Minulost běsnící i bujará

5. květen 2017, 20:00

Minulost běsnící i bujará

Vydařený čtvrteční koncert Filharmonie Brno v Besedním domě musel potěšit opravdu každého, posluchače rozličného věku i vkus. A nadšení bylo v sále cítit, i přesto, že se na klavír hrálo i celou šíří předloktí.

Dramaturgický záměr večera měl také na Brno nezvyklou hloubku a šíři, jakou nezachytí žádný slogan ani titul. Proto oficiální název večera Pohledy do minulosti zdaleka nevystihuje, co vše se odehrálo. Jde ostatně jen o slova, zde hovoří hudba, pro niž jsou, jak víme, slova směšná. Architektura programu využila toho, že kromě skladatelů starších a novějších je tu ještě jeden, do značné míry unikát, který se obojímu vzpírá. Svár intelektu a tvůrčího zápalu u skladatele Alfreda Garrijeviče Schnittkeho dlouho nemohl vyústit v konkrétní řešení otázky tvůrčího stylu. Nesmírně bohatá zkušenost chlapce Alfreda s hudbou, kdy měl díky otcově práci ve dvou poválečných letech možnost žít ve Vídni a navštěvovat tamní představení a koncerty, jej však k hudbě připoutala velmi pevně. Pestrý původ (Rus, Němec, Žid) mu zároveň znesnadnil stát se běžným hlasatelem národní hudební tradice, vždy hledal širší kontext, hloubku, do jaké dosud nikdo nepohlédl. Nejednou jej hloubání dovedlo do sfér duchovních. Přiklonil se nakonec k syntéze (synkrezi) všech stylů a epoch, jako by nad nimi vládl. U Schnittkeho zkrátka nikdy nevíme, jaké to bude, jen si můžeme být jistí, že jsme něco takového ještě nezažili.

filharmonie_brno_polina_2017_foto_jelinek_02

Jeho Koncert pro klavír a smyčce je doslova omračující a efekt byl) na úvod zvýrazněn zařazením Bachova desetiminutového cembalového koncertu BWV 1056 (hraného v souladu s častou praxí na klavír. Zrod této koncertantní formy rezonoval v symbióze i v kontrastu se Schnittkeho půlhodinovým jednovětým kolosem, v němž nedohlédnutelná složitost střídala naivní prostotu, bolestivá hluková masa tichou prázdnotu a tíže života dětinskou radost. To není jen Pohled do minulosti, to je minulost sekaná do kamene sbíječkou. Druhá polovina pak přinesla dva další pohledy v čase zpět: Ravelův a Stravinského. Oba jsou o poznání laskavější, jež z hudby starých dobrých mistrů odstraní vnitřnosti a plní je vlastní nádivkou - rozjívenou, někdy i podvratnou, ale stále velmi zábavnou. Ravel vepsal svoji poctu F. Couperinovi symbolicky na náhrobek, aby tím zároveň uctil přátele padlé v zuřící Velké válce. Prorok neoklasicismu Stravinskij si zase oblíbil navléknout se do převleku někoho z dávných kolegů, v tomto případě Pergolesiho, a následně z něj explodovat. Pomyslná souhra starého a nového se zdála úspěšná i v publiku v celé šíři jeho preferencí a generací.

Večer byl pro sólisty včetně těch z orchestru náročný i zrádný, dal jim ale také šanci vyniknout. Nevšedním způsobem tuto příležitost ve druhé půli využila především mladá hobojistka Marcela Mrázová. Podpořila ji v tom zjevná empatie ze strany spoluhráčů v orchestru a především ze strany živelného jihoamerického dirigenta Ilyiche Rivase, který měl pro její sóla zjevnou slabost a dal jim nebývalý prostor. Běhy v Ravelově Náhrobku zvládala s naprostou lehkostí, jako by cvičila stupnici C-dur. Ve Stravinského Pulcinellovi excelovala v mnoha podobách: jako mistryně lyrické kantilény i dramatického přednesu. Stala se jakousi druhou sólistkou večera, opanovala druhou půli a lze předpokládat, že se tento koncert pro její další kariéru stane památným. První relevantní zmínka o ní je z novin z roku 2014, kde komentuje svá očekávání od nově vytvořené mládežnické filharmonické Akademie, kam měla nastoupit v září 2014: „Budeme studovat orchestrální party spolu s filharmoniky. A jednou za nějaký čas vystupovat s orchestrem." Nadšeně s novinářkou hovoří o svém náročném nástroji a dodává: "Beru to jako další zkušenost, kdyby se naskytla příležitost, ráda bych se členkou filharmonie stala." Sám jsem ji na koncertě Filharmonie Brno zaregistroval poprvé, na webu orchestru mezi členy nefiguruje, zato ji jako členku orchestru najdeme na webu brněnského Národního divadla. Po trumpetistovi Františku Křížovi je to minimálně druhý úspěšný příchod výjimečného mladého talentu do orchestru opery z angažmá ve Filharmonii Brno, ovšem bez toho, aby filharmonie získala rovnocennou náhradu. Zamyslí se někdo nad tím, co je příčinou?

filharmonie_brno_polina_2017_foto_jelinek_04

V první půli dominovala charismatická ruská pianistka Polina Osetinskaja. Bachův koncert f-moll pojala jako příslušnice ruské školy velmi důrazně, každý tón dokonale artikulovala a umožnila mu znít jako zvon, nepřeháněla však pedalizaci. Připomínala Svjatoslava Richtěra (i tím, že hrála překvapivě z not), ale i takového Glenna Goulda. S výjimkou použitého nástroje a celkově vysoké dynamiky by se Osetinskaja v agogice snad shodla s interpretační školou zaměřenou na historicky poučený přístup. Ve Schnittkem je ovšem třeba mnohem víc než jen technika a správná představa. Čeká se tady buřičská odvaha, tvrdost výrazu a neochvějná víra ve správnost celého nezvyklého interpretačního záměru. Zde se Osetinskaja ukazuje být znamenitou nástupkyní erbovních Schnittkeho interpretů pianistky Viktorie Postnikovové a jejího manžela dirigenta Gennadije Rožděstvenského. Provedení v podstatě sama vedla, což bylo dáno i občasnou nepozorností dirigenta, který ji očima moc nesledoval. Ovládla celý prostor a škoda jen, že nebylo aspoň trochu ztlumeno osvětlení. Celková působivost jejího projevu je dozajista dána především partiturou, která vyžaduje velkou interpretační individualitu, ona ale danou šanci dokázala využít na maximum, nad očekávání.

Jako přídavek zazněla slavná a především v Rusku velmi populární Silotiho romantizující úprava Bachova Preludia e-moll z prvního sešitu Dobře temperovaného klavíru (BWV 855). Osetinskaja využila přehledné sazby k zajímavému efektu: „nekonečnou“ melodii v šestnáctinových notách hrála čím dál tišeji, zatímco arpeggiový akordický doprovod zesilovala. Melodie přesto vynikla, nikoliv dynamikou, nýbrž působivým přednesem a bezchybným úhozem.

filharmonie_brno_polina_2017_foto_jelinek_03

Venezuelský rodák Ilyich Rivas, potomek starého dirigentského rodu, oslaví příští měsíc teprve čtyřiadvacáté narozeniny. Od útlého dětství vyrůstal s rodiči ve Spojených státech a některé epizody z jeho života připomínají osudy zázračných dětí. Atlanta Symphony Orchestra prý jako profesionál dirigoval již v 16 letech a nyní již výčet jeho spolupracujících těles zabírá dva odstavce textu. Nutno zopakovat, že dosud nikdy neměla Filharmonie Brno příležitost spolupracovat s tak znamenitými dirigenty. Pokud by se situace nedejbože  opět zhoršila, bude se na jména jako Scaglione, Buribajev, Liebreich či právě Rivas vzpomínat jako na zlatou éru.

Rivas je i ve svém věku velmi originální osobnost, možná ale právě díky svému mládí. V hudebnících dokáže probudit mimořádný elán a také dobrou náladu, usmívali se i takoví, které na koncertech po dvacet let nevídám jinak než zakaboněné. Rivas toho dosahuje nejen přesným gestem, ale také výraznou mimikou. Po většinu času má krajně široký úsměv, nafouknuté tváře, hudebníky ovládá pohledem a všelijak se na ně šklebí, navíc u toho většinou vypadá jako herec Pavel Liška. Nejde tu jen o legraci, ale i o schopnost získat si respekt a především intenzivní pozornost. Zřejmě ještě během procesu zkoušení se Rivasovi podařilo z hudebníků vykořenit veškerou tendenci nevyčnívat, v Brně bohužel tak častou. U všech nástrojů vsadil na maximální ostrost výrazu. A tak koncertní mistr Pavel Wallinger zněl ve Stravinském, jako kdyby hrál první housle v Janáčkových kvartetech, celkově byl velmi průrazný a důsledný. I úvodní Bach byl vcelku svěží, podařilo se potlačit vibrato a částečně mobilizovat drobnokresebnou agogiku. Schnittke byl v orchestru zvládnutý, nedocházelo k rušivým momentům, nicméně u významných nástupů jednotlivých smyčců by slité akustice Besedního domu slušel větší hráčský důraz. Přece jen toho zvuku bylo na subtilní Besední dům příliš. Špičkoví akustici, kteří se chystají do Brna řešit nový koncertní sál, by mohli vzít melouch a navrhnout jednoduše demontovatelné akustické opatření i na orchestrální koncerty v Besedním domě.

V Ravelových prchavých větách Náhrobku Couperinova byl Rivas orchestru dobrým sluhou, vzorně dával nástupy a přizpůsoboval zvuk sólovým výstupům, v nichž vynikl také klarinetista Lukáš Daňhel. Celkově volil vysoká tempa. Pulcinella je tak jako ostatní Stravinského skladby ve svých efektech vyhraněná a umanutá a nezbývá než dostát náročným a výstředním interpretačním finesám. Zde se rozjásala celá kapela, poprvé se výrazněji prosadily žestě. Strhující Stravinského gejzír gradoval až do elektrizujícího konce, kdy se i sám Rivas nechal strhnout vírem Pulcinellových legrácek a sám zahrál velmi povedenou loutku. Kulturní šok ale musel dirigent zažít při závěrečném aplausu, kdy jej ani jeden z pětice kontrabasistů nesledoval a nepovstal, takže nemohli být ani po opakovaných pokusech přede všemi oceněni. Do obecenstva takto civěl i koncertní mistr, ten však nakonec ještě stihl zareagovat.

Podařil se vskutku hvězdný večer plný běsnění a posléze nepatetického veselí. Zapomenout nesmíme ani na dramaturgii, která stála na počátku tohoto velkého úspěchu.

Rubrika „různé“: Filharmonii Brno v pátek na několik hodin bohužel opět vypověděl službu špatně udržovaný a celkově zanedbaný web, takže se náhodní zájemci o koncertu nedozvěděli.

Psáno z koncertu 4. května 2017.

Foto Jiří Jelínek

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Multižánrový festival letos přivítal desítky umělců z domova i zahraničí a více než 16 000 diváků. Druhý srpnový víkend se Brno rozeznělo hudbou doslova na každém rohu. Na několika pódiích se vystřídali umělci různých žánrů od jazzu, folkloru, klasiky, rocku po balkan, pouliční divadlo a mimořádný bezuliční busking. Brno navštívil i nový cirkus. Francouzsko-belgický soubor Collectif Malunés vystoupil hned třikrát a roztleskal celé šapitó.  více

Jazzový kontrabasista Vincenc Kummer loni oslavil 75. narozeniny. Při té příležitosti připravil knihu, v níž shrnuje svůj umělecký i osobní život.  více

Desítky účinkujících největšího letního festivalu moravské metropole Maraton hudby Brno jsou připraveny ke startu. Druhý srpnový víkend Brno zaplaví hudba doslova všech žánrů, od balkánské dechovky přes komorní a orchestrální klasiku, jazz, folklor, etno, rock, kapely pro děti až po netradiční tzv. bezuliční busking. Hudební program ozdobí exkluzivní trojice představení nového cirkusu, chybět neubude pouliční divadlo, kouzelník či unikátní akrobatický heliový balón. To vše a ještě více od 11. do 13. srpna. v Brně. Nezapomeňte na již tradiční hudebně-maratonské heslo: Není důležitá rychlost; především si dobře rozvrhněte síly, abyste si toho užili co nejvíce!  více

Folkové prázdniny v Náměšti nejsou „jen“ navýsost hudebním festivalem. Jsou také světem, v němž se uskutečňují vize. Vize dramaturgické i umělecké. Jsou světem, kde se člověk může ledasčemu naučit, ledasco se dozvědět, s ledaským se setkat. Kromě hudby, jež je těžištěm festivalu, jsou Folkovky bohatou přehlídkou dílen (výtvarných, řemeslných, hudebních, tanečních a dalších), filmů (o muzikantech a jejich osudech) a přednášek (Kolokvium).  více

Existují hudební festivaly fádní, vcelku zajímavé, velmi zajímavé, skvělé… a Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou. Festival výjimečný nejen svou žánrovou šíří (folk v názvu klame, jak pravidelní návštěvníci věcí), tak zejména promyšlenou koncepcí s mnoha přesahy nejen hudebními. Každý ročník festivalu má své téma. Každý den má své téma. Na hlavním pódiu se střídají české legendy s kapelami ze světa, které v Česku hrají úplně poprvé. A pódium v náměšťském zámeckém parku (případně v blízké jízdárně, prší-li) zažívá každý rok několik premiér, mimořádných projektů, neopakovatelných hudebních setkání. A kromě toho patří k „Folkovkám“ desítky, ba stovky nejrůznějších výtvarných, hudebních a lecjakých jiných dílen, dvoudenní odborné kolokvium, méně vážné rozpravy o hudbě nebo open scéně, v jejímž rámci se na řadu dostane i český folk.  více

Zatímco s kapelou The Fireballs hraje rokenrol a v B-Side Bandu přijde do styku s tradičním i moderním mainstreamovým jazzem i s úpravami popových hitů, v několika svých vlastních projektech se klarinetista a saxofonista Pavel Zlámal věnuje improvizované hudbě. Vystupuje sám, v duu, v komorních uskupeních, ale tak s většími ansámbly. Právě vydal nové CD v roli dirigenta improvizačního tělesa Divergent Connections Orchestra. A tato živá nahrávka byla hlavním tématem našeho rozhovoru.  více

Chrámové mysterium i vizualizovaný koncert. Obojí charakteristika je přítomna v projektu Hudebního festivalu Znojmo s názvem Příběh o Kristu, v umělecky silném pojetí oživujícím dílo Heinricha Schütze. Na programu je po čtvrteční premiéře v reprízách ještě 22. a 23. července.  více

V Náměšti nad Oslavou na Folkových prázdninách 2017 vystoupí mimo jiné dvě výrazné skupiny z Dánska. V pondělí 24. července to bude instrumentální uskupení Dreamers’ Circus a ve čtvrtek 27. července kvarteto Nordens Tone. To tvoří tři jazzoví hudebníci (piano, kontrabas, saxofon) a zpěvačka Jullie Hjetland, která zpívá v osmi různých severských jazycích. A právě s ní jsme telefonicky hovořili.  více

Textařka a zpěvačka Lada Šimíčková a skladatel a hudebník (jinak též písničkář) Ivo Cicvárek vydali po pěti letech druhé společné album. Kolekce Hotel v tiché ulici z roku 2012 tak nezůstala jednorázovým projektem. Bereme-li druhé album jako příslovečný prubířský kámen, obstálo duo na výbornou. Pět let je doba dostatečně dlouhá na nashromáždění nového materiálu a písně, které se nakonec na třičtvrtěhodinový výběr dostaly, mají šanci stát se veřejnými, jakkoli název alba hlásá něco jiného.  více

Každý, kdo tuší o The Plastic People of the Universe víc než jen to, že to byla „zakázaná“ skupina, ví, že se její hudba na přelomu 70. a 80. let po formální stránce vymykala tehdy běžné rockové produkci. Slavné pásmo Pašijové hry velikonoční na biblický text promlouvalo neklidným hudebním jazykem, mělo daleko k líbivosti a svou naléhavosti podtrhovalo zvolené téma. I to, že „Plastici“ texty v krásné archaické češtině spíše křičeli a volali, než zpívali, mělo své opodstatnění a korespondovalo to se zvoleným tématem. „Pašije“ však byly pouze jednou z rozsáhlých suit té doby. Dalšími byly Jak bude po smrti na texty Ladislava Klímy a konečně Co znamená vésti koně s vlastními texty Vratislava Brabence a v jednom případě Pavla Zajíčka a s hudbou Milana Hlavsy. Protože byli Plastic People v té době (1980) v hledáčku StB, zinscenovali v pražské hospodě U dvou slunců hádku, z níž mělo být zřejmé, že se skupina rozpadla. Současně se však připravovali na utajovaný koncert, který byl dvakrát odložen, mělo se jeho předpokládané dějiště, až nakonec proběhl v Kerharticích u České Kamenice. Samotní hudebníci dostali přesné instrukce o místě až během cesty. Jediné koncertní uvedení pásma začalo ve 14.00 a o dvě hodiny později se hosté už začali nenápadně rozjíždět. Takto historii nastiňuje v bookletu nového alba znalec a životopisec Plastic People Jaroslav Riedel.  více

Zaznamenal jsem v poslední době několik nových písní nebo celých alb o Brně. Roman Horký z Kamelotu vzpomíná na dětství (Nad Černými Poli), skupina Pozdní sběr má své Věže Petrova, Folk Team přišel s písní V brněnským Bronxu, akordeonistka Klára Veselá o svém městě zpívá v písni Tango. Aleš Pilgr ze skupiny Květy tvrdí, že nové album Komik do půl osmé je „plné centra Brna“ a konceptuální album o Brně připravuje skupina Nevermore & Kosmonaut. Brněnských reálií je plné také nové – a vlastně první oficiální – album projektu Low End Band, za kterým stojí hudebník a novinář Vít Kouřil, šéfredaktor ekologického časopisu Sedmá generace. Vít sice pochází z vesnice na Hodonínsku, ale od studií na Masarykově univerzitě působí v Brně a toto město utvářelo jeho nejen hudební vkus. Ostatně ve svých textech zmiňuje jako referenční body (prodejnu) Indies, „Moravák“ nebo Starou Pekárnu.  více

Jubilea nejen na podiích přinášejí potřebu ohlédnout se zpět. V případě londýnských Placebo to platí dvojnásob, protože se v Brně vrátili k písním, kterým se na živo dlouhodobě vyhýbali. Svůj slib dodrželi a potěšili brněnské výstaviště dvouhodinovou průřezovou show.  více

Vynikající moravský cimbalista Dalibor Štrunc (1966) vyšel z folklorního prostředí na Valašsku a po absolutoriu brněnské konzervatoře prošel celou řadou muzikantských angažmá – od klasické hudby přes folklor až po dlouholeté členství ve skupině Javory Hany a Petra Ulrychových. Je tomu už neuvěřitelných pětadvacet let, co zformoval skupinu s názvem Cimbal Classic, v níž začal postupně uplatňovat své autorské představy nejen muzikantské, ale i písničkářské. Cimbal Classic se od té doby stal stálicí naší folkové scény a svébytným pojmem. Letos své výročí oslaví novým CD a řadou koncertů.  více

Pondělní koncert dvaadvacátého ročníku mezinárodního hudebního festivalu třinácti měst Concentus Moraviae na nádvoří boskovického zámku představil tradiční portugalskou písňovou formu – fado. Festivalové téma La voce - Hlas se tak inspirovalo jedinečným, osobitým hudebním stylem, který si vystačí s úsporným hudebním doprovodem; prezentuje totiž silně emotivní, takřka fyzický prožitek sdělitelný i přes jazykovou bariéru. Tak jej prezentovala čtveřice zpěváků a hudebníků, kteří se v tuzemsku představili vůbec poprvé.  více

Brněnské kolo, tedy nová hudební komedie z produkce Městského divadla Brno, se přikutálelo do Biskupského dvora. Titul je dalším autorským příspěvkem v sérii zdejších open air představení, které využívají magické kulisy komplexu historických budov s katedrálou v pozadí. Zábavná šaráda spojuje historická fakta i místní legendy s muzikou a s fantaskní pohádkovou story. A jak už tak tak u podobných inscenací bývá, někdy je výsledek zábavnější a jindy méně.  více