Mansurjanovo Requiem vs. Bachovy kantáty

Mansurjanovo Requiem vs. Bachovy kantáty

Stylově rozkročený je abonentský cyklus Filharmonie doma II „Klasicky i moderně“ už v názvu a dramaturgický plán staví na uvádění hudby starších období do souvislostí s hudbou (post)moderní. Po zahajovacím koncertu abonmá, na kterém si posluchači mohli vychutnat díla Antonína Dvořáka a Laurie Anderson vedle sebe, na koncertech 23. a 24. ledna pořadatelé postavili skladby vzdálené bezmála tři století. První polovina večera patřila kantátám Liebster Jesu, mein Verlangen a Also hat Gott die Welt geliebt Johanna Sebastiana Bacha, ta druhá pak Requiem nejvýznamnějšího současného arménského skladatele Tigrana Mansurjana, který byl provedení přítomen. Ve všech skladbách vystoupili sopranistka Anja Petersen a barytonista Andrew Redmond, kteří stanuli také u premiéry Mansurjanova díla v roce 2011, a sbor Czech Ensemble Baroque Choir pod vedením Terezy Válkové. Koncert řídil Alexander Liebreich, na jehož objednávku bylo pro Mnichovský komorní orchestr a berlínský sbor RIAS toto Requiem zkomponováno. Společně s Anjou Petersen a Andrewem Redmondem nahrál Alexander Liebreich v minulém roce Requiem pro ECM Records. Výsledný nosič byl nominován nejen na cenu Grammy, ale obdržel také prestižní International Classical Music Award.

Bachovy kantáty, kterými večer začínal, pocházejí z let 1725 a 1726, tedy z doby, kdy skladatel působil jako kantor v lipském kostele sv. Tomáše a kdy se tomuto žánru věnoval nejintenzivněji. Provedení obou kantát bylo dle programové poznámky vedeno snahou o přiblížení se tzv. poučené interpretaci, byť na moderní nástroje. To samo o sobě je chvályhodné a bylo zřejmé, že se hudebníci jinému interpretačnímu paradigmatu skutečně snaží vyjít vstříc. Často (a někdy až nadbytečně) propírané vibrato tu bylo uměřené a hráči cílili k dosažení zvuku, který je soudobým orchestrálním tělesům z pochopitelných důvodů cizí. Výtečná byla kupříkladu hra koncertního mistra Pavla Wallingera v árii Hier in meines Vaters Stätte z kantáty Liebster Jesu, mein Verlangen. Houslista našel veskrze muzikální rovnováhu mezi soudobým přístupem a barokní interpretací. Jednalo se o povedenou syntézu hudebních přístupů. Působivá byla také violoncella doprovázející sopránovou árii Mein gläubiges Herze z kantáty Also hat Gott die Welt geliebt. Zde se však jeden z problematických aspektů podobných pokusů projevil nejvíce – zvuk barokních violoncell je zkrátka jiný, méně kulatý a hladký, ostřejší a zvonivější. Přihlédneme-li navíc k faktu, že Bach psal rytmický doprovod původně pro violoncello piccollo, které má tón ještě o něco drsnější, nebylo divu, že hlas Anji Petersen zůstal jaksi nepřirozeně osamocen nad bublajícím doprovodem moderních violoncell. O dalších nástrojích, které náhle nedosahovaly svého plného (současného!) potenciálu ani nemluvě. Snad pouze výtečný sbor Czech Ensemble Baroque Choir dokázal občas zahladit hluší místa, která tu a tam vznikala. Na jeho skutečné zazáření bylo však nutno posečkat do druhé poloviny večera. Kdyby – podle mého – Bach komponoval s dnešním zvukem nástrojů v mysli, výsledek by byl na mnoha místech značně odlišný. Nic z toho však není chyba či vina hudebníků. Instrumentalisté se snažili, aby hudba zněla co nejpřirozeněji a nejvyváženěji, avšak současné nástroje si s Bachovou hudbou – alespoň tedy v tomto kontextu a v těchto konkrétních případech – příliš nerozumějí.

Ačkoliv abonentský cyklus Filharmonie doma II „Klasicky i moderně“ nabízí většinou neotřelou dramaturgii, pozoruhodně stavící mosty mezi díly, která by jinak bok po boku jen stěží zazněla, v některých případech mají skladby tak málo společného, že místo mostů mezi nimi zůstává pouze hluboká a nepřekročitelná propast. Včerejší koncert byl bohužel spíše druhou variantou, přestože byly obě poloviny interpretačně zvládnuté velmi dobře. Koneckonců: marmeládu si také nemažeme na salám. Měl-li být jednotícím konceptem fakt, že obě díla jsou duchovního charakteru, nabízely se jistě hudebně schůdnější alternativy, které by patřičně Mansurjanovo Requiem uvedly.

Potemnělý sál, který náhle vytvořil intimní atmosféru, ještě více zvýraznil změnu hudebního paradigmatu. Křehká, niterní, subtilní a melancholicky tesklivá hudba…Všemi těmito přívlastky lze oceňované dílo arménského skladatele charakterizovat. Ani jedno z nich však není schopno zachytit až hodinářsky jemnou práci s detailem, kterou Mansurjan ruku v ruce s Liebreichem, Anjou Petersen, Andrewem Redmondem, sborem Czech Ensemble Baroque Choir a orchestrem Filharmonie Brno na koncertě v Besedním domě předvedli. Hned z prvních pár taktů bylo zřejmé, jak velkou kontrolu nad svými hlasy zpěváci z Czech Ensemble Baroque Choir mají. I to nejjemnější pianissimo neztrácelo nic z intonační a rytmické přesnosti, preciznosti dikce či dynamické vyrovnanosti napříč všemi hlasy.

Některé rytmické úseky navíc nebyly vůbec jednoduché, zvláště ve zvolené dynamice. Na jiných místech zpěvní hlasy opustily mírnou dynamiku a v souladu s vedením melodie takřka připomínaly žesťové nástroje. Také smyčcový orchestr brněnské filharmonie předvedl více než chvályhodný výkon a držel se i v rytmicky náročných a intonačně vyhrocených okamžicích. Perfektní zvládnutí dynamiky – navíc velmi jemně odstupňované – celou interpretaci zvedlo ještě o stupeň výše. Pěvecké výkony obou sólistů podtrhly na vybraných místech ty nejintimnější okamžiky Mansurjanova Requiem. Výtečné frázování Anjy Petersen a její práce s dechem a dikcí byla okouzlující především tam, kde její melodická linka nejvíce vycházela z původní arménské hudby. Náhlá crescenda a decrescenda oživovaly melodii přirozenou spontaneitou. Zpěv Andrewa Redmonda vycházel mnohem více z evropské hudební tradice, což však zcela korespondovalo s jemu svěřenou melodií. Kupříkladu melodický pokles na slovu tuba v části Tuba mirum připomínal Mozartovo Requiem. Hudebně nejpestřejší momenty se vyskytovaly právě v těch chvílích, kdy mezi sebou obě hudební tradice vedly mírný a přátelský dialog s křehkým podbarvením sboru. Největší zásluhu na celkovém hudebním uchopení má především sám dirigent Alexander Liebreich, který evidentně zná partituru do nejmenších detailů. A právě těm drobnostem dával ve svém nastudování nejvíce vyniknout s pečlivostí až (v dobrém slova smyslu!) pedantickou.

Druhý koncert abonentního cyklu „Klasicky i moderně“ nabídl dva zcela odlišné světy v oblouku tří věků. Ačkoliv obě poloviny působily jako prvky zcela cizorodé, svoji kvalitu nezapřely. Vrcholem večera a nepopsatelným niterným zážitkem bylo nicméně Requiem Tigrana Mansurjana, které by i samo o sobě bylo důvodem k návštěvě Besedního domu. Ještě dnes mají zájemci možnost vyslechnout jednu z nejoslavovanějších skladeb posledních desíti let. To s přítomností samotného skladatele a pod taktovou dirigenta, který dílo hudbymilovným posluchačům představil vůbec poprvé.

JOHANN SEBASTIAN BACH

Kantáta č. 32 „Liebster Jesu, mein Verlangen“

Kantáta č. 68 „Also hat Gott die Welt geliebt“

TIGRAN MANSURIAN

Requiem, česká premiéra

 

Anja Petersen soprán

Andrew Redmond baryton

Czech Ensemble Baroque Choir (sbormistryně Tereza Válková)

Filharmonie Brno

dirigent Alexander Liebreich

čtvrtek 23. ledna 2020

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Ten, koho na předchozím albu brněnské skupiny Budoár Staré dámy (Sůl, 2017) zaujala úvodní výrazná píseň se surrealistickým textem Z ježatých hor, může zajásat. Před třemi lety teprve počínající spolupráce se současným básníkem Luborem Kasalem nyní vyústila v celé album jeho zhudebněných textů. Písně na novince Kostřičky však spojuje ještě jeden charakteristický rukopis: produkce a aranžérský vklad multiinstrumentalisty Tomáše Vtípila.  více

Závěrečný koncert festivalu Janáček Brno 2020 sliboval velkolepé finále. Janáčkovo divadlo mělo hostit Bamberské symfoniky s jejich šéfdirigentem a brněnským rodákem Jakubem Hrůšou. Když se protivirová opatření rozjela naplno, zdálo se, že večer s díly Leoše Janáčka a Richarda Strausse bude muset být zrušen a konec festivalu vyšumí do ztracena. Bamberští symfonikové se však koncertu vzdát nechtěli, a tak společně s organizátory festivalu připravili živý stream nezměněného programu přímo z koncertní síně v Bamberku. V české premiéře zazněla Velká suita z opery Příhody lišky Bystroušky v dirigentově úpravě, druhou polovinou programu se stala Alpská symfonie Richarda Strausse.  více

Mezinárodní festival Janáček Brno 2020 včerejší maďarské představení opery Salome od Richarda Strausse promptně nahradil. Národní divadlo Brno namísto zrušeného hostování nabídlo koncertní program pod prostým názvem Orchestr Janáčkovy opery. Posluchači tak po dlouhé době mohli spatřit hráče, kteří za normálních okolností zůstávají skryti v orchestřišti. Kromě orchestru, který řídil dirigent Robert Kružík, vystoupili také houslista Josef Špaček a klavírista Miroslav Sekera. Program sestával příznačně pouze z děl Leoše Janáčka, a poněvadž původně plánovaná představení se již ve stále se zpřísňujícím karanténním prostředí nepodaří inscenovat, představoval večer na půdě Janáčkova divadla rozloučení s festivalem jako takovým. Posledním živým koncertem festivalu Janáček Brno 2020 je ještě dnešní vystoupení Filharmonie Brno v bazilice Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně.  více

Nedělní odpoledne se neslo ve znamení dalšího z koncertů festivalu Janáček Brno 2020. Prostor v Mozartově sále Reduty dostala hudba komorní v podání souboru Josef Suk Piano Quartet. Tento (rokem založení i věkovým složením) mladý ansámbl si pro návštěvu Brna přichystal skutečně krásný a rozmanitý program. S odpovídajícím nasazením jej také divákům představil.  více

Festival Janáček Brno 2020 patří mezi kulturní podniky, která současné i nastupující restrikce zasáhly nejvíce. Prestižní operní festival zažívá krušné časy. Než omezení zítra propuknou naplno, organizátorům se o víkendu ještě dvakrát podařilo uvést jednu z nejslavnějších oper Leoše Janáčka Její pastorkyňu. Festival původně plánovanou reprízu předsunul z pondělka na dnešek, aby se vyhnul vládním zákazům. Návštěvníci Janáčkova divadla si tak mohli užít operu, která stála u zrodu autorova celosvětového úspěchu, tentokrát v režii ředitele Národního divadla Brno Martina Glasera. Scénu navrhl Pavel Borák a kostýmy připravila Markéta Sládečková. V roli marnotratného a nestálého Števy vystoupil Richard Samek, jeho prchlivého nevlastního bratra a protivníka v lásce Lacu ztvárnil Peter Berger. Nešťastnou Jenůfu hrála a zpívala Pavla Vykopalová a její nevlastní matku, přísnou Kostelničku Karita Mattila. Představení řídil a nastudoval Marko Ivanović.  více

Hrubá hudba se ve svém krátkém, ani ne ročním životě stala fenoménem. Projekt Jiřího Hradila s jeho kapelou Lesní zvěř a Horňáckou muzikou Petra Mičky opěvují kritici, nutí však k přemýšlení i milovníky folkloru, obohacuje klubovou scénu a vyprodává sály. Nejinak se tomu stalo také předposlední zářijový večer v brněnském Kabinetu múz. A to i přes přísná hygienická opatření: povinnost sedět na židlích a dalších omezeních. Jednalo se již o druhý vyprodaný koncert této fúze ve stejném klubu. První se uskutečnil v únoru a byl zároveň křtem alba. Koncerty byly však velmi odlišné a je na nich dokonale vidět, jak se kvůli známým důvodům změnila situace.  více

Třetí (avšak první koncertní) večer sedmého ročníku festivalu Janáček Brno 2020 se odehrál na vysoké úrovni a přinesl kladné body festivalu v období jeho nynější nejisté budoucnosti. Nebyla to skutečnost překvapivá, jednalo se o koncert světově proslulého vídeňského sboru Arnold Schoenberg Chor, který na nesoutěžní přehlídku zavítal po čtyřech letech. Těžiště programu tkvělo ve tvorbě 20. století, přesáhl ovšem i do obou století sousedních.  více

Navzdory nepředvídatelnosti koronavirové situace byl v Janáčkově divadle v Brně včera zahájen festival Janáček Brno 2020. Slavnostní zahájení přehlídky obstarala premiéra opery Osud Leoše Janáčka v režii Roberta Carsena, jednoho z oceňovaných operních režisérů současnosti. Ostatně brněnské publikum mělo možnost se s jeho režijními vizemi Janáčkových oper seznámit již v minulosti; Carsenovo uchopení Věci Makropulos či Káti Kabanové patří k tomu nejlepšímu, co se na prknech Národního divadla v Brně za poslední léta objevilo. Inscenace Osudu na letošním ročníku Janáčkovského festivalu je nicméně ještě o něco výjimečnější neboť ji režisér vytvořil tentokrát přímo pro brněnskou operu. Kostýmy navrhla Annemarie Woods, scénu vytvořil Radu Boruzescu. V roli skladatele Živného se představili Philip Sheffield (starý Živný) a Enrico Casari (mladý Živný), jeho osudovou lásku Mílu Válkovou ztvárnila Alžběta Poláčková a její matku Natascha Petrinsky. Jako dr. Suda vystoupil Peter Račko, jako malíř Lhotský Jan Šťáva a Lukáš Bařák propůjčil svůj hlas postavě Konečného. Hudebního nastudování je dílem Marko Ivanoviće, který včerejší premiéru také řídil.  více

Doufejme, že nedělní koncert k patnáctiletému výročí velké muziky brněnského Dětského národopisného souboru Valášek, nebude poslední akcí, kterou měnící se vládní nařízení povolí. Pokud by tomu tak nedejbože bylo, jednalo by se o rozloučení důstojné.  více

Nově postavený kostel na brněnském sídlišti Lesná inspiroval flétnistku Martinu Komínkovou k vytvoření alba Resonance. Obal CD zdobí fotografie stropu chrámu, který hraje všemi barvami duhy. Podobně barevné je i samotné album, na kterém hudebnice používá několik různých typů fléten.  více

Do luxusního berlínského hotelu roku 1929 zavede diváky nový muzikálový titul Městského divadla Brno. Na zdejší Hudební scéně se včera odehrála česká premiéra už zjara připravovaného titulu Grand Hotel. Čeká vás pulsující příjemná retro podívaná, v níž se nešetří chytlavými swingujícími melodiemi ani emocemi všeho druhu.  více

Na svém prvním albu L’épitaphe des papillons spojila brněnská skupina Plum Dumplings energický rock s francouzskými texty. Byl to koncept originální a nosný: na kontrastu mezi křehkou francouzštinou a zkreslenými kytarami se dalo stavět. Přesto se kapela na letos vydané desce Jiný místo rozhodla pro změnu. „Už nějakou dobu jsem měla potřebu, aby mi lidi rozuměli,“ vysvětluje zpěvačka Adéla Polka, proč se rozhodla zpívat ve svém rodném jazyce. Album Jiný místo s českými texty rozhodně není krokem někam zpět. Plum Dumplings se povedlo natočit energií nabité album plné poezie. A to bez jakýchkoli kompromisů.  více

Národní divadlo Brno na závěr léta připravilo dětskou operu skladatele Evžena Zámečníka Ferda Mravenec podle předlohy Ondřeje Sekory. Příběhy optimistického mravence, který „všechno umí a všechno zná“ a neštítí se „práce všeho druhu“, se však nyní v Janáčkově divadle neobjevily poprvé. Zámečníkovo dílo o osmi obrazech si mezi lety 1977 a 1986 s ohromným úspěchem získalo srdce brněnského publika; pomohlo přivést celou řadu dětí k nejvytříbenější formě hudebního divadla, tedy k opeře. Dnes se tito již dospělí hudebníci, herci, inscenátoři, osvětlovači a mnozí další rozhodli vzdát hold skladateli, který pro brněnský hudební život také vykonal spoustu „práce všeho druhu“.  více

Dlouho očekávaný program s jednotným názvem Obrázky z výstavy zazněl včera pod širým nebem při 21. ročníku Mezinárodního hudebního festivalu Špilberk. Většina stálých diváků Filharmonie Brno ví, jakými peripetiemi právě tento chystaný koncertní program prošel, když z původního dvojího uvedení v březnu v Janáčkově divadle sešlo na poslední chvíli. Už tehdy se těleso nenechalo odradit koronavirovými omezeními a koncert nakonec vysílalo online, pro velký úspěch dokonce dvakrát. Tento skvělý počin můžeme brát jako netradiční, avšak intenzivní veřejnou generálku, která předeslala včerejší, velmi vydařené živé provedení za přítomnosti diváků.  více

Polovina května zavdala (nejen) české hudební scéně důvod k radosti – spolupráce klavíristy Ivo Kahánka, dirigenta Jakuba Hrůši a orchestru Bamberger Symphoniker. Tato součinnost v podobě alba Dvořák & Martinů: Piano Concertos byla odměněna BBC Music Magazine Award v kategorii Nejlepší koncert. Ocenění patří k nejprestižnějším, které lze ve světě artificiální hudby získat. Přehlížený a nezřídka dehonestovaný Dvořákův Klavírní koncert g moll na koncertních pódiích často zazníval v úpravě klavíristy a pedagoga Viléma Kurze. Nyní stanul po boku Klavírního koncertu č. 4 „Inkantace“ Bohuslava Martinů, díla, které při svém uvedení sice bylo chváleno za skvělou instrumentaci a imaginativní virtuozitu, avšak kritizováno za eklekticismus a absenci formální homogenity. Na první pohled se tedy nejedná o repertoár vykalkulovaný z oblíbených skladeb a z obecně uznávaných vrcholů klavírní koncertní literatury. A to je toliko jeden z mnoha sympatických aspektů této nahrávky.  více

Nejčtenější

Kritika

Závěrečný koncert festivalu Janáček Brno 2020 sliboval velkolepé finále. Janáčkovo divadlo mělo hostit Bamberské symfoniky s jejich šéfdirigentem a brněnským rodákem Jakubem Hrůšou. Když se protivirová opatření rozjela naplno, zdálo se, že večer s díly Leoše Janáčka a Richarda Strausse bude muset být zrušen a konec festivalu vyšumí do ztracena. Bamberští symfonikové se však koncertu vzdát nechtěli, a tak společně s organizátory festivalu připravili živý stream nezměněného programu přímo z koncertní síně v Bamberku. V české premiéře zazněla Velká suita z opery Příhody lišky Bystroušky v dirigentově úpravě, druhou polovinou programu se stala Alpská symfonie Richarda Strausse.  více