Maria di Rohan. Tak trochu dvě opery aneb Od belcanta k verismu

1. únor 2014, 17:27

Maria di Rohan. Tak trochu dvě opery aneb Od belcanta k verismu

Donizettiho operu Maria di Rohan hraje momentálně Národní divadlo Brno jako zřejmě jediné v Evropě, říká šéfka souboru Eva Blahová. A k zařazení díla, které nebylo v Brně na repertoáru sto padesát let, se podle ní rozhodlo s vědomím, že je splněna základní podmínka – že má v osobě Ľubici Vargicové vynikající představitelku titulní role.

Premiéra v Janáčkově divadle poslední lednový večer potvrdila, že mezinárodně proslulá slovenská sopranistka, v Brně vystupující poprvé, dává skutečně uvedení tohoto titulu smysl. Mezi několika desítkami Donizettiho oper jde o tu méně uváděnou, takřka neznámou, pozapomenutou. Po zhlédnutí inscenace je do určité míry jasné, proč – hudebně jde o operu zralého autora, dílo z roku 1843, ale ne o operu jedinečnou. Z prvních dvou dějství příliš mnoho v paměti nezůstane, melodie a situace jsou univerzální. Dramatickou jedinečnost a skutečnou naléhavost přináší hudebně až vášnivé a tragické finále.

Tento dojem ostatně kopíruje i samo režijní uchopení díla, do něhož ovšem v tomto případě vstupuje ještě jeden netypický faktor – během přípravy inscenace onemocněla režisérka Barbara Klimo a úkol převzala a dokončila mladá režisérka Linda Keprtová. Je pochopitelné, že to je situace obtížná: do hry se dostává rozdílný pohled na věci, jiné zázemí a cítění, úvahy o tom, co převzít a co ne, kam asi směřovaly původní záměry… Výsledek je možné očekávat a nahlížet dvojím způsobem: jako vědomě nespojitý, nebo jako ne zcela dobrovolně oba přístupy sjednocující. V tomto případě převažuje dojem z pozice kdesi uprostřed, totiž že Linda Keprtová udělala maximum pro to, aby se projekt dokončil a uskutečnil, a že to udělala, jak mohla nejlépe.

Maria di Rohan je historickou postavou z doby Ludvíka XIII., tedy ze 17. století. Operní příběh libretisty Salvatora Cammarana si ze skutečné předlohy vybírá téma ženy mezi dvěma muži. Hraběnka Maria je provdána za vévodu z Chevreuse, vzájemná náklonnost ji však táhne za hrabětem z Chalais… Není ovšem moc jasné, na čí stranu se postavit, motivace těchto tří hlavních postav není úplně zřetelná: Chevreus se jeví jako čestný muž, svou ženu milující, podléhající však v okamžiku zklamání prchlivému projevu žárlivosti. Chalais, zřejmě jeho přítel, je mladší zamilovaný muž, který nakonec v soukolí lásky, politického vývoje a intrik zaplatí životem. Příběh sám, ale ani tato inscenace, nedává jasný klíč k tomu, zda mít divácký soucit s obětí, nebo se zklamaným Chevreusem, a nebo snad přece jen s trpící Marií. Večer končí zastřelením Chalaise (to byla akce kardinála Richelieu, který ale v opeře nevystupuje), potácející se zoufalou zavrženou ženou, která přišla o milence a patrně i o manželství, a současně pohledem na Chevreuse pijícího na žal.

Faktické rozdělení práce mezi dvě režisérky se projevuje v rozdílné poetice, patrné zvláště při porovnání prvního a třetího dějství. Expozice dramatu zdůrazňuje na scéně a v kostýmech Veroniky Stembergerové i ve výkladu Barbary Klimo nadsázku. Po otevření opony je divák svědkem vědomě nerealistického, až příliš stylizovaného dění. Postavy se chovají podivně, zdá se, jako kdyby se inscenátoři snažili dát za každou cenu najevo svůj odstup od té „staré opery“. Jeden příklad stačí – sboristé odění do přehnaně výrazných jednobarevných oblečků přihlouple zalévají konvičkami zelenou travičku. S historickým dramatem nemá tento naivismus v tomto okamžiku mnoho společného. Finále je oproti tomu až naturalistické, jako bychom se ocitli ve veristické opeře: Chevreuse ve vzteku převrací stůl a vláčí nešťastnou manželku po zemi – a zpívá stejně vášnivě! Je těžké přesně odhadnout, co přesně padá na vrub rozdílnému režisérskému rukopisu a co dílu samotnému, jisté však je, že má divák pocit, že původně přišel na jinou operu, než ze které nakonec odchází. Přičemž tématu a ději – přes přílišné vyhrocení – přece jen víc odpovídá charakter a daná podoba finále, než úvod.

Ľubica Vargicová především v závěrečném dějství ukázala mistrovství a obdarování zralé a zkušené umělkyně, sólistky mezinárodního formátu – neokázalé belcanto, příjemně znějící, ideálně posazený a zbarvený hlas nezápasící s technikou, ale v naprosté uvolněnosti schopný vyjádření velkých emocí, hlas svobodně umožňující tlumočit jasnou představu o psychologickém a hereckém uchopení role. Španěl José Manuel z Mallorcy v prvním dějství překvapil nepříliš velkým hlasem, později se však rozezpíval k pěknému výkonu,. Jde o světlý, vysoko posazený tenor toho rodu, z jakého je i pěvecký projev Juana Diega Flóreze; hlas umožňující dosažení těch nejvyšších tónů, hlas samozřejmě nikoli dramatický, ale výrazně lehký. Stejně jako Ľubica Vargicová je i José Manuel obsazen přesně. Ještě o dost víc však při premiéře zaujal mladý český barytonista Jakub Kettner, a to nejen chlapským pojetím role Chevreuse, ale především hlasovým projevem: mužným lyrickým barytonem schopným zesilování intenzity, krásným velkým hlasem s budoucností pro smělé ztvárňování největších rolí světového repertoáru.

Dirigentem brněnské Marie di Rohan je Ondrej Olos. Hudebně není třeba inscenaci nic vyčítat – dramatické finále mělo plnou přesvědčivost, ale průměrnost předchozích částí opery toto nastudování ani nezvýraznilo, ani nepřekonalo. Pěvce vedl a doprovázel orchestr dobře, třebaže na sebe nestrhl pozornost vzletností či virtuozitou. Scéně, divadelně nápadné, barevné, nijak realistické, vévodí pozadí s obludně velkými, možná až příliš příšerně malovanými hlavami. V krátkém druhém dějství, téměř jen jakémsi intermezzu, je pak uprostřed jeviště hlavním bodem výrazně předimenzovaná pohovka, na kterou se Chalais několikrát hbitě vyšvihne k přemítání či odpočinku. Scénografické řešení nevybočuje ze současného standardu. Stejně jako režie na sebe nijak zvlášť neupozorňuje žádnými výstřednostmi a násilnými výklady.

Maria di Rohan se dlouhá desetiletí, od roku 1910, nehrála ani v Praze. Až v roce 1998 přišlo jednorázové uvedení za účasti řady příslušníků šlechtického rodu Rohanů, kvůli počasí místo plánovaného rohanského zámku Sychrova však v Mladé Boleslavi… Brněnská inscenace je tedy primárně a především výrazným dramaturgickým činem. V duchu italského romantismu, v duchu belcanta, nabízí – zejména v závěru – efektní a krásný zpěv. O něco méně už jde o příběh, o hloubku prokreslení postav, o skutečně divadelní zážitek. Projekt má své opodstatnění, brněnský soubor ho realizoval profesionálně a dostatečně zajímavě, Maria di Rohan nicméně není a nebude repertoárovým hitem. A bude to asi platit i o jiných místech než jen o Brnu.

Hodnocení autora: 70 %

Foto Jana Hallová a Marek Olbrzymek

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Premiéru málo hrané opery Gaetana Donizettiho Maria di Rohan uvede Janáčkovo divadlo už tento týden.  více

V Janáčkově divadle se blíží premiéra opery Gaetana Donizettiho Maria di Rohan. Její režii nachystala a začala realizovat Barbara Klimo, která ale musela práce z vážných zdravotních důvodů zanechat. Termín premiéry zachránila Linda Keprtová, která se narychlo a se souhlasem Barbary Klimo ujala dokončení inscenace. Mluvili jsme spolu nejen o tom, jaké to je, skočit do takto rozjeté práce, ale také o operní režii a české i slovenské opeře vůbec.  více

Že se letošní Horňácké slavnosti v tradičním termínu (poblíž svátku sv. Máří Magdaleny) a rozsahu (tří až pěti dnů) neuskuteční, rozhodla rada obce Velké na Veličkou už v půli dubna. Pochopitelně se nedal předpovídat vývoj krizových opatření směrem k třetímu červencovému týdnu, ale horňáčtí muzikanti se pokusili vymyslet alespoň částečné náhradní řešení pro zachování kontinuity. Nakonec se oficiálně konaly dva koncerty ve do dvou po sobě následujících sobotách: 18. července se v Kulturním domě ve Velké nad Veličkou uskutečnil přímý přenos veřejné rozhlasové nahrávky Českého rozhlasu Brno pod titulem Hrajte že ně, hrajte aneb Horňácké trochu jinak. O týden později se ve sportovním areálu v Javorníku pořádalo tradiční klání o „najvěčího znalca horňáckých sedláckých“ pod patronací Horňácké cimbálové muziky Libora Supa. Obě akce si pochopitelně našly své diváky a posluchače.  více

V předvečer premiéry operní pantomimy Der Traum, která se má stát pomyslným vyvrcholením 16. ročníku Hudebního festivalu Znojmo, dostali jeho návštěvníci možnost nahlédnout do prostor impozantního, avšak chátrajícího Louckého kláštera. Toto specifické místo s jedinečnou atmosférou nebylo vybrané náhodou. Jmenovaná přehlídka se totiž nestará pouze o kulturní přítomnost, ale spolufinancuje i řadu rekonstrukcí chátrajících památek. Již několik let je jeho cílem obnova Louckého kláštera, a tak se podobně jako v minulých letech stal včerejší koncert vhodnou příležitostí k dobročinné dražbě vín, jejíž výtěžek je určený právě na opravu devastované budovy. S pestrým programem sestávajícím z děl Henryho Purcella, Giovanniho Battisty Pergolesiho, Šimona Brixiho, Georga Friedricha Händela, Antonia Vivaldiho a Wolfganga Amadea Mozarta se na prosluněném nádvoří a za cinkotu skleniček představil Znojemský komorní orchestr doplněný čestnými hosty, violisty Reinholdem Riegerem a Emilem Machainem. Jako sólisté vystoupili sopranistka Zuzana Barochová a pozounista Tomáš Votava, koncert řídil houslista a pedagog Marek Filip, který je současně uměleckým vedoucím ansámblu.  více

Letošní ročník Hudebního festivalu Znojmo se pomalu blíží ke své polovině; stihnul i tak nabídnout řadu pozoruhodných hudebních večerů v čele s koncertem při svíčkách či Divadlem světel Dua Kchun. Včerejší program oslovil ponejvíce milovníky díla Johanna Sebastiana Bacha, jehož kantáty Wachet auf, ruft uns die Stimme a Tönet, ihr Pauken! Erschallet, Trompeten! zazněly v nastudování orchestru Czech Ensemble Baroque pod taktovkou Romana Válka ve znojemském kostele Nalezení sv. Kříže. V sólových partech vystoupily sopranistky Romana Kružíková a Pavla Radostová, altistka Lucie Netušilová Karafiátová, tenorista Jakub Kubín a basista Jiří Miroslav Procházka.  více

Brněnská rocková skupina Kulturní úderka v čele se zpěvákem a kytaristou Štěpánem Dokoupilem tentokrát své fanoušky nenechala čekat příliš dlouho. Zatímco mezi jejím prvním a druhým albem byla patnáctiletá pauza, novinka Black Metall vyšla necelé dva roky po předchozím albu Sarajevská Katarzija. S názvem nového alba je třeba zacházet opatrně. S black metalem coby hudebním žánrem totiž Úderka nic společného neměla a nemá. Stále máme co do činění nikoli s metalem, ale s poměrně syrovým rockem, který ovšem v některých momentech příjemně zjemňují klávesy Omera Blentiče, případně trubka hostujícího Jana Kozelka.  více

Kulturní život se pokusil v nerovném boji s virovým přízrakem a vládními nařízeními přesunout do sterilního a „životu bezpečného“ prostředí sociálních sítí. Hudební instituce se v nejtemnějších měsících předháněly v uvádění záznamů památných koncertů a významné operní domy vysílaly do světa divácky nejúspěšnější představení.  více

Brněnský hudebník, zpěvák, skladatel, producent a frontman skupiny Květy Martin Evžen Kyšperský vymyslel nový projekt. Nazval jej Dula a vydal s ním debutové album Uran. Na magnetofonové kazetě ve sběratelském nákladu pouhých 50 kusů. Kdo však kazetu s kresbou z pozůstalosti Martinovy přítelkyně Alenky Černé nesežene, nemusí zoufat. Dula je k dispozici samozřejmě také digitálně.  více

V Křišťálovém sále Staré radnice pořádalo hudební těleso Ensemble Opera Diversa svůj poslední předprázdninový koncert. Tentokrát však nevystoupili kmenoví hudebníci ansámblu, ale klavíristka Kristýna Znamenáčková, s jejíž energickou a technicky brilantní hrou se posluchači jmenovaného souboru mohli seznámit již na zatím posledním albu tělesa titulovaném prostě Jan Novák, Vol. 3. Náplní úterního koncertu však nebyla tvorba Jana Nováka – Kristýna Znamenáčková představila díla přecházející od impresionistických nálad, přes dravé jazzové rytmy až k vycizelovanému hudebnímu jazyku 60. let. Pojítkem autorů se stala hudebními směry a nápady přetékající Paříž – právě zde se setkali Ježek s Martinů, Mompou a Koechlin.  více

Těsně před vypuknutím koronavirové krize vydala brněnská skupina Plum Dumplings nové album. Na rozdíl od oficiálního debutu L’épitaphe des papillons (2014), nazpívaného francouzsky, skupina tentokrát vsadila na české texty. Hovoříme se zpěvačkou, která si říká Adéla Polka.  více

Brněnský zpěvák, skladatel a klávesista Oldřich Veselý zemřel v lednu 2018. V únoru 2019 se v sále Semilasso konal 10. Brněnský Beatfest, věnovaný jeho památce. A o rok později vyšel na CD pod názvem Malý princ záznam z tohoto koncertu, doplněný několika bonusy.  více

Dvacátého čtvrtého května letošního roku, pět dní před dvaadevadesátými narozeninami, odešla na věčnost paní Anna Kománková – a s ní rovněž velice rozsáhlý zpěvník (nejen) javornických a horňáckých balad, který nosila v hlavě. Kteroukoliv píseň uchovanou v paměti dokázala osobitým, nenapodobitelným způsobem interpretovat. Celý život pečovala o vzácný odkaz, tedy dědictví po předcích – o to zajímavěji, že stovky mnohdy komplikovaných nápěvů a mnoho desítek slok a variant balad si nezapisovala, ale všechny znala zpaměti. I po devadesátce, kdy už jí nesloužilo zdraví a veřejně nevystupovala, zůstávala v kontaktu s Javornickým ženským sborem, který oživila a dlouhá léta vedla. Nikdy se nikam nevnucovala, a přitom z dovedností svých předků hodně uměla: kromě zpěvu (desítek nápěvů z kancionálu a stovek lidových písní) byla výbornou vyšívačkou: Každou součástku kroje, který nosila, si ušila a vyšila vlastnoručně.  více

V sále Konventu Milosrdných bratří uzavřel soubor Brno Contemporary Orchestra pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra svoji devátou sezonu koncertem nazvaným Con certo: s jistotou nebo s čertem?. Program uvedl díla ve světě současné klasické hudby již zavedených autorů Alexeje Frieda, Olgy Neuwirth a György Ligetiho, jehož koncert pro housle provedl s orchestrem houslový virtuóz Milan Paľa.  více

Hudební pohádku O statečném kováři nasadilo jako letošní novinku svého open air festivalu na Biskupském dvoře Městské divadlo Brno. V pondělí měla oficiální odloženou premiéru. Pod úchvatnými kulisami brněnské katedrály vznikla inscenace, která si malé i velké diváky získá jadrnou muzikou Petra Ulrycha, svojí prostou poetikou, hravou divadelností a také jednoduše, ale působivě stavěnou atmosférou.  více

Každému, kdo měl donedávna co do činění s českomoravskou scénou folk a country, se při vyslovení jména Jiří moravský Brabec (1955-2018) vybaví nepřehlédnutelná postava mohutného vousáče, silný hlas a nevyčerpatelný zdroj informací se záviděníhodným přehledem nejen o jmenovaném hudebním žánru. Řeč je o složité, ale právem respektované osobnosti, která uměla překvapit znalostmi v celé řadě odvětví, ale také sebeironickým humorem i nečekanou tělesnou obratností. Bohužel, naposledy udivil okolí náhlým odchodem a to pár dnů před svými třiašedesátými narozeninami v červnu 2018, takřka nepovšimnut veřejnoprávními médii, pro která tolik let pracoval.  více

Po trojici koncertů, které posluchačům v rámci komorního minicyklu Konec streamu. Hrajeme zase živě! připravila Filharmonie Brno, se v pátek uskutečnil závěrečný večer nejen tohoto neobvyklého projektu, ale prakticky vzato celé sezóny 2019/2020. Po violoncellové sekci s harfou, harfě s kontrabasem a po bicích nástrojích s projekcí a tancem rozeznělo sál Besedního domu mnohem tradičnější obsazení v podobě smyčcového kvarteta. To samo o sobě ničemu nevadí, ostatně právě smyčcová kvarteta zaujímají v rámci evropské hudební tradice zvláštní místo a v průběhu více než dvou a půl století vzniklo od dob „Papa“ Haydna až po současnost impozantní množství kvalitní hudební literatury. Rozhodně si členové smyčcových kvartet nemohou stěžovat na nedostatek zajímavých děl určených pro jejich obsazení, jako tomu tu a tam bývá u jiných komorních těles. Hudebníci Marie Pšenicová (housle), Jan Rybka (housle), Petr Pšenica (viola) a Lukáš Svoboda (violoncello) však šli (ať již z vlastní, či cizí iniciativy) zcela jinou cestou. Samotná dramaturgie koncertu připomínala spíše zkoušku na blížící se svatební sezónu než závěrečný koncert cyklu, který má uzavřít ročník 2019/2020 i Besední dům.  více

Po úspěšném vystoupení violoncellové sekce s harfou včera dala Filharmonie Brno v nově vzniklém minicyklu Konec streamu. Hrajeme zase živě! prostor ještě komornějšímu obsazení. Ve středu 27. května měli posluchači možnost navštívit koncert manželské dvojice Ivany Švestkové (harfa) a Marka Švestky (kontrabas). Program sestával nejen ze skladeb určených přímo pro tyto nástroje, ale podobně jako v případě zahajovacího koncertu v této sérii zazněly také úpravy více či méně známých děl světové hudební literatury.  více

Nejčtenější

Kritika

V předvečer premiéry operní pantomimy Der Traum, která se má stát pomyslným vyvrcholením 16. ročníku Hudebního festivalu Znojmo, dostali jeho návštěvníci možnost nahlédnout do prostor impozantního, avšak chátrajícího Louckého kláštera. Toto specifické místo s jedinečnou atmosférou nebylo vybrané náhodou. Jmenovaná přehlídka se totiž nestará pouze o kulturní přítomnost, ale spolufinancuje i řadu rekonstrukcí chátrajících památek. Již několik let je jeho cílem obnova Louckého kláštera, a tak se podobně jako v minulých letech stal včerejší koncert vhodnou příležitostí k dobročinné dražbě vín, jejíž výtěžek je určený právě na opravu devastované budovy. S pestrým programem sestávajícím z děl Henryho Purcella, Giovanniho Battisty Pergolesiho, Šimona Brixiho, Georga Friedricha Händela, Antonia Vivaldiho a Wolfganga Amadea Mozarta se na prosluněném nádvoří a za cinkotu skleniček představil Znojemský komorní orchestr doplněný čestnými hosty, violisty Reinholdem Riegerem a Emilem Machainem. Jako sólisté vystoupili sopranistka Zuzana Barochová a pozounista Tomáš Votava, koncert řídil houslista a pedagog Marek Filip, který je současně uměleckým vedoucím ansámblu.  více