Basista Jan Martiník v klavírním doprovodu Davida Marečka v brněnském Besedním domě zakončili třítýdenní turné po České republice. Program byl semknutý – umělci provedli kompletní cyklus Zimní cestou, jedno z klíčových děl Franze Schuberta a písňové formy vůbec.
Píseň a Schubert jedno jsou. I tak by se dala charakterizovat Schubertova pozice v dějinách hudby. Prakticky žádná jiná forma totiž nemá v díle vídeňského rodáka významnější podíl. Za svůj krátký život jich Schubert napsal téměř šest set a právě písně z cyklu Zimní cestou patří, vedle Spanilé mlynářky, k jedněm z nejznámějších. Verše Wilhelma Müllera, které Schubert zhudebnil, vykazují typicky romantické znaky a korespondují s melancholickým rozpoložením skladatele, které ho v jeho životě doprovázelo. Hrdinovi (a zároveň vypravěči) není souzeno být šťastný, jako zmožený tulák je věčně na cestě, na které musí snášet nepřízeň osudu a nešťastné lásky. Básnický námět i hudební zpracování poněkud předběhly dobu – v očích historiků začíná éra romantismu až o dekádu později, než byla sbírka vydána.
Už první tóny písně Gute Nacht předznamenaly, co se mělo na pódiu Besedního domu odehrávat po celou dobu koncertu. Tónový rozsah skladeb se zdál jako stvořený pro hlasivky Jana Martiníka, člena Státní opery v Berlíně. Prakticky každý tón zněl mimořádně sytě a příjemně, sólista přitom přidával na dynamice jen velmi opatrně a postupně tak vykresloval rozličné emoční polohy básnického námětu. Martiník zpíval s důslednou dikcí, jeho precizní němčina umožňovala vytvářet patřičný (avšak uvěřitelný) patos. V pohyblivé Die Wetterfahne Martiník poprvé narazil na poněkud strnulou řeč svého těla, po pěvecké stránce byl však bravurní.
Ve skladbě Gefrorne Tränen interpreti nasadili nezvykle pomalé tempo, což však ve výsledku na účinku neubralo, naopak tak vyniklo první významné forte. Erstarrung mělo zápal, naléhavost a utíkalo kvapem. Martiník zde také začal pracovat s trochu uvolněnější gestikou. V Der Lindenbaum exceloval pianista David Mareček – hrál vášnivě, přesto však nepřekročil doprovodný rámec, když se v patřičných místech držel zkrátka. V melancholické Wasserflut přišlo opět na rozvážnější tempo (kterým duo celý večer nešetřilo a to celkovému výsledku rozhodně prospělo), což dalo vyniknout žalostné nátuře textu. Rückblick bylo po dynamické stránce ukázkovou spoluprací mezi sólistou a doprovodem, zvučný Martiníkův bas v Irrlicht šel cítit takřka fyzicky, což zvukové vlastnosti sálu jen podtrhly. Heroickému Mut na účinku trochu ubralo škobrtnutí v doprovodu, i tak ale skladba vyzněla skvěle. Smutkem prodchnutý cyklus završil modálně laděný Der Leiermann, vystavěný nad prodlevou, která jednoduchým způsobem odrážela básnický námět. Navzdory subtilním dynamickým polohám Mareček s Martiníkem vykouzlili na posledních tónech působivý klimax a úspěšně tak celý písňový cyklus uzavřeli.
Dílo samo o sobě už svojí délkou nedovoluje zpěvákovi vystřílet patrony hned ze začátku a nutí ho k rozumnému rozvržení sil, což paradoxně ovlivňuje celkové vyznění velmi pozitivně. Jan Martiník spolu s Davidem Marečkem si síly zřejmě rozvrhli dobře, jelikož si udrželi tah na bránu po celou dobu, kterou před publikem strávili. Pokud vezmeme v potaz, že celý cyklus, sestávající z dvaceti čtyř skladeb odehráli bez přestávky (a Martiník celý cyklus zpíval zpaměti), jde o pozoruhodný výkon. Přípravě koncertu, dle svých slov, věnovali interpreti nadstandardní péči ve formě konzultací či hledání správného nastavení klaviatury. Soudě podle zážitku, který včera posluchačům v Besedním domě nabídli, se jejich snaha rozhodně vyplatila. A vidět vrcholového manažera, kterým je David Mareček ve vedení České filharmonie a který se ředitelskému vytížení navzdory stále vrací ke svému původnímu řemeslu, je taktéž trochu raritní.
Franz Schubert: Zimní cesta (Winterreise), písňový cyklus op. 89. Jan Martiník – bas, David Mareček – klavír. Brno, Besední dům, 21. března 2017. Pěvecký recitál proběhl v rámci Komorního cyklu SPH jako 5. abonentní koncert. Koncert natáčela Česká televize.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..