Martin Středa. Operní monodrama z jáchymovské samotky

Martin Středa. Operní monodrama z jáchymovské samotky

Je těžké jakkoliv hodnotit nebo snad dokonce analyzovat operní monodrama, které člověk slyšel poprvé a s žádným jiným dílem skladatele nepřišel nikdy předtím do styku. Zůstává jen první dojem a emoce, ale nebylo jich zrovna málo. Námět z komunistického lágru si o naléhavé ztvárnění sám říká a v opeře Martin Středa se mu ho dostalo vrchovatě.

Předčasně zesnulý skladatel Andrew Yin Svoboda se narodil v kanadském Burlingtonu v roce 1977 a své operní dílo dokončil v roce 2004, bylo mu tedy 27 let. Myslím, že jeho mládí je v hudbě poznat, jedná se o prudké poryvy citů, které si v ničem nezadají s veristickým přístupem. Jistě že hudba zněla současně a nejednalo se o žádnou přímou nápodobu Pucciniho, ale emocionální nátlak hraničící s citovým vydíráním v díle jednoznačně přítomen je. Námět na operu získal Andrew Svoboda z vyprávění svého otce, který byl v letech 1949–58 vězněn v Jáchymově. Setkal se tam mimo jiné s mladým medikem Milanem Šedou, který v důsledku bití oslepl a byl držen na samotce. Šeda – v libretu přejmenovaný na Martina Středu – je jedinou postavou opery.

Jeho monolog v jáchymovské „díře“ kombinuje několik rovin. Fyzické utrpení ze zimy, hladu, vzpomínky na mučení a zoufalství ze ztráty zraku tvoří tu první. Do ní se míchají vzpomínky na otce, který uprchl na Západ. Martin Středa je vězněn za údajnou spolupráci s ním, volá k němu a zároveň si připomíná jejich komplikovaný vztah: otec jím zřejmě z nějakých důvodů pohrdal. Další rovinou je snaha o dorozumění s vězněm v sousední samotce a k tomu ještě motiv Vánoc, do jejichž času je akce situována. Řekl bych, že v libretu ani v hudbě nejsou tyto roviny reflektovány rovnocenně, k čemuž by sváděla úvodní a závěrečná fuga, momenty utrpení jsou na prvním místě. Pokud přistoupíme na tvrzení, že verismus nahrazuje tragiku krutostí a lásku sentimentem (© Zdeněk Nejedlý), Martin Středa balancuje na hraně mezi těmito polohami a občas si šlápne do té sentimentálně kruté. A kdo chce, ten to z ní může vnímat úplně celé.

Hudba sleduje linku vyprávění a místy k dramatickým vrcholům až vybuchuje. Je v ní mnoho přímočarého efektu, ale řekl bych, že se v ní skrývají i hlubší roviny – jsou ale spíš v závěsu a nechovají se příliš nápadně. Dílo je napsáno pro osm nástrojů (smyčcové kvarteto, flétna, (bas)klarinet a dvoje bicí) a instrumentace je i v malém obsazení pěkně pestrá. Samotná opera byla obklopena Svobodovou Fugou pro klavír, kterou upravil pro smyčcové kvarteto Tomáš Krejčí. Posloužila jako předehra i epilog a jakkoli zněla na začátku nezvykle – vzhledem k očekávání současné hudby – na konci už se poněkud školsky napsaná bachovská skladba táhla a myslím, že by z ní pro připomenutí stačila jen expozice. Druhé poněkud přetažené místo se mi zdálo být ve chvíli, kdy hrála z nahrávky píseň White Christmas a Martin Středa místo vloček sypal na zem kousíčky dopisu, který si nemohl přečíst. Celé provedení mělo i s úvodem a závěrem jen asi 50 minut – na tak krátkém časovém úseku by se měla hluchá místa vyeliminovat co nejlépe.

Co se týká samotného provedení, na prvním místě bylo hudební nastudování Gabriely Tardonové a výkon Tomáše Krejčího v titulní a zároveň jediné roli. Komorní orchestřík zněl hutně, dynamicky pestře a v malém prostoru Komorního sálu na Hudební fakultě JAMU měl zvuk místy až rockovou intenzitu. Tomáš Krejčí měl roli bezvadně vypracovanou, při všech skromných provozovacích prostředcích jsme viděli i solidní dávku velkooperního patosu, který ale zapadal do celkového vyznění. Jeho dlouhý part, jehož text přeskakoval bez zřetelných přechodů od tématu k tématu sváděl i k myšlence na další závan italské opery – mám na mysli například scénu šílenství Lucie di Lammermoor. Srovnání s monodramaty jako je Schönbergovo Očekávání nebo Poulencův Lidský hlas se samozřejmě nabízí na prvním místě a zmiňuje se o něm i program, ale v operní historii by se pro paralely dalo zajít ještě mnohem dál.

Pozoruhodné je i srovnání s „dokumentárními operami“ Aleše Březiny …zítra se bude a především s Toufarem, který se rovněž částečně odehrává ve vězení – přesněji ve vazbě – na začátku komunistické totality. Březinův přístup je úplně jiný, předkládá divákům spíš fakta a nechává je, aby si výsledný obraz vytvořili sami. S prudkými efekty a emocemi šetří i tam, kde se přímo nabízejí a spíš je občas nechá, aby se prodraly do popředí samy. Přímo jim ale vlastně nijak nefandí a nestaví na nich. Andrew Yin Svoboda napsal svou operu – jíž uzavřel studium na McGill University v Montrealu – především z emocí. Jakkoliv se mi během Toufara mihla vzpomínka na Toscu jen bleskem při mučení za scénou, tady jsem na ni jaksi rezidentně myslel pořád.

Scénu tvoří dvě protilehlá zrcadla, lesklý pás podlahy mezi nimi a holá žárovka visící od stropu. Martin Středa je v malém prostoru úplně sám sebou a navzdory slepotě se pořád vidí ze všech stran (Tomáš Krejčí v nich také pořád viděl na dirigentku, aspoň myslím). Jedinými rekvizitami jsou bedna na uhlí a zmuchlaný dopis. Jednoduchý kostým evokuje vězeňskou uniformu s číslem, bleděmodrá barva mu dodává lehký přídech něčeho nadpozemského. Roccova inscenace si hledí celkového scénického vyznění designérským způsobem, což je pro jeho práci typické, a dobře se jí to daří.

Produkce Martina Středy byla prvním projektem sdružení Opera Povera (Chudá opera), který založil režisér Rocc – ten byl i ředitelem brněnské opery, později opery Národního divadla v Praze a dnes tuto funkci vykonává v Lublani. Zároveň ale vytrvale tíhne ke komornějším projektům. Naposledy jsme mohli v Redutě vidět jeho inscenaci opery Alice in Bed Iva Medka a Markéty Dvořákové, což byla menší, ale pořád pevná jevištní produkce. Opera Povera se – podle prvního počinu soudě – orientuje na co nejoproštěnější tvar, který si vystačí s minimem prostředků, je možno jej odstěhovat ve větší dodávce a provést prakticky kdekoli. Ale také se zaměřuje na současnou autorskou tvorbu, což mě těší.

Martin Středa je dílo, které bych rád označil za nadějné, předčasná smrt autora tomu však brání a můžeme si jen představovat, co by napsal příště. Na poslední brněnské provedení si můžete zajít ještě dnes na Hudební fakultu JAMU.

Andrew Yin Svoboda: Martin Středa – pravdivé operní monodrama z jáchymovského pekla, libreto autor, český překlad Alena Šedová, Josef Svoboda. Hudební nastudování a dirigent: Gabriela Tardonová, režie / prostorová instalace: Rocc, kostým: Miroslava Matulová, světlo: Petr Kačírek, dramaturgie: Pavel Petráněk. V titulní roli: Tomáš Krejčí, baryton. 21. září 2014, Opera Povera, Komorní sál HF JAMU, Brno.

Foto Majda Slámová

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Možná nežijeme jen jeden život a možná bychom se měli držet osvědčených postupů, pokud nám záleží na okamžitém úspěchu. Jaké to je vytvářet nové reality, několik jich prožívat, vyrovnávat se s nimi a najít mezi nimi tu snesitelnou. Jak zlikvidovat impulzivního umělce, který nás zevnitř nutí bourat stereotypy i konvence a žene nás do nepředvídatelných situací i existenčního rizika. Přinejmenším tyto úvahy nám předkládají Ivo MedekMarkéta Dvořáková ve svém operním thrilleru Alice in Bedvíce

Jediné brněnské provedení dětské opery Marka Piačeka 2'16'' a pol: Vesmírna odysea kladlo současným českým dětem do cesty jen jednu drobnou překážku: slovenština už pro ně není samozřejmým druhým jazykem. Byla to ale překážka nicotná ve srovnání s celkovým účinkem chytré kompozice, která kladla hravou paralelu mezi vznik vesmíru a symfonického orchestru a provedla interprety i posluchače dějinami hudby. Ale navíc – a snad i hlavně – to byla bezvadná zábava.  více

Brněnské publikum mělo včera v Mozartově sále Reduty první příležitost setkat se s inscenací barokní opery, i když uvedení bylo nakonec opatrně anoncováno jako „poloscénické“. Inscenace byla položená především na poctivém hudebním základu.  více


Jen zřídka je hlavním tématem pro rozhovor jedna jediná skladba. V případě violoncellisty Josefa Klíče, koncertního mistra Národního divadla v Brně, se to však nabízelo. Nestává se každý den, že by se český skladatel se svou písní dostal do finále celosvětové soutěže. Důvodů pro povídání však bylo víc – vzpomínky na zesnulého Jaroslava Erika Friče, Josefovo zaměstnání v Janáčkově divadle i připravované nové album.  více

Pro včerejší zahajovací koncert jubilejního 20. ročníku Festivalu Špilberk zvolila Filharmonie Brno dramaturgii sestávající z osvědčených i méně známých kusů. Podtitul Romantický karneval celý večer ponořil do karnevalového duchu, spjatého s oslavami před začátkem masopustu. Program si tedy vytyčil za cíl charakterizovat právě období veselí, oslav a masek skladbami, které svou náladou vypovídají o této periodě v roce. Téměř zaplněné nádvoří tak mělo příležitost vychutnat si nenáročný a líbivý program, který se také svou nižší teplotou snáze přiblížil onomu chladnému masopustní období.  více

Brno jako město hudby zapsané v UNESCO, má za sebou čtyři festivalové dny plné hudby a tance. Na celkem dvaadvaceti hudebních stanovištích probíhaly desítky koncertů a vystoupení se stovkami účinkujících. Hudba v ulicích zněla na každém rohu, nejvíce pozornosti však letos poutaly čtyři pokoje od výtvarnice Kateřiny Šedé, ve kterých se střídali umělci různých žánrů i národností. Lákadlem byly také vystoupení britských Motionhouse a No Fit State Circus, kteří opakovaně uhranuli náměstí Svobody svými akrobatickými kousky a dechberoucím představením. Nově vznikly také dvě velké scény – Dominik stage na Dominikánském náměstí a Django stage na Malinovského náměstí. Tady se vystřídali umělci jako Jana Kirschner, Monika Bagárová, minus123minut nebo Jan P. Muchow & The Antagonists. Již tradičně festival doprovázel zvuk flašinetářů, kteří se v Brně sešli v rámci svého 10. Mezinárodního setkání. Letos premiérově vystoupili na Maratonu hudby Brno také umělci partnerských měst hudby UNESCO. Zpěvačka a multiinstrumentalistka Tinatin Tsereteli (Hannover) a houslista Nicola Manzan (Bologna). Atmosféru celého festivalu zachycuje video, které najdete níže.

Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou jsou výjimečný festival. Dramaturgií, strukturou, atmosférou. Každý ročník má své téma, každý večer má své téma, a dokonce i některá jednotlivá vystoupení mají svá témata. Dlouholetému dramaturgovi festivalu Michalu Schmidtovi se i letos podařilo skvěle vyvážit české premiéry a skutečně mimořádné projekty s návraty a jistotami. Letošní téma Folkových prázdnin bylo O duši, ale tato týdenní přehlídka má duši každý rok.  více

Po téměř magickém zjevení v podobě CD Moravské hlasy - Jihomoravský kraj, které vyšlo před dvěma lety, jsme se konečně dočkali jeho pokračování. Autor tohoto odvážného počinu Jiří Plocek se v něm vydal dále, severně česko - slovenským pomezím až do kraje Zlínského.  více

Monumentální dílo Saul od Georga Friedricha Händela se v české premiéře dočkalo také scénického zpracování. Na závěr Hudebního festivalu Znojmo (po lednovém koncertním provedení v Brně a v Praze) jej nyní nastudoval soubor Czech Ensemble Baroque v čele s předními pěveckými osobnostmi působícími na české i zahraniční scéně.   více

Skupina Nebeztebe na brněnské scéně před pár lety doslova zazářila. Pětičlenná sestava s výraznou rytmikou, která se s nadhledem pohybovala nad styly, slavila vítězství na Portě a mířila na obrovské multižánrové festivaly. Zdánlivě v nejlepším kapelník Štěpán Hulc kapelu uspal a vrátil se až letos s úplně novou, tříčlennou sestavou. Noví Nebeztebe ve složení kytara, housle a mandolína nerezignovali na multižánrovost. Znovu koncertují a chystají konceptuální album Zásobování duše.  více

V rámci Olomouckých barokních slavností představil jako v pořadí pátou inscenaci programu domácí soubor Ensemble Damian. Čtyři po sobě jdoucí večery byla uvedena komická opera ĽElice skladatele Pietra Andrea Zianiho, která v režijním zpracování (a pod vedením) Tomáše Hanzlíka zazněla v obnovené premiéře.  více

Jedním z hudebníků, kteří se představí na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou v rámci speciálního programu Harfy nad Oslavou, bude kolumbijský harfeník Edmar Castañeda. V Náměšti bude mít také sólový recitál v rámci večera nazvaného O duši s lehkostí i naléhavostí. V telefonickém rozhovoru – volali jsme mu do New Yorku, kde žije – jsme s Edmarem Castañedou hovořili například o harfě sestrojené speciálně podle jeho představ nebo o jeho spolupráci s českou zpěvačkou Martou Töpferovou.  více

Třetí večer Olomouckých barokních slavností o víkendu nabídnul obnovenou premiéru hned tří samostatných hudebních celků. Znovuobjevený cembalový koncert, melodram Kázání na svatého Jána Pavla a oratorium Františka Antonína Míči uvedl soubor Ensemble Damian v dobové interpretaci a netradičně také každé dílo předvedl v jiném prostoru jezuitského konviktu.  více

Olomoucké barokní slavnosti začaly. Ve zdejším jezuitském konviktu otevřela jejich 7. ročník novodobá premiéra serenaty Il tribunale di Giove rakouského hudebního skladatele Karla Ditterse von Dittersdorfa. Dílo bylo poprvé uvedeno při oslavách narozenin pruského krále Fridricha II. Velikého 27. ledna 1775 a po vratislavské repríze roku 1777 upadlo v zapomnění. Tento neblahý osud se rozhodlo zvrátit hudební těleso Ensemble Damian, které v čele s uměleckým vedoucím ansámblu a režisérem Tomášem Hanzlíkem se dílo pokusilo přivést zpět k životu. V sólových rolích vystoupili Leandro Lafont (Osud, Apollon), Kristýna Vylíčilová (Génius Evropy, Minerva), Lucie Kaňková (Čas, Štěstěna), Monika Jägerová (Jupiter) a Jakub Rousek (Mars). Kostýmy i scénu navrhl režisér Hanzlík.  více

Festival Slunce ve Strážnici se bude letos konat už podvacáté. Především milovníci folkové muziky a klasického bigbítu mají v kalendáři poznačený termín 12. a 13. července. O historii festivalu, o jeho vrcholných momentech i těžkostech a také o tom, čím bude jiný letošní ročník, jsme hovořili s ředitelem Festivalu Slunce Pavlem Kopřivou.  více

Konec prvního prázdninového týdne se nesl ve znamení oslav. Na 7. července totiž připadá narození Aleny Veselé, významné brněnské varhanice a profesorky JAMU, která v tento den oslavila úctyhodných 96 let. Koncert uspořádaný právě k tomuto jubileu byl zároveň finální položkou 39. ročníku Brněnského varhanního festivalu a jako oslava narozenin zakladatelky (a nyní patronky celé přehlídky) má již v jeho programu pevné postavení.  více

Žijeme ve svobodné demokratické společnosti, v níž úlohou státu je vytvářet prostředí a podmínky pro rozvoj kreativity a tvůrčího potenciálu s vědomím skutečnosti, že živé umění dneška vytváří kulturní dědictví budoucnosti.  více

CD Transparent Water vzniklo dialog dvou výrazných osobností z různých částí světa – kubánského pianisty Omara Sosy a senegalského hráče na koru, mnohostrunný africký nástroj, Seckou Keity. Zatímco na album si přizvali několik dalších hudebníků, na koncertech je doprovází jediný z nich, venezuelský hráč na perkuse Gustavo Ovalles. Program, který před rokem nadchl publikum na festivalu Colours of Ostrava, si budete moci letos vychutnat v zámeckém parku v Náměšti nad Oslavou. Pánové vystoupí v rámci Folkových prázdnin v pondělí 29. července. Zatímco Keita se do Náměště vrací (v roce 2016 se účastnil projektu Struny nad Oslavou a letos bude také součástí večera Harfy nad Oslavou), pro předního kubánského pianistu se bude jednat o první výlet na Vysočinu.  více

Nejčtenější

Kritika

Pro včerejší zahajovací koncert jubilejního 20. ročníku Festivalu Špilberk zvolila Filharmonie Brno dramaturgii sestávající z osvědčených i méně známých kusů. Podtitul Romantický karneval celý večer ponořil do karnevalového duchu, spjatého s oslavami před začátkem masopustu. Program si tedy vytyčil za cíl charakterizovat právě období veselí, oslav a masek skladbami, které svou náladou vypovídají o této periodě v roce. Téměř zaplněné nádvoří tak mělo příležitost vychutnat si nenáročný a líbivý program, který se také svou nižší teplotou snáze přiblížil onomu chladnému masopustní období.  více