Martin Středa. Operní monodrama z jáchymovské samotky

Martin Středa. Operní monodrama z jáchymovské samotky

Je těžké jakkoliv hodnotit nebo snad dokonce analyzovat operní monodrama, které člověk slyšel poprvé a s žádným jiným dílem skladatele nepřišel nikdy předtím do styku. Zůstává jen první dojem a emoce, ale nebylo jich zrovna málo. Námět z komunistického lágru si o naléhavé ztvárnění sám říká a v opeře Martin Středa se mu ho dostalo vrchovatě.

Předčasně zesnulý skladatel Andrew Yin Svoboda se narodil v kanadském Burlingtonu v roce 1977 a své operní dílo dokončil v roce 2004, bylo mu tedy 27 let. Myslím, že jeho mládí je v hudbě poznat, jedná se o prudké poryvy citů, které si v ničem nezadají s veristickým přístupem. Jistě že hudba zněla současně a nejednalo se o žádnou přímou nápodobu Pucciniho, ale emocionální nátlak hraničící s citovým vydíráním v díle jednoznačně přítomen je. Námět na operu získal Andrew Svoboda z vyprávění svého otce, který byl v letech 1949–58 vězněn v Jáchymově. Setkal se tam mimo jiné s mladým medikem Milanem Šedou, který v důsledku bití oslepl a byl držen na samotce. Šeda – v libretu přejmenovaný na Martina Středu – je jedinou postavou opery.

Jeho monolog v jáchymovské „díře“ kombinuje několik rovin. Fyzické utrpení ze zimy, hladu, vzpomínky na mučení a zoufalství ze ztráty zraku tvoří tu první. Do ní se míchají vzpomínky na otce, který uprchl na Západ. Martin Středa je vězněn za údajnou spolupráci s ním, volá k němu a zároveň si připomíná jejich komplikovaný vztah: otec jím zřejmě z nějakých důvodů pohrdal. Další rovinou je snaha o dorozumění s vězněm v sousední samotce a k tomu ještě motiv Vánoc, do jejichž času je akce situována. Řekl bych, že v libretu ani v hudbě nejsou tyto roviny reflektovány rovnocenně, k čemuž by sváděla úvodní a závěrečná fuga, momenty utrpení jsou na prvním místě. Pokud přistoupíme na tvrzení, že verismus nahrazuje tragiku krutostí a lásku sentimentem (© Zdeněk Nejedlý), Martin Středa balancuje na hraně mezi těmito polohami a občas si šlápne do té sentimentálně kruté. A kdo chce, ten to z ní může vnímat úplně celé.

Hudba sleduje linku vyprávění a místy k dramatickým vrcholům až vybuchuje. Je v ní mnoho přímočarého efektu, ale řekl bych, že se v ní skrývají i hlubší roviny – jsou ale spíš v závěsu a nechovají se příliš nápadně. Dílo je napsáno pro osm nástrojů (smyčcové kvarteto, flétna, (bas)klarinet a dvoje bicí) a instrumentace je i v malém obsazení pěkně pestrá. Samotná opera byla obklopena Svobodovou Fugou pro klavír, kterou upravil pro smyčcové kvarteto Tomáš Krejčí. Posloužila jako předehra i epilog a jakkoli zněla na začátku nezvykle – vzhledem k očekávání současné hudby – na konci už se poněkud školsky napsaná bachovská skladba táhla a myslím, že by z ní pro připomenutí stačila jen expozice. Druhé poněkud přetažené místo se mi zdálo být ve chvíli, kdy hrála z nahrávky píseň White Christmas a Martin Středa místo vloček sypal na zem kousíčky dopisu, který si nemohl přečíst. Celé provedení mělo i s úvodem a závěrem jen asi 50 minut – na tak krátkém časovém úseku by se měla hluchá místa vyeliminovat co nejlépe.

Co se týká samotného provedení, na prvním místě bylo hudební nastudování Gabriely Tardonové a výkon Tomáše Krejčího v titulní a zároveň jediné roli. Komorní orchestřík zněl hutně, dynamicky pestře a v malém prostoru Komorního sálu na Hudební fakultě JAMU měl zvuk místy až rockovou intenzitu. Tomáš Krejčí měl roli bezvadně vypracovanou, při všech skromných provozovacích prostředcích jsme viděli i solidní dávku velkooperního patosu, který ale zapadal do celkového vyznění. Jeho dlouhý part, jehož text přeskakoval bez zřetelných přechodů od tématu k tématu sváděl i k myšlence na další závan italské opery – mám na mysli například scénu šílenství Lucie di Lammermoor. Srovnání s monodramaty jako je Schönbergovo Očekávání nebo Poulencův Lidský hlas se samozřejmě nabízí na prvním místě a zmiňuje se o něm i program, ale v operní historii by se pro paralely dalo zajít ještě mnohem dál.

Pozoruhodné je i srovnání s „dokumentárními operami“ Aleše Březiny …zítra se bude a především s Toufarem, který se rovněž částečně odehrává ve vězení – přesněji ve vazbě – na začátku komunistické totality. Březinův přístup je úplně jiný, předkládá divákům spíš fakta a nechává je, aby si výsledný obraz vytvořili sami. S prudkými efekty a emocemi šetří i tam, kde se přímo nabízejí a spíš je občas nechá, aby se prodraly do popředí samy. Přímo jim ale vlastně nijak nefandí a nestaví na nich. Andrew Yin Svoboda napsal svou operu – jíž uzavřel studium na McGill University v Montrealu – především z emocí. Jakkoliv se mi během Toufara mihla vzpomínka na Toscu jen bleskem při mučení za scénou, tady jsem na ni jaksi rezidentně myslel pořád.

Scénu tvoří dvě protilehlá zrcadla, lesklý pás podlahy mezi nimi a holá žárovka visící od stropu. Martin Středa je v malém prostoru úplně sám sebou a navzdory slepotě se pořád vidí ze všech stran (Tomáš Krejčí v nich také pořád viděl na dirigentku, aspoň myslím). Jedinými rekvizitami jsou bedna na uhlí a zmuchlaný dopis. Jednoduchý kostým evokuje vězeňskou uniformu s číslem, bleděmodrá barva mu dodává lehký přídech něčeho nadpozemského. Roccova inscenace si hledí celkového scénického vyznění designérským způsobem, což je pro jeho práci typické, a dobře se jí to daří.

Produkce Martina Středy byla prvním projektem sdružení Opera Povera (Chudá opera), který založil režisér Rocc – ten byl i ředitelem brněnské opery, později opery Národního divadla v Praze a dnes tuto funkci vykonává v Lublani. Zároveň ale vytrvale tíhne ke komornějším projektům. Naposledy jsme mohli v Redutě vidět jeho inscenaci opery Alice in Bed Iva Medka a Markéty Dvořákové, což byla menší, ale pořád pevná jevištní produkce. Opera Povera se – podle prvního počinu soudě – orientuje na co nejoproštěnější tvar, který si vystačí s minimem prostředků, je možno jej odstěhovat ve větší dodávce a provést prakticky kdekoli. Ale také se zaměřuje na současnou autorskou tvorbu, což mě těší.

Martin Středa je dílo, které bych rád označil za nadějné, předčasná smrt autora tomu však brání a můžeme si jen představovat, co by napsal příště. Na poslední brněnské provedení si můžete zajít ještě dnes na Hudební fakultu JAMU.

Andrew Yin Svoboda: Martin Středa – pravdivé operní monodrama z jáchymovského pekla, libreto autor, český překlad Alena Šedová, Josef Svoboda. Hudební nastudování a dirigent: Gabriela Tardonová, režie / prostorová instalace: Rocc, kostým: Miroslava Matulová, světlo: Petr Kačírek, dramaturgie: Pavel Petráněk. V titulní roli: Tomáš Krejčí, baryton. 21. září 2014, Opera Povera, Komorní sál HF JAMU, Brno.

Foto Majda Slámová

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Možná nežijeme jen jeden život a možná bychom se měli držet osvědčených postupů, pokud nám záleží na okamžitém úspěchu. Jaké to je vytvářet nové reality, několik jich prožívat, vyrovnávat se s nimi a najít mezi nimi tu snesitelnou. Jak zlikvidovat impulzivního umělce, který nás zevnitř nutí bourat stereotypy i konvence a žene nás do nepředvídatelných situací i existenčního rizika. Přinejmenším tyto úvahy nám předkládají Ivo MedekMarkéta Dvořáková ve svém operním thrilleru Alice in Bedvíce

Jediné brněnské provedení dětské opery Marka Piačeka 2'16'' a pol: Vesmírna odysea kladlo současným českým dětem do cesty jen jednu drobnou překážku: slovenština už pro ně není samozřejmým druhým jazykem. Byla to ale překážka nicotná ve srovnání s celkovým účinkem chytré kompozice, která kladla hravou paralelu mezi vznik vesmíru a symfonického orchestru a provedla interprety i posluchače dějinami hudby. Ale navíc – a snad i hlavně – to byla bezvadná zábava.  více

Brněnské publikum mělo včera v Mozartově sále Reduty první příležitost setkat se s inscenací barokní opery, i když uvedení bylo nakonec opatrně anoncováno jako „poloscénické“. Inscenace byla položená především na poctivém hudebním základu.  více


Harafica ovládla středeční večer 25. května brněnskou Flédu. Cimbálová muzika z Uherského Hradiště, která už dávno překročila hranice tohoto města, ale i zdejšího folkloru. Sál byl téměř zaplněn diváky všech generací – od fanoušků v pubertě až po babičky. Dvouhodinový koncert plný pecek, na které jsme u kapely zvyklí, byl okořeněný dávkou zážitků z letošního turné cimbálovky po Americe.  více

Další z řady tematických „výročních“ orchestrálních konceptů Jiřího Kotači pro jeho big band připomněl sto deset let od narození kanadsko-amerického jazzového pianisty, skladatele, kapelníka a především geniálního aranžéra Gila Evanse a jeho úspěšnou spolupráci s legendárním trumpetistou Milesem Davisem na sklonku padesátých let minulého století.  více

Už v roce 1999 se režisér a ředitel Městského divadla Brno Stanislav Moša se svým inscenačním týmem rozhodl upravit slavný muzikál My Fair Lady přímo pro brněnské prostředí. Namísto londýnského nářečí cockney použil brněnský hantec, děj zasadil do současnosti a vznikla divácky velmi vyhledávaná inscenace My Fair Lady (ze Zelňáku). Nyní se s odstupem bezmála čtvrtstoletí k oblíbenému titulu brněnské divadlo vrací znovu. A režisérem i autorem úpravy je opět Stanislav Moša, který se nyní rozhodl děj posunout do počátku 20. století. A secesní háv tomuto staronovému titulu sluší.  více

V dramaturgické linii chrámových koncertů se hudební těleso Ensemble Opera Diversa v úterý 17. května vydalo do prostor nového brněnského kostela blahoslavené Marie Restituty na Lesné. Zde na koncertě s názvem Misericordia představilo duchovní tvorbu současných britských autorů – Davida Matthewse, Jamese MacMillana – v kontrastu k dílům vycházejícím z tradice evropského kontinentálního minimalismu v podobě skladeb lotyšského autora Pēterise Vaskse a slovenského skladatele Lukáše Borzíka. Kromě instrumentalistů orchestru Ensemble Opera Diversa a sboru Ensemble Versus pod vedením Vladimíra Maňase vystoupili sólově trumpetisté Vít Otáhal a Jozef Zimka. Koncert řídila dirigentka souboru Gabriela Tardonovávíce

Dlouholetá spolupráce houslového virtuosa Milana Paľy a souboru Ensemble Opera Diversa přinesla milovníkům soudobé hudební tvorby celou řadu pozoruhodných (a v mnoha případech i premiérových) koncertů. Jejich zatím posledním společným projektem se stala dvojice sólových recitálů Milana Paľy. První projekt nesl název Dotyky. Za zrkadlom (30. dubna) se stejnojmennou skladbou Adriána Demoče a středeční koncert v prostorách brněnské Káznice se jmenoval O tvojej tvári (11. května) a představil dílo Dve vety o tvojej tvári skladatelky Jany Kmiťové, která kompozici Milanu Paľovi věnovala. Nahrávky obou kompozic jsou již nějakou dobu dostupné – obě vyšly u nakladatelství Pavlík Records v roce 2021. Svých světových premiér se však díla dočkala až nyní.  více

Brněnští muzikanti rozmanitých žánrů jsou dlouhověcí a vitální jedinci. Potvrdila to také oslava životního jubilea pedagoga, skladatele, aranžéra a především virtuózního hráče na trombon Mojmíra Bártka. Jubilejní koncert s pracovním názvem Mojda Bártek 80 do brněnského Sono Centra připravili jeho přátelé pod vedením trumpetisty a kapelníka B-Side Bandu Josefa Buchty. Oslavenec, ač si dvouapůlhodinový program nepokrytě (a s dojetím) užíval, až na krátké okamžiky oddechu zůstával aktivním účastníkem celé hudební produkce. Představil se jako autor mnohých skladeb, ale především hráč, s trombonem v rukách a v plném nasazení.  více

Závěrečný koncert abonentní řady brněnských filharmoniků Filharmonie v divadle II udělal bezpochyby radost všem fanouškům animátorského studia Ghibli. Přestože dramaturgie večera nebyla vystavěna na melodiích z nespočtu filmových partitur, které hlavní hvězda večera dirigent a skladatel Joe Hisaishi pro studio Ghibli zkomponoval, již jen samotná přítomnost oblíbeného umělce přilákala celou řadu posluchačů, kteří koncerty artificiální hudby pravděpodobně pravidelně nenavštěvují. Program dvou koncertů v Janáčkově divadle (28. a 29. dubna) zahrnoval Symfonii č. 7 cis moll Sergeje Prokofjeva, českou premiéru Hisaishiho skladby Variace 57 pro dva klavíry a orchestr, v níž se jako sólisté představili Dennis Russell Davies a Maki Namekawa, a českou premiéru Symfonie č. 2 estonského skladatele Lepa Sumery. (Autor recenze navštívil čtvrteční provedení).  více

Po rozeznění pádové zkušebny FSI VUT sestoupila desátá slavnostní sezona ansámblu Brno Contemporary Orchestra s podtitulem We are the world do podzemí. Odpolední nedělní koncert totiž zavedl milovníky soudobé hudební tvorby do jeskyně Výpustek v Moravském krasu. Koncert s díly Šarūnase Nakase, Giacinta Scelsiho, Michala Wróblewského a Miroslava Tótha vznikl v rámci speciálního environmentálního projektu v režii Radima Nejedlého a koncipovaného u příležitosti Světového dne vody. Součástí koncertu bylo také literární pásmo z textů Radka Štěpánka napsaných pro tuto akci, které recitoval Petr Kubes. Texty tvořily na vhodných místech předěly mezi jednotlivými skladbami či větami. Přednes skladby Rany, kterou na objednávku Brno Contemporary Orchestra složil Miroslav Tóth, zajistila sama autorka předlohy Zuzana Husárová. Koncert řídil dirigent a umělecký vedoucí orchestru Pavel Šnajdrvíce

Brněnskou stopu najdeme na jednom z nejpozoruhodnějších mezinárodních hudebních alb roku 2021. Na nahrávce Live at Tou skupiny Angrusori, která nedávno získala na Slovensku ocenění Radio_Head Award v kategorii World music a folk, se totiž výraznou měrou podílela Iva Bittová. Houslistka a zpěvačka, kterou si už několik dekád spojujeme s brněnskou scénou.  více

Na čtyři stovky diváků si s nadšením užily mimořádný koncert čtveřice špičkových muzikantů v čele s frontmanem Deanem Brownem, už několik desetiletí výrazného protagonisty fusion stylu, a jeho tří rovnocenných spoluhráčů: saxofonisty Boba Franceschiniho, baskytaristy Victora Wootena a bubeníka Dennise Chamberse. Jarní otvírák 15. ročníku festivalu Groove Brno tak byl mimořádný především hudební extratřídou, v níž čtyři sólisté v naprostém souznění mezi sebou vzájemně, a především s publikem po dvě hodiny prolínali jazz, rock, funk i blues v gejzíru energie a nevázané muzikantské radosti.  více

Nejnovější operní inscenace Národního divadla Brno přenesla Mozartovu Kouzelnou flétnu v režii Miroslava Krobota do mezihvězdného prostoru a do daleké budoucnosti: vesmírná loď Sedm slunečních kruhů se tady střetne s pásem asteroidů a záchranné moduly dopraví cestovatele na povrch nejbližší obyvatelné planety. Posádka lodi se marně snaží navázat spojení s vesmírným plavidlem a již tak problematickou situaci umocní smrt kapitána, který přenechá velení druhému důstojníkovi Sarastrovi, a nikoliv své manželce a první důstojnici přezdívané Královna noci. Rozdělení na dvě znepřátelené frakce je nevyhnutelné a Královna noci i se svými stoupenci opouští tábor. Vzájemná nevraživost ani po deseti letech, které od nehody již uplynuly, nevyvanula. Když však Sarastro unese Paminu, dceru Královny noci, uvede tím do chodu záchrannou misi, která změní osudy trosečníků i původních obyvatel planety. Modernizovanou podobu Mozartova singspielu pomohli Miroslavu Krobotovi vytvořit Andrej Ďurík (scéna), Jana Preková (kostýmy), Přemysl Janda (světelný design), Hana Achilles (choreografie) a Patricie Částková (dramaturgie). Hudebního nastudování se chopil Pavel Šnajdr a druhou premiéru (14. dubna), kterou autor textu navštívil, dirigoval Ondrej Olos. Sbor řídila Klára Složilová Roztočilová a sólově vystoupili David Szendiuch (Sarastro), Daniel Matoušek (Tamino), Martina Masaryková (Královna noci), Andrea Široká (Pamina), Tadeáš Hoza (Papageno), Eva Esterková (Papagena), Vít Nosek (Monostatos), Eliška Gattringerová (První dáma), Jana Hrochová (Druhá dáma), Jarmila Balážová (Třetí dáma), Josef Škarka (Mluvčí/Kněz) a Eliška CrhákováZuzana Vítková a Markéta Kolářová v rolích Tří géniů.  více

Třetí koncert 29. ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby s tématem Tělo / Vtělení / Oslavení rozezněly 12. dubna skladby Antona Brucknera, Knuta Nystedta, Vytautase Barkauskase a Toivo Tuleva v brněnské katedrále svatých Petra a Pavla. Večer s názvem Rozjímání pro orchestr představil posluchačům tři odlišné hudební polohy – ryze instrumentální, vokální a jejich kombinaci. Kromě orchestru Filharmonie Brno s šéfdirigentem Dennisem Russellem Daviesem vystoupil také sbor Hard-Chor Linz pod vedením sbormistra Alexandera Kollera. Sólových partů v nově nastudované a po třech letech festivalem znovu uvedené kantátě So Shall He Descend Toivo Tuleva se chopili sopranistka Claudia Goebl, altistka Johanna Krokovay, tenorista Jan Petryka a barytonista Wolfgang Resch. Malý sbor obsadily Lucie Netušilová KarafiátováJana Vondrů a Pavla Radostová. Kvůli nemoci museli být zastoupeni původně ohlášení sólisté Martina Fender (soprán) a Klemens Sander (baryton). Změny zaznamenal také program, ze kterého byly vynechány původně plánované sborové skladby Antona Brucknera (In jener letzten der Nächte) a Josefa Gabriela Rheinbergera (Sanctus z Cantus Misae Es dur).  více

Po dvouleté pauze vynucené covidovou pandemií se včera do brněnských chrámů vrátil Velikonoční festival duchovní hudby. Letošní 29. ročník se nese v dramaturgické linii Tělo / Vtělení / Oslavení a svým způsobem se jedná o symbolické splynutí neuskutečněných programů z minulých let. Původní emblémy umučeného i oslaveného těla se tak staly ještě aktuálnějšími. Festival zahájil v kostele sv. Janů na Květnou neděli ansámbl Musica Figuralis s uměleckým vedoucím a hráčem na klávesové nástroje Markem Čermákem. Kromě instrumentalistů a choralistů (pod vedením Vladimíra Maňase, hru na pozitiv obstaral Ondřej Múčka) vystoupili také sopranistka Lenka Cafourková Ďuricová, mezzosopranistka Monika Jägerová, tenorista Matúš Šimko a basista Tomáš Šelc. Lákadlem klasicistního programu s názvem Affettuoso („s mocným vzruchem duševním“ dle Ottova slovníku naučeného) bylo nejen Haydnovo málo známé, přesto hudebně fascinující Salve Regina, ale především premiéry děl Josepha Puschmanna (novodobá) a Antona Zimmermanna (česká novodobá).  více

Osmdesáté narozeniny bývají pro jubilanta obvykle příležitostí k bilancování a retrospektivě. U výročního úterního koncertu Miloše Štědroně, stále aktivně píšícího, přednášejícího, vyučujícího a komponujícího, však tento přístup nehrozil. Program večera na jeho počest v Divadle Husa na provázku naopak nabídl několik méně známých hudebních miniatur z pera skladatelů, kteří byli s formováním tvůrčí osobnosti Miloše Štědroně různou měrou spojeni – jubilantova úhlavního skladatele a objektu bádání tedy Leoše Janáčka a trojice jeho učitelů i pozdějších kolegů Miroslava Ištvana, Ctirada Kohoutka a Jana Kapra. Přímo pro svůj narozeninový koncert zkomponoval oslavenec cyklus písní pro soprán a komorní orchestr na slova básní dalšího svého spřízněnce, básníka Jana Skácela.  více

Ve čtvrtek 24. března diváci v Brně dostali možnost zažít opravdu výjimečný večer. Režisér Břetislav Rychlík se svojí ženou připravili na hudební scéně Městského divadla Brno koncert na podporu ukrajinských umělců, kteří utekli před válkou ze své země. Večer nesl název Společné kořeny a publiku měl přiblížit analogie lidové kultury Ukrajiny a Moravy. Já jsem při programu cítila zejména paralely v hudbě obecně. Výjimeční umělci navrch dokážou předávat krásu kdekoliv na světě.  více

Nejčtenější

Kritika

Už v roce 1999 se režisér a ředitel Městského divadla Brno Stanislav Moša se svým inscenačním týmem rozhodl upravit slavný muzikál My Fair Lady přímo pro brněnské prostředí. Namísto londýnského nářečí cockney použil brněnský hantec, děj zasadil do současnosti a vznikla divácky velmi vyhledávaná inscenace My Fair Lady (ze Zelňáku). Nyní se s odstupem bezmála čtvrtstoletí k oblíbenému titulu brněnské divadlo vrací znovu. A režisérem i autorem úpravy je opět Stanislav Moša, který se nyní rozhodl děj posunout do počátku 20. století. A secesní háv tomuto staronovému titulu sluší.  více