V Janáčkově divadle zaznělo 19. října 2025 Händelovo oratorium Šalamoun (Solomon) v provedení Orchestra of the Age of Enlightenment a Choir of the Age of Enlightenment pod vedením Johna Butta. Už od prvních tónů předehry bylo zřejmé, že půjde o mimořádnou událost: měkký zvuk dobových nástrojů, jasná artikulace a pevné vedení generálního basu vyvolaly v sále pocit slavnostní průzračnosti.
Oratorium Šalamoun vzniklo v roce 1748, kdy měl Georg Friedrich Händel už za sebou řadu velkých biblických oratorií (Debora, Saul, Samson, Héraklés, Juda Makabejský, Belšazar a Joshua) Libreto představuje krále Šalamouna jako ideálního vládce, který v moudrosti a spravedlnosti ztělesňuje dobovou představu osvíceného monarchy. Biblické detaily, které by jeho obraz mohly zpochybnit – například množství manželek či odklon k modloslužbě – jsou záměrně vypuštěny. Dílo tak lze chápat i jako reflexi vztahu Koruny a Církve v Anglii 18. století.
Händelova hudba zde spojuje monumentálnost s prostotou prostředků. Beethoven jej kdysi nazval mistrem, který „dosahuje obrovských efektů jednoduchými prostředky“. Orchestr i sbor jsou často rozděleny do osmihlasé sazby, což umožňuje kontrapunktickou brilanci a antifonální dialogy – například v 2. čísle Rozezvučte své harfy a činely (Your harps and cymbals), kde se tenorové linie Choir of the Age of Enlightenment nesly s krystalickou jistotou a přesností rytmické výstavby.
Dirigent John Butt – specialista na barokní rétoriku a stylovou artikulaci – vedl tělesa s rozhodnou gestikou. Práce s recitativy, frázování, kontrasty afektů i detailní kontrola tempa prozrazovaly hloubku muzikologické znalosti i cit pro dramatický účinek.
Basbaryton Florian Störtz vtiskl postavě Levity v árie Chvalte Pána (Praise ye the Lord) barevnost a koloraturu mimořádné jistoty, zatímco tenor Hugo Hymas jako velekněz Sádok (Zadok) zářil v árie Posvátné nadšení (Sacred raptures), v níž propojil duchovní zápal s jemnou noblesou tónu. Helen Charlston v roli Šalamouna, napsané původně pro mezzosopranistku Caterinu Galli, vyvažovala královskou autoritu s vřelou zbožností – její recitativ Všemohoucí sílo (Almighty Power) měl přirozenou dikci a rytmem i frází připomínal modlitbu.
Nardus Williams, představitelka Královny ze Sáby, Šalamounovy královny i První ženy, zazářila jasným, oblým sopránem. V duetu Krásná obyvatelko Nilu (Thou fair inhabitant of Nile) se její hlas splétal s Charlston v jemném kontrapunktu, kde obě umělkyně mistrně pracují s dynamikou i ozdobami. Vrcholem první části byla její árie Když mi nejsi nablízku (When thou art absent), v níž se hlas královny rozlil nad orchestrem s výmluvnou křehkostí.
Sbor se v celém večeru ukázal jako samostatný dramatický aktér – v 19. čísle Ať žádný zbrklý vetřelec (May no rash intruder) byl ansámbl vystavěn s antifonální precizností, dynamické přechody a polyfonní vrstvení vytvářely architekturu téměř chrámové mohutnosti.
Druhé jednání otevřelo zářící barvy žesťů a tympanů, které připravily prostor slavnostnímu sboru se slovy Happy, Happy Solomon. Butt mistrně střídal extatické forte s tichými, téměř intimními plochami. Ve slavné soudní scéně Synu Davidův (Thou son of David) až Mohu snad hledět, jak mé dítě roztíná (Can I see my infant gor’d) – vystoupily dramatické kontrasty obou žen (obě role Nardus Williams, s excelentní podporou ženské části sboru). Hudba zde působila s mimořádnou psychologickou přesností, střídala napětí a soucit v jemných odstínech.
Třetí jednání přineslo jeden z nejznámějších momentů Händelovy tvorby: Příchod královny ze Sáby (The Arrival of the Queen of Sheba). Jasný zvuk hoboje, přesné rytmické sekvence smyčců a lehký bas continuo vytvořily průzračný tok, který publikum okamžitě vtáhl. Následné árie Každý pohled, jejž mé oči zachytí (Ev’ry sight these eyes behold) a Zapomene snad slunce rozzářit (Will the sun forget to streak) potvrdily, že Nardus Williams přirozeně ovládá barokní styl s elegancí, technickou jistotou i vnitřní vášní.
Večer gradoval duetem Každou radost, kterou moudrost zná (Ev’ry joy that wisdom knows) a závěrečným sborem Jméno hříšníků (The name of the wicked), kde se spojila duchovní pokora s oslnivou energií a dokonalou souhrou orchestru a sboru. Publikum reagovalo dlouhotrvajícím potleskem ve stoje.
Výběr tohoto oratoria pro Moravský podzim byl cílený k tematice letošního ročníku festivalu. Šalamoun patří ke kmenovým dílům Orchestra of the Age of Enlightenment, s nímž úzce spolupracoval i významný dirigent sir Charles Mackerras (1925-2010). Právě jeho nedožité sté narozeniny si festival připomněl tímto provedením – a v něm se zrcadlila Mackerrasova snaha spojit muzikologickou preciznost s živou, inspirující energií interpretace.
Händelův Šalamoun je oslavou moudrosti, řádu a lidské citlivosti – hudební monument, který přetrval, i když zmizely všechny kamenné chrámy. V Brně ožil díky Johnu Buttovi a jeho souboru v plné síle: jako důkaz, že i tři století stará hudba může působit s bezprostřední pravdivostí, krásou a životem.
19. 10. 2025, 19.00, Janáčkovo divadlo
G. F. HÄNDEL: Šalamoun
Recenze: Gabriela Krchňáčková
Obsazení:
Nardus Williams soprán / Královna ze Sáby, Šalamounova královna, První žena
Helen Charlston mezzosoprán / Šalamoun
Hugo Hymas tenor / Sádok, velekněz
Florian Störtz basbaryton / Levita
Choir of the Age of Enlightenment
Orchestra of the Age of Enlightenment
John Butt, dirigent
Zatím nebyl přidán žádný komentář..