Když se někdo nemůže celé měsíce rozejít se svým Josefem, píše zoufalé dotazy online psychologům, pláče kamarádkám do telefonu nebo napíše písníčky na album Josefene. Poslední album kapely Mucha je většinou o lásce, která zanechává dlouhé a často nepříjemné stopy.
Je pro dnešní Dolňácko charakterističtější krojovaná chasa, nebo Nikola Muchová? Vzpomínám si na tři roky starou perlu Ladislava Bátory, který označil Juru Pavlicu za ničitele lidové hudby a postavil proti němu „čistou“ tradicionalistku Jarmilu Šulákovou (za tento blábol se tehdy okatě postavil i Václav Klaus). Jenže co si má počít člověk, který s tradicí, v níž vyrostl, zachází proto, že ji má v sobě. Vyříznout ji nemůže, i kdyby náhodou chtěl.
Folklor funguje v zásadě ve dvou rovinách: v zábavné, která hraje lidem na tancovačkách pro potěšení, a osobní, která se vykřičí (nebo snad vyšeptá) z vlastního trápení a nejistoty. Nikola Muchová je v tomto ohledu lidová písničkářka se vším všudy. Něco prostě občas musí ven a důležitý je osobní prožitek a nutnost ho sdělit. Tu může pocítit stařenka při škrábání brambor na zápraží, stejně jako mladá holka, která už zkusila i ostřejší věci než vínečko bílé. Je to pokračování v tradici, která je pevně zakořeněná a projeví se i přes všechen sex, drogy a rock’n’roll.
Že se lidová hudba může s punkem a jiným rockem hodně dobře snášet, to víme už dávno, The Pogues s touto kombinací v 80. letech objeli svět. V případě Muchy ale nejde o nějaký folklor hraný na elektrické kytary a je to snad i dobře. Mnohé pokusy v tomto směru – od dávných Bukanýrů až po dnešní Čechomor – mi připadají dostatečně odstrašující, jiné zase ne dost inspirativní. Mucha se nepokouší svoje kořeny umlátit bicími, ale nechává je na místě, které jim náleží – vespod. Jsou dobře schované, ale všechno na nich drží.
Stejně jako lidové moudrosti nevytvářejí filosofický systém a nesestavíte z nich návod na použití světa, tak lidové písně nevypovídají o žádném údělu. Vypovídají o okamžitých pocitech a někdy se podaří takové zobecnění, že se v něm najdou i ostatní. Kdysi nějaké děvče „prejel kolem galán“ a tatíček ho za to měl dát „na panský kancelár“. Dnešní protějšek prejeté galánky se nechal ojet trošku oplešatělým modrookým klukem v nonstopu na záchodcích. Na panský kancelár současného galána dát nelze, protože si nikdo nepamatuje ani jeho jméno. Kromě vnějších okolností se oba příběhy příliš neliší až na to, že z toho současného se bude muset sem tam nějaké slovo vypípat, zatímco ten starý obstojí i v křesťanském vysílání. Pěkná příležitost pro pokrytectví verze 2.0 a vyšší.
Mucha o chlupech a lidech – Slovácká epopej v Zápisníku zmizelého
Josefene je soudržnější a vyrovnanější album než debut Slovácká epopej. K jakýmsi propadům dochází jen u pseudoitalštiny a vůbec jazykového zmatení v písničce Bére a francouzštiny v Media. Jakoby se Nikola pokoušela upozornit na svůj zpěv sám o sobě – on sice funguje, ale bez jasného textového sdělení tu najednou cosi chybí. Výborná je naopak němčina v Automatické – je to koneckonců jazyk přístrojů, jak ví každý, kdo někdy slyšel Joe’s Garage.
Obal Josefene je negativ Slovácké epopeje, ale obsah je spíš pokračování. Grafická návaznost je schovaná do malého detailu na přebalu a ponechávám na pozorném posluchači, aby si tu maličkost našel a zkusil se rozhodnout, jak moc je zamýšlená. Podstatnější ale je, že z kapely odchází Martin E. Kyšperský, který ji sestavil. Nikola Muchová je sice zásadní autorka, stojí vpředu, ale Mucha funguje kolektivně a najít do ní náhradu, která přirozeně zapadne, nebude jednoduché. Tato kontinuita už se bude vytvářet mnohem obtížněji, ale třeba zase pomůže nějaká náhodná chvíle nepozornosti.
Nikola Muchová není žádná kontroverzní feministka, jak se o ní často říká. Mohla by se tisíckrát balit do punku a undergroundu, může přestat používat v textech nářečí, ale pořád je to holka z jižní Moravy, která ze své kyjovské rodné hroudy vypadla do světa. Malérečka, která si místo štětce vzala elektrickou kytaru a maluje si nad dveře brněnského bytu obrázky ze svého života. A samým soustředěním u toho vyplazuje jazyk – sice jen tak mimochodem a mimoděk, ale pořád.
Mucha: Josefene. Nikola Muchová – zpěv, kytara, foukací harmonika, klavír; Martin E. Kyšperský – baskytara, kontrabas, klavír, vibrafon atd.; Petr Zavadil – kytary, klarinet, varhany atd.; Štěpán Svoboda – bicí, perkuse; Johanka Muchová – zpěv. Text: CZ. Nahráno: 2014. Vydáno: 2014. TT: 41:00. 1 CD vlastním nákladem.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..