Muzikál Don Juan čili o rozžhaveném žezle rozkošníka

20. květen 2014, 16:23
Muzikál Don Juan čili o rozžhaveném žezle rozkošníka

Je to patálie s hledáním silných témat pro autorský muzikál dneška. A tak se k životu křísí logicky ta stará. Jako v případě nového muzikálu Don Juan. Příběhů ze současnosti se tvůrci bojí nebo je neumějí přesvědčivě vykroužit, sáhnout po zavedené literární figuře, která je látkou naoko známou všem generacím, se zdá pohodlnější a zaručenější. Muzikál Don Juan z dílny pražského kvarteta – Ivana Hubače, Vašo Patejdla, Eduarda KrečmaraMartina Hrdinky, který o víkendu uvedlo ve světové premiéře Městské divadlo Brno je scénáristicky překombinovanou, místy naivně romantickou story, hudebně průměrnou, a tak i divadelně prostřední produkcí, v níž se ale najde několik zajímavých hereckých výkonů.

S fiktivní literární postavou proslulého sevillského svůdce, který otevíral a lámal na počkání ženská srdce i klíny, tady scénárista Ivan Hubač nakládá velmi volně. To je samozřejmě jeho svaté autorské právo. A jaký tedy je tento nenapravitelný sukničkář, který přepsal dějiny evropské kultury v mnoha verzích už od roku 1630, kdy jej na svět vyprovodil španělský dramatik Tirso de Molina? Mnohé napoví fakt, že tady chybí onen kamenný host z prvního zpracování čili socha Komtura, která nenapravitelného sukničkáře a cynického zhýralce po zásluze smete do pekla.

Hubačův Don Juan je také neukojitelným hormonálním štvancem, také se rouhá nebesům jako Mozartův potrestaný prostopášník a také končí špatně. Nikoliv však úradkem nezemských mocností, ale rukou jeho poslední oběti – zneuctěné řádové sestry. A na nůž v její dlani si navrch naběhne sám. Tento donšajn se totiž ve finále uchýlí do kláštera, protože je nejen poživačný ale také hloubavý člověk a v kajícnosti zjistí, jaké smrtelné nebezpečí pro ženy znamená. Chce proto v klidu domeditovat svůj bídní život lemovaný promiskuitou, vraždou a skonem jediné skutečně milované ženy. A aby té romantické psychologie nebylo málo, hned zpočátku ho na plochou dráhu jeho nevázaného života navede nestálost jeho první lásky. Prostě se spálil, a tak se ženám vlastně mstí svojí přelétavostí a cynismem.

Jistěže historický romantický muzikál potřebuje podobné prostředky, jsme na půdě přepjatých vášní, příběhů a figur. I tak jsou v tomto Donu Juanovi kontraproduktivní místa, kterým se vstřícné premiérové publikum (nakonec jako vždy v Městském divadle Brno disciplinovaně aplaudující vestoje) smálo a tímto neplánovaným veselím rušilo vážnost situace. To jsou třeba scény, kdy maskovaný Juan klečí nad hrobem Flavia (to je bratr jedné zneuctěné dívky, která se nakonec utopí). Hříšník se zdánlivě kaje, ale ve skutečnosti číhá na Flaviovu oddanou vdovu, kterou přímo na pohřebišti znásilní, vlastně v mžiku svede. Scéna, kdy jde hlavní hrdina (už jako mnich s budoucí obětí) do lesa ke studánce pro vodu, je opravdu nechtěně legrační nejen svojí konstrukcí. Co si navrch myslet o okamžiku, kdy Juan již pudově rozvášněn na nevěstu Kristovu řičí: Necítíš touhu po rozžhaveném žezle, které do tebe vstoupí, až vykřikneš rozkoší? Taková řešení bychom čekali v červené knihovně, tento slovník zase v jiném pokleslém literárním žánru programově se otírajícím o lidské genitálie.

Je ovšem fakt, že od romantického muzikálu se cukrkandl na různý způsob čeká. Posluchačsky velmi vstřícná, ale v celkovém dojmu vlastně nevrstevnatá hudba Vašo Patejdla, je příjemným doprovodem a jakousi nenápadnou zvukovou kulisou večera. Od muzikálu očekávaný hit, který se vám vryje do paměti, tady ale neuslyšíte. Místy až starosvětsky operetně škrobené jsou texty písní Eduarda Krečmara.

Režisér Petr Gazdík se v této hudební šou snaží ve spolupráci se scénografem Petrem Hlouškem o tradiční velké plátno. To v tomto případě znamená něco velkých kulis na v pozadí s nezbytnými projekcemi enigmatické ženské tváře oné nedosažitelné lásky. Dobově nařasené šustící sukně, sutany, rudé biskupské komže a oblečení venkovanů má v publiku jen posilovat pocit dobové atmosféry Sevilly 16. a 17. století. Romanticko-historický kus prostě potřebuje své.

U brněnského Dona Juana se nyní opět ukázalo, že mimořádný profesionální tým od skvěle dirigovaného orchestru, přes zpěváky swingující za scénou až po bezvadně fungující company a jedinečné sólisty dokáže traktovat i dílo výše naznačeného žánru a zpracování. A tak je potřeba vyzdvihnout třeba Félicianu herečky Viktórie Matušovové, která dokáže sebejistým pěveckým projevem překlenout a vlastně i skrýt papírem šustící tragiku svojí hrdinky. Jiným případem herecké nakažlivosti a výtečně odehrané bezprostřednosti je třeba Luisa Barbory Remišové, která hraje rozpustilou a tělesným hříchům se nikterak neprotivící se služtičku. Obě jmenované patří k tomu lepšímu, protože ze strany zasloužilých bardů je k vidění většinou předepsaný aristokratický patos, který je místy na hranici sebe parodie. To je případ Martina Havelky jako hraběte Mendozy či Převora, ale také dvojice Ivana VaňkováAlena Antalová, jejichž romantické heroiny jsou limitovaný probíranou emoční věrohodností scénáře. Všetečný sluha Sganarel je v podání Jakuba Uličníka další divácky vděčnou a herecky naplněnou figurou. Hlavní hrdina Dušan Vitázek jako Don Juan si užívá více polohu chtivého svůdce a lehkomyslného poživačníka, pomstychtivého šermíře a osudem raněného milence. Jeho sebezpytné momenty finále balancují na hraně povinné herecké oběti žánru.

Muzikál v Brně tradičně doprovodí živý orchestr, což je samozřejmě jinde nevídanou devízou. Don Juan bude přes zmíněné výtky jistě velmi úspěšně suplovat neutuchající poptávku po přídělu romantických látek. Publikum oddaně a rádo sedne na tento svůdnický lep a snad to tak i má být. Není mým úkolem pohoršovat se nad chutěmi diváků či – nedej Bůh – moralizovat jejich vkus. Snad také nejsem žádný zabedněný patriot, ale podobné muzikálové opusy, jako je Don Juan, nejsou v Brně snad ani zapotřebí. Současný autorský muzikál tady dosáhnul už zajímavějších výsledků.

Ivan Hubač, Vašo Patejdl, Eduard Krečmar a Martina Hrdinka: Don Juan. 17. 5. 2014, světová premiéra, Městské divadlo Brno.

Foto Jef a Tino Kratochvilové

Komentáře

Reagovat
  • Simona Škarabelová

    29. září 2014, 14:05
    Vážený pane Marečku, děkuji za Váš názor, jsem ráda, že jsem konečně narazila na někoho, s kým se v této věci shodnu. "Pražský muzikál slavil v Brně velký úspěch", jak se o něm pateticky psalo po premiéře, mě více než zklamal. Příběh je jeden velký kýč a klišé, korunovaný Juanovým odchodem do kláštera a snahou o pokání. Místy jsem měla pocit, že vidím Ofelii, jindy tančící symboly smrti či pekla (dokonce v nápadně podobných kostýmech) z Draculy, chvílemi Sluhu dvou pánů. Sluha Sganarel však byl rozhodně výrazným potitivem inscenace. K Vašim steskům nad pokleslými obraty z "jiného pokleslého literárního žánru programově se otírajícího o lidské genitálie" bych kromě rozžhaveného žezla zminila i hru na flétnu, kterou "včera ještě panna" dost dobře neovládá... Zkráta - Pražský Don Juan v Brně pro mě představuje jedno velké zklamání, kde kromě scény, nápaditých dobových kostýmů a bohužel nevyrovnaných hereckých výkonů, není nic zásadního k vidění. Zůstal ve mě jen nesmazatelný pocit údivu spojený s neodbytnou otázkou, provázející mě po celou dobu představení a vlastně i po něm, při - tradičně ve stoje - aupladujícím publiku: "To snad nemohou myslet vážně?!"

Dále si přečtěte

Také v případě Mladého Frankensteina chce Petr Gazdík publiku nabídnout vše, na co se u podobných produkcí v muzikálové aréně na Lidické ulici sází. Co to je? Profesionálně odvedená podívaná, která diváky strhne na svoji stranu dobrými hereckými a pěveckými čísly, tanečními výkony, ale také naživo hranou muzikou a zajímavou výpravou.  více

Muzikál Sliby chyby, který o víkendu uvedlo Městské divadlo Brno, je typickou ukázkou toho, že ne všechny retro návraty bývají opodstatněné a divadelně milosrdné či přímo nutné. Melancholická a lehce nahořklá komedie je totiž ukázkou hudebního divadla, které je po půl století od svého vzniku zastaralé, sentimentální a zdlouhavé, co se délky i způsobu vyprávění týče.  více


Stávající šéfdirigent Filharmonie Brno – Dennis Russell Davies oslavil v úterý 16. dubna osmdesáté narozeniny. U této příležitosti připravila filharmonie koncert s názvem Smetana 200 &Davies 80, na kterém zazněl cyklus symfonických básní Má vlast od Bedřicha Smetany. Ve čtvrtek 18. dubna se tak v Besedním domě symbolicky propojilo Smetanovo a Daviesovo jubileum. Má vlast ovšem nezazněla v tradiční orchestrální verzi, ale v transkripci pro čtyřruční klavír, kterou vytvořil sám autor bezprostředně po dokončení cyklu. Dennise Russella Daviese, který se tentokrát nepředstavil jako dirigent, ale jako klavírista, doplnila jeho životní i umělecká partnerka Maki Namekawa. Celý koncert pak doprovodily vizualizace Cori O’Lana a umělecký přednes Michala Bumbálkavíce

Léta se čtyřkou na konci si v Česku pravidelně připomínáme jako Rok české hudby. Je ale samozřejmé, že výročí nemají pouze čeští skladatelé a jejich díla, ale také skladby autorů zahraničních, nebo takových, u kterých by se dal o zmíněné českosti vést spor. Program s příhodným názvem Rapsodie v modrém 100, složený ze dvou kompozic, které mají v tomto roce své kulaté výročí, s přidáním skladby od letošního jubilanta, provedla ve čtvrtek 11. dubna 2024 v Janáčkově divadle Filharmonie Brno pod vedením Dennise Russella Daviese, který se tentokrát představil také jako klavírní sólista.  více

Neznámý Leoš Janáček a počátky baroka byl název koncertu souboru Musica Florea věnujícího se poučené interpretaci, V roce 1992 ho založil violoncellista a dirigent Marek Štryncl. Od roku 2002 soubor pořádá speciální koncertní řady, v nichž se zaměřuje na prezentaci nově objevených i známých skladeb. A právě večery věnované Janáčkovým drobným liturgickým sborovým skladbám na latinské texty a převážně instrumentálním raně barokním dílům představují koncertní řadu, při které se posluchačům představili sólisté Barbora Kotlánová (soprán), Stanislava Mihalcová (soprán), Daniela Čermáková (alt), Hasan El Dunia (tenor) a Jaromír Nosek (bas).  více

Brněnský Velikonoční festival duchovní hudby vyvrcholil nedělním koncertem v katedrále sv. Petra a Pavla. Napříč letošním 31. ročníkem a také při posledním hudebním večeru zněla díla ryze českých skladatelů. Tentokrát v podání sólistů Pavly Vykopalové (soprán), Jany Hrochové (mezzosoprán), Eduarda Martyniuka (tenor), Jozefa Benciho (bas), varhaníka Petra Kolaře, dále Českého filharmonického sboru Brno pod vedením sbormistra Petra Fialy. Glagolská mše jako prvotřídní záležitost klasické hudby, byla uvedena za doprovodu Filharmonie Brno s milým hostem, dirigentem Tomášem Netopilemvíce

Po Smetanově Daliborovi dorazila v pátek 5. dubna na prkna Janáčkova divadla další z oper velikánů české národní hudby – pohádková Rusalka Antonína Dvořáka na libreto Jaroslava Kvapila. V režii Davida Radoka, který dílo uchopil předně jako vážnou dramatickou a symbolickou operu, z níž mj. zcela vyškrtl komické postavy Hajného a Kuchtíka. Scénografie se rovněž ujal Radok, přičemž vycházel z konceptu Rusalky scénografa Larse-Ake Thessmana uvedené při inscenaci v operním domě GöteborgsOperan roku 2012. Kostýmy navrhla Zuzana Ježková, choreografii připravila Andrea Miltnerová a světelného designu se ujal Přemysl Janda. V pěveckých rolích se představili Jana Šrejma Kačírková (Rusalka), Peter Berger (Princ), Jan Šťáva (Vodník), Eliška Gattringerová (Cizí kněžna), Václava Krejčí Housková (Ježibaba), Tadeáš Hoza (Lovec) a Doubravka SoučkováIvana Pavlů a Monika Jägerová (trojice žínek). Sbor vedl Pavel Koňárek a hudebního nastudování a premiérového uvedení se chopil dirigent Marko Ivanovićvíce

Jedním z nejvýraznějších prvků letošního ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby bylo uvedení úctyhodného počtu skladeb, které zazněly ve světové premiéře. Jednou z těchto kompozic představovalo také Niedzielne rano (Nedělní ráno) skladatele Martina Smolky (*1959), které vzniklo na objednávku festivalu a v podání Cappelly Mariany. Ve složení Barbora Kabátková – soprán, Daniela Čermáková – alt, Vojtěch Semerád – tenor/umělecký vedoucí, Tomáš Lajtkep – tenor a Tomáš Šelc – baryton. Skladba zazněla v pátek 5. dubna v kostele sv. Augustina. Smolkovo dílo bylo doplněno chorálem a kompozicemi ze 13.–16. století.  více

Velké finále 31. ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby se již pomalu a jistě blíží – pomyslný odpočet trojice posledních koncertů zahájil čtvrteční večer 4. dubna v kostele sv. Janů s podtitulem Kantiléna: Zemek Novák, Graham, Emmert. Jak je již z názvu zjevné, dramaturgii koncertu tvořila díla Pavla Zemka Nováka, Petera Grahama a Františka Gregora Emmerta. Stejně patrné však již není, že skladby Zemka Nováka a Grahama se po více než třiceti letech – a právě na 31. ročníku festivalu – dočkaly své světové premiéry. Není bez zajímavosti, že původně měly skladby zaznít společně v rámci vigilie o Bílé sobotě. Samotné interpretace duchovních kompozic brněnských skladatelů se ujaly sopranistky Aneta Podracká Bendová a Jana Vondrů, s nimiž vystoupili varhaník Petr Kolář, dětský sbor Kantiléna pod vedením sbormistra Michala Jančíka a soubor Brno Contemporary Orchestra pod taktovkou Pavla Šnajdravíce

Podobně jako každý rok, byl i v rámci letošního ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby jeden z večerů věnován sólovému varhannímu recitálu. V úterý 2. dubna za varhany ve starobrněnské bazilice Nanebevzetí Panny Marie usedl původem slovenský varhaník Marek Paľa a provedl výběr z varhanních skladeb českých autorů vrcholného a pozdního romantismu, čímž doplnil stávající Rok české hudby. Několik děl úterního programu navíc zaznělo v přinejmenším brněnské premiéře.  více

Neodmyslitelnou součástí Velikonočního festivalu duchovní hudby jsou tři večery tzv. tenebrae obsahem navracející se ke křesťanským obřadům ve Svatém týdnu. Tento rok temné hodinky připadly na středu 27. března – pátek 29. března, a jak už je tradicí, konají se v kostele Nanebevzetí Panny Marie. Letos jsou tyto tři večery výjimečné především z hlediska dramaturgie, jelikož si pořadatelé festivalu objednali nové zhudebnění liturgických textů. Recenze se ohlíží za prvním ze tří večerů, při kterém ve světové premiéře zazněla díla od skladatelů Zdeňka Klaudy a Lukáše Hurníka. Provedení se ujali zpěváci Kristýna Fílová (soprán), Zuzana Čurmová (soprán), Alžběta Symerská (alt), Ondřej Holub (tenor) a Jiří Miroslav Procházka (bas) za doprovodu varhanního pozitivu a sbormistrovského dohledu Zdeňka Klaudy a recitace P. Jana Pacneravíce

Propojení, jednota, rozjímání – těmito slovy lze popsat hudební večer v režii Schola Gregoriana Pragensis pod vedením Davida Ebena a varhaníka Tomáše Thona, který se včera uskutečnil v rámci Velikonočního festivalu duchovní hudby v brněnském Kostele sv. Tomáše. Nejen zpěv gregoriánského chorálu, ale také díla skladatele Petra Ebena (1929–2007) na hodinu zvukově a barevně opanovala i oživila chrámový prostor.  více

Koncertem s názvem Ensemble Inégal: Zelenka včera v kostele sv. Janů zahájil 31. ročník Velikonočního festivalu duchovní hudby, tentokrát s přízviskem Terroir. Toto napůl záhadné slovo, které se s oblibou používá v souvislosti s vínem, pochází z latinského označení pro zemi, půdu a nese v sobě souhrn všech vlivů, zejména pak přírodních podmínek konkrétního místa na zde pěstované rostliny. Tento výraz je tedy metonymicky přenesená na program letošního ročníku VFDH, neboť se skládá výhradně z děl tuzemských autorů, čímž doplňuje probíhající Rok české hudbyvíce

Největší doménou Filharmonie Brno je bezesporu pořádání koncertů klasické hudby. Přesto se občas pod její hlavičkou odehraje koncert, který se tomuto okruhu vymyká a naláká i posluchače, kterým je bližší spíše hudba populární, zejména jazzová. Jednou z těchto akcí byl recitál klavíristy Bojana Z, který se odehrál v úterý 19. března v sále Besedního domu.  více

Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více

Pro čtvrtý abonentní koncert cyklu Filharmonie doma, který se odehrál 14. března v Besedním domě a nesl označení Mozartiana, zvolila Filharmonie Brno, tentokrát pod vedením česko-japonského dirigenta Chuheie Iwasakiho, čtyři skladby z 18.–20. století. Tato díla dramaturgicky spojuje buď přímo vznik v období klasicismu nebo inspirace hudebními postupy pro toto období typickými. Jako sólistka se v první polovině koncertu představila flétnistka Martina Venc Matušínskávíce

Druhou zastávkou krátkého česko-německého turné klavírního tria Neues Klaviertrio Dresden se stal 6. března v 16 hodin koncertní sál Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění. V celkem čtyřech městech (Praha, Brno, Lipsko a Drážďany) zazněl program složený ze světových premiér dvou českých a dvou německých skladatelů.  více

Nejčtenější

Kritika

Stávající šéfdirigent Filharmonie Brno – Dennis Russell Davies oslavil v úterý 16. dubna osmdesáté narozeniny. U této příležitosti připravila filharmonie koncert s názvem Smetana 200 &Davies 80, na kterém zazněl cyklus symfonických básní Má vlast od Bedřicha Smetany. Ve čtvrtek 18. dubna se tak v Besedním domě symbolicky propojilo Smetanovo a Daviesovo jubileum. Má vlast ovšem nezazněla v tradiční orchestrální verzi, ale v transkripci pro čtyřruční klavír, kterou vytvořil sám autor bezprostředně po dokončení cyklu. Dennise Russella Daviese, který se tentokrát nepředstavil jako dirigent, ale jako klavírista, doplnila jeho životní i umělecká partnerka Maki Namekawa. Celý koncert pak doprovodily vizualizace Cori O’Lana a umělecký přednes Michala Bumbálkavíce