporu Bedřich Smetana (1824–1884), u něhož si připomínáme hned dvě jubilea – dvě stě let od narození a sto čtyřicet let od úmrtí. K oslavám se samozřejmě připojila i Filharmonie Brno, která připravila pro diváky dva koncerty s názvem Smetana 200 konané 29. února a 1. března v Janáčkově divadle. Recenze se pojí s prvním z nich. Orchestr vystoupil pod taktovkou švýcarského dirigenta Michaela Tabachnika a mimo jiné doprovodil mladého tuzemského klavíristu Marka Kozáka. Program se však nevztahoval pouze ke tvorbě Bedřicha Smetany, naopak dal vyniknout kontextu autorovy doby skrze díla Ferenze Lizsta a Richarda Wagnera.  více

Čtyřicetidenní postní doba, v níž se právě nacházíme, značí pro většinu z nás přípravu slavení Velikonoc. Tento čas představuje příležitost k vlastnímu zamyšlení a ztišení v podobě modliteb. Sbor Ensemble Versus se mimo jiné věnuje duchovní a liturgické hudbě, pro letošní postní období si připravil ojedinělý komponovaný večer, jenž se uskutečnil ve středu 28. února v kostele sv. Augustina. Propracovanost a výjimečnost koncertu se propisovala nejen do pěveckých čísel, ale také do improvizací olomouckého varhaníka Karla Martínka a režie Kateřiny Křivánkovévíce

Koncerty Brno Contemporary Orchestra (BCO) lze jen stěží označit za tradiční. Jsou ale vystoupení, která se i tomuto vymykají a hranici ještě posouvají. Takovým byl úterní koncert pojmenovaný Ministerstvo pravdy: vyprávění o hudbě, která neumí budovat lepší zítřky. BCO pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra provedlo v budově bývalého OV KSČ tři kompozice na první pohled odlišné přesto propojené. Před začátkem programu posluchači vyslechli hlavní rozhlasové zpravodajství z 26. února 1974. U pamětníků tento krok mohl vyvolat lehce nahořklou nostalgii, pro mladší šlo o krásnou ukázku vysílání v období těžké normalizace.  více

Přihodilo se vám někdy, že jste byli přítomni události a už v jejím průběhu jste si uvědomili, že se stáváte součástí historického okamžiku? Tento povznášející pocit jsem už znala, a proto mám radost, že jsem ho mohla prožít znovu na koncertě s názvem Na pomezí žánrů, který se konal 23. února v HaDivadle. U příležitosti 102. výročí narození rozhlasového barda Jaromíra Nečase a jako úvodní koncert oslav 100 let vysílání ho uspořádal Český rozhlas Brno v čele s folklorním dramaturgem Jaroslavem Kneislem.  více

Když se zmíní cembalo, většina lidí si představí hudbu starou, zejména barokní. Ač se zdálo, že cembalu po vynálezu kladívkového klavíru odzvonilo, mnozí autoři hudby 20. století pochopili, že se jedná o nástroj, který má sice jiné zvukové vlastnosti než piano, je však stále nástrojem plnohodnotným. Pravdivost této teze se ve čtvrtek 22. února v Besedním domě pokusila dokázat Filharmonie Brno pod vedením německého dirigenta Alexandera Liebreicha. Spolu s věhlasným cembalistou Mahanem Esfahanim provedla tři skladby 20. století, které cembalo postavily do tří různých rolí.  více

Diversní jaro v roce 2024 započalo prvním orchestrálním koncertem Ensemble Opera Diversa pod taktovkou dirigenta Patrika Červáka konaným v Domě pánů z Kunštátu v úterý 20. února. Dramaturgický koncept inspirovaný mýtickými náměty z oblasti antiky, ale také fantazijního světa spisovatele a filologa Johna Ronalda Reuela Tolkiena, netradičně podpořil i improvizovaný videoart tvůrce Tomáše Hrůzy. Sólově za doprovodu orchestru vystoupil kytarista Vít Dvořáčekvíce

Také Filharmonie Brno v čele se šéfdirigentem Dennisem Russellem Daviesem se letos přidává k oslavám Roku české hudby. V Janáčkově divadle se včera uskutečnil koncert věnovaný vokálně-instrumentálním dílům dvou exilových skladatelů rozdílných epoch – Antonína Rejchy (1770–1836) a Jana Nováka (1921–1984). V rámci večera se představili Český filharmonický sbor Brno pod vedením sbormistra Petra FialyMartina Janková (soprán), Pavla Vykopalová (mezzosoprán), Aleš Briscein (tenor) a Jiří Brückler (bas).  více

Pondělním koncertem Africa calls Europe byl v sále Konventu Milosrdných bratří zahájen XXI. ročník cyklu Barbara Maria Willi uvádí... Jak název večera napovídá, divákům bylo předvedeno propojení evropských a (nejen) afrických vlivů. O tento zajímavý dramaturgický počin se postaralo londýnské flétnové kvarteto i Flautisti ve složení Jitka KonečnáDoris KitzmantelIlona Veselovská a Monika Wimberger Devátá, ke kterému se v několika skladbách připojil perkusionista Jakub Kupčík. V první polovině večera nejdříve zazněla díla z renesanční a barokní epochy, ve druhé pak kompozice soudobých autorů.  více

Nejčtenější

Kritika

Propojení, jednota, rozjímání – těmito slovy lze popsat hudební večer v režii Schola Gregoriana Pragensis pod vedením Davida Ebena a varhaníka Tomáše Thona, který se včera uskutečnil v rámci Velikonočního festivalu duchovní hudby v brněnském Kostele sv. Tomáše. Nejen zpěv gregoriánského chorálu, ale také díla skladatele Petra Ebena (1929–2007) na hodinu zvukově a barevně opanovala i oživila chrámový prostor.  více