Martin Středa. Operní monodrama z jáchymovské samotky

Martin Středa. Operní monodrama z jáchymovské samotky

Je těžké jakkoliv hodnotit nebo snad dokonce analyzovat operní monodrama, které člověk slyšel poprvé a s žádným jiným dílem skladatele nepřišel nikdy předtím do styku. Zůstává jen první dojem a emoce, ale nebylo jich zrovna málo. Námět z komunistického lágru si o naléhavé ztvárnění sám říká a v opeře Martin Středa se mu ho dostalo vrchovatě.

Předčasně zesnulý skladatel Andrew Yin Svoboda se narodil v kanadském Burlingtonu v roce 1977 a své operní dílo dokončil v roce 2004, bylo mu tedy 27 let. Myslím, že jeho mládí je v hudbě poznat, jedná se o prudké poryvy citů, které si v ničem nezadají s veristickým přístupem. Jistě že hudba zněla současně a nejednalo se o žádnou přímou nápodobu Pucciniho, ale emocionální nátlak hraničící s citovým vydíráním v díle jednoznačně přítomen je. Námět na operu získal Andrew Svoboda z vyprávění svého otce, který byl v letech 1949–58 vězněn v Jáchymově. Setkal se tam mimo jiné s mladým medikem Milanem Šedou, který v důsledku bití oslepl a byl držen na samotce. Šeda – v libretu přejmenovaný na Martina Středu – je jedinou postavou opery.

Jeho monolog v jáchymovské „díře“ kombinuje několik rovin. Fyzické utrpení ze zimy, hladu, vzpomínky na mučení a zoufalství ze ztráty zraku tvoří tu první. Do ní se míchají vzpomínky na otce, který uprchl na Západ. Martin Středa je vězněn za údajnou spolupráci s ním, volá k němu a zároveň si připomíná jejich komplikovaný vztah: otec jím zřejmě z nějakých důvodů pohrdal. Další rovinou je snaha o dorozumění s vězněm v sousední samotce a k tomu ještě motiv Vánoc, do jejichž času je akce situována. Řekl bych, že v libretu ani v hudbě nejsou tyto roviny reflektovány rovnocenně, k čemuž by sváděla úvodní a závěrečná fuga, momenty utrpení jsou na prvním místě. Pokud přistoupíme na tvrzení, že verismus nahrazuje tragiku krutostí a lásku sentimentem (© Zdeněk Nejedlý), Martin Středa balancuje na hraně mezi těmito polohami a občas si šlápne do té sentimentálně kruté. A kdo chce, ten to z ní může vnímat úplně celé.

Hudba sleduje linku vyprávění a místy k dramatickým vrcholům až vybuchuje. Je v ní mnoho přímočarého efektu, ale řekl bych, že se v ní skrývají i hlubší roviny – jsou ale spíš v závěsu a nechovají se příliš nápadně. Dílo je napsáno pro osm nástrojů (smyčcové kvarteto, flétna, (bas)klarinet a dvoje bicí) a instrumentace je i v malém obsazení pěkně pestrá. Samotná opera byla obklopena Svobodovou Fugou pro klavír, kterou upravil pro smyčcové kvarteto Tomáš Krejčí. Posloužila jako předehra i epilog a jakkoli zněla na začátku nezvykle – vzhledem k očekávání současné hudby – na konci už se poněkud školsky napsaná bachovská skladba táhla a myslím, že by z ní pro připomenutí stačila jen expozice. Druhé poněkud přetažené místo se mi zdálo být ve chvíli, kdy hrála z nahrávky píseň White Christmas a Martin Středa místo vloček sypal na zem kousíčky dopisu, který si nemohl přečíst. Celé provedení mělo i s úvodem a závěrem jen asi 50 minut – na tak krátkém časovém úseku by se měla hluchá místa vyeliminovat co nejlépe.

Co se týká samotného provedení, na prvním místě bylo hudební nastudování Gabriely Tardonové a výkon Tomáše Krejčího v titulní a zároveň jediné roli. Komorní orchestřík zněl hutně, dynamicky pestře a v malém prostoru Komorního sálu na Hudební fakultě JAMU měl zvuk místy až rockovou intenzitu. Tomáš Krejčí měl roli bezvadně vypracovanou, při všech skromných provozovacích prostředcích jsme viděli i solidní dávku velkooperního patosu, který ale zapadal do celkového vyznění. Jeho dlouhý part, jehož text přeskakoval bez zřetelných přechodů od tématu k tématu sváděl i k myšlence na další závan italské opery – mám na mysli například scénu šílenství Lucie di Lammermoor. Srovnání s monodramaty jako je Schönbergovo Očekávání nebo Poulencův Lidský hlas se samozřejmě nabízí na prvním místě a zmiňuje se o něm i program, ale v operní historii by se pro paralely dalo zajít ještě mnohem dál.

Pozoruhodné je i srovnání s „dokumentárními operami“ Aleše Březiny …zítra se bude a především s Toufarem, který se rovněž částečně odehrává ve vězení – přesněji ve vazbě – na začátku komunistické totality. Březinův přístup je úplně jiný, předkládá divákům spíš fakta a nechává je, aby si výsledný obraz vytvořili sami. S prudkými efekty a emocemi šetří i tam, kde se přímo nabízejí a spíš je občas nechá, aby se prodraly do popředí samy. Přímo jim ale vlastně nijak nefandí a nestaví na nich. Andrew Yin Svoboda napsal svou operu – jíž uzavřel studium na McGill University v Montrealu – především z emocí. Jakkoliv se mi během Toufara mihla vzpomínka na Toscu jen bleskem při mučení za scénou, tady jsem na ni jaksi rezidentně myslel pořád.

Scénu tvoří dvě protilehlá zrcadla, lesklý pás podlahy mezi nimi a holá žárovka visící od stropu. Martin Středa je v malém prostoru úplně sám sebou a navzdory slepotě se pořád vidí ze všech stran (Tomáš Krejčí v nich také pořád viděl na dirigentku, aspoň myslím). Jedinými rekvizitami jsou bedna na uhlí a zmuchlaný dopis. Jednoduchý kostým evokuje vězeňskou uniformu s číslem, bleděmodrá barva mu dodává lehký přídech něčeho nadpozemského. Roccova inscenace si hledí celkového scénického vyznění designérským způsobem, což je pro jeho práci typické, a dobře se jí to daří.

Produkce Martina Středy byla prvním projektem sdružení Opera Povera (Chudá opera), který založil režisér Rocc – ten byl i ředitelem brněnské opery, později opery Národního divadla v Praze a dnes tuto funkci vykonává v Lublani. Zároveň ale vytrvale tíhne ke komornějším projektům. Naposledy jsme mohli v Redutě vidět jeho inscenaci opery Alice in Bed Iva Medka a Markéty Dvořákové, což byla menší, ale pořád pevná jevištní produkce. Opera Povera se – podle prvního počinu soudě – orientuje na co nejoproštěnější tvar, který si vystačí s minimem prostředků, je možno jej odstěhovat ve větší dodávce a provést prakticky kdekoli. Ale také se zaměřuje na současnou autorskou tvorbu, což mě těší.

Martin Středa je dílo, které bych rád označil za nadějné, předčasná smrt autora tomu však brání a můžeme si jen představovat, co by napsal příště. Na poslední brněnské provedení si můžete zajít ještě dnes na Hudební fakultu JAMU.

Andrew Yin Svoboda: Martin Středa – pravdivé operní monodrama z jáchymovského pekla, libreto autor, český překlad Alena Šedová, Josef Svoboda. Hudební nastudování a dirigent: Gabriela Tardonová, režie / prostorová instalace: Rocc, kostým: Miroslava Matulová, světlo: Petr Kačírek, dramaturgie: Pavel Petráněk. V titulní roli: Tomáš Krejčí, baryton. 21. září 2014, Opera Povera, Komorní sál HF JAMU, Brno.

Foto Majda Slámová

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Možná nežijeme jen jeden život a možná bychom se měli držet osvědčených postupů, pokud nám záleží na okamžitém úspěchu. Jaké to je vytvářet nové reality, několik jich prožívat, vyrovnávat se s nimi a najít mezi nimi tu snesitelnou. Jak zlikvidovat impulzivního umělce, který nás zevnitř nutí bourat stereotypy i konvence a žene nás do nepředvídatelných situací i existenčního rizika. Přinejmenším tyto úvahy nám předkládají Ivo MedekMarkéta Dvořáková ve svém operním thrilleru Alice in Bedvíce

Jediné brněnské provedení dětské opery Marka Piačeka 2'16'' a pol: Vesmírna odysea kladlo současným českým dětem do cesty jen jednu drobnou překážku: slovenština už pro ně není samozřejmým druhým jazykem. Byla to ale překážka nicotná ve srovnání s celkovým účinkem chytré kompozice, která kladla hravou paralelu mezi vznik vesmíru a symfonického orchestru a provedla interprety i posluchače dějinami hudby. Ale navíc – a snad i hlavně – to byla bezvadná zábava.  více

Brněnské publikum mělo včera v Mozartově sále Reduty první příležitost setkat se s inscenací barokní opery, i když uvedení bylo nakonec opatrně anoncováno jako „poloscénické“. Inscenace byla položená především na poctivém hudebním základu.  více


Slavný román Jane Eyrová od spisovatelky Charlotte Brontëové inspiroval řadu umělců. Mimořádná próza patří k vrcholům romantické literatury. O jejím významu svědčí také přes třicet filmových, televizních a muzikálových adaptací. A právě v české premiéře uvedlo o víkendu Městské divadlo Brno (MdB) její muzikálové zpracování. Inscenace režiséra Petra Gazdíka představuje silné a působivé hudební divadlo, které zaujme hudebním nastudováním, pěveckými i hereckými výkony, ale také kostýmním, scénografickým i pohybovým zpracováním.  více

Pod „šifrou“ 29/2 (čti „Dvacátý devátý únor“) se skrývá kapela, která vznikla tak trochu z legrace. Použila kompoziční postupy, které by při psaní písní vůbec neměly fungovat. Sjednotila muzikanty, kteří si už z podstaty snad ani nemohou navzájem rozumět. A přitom vzniklo album velmi silných písní, které při vší experimentálnosti mají hlavu a patu a funguji i jako celek.  více

Hudební festival Moravský podzim včera došel do finále – v průběhu sedmnácti dní zazněla hudba skladatele Jana Nováka, díla světových minimalistů i tvorba arménských umělců. A právě arménská dramaturgická linka 51. ročník festivalu v sále Janáčkova divadla uzavřela. Nejednalo se však o arménskou hudbu v nastudování Filharmonie Brno, která festival pořádá, ale o skutečnou Arménskou filharmonii v čele s dirigentem Eduardem Topčjanem. Jako sólista vystoupil violista Luca Ranieri a zazněla díla Tigrana Mansurjana, Aveta Terterjana a Arama Chačaturjana. Koncert se konal při příležitosti 30. výročí arménské nezávislosti a byl zaštítěn J. E. Ashotem Hovakimianem, velvyslancem Arménské republiky v tuzemsku.  více

Letošní ročník hudebního festivalu Moravský podzim se svým tematickým ukotvením ani okrajově nedotýká skladatelského odkazu Antonína Rejchy. Jeho Umění variace aneb 57 variací pro klavír (L’Art de varier ou 57 Variations pour le piano-forte), op. 57, věnované knížeti Louisi-Ferdinandovi Pruskému, se však objevilo na program úterního koncertu 12. října v Besedním domě. Není se čemu divit: Filharmonie Brno, která festival pořádá, se propagaci díla tohoto českého rodáka poměrně intenzivně věnuje ve svých abonentních koncertech či nedávno vydanou nahrávkou skladatelovy Lenory. Tento rok si navíc připomínáme výročí 185 let od Rejchova úmrtí. S celovečerním cyklem variací vystoupil srbsko-americký klavírista Ivan Ilić, který momentálně pracuje na pětidílné řadě kompaktních disků s názvem Reicha Rediscovered, z níž třetí a momentálně nejnovější přírůstek vyšel v lednu tohoto roku.  více

Brněnskému kytaristovi Milanu Kašubovi, se kterým v poslední době koncertuje, připravila knihu k osmdesátinám. Současně dala dohromady další knížku s vlastními texty a ilustracemi. Vyšlo jí živé album a průběžně připravuje videoklipy, ve které jsou její texty tlumočeny do českého znakového jazyka. Zpěvačka, textařka a výtvarnice Dáša Ubrová prožívá pestré tvůrčí období.  více

Novinkou Městského divadla Brno je hudební inscenace První rande. Co vše se může stát na prvním dostaveníčku naslepo, se dozvíte v této svižné muzikálové komedii, která měla premiéru před sedmi lety na Broadwayi. Její brněnská podoba v evropské premiéře a v režii Stanislava Moši představuje vtipné, herecky svižné, plnokrevné a hudebně přitažlivé divadlo.  více

Jedním z koncertů hudebního festivalu Moravský podzim, které jsou věnovány památce skladatelského – a v tomto případě i básnického – odkazu Jana Nováka, se stal páteční večer s názvem Ludicra. V sále Besedního domu zaznělo v provedení violoncellisty Štěpána Filípka a ansámblu Brno Contemporary Orchestra pod vedením Pavla Šnajdra pět světových premiér na latinskou poezii Jana Nováka z částečně autobiograficky laděné sbírky Ludicra. Novákovu poezii zhudebnili Jakub Rataj, Lenka Nota, Barry Wan, David Carpenter a Jana Vöröšová.  více

Barvitá dramaturgie letošního ročníku festivalu Moravský podzim vsadila také na tradiční francouzské písně v podání souboru Le Poème Harmonique, který řídí loutnista, kytarista a dirigent Vincent Dumestre. Renomovaný soubor představil program Na palácových schodech (Aux marches du palais), kterým si již dávno získal světový věhlas u posluchačů i kritiků. Brněnské publikum jej vyslechlo včera v Besedním domě.  více

Hudební festival Moravský podzim v Janáčkově divadle vykročil do druhé padesátky. Program jeho včera zahájeného 51. ročníku připomíná především skladatelský odkaz Jana Nováka, jehož stoleté narozeninové jubileum připadá na tento rok. Kromě Novákových děl v provedení nejrůznějších ansámblů a sólistů zazní také díla amerických, českých a ruských minimalistů. Dramaturgickou trojici letošního ročníku uzavírá hudba z Arménie, která vyvrcholí závěrečným festivalovým koncertem Arménské filharmonie. Včerejší zahájení festivalu ale obstarala pořadatelská Filharmonie Brno v čele s Dennisem Russellem Daviesem. Dále vystoupili zpěvačka Angélique Kidjo a varhaník Christian Schmittvíce

Kontrabasista František Uhlíř je nejen vynikajícím kontrabasovým interpretem, ale také neuvěřitelně plodným autorem - k loňským sedmdesátinám si nadělil hned trojici alb: s triem MUH (Magris-Uhlíř-Helešic) s italským pianistou Robertem Magrisem album A Step Into Light, s dalším triem KUH (Kohldorfer-Uhlíř-Helešic) desku Old Souls a do třetice reprezentativní CD Story Of My Life, velkolepou sedmidílnou suitu pro jazzový septet. Koncertní provedení této hudební autobiografie bylo na programu přehlídky JazzFestBrno už pro loňský ročník, ale covidové restrikce vše odsunulo na letošní září. Šťastný dramaturgický záměr tady vše spojil se symbolickou oslavou červencových osmdesátin Vincence Kummera, rovněž absolventa oboru kontrabas na brněnské konzervatoři (což starší z jubilantů v pozvánce na koncert vtipně glosoval slovy „brněnská basová škola slaví“). Zbytečná skromnost: oba jubilanti předvedli na pódiu skvělé výkony popírající jakékoliv věkové limity a potvrdili, že patří (spolu s nedávno zesnulým Jiřím/Georgem Mrázem a Miroslavem Vitoušem) ke světově uznávané české kontrabasové škole. Dvojkoncert obou jubilantů tak nabídl každému z nich jeden „poločas“, při kterém dostali možnost představit vlastní tvorbu (Uhlíř autorskou, Kummer převážně aranžérskou), spoluhráče a hosty.  více

„Album o zatemňování estetizací stoji na větě, že se lidé skrz krásu nemohou dostat do dolní části země,“ vysvětluje na svém webu kapela Pátí na světě a pokračuje: „Původně kvarteto, dnes trio, vydává se do hájemství sirupovitých smyčců. Tímto lepkavým houštím klestí si cestu k dalším a dalším refrénům, jež se tak lehce ztrácí u táborových ohňů.“ Skupinu, která v červnu vydala své druhé album Jupiter Carousel, dnes tvoří Tomáš Deležal (dechový syntezátor EWI), Petr Fučík (bicí, klávesové nástroje) a Ivan Palacký (kytara, zpěv). Všichni při mají na brněnské alternativní scéně už leccos za sebou, Palacký byl například jedním z pilířů velmi zajímavé skupiny Sledě živé sledě a za zmínku stojí i jeho duo s Peterem Grahamem Palagrachio, v němž hrál na pletací stroj. Pátí na světě sice navazuje na mnohé ze zdejší alternativní scény, mnoho toho v určitých fragmentech a vrstvách připomíná, ale přes to všechno jde o jednu z nejoriginálnějších kapel, které momentálně na Moravě fungují.  více

Opera je mnohými lidmi vcelku právem považována za jednu z nejvýše postavených forem artificiální tvorby. Není se ostatně čemu divit – nejenže v sobě snoubí hudbu i divadlo, ale pro mnohé skladatele představuje zvládnutí celého operního aparátu nejvyšší možnou kompoziční metu. Lze ale i pochopit, že někomu může operní tvorba připadat vzdálená a cizí, odtržená, přespříliš „vyumělkovaná“, zbytečně závažná a někdy snad až lartpourlartistická. Projekt Hausopera se snaží tuto strnulou krásu opery přenést do každodenního života a ušít operu konkrétnímu prostoru na míru. V říjnu 2018 tak zaznělo Poslední polo, první opera projektu, v lázních na Rašínově ulici a dnes – tedy ve dnech 17., 18. a 19. září – zavedly opery Věčná slečna bledá a Hra o Malinu posluchače do Zemanovy kavárny a cukrárny, dále do pasáže Alfa před Knihkupectví Michala Ženíška. Kostýmy u obou děl navrhla Zuzana Rusínová a scénografii Tomáš Rusín. Light design Věčné slečny bledé vytvořila Barbora JágrováPavla Beranová pak navrhla light design u Hry o Malinu. Oba tituly režíroval Jiří Nekvasilvíce

Violoncellovým recitálem zahájil Spolek přátel hudby při Filharmonii Brno koncertní sezónu 2021/2022. První abonentní večer představil v sále Besedního domu Baladu d moll op. 3 č. 1 a Serenádu A dur op. 3 č. 2 Josefa Suka, Pohádku Leoše Janáčka, Klid op. 68 č. 5 a Rondo op. 94 Antonína Dvořáka a Sonátu A dur Césara Francka. Skladby nastudovali violoncellistka Michaela Fukačová a klavírista David Mareček. Koncert byl součástí společného turné obou umělců s názvem Můj hudební domov pořádaného hudebního agenturou C.E.M.A. Kromě Brna tak program putuje také do Hradce Králové, Prahy a Karlových Varů. Dříve, než hudebníci nastoupili na pódium, přivítala posluchače předsedkyně Spolku přátel hudby a osobnost brněnského hudebního života Alena Veselá, doprovázena klarinetistou Filharmonie Brno Emilem Drápelou. Společně pokřtili Drápelovu novou publikaci Jak se žije v orchestru s podtitulem Nevážené fejetony o vážné hudběvíce

Českou premiéru broadwayského muzikálového hitu Pretty Woman včera zažili návštěvníci Městského divadla Brno. Inscenace v režii Stanislava Moši v tomto divadelním zpracování slavného filmového trháku zdůraznila jeho přednosti. Do přestávky se divák v tomto příběhu o novodobé Popelce ponejvíce královsky směje a baví, ve druhé půli je potom rýsovaná zejména jímavost a lyričnost celého titulu.  více

Dvě soboty po sobě měli návštěvníci festivalu Olomoucké barokní slavnosti možnost poslechnout si díla méně známých autorů, jejichž hudba nejenže v mnoha ohledech výrazně překonávala dobový standard, ale jejichž osudy byly s Olomoucí navíc úzce spjaty.  více

Nejčtenější

Kritika

Slavný román Jane Eyrová od spisovatelky Charlotte Brontëové inspiroval řadu umělců. Mimořádná próza patří k vrcholům romantické literatury. O jejím významu svědčí také přes třicet filmových, televizních a muzikálových adaptací. A právě v české premiéře uvedlo o víkendu Městské divadlo Brno (MdB) její muzikálové zpracování. Inscenace režiséra Petra Gazdíka představuje silné a působivé hudební divadlo, které zaujme hudebním nastudováním, pěveckými i hereckými výkony, ale také kostýmním, scénografickým i pohybovým zpracováním.  více