Moravský folklor i New Order na JazzFestu

12. duben 2013, 11:04

Moravský folklor i New Order na JazzFestu

Dvanáctý ročník festivalu JazzFestBrno měl předehru v podobě březnového koncertu Chicka Corey. Hlavní letošní program je rozprostřený do celého měsíce dubna a už první tři koncerty ukázaly, jak pestrá je současná jazzová scéna. A také znovu dokázaly, že dramaturg Vilém Spilka má při výběru účinkujících skutečně šťastnou ruku. Během tří večerů se ve třech sálech v Brně předvedlo několik mimořádných projektů s účastí jazzmanů různých generací – z Česka i ze zámoří.

Vůbec poprvé během své dvanáctileté historie zavítal putovní JazzFest do divadla Reduta na náměstí Svobody. Program začal unikátním setkáním pianového tria v čele s výborným Martinem Brunnerem (syn Martina Brunnera st., organizátora královéhradeckého festivalu Jazz Goes To Town, je například podle českoamerického kytaristy Rudyho Linky jedním z nejtalentovanějších mladých jazzmanů u nás) a smyčcového Epoque Quartetu. Svou přibližně hodinovou skladbu Morning Walks zkomponoval Brunner tak, aby v ní každý ze sedmi nástrojů hrál nezastupitelnou roli. „Tu skladbu není možné zahrát jinak, každý nástroj je v ní stejně zásadní a jinak by to nefungovalo,“ vysvětlil například v Českém rozhlasu svůj projekt, v němž smyčcové kvarteto neplní „pouze“ roli doprovodného tělesa. Kompozice Morning Walks sklidila v Brně zasloužený potlesk.

Po dvou letech se do Brna vrátil také pianista hbitých prstů a otevřeného myšlení Craig Taborn. Američan, který na Moravě v roce 2011 vystoupil v kapele kontrabasisty Michaela Formanka, přijel tentokrát představit vlastní trio a skladby z připravovaného alba s názvem Chants. Taborn, který od začátku 90. let paralelně rozvíjí úspěšnou kariéru hráče na klasické piano a zvukového experimentátora (jeho propojení jazzu s techno hudbou patří ve svém žánru k nejoceňovanějším) představil brněnskému publiku relativně konvenčnější část své tvorby. Slovo „relativně“ je však na místě, protože tento hudebník i na akustické piano hraje velmi novátorsky. Otázka, zda lze v běžné sestavě klavír, kontrabas a bicí vymyslet ještě něco nového, je v jeho případě skutečně bezpředmětná.

Sestava o něco méně obvyklá se předvedla na pódiu Besedního domu v pondělí 8. dubna. Pianista Emil Viklický natočil před deseti lety album Summertime se svým dlouholetým americkým přítelem, saxofonistou (a také trumpetistou a hráčem na další dechové nástroje) Scottem Robinsonem. Nyní vydali další společnou desku a při té příležitosti se – pouze ve dvou – objevili na pódiu. Duo hned v první skladbě Touha, po velmi krátkém rozehřívání, předvedlo několikeré obrovské skoky – z tradiční lidové melodiky ke zvukovým experimentům nebo z hloubek do výšek. Robinson předváděl úžasnou práci s nátiskem a pánové chvílemi vypadali, jako by na sebe chtěli útočit. Emil Viklický, sám muž mnoha jazzových poloh, těžil především ze svého vztahu k moravské lidové písni (v Highlands, Lowlands klavír pod jeho prsty skutečně připomínal cimbál). V Ej, lásko, lásko Robinson do hry na trubku vkládal veškerou svou energii (včetně pohybů celého těla) a z ostinátní hry piana a expresivní trubky se notoricky známá melodie chvílemi vynořovala jako horská bystřina. Pánové koncert prokládali vzpomínkami na svou minulost (Viklického studia matematiky, Robinsonův vztah k NASA, která vydala nové album dua!), vtipkovali slovy i hudbou. Tedy doklad toho, že dobrý jazz může být zábavný.

Vtipná byla i druhá polovina večera. Argentinského saxofonistu Javiera Girotta doprovodilo české saxofonové kvarteto Pigeon, jehož členy jsou mimo jiné vyhledávaní a vytížení hráči Pavel Hrubý (soprán) a Marcel Bárta (alt). Ani zde nechybělo zábavné průvodní slovo (Girotto coby Argentinec nemohl neudělat narážku na nového papeže – v souvislosti se skladbou o neustálém soupeření Argentinců a Brazilců: „Papež je z Argentiny, ale Bůh je z Brazílie“), ale i v tomto případě šlo především o hudbu. Model, kdy sólového saxofonistu (a také hráče na indiánské flétny) doprovázejí další saxofonisté, není úplně obvyklý. O to lépe však vynikly „sborové“ harmonie i momenty, kdy barytonový nástroj hrál konstantní tón, nad nímž sopránka mistrně kreslila melodii. Celou škálu svých možností pětice předvedla v úvodní půlhodinové (!) suitě, složené ze čtyř původně samostatných skladeb. Došlo jak na melodické „morriconovské“ pasáže, tak na rytmičtější momenty s vytleskáváním rytmu.

Ve středu 10. dubna se JazzFest přesunul do svého tradičního působiště, sálu Semilasso. Varhaník Ondřej Pivec, trvale usazený v New Yorku, přijel do Brna představit své nové trio. V sestavě varhany (Pivec), piano a fender rhodes (Klaudius Kováč) a bicí (Martin Novák) kapela navázala na úspěšnou desku It’s About Time, kterou Pivec v roce 2009 natočil s pianistou NajPonkem a s bubeníkem Gregorym Hutchinsonem. Koncertní provedení stálo v tomto případě pouze na hudbě. Mluveného slova bylo naprosté minimum, a omezovalo se především na opakované představení hudebníků, případně na holé konstatování „No tak jo…“ před přídavkem. O to výmluvnější byla slova dámy v seniorském věku ihned po koncertě: „Pastva pro uši i oči!“ Pivec, vybavený zkušenostmi z newyorských klubů a ze své profese „hudebního ředitele“ kostela v Brooklynu, hraje s neuvěřitelnou lehkostí. Ve své vlastní skladbě Song For Sam nejprve načrtává basovou linku a až poté melodicky podpoří kolegu Kováče za fender pianem. I v dalších skladbách hrál klavír často hlavní melodii, zatímco plný zvuk Pivcových varhan (zajímavé bylo sledovat intenzivní pohyby Ondřejovy levé nohy) obstarává doprovod. Za zmínku stojí rytmická synchronizace Pivcových varhan s bicími i Novákovo bubenické sólo v úvodní Days Of Wine And Roses.

Jenže na sóla Martina Nováka, na české poměry skvělého rytmika, publikum po několika desítkách minut zapomnělo. Za soupravu totiž usedl Američan Omar Hakim, jeden z nejlepších současných světových bubeníků napříč žánry, bývalý člen Weather Report a spoluhráč Stinga, Davida Bowieho nebo Bobbyho McFerrina. Do Brna Hakim přijel se svým novým projektem, nazvaným The Trio Of OZ, ve kterém je mu partnerkou pianistka Rachel Z. Sestavu doplňuje kontrabasista, v případě brněnského koncertu Luques Curtis. Koncert začal od prvních taktů jako divoká bubenická jízda. Hakimovy ruce připomínaly let kolibříka, šestnáctina v jeho vnímání rytmu není žádná míra, a přitom jde o hru invenční, založenou možná víc na (bleskovém) přemýšlení než na síle. Ačkoli Rachel Z hraje výborně a řada skladeb, často převzatých například z rockové oblasti, stála na silných melodiích, ve skutečnosti šlo především o více než hodinovou bubenickou jízdu. Snad k jedinému skutečnému zvolnění došlo při coververzi skladby Bizarre Love Triangle od skupiny New Order. Píseň, jejíž akustickou verzi kdysi výborně nahrála australská skupina Frente!, dostala tentokrát podobu skandinávského jazzu s basou hranou arco, s temnými údery do činelů a s melodií, která se přelévala mezi pianem a kontrabasem. Jeden z vrcholů koncertu a prozatím i letošního brněnského JazzFestu.

Během pouhých tří večerů tak mělo brněnské publikum možnost zažít špičkovou hru na piano i bicí, netradiční propojení jazzového tria se smyčcovým orchestrem, komunikaci pěti saxofonistů, inspiraci moravským folklorem i úpravu písně novoromantických New Order. Další zážitky budou následovat, JazzFest trvá až do 30. dubna.

JazzFestBrno, 12. ročník
4. dubna 2013, divadlo Reduta: Martin Brunner Trio + Epoque Quartet, Craig Taborn Trio
8. dubna 2013, Besední dům: Emil Viklický & Scott Robinson, Javier Girotto + Pigeon Saxophone Quartet
10. dubna 2013, Semilasso: Ondřej Pivec—Klaudius Kováč—Martin Novák, The Trio Of Oz (feat. Omar Hakim and Rachel Z)

Foto Martin Zeman

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..


Trumpetista Jiří Kotača založil před deseti lety big band Cotatcha Orchestra. Ten dnes vystupuje s různými programy od nejtradičnějšího jazzu až po vizionářské propojení jazzu s elektronikou. S Jiřím Kotačou hovoříme o tom, jak se orchestr postupně vyprofiloval, jak vzniká autorský repertoár na pomezí jazzu a elektroniky, ale také o tom, co fanouškům přinese listopadový koncert k 10 letům orchestru. Řeč je i o Kotačově mezinárodním kvartetu nebo o tom, jak je možné hru na trubku a křídlovku obohatit efekty.  více

Ačkoliv je Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno věnován především klasice, dramaturgie se nebojí přimíchat do programu například jazzové nebo folklórní koncerty. Právě lidovému umění bylo v neděli 10. listopadu v 15 hodin věnováno pásmo Opojen písní, jehož scénáře a režie se ujala Magdalena Múčková. V podání sboru Netáta ze Strání, jehož vedoucí je Marie Múčková, zpěvačky Kateřiny Gorčíkové z Březové a lidové hudby Matóše z Lopeníka zazněly lidové písně, které zaplnily prostor divadelního sálu brněnské Reduty. Tento komorní hudební pořad akcentoval především obec Březová (Brezová), kterou několikrát sám Leoš Janáček (1854–1928) navštívil a jíž věnoval esej Březovská píseň (1899). Čtení z této eseje procházelo v podání Vladimíra Doskočila celým programem a velmi povedeně tak pásmo propojilo přímo s osobností Leoše Janáčka.  více

Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno nabídl v sobotu také koncert Brno Contemporary Orchestra. Pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra zazněl program z děl čtveřice skladatelů, kteří jsou velkou mírou spjati s Brnem. V divadle Reduta zazněly kompozice Miloslava Ištvana, Aloise Piňose, Josefa Berga a Petra Kofroně.  více

Janáčkova opera Příhody lišky Bystroušky pár dní nazpět oslavila 100. výročí premiéry, která se uskutečnila v Národním divadle Brno. Jejího novodobého festivalového uvedení se zhostil soubor Národního divadla moravskoslezského v režii Itzika Galiliho – choreografa a režiséra izraelského původu. Přivezená inscenace byla uvedena v neděli 10. listopadu v Mahenově divadle.  více

Do letošního ročníku festivalu Janáček Brno přispěla i Hudební fakulta Janáčkovy akademie múzických umění. Její posluchači připravili sobotní komponovaný program, který divákům předvedl nejen hudbu nejrůznějších stylů, ale také jim ukázal různé prostory fakulty. Při vstupu na fakultu byla příchozím rozdána barevná kolečka, která rozdělila publikum na tři menší skupiny. To vše se stalo z kapacitních důvodů, jelikož se program kromě auly odehrával také ve varhanním sále, klenbovém sále a učebně 09. Všichni tak slyšeli totožný program jen v jiném pořadí.  více

Téměř po devadesáti letech od svého vzniku se do Brna vrátila jediná opera Pavla Haase (1899–1944) Šarlatán. Inscenování této humorné opery se ujalo Národní divadlo moravskoslezské v režii Ondřeje Havelky a hudebním nastudování Jakuba Kleckera. Několik týdnů po premiéře inscenace v Ostravě se v pátek 8. listopadu v Mahenově divadle, kde měl Šarlatán v roce 1938 svoji světovou premiéru, nabídnul novinku ve svém devátém ročníku Festival Janáček Brno 2024.  více

Jedním z komorních koncertů devátého ročníku festivalu Janáček Brno byl také večer věnovaný dílům Leoše Janáčka, a zejména Pavla Haase. Tyto skladby provedla v úterý 5. listopadu v Mozartově sále divadla Reduta různá hudební uskupení složená z tenoristy Nickyho Spence, klavíristky Lady ValešovéNavarra String Quartetu, houslistky Ivany Víškové, hornisty Antonína Koláře a flétnisty Michala Vojáčkavíce

Sobotní dopoledne 2. listopadu bylo zasvěceno sborovým zpěvům v podání mužského pěveckého ansámblu Q VOX. Zpěváci si pro posluchače připravili skladby vybrané na základě dramaturgické linie opírající se o generační prolnutí (učitele) Pavla Křížkovského (1820–1885) a (žáka) Leoše Janáčka (1854–1928), jež byly v druhé půli doplněny díly sbormistrů a skladatelů kontextem i tvorbou spjatými s osobností Janáčka.  více

S tradičním dvouletým odstupem začal Mezinárodní festival Janáček Brno 2024, jehož slavnostní zahájení se uskutečnilo v pátek 1. listopadu v Janáčkově divadle. Národní divadlo Brno při této příležitosti uvedlo premiéru nové inscenace opery Výlety páně Broučkovy Leoše Janáčka (1854–1928), jenž vznikla na náměty dvou povídek Svatopluka Čecha. Režie operní novinky, která vznikla v koprodukci se Staatsoper Unter den Linden, Berlin a Teatro Real, Madrid, se ujal kanadský režisér Robert Carsen. Hudební nastudování, stejně jako dirigování premiéry bylo vloženo do rukou Marka Ivanoviće a v titulní roli Matěje Broučka se představil skotský tenorista Nicky Spencevíce

Znovuuvedením oblíbeného muzikálu Čarodějky z Eastwicku se Městské divadlo Brno rozhodlo připomenout jubilejních dvacet let od otevření svojí velké Hudební scény. Opětovné nasazení titulu představuje povedený narozeninový dárek divadla publiku, které od premiéry v roce 2007 zhltlo 149 repríz hudební inscenace režiséra Stanislava Moši. V novém uvedení se objeví známé tváře z původního obsazení, ale také noví herci a herečky. A tento divadelní comeback bude jistě vděčným diváckým soustem po několik sezon i po sedmnácti letech od prvního českého uvedení právě v Brně. Jen za půl měsíce od nynější premiéry udělají Čarodějky 24 vyprodaných repríz. K tomu není co dodat.  více

Letošní ročník Expozice nové hudby uzavřelo teprve druhé uvedení kompozičního site specific projektu Fresco Karlheinze Stockhausena (1928–2007), který byl poprvé uvedený v roce 1969. Od této doby se ho nikdo neujal. Divákům, kteří v sobotu 19. 10. navštívili Besední dům, se tak naskytla naprosto unikátní příležitost zažít dílo na vlastní kůži. Zmíněné první uvedení této skladby bylo provázeno sabotážemi ze strany konzervativních muzikantů. A tak je legitimní si položit otázku, zda teprve v sobotu Fresco nezaznělo, jak si to skladatel představoval. Tento náročný projekt kurátorky Moniky Pasiecznik a uměleckého vedoucího Pabla Drukera realizovala čtyři tělesa složená ze členů Brno Contemporary OrchestraMladých brněnských symfoniků Filharmonie Brno pod vedením Pablo Drukera, Radima HanouskaPavla Šnajdra, Tomáše Krejčího a Pavla Zlámalavíce

Komponovaný úterní večer 15. října zahájený v sále Kina Art návštěvníkům nabídl netradiční spojení české premiéry dokumentárního filmu No Ideas But in Things o americkém hudebním skladateli, experimentátorovi a vědci na poli elektronické hudby Alvinu Lucierovi (1931–2021) s živým provedením jeho skladby I Am Sitting in a Room. Zmíněná kompozice se stala refrénem nejen dokumentárního snímku, ale také celé události.  více

Ve druhém dnu festivalu Expozice nové hudby přenesli pořadatelé návštěvníky do vod komorních. V podání houslistky Terezy Horákové v Besedním domě zazněly dvě výjimečné skladby pro sólové housle. Při druhé z nich se k houslistce připojila Sarah Jedličková, která živě pracovala s osmi předem nahranými zvukovými stopami.  více

Slovanská tematika, violoncellová virtuozita a pocta Antonínu Dvořákovi (1841–1904) – i takto bychom mohli ve zkratce shrnout koncert Filharmonie Brno z 10. října v Janáčkově divadle. Pod dohledem etablovaného dirigenta Leoše Svárovského zazněly tři rapsodické kusy z konce sedmdesátých let 19. století a známý Violoncellový koncert h moll v podání mladé a talentované violoncellistky Laury van der Heijdenvíce

Klub moravských skladatelů pravidelně uvádí koncerty, při kterých dostávají slovo mladí interpreti, často teprve studenti vysoké školy či konzervatoře. V pondělí 7. října v 19 hodin v koncertním sále HF JAMU skupina studentů s podporou svých starších kolegů, tentokrát i profesionálů, uvedla program s názvem Od Janáčka k dnešku, hudební vzpomínka na moravské skladatele. Jak už název napovídá, program byl složený z děl čtyř skladatelů, kteří jsou spojeni s Moravou a zejména s Brnem, konkrétně Arne Linky, Pavla Haase, Antonína Tučapského a Leoše Janáčka.  více

Nejčtenější

Kritika

Ačkoliv je Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno věnován především klasice, dramaturgie se nebojí přimíchat do programu například jazzové nebo folklórní koncerty. Právě lidovému umění bylo v neděli 10. listopadu v 15 hodin věnováno pásmo Opojen písní, jehož scénáře a režie se ujala Magdalena Múčková. V podání sboru Netáta ze Strání, jehož vedoucí je Marie Múčková, zpěvačky Kateřiny Gorčíkové z Březové a lidové hudby Matóše z Lopeníka zazněly lidové písně, které zaplnily prostor divadelního sálu brněnské Reduty. Tento komorní hudební pořad akcentoval především obec Březová (Brezová), kterou několikrát sám Leoš Janáček (1854–1928) navštívil a jíž věnoval esej Březovská píseň (1899). Čtení z této eseje procházelo v podání Vladimíra Doskočila celým programem a velmi povedeně tak pásmo propojilo přímo s osobností Leoše Janáčka.  více