Mansurjanovo Requiem vs. Bachovy kantáty

Mansurjanovo Requiem vs. Bachovy kantáty

Stylově rozkročený je abonentský cyklus Filharmonie doma II „Klasicky i moderně“ už v názvu a dramaturgický plán staví na uvádění hudby starších období do souvislostí s hudbou (post)moderní. Po zahajovacím koncertu abonmá, na kterém si posluchači mohli vychutnat díla Antonína Dvořáka a Laurie Anderson vedle sebe, na koncertech 23. a 24. ledna pořadatelé postavili skladby vzdálené bezmála tři století. První polovina večera patřila kantátám Liebster Jesu, mein Verlangen a Also hat Gott die Welt geliebt Johanna Sebastiana Bacha, ta druhá pak Requiem nejvýznamnějšího současného arménského skladatele Tigrana Mansurjana, který byl provedení přítomen. Ve všech skladbách vystoupili sopranistka Anja Petersen a barytonista Andrew Redmond, kteří stanuli také u premiéry Mansurjanova díla v roce 2011, a sbor Czech Ensemble Baroque Choir pod vedením Terezy Válkové. Koncert řídil Alexander Liebreich, na jehož objednávku bylo pro Mnichovský komorní orchestr a berlínský sbor RIAS toto Requiem zkomponováno. Společně s Anjou Petersen a Andrewem Redmondem nahrál Alexander Liebreich v minulém roce Requiem pro ECM Records. Výsledný nosič byl nominován nejen na cenu Grammy, ale obdržel také prestižní International Classical Music Award.

Bachovy kantáty, kterými večer začínal, pocházejí z let 1725 a 1726, tedy z doby, kdy skladatel působil jako kantor v lipském kostele sv. Tomáše a kdy se tomuto žánru věnoval nejintenzivněji. Provedení obou kantát bylo dle programové poznámky vedeno snahou o přiblížení se tzv. poučené interpretaci, byť na moderní nástroje. To samo o sobě je chvályhodné a bylo zřejmé, že se hudebníci jinému interpretačnímu paradigmatu skutečně snaží vyjít vstříc. Často (a někdy až nadbytečně) propírané vibrato tu bylo uměřené a hráči cílili k dosažení zvuku, který je soudobým orchestrálním tělesům z pochopitelných důvodů cizí. Výtečná byla kupříkladu hra koncertního mistra Pavla Wallingera v árii Hier in meines Vaters Stätte z kantáty Liebster Jesu, mein Verlangen. Houslista našel veskrze muzikální rovnováhu mezi soudobým přístupem a barokní interpretací. Jednalo se o povedenou syntézu hudebních přístupů. Působivá byla také violoncella doprovázející sopránovou árii Mein gläubiges Herze z kantáty Also hat Gott die Welt geliebt. Zde se však jeden z problematických aspektů podobných pokusů projevil nejvíce – zvuk barokních violoncell je zkrátka jiný, méně kulatý a hladký, ostřejší a zvonivější. Přihlédneme-li navíc k faktu, že Bach psal rytmický doprovod původně pro violoncello piccollo, které má tón ještě o něco drsnější, nebylo divu, že hlas Anji Petersen zůstal jaksi nepřirozeně osamocen nad bublajícím doprovodem moderních violoncell. O dalších nástrojích, které náhle nedosahovaly svého plného (současného!) potenciálu ani nemluvě. Snad pouze výtečný sbor Czech Ensemble Baroque Choir dokázal občas zahladit hluší místa, která tu a tam vznikala. Na jeho skutečné zazáření bylo však nutno posečkat do druhé poloviny večera. Kdyby – podle mého – Bach komponoval s dnešním zvukem nástrojů v mysli, výsledek by byl na mnoha místech značně odlišný. Nic z toho však není chyba či vina hudebníků. Instrumentalisté se snažili, aby hudba zněla co nejpřirozeněji a nejvyváženěji, avšak současné nástroje si s Bachovou hudbou – alespoň tedy v tomto kontextu a v těchto konkrétních případech – příliš nerozumějí.

Ačkoliv abonentský cyklus Filharmonie doma II „Klasicky i moderně“ nabízí většinou neotřelou dramaturgii, pozoruhodně stavící mosty mezi díly, která by jinak bok po boku jen stěží zazněla, v některých případech mají skladby tak málo společného, že místo mostů mezi nimi zůstává pouze hluboká a nepřekročitelná propast. Včerejší koncert byl bohužel spíše druhou variantou, přestože byly obě poloviny interpretačně zvládnuté velmi dobře. Koneckonců: marmeládu si také nemažeme na salám. Měl-li být jednotícím konceptem fakt, že obě díla jsou duchovního charakteru, nabízely se jistě hudebně schůdnější alternativy, které by patřičně Mansurjanovo Requiem uvedly.

Potemnělý sál, který náhle vytvořil intimní atmosféru, ještě více zvýraznil změnu hudebního paradigmatu. Křehká, niterní, subtilní a melancholicky tesklivá hudba…Všemi těmito přívlastky lze oceňované dílo arménského skladatele charakterizovat. Ani jedno z nich však není schopno zachytit až hodinářsky jemnou práci s detailem, kterou Mansurjan ruku v ruce s Liebreichem, Anjou Petersen, Andrewem Redmondem, sborem Czech Ensemble Baroque Choir a orchestrem Filharmonie Brno na koncertě v Besedním domě předvedli. Hned z prvních pár taktů bylo zřejmé, jak velkou kontrolu nad svými hlasy zpěváci z Czech Ensemble Baroque Choir mají. I to nejjemnější pianissimo neztrácelo nic z intonační a rytmické přesnosti, preciznosti dikce či dynamické vyrovnanosti napříč všemi hlasy.

Některé rytmické úseky navíc nebyly vůbec jednoduché, zvláště ve zvolené dynamice. Na jiných místech zpěvní hlasy opustily mírnou dynamiku a v souladu s vedením melodie takřka připomínaly žesťové nástroje. Také smyčcový orchestr brněnské filharmonie předvedl více než chvályhodný výkon a držel se i v rytmicky náročných a intonačně vyhrocených okamžicích. Perfektní zvládnutí dynamiky – navíc velmi jemně odstupňované – celou interpretaci zvedlo ještě o stupeň výše. Pěvecké výkony obou sólistů podtrhly na vybraných místech ty nejintimnější okamžiky Mansurjanova Requiem. Výtečné frázování Anjy Petersen a její práce s dechem a dikcí byla okouzlující především tam, kde její melodická linka nejvíce vycházela z původní arménské hudby. Náhlá crescenda a decrescenda oživovaly melodii přirozenou spontaneitou. Zpěv Andrewa Redmonda vycházel mnohem více z evropské hudební tradice, což však zcela korespondovalo s jemu svěřenou melodií. Kupříkladu melodický pokles na slovu tuba v části Tuba mirum připomínal Mozartovo Requiem. Hudebně nejpestřejší momenty se vyskytovaly právě v těch chvílích, kdy mezi sebou obě hudební tradice vedly mírný a přátelský dialog s křehkým podbarvením sboru. Největší zásluhu na celkovém hudebním uchopení má především sám dirigent Alexander Liebreich, který evidentně zná partituru do nejmenších detailů. A právě těm drobnostem dával ve svém nastudování nejvíce vyniknout s pečlivostí až (v dobrém slova smyslu!) pedantickou.

Druhý koncert abonentního cyklu „Klasicky i moderně“ nabídl dva zcela odlišné světy v oblouku tří věků. Ačkoliv obě poloviny působily jako prvky zcela cizorodé, svoji kvalitu nezapřely. Vrcholem večera a nepopsatelným niterným zážitkem bylo nicméně Requiem Tigrana Mansurjana, které by i samo o sobě bylo důvodem k návštěvě Besedního domu. Ještě dnes mají zájemci možnost vyslechnout jednu z nejoslavovanějších skladeb posledních desíti let. To s přítomností samotného skladatele a pod taktovou dirigenta, který dílo hudbymilovným posluchačům představil vůbec poprvé.

JOHANN SEBASTIAN BACH

Kantáta č. 32 „Liebster Jesu, mein Verlangen“

Kantáta č. 68 „Also hat Gott die Welt geliebt“

TIGRAN MANSURIAN

Requiem, česká premiéra

 

Anja Petersen soprán

Andrew Redmond baryton

Czech Ensemble Baroque Choir (sbormistryně Tereza Válková)

Filharmonie Brno

dirigent Alexander Liebreich

čtvrtek 23. ledna 2020

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Jedno starší – pravda, ne úplně typické – album skupiny Květy začínalo slovy: „Nejtišší kapela na světě tak, aby nerušila sousedy.“ To nejnovější, nazvané trochu záhadně Květy Květy, začíná textem: „Řítíme se do tmy tou největší rychlostí.“ Dá se něco vyvozovat z toho, že kapela kolem Martina E. Kyšperského v nejpomalejším roce, v době lockdownu, přišla s nejrychlejším a možná s nejenergičtějším albem za svou kariéru? Nebo je důležitější, že přes veškerý tlak, který z Květů Květů coby kolektivní práce vyvěrá, jde vlastně o velmi samotářskou a intimní desku?  více

Sedmý rok své oficiální existence završil brněnský bigband Cotatcha Orchestra dlouho připravovaným debutovým albem autorských skladeb tří komponistů – většinou z pera pianisty Martina Konvičky, s mírným přispěním Jiřího Levíčka a bandleadera Jiřího Kotači. Název Bigbandová elektronika/Bigband Electronics naznačuje, že skladby překračují čistě jazzový rámec směrem k různým nadžánrovým fúzím, ale pevné mantinely tím rozhodně nevymezuje.  více

Tomáš Kytnar, šéf brněnského klubu Stará Pekárna a kapelník skupiny Tady To Máš, léta zhudebňoval slovenské texty. Několik svých alb postavil na poezii současných slovenských básníků Judity Kaššovicové a Erika Ondrejičky. Na otázku, jestli se českým textům vyhýbá záměrně, v rozhovoru pro Brno – Město hudby v roce 2013 odpověděl: „Opravdu trochu přemýšlím o češtině, ale nějak systematicky hledat nebo si dávat inzerát rozhodně nebudu. Jako slovenští básníci vlastně přišli ke mně, musí cestou náhody přijít i ti čeští, nebo ne?“ Uplynulo sedm let. Kytnar od té doby se svou skupinou vydal „slovenská“ alba Srdiečka tiché a Krajina diamantov a… letos přichází změna. Novinka Ryba Květovoň propojila Kytnarův typický skladatelský rukopis s českou poezií Bogdana Trojaka.  více

Poetický název Květy nevadnoucí za sebou skrývá prozatím poslední vydavatelský počin Jiřího Plocka. Kompilační CD oslavuje čtvrtstoletí od vzniku moravské folklorní řady v jeho vydavatelství GNOSIS BRNO. Jde o čtrnáct alb, která vznikala mezi lety 1995 až 2005.  A nejsou to alba ledajaká. Nadšení a cit Jiřího Plocka pro píseň je nesporný, z nahrávek však dýchá mnohem víc. Jde například o zápal samotných zpěváků, který Jiří Plocek během natáčení rozdmýchával, nechal je hrát a zpívat podle jejich vůle a nálady. Musím zdůraznit také samotný výběr interpretů. Jména jsou to dnes již opravdu ikonická – František Okénka, Zdeněk Kašpar, Karel Rajmic, Vlasta Grycová, Jiřina Miklošková a mnozí další. Někteří z nich už bohužel opustili tento svět. Jiní, které na albu slyšíme jako nadané děti, sami už vychovávají další generace zpěváků, například Tomáš Beníček. Záměrně zmiňuji zpěváky, samotné album je i po hudební stránce kvalitní. Všechny písně jsou však přednášeny výjimečnými interprety. I to jim v duchu živé lidové tradice dodává jedinečnost.  více

Dva roky po monotematickém albu Bleděmodré město, za které získala nominaci na žánrového Anděla, vydala brněnská skupina Nevermore & Kosmonaut novinku se záhadným názvem XCR-9. Více prozrazuje podtitul Písně do rakety. Zatímco na minulém albu jsme se s Michalem Šimíčkem a jeho kapelou procházeli ulicemi města Brna, tentokrát nás písničkář, který léta používá přezdívku Kosmonaut, bere na fiktivní cestu do vesmíru.  více

O albu Folk Swings brněnského B-Side Bandu se na sociálních sítích živě diskutuje. Může si big band dovolit hrát „posvátné“ písně českého folku? A co když s ním tyto skladby zpívají přímo jejich autoři jako Jaromír Nohavica, Vlasta Redl nebo Slávek Janoušek? Jenže zatímco oni snad mohli do úprav mluvit, Karel Kryl, Zuzana Navarová nebo Wabi Ryvola úpravy svých písní už okomentovat nemohli… O tom, jak album vznikalo, proč zní Ryvolova Tereza jako kubánský tanec, proč Radek Pastrňák na albu zpívá neznámou píseň a nikoli Františka a proč je Podvod Honzy Nedvěda instrumentální, jsme hovořili s členy orchestru Petrem Kovaříkem a Pavlem Zlámalem. Právě oni totiž pro toto album vytvořili nové aranžmá známých i méně známých folkových písní.  více

Tiché lodi není kapela, ale projekt v Brně žijícího kytaristy a písničkáře Reného Müllera. Zatímco své předchozí album Časy vody (2015) nahrál ještě ve dvojici s Romanem Cipískem Cermanem, svým někdejším spoluhráčem z kapely Hynkovy zámky, na novince se Müller prezentuje úplně sám – jako autor hudby i textů, kytarista i zpěvák nebo – v jeho případě přesněji – vypravěč.  více

Brněnský písničkář s nejkratším vlastním jménem stál donedávna v čele bluesové kapely The Weathermakers. Vedl také efemerní trampské uskupení The Honzíci. To hlavní, čím přitahuje pozornost – vedle kytar a dalších nástrojů, které vyrábí pod značkou Red Bird – je však jeho sólová autorská tvorba. Po vyzrálém debutu Město (2018) se nyní přihlásil s novinkou Potom. V textech jde opět až na dřeň, své osobní problémy dokázal přetavit do nadčasových příběhů a mimořádných básnických obratů. A i když ve většině skladeb opustil bluesovou formu, svou esencí je nahrávka, na které se jako producent opět podílel Martin Kyšperský, bluesová až až.  více

Před nedávnem se v knihkupectvích objevila útlá kniha, na jejímž černobílém přebalu je fotografie hudebníka, redaktora, vydavatele a také jejího autora Jiřího Plocka. Poetický ale hlavně výstižný název Zápisky potulného lidopisce odkazuje nejen na jeho dráhu folklorního redaktora a muzikanta, ale přeneseně také poukazuje na jeho náturu.  více

Ten, koho na předchozím albu brněnské skupiny Budoár Staré dámy (Sůl, 2017) zaujala úvodní výrazná píseň se surrealistickým textem Z ježatých hor, může zajásat. Před třemi lety teprve počínající spolupráce se současným básníkem Luborem Kasalem nyní vyústila v celé album jeho zhudebněných textů. Písně na novince Kostřičky však spojuje ještě jeden charakteristický rukopis: produkce a aranžérský vklad multiinstrumentalisty Tomáše Vtípila.  více

Závěrečný koncert festivalu Janáček Brno 2020 sliboval velkolepé finále. Janáčkovo divadlo mělo hostit Bamberské symfoniky s jejich šéfdirigentem a brněnským rodákem Jakubem Hrůšou. Když se protivirová opatření rozjela naplno, zdálo se, že večer s díly Leoše Janáčka a Richarda Strausse bude muset být zrušen a konec festivalu vyšumí do ztracena. Bamberští symfonikové se však koncertu vzdát nechtěli, a tak společně s organizátory festivalu připravili živý stream nezměněného programu přímo z koncertní síně v Bamberku. V české premiéře zazněla Velká suita z opery Příhody lišky Bystroušky v dirigentově úpravě, druhou polovinou programu se stala Alpská symfonie Richarda Strausse.  více

Mezinárodní festival Janáček Brno 2020 včerejší maďarské představení opery Salome od Richarda Strausse promptně nahradil. Národní divadlo Brno namísto zrušeného hostování nabídlo koncertní program pod prostým názvem Orchestr Janáčkovy opery. Posluchači tak po dlouhé době mohli spatřit hráče, kteří za normálních okolností zůstávají skryti v orchestřišti. Kromě orchestru, který řídil dirigent Robert Kružík, vystoupili také houslista Josef Špaček a klavírista Miroslav Sekera. Program sestával příznačně pouze z děl Leoše Janáčka, a poněvadž původně plánovaná představení se již ve stále se zpřísňujícím karanténním prostředí nepodaří inscenovat, představoval večer na půdě Janáčkova divadla rozloučení s festivalem jako takovým. Posledním živým koncertem festivalu Janáček Brno 2020 je ještě dnešní vystoupení Filharmonie Brno v bazilice Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně.  více

Nedělní odpoledne se neslo ve znamení dalšího z koncertů festivalu Janáček Brno 2020. Prostor v Mozartově sále Reduty dostala hudba komorní v podání souboru Josef Suk Piano Quartet. Tento (rokem založení i věkovým složením) mladý ansámbl si pro návštěvu Brna přichystal skutečně krásný a rozmanitý program. S odpovídajícím nasazením jej také divákům představil.  více

Festival Janáček Brno 2020 patří mezi kulturní podniky, která současné i nastupující restrikce zasáhly nejvíce. Prestižní operní festival zažívá krušné časy. Než omezení zítra propuknou naplno, organizátorům se o víkendu ještě dvakrát podařilo uvést jednu z nejslavnějších oper Leoše Janáčka Její pastorkyňu. Festival původně plánovanou reprízu předsunul z pondělka na dnešek, aby se vyhnul vládním zákazům. Návštěvníci Janáčkova divadla si tak mohli užít operu, která stála u zrodu autorova celosvětového úspěchu, tentokrát v režii ředitele Národního divadla Brno Martina Glasera. Scénu navrhl Pavel Borák a kostýmy připravila Markéta Sládečková. V roli marnotratného a nestálého Števy vystoupil Richard Samek, jeho prchlivého nevlastního bratra a protivníka v lásce Lacu ztvárnil Peter Berger. Nešťastnou Jenůfu hrála a zpívala Pavla Vykopalová a její nevlastní matku, přísnou Kostelničku Karita Mattila. Představení řídil a nastudoval Marko Ivanović.  více

Hrubá hudba se ve svém krátkém, ani ne ročním životě stala fenoménem. Projekt Jiřího Hradila s jeho kapelou Lesní zvěř a Horňáckou muzikou Petra Mičky opěvují kritici, nutí však k přemýšlení i milovníky folkloru, obohacuje klubovou scénu a vyprodává sály. Nejinak se tomu stalo také předposlední zářijový večer v brněnském Kabinetu múz. A to i přes přísná hygienická opatření: povinnost sedět na židlích a dalších omezeních. Jednalo se již o druhý vyprodaný koncert této fúze ve stejném klubu. První se uskutečnil v únoru a byl zároveň křtem alba. Koncerty byly však velmi odlišné a je na nich dokonale vidět, jak se kvůli známým důvodům změnila situace.  více

Nejčtenější

Kritika

Závěrečný koncert festivalu Janáček Brno 2020 sliboval velkolepé finále. Janáčkovo divadlo mělo hostit Bamberské symfoniky s jejich šéfdirigentem a brněnským rodákem Jakubem Hrůšou. Když se protivirová opatření rozjela naplno, zdálo se, že večer s díly Leoše Janáčka a Richarda Strausse bude muset být zrušen a konec festivalu vyšumí do ztracena. Bamberští symfonikové se však koncertu vzdát nechtěli, a tak společně s organizátory festivalu připravili živý stream nezměněného programu přímo z koncertní síně v Bamberku. V české premiéře zazněla Velká suita z opery Příhody lišky Bystroušky v dirigentově úpravě, druhou polovinou programu se stala Alpská symfonie Richarda Strausse.  více