Martin Středa. Operní monodrama z jáchymovské samotky

Martin Středa. Operní monodrama z jáchymovské samotky

Je těžké jakkoliv hodnotit nebo snad dokonce analyzovat operní monodrama, které člověk slyšel poprvé a s žádným jiným dílem skladatele nepřišel nikdy předtím do styku. Zůstává jen první dojem a emoce, ale nebylo jich zrovna málo. Námět z komunistického lágru si o naléhavé ztvárnění sám říká a v opeře Martin Středa se mu ho dostalo vrchovatě.

Předčasně zesnulý skladatel Andrew Yin Svoboda se narodil v kanadském Burlingtonu v roce 1977 a své operní dílo dokončil v roce 2004, bylo mu tedy 27 let. Myslím, že jeho mládí je v hudbě poznat, jedná se o prudké poryvy citů, které si v ničem nezadají s veristickým přístupem. Jistě že hudba zněla současně a nejednalo se o žádnou přímou nápodobu Pucciniho, ale emocionální nátlak hraničící s citovým vydíráním v díle jednoznačně přítomen je. Námět na operu získal Andrew Svoboda z vyprávění svého otce, který byl v letech 1949–58 vězněn v Jáchymově. Setkal se tam mimo jiné s mladým medikem Milanem Šedou, který v důsledku bití oslepl a byl držen na samotce. Šeda – v libretu přejmenovaný na Martina Středu – je jedinou postavou opery.

Jeho monolog v jáchymovské „díře“ kombinuje několik rovin. Fyzické utrpení ze zimy, hladu, vzpomínky na mučení a zoufalství ze ztráty zraku tvoří tu první. Do ní se míchají vzpomínky na otce, který uprchl na Západ. Martin Středa je vězněn za údajnou spolupráci s ním, volá k němu a zároveň si připomíná jejich komplikovaný vztah: otec jím zřejmě z nějakých důvodů pohrdal. Další rovinou je snaha o dorozumění s vězněm v sousední samotce a k tomu ještě motiv Vánoc, do jejichž času je akce situována. Řekl bych, že v libretu ani v hudbě nejsou tyto roviny reflektovány rovnocenně, k čemuž by sváděla úvodní a závěrečná fuga, momenty utrpení jsou na prvním místě. Pokud přistoupíme na tvrzení, že verismus nahrazuje tragiku krutostí a lásku sentimentem (© Zdeněk Nejedlý), Martin Středa balancuje na hraně mezi těmito polohami a občas si šlápne do té sentimentálně kruté. A kdo chce, ten to z ní může vnímat úplně celé.

Hudba sleduje linku vyprávění a místy k dramatickým vrcholům až vybuchuje. Je v ní mnoho přímočarého efektu, ale řekl bych, že se v ní skrývají i hlubší roviny – jsou ale spíš v závěsu a nechovají se příliš nápadně. Dílo je napsáno pro osm nástrojů (smyčcové kvarteto, flétna, (bas)klarinet a dvoje bicí) a instrumentace je i v malém obsazení pěkně pestrá. Samotná opera byla obklopena Svobodovou Fugou pro klavír, kterou upravil pro smyčcové kvarteto Tomáš Krejčí. Posloužila jako předehra i epilog a jakkoli zněla na začátku nezvykle – vzhledem k očekávání současné hudby – na konci už se poněkud školsky napsaná bachovská skladba táhla a myslím, že by z ní pro připomenutí stačila jen expozice. Druhé poněkud přetažené místo se mi zdálo být ve chvíli, kdy hrála z nahrávky píseň White Christmas a Martin Středa místo vloček sypal na zem kousíčky dopisu, který si nemohl přečíst. Celé provedení mělo i s úvodem a závěrem jen asi 50 minut – na tak krátkém časovém úseku by se měla hluchá místa vyeliminovat co nejlépe.

Co se týká samotného provedení, na prvním místě bylo hudební nastudování Gabriely Tardonové a výkon Tomáše Krejčího v titulní a zároveň jediné roli. Komorní orchestřík zněl hutně, dynamicky pestře a v malém prostoru Komorního sálu na Hudební fakultě JAMU měl zvuk místy až rockovou intenzitu. Tomáš Krejčí měl roli bezvadně vypracovanou, při všech skromných provozovacích prostředcích jsme viděli i solidní dávku velkooperního patosu, který ale zapadal do celkového vyznění. Jeho dlouhý part, jehož text přeskakoval bez zřetelných přechodů od tématu k tématu sváděl i k myšlence na další závan italské opery – mám na mysli například scénu šílenství Lucie di Lammermoor. Srovnání s monodramaty jako je Schönbergovo Očekávání nebo Poulencův Lidský hlas se samozřejmě nabízí na prvním místě a zmiňuje se o něm i program, ale v operní historii by se pro paralely dalo zajít ještě mnohem dál.

Pozoruhodné je i srovnání s „dokumentárními operami“ Aleše Březiny …zítra se bude a především s Toufarem, který se rovněž částečně odehrává ve vězení – přesněji ve vazbě – na začátku komunistické totality. Březinův přístup je úplně jiný, předkládá divákům spíš fakta a nechává je, aby si výsledný obraz vytvořili sami. S prudkými efekty a emocemi šetří i tam, kde se přímo nabízejí a spíš je občas nechá, aby se prodraly do popředí samy. Přímo jim ale vlastně nijak nefandí a nestaví na nich. Andrew Yin Svoboda napsal svou operu – jíž uzavřel studium na McGill University v Montrealu – především z emocí. Jakkoliv se mi během Toufara mihla vzpomínka na Toscu jen bleskem při mučení za scénou, tady jsem na ni jaksi rezidentně myslel pořád.

Scénu tvoří dvě protilehlá zrcadla, lesklý pás podlahy mezi nimi a holá žárovka visící od stropu. Martin Středa je v malém prostoru úplně sám sebou a navzdory slepotě se pořád vidí ze všech stran (Tomáš Krejčí v nich také pořád viděl na dirigentku, aspoň myslím). Jedinými rekvizitami jsou bedna na uhlí a zmuchlaný dopis. Jednoduchý kostým evokuje vězeňskou uniformu s číslem, bleděmodrá barva mu dodává lehký přídech něčeho nadpozemského. Roccova inscenace si hledí celkového scénického vyznění designérským způsobem, což je pro jeho práci typické, a dobře se jí to daří.

Produkce Martina Středy byla prvním projektem sdružení Opera Povera (Chudá opera), který založil režisér Rocc – ten byl i ředitelem brněnské opery, později opery Národního divadla v Praze a dnes tuto funkci vykonává v Lublani. Zároveň ale vytrvale tíhne ke komornějším projektům. Naposledy jsme mohli v Redutě vidět jeho inscenaci opery Alice in Bed Iva Medka a Markéty Dvořákové, což byla menší, ale pořád pevná jevištní produkce. Opera Povera se – podle prvního počinu soudě – orientuje na co nejoproštěnější tvar, který si vystačí s minimem prostředků, je možno jej odstěhovat ve větší dodávce a provést prakticky kdekoli. Ale také se zaměřuje na současnou autorskou tvorbu, což mě těší.

Martin Středa je dílo, které bych rád označil za nadějné, předčasná smrt autora tomu však brání a můžeme si jen představovat, co by napsal příště. Na poslední brněnské provedení si můžete zajít ještě dnes na Hudební fakultu JAMU.

Andrew Yin Svoboda: Martin Středa – pravdivé operní monodrama z jáchymovského pekla, libreto autor, český překlad Alena Šedová, Josef Svoboda. Hudební nastudování a dirigent: Gabriela Tardonová, režie / prostorová instalace: Rocc, kostým: Miroslava Matulová, světlo: Petr Kačírek, dramaturgie: Pavel Petráněk. V titulní roli: Tomáš Krejčí, baryton. 21. září 2014, Opera Povera, Komorní sál HF JAMU, Brno.

Foto Majda Slámová

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Možná nežijeme jen jeden život a možná bychom se měli držet osvědčených postupů, pokud nám záleží na okamžitém úspěchu. Jaké to je vytvářet nové reality, několik jich prožívat, vyrovnávat se s nimi a najít mezi nimi tu snesitelnou. Jak zlikvidovat impulzivního umělce, který nás zevnitř nutí bourat stereotypy i konvence a žene nás do nepředvídatelných situací i existenčního rizika. Přinejmenším tyto úvahy nám předkládají Ivo MedekMarkéta Dvořáková ve svém operním thrilleru Alice in Bedvíce

Jediné brněnské provedení dětské opery Marka Piačeka 2'16'' a pol: Vesmírna odysea kladlo současným českým dětem do cesty jen jednu drobnou překážku: slovenština už pro ně není samozřejmým druhým jazykem. Byla to ale překážka nicotná ve srovnání s celkovým účinkem chytré kompozice, která kladla hravou paralelu mezi vznik vesmíru a symfonického orchestru a provedla interprety i posluchače dějinami hudby. Ale navíc – a snad i hlavně – to byla bezvadná zábava.  více

Brněnské publikum mělo včera v Mozartově sále Reduty první příležitost setkat se s inscenací barokní opery, i když uvedení bylo nakonec opatrně anoncováno jako „poloscénické“. Inscenace byla položená především na poctivém hudebním základu.  více


Brněnský hudebník, zpěvák, skladatel, producent a frontman skupiny Květy Martin Evžen Kyšperský vymyslel nový projekt. Nazval jej Dula a vydal s ním debutové album Uran. Na magnetofonové kazetě ve sběratelském nákladu pouhých 50 kusů. Kdo však kazetu s kresbou z pozůstalosti Martinovy přítelkyně Alenky Černé nesežene, nemusí zoufat. Dula je k dispozici samozřejmě také digitálně.  více

V Křišťálovém sále Staré radnice pořádalo hudební těleso Ensemble Opera Diversa svůj poslední předprázdninový koncert. Tentokrát však nevystoupili kmenoví hudebníci ansámblu, ale klavíristka Kristýna Znamenáčková, s jejíž energickou a technicky brilantní hrou se posluchači jmenovaného souboru mohli seznámit již na zatím posledním albu tělesa titulovaném prostě Jan Novák, Vol. 3. Náplní úterního koncertu však nebyla tvorba Jana Nováka – Kristýna Znamenáčková představila díla přecházející od impresionistických nálad, přes dravé jazzové rytmy až k vycizelovanému hudebnímu jazyku 60. let. Pojítkem autorů se stala hudebními směry a nápady přetékající Paříž – právě zde se setkali Ježek s Martinů, Mompou a Koechlin.  více

Těsně před vypuknutím koronavirové krize vydala brněnská skupina Plum Dumplings nové album. Na rozdíl od oficiálního debutu L’épitaphe des papillons (2014), nazpívaného francouzsky, skupina tentokrát vsadila na české texty. Hovoříme se zpěvačkou, která si říká Adéla Polka.  více

Brněnský zpěvák, skladatel a klávesista Oldřich Veselý zemřel v lednu 2018. V únoru 2019 se v sále Semilasso konal 10. Brněnský Beatfest, věnovaný jeho památce. A o rok později vyšel na CD pod názvem Malý princ záznam z tohoto koncertu, doplněný několika bonusy.  více

Dvacátého čtvrtého května letošního roku, pět dní před dvaadevadesátými narozeninami, odešla na věčnost paní Anna Kománková – a s ní rovněž velice rozsáhlý zpěvník (nejen) javornických a horňáckých balad, který nosila v hlavě. Kteroukoliv píseň uchovanou v paměti dokázala osobitým, nenapodobitelným způsobem interpretovat. Celý život pečovala o vzácný odkaz, tedy dědictví po předcích – o to zajímavěji, že stovky mnohdy komplikovaných nápěvů a mnoho desítek slok a variant balad si nezapisovala, ale všechny znala zpaměti. I po devadesátce, kdy už jí nesloužilo zdraví a veřejně nevystupovala, zůstávala v kontaktu s Javornickým ženským sborem, který oživila a dlouhá léta vedla. Nikdy se nikam nevnucovala, a přitom z dovedností svých předků hodně uměla: kromě zpěvu (desítek nápěvů z kancionálu a stovek lidových písní) byla výbornou vyšívačkou: Každou součástku kroje, který nosila, si ušila a vyšila vlastnoručně.  více

V sále Konventu Milosrdných bratří uzavřel soubor Brno Contemporary Orchestra pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra svoji devátou sezonu koncertem nazvaným Con certo: s jistotou nebo s čertem?. Program uvedl díla ve světě současné klasické hudby již zavedených autorů Alexeje Frieda, Olgy Neuwirth a György Ligetiho, jehož koncert pro housle provedl s orchestrem houslový virtuóz Milan Paľa.  více

Hudební pohádku O statečném kováři nasadilo jako letošní novinku svého open air festivalu na Biskupském dvoře Městské divadlo Brno. V pondělí měla oficiální odloženou premiéru. Pod úchvatnými kulisami brněnské katedrály vznikla inscenace, která si malé i velké diváky získá jadrnou muzikou Petra Ulrycha, svojí prostou poetikou, hravou divadelností a také jednoduše, ale působivě stavěnou atmosférou.  více

Každému, kdo měl donedávna co do činění s českomoravskou scénou folk a country, se při vyslovení jména Jiří moravský Brabec (1955-2018) vybaví nepřehlédnutelná postava mohutného vousáče, silný hlas a nevyčerpatelný zdroj informací se záviděníhodným přehledem nejen o jmenovaném hudebním žánru. Řeč je o složité, ale právem respektované osobnosti, která uměla překvapit znalostmi v celé řadě odvětví, ale také sebeironickým humorem i nečekanou tělesnou obratností. Bohužel, naposledy udivil okolí náhlým odchodem a to pár dnů před svými třiašedesátými narozeninami v červnu 2018, takřka nepovšimnut veřejnoprávními médii, pro která tolik let pracoval.  více

Po trojici koncertů, které posluchačům v rámci komorního minicyklu Konec streamu. Hrajeme zase živě! připravila Filharmonie Brno, se v pátek uskutečnil závěrečný večer nejen tohoto neobvyklého projektu, ale prakticky vzato celé sezóny 2019/2020. Po violoncellové sekci s harfou, harfě s kontrabasem a po bicích nástrojích s projekcí a tancem rozeznělo sál Besedního domu mnohem tradičnější obsazení v podobě smyčcového kvarteta. To samo o sobě ničemu nevadí, ostatně právě smyčcová kvarteta zaujímají v rámci evropské hudební tradice zvláštní místo a v průběhu více než dvou a půl století vzniklo od dob „Papa“ Haydna až po současnost impozantní množství kvalitní hudební literatury. Rozhodně si členové smyčcových kvartet nemohou stěžovat na nedostatek zajímavých děl určených pro jejich obsazení, jako tomu tu a tam bývá u jiných komorních těles. Hudebníci Marie Pšenicová (housle), Jan Rybka (housle), Petr Pšenica (viola) a Lukáš Svoboda (violoncello) však šli (ať již z vlastní, či cizí iniciativy) zcela jinou cestou. Samotná dramaturgie koncertu připomínala spíše zkoušku na blížící se svatební sezónu než závěrečný koncert cyklu, který má uzavřít ročník 2019/2020 i Besední dům.  více

Po úspěšném vystoupení violoncellové sekce s harfou včera dala Filharmonie Brno v nově vzniklém minicyklu Konec streamu. Hrajeme zase živě! prostor ještě komornějšímu obsazení. Ve středu 27. května měli posluchači možnost navštívit koncert manželské dvojice Ivany Švestkové (harfa) a Marka Švestky (kontrabas). Program sestával nejen ze skladeb určených přímo pro tyto nástroje, ale podobně jako v případě zahajovacího koncertu v této sérii zazněly také úpravy více či méně známých děl světové hudební literatury.  více

Devátý a zároveň poslední díl ze seriálu Průvodce Brno – město hudby UNESCO nese podtitul Electro, beat, multimediavíce

Jsou tomu již takřka tři měsíce, co pandemie koronaviru vtrhla do České republiky, otřásla národní ekonomikou, školstvím i kulturou; bezohledně devalvovala měnu, poslala děti do improvizovaných domácích lavic a pozavírala galerie, divadla, operní domy i hudební sály. Od té doby jsme si museli zvyknout na proměnlivá vládní nařízení, ale také na jistý kulturní půst. Streamovaná videa nezahnala hlad a ani sebelepší nahrávky neutišily žízeň. V posledním květnovém týdnu se společenský i kulturní život opatrně probouzí k životu; otevírají se také dveře brněnského Besedního domu, kde ve čtyřech dnech soubor odehraje celkem osm koncertů. V nově vzniklém komorním „minicyklu“ Konec streamu. Hrajeme zase živě! nabízí Filharmonie Brno koncerty s podnázvy: Cellisté & harfaHarfa & kontrabas duoBicisté & projekce a Smyčcové kvarteto. Prvně jmenovaný se v pondělní podvečer dokonce dočkal nezvyklé předpremiéry, když hudebníci brněnské filharmonie usedli na střeše tržnice na Zelném trhu. Se stejným programem také včera odpoledne zahájili violoncellisté v čele s koncertním mistrem Pavlem Šabackým a harfenistka Dominika Svozilová poslední sérii koncertů v Besedním domě v této nešťastné sezoně.  více

Po Velikonocích se na sociálních sítích a v médiích objevilo oficiální prohlášení, které každému milovníkovi folkloru pokazilo den. Folklorní festival ve Strážnici se letos neuskuteční. Důvody jsou všem dobře známé. Včera začala další vlna koronavirového rozvolňování a my jsme si nejen proto povídali s ředitelem Národního ústavu lidové kultury (NÚLK) ve Strážnici Martinem Šimšou. Je tedy opravdu důvod ke smutku? Na co se můžeme v nejbližší době těšit? A kdy je nejlepší doba navštívit zámecký park a strážnické muzeum v přírodě? Nejen na tyto otázky následující rozhovor odpoví.  více

Krátce po natočení svého minulého alba I’m Glad I Met You absolvovala brněnská bluesová kapela cestu do severního Mississippi, na místa, kde se blues stále ještě hraje jako lidová hudba na zápražích a o nedělních piknicích. Že během pobytu vznikl materiál na dvě nová alba, prozradil kytarista Jan Švihálek loni v rozhovoru pro náš web. „Bude to skvělá nahrávka, moc se na to těším,“ sliboval. První ze dvou avízovaných desek je nyní na světě.  více

Osmý díl ze seriálu Průvodce Brno – město hudby UNESCO nese podtitul Spojení průseremvíce

Nejčtenější

Kritika

V Křišťálovém sále Staré radnice pořádalo hudební těleso Ensemble Opera Diversa svůj poslední předprázdninový koncert. Tentokrát však nevystoupili kmenoví hudebníci ansámblu, ale klavíristka Kristýna Znamenáčková, s jejíž energickou a technicky brilantní hrou se posluchači jmenovaného souboru mohli seznámit již na zatím posledním albu tělesa titulovaném prostě Jan Novák, Vol. 3. Náplní úterního koncertu však nebyla tvorba Jana Nováka – Kristýna Znamenáčková představila díla přecházející od impresionistických nálad, přes dravé jazzové rytmy až k vycizelovanému hudebnímu jazyku 60. let. Pojítkem autorů se stala hudebními směry a nápady přetékající Paříž – právě zde se setkali Ježek s Martinů, Mompou a Koechlin.  více