Mansurjanovo Requiem vs. Bachovy kantáty

Mansurjanovo Requiem vs. Bachovy kantáty

Stylově rozkročený je abonentský cyklus Filharmonie doma II „Klasicky i moderně“ už v názvu a dramaturgický plán staví na uvádění hudby starších období do souvislostí s hudbou (post)moderní. Po zahajovacím koncertu abonmá, na kterém si posluchači mohli vychutnat díla Antonína Dvořáka a Laurie Anderson vedle sebe, na koncertech 23. a 24. ledna pořadatelé postavili skladby vzdálené bezmála tři století. První polovina večera patřila kantátám Liebster Jesu, mein Verlangen a Also hat Gott die Welt geliebt Johanna Sebastiana Bacha, ta druhá pak Requiem nejvýznamnějšího současného arménského skladatele Tigrana Mansurjana, který byl provedení přítomen. Ve všech skladbách vystoupili sopranistka Anja Petersen a barytonista Andrew Redmond, kteří stanuli také u premiéry Mansurjanova díla v roce 2011, a sbor Czech Ensemble Baroque Choir pod vedením Terezy Válkové. Koncert řídil Alexander Liebreich, na jehož objednávku bylo pro Mnichovský komorní orchestr a berlínský sbor RIAS toto Requiem zkomponováno. Společně s Anjou Petersen a Andrewem Redmondem nahrál Alexander Liebreich v minulém roce Requiem pro ECM Records. Výsledný nosič byl nominován nejen na cenu Grammy, ale obdržel také prestižní International Classical Music Award.

Bachovy kantáty, kterými večer začínal, pocházejí z let 1725 a 1726, tedy z doby, kdy skladatel působil jako kantor v lipském kostele sv. Tomáše a kdy se tomuto žánru věnoval nejintenzivněji. Provedení obou kantát bylo dle programové poznámky vedeno snahou o přiblížení se tzv. poučené interpretaci, byť na moderní nástroje. To samo o sobě je chvályhodné a bylo zřejmé, že se hudebníci jinému interpretačnímu paradigmatu skutečně snaží vyjít vstříc. Často (a někdy až nadbytečně) propírané vibrato tu bylo uměřené a hráči cílili k dosažení zvuku, který je soudobým orchestrálním tělesům z pochopitelných důvodů cizí. Výtečná byla kupříkladu hra koncertního mistra Pavla Wallingera v árii Hier in meines Vaters Stätte z kantáty Liebster Jesu, mein Verlangen. Houslista našel veskrze muzikální rovnováhu mezi soudobým přístupem a barokní interpretací. Jednalo se o povedenou syntézu hudebních přístupů. Působivá byla také violoncella doprovázející sopránovou árii Mein gläubiges Herze z kantáty Also hat Gott die Welt geliebt. Zde se však jeden z problematických aspektů podobných pokusů projevil nejvíce – zvuk barokních violoncell je zkrátka jiný, méně kulatý a hladký, ostřejší a zvonivější. Přihlédneme-li navíc k faktu, že Bach psal rytmický doprovod původně pro violoncello piccollo, které má tón ještě o něco drsnější, nebylo divu, že hlas Anji Petersen zůstal jaksi nepřirozeně osamocen nad bublajícím doprovodem moderních violoncell. O dalších nástrojích, které náhle nedosahovaly svého plného (současného!) potenciálu ani nemluvě. Snad pouze výtečný sbor Czech Ensemble Baroque Choir dokázal občas zahladit hluší místa, která tu a tam vznikala. Na jeho skutečné zazáření bylo však nutno posečkat do druhé poloviny večera. Kdyby – podle mého – Bach komponoval s dnešním zvukem nástrojů v mysli, výsledek by byl na mnoha místech značně odlišný. Nic z toho však není chyba či vina hudebníků. Instrumentalisté se snažili, aby hudba zněla co nejpřirozeněji a nejvyváženěji, avšak současné nástroje si s Bachovou hudbou – alespoň tedy v tomto kontextu a v těchto konkrétních případech – příliš nerozumějí.

Ačkoliv abonentský cyklus Filharmonie doma II „Klasicky i moderně“ nabízí většinou neotřelou dramaturgii, pozoruhodně stavící mosty mezi díly, která by jinak bok po boku jen stěží zazněla, v některých případech mají skladby tak málo společného, že místo mostů mezi nimi zůstává pouze hluboká a nepřekročitelná propast. Včerejší koncert byl bohužel spíše druhou variantou, přestože byly obě poloviny interpretačně zvládnuté velmi dobře. Koneckonců: marmeládu si také nemažeme na salám. Měl-li být jednotícím konceptem fakt, že obě díla jsou duchovního charakteru, nabízely se jistě hudebně schůdnější alternativy, které by patřičně Mansurjanovo Requiem uvedly.

Potemnělý sál, který náhle vytvořil intimní atmosféru, ještě více zvýraznil změnu hudebního paradigmatu. Křehká, niterní, subtilní a melancholicky tesklivá hudba…Všemi těmito přívlastky lze oceňované dílo arménského skladatele charakterizovat. Ani jedno z nich však není schopno zachytit až hodinářsky jemnou práci s detailem, kterou Mansurjan ruku v ruce s Liebreichem, Anjou Petersen, Andrewem Redmondem, sborem Czech Ensemble Baroque Choir a orchestrem Filharmonie Brno na koncertě v Besedním domě předvedli. Hned z prvních pár taktů bylo zřejmé, jak velkou kontrolu nad svými hlasy zpěváci z Czech Ensemble Baroque Choir mají. I to nejjemnější pianissimo neztrácelo nic z intonační a rytmické přesnosti, preciznosti dikce či dynamické vyrovnanosti napříč všemi hlasy.

Některé rytmické úseky navíc nebyly vůbec jednoduché, zvláště ve zvolené dynamice. Na jiných místech zpěvní hlasy opustily mírnou dynamiku a v souladu s vedením melodie takřka připomínaly žesťové nástroje. Také smyčcový orchestr brněnské filharmonie předvedl více než chvályhodný výkon a držel se i v rytmicky náročných a intonačně vyhrocených okamžicích. Perfektní zvládnutí dynamiky – navíc velmi jemně odstupňované – celou interpretaci zvedlo ještě o stupeň výše. Pěvecké výkony obou sólistů podtrhly na vybraných místech ty nejintimnější okamžiky Mansurjanova Requiem. Výtečné frázování Anjy Petersen a její práce s dechem a dikcí byla okouzlující především tam, kde její melodická linka nejvíce vycházela z původní arménské hudby. Náhlá crescenda a decrescenda oživovaly melodii přirozenou spontaneitou. Zpěv Andrewa Redmonda vycházel mnohem více z evropské hudební tradice, což však zcela korespondovalo s jemu svěřenou melodií. Kupříkladu melodický pokles na slovu tuba v části Tuba mirum připomínal Mozartovo Requiem. Hudebně nejpestřejší momenty se vyskytovaly právě v těch chvílích, kdy mezi sebou obě hudební tradice vedly mírný a přátelský dialog s křehkým podbarvením sboru. Největší zásluhu na celkovém hudebním uchopení má především sám dirigent Alexander Liebreich, který evidentně zná partituru do nejmenších detailů. A právě těm drobnostem dával ve svém nastudování nejvíce vyniknout s pečlivostí až (v dobrém slova smyslu!) pedantickou.

Druhý koncert abonentního cyklu „Klasicky i moderně“ nabídl dva zcela odlišné světy v oblouku tří věků. Ačkoliv obě poloviny působily jako prvky zcela cizorodé, svoji kvalitu nezapřely. Vrcholem večera a nepopsatelným niterným zážitkem bylo nicméně Requiem Tigrana Mansurjana, které by i samo o sobě bylo důvodem k návštěvě Besedního domu. Ještě dnes mají zájemci možnost vyslechnout jednu z nejoslavovanějších skladeb posledních desíti let. To s přítomností samotného skladatele a pod taktovou dirigenta, který dílo hudbymilovným posluchačům představil vůbec poprvé.

JOHANN SEBASTIAN BACH

Kantáta č. 32 „Liebster Jesu, mein Verlangen“

Kantáta č. 68 „Also hat Gott die Welt geliebt“

TIGRAN MANSURIAN

Requiem, česká premiéra

 

Anja Petersen soprán

Andrew Redmond baryton

Czech Ensemble Baroque Choir (sbormistryně Tereza Válková)

Filharmonie Brno

dirigent Alexander Liebreich

čtvrtek 23. ledna 2020

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Zpěvačka Lizz Wright se narodila v roce 1980 v rodině pastora. Od dětství měla blízko ke gospelové hudbě, zpívala ve sboru a později si zamilovala i další původně afromaerické hudební žánry včetně soulu, blues a jazzu. Zatímco v listopadu 2019 vystoupila v Šumperku na festivalu Blues Alive se svou vlastní kapelou, v Brně ji doprovodí Filharmonie Brno a trio pražských jazzmanů (David Dorůžka – kytara, Tomáš Baroš – kontrabas, Daniel Šoltis – bicí). Koncert se koná 3. května v Janáčkově divadle a je součástí festivalu JAZZFESTBRNO 2020.  více

V pátek 14. února se v brněnském Sono centru odehrál žánrově pestrý festival, který byl současně oslavou tří dekád činnosti tří vydavatelských větví, které si spojujeme s původním jednoduchým názvem Indies Records. V průběhu let se vydavatelství Indies Records rozdělilo na tři subjekty se třemi svébytnými edičními katalogy – Indies MG, Indies Scope a Indies Happy Trails, za nimiž stojí vydavatelské osobnosti Miloš Gruber, Milan Páleš a Jaromír Kratochvíl.  více

Evolet je umělecké jméno v Brně usazené slovenské písničkářky a vystudované psycholožky Evy Jurčákové. Její první veřejnou hudební aktivitou bylo trio Soundno, na které později navázala několika fázemi projektu, který si už říkal také Evolet. Bylo to nejprve duo s kytaristou Jurajem Serišem, poté krátce větší spíše příležitostné uskupení s výrazným ženským prvkem (vedle Evy v ní zpívaly Hana Voříšková a Hana Fatamorgana), až nakonec vznikla plnohodnotná kapela, v níž autorku písní doprovázejí tři zkušení brněnští hráči: Martin Kyšperský (zde především baskytara plus další nástroje), Antonín Koutný (kytara) a Jakub Kočička (bicí).  více

Osudová komedie, třetí díl hudební trilogie či fantasy muzikál. Těmito přívlastky vymezují inscenátoři nový autorský kus Ráj z dílny dvojice Zdenek Merta a Stanislav Moša. Jejich už deváté společné dílo na poli hudebního divadla mělo včera premiéru na velké scéně Městského divadla Brno. Výsledek budí rozpaky.  více

Pro operní soubor Národního divadla Brno vzniklo autorské dílo režiséra, libretisty a scénografa Davida Radoka a skladatele, ale i šéfdirigenta operního souboru Marka Ivanoviće. Včera premiérovaná opera Monument vypráví příběh sochaře Otakara Švece (1892–1955), jehož návrh se stal v roce 1955 předobrazem Stalinova pomníku na Letné. V titulních rolích se v Janáčkově divadle uvedli: Stanislav Sem (Sochař), Markéta Cukrová (Manželka), Roman Hoza (Kolega) a Ondřej Koplík (Ministr kultury). Sólové party doplňovaly operní sbor, Český akademický sbor a Dětský sbor Brno. Orchestr Janáčkovy opery řídil autor hudby Marko Ivanović.  více

Hudební vydavatelství Indies oslaví na den přesně 14. února 2020 v brněnském Sono Centru úctyhodných třicet let od svého založení. Na dvou pódiích zahraje tucet kapel a na programu je i několik opravdu unikátních koncertů. Na vše, co tomuto jedinečnému podniku v podobě firmy i slavnostního večera předcházelo, vzpomíná zakladatel Indies Milan Páleš.  více

Violoncellista Josef Klíč, koncertní mistr Janáčkova divadla v Brně, má vedle klasické hudby blízko také k undergroundu, spolupracuje s básníky a napsal několik zásadních skladeb na pomezí soudobé a alternativní hudby. Jeho nové sólové album Josef Klíč & His One Man Cello Squad obsahuje písně beze slov, což je, jak Klíč podotkl v loňském rozhovoru pro náš server, forma, „která existovala už v době renesance“. A vysvětluje: „Píseň beze slov je skladba, do které si můžeš dosadit text. Má nějakou melodii a ty si na ni dokážeš text sám pro sebe zazpívat. Musí to tedy být skladba s nosnou melodií.“  více

Další den po mocném zážitku z provedení Requiem arménského skladatele Tigrana Mansurjana jsem měl možnost potkat i jejího stvořitele. Křehká, jemná a upřímná hudba mně tak předznamenávala jejího autora, se kterým jsem strávil několik vzácných chvil v ředitelském salónku brněnského Besedního domu ve velmi přátelském rozhovoru.  více

Vydá-li kapela nové album po deseti letech a nazve je Dej si čas, zavání to sympatickou sebeironií. Jenže co je to deset let proti prodlevám u jiných kapel, jejich fanoušci na novinku čekali osmnáct (AG Flek) nebo dokonce třicet let (Progres 2). U Mošen to prý bylo navíc tak, že nové album začalo vznikat už před pár lety, ale skupina na ně chtěla zařadit některé úplně nové písně, které potřeboval docvičit a docizelovat.  více

Ten večer byl nejen slavnostní, mimořádně obsazený, ale zejména v mnoha optikách hodnotný, přínosný i významný. Nablýskané baletní gala souboru Národního divadla Brno včera v Janáčkově divadle totiž ukázalo mnoho důležitých věcí. Jednak se galakoncert odkázal k úctyhodnému stému výročí baletního souboru v Brně, dále představil město jako respektované ohnisko tanečního umění, kam neváhají přijet největší hvězdy současnosti. A  konečně: v této prvoligové konkurenci obstál i domácí soubor, který se poměřil s evropskou špičkou. Připočtěte k tomu ještě opravdu bouřící nabitý sál Janáčkovy opery čili přes tisícovku spokojených diváků a výše avizované umělecké zisky jsou završené.  více

Stylově rozkročený je abonentský cyklus Filharmonie doma II „Klasicky i moderně“ už v názvu a dramaturgický plán staví na uvádění hudby starších období do souvislostí s hudbou (post)moderní. Po zahajovacím koncertu abonmá, na kterém si posluchači mohli vychutnat díla Antonína Dvořáka a Laurie Anderson vedle sebe, na koncertech 23. a 24. ledna pořadatelé postavili skladby vzdálené bezmála tři století. První polovina večera patřila kantátám Liebster Jesu, mein Verlangen a Also hat Gott die Welt geliebt Johanna Sebastiana Bacha, ta druhá pak Requiem nejvýznamnějšího současného arménského skladatele Tigrana Mansurjana, který byl provedení přítomen. Ve všech skladbách vystoupili sopranistka Anja Petersen a barytonista Andrew Redmond, kteří stanuli také u premiéry Mansurjanova díla v roce 2011, a sbor Czech Ensemble Baroque Choir pod vedením Terezy Válkové. Koncert řídil Alexander Liebreich, na jehož objednávku bylo pro Mnichovský komorní orchestr a berlínský sbor RIAS toto Requiem zkomponováno. Společně s Anjou Petersen a Andrewem Redmondem nahrál Alexander Liebreich v minulém roce Requiem pro ECM Records. Výsledný nosič byl nominován nejen na cenu Grammy, ale obdržel také prestižní International Classical Music Award.  více

Jurovi Hradilovi se před několika lety stal zázrak. Tento vyznavač elektronické nu jazzové alternativy přijel do zvlněné karpatské krajiny kamsi na pomezí Moravy a Slovenska a uslyšel píseň, jednu, dvě, stovky. Nebyla to rozostřená ozvěna starých časů, ale jasný tón horňácké písničky.  více

Třetí koncert abonentního cyklu Filharmonie Brno Doma I nazvaný Z Nové Říše do světa včera představil v Besedním domě tvorbu autorů, které pojí společný původ v Nové Říši i skutečnost, že jsou jejich díla v koncertních sálech dosud uváděna velmi zřídka. Jako klíčový bod vzácného programu se měl podle původního plánu představit koncertní mistr České filharmonie Jiří Vodička – role sólového houslisty a hráčského středobodu večera se však po ohlášení Vodičkovy indispozice s předstihem pouhých dvou dní ujal houslový virtuos Milan Paľa. Skladby novoříšských rodáků Jana Nováka a Antonína a Pavla Vranických řídil stálý dirigent Janáčkovy opery Robert Kružík.  více

Původně mělo jít o třetí část projektu YM, v jehož rámci jednotliví členové skupiny Květy natáčejí sólové desky různých žánrů a kolegové z kapely je doprovázejí. Po Lorenzových hoších Martina Kyšperského ve stylu country a po elektronickém Japonci Aleše Pilgra vyšlo žánrově těžko zařaditelné Solárium Ondřeje Kyase. Jako sólová deska, s epizodní účastí Aleše Pilgra a bez hráčského vkladu Martina Kyšperského.  více

Malý hudební klub Ponava V Brně je již několik let znám svou velmi kvalitní hudební produkcí. Místy se v jeho rozmanitém programu objevují také folklorní projekty. Ve čtvrtek zde vystoupilo duo známého multiinstrumentalisty Mariana Friedla a lašské zpěvačky Sabriny Pasičnyk.  více

Nejčtenější

Kritika

Osudová komedie, třetí díl hudební trilogie či fantasy muzikál. Těmito přívlastky vymezují inscenátoři nový autorský kus Ráj z dílny dvojice Zdenek Merta a Stanislav Moša. Jejich už deváté společné dílo na poli hudebního divadla mělo včera premiéru na velké scéně Městského divadla Brno. Výsledek budí rozpaky.  více