Mansurjanovo Requiem vs. Bachovy kantáty

Mansurjanovo Requiem vs. Bachovy kantáty

Stylově rozkročený je abonentský cyklus Filharmonie doma II „Klasicky i moderně“ už v názvu a dramaturgický plán staví na uvádění hudby starších období do souvislostí s hudbou (post)moderní. Po zahajovacím koncertu abonmá, na kterém si posluchači mohli vychutnat díla Antonína Dvořáka a Laurie Anderson vedle sebe, na koncertech 23. a 24. ledna pořadatelé postavili skladby vzdálené bezmála tři století. První polovina večera patřila kantátám Liebster Jesu, mein Verlangen a Also hat Gott die Welt geliebt Johanna Sebastiana Bacha, ta druhá pak Requiem nejvýznamnějšího současného arménského skladatele Tigrana Mansurjana, který byl provedení přítomen. Ve všech skladbách vystoupili sopranistka Anja Petersen a barytonista Andrew Redmond, kteří stanuli také u premiéry Mansurjanova díla v roce 2011, a sbor Czech Ensemble Baroque Choir pod vedením Terezy Válkové. Koncert řídil Alexander Liebreich, na jehož objednávku bylo pro Mnichovský komorní orchestr a berlínský sbor RIAS toto Requiem zkomponováno. Společně s Anjou Petersen a Andrewem Redmondem nahrál Alexander Liebreich v minulém roce Requiem pro ECM Records. Výsledný nosič byl nominován nejen na cenu Grammy, ale obdržel také prestižní International Classical Music Award.

Bachovy kantáty, kterými večer začínal, pocházejí z let 1725 a 1726, tedy z doby, kdy skladatel působil jako kantor v lipském kostele sv. Tomáše a kdy se tomuto žánru věnoval nejintenzivněji. Provedení obou kantát bylo dle programové poznámky vedeno snahou o přiblížení se tzv. poučené interpretaci, byť na moderní nástroje. To samo o sobě je chvályhodné a bylo zřejmé, že se hudebníci jinému interpretačnímu paradigmatu skutečně snaží vyjít vstříc. Často (a někdy až nadbytečně) propírané vibrato tu bylo uměřené a hráči cílili k dosažení zvuku, který je soudobým orchestrálním tělesům z pochopitelných důvodů cizí. Výtečná byla kupříkladu hra koncertního mistra Pavla Wallingera v árii Hier in meines Vaters Stätte z kantáty Liebster Jesu, mein Verlangen. Houslista našel veskrze muzikální rovnováhu mezi soudobým přístupem a barokní interpretací. Jednalo se o povedenou syntézu hudebních přístupů. Působivá byla také violoncella doprovázející sopránovou árii Mein gläubiges Herze z kantáty Also hat Gott die Welt geliebt. Zde se však jeden z problematických aspektů podobných pokusů projevil nejvíce – zvuk barokních violoncell je zkrátka jiný, méně kulatý a hladký, ostřejší a zvonivější. Přihlédneme-li navíc k faktu, že Bach psal rytmický doprovod původně pro violoncello piccollo, které má tón ještě o něco drsnější, nebylo divu, že hlas Anji Petersen zůstal jaksi nepřirozeně osamocen nad bublajícím doprovodem moderních violoncell. O dalších nástrojích, které náhle nedosahovaly svého plného (současného!) potenciálu ani nemluvě. Snad pouze výtečný sbor Czech Ensemble Baroque Choir dokázal občas zahladit hluší místa, která tu a tam vznikala. Na jeho skutečné zazáření bylo však nutno posečkat do druhé poloviny večera. Kdyby – podle mého – Bach komponoval s dnešním zvukem nástrojů v mysli, výsledek by byl na mnoha místech značně odlišný. Nic z toho však není chyba či vina hudebníků. Instrumentalisté se snažili, aby hudba zněla co nejpřirozeněji a nejvyváženěji, avšak současné nástroje si s Bachovou hudbou – alespoň tedy v tomto kontextu a v těchto konkrétních případech – příliš nerozumějí.

Ačkoliv abonentský cyklus Filharmonie doma II „Klasicky i moderně“ nabízí většinou neotřelou dramaturgii, pozoruhodně stavící mosty mezi díly, která by jinak bok po boku jen stěží zazněla, v některých případech mají skladby tak málo společného, že místo mostů mezi nimi zůstává pouze hluboká a nepřekročitelná propast. Včerejší koncert byl bohužel spíše druhou variantou, přestože byly obě poloviny interpretačně zvládnuté velmi dobře. Koneckonců: marmeládu si také nemažeme na salám. Měl-li být jednotícím konceptem fakt, že obě díla jsou duchovního charakteru, nabízely se jistě hudebně schůdnější alternativy, které by patřičně Mansurjanovo Requiem uvedly.

Potemnělý sál, který náhle vytvořil intimní atmosféru, ještě více zvýraznil změnu hudebního paradigmatu. Křehká, niterní, subtilní a melancholicky tesklivá hudba…Všemi těmito přívlastky lze oceňované dílo arménského skladatele charakterizovat. Ani jedno z nich však není schopno zachytit až hodinářsky jemnou práci s detailem, kterou Mansurjan ruku v ruce s Liebreichem, Anjou Petersen, Andrewem Redmondem, sborem Czech Ensemble Baroque Choir a orchestrem Filharmonie Brno na koncertě v Besedním domě předvedli. Hned z prvních pár taktů bylo zřejmé, jak velkou kontrolu nad svými hlasy zpěváci z Czech Ensemble Baroque Choir mají. I to nejjemnější pianissimo neztrácelo nic z intonační a rytmické přesnosti, preciznosti dikce či dynamické vyrovnanosti napříč všemi hlasy.

Některé rytmické úseky navíc nebyly vůbec jednoduché, zvláště ve zvolené dynamice. Na jiných místech zpěvní hlasy opustily mírnou dynamiku a v souladu s vedením melodie takřka připomínaly žesťové nástroje. Také smyčcový orchestr brněnské filharmonie předvedl více než chvályhodný výkon a držel se i v rytmicky náročných a intonačně vyhrocených okamžicích. Perfektní zvládnutí dynamiky – navíc velmi jemně odstupňované – celou interpretaci zvedlo ještě o stupeň výše. Pěvecké výkony obou sólistů podtrhly na vybraných místech ty nejintimnější okamžiky Mansurjanova Requiem. Výtečné frázování Anjy Petersen a její práce s dechem a dikcí byla okouzlující především tam, kde její melodická linka nejvíce vycházela z původní arménské hudby. Náhlá crescenda a decrescenda oživovaly melodii přirozenou spontaneitou. Zpěv Andrewa Redmonda vycházel mnohem více z evropské hudební tradice, což však zcela korespondovalo s jemu svěřenou melodií. Kupříkladu melodický pokles na slovu tuba v části Tuba mirum připomínal Mozartovo Requiem. Hudebně nejpestřejší momenty se vyskytovaly právě v těch chvílích, kdy mezi sebou obě hudební tradice vedly mírný a přátelský dialog s křehkým podbarvením sboru. Největší zásluhu na celkovém hudebním uchopení má především sám dirigent Alexander Liebreich, který evidentně zná partituru do nejmenších detailů. A právě těm drobnostem dával ve svém nastudování nejvíce vyniknout s pečlivostí až (v dobrém slova smyslu!) pedantickou.

Druhý koncert abonentního cyklu „Klasicky i moderně“ nabídl dva zcela odlišné světy v oblouku tří věků. Ačkoliv obě poloviny působily jako prvky zcela cizorodé, svoji kvalitu nezapřely. Vrcholem večera a nepopsatelným niterným zážitkem bylo nicméně Requiem Tigrana Mansurjana, které by i samo o sobě bylo důvodem k návštěvě Besedního domu. Ještě dnes mají zájemci možnost vyslechnout jednu z nejoslavovanějších skladeb posledních desíti let. To s přítomností samotného skladatele a pod taktovou dirigenta, který dílo hudbymilovným posluchačům představil vůbec poprvé.

JOHANN SEBASTIAN BACH

Kantáta č. 32 „Liebster Jesu, mein Verlangen“

Kantáta č. 68 „Also hat Gott die Welt geliebt“

TIGRAN MANSURIAN

Requiem, česká premiéra

 

Anja Petersen soprán

Andrew Redmond baryton

Czech Ensemble Baroque Choir (sbormistryně Tereza Válková)

Filharmonie Brno

dirigent Alexander Liebreich

čtvrtek 23. ledna 2020

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

V Křišťálovém sále Staré radnice pořádalo hudební těleso Ensemble Opera Diversa svůj poslední předprázdninový koncert. Tentokrát však nevystoupili kmenoví hudebníci ansámblu, ale klavíristka Kristýna Znamenáčková, s jejíž energickou a technicky brilantní hrou se posluchači jmenovaného souboru mohli seznámit již na zatím posledním albu tělesa titulovaném prostě Jan Novák, Vol. 3. Náplní úterního koncertu však nebyla tvorba Jana Nováka – Kristýna Znamenáčková představila díla přecházející od impresionistických nálad, přes dravé jazzové rytmy až k vycizelovanému hudebnímu jazyku 60. let. Pojítkem autorů se stala hudebními směry a nápady přetékající Paříž – právě zde se setkali Ježek s Martinů, Mompou a Koechlin.  více

Těsně před vypuknutím koronavirové krize vydala brněnská skupina Plum Dumplings nové album. Na rozdíl od oficiálního debutu L’épitaphe des papillons (2014), nazpívaného francouzsky, skupina tentokrát vsadila na české texty. Hovoříme se zpěvačkou, která si říká Adéla Polka.  více

Brněnský zpěvák, skladatel a klávesista Oldřich Veselý zemřel v lednu 2018. V únoru 2019 se v sále Semilasso konal 10. Brněnský Beatfest, věnovaný jeho památce. A o rok později vyšel na CD pod názvem Malý princ záznam z tohoto koncertu, doplněný několika bonusy.  více

Dvacátého čtvrtého května letošního roku, pět dní před dvaadevadesátými narozeninami, odešla na věčnost paní Anna Kománková – a s ní rovněž velice rozsáhlý zpěvník (nejen) javornických a horňáckých balad, který nosila v hlavě. Kteroukoliv píseň uchovanou v paměti dokázala osobitým, nenapodobitelným způsobem interpretovat. Celý život pečovala o vzácný odkaz, tedy dědictví po předcích – o to zajímavěji, že stovky mnohdy komplikovaných nápěvů a mnoho desítek slok a variant balad si nezapisovala, ale všechny znala zpaměti. I po devadesátce, kdy už jí nesloužilo zdraví a veřejně nevystupovala, zůstávala v kontaktu s Javornickým ženským sborem, který oživila a dlouhá léta vedla. Nikdy se nikam nevnucovala, a přitom z dovedností svých předků hodně uměla: kromě zpěvu (desítek nápěvů z kancionálu a stovek lidových písní) byla výbornou vyšívačkou: Každou součástku kroje, který nosila, si ušila a vyšila vlastnoručně.  více

V sále Konventu Milosrdných bratří uzavřel soubor Brno Contemporary Orchestra pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra svoji devátou sezonu koncertem nazvaným Con certo: s jistotou nebo s čertem?. Program uvedl díla ve světě současné klasické hudby již zavedených autorů Alexeje Frieda, Olgy Neuwirth a György Ligetiho, jehož koncert pro housle provedl s orchestrem houslový virtuóz Milan Paľa.  více

Hudební pohádku O statečném kováři nasadilo jako letošní novinku svého open air festivalu na Biskupském dvoře Městské divadlo Brno. V pondělí měla oficiální odloženou premiéru. Pod úchvatnými kulisami brněnské katedrály vznikla inscenace, která si malé i velké diváky získá jadrnou muzikou Petra Ulrycha, svojí prostou poetikou, hravou divadelností a také jednoduše, ale působivě stavěnou atmosférou.  více

Každému, kdo měl donedávna co do činění s českomoravskou scénou folk a country, se při vyslovení jména Jiří moravský Brabec (1955-2018) vybaví nepřehlédnutelná postava mohutného vousáče, silný hlas a nevyčerpatelný zdroj informací se záviděníhodným přehledem nejen o jmenovaném hudebním žánru. Řeč je o složité, ale právem respektované osobnosti, která uměla překvapit znalostmi v celé řadě odvětví, ale také sebeironickým humorem i nečekanou tělesnou obratností. Bohužel, naposledy udivil okolí náhlým odchodem a to pár dnů před svými třiašedesátými narozeninami v červnu 2018, takřka nepovšimnut veřejnoprávními médii, pro která tolik let pracoval.  více

Po trojici koncertů, které posluchačům v rámci komorního minicyklu Konec streamu. Hrajeme zase živě! připravila Filharmonie Brno, se v pátek uskutečnil závěrečný večer nejen tohoto neobvyklého projektu, ale prakticky vzato celé sezóny 2019/2020. Po violoncellové sekci s harfou, harfě s kontrabasem a po bicích nástrojích s projekcí a tancem rozeznělo sál Besedního domu mnohem tradičnější obsazení v podobě smyčcového kvarteta. To samo o sobě ničemu nevadí, ostatně právě smyčcová kvarteta zaujímají v rámci evropské hudební tradice zvláštní místo a v průběhu více než dvou a půl století vzniklo od dob „Papa“ Haydna až po současnost impozantní množství kvalitní hudební literatury. Rozhodně si členové smyčcových kvartet nemohou stěžovat na nedostatek zajímavých děl určených pro jejich obsazení, jako tomu tu a tam bývá u jiných komorních těles. Hudebníci Marie Pšenicová (housle), Jan Rybka (housle), Petr Pšenica (viola) a Lukáš Svoboda (violoncello) však šli (ať již z vlastní, či cizí iniciativy) zcela jinou cestou. Samotná dramaturgie koncertu připomínala spíše zkoušku na blížící se svatební sezónu než závěrečný koncert cyklu, který má uzavřít ročník 2019/2020 i Besední dům.  více

Po úspěšném vystoupení violoncellové sekce s harfou včera dala Filharmonie Brno v nově vzniklém minicyklu Konec streamu. Hrajeme zase živě! prostor ještě komornějšímu obsazení. Ve středu 27. května měli posluchači možnost navštívit koncert manželské dvojice Ivany Švestkové (harfa) a Marka Švestky (kontrabas). Program sestával nejen ze skladeb určených přímo pro tyto nástroje, ale podobně jako v případě zahajovacího koncertu v této sérii zazněly také úpravy více či méně známých děl světové hudební literatury.  více

Devátý a zároveň poslední díl ze seriálu Průvodce Brno – město hudby UNESCO nese podtitul Electro, beat, multimediavíce

Jsou tomu již takřka tři měsíce, co pandemie koronaviru vtrhla do České republiky, otřásla národní ekonomikou, školstvím i kulturou; bezohledně devalvovala měnu, poslala děti do improvizovaných domácích lavic a pozavírala galerie, divadla, operní domy i hudební sály. Od té doby jsme si museli zvyknout na proměnlivá vládní nařízení, ale také na jistý kulturní půst. Streamovaná videa nezahnala hlad a ani sebelepší nahrávky neutišily žízeň. V posledním květnovém týdnu se společenský i kulturní život opatrně probouzí k životu; otevírají se také dveře brněnského Besedního domu, kde ve čtyřech dnech soubor odehraje celkem osm koncertů. V nově vzniklém komorním „minicyklu“ Konec streamu. Hrajeme zase živě! nabízí Filharmonie Brno koncerty s podnázvy: Cellisté & harfaHarfa & kontrabas duoBicisté & projekce a Smyčcové kvarteto. Prvně jmenovaný se v pondělní podvečer dokonce dočkal nezvyklé předpremiéry, když hudebníci brněnské filharmonie usedli na střeše tržnice na Zelném trhu. Se stejným programem také včera odpoledne zahájili violoncellisté v čele s koncertním mistrem Pavlem Šabackým a harfenistka Dominika Svozilová poslední sérii koncertů v Besedním domě v této nešťastné sezoně.  více

Po Velikonocích se na sociálních sítích a v médiích objevilo oficiální prohlášení, které každému milovníkovi folkloru pokazilo den. Folklorní festival ve Strážnici se letos neuskuteční. Důvody jsou všem dobře známé. Včera začala další vlna koronavirového rozvolňování a my jsme si nejen proto povídali s ředitelem Národního ústavu lidové kultury (NÚLK) ve Strážnici Martinem Šimšou. Je tedy opravdu důvod ke smutku? Na co se můžeme v nejbližší době těšit? A kdy je nejlepší doba navštívit zámecký park a strážnické muzeum v přírodě? Nejen na tyto otázky následující rozhovor odpoví.  více

Krátce po natočení svého minulého alba I’m Glad I Met You absolvovala brněnská bluesová kapela cestu do severního Mississippi, na místa, kde se blues stále ještě hraje jako lidová hudba na zápražích a o nedělních piknicích. Že během pobytu vznikl materiál na dvě nová alba, prozradil kytarista Jan Švihálek loni v rozhovoru pro náš web. „Bude to skvělá nahrávka, moc se na to těším,“ sliboval. První ze dvou avízovaných desek je nyní na světě.  více

Osmý díl ze seriálu Průvodce Brno – město hudby UNESCO nese podtitul Spojení průseremvíce

Nejčtenější

Kritika

V Křišťálovém sále Staré radnice pořádalo hudební těleso Ensemble Opera Diversa svůj poslední předprázdninový koncert. Tentokrát však nevystoupili kmenoví hudebníci ansámblu, ale klavíristka Kristýna Znamenáčková, s jejíž energickou a technicky brilantní hrou se posluchači jmenovaného souboru mohli seznámit již na zatím posledním albu tělesa titulovaném prostě Jan Novák, Vol. 3. Náplní úterního koncertu však nebyla tvorba Jana Nováka – Kristýna Znamenáčková představila díla přecházející od impresionistických nálad, přes dravé jazzové rytmy až k vycizelovanému hudebnímu jazyku 60. let. Pojítkem autorů se stala hudebními směry a nápady přetékající Paříž – právě zde se setkali Ježek s Martinů, Mompou a Koechlin.  více