Minulost běsnící i bujará

5. květen 2017, 20:00

Minulost běsnící i bujará

Vydařený čtvrteční koncert Filharmonie Brno v Besedním domě musel potěšit opravdu každého, posluchače rozličného věku i vkus. A nadšení bylo v sále cítit, i přesto, že se na klavír hrálo i celou šíří předloktí.

Dramaturgický záměr večera měl také na Brno nezvyklou hloubku a šíři, jakou nezachytí žádný slogan ani titul. Proto oficiální název večera Pohledy do minulosti zdaleka nevystihuje, co vše se odehrálo. Jde ostatně jen o slova, zde hovoří hudba, pro niž jsou, jak víme, slova směšná. Architektura programu využila toho, že kromě skladatelů starších a novějších je tu ještě jeden, do značné míry unikát, který se obojímu vzpírá. Svár intelektu a tvůrčího zápalu u skladatele Alfreda Garrijeviče Schnittkeho dlouho nemohl vyústit v konkrétní řešení otázky tvůrčího stylu. Nesmírně bohatá zkušenost chlapce Alfreda s hudbou, kdy měl díky otcově práci ve dvou poválečných letech možnost žít ve Vídni a navštěvovat tamní představení a koncerty, jej však k hudbě připoutala velmi pevně. Pestrý původ (Rus, Němec, Žid) mu zároveň znesnadnil stát se běžným hlasatelem národní hudební tradice, vždy hledal širší kontext, hloubku, do jaké dosud nikdo nepohlédl. Nejednou jej hloubání dovedlo do sfér duchovních. Přiklonil se nakonec k syntéze (synkrezi) všech stylů a epoch, jako by nad nimi vládl. U Schnittkeho zkrátka nikdy nevíme, jaké to bude, jen si můžeme být jistí, že jsme něco takového ještě nezažili.

filharmonie_brno_polina_2017_foto_jelinek_02

Jeho Koncert pro klavír a smyčce je doslova omračující a efekt byl) na úvod zvýrazněn zařazením Bachova desetiminutového cembalového koncertu BWV 1056 (hraného v souladu s častou praxí na klavír. Zrod této koncertantní formy rezonoval v symbióze i v kontrastu se Schnittkeho půlhodinovým jednovětým kolosem, v němž nedohlédnutelná složitost střídala naivní prostotu, bolestivá hluková masa tichou prázdnotu a tíže života dětinskou radost. To není jen Pohled do minulosti, to je minulost sekaná do kamene sbíječkou. Druhá polovina pak přinesla dva další pohledy v čase zpět: Ravelův a Stravinského. Oba jsou o poznání laskavější, jež z hudby starých dobrých mistrů odstraní vnitřnosti a plní je vlastní nádivkou - rozjívenou, někdy i podvratnou, ale stále velmi zábavnou. Ravel vepsal svoji poctu F. Couperinovi symbolicky na náhrobek, aby tím zároveň uctil přátele padlé v zuřící Velké válce. Prorok neoklasicismu Stravinskij si zase oblíbil navléknout se do převleku někoho z dávných kolegů, v tomto případě Pergolesiho, a následně z něj explodovat. Pomyslná souhra starého a nového se zdála úspěšná i v publiku v celé šíři jeho preferencí a generací.

Večer byl pro sólisty včetně těch z orchestru náročný i zrádný, dal jim ale také šanci vyniknout. Nevšedním způsobem tuto příležitost ve druhé půli využila především mladá hobojistka Marcela Mrázová. Podpořila ji v tom zjevná empatie ze strany spoluhráčů v orchestru a především ze strany živelného jihoamerického dirigenta Ilyiche Rivase, který měl pro její sóla zjevnou slabost a dal jim nebývalý prostor. Běhy v Ravelově Náhrobku zvládala s naprostou lehkostí, jako by cvičila stupnici C-dur. Ve Stravinského Pulcinellovi excelovala v mnoha podobách: jako mistryně lyrické kantilény i dramatického přednesu. Stala se jakousi druhou sólistkou večera, opanovala druhou půli a lze předpokládat, že se tento koncert pro její další kariéru stane památným. První relevantní zmínka o ní je z novin z roku 2014, kde komentuje svá očekávání od nově vytvořené mládežnické filharmonické Akademie, kam měla nastoupit v září 2014: „Budeme studovat orchestrální party spolu s filharmoniky. A jednou za nějaký čas vystupovat s orchestrem." Nadšeně s novinářkou hovoří o svém náročném nástroji a dodává: "Beru to jako další zkušenost, kdyby se naskytla příležitost, ráda bych se členkou filharmonie stala." Sám jsem ji na koncertě Filharmonie Brno zaregistroval poprvé, na webu orchestru mezi členy nefiguruje, zato ji jako členku orchestru najdeme na webu brněnského Národního divadla. Po trumpetistovi Františku Křížovi je to minimálně druhý úspěšný příchod výjimečného mladého talentu do orchestru opery z angažmá ve Filharmonii Brno, ovšem bez toho, aby filharmonie získala rovnocennou náhradu. Zamyslí se někdo nad tím, co je příčinou?

filharmonie_brno_polina_2017_foto_jelinek_04

V první půli dominovala charismatická ruská pianistka Polina Osetinskaja. Bachův koncert f-moll pojala jako příslušnice ruské školy velmi důrazně, každý tón dokonale artikulovala a umožnila mu znít jako zvon, nepřeháněla však pedalizaci. Připomínala Svjatoslava Richtěra (i tím, že hrála překvapivě z not), ale i takového Glenna Goulda. S výjimkou použitého nástroje a celkově vysoké dynamiky by se Osetinskaja v agogice snad shodla s interpretační školou zaměřenou na historicky poučený přístup. Ve Schnittkem je ovšem třeba mnohem víc než jen technika a správná představa. Čeká se tady buřičská odvaha, tvrdost výrazu a neochvějná víra ve správnost celého nezvyklého interpretačního záměru. Zde se Osetinskaja ukazuje být znamenitou nástupkyní erbovních Schnittkeho interpretů pianistky Viktorie Postnikovové a jejího manžela dirigenta Gennadije Rožděstvenského. Provedení v podstatě sama vedla, což bylo dáno i občasnou nepozorností dirigenta, který ji očima moc nesledoval. Ovládla celý prostor a škoda jen, že nebylo aspoň trochu ztlumeno osvětlení. Celková působivost jejího projevu je dozajista dána především partiturou, která vyžaduje velkou interpretační individualitu, ona ale danou šanci dokázala využít na maximum, nad očekávání.

Jako přídavek zazněla slavná a především v Rusku velmi populární Silotiho romantizující úprava Bachova Preludia e-moll z prvního sešitu Dobře temperovaného klavíru (BWV 855). Osetinskaja využila přehledné sazby k zajímavému efektu: „nekonečnou“ melodii v šestnáctinových notách hrála čím dál tišeji, zatímco arpeggiový akordický doprovod zesilovala. Melodie přesto vynikla, nikoliv dynamikou, nýbrž působivým přednesem a bezchybným úhozem.

filharmonie_brno_polina_2017_foto_jelinek_03

Venezuelský rodák Ilyich Rivas, potomek starého dirigentského rodu, oslaví příští měsíc teprve čtyřiadvacáté narozeniny. Od útlého dětství vyrůstal s rodiči ve Spojených státech a některé epizody z jeho života připomínají osudy zázračných dětí. Atlanta Symphony Orchestra prý jako profesionál dirigoval již v 16 letech a nyní již výčet jeho spolupracujících těles zabírá dva odstavce textu. Nutno zopakovat, že dosud nikdy neměla Filharmonie Brno příležitost spolupracovat s tak znamenitými dirigenty. Pokud by se situace nedejbože  opět zhoršila, bude se na jména jako Scaglione, Buribajev, Liebreich či právě Rivas vzpomínat jako na zlatou éru.

Rivas je i ve svém věku velmi originální osobnost, možná ale právě díky svému mládí. V hudebnících dokáže probudit mimořádný elán a také dobrou náladu, usmívali se i takoví, které na koncertech po dvacet let nevídám jinak než zakaboněné. Rivas toho dosahuje nejen přesným gestem, ale také výraznou mimikou. Po většinu času má krajně široký úsměv, nafouknuté tváře, hudebníky ovládá pohledem a všelijak se na ně šklebí, navíc u toho většinou vypadá jako herec Pavel Liška. Nejde tu jen o legraci, ale i o schopnost získat si respekt a především intenzivní pozornost. Zřejmě ještě během procesu zkoušení se Rivasovi podařilo z hudebníků vykořenit veškerou tendenci nevyčnívat, v Brně bohužel tak častou. U všech nástrojů vsadil na maximální ostrost výrazu. A tak koncertní mistr Pavel Wallinger zněl ve Stravinském, jako kdyby hrál první housle v Janáčkových kvartetech, celkově byl velmi průrazný a důsledný. I úvodní Bach byl vcelku svěží, podařilo se potlačit vibrato a částečně mobilizovat drobnokresebnou agogiku. Schnittke byl v orchestru zvládnutý, nedocházelo k rušivým momentům, nicméně u významných nástupů jednotlivých smyčců by slité akustice Besedního domu slušel větší hráčský důraz. Přece jen toho zvuku bylo na subtilní Besední dům příliš. Špičkoví akustici, kteří se chystají do Brna řešit nový koncertní sál, by mohli vzít melouch a navrhnout jednoduše demontovatelné akustické opatření i na orchestrální koncerty v Besedním domě.

V Ravelových prchavých větách Náhrobku Couperinova byl Rivas orchestru dobrým sluhou, vzorně dával nástupy a přizpůsoboval zvuk sólovým výstupům, v nichž vynikl také klarinetista Lukáš Daňhel. Celkově volil vysoká tempa. Pulcinella je tak jako ostatní Stravinského skladby ve svých efektech vyhraněná a umanutá a nezbývá než dostát náročným a výstředním interpretačním finesám. Zde se rozjásala celá kapela, poprvé se výrazněji prosadily žestě. Strhující Stravinského gejzír gradoval až do elektrizujícího konce, kdy se i sám Rivas nechal strhnout vírem Pulcinellových legrácek a sám zahrál velmi povedenou loutku. Kulturní šok ale musel dirigent zažít při závěrečném aplausu, kdy jej ani jeden z pětice kontrabasistů nesledoval a nepovstal, takže nemohli být ani po opakovaných pokusech přede všemi oceněni. Do obecenstva takto civěl i koncertní mistr, ten však nakonec ještě stihl zareagovat.

Podařil se vskutku hvězdný večer plný běsnění a posléze nepatetického veselí. Zapomenout nesmíme ani na dramaturgii, která stála na počátku tohoto velkého úspěchu.

Rubrika „různé“: Filharmonii Brno v pátek na několik hodin bohužel opět vypověděl službu špatně udržovaný a celkově zanedbaný web, takže se náhodní zájemci o koncertu nedozvěděli.

Psáno z koncertu 4. května 2017.

Foto Jiří Jelínek

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Stále žasnu nad tím, jak hluboká je studna nápadů Martina Kyšperského, potažmo celé jeho kapely Květy. Vždyť jen v roce 2017: Martin převzal Anděla za sólovou desku Vlakem. S Květy skvěle sehrál roli svazácké kapely a zpíval své autorské „normalizační“ hity v seriálu Svět pod hlavou (který o rok později zaslouženě obdržel Českého lva). Květy v nové sestavě s Ondřejem Kyasem vydaly skvělou desku Komik do půl osmé (mrzí mě, že Anděl ji minul, ale na vině je podle mě zredukování počtu žánrových cen a „lehký“ chaos v nové bezbřehé škatulce Alternativa). Vyšla kniha Průvodce po albech a historii kapely Květy a spolu s ní ještě jedno řadové album Spí vánoční pták. A mezitím Květy spustily projekt YM, v jehož rámci se všichni tři členové představí se skladbami v určitém nečekaném žánru. Začal to opět Martin Kyšperský s programem country písní – veřejná premiéra s hostujícím Petrem Uvirou proběhla ve vysílání Radia Proglas v prosinci 2017. Na rok 2018 jsou připraveny elektronické písně Aleše Pilgra a poté snad i folktronica Ondřeje Kyase.  více

Temperament i emoce romské hudby jsou všeobecně známým faktem. Se stejnou vervou a pozitivní energií vzniklo v roce 2016 také komunitní nahrávací studio Amaro records. Celý dobrovolnický projekt vznikl za podpory a garance organizace IQ Roma servis. Odpovědnou osobou a dobrým duchem je Petra Borovičková, sama výborná zpěvačka a členka několika kapel. Strůjcem myšlenky byl Gejza Horváth, přední romský hudebník, který již dříve vedl kurzy pro mladé romské muzikanty. Spatřoval v nich obrovský potenciál.  více

Když umělec tvrdí, že vymyslel nový hudební žánr, může to znít nabubřele. Ale lze to vnímat i jako známku určité bezradnosti („nevím, kam bych se zaškatulkoval“) nebo do třetice jako vtipnou hru. A i když to Kurt Rosenwinkel se svým albem Caipi myslí vážně, přikláním se k třetí variantě. Jeho směs jihoamerických rytmů, jazzu, rocku a popu skutečně nelze jedním slovem definovat a pojmenování podle brazilského nápoje caipirinha („A je to opravdu moc dobré pití,“ zdůrazňuje kytarista) je vtipné a funkční zároveň. Brněnská premiéra Rosenwinelova „nového žánru“ byla svým způsobem také hravá, ale především profesionální a dobrodružná.  více

Své česko-slovenské turné zakončila na brněnské Flédě kapela Billy Barman ze Slovenska. Tato série koncertů byla zajímavá nejen svoji čistě akustickou podobou, ale zejména propojením s pěti zpěvačkami SĹUKu (Slovenský ľudový umelecký kolektív). Tato fúze populární hudby a folkloru vznikla původně pro festival Tatra Flowers. Její nebývalý úspěch však způsobil, že se hudebníci rozhodli repertoár rozšířit a představit se nejen na domácí slovenské půdě, ale také u českých sousedů.  více

„Věděl jsem, s kým bych rád spolupracoval, a podle toho jsem se snažil sestavit kapelu, která by měla příjemný zvuk,“ řekl v roce 2015, krátce po vydání svého zásadního alba Living Being, francouzský akordeonista Vincent Peirani. V té době měl za sebou několik zajímavých akustických projektů včetně alba se saxofonistou Emilem Parisienem a v tomto stylu pokračoval i nadále. V roce 2016 vzniklo příjemné CD duetů s pianistou Michaelem Wollným a nedávno spolupracoval s klavíristou Stefanem Bollanim a s Berlínskou filharmonií na albu Mediterraneo, inspirovaném klasickou hudbou. Projekt Living Being je však úplně jiného charakteru, je zhmotněním akordeonistovy představy o elektrické hudbě na pomezí jazzu, rocku a dalších žánrů. A právě s tímto programem Peirani a jeho kapela přijeli do brněnského divadla Husa na provázku.  více

V sobotu 14. dubna se v Dělnickém domě v Brně-Židenicích uskutečnilo tradiční vystoupení souboru Javorník a jeho hostů. V roli hosta se představil soubor Olšava z Uherského Brodu. Historie těchto dvojkoncertů se datuje od roku 2003, od té doby se na jednom pódiu vystřídalo již třináct folklorních souborů.  více

„Historie kapely Gazdina roba sahá až do 90. let minulého století, kdy se většina dnešních členů potkávala v brněnských regionálních kapelách. […] Gazdina roba fungovala dlouhá léta jako studiový projekt. Zásadní zlom nastává až po deseti letech existence, završené v roce 2004 vydáním prvního regulérního alba s příznačným názvem Deset let jsme se neviděli. […] V roce 2017 vydala kapela druhé album První poslední.“  Tolik základní údaje z webu www.gazdinaroba.cz. Suchá fakta, z nichž zdaleka není zřejmé, že Gazdina roba, tak trochu utajená kapela na brněnské scéně, patří v žánru rockového písničkářství, k němuž se hlásí, ke špičkám. Hudební energie se v jejím případě dokonale pojí s poetikou textů.  více

Po opulentním představení Avishaie Cohena se JazzFestBrno o víkendu vrátil do skromnějšího, takřka klubového prostředí Divadla Husa na provázku. Slušelo jak pódiové sestavě skvělých multižánrových hudebníků Blue Shadows s hostujícím zpěvákem Jamesem Harriesem, tak pozoruhodnému ansámblu obnoveného projektu kontrabasisty Tomáše Lišky Invisible World.  více

„Doteď jsem nahrával instrumentální alba – nikoli bez výjimky, ale z velké většiny instrumentální. Toto je opravdu první deska, na které zpívám od začátku až do konce, ve sto procentech písní, což je pro mne velká změna. Ale potřeboval jsem takový krok udělat. Udělal jsem si tu radost, že jsem natočil písňové album,“ řekl mi před několika málo měsíci v telefonickém rozhovoru izraelský kontrabasista Avishai Cohen. Hovořili jsme samozřejmě o jeho aktuálním albu 1970, na kterém klade vedle sebe své autorské písně inspirované populární hudbou 70. let, klasiku Eddieho Palmieriho Vamos Pa’l Monte, americký gospel Motherless Child nebo lidové písně z Předního východu. Album 1970 je v jeho kontextu příklonem k popovému jazyku možná výjimečné, ale současně odkazuje i ke kontrabasistově osobní historii, k jeho lásce k jazzu a tradiční židovské hudbě. Aktuální turné, jehož součástí byl koncert v brněnském Boby centru v rámci festivalu JazzFestBrno, sice s tématem alba koresponduje, ale částečně se od něj liší. Je ještě popovější a překvapuje i poučené posluchače.  více

Jít proti názoru většiny je již ze samé podstaty nepopulární. Představuje-li navíc ona většina nadšené, skandující a ve stoje tleskající publikum, pak je kritikova dušička menší než jeho obliba u výkonných umělců. A přesto je někdy potřeba vstát – nebo v některých případech zůstat sedět. Předposlední koncert Velikonočního festivalu duchovní hudby, na kterém zazněly části mešního oratoria od významných skladatelů 14. a 15. století, nabídl sice mnoho kvalitních a vybroušených prvků, to vše však po boku neméně problematických hudebních ploch. O provedení se postaral soubor Mala Punica pod vedením Pedra Memelsdorffa. Díla Mattea de Perugia, Antonia Zacara da Teramo a dosud neznámých skladatelů rozezněla ve čtvrtek večer prostory brněnské baziliky Nanebevzetí Panny Marie.  více

Rozestupy mezi jednotlivými řadovými alby skupiny Cimbal Classic se zvětšují. Tentokrát museli fanoušci melodických písniček Dalibora Štrunce na novinku čekat osm let (předtím pět). V mezidobí však kapela a především její principál nezaháleli. V roce 2010 vzniklo CD Betlém s písněmi z představení Městského divadla Brno, v roce 2013 skupina natočila zvláštní instrumentální album Melodies From Around The Globe se 46 pouze půldruhé minuty dlouhými melodiemi ze zemí, které se tehdy účastnily biatlonového mistrovství v Novém Městě na Moravě. A v roce 2016 vyšlo autorské „vážné“ album Dalibora Štrunce Malované na cimbál se skladbami v interpretaci tří mladých cimbalistek, Štruncových žákyň. V roce 2016 však Dalibor Štrunc také slavil padesáté narozeniny a téma zrání, bilancování a – nebojme se to pojmenovat – počínajícího stárnutí předznamenává novinkovou desku. Úvodní píseň Padesátý první – ano, co rok, to jeden „bratříček“ – je totiž právě o tom, že „už toho kňourání a stesků bylo dost“ a že „až nás bude šedesát, to teprve bude věk“. Ostatně propojení rozverného charakteru se štruncovsky silnou melodií a vynikajícími aranžemi dělá právě z této písně jeden z nejsilnějších momentů nejen tohoto alba, ale celé diskografie kapely.  více

Oratorium Janovy pašije skladatele Johanna Sebastiana Bacha představuje jeden z nezpochybnitelných klenotů světové hudební literatury. Mnoho dirigentů se snaží překvapit posluchače novým, svěžím, energickým a výrazově bohatým uchopením skladatelovy hudby. Mezi tělesa, která tuto nelehkou výzvu dobrovolně přijímají, patří i Czech Ensemble Baroque pod vedením dirigenta a uměleckého vedoucího Romana Válka. V jejich provedení zaznělo jedno z nejznámějších a nejinterpretovanějších Bachových děl přímo na Velký pátek v brněnském kostele Neposkvrněného Početí Panny Marie.  více

S podtitulem Zůstaňte zde a bděte se mnou včera nabídnul Velikonoční festival duchovní hudby další z koncertů a to v kostele svatého Augustina. K uvedení Vigilie pro šest hlasů a instrumentální soubor Wolfganga Rihma přizval festival dva renomované německé soubory – Ensemble Musikfabrik a vokální sexteto Singer Pur, pro které bylo dílo zkomponováno. Za bravurním provedení nesmírně drásavé skladby stál dirigent Christian Eggen.  více

Velikonoční festival duchovní hudby ve svém druhém dni nabídnul v kostele Neposkvrněného početí panny Marie na Křenové ulici Lidové pašije podle svatého Jana, jejichž autorem je Petr Varmuža – umělecký vedoucí BROLNu.  více

Další z řady dvojkoncertů mezinárodního festivalu Jazz Fest Brno 2018 se odehrál v sobotu v Divadle Husa na provázku. Oba tentokrát propojil skladatel a multiinstrumentalista Jiří Slavík. V první půli programu předvedl své jazzové interpretační a improvizační schopnosti, když na piano doprovodil jazzového bubeníka Douga Hammonda. Poté představil koncertní verzi svého unikátního projektu Mateřština, za který vloni získal cenu Anděl v kategorii world music.  více

Nejčtenější

Kritika

Stále žasnu nad tím, jak hluboká je studna nápadů Martina Kyšperského, potažmo celé jeho kapely Květy. Vždyť jen v roce 2017: Martin převzal Anděla za sólovou desku Vlakem. S Květy skvěle sehrál roli svazácké kapely a zpíval své autorské „normalizační“ hity v seriálu Svět pod hlavou (který o rok později zaslouženě obdržel Českého lva). Květy v nové sestavě s Ondřejem Kyasem vydaly skvělou desku Komik do půl osmé (mrzí mě, že Anděl ji minul, ale na vině je podle mě zredukování počtu žánrových cen a „lehký“ chaos v nové bezbřehé škatulce Alternativa). Vyšla kniha Průvodce po albech a historii kapely Květy a spolu s ní ještě jedno řadové album Spí vánoční pták. A mezitím Květy spustily projekt YM, v jehož rámci se všichni tři členové představí se skladbami v určitém nečekaném žánru. Začal to opět Martin Kyšperský s programem country písní – veřejná premiéra s hostujícím Petrem Uvirou proběhla ve vysílání Radia Proglas v prosinci 2017. Na rok 2018 jsou připraveny elektronické písně Aleše Pilgra a poté snad i folktronica Ondřeje Kyase.  více