Muzikál Nine podle legendárního filmu 8 a půl režiséra Fredericka Feliniho připravilo v režii Stanislava Moši jako předposlední premiéru sezóny Městské divadlo Brno. Na zdejší hudební scéně vypravili místy až lechtivou erotickou šou, které vévodí zajímavá scéna, zdařilé kostýmy, výtečné hudební nastudování a energie ženského herectví. Smyslnost některých taneční čísel naštěstí nepřebila ústřední téma hrdinovy krize: středního věku, umělecké i vztahové.
V hlavní a jediné mužské roli režiséra Guida Continiho, který se ocitl na životní i profesní křižovatce, zde protagonistu totiž obklopují hned dva tucty kolegyň. Contini má každou chvíli natáčet nový film, ale nemá ani nápad o čem a namísto nápadů se mu hlavou honí zejména ženy. Muzikál Nine vlastně představuje hudební pastiš Felliniho částečně autobiografického snímku 8 a půl z roku 1963. Muzikálová verze z roku 1982 je dílem amerického autora, uznávaného skladatele a muzikologa Maury Yestona, který je v programové nabídce Městského divadla Brno poměrně hojně zastoupený. Na repertoáru tady mají jeho Titanic, příští sezonu přibude další jeho muzikál Grandhotel. Yeston podle svých slov přidal do názvu Nine onu půlku za hudbu, kterou k příběhu dopsal. Muzikál plný hitů a velkolepých tanečních čísel diváci znají i z hvězdně obsazeného filmového zpracování, v roce 2009 ho uvedl režisér Robert Marshal.
Ale zpět k brněnské produkci. Za její velkou přednost, která do jisté míry určuje divácký klíč k inscenaci, považuju scénu Christopha Weyerse. Její zadní plán tvoří 24 boxů tedy přesně kolik je těch osudových Continiho žen. Nejde jen o pohledově efektní rozestavění hereček, které vlastně stojí ve třech patrech nad sebou. Všechny tyto rudě postrojené dámy (červená je barva sexu, chtíče, smyslnosti a touhy, o nichž se tady hraje) vlastně vytvářejí nad protagonistou onu mozaiku či ženský vesmír, který mu neustále běží hlavou. Je to i zdařilé scénografické řešení pro vlastní materiál příběhu, který tady do reality často míchá hrdinovy vzpomínky na dobu dávnou minulou i nedávnou, často tady divák sleduje paralelní fungování reality a hrdinových představ v jakémsi jeho bdělém snění. A tak se může Continini bavit s svojí matkou hřmící na něj seshora v jakémsi světelném božím oku nebo se k němu při rozhovorech s manželkou Luisou může zaráz lísat jeho atraktivní milenka Carla. Weyersovu nápaditou scénu Moša i fortelně využívá nejen k efektnímu posunování dam na tomto velkém živém orloji, častou také pracuje se stínohrou ženských siluet nebo se svícením a projekcemi. Rudé kostýmy Andrey Kučerové, která si v mnoha variacích vyhrála s italským chic stylem od šedesátek až po současnost, jsou velmi výstižné. Pány vedle toho jistě potěší, že tolik podvazkové, kalhotkové a podprsenkové módy na jednom místě v žádné zdejší produkci ještě neviděli. Ostentativní éros jistých taneční čísel (hádejte, co všechno mohou tanečnice spoře přestrojené za pokojské naznačovat s násadami košťat a prachovkami, jindy zase třeba s tamburínou) možná některé konzervativnější diváky lehce pošťouchne, naštěstí však v přiznané vyzývavosti nepřekračuje míru a nenabízí lacinou erotickou šou. Choreograf Michal Matěj se inspiroval slavnými tanečními čísly odjinud a sborové vystoupení děvčat s velkými péřovými vějíři patří k jednomu z diváckých vrcholů večera.
Příjemným bonusem večera je umné a svižné hudební nastudování Dana Kalouska a Emy Mikeškové, které vyzdvihuje kvality hudebního materiálu nabízejícího až hitové muzikálové songy, místy soulové a šansonové písně, svižnou tarantellu a překvapivě také citaci barokní opery, která tady zazní s velkou muzikantskou i pěveckou bravurou. Třiatřicet hudebních čísel s orchestrálním doprovodem s náročnými tanečními výstupy představuje půldruhé hodiny hudby z celkové dvouhodinové metráže a tak je jasné, že muziky si tady užijete dosyta.
Děj muzikálu Nine se odehrává v současných Benátkách a režisér Moša chtěl vykroužit podle vlastních slov dobrodružnou komedii s erotickým nábojem. Hlavní hrdina se neustále potácí mezi sny, realitou a svou minulostí. Guido Contini v podání Petra Gazdíka své pochyby ale ke konci servíruje zbytečné trýznivým, melodramatickým způsobem. Lze si tady představit více tragikomický portrét muže uhnaného a dohnaného desítkami žen, profesně vyhořelého a blábolivě hledajícího pevný smysl a tvar svého života. Větší fraškovitost by tomuto příběhu sobě ztraceného chlapa dodala možná i více pravdivosti.
Defilé ženských osudů si také namnoze užijete. Ať už se jedná o suverénní a lascívnost nepřehánějící Dagmar Křížovou jako milenku Carlu nebo komediálně přesně narýsovanou matku Lenky Bartolšicové utlačující svého syna mateřskou láskou. Markéta Sedláčková v roli producentky Liliane vsadila na možná až operetně karikovanou ženskou figuru, její hlavní pěvecké číslo Folies Bergéres představuje také jeden z vrcholů večera. Nejde jmenovat všechny, muzikál je navíc ve všech rolích obsazen nadvakrát a tímto se druhé alternaci omlouvám.
Brněnský muzikál Nine je ve výsledku zručnou šou, která potěší nejedno mužské oko i ucho. Bez rozdílu pohlaví všem nabídne přes dvě hodiny přitažlivé zábavy, která – ač by se mohla zdát – není trudomyslná, ale je ukázkou svižného, srozumitelného a nepřeplácaného hudebního divadla.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..