Minulost běsnící i bujará

5. květen 2017, 20:00

Minulost běsnící i bujará

Vydařený čtvrteční koncert Filharmonie Brno v Besedním domě musel potěšit opravdu každého, posluchače rozličného věku i vkus. A nadšení bylo v sále cítit, i přesto, že se na klavír hrálo i celou šíří předloktí.

Dramaturgický záměr večera měl také na Brno nezvyklou hloubku a šíři, jakou nezachytí žádný slogan ani titul. Proto oficiální název večera Pohledy do minulosti zdaleka nevystihuje, co vše se odehrálo. Jde ostatně jen o slova, zde hovoří hudba, pro niž jsou, jak víme, slova směšná. Architektura programu využila toho, že kromě skladatelů starších a novějších je tu ještě jeden, do značné míry unikát, který se obojímu vzpírá. Svár intelektu a tvůrčího zápalu u skladatele Alfreda Garrijeviče Schnittkeho dlouho nemohl vyústit v konkrétní řešení otázky tvůrčího stylu. Nesmírně bohatá zkušenost chlapce Alfreda s hudbou, kdy měl díky otcově práci ve dvou poválečných letech možnost žít ve Vídni a navštěvovat tamní představení a koncerty, jej však k hudbě připoutala velmi pevně. Pestrý původ (Rus, Němec, Žid) mu zároveň znesnadnil stát se běžným hlasatelem národní hudební tradice, vždy hledal širší kontext, hloubku, do jaké dosud nikdo nepohlédl. Nejednou jej hloubání dovedlo do sfér duchovních. Přiklonil se nakonec k syntéze (synkrezi) všech stylů a epoch, jako by nad nimi vládl. U Schnittkeho zkrátka nikdy nevíme, jaké to bude, jen si můžeme být jistí, že jsme něco takového ještě nezažili.

filharmonie_brno_polina_2017_foto_jelinek_02

Jeho Koncert pro klavír a smyčce je doslova omračující a efekt byl) na úvod zvýrazněn zařazením Bachova desetiminutového cembalového koncertu BWV 1056 (hraného v souladu s častou praxí na klavír. Zrod této koncertantní formy rezonoval v symbióze i v kontrastu se Schnittkeho půlhodinovým jednovětým kolosem, v němž nedohlédnutelná složitost střídala naivní prostotu, bolestivá hluková masa tichou prázdnotu a tíže života dětinskou radost. To není jen Pohled do minulosti, to je minulost sekaná do kamene sbíječkou. Druhá polovina pak přinesla dva další pohledy v čase zpět: Ravelův a Stravinského. Oba jsou o poznání laskavější, jež z hudby starých dobrých mistrů odstraní vnitřnosti a plní je vlastní nádivkou - rozjívenou, někdy i podvratnou, ale stále velmi zábavnou. Ravel vepsal svoji poctu F. Couperinovi symbolicky na náhrobek, aby tím zároveň uctil přátele padlé v zuřící Velké válce. Prorok neoklasicismu Stravinskij si zase oblíbil navléknout se do převleku někoho z dávných kolegů, v tomto případě Pergolesiho, a následně z něj explodovat. Pomyslná souhra starého a nového se zdála úspěšná i v publiku v celé šíři jeho preferencí a generací.

Večer byl pro sólisty včetně těch z orchestru náročný i zrádný, dal jim ale také šanci vyniknout. Nevšedním způsobem tuto příležitost ve druhé půli využila především mladá hobojistka Marcela Mrázová. Podpořila ji v tom zjevná empatie ze strany spoluhráčů v orchestru a především ze strany živelného jihoamerického dirigenta Ilyiche Rivase, který měl pro její sóla zjevnou slabost a dal jim nebývalý prostor. Běhy v Ravelově Náhrobku zvládala s naprostou lehkostí, jako by cvičila stupnici C-dur. Ve Stravinského Pulcinellovi excelovala v mnoha podobách: jako mistryně lyrické kantilény i dramatického přednesu. Stala se jakousi druhou sólistkou večera, opanovala druhou půli a lze předpokládat, že se tento koncert pro její další kariéru stane památným. První relevantní zmínka o ní je z novin z roku 2014, kde komentuje svá očekávání od nově vytvořené mládežnické filharmonické Akademie, kam měla nastoupit v září 2014: „Budeme studovat orchestrální party spolu s filharmoniky. A jednou za nějaký čas vystupovat s orchestrem." Nadšeně s novinářkou hovoří o svém náročném nástroji a dodává: "Beru to jako další zkušenost, kdyby se naskytla příležitost, ráda bych se členkou filharmonie stala." Sám jsem ji na koncertě Filharmonie Brno zaregistroval poprvé, na webu orchestru mezi členy nefiguruje, zato ji jako členku orchestru najdeme na webu brněnského Národního divadla. Po trumpetistovi Františku Křížovi je to minimálně druhý úspěšný příchod výjimečného mladého talentu do orchestru opery z angažmá ve Filharmonii Brno, ovšem bez toho, aby filharmonie získala rovnocennou náhradu. Zamyslí se někdo nad tím, co je příčinou?

filharmonie_brno_polina_2017_foto_jelinek_04

V první půli dominovala charismatická ruská pianistka Polina Osetinskaja. Bachův koncert f-moll pojala jako příslušnice ruské školy velmi důrazně, každý tón dokonale artikulovala a umožnila mu znít jako zvon, nepřeháněla však pedalizaci. Připomínala Svjatoslava Richtěra (i tím, že hrála překvapivě z not), ale i takového Glenna Goulda. S výjimkou použitého nástroje a celkově vysoké dynamiky by se Osetinskaja v agogice snad shodla s interpretační školou zaměřenou na historicky poučený přístup. Ve Schnittkem je ovšem třeba mnohem víc než jen technika a správná představa. Čeká se tady buřičská odvaha, tvrdost výrazu a neochvějná víra ve správnost celého nezvyklého interpretačního záměru. Zde se Osetinskaja ukazuje být znamenitou nástupkyní erbovních Schnittkeho interpretů pianistky Viktorie Postnikovové a jejího manžela dirigenta Gennadije Rožděstvenského. Provedení v podstatě sama vedla, což bylo dáno i občasnou nepozorností dirigenta, který ji očima moc nesledoval. Ovládla celý prostor a škoda jen, že nebylo aspoň trochu ztlumeno osvětlení. Celková působivost jejího projevu je dozajista dána především partiturou, která vyžaduje velkou interpretační individualitu, ona ale danou šanci dokázala využít na maximum, nad očekávání.

Jako přídavek zazněla slavná a především v Rusku velmi populární Silotiho romantizující úprava Bachova Preludia e-moll z prvního sešitu Dobře temperovaného klavíru (BWV 855). Osetinskaja využila přehledné sazby k zajímavému efektu: „nekonečnou“ melodii v šestnáctinových notách hrála čím dál tišeji, zatímco arpeggiový akordický doprovod zesilovala. Melodie přesto vynikla, nikoliv dynamikou, nýbrž působivým přednesem a bezchybným úhozem.

filharmonie_brno_polina_2017_foto_jelinek_03

Venezuelský rodák Ilyich Rivas, potomek starého dirigentského rodu, oslaví příští měsíc teprve čtyřiadvacáté narozeniny. Od útlého dětství vyrůstal s rodiči ve Spojených státech a některé epizody z jeho života připomínají osudy zázračných dětí. Atlanta Symphony Orchestra prý jako profesionál dirigoval již v 16 letech a nyní již výčet jeho spolupracujících těles zabírá dva odstavce textu. Nutno zopakovat, že dosud nikdy neměla Filharmonie Brno příležitost spolupracovat s tak znamenitými dirigenty. Pokud by se situace nedejbože  opět zhoršila, bude se na jména jako Scaglione, Buribajev, Liebreich či právě Rivas vzpomínat jako na zlatou éru.

Rivas je i ve svém věku velmi originální osobnost, možná ale právě díky svému mládí. V hudebnících dokáže probudit mimořádný elán a také dobrou náladu, usmívali se i takoví, které na koncertech po dvacet let nevídám jinak než zakaboněné. Rivas toho dosahuje nejen přesným gestem, ale také výraznou mimikou. Po většinu času má krajně široký úsměv, nafouknuté tváře, hudebníky ovládá pohledem a všelijak se na ně šklebí, navíc u toho většinou vypadá jako herec Pavel Liška. Nejde tu jen o legraci, ale i o schopnost získat si respekt a především intenzivní pozornost. Zřejmě ještě během procesu zkoušení se Rivasovi podařilo z hudebníků vykořenit veškerou tendenci nevyčnívat, v Brně bohužel tak častou. U všech nástrojů vsadil na maximální ostrost výrazu. A tak koncertní mistr Pavel Wallinger zněl ve Stravinském, jako kdyby hrál první housle v Janáčkových kvartetech, celkově byl velmi průrazný a důsledný. I úvodní Bach byl vcelku svěží, podařilo se potlačit vibrato a částečně mobilizovat drobnokresebnou agogiku. Schnittke byl v orchestru zvládnutý, nedocházelo k rušivým momentům, nicméně u významných nástupů jednotlivých smyčců by slité akustice Besedního domu slušel větší hráčský důraz. Přece jen toho zvuku bylo na subtilní Besední dům příliš. Špičkoví akustici, kteří se chystají do Brna řešit nový koncertní sál, by mohli vzít melouch a navrhnout jednoduše demontovatelné akustické opatření i na orchestrální koncerty v Besedním domě.

V Ravelových prchavých větách Náhrobku Couperinova byl Rivas orchestru dobrým sluhou, vzorně dával nástupy a přizpůsoboval zvuk sólovým výstupům, v nichž vynikl také klarinetista Lukáš Daňhel. Celkově volil vysoká tempa. Pulcinella je tak jako ostatní Stravinského skladby ve svých efektech vyhraněná a umanutá a nezbývá než dostát náročným a výstředním interpretačním finesám. Zde se rozjásala celá kapela, poprvé se výrazněji prosadily žestě. Strhující Stravinského gejzír gradoval až do elektrizujícího konce, kdy se i sám Rivas nechal strhnout vírem Pulcinellových legrácek a sám zahrál velmi povedenou loutku. Kulturní šok ale musel dirigent zažít při závěrečném aplausu, kdy jej ani jeden z pětice kontrabasistů nesledoval a nepovstal, takže nemohli být ani po opakovaných pokusech přede všemi oceněni. Do obecenstva takto civěl i koncertní mistr, ten však nakonec ještě stihl zareagovat.

Podařil se vskutku hvězdný večer plný běsnění a posléze nepatetického veselí. Zapomenout nesmíme ani na dramaturgii, která stála na počátku tohoto velkého úspěchu.

Rubrika „různé“: Filharmonii Brno v pátek na několik hodin bohužel opět vypověděl službu špatně udržovaný a celkově zanedbaný web, takže se náhodní zájemci o koncertu nedozvěděli.

Psáno z koncertu 4. května 2017.

Foto Jiří Jelínek

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Zpívajících violoncellistů z tuzemské hudební scény pár známe. Olina Nejezchlebu, který své první sólové album nahrál až v padesáti letech. Tara Fuki, což jsou dokonce dvě zpívající violoncellistky. Natalii Velšmídovou, která se svými úpravami lidových písní zazářila na konci milénia. Pavel Čadek je však mezi nimi jediným skutečným písničkářem v tom smyslu, že si sám píše písně a cello používá jako svůj hlavní (případně i jediný) doprovodný nástroj. Navíc díky klasické průpravě a minulosti v tvrdší cellové kapele The Eclipse umí s violoncellem pracovat neotřele a hlavně nefolkově, a tím pádem hraje jeho nástroj místy roli více než doprovodnou. I když by i pouze s cellem byla jeho debutová deska dostatečně pestrá, Pavel se rozhodl pracovat s košatějšími aranžemi a do studia přizval akordeonistu Ondřeje Zámečníka, hráče na cajón Jakuba Špiříka a pár dalších hostů v epizodních rolích.  více

Zpěvačka Lizz Wright se narodila v roce 1980 v rodině pastora. Od dětství měla blízko ke gospelové hudbě, zpívala ve sboru a později si zamilovala i další původně afromaerické hudební žánry včetně soulu, blues a jazzu. Zatímco v listopadu 2019 vystoupila v Šumperku na festivalu Blues Alive se svou vlastní kapelou, v Brně ji doprovodí Filharmonie Brno a trio pražských jazzmanů (David Dorůžka – kytara, Tomáš Baroš – kontrabas, Daniel Šoltis – bicí). Koncert se koná 3. května v Janáčkově divadle a je součástí festivalu JAZZFESTBRNO 2020.  více

V pátek 14. února se v brněnském Sono centru odehrál žánrově pestrý festival, který byl současně oslavou tří dekád činnosti tří vydavatelských větví, které si spojujeme s původním jednoduchým názvem Indies Records. V průběhu let se vydavatelství Indies Records rozdělilo na tři subjekty se třemi svébytnými edičními katalogy – Indies MG, Indies Scope a Indies Happy Trails, za nimiž stojí vydavatelské osobnosti Miloš Gruber, Milan Páleš a Jaromír Kratochvíl.  více

Evolet je umělecké jméno v Brně usazené slovenské písničkářky a vystudované psycholožky Evy Jurčákové. Její první veřejnou hudební aktivitou bylo trio Soundno, na které později navázala několika fázemi projektu, který si už říkal také Evolet. Bylo to nejprve duo s kytaristou Jurajem Serišem, poté krátce větší spíše příležitostné uskupení s výrazným ženským prvkem (vedle Evy v ní zpívaly Hana Voříšková a Hana Fatamorgana), až nakonec vznikla plnohodnotná kapela, v níž autorku písní doprovázejí tři zkušení brněnští hráči: Martin Kyšperský (zde především baskytara plus další nástroje), Antonín Koutný (kytara) a Jakub Kočička (bicí).  více

Osudová komedie, třetí díl hudební trilogie či fantasy muzikál. Těmito přívlastky vymezují inscenátoři nový autorský kus Ráj z dílny dvojice Zdenek Merta a Stanislav Moša. Jejich už deváté společné dílo na poli hudebního divadla mělo včera premiéru na velké scéně Městského divadla Brno. Výsledek budí rozpaky.  více

Pro operní soubor Národního divadla Brno vzniklo autorské dílo režiséra, libretisty a scénografa Davida Radoka a skladatele, ale i šéfdirigenta operního souboru Marka Ivanoviće. Včera premiérovaná opera Monument vypráví příběh sochaře Otakara Švece (1892–1955), jehož návrh se stal v roce 1955 předobrazem Stalinova pomníku na Letné. V titulních rolích se v Janáčkově divadle uvedli: Stanislav Sem (Sochař), Markéta Cukrová (Manželka), Roman Hoza (Kolega) a Ondřej Koplík (Ministr kultury). Sólové party doplňovaly operní sbor, Český akademický sbor a Dětský sbor Brno. Orchestr Janáčkovy opery řídil autor hudby Marko Ivanović.  více

Hudební vydavatelství Indies oslaví na den přesně 14. února 2020 v brněnském Sono Centru úctyhodných třicet let od svého založení. Na dvou pódiích zahraje tucet kapel a na programu je i několik opravdu unikátních koncertů. Na vše, co tomuto jedinečnému podniku v podobě firmy i slavnostního večera předcházelo, vzpomíná zakladatel Indies Milan Páleš.  více

Violoncellista Josef Klíč, koncertní mistr Janáčkova divadla v Brně, má vedle klasické hudby blízko také k undergroundu, spolupracuje s básníky a napsal několik zásadních skladeb na pomezí soudobé a alternativní hudby. Jeho nové sólové album Josef Klíč & His One Man Cello Squad obsahuje písně beze slov, což je, jak Klíč podotkl v loňském rozhovoru pro náš server, forma, „která existovala už v době renesance“. A vysvětluje: „Píseň beze slov je skladba, do které si můžeš dosadit text. Má nějakou melodii a ty si na ni dokážeš text sám pro sebe zazpívat. Musí to tedy být skladba s nosnou melodií.“  více

Další den po mocném zážitku z provedení Requiem arménského skladatele Tigrana Mansurjana jsem měl možnost potkat i jejího stvořitele. Křehká, jemná a upřímná hudba mně tak předznamenávala jejího autora, se kterým jsem strávil několik vzácných chvil v ředitelském salónku brněnského Besedního domu ve velmi přátelském rozhovoru.  více

Vydá-li kapela nové album po deseti letech a nazve je Dej si čas, zavání to sympatickou sebeironií. Jenže co je to deset let proti prodlevám u jiných kapel, jejich fanoušci na novinku čekali osmnáct (AG Flek) nebo dokonce třicet let (Progres 2). U Mošen to prý bylo navíc tak, že nové album začalo vznikat už před pár lety, ale skupina na ně chtěla zařadit některé úplně nové písně, které potřeboval docvičit a docizelovat.  více

Ten večer byl nejen slavnostní, mimořádně obsazený, ale zejména v mnoha optikách hodnotný, přínosný i významný. Nablýskané baletní gala souboru Národního divadla Brno včera v Janáčkově divadle totiž ukázalo mnoho důležitých věcí. Jednak se galakoncert odkázal k úctyhodnému stému výročí baletního souboru v Brně, dále představil město jako respektované ohnisko tanečního umění, kam neváhají přijet největší hvězdy současnosti. A  konečně: v této prvoligové konkurenci obstál i domácí soubor, který se poměřil s evropskou špičkou. Připočtěte k tomu ještě opravdu bouřící nabitý sál Janáčkovy opery čili přes tisícovku spokojených diváků a výše avizované umělecké zisky jsou završené.  více

Stylově rozkročený je abonentský cyklus Filharmonie doma II „Klasicky i moderně“ už v názvu a dramaturgický plán staví na uvádění hudby starších období do souvislostí s hudbou (post)moderní. Po zahajovacím koncertu abonmá, na kterém si posluchači mohli vychutnat díla Antonína Dvořáka a Laurie Anderson vedle sebe, na koncertech 23. a 24. ledna pořadatelé postavili skladby vzdálené bezmála tři století. První polovina večera patřila kantátám Liebster Jesu, mein Verlangen a Also hat Gott die Welt geliebt Johanna Sebastiana Bacha, ta druhá pak Requiem nejvýznamnějšího současného arménského skladatele Tigrana Mansurjana, který byl provedení přítomen. Ve všech skladbách vystoupili sopranistka Anja Petersen a barytonista Andrew Redmond, kteří stanuli také u premiéry Mansurjanova díla v roce 2011, a sbor Czech Ensemble Baroque Choir pod vedením Terezy Válkové. Koncert řídil Alexander Liebreich, na jehož objednávku bylo pro Mnichovský komorní orchestr a berlínský sbor RIAS toto Requiem zkomponováno. Společně s Anjou Petersen a Andrewem Redmondem nahrál Alexander Liebreich v minulém roce Requiem pro ECM Records. Výsledný nosič byl nominován nejen na cenu Grammy, ale obdržel také prestižní International Classical Music Award.  více

Jurovi Hradilovi se před několika lety stal zázrak. Tento vyznavač elektronické nu jazzové alternativy přijel do zvlněné karpatské krajiny kamsi na pomezí Moravy a Slovenska a uslyšel píseň, jednu, dvě, stovky. Nebyla to rozostřená ozvěna starých časů, ale jasný tón horňácké písničky.  více

Třetí koncert abonentního cyklu Filharmonie Brno Doma I nazvaný Z Nové Říše do světa včera představil v Besedním domě tvorbu autorů, které pojí společný původ v Nové Říši i skutečnost, že jsou jejich díla v koncertních sálech dosud uváděna velmi zřídka. Jako klíčový bod vzácného programu se měl podle původního plánu představit koncertní mistr České filharmonie Jiří Vodička – role sólového houslisty a hráčského středobodu večera se však po ohlášení Vodičkovy indispozice s předstihem pouhých dvou dní ujal houslový virtuos Milan Paľa. Skladby novoříšských rodáků Jana Nováka a Antonína a Pavla Vranických řídil stálý dirigent Janáčkovy opery Robert Kružík.  více

Původně mělo jít o třetí část projektu YM, v jehož rámci jednotliví členové skupiny Květy natáčejí sólové desky různých žánrů a kolegové z kapely je doprovázejí. Po Lorenzových hoších Martina Kyšperského ve stylu country a po elektronickém Japonci Aleše Pilgra vyšlo žánrově těžko zařaditelné Solárium Ondřeje Kyase. Jako sólová deska, s epizodní účastí Aleše Pilgra a bez hráčského vkladu Martina Kyšperského.  více

Nejčtenější

Kritika

Osudová komedie, třetí díl hudební trilogie či fantasy muzikál. Těmito přívlastky vymezují inscenátoři nový autorský kus Ráj z dílny dvojice Zdenek Merta a Stanislav Moša. Jejich už deváté společné dílo na poli hudebního divadla mělo včera premiéru na velké scéně Městského divadla Brno. Výsledek budí rozpaky.  více