Na Provázku i v Sonu koncertovaly jazzové legendy

Na Provázku i v Sonu koncertovaly jazzové legendy

V týdnu před velikonočními svátky přehlídka JazzFest postoupila do druhé poloviny. Další řadu koncertů propojujících různé jazzové formy a formace oscilující od tradice přes jazzrock k funku odstartoval večer brněnských a pražských jazzových legend v CED Husa na provázku a posléze dvojkoncert tria kytaristy Jiřího Šimka a hvězdného Poogie Bell Bandu s nepřehlédnutelným (a nepřeslechnutelným) frontmanem za bicí soupravou.

Pomyslný souboj brněnských a pražských jazzových legend zahájila sebevědomou a radostnou prezentací jazzových tradicionálů formace kontrabasisty Vincence Kummera, který návrat do rodného Brna rozhodně nevnímal jako odpočinkový. Stále čile koncertuje, vydal několik CD kupříkladu s proměnlivou sestavou Two Generation Trio, a nedávno došlo na čtivou knihu vzpomínek a historek z muzikantského života nazvanou Medvědí stopou. Oproti ohlášené sestavě díky nemoci chyběl dechový multiinstrumentalista Svatobor Macák a Ctibor Hliněnský za bicími, kterého provizorně nahradil mladý talent Kristian Kuruc. Pohodě tria pokročilých sedmdesátníků bavících se společným hraním podpořeným o tři generace mladším bubeníkem to nijak neubralo. Na úvod se Vincenc Kummer přihlásil ke svému duchovnímu jazzovému otci Ray Brownovi vlastní úpravou jeho skladby F. S. R. (For Sonny Rollins), kytarista Milan Kašuba připomněl Rodgersův a Hartův hit My Funny Valentine a klavírista Miroslav Hanák osvěžil někdejší Bécaudův hit What Now, My Love z pera Pierra Delanoea. Na závěr úvodního setu si všichni společně střihli svižnou It Had To Be You Ishama Jonese. Pak přišel čas pro hosty – Kummerovy spolužáky z konzervatoře a mnohaleté spoluhráče z různých brněnských jazzových sestav, letošní čerstvé pětasedmdesátníky Jana Daleckého a Mojmíra Bártka. Na památku další legendy - trumpetisty Jaromíra Hniličky a historické sestavy big bandu Gustava Broma - zazněla skladba Hřebenovka a Bártkův trombón i Daleckého housle do kapely nenásilně zapadly. Následoval set s hostujícím slovenským zpěvákem Peterem Lipou a poklidný večer jazzových tradicionálů nerušeně plynul dál vzpomínkou na Satchma On the Sunny Side of the Street, Carmichaelovým populárem Georgia On My Mind, pak skladbou Just Squeeze Me Dukea Ellingtona a symbolickou písní Let The Good Times Roll  Sama Thearda na závěr. Bylo potěšením poslechnout si pány v letech, přesto hrající (a zpívající) ve skvělé formě a bez potřeby planě exhibovat.

Po přestávce přišel očekávaný jazzrockový nářez: Martin Kratochvíl a oživená legenda pražské jazzové scény ze sedmdesátých let minulého století Jazz Q, na jejichž brněnské koncerty se kdysi (jak Kratochvíl sám nostalgicky připomněl) hrnuly do Semilassa davy natěšených posluchačů. V polovině osmdesátých let se kapela, která byla spolu se seskupením Blue Effect v tuzemsku nejprogresivnější, na bezmála čtyřicet let odmlčela a Martin Kratochvíl se věnoval dlouhé řadě hudebních i mimohudebních aktivit jako vzájemně se prolínající filmařině a horolezectví. Zmrtvýchvstání znamenala s respektem přijatá albová novinka Znovu (2013), loni pak už o poznání vlažněji reflektované CD a vinyl Talisman (2016). Také současná sestava Jazz Q nabízí nezpochybnitelnou hráčskou kvalitu. Vedle kapelníka a výhradního autora repertoáru Martina Kratochvíla za klávesami ji tvoří výborný kytarista Zdeněk Fišer a přesný baskytarový sideman a mistr slapu Přemysl Faukner. Oproti návratovému albu Znovu došlo k jediné personální obměně sestavy. Za bicími vystřídal Ladislava Vajca Decziho kapelní benjamínek Filip Jeníček. Koncertní set na Provázku nabídl ukázky z obou nejnovějších alb (Znovu – Cindy, Zdroje tu jsou, Potopa, Čundrácké blues, Talisman – Drobnolistý kvítek aj.). Z našlápnutého a zjevně propracovaného koncertního setu dýchala zřetelná inspirace Kratochvílovými vzory Johnem McLaughlinem a Mahavishnu Orchestra, Joe Zawinulem a Herbie Hancockem. Všechno na sebe navazovalo, muzikanti hráli všichni stále v plném nasazení a v tempu, kaskády klávesových vyhrávek střídaly kytarové riffy. Výborně odvedené práci na pódiu však chyběla lehkost, nadhled a prožitek sdílené zábavy s publikem. Zjevně nejodlehčeněji s auditoriem komunikoval hostující Imran Musa Zangi zpoza virtuózně ovládaného „krámku“ s perkusemi ve stylu Airta Moreiry. Bohužel se nedostavovaly dříve samozřejmé, půvabné a nekonečné hudební nápady, které probleskovaly z legendárních alb minulého století. Až k samému závěru (s výjimkou roztomilého hudebního motivu Drobnolistý kvítek) koncert vrstvil hudební plochy v duchu filmové muziky. Posléze jako blesk zasvítila muzikantská perla – silná, invenční a výborně zahraná skladba Toledo, závěrečná vzpomínka na vrcholnou éru legendárních Jazz Q a sice album Elegie z roku 1976.

Dvojkoncert v Sono Centru rozjížděla tříčlenná sestava kytaristy (a též komponisty a mistra zvuku) Jiřího Šimka. Dlouhá léta poměrně nenápadný spoluhráč Milana Svobody z Kontrabandu, člen Nuselského Uměleckého Orchestru či respektovaného Limba je nyní součástí pětičlenné pražské sestavy jazzových experimentátorů Muff, která je ovšem autorskou doménou Marcela Bárty a Jakuba Zítka. Šimek si proto před pěti lety našel pole autorské působnosti ve vlastní česko-slovenské sestavě Jiří Šimek Trio. Oba spoluhráče, jinak též členy nadžánrové formace Vertigo a skvělé empatické sidemany Dana Šoltise (bicí) a Rasťa Uhríka (baskytara) si vybral výborně. Skvěle je zapracoval jak do propracovaných aranží vlastních skladeb inspirovaných paletou nejen jazzových žánrů včetně blues, drum´n ´bass a funku, tak do předělávek oblíbených kultovních kapel Nirvana a Depeche Mode (Enjoy the Silence). Vlastní repertoár prozrazuje invenci, ale také ironii a nadhled (Cluster Headache, závěrečný temný Libanon plný chmurných ostinát). Pobavila, i když trochu i otrávila ironická Play Country. Počáteční šlapající rytmus ve stylu Tennessee Three, doprovodné kapely Johnyho Cashe, rozmělnila postupná parodie snad všech countryových rytmických i melodických klišé bez gradace vlastním nápadem. Trio se skvělým hráčským i pestrým tvůrčím potenciálem si přesto říká o pozornost nejen festivalového publika.

Kdo si přišel poslechnout Poogie Bella, respektovanou legendu newyorské jazzové scény, asi nejvšestrannějšího současného bubeníka a vyhledávaného studiového sidemana napříč hudebními žánry, jistě odcházel nadšený. Rodinná predestinace (syn jazzového pianisty a kapelníka Charlese Bella debutoval s otcovým Contemporary Jazz Quartetem ve věhlasné Carnegie Hall ve dvou a půl letech, by v pěti koncertoval pravidelně) předurčila jeho hudební dráhu. Od mládí hrál s nejlepšími jazzmany a rodinnými přáteli Ronem Carterem či Ornette Colemanem nebo sousedem Paulem Chambersem. Během hudebního vzdělávání se v New Yorku se postupně přátelil s budoucí jazzovou elitou: Omarem Hakimem, Lenny Whitem, dlouholetým spoluhráčem Marcusem Millerem. I v současném Poogie Bell Bandu je jeho kamarád a spoluhráč od dětství, kytarista Bobby Broom, jejich vrstevníkem je i výjimečný slovenský baskytarista Juraj Griglák, s nímž Poogie dlouhodobě spolupracuje při evropských koncertních turné.  Zřetelný Poogieho respekt ke spoluhráčům v kapele (lze jej třeba odtušit i z důsledného uvádění všech čtyř jmen rovnocenně vedle sebe na plakátech) se týká i nejmladšího spoluhráče, saxofonisty a zpěváka Mike Stephensona, který generační trio padesátníků skvěle doplňuje a vyvažuje.

Je výjimečným zážitkem vidět hráče na bicí nejen jako zjevného a nezpochybnitelného band leadera, ale také jako suverénního frontmana, který svým bicím a celé skladbě vládne bez jediného zbytečného pohybu, pouze pomocí paliček a nonverbální komunikace se spoluhráči. Zprvu se zdálo, že se v hlasitosti projevu bude až přehnaně prosazovat (úvodní Graduation Day), vzápětí se z dominantního frontmana postupně přerodil ve výborného sidemana ve skladbách svých kolegů (Ds Blues Bobbyho Brooma a Time To Fly Juraje Grigláka s impozantním basovým sólem). Následující tradicionál Tennessee Waltz se mírně rozsypal, ale muzikanti melodii brzy posbírali a zdárně dohráli. A pak nastalo překvapení: Mike Stephenson se představil jako virtuózní, charismatický gospelový zpěvák s nosným barevným hlasem. Uvedl přítomné diváky do vytržení suverénní interpretací písně A Change Is Gonna Come Sama Cookea a vzápětí připomenul Stevieho Wondera ve skvostné úpravě skladby Hello, Jesus Children. Do třetice si muzikanti pohráli s Beatles.Lennonova a McCartneyho Blackbird dostala slušivý funkový kabátek včetně zpívaného partu (samozřejmě Stephenson). Nešlo si nevšimnout, jak na sebe celá čtveřice slyší a přirozeně, beze slov si rozumí. Poogie se velmi bavil Mikeovým zpěváckým úspěchem a uznale pokyvoval po každém zdařilém sólovém vstupu na spoluhráče. Šedesátiminutový koncert utekl velmi rychle, naštěstí ho Poogie Bell Band vyšperkoval dvěma přídavky. VGoose Bumps, skladbě dalšího z Poogieho někdejších spoluhráčů baskytaristy Victora Baileyho, exceloval skvostným slapovaným sólem baskytarový virtuóz Juraj Griglák a v závěrečné písni Jima Morrisona Light My Fire vyvrcholilo vystoupení bandu parádním rozlučkovým sólem Poogieho Bella do standing ovations.

V závěru koncertního setu tak bylo znát, že Poogie Bell ho umí s citem vygradovat stejně jako si vychutnat respekt i ovace nadšeného publika. To potom dokáže odměnit skvělou hrou na bicí, stejně jako přenosnou, čirou a léty na pódiu neotupělou radostí z muzicírování, kterou sdílí se spoluhráči i publikem. Po brněnském koncertě následuje krátké turné kapely po Slovensku. Vřele ho doporučuji všem, kdo nestihli vystoupení v Brně. Po návratu do Států Poogie Bell slibuje novou desku. Ty, které přivezl s sebou, šly po koncertě na dračku.

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

S trumpetistou, aranžérem a kapelníkem brněnského bigbandu B-Side Band jsme hovořili u příležitost 10 let tohoto pozoruhodného orchestru. B-Side Band své narozeniny oslavil mimo jiné třemi koncerty v brněnském Sono Centru.  více

Defilé evropských i světových saxofonistů, které nabídl letošní ročník festivalu Jazzfest Brno, stylově uzavřeli virtuózní technici a invenční autoři propojující různá odvětví jazzu – uznávaný rakouský sideman i sólista Harald Harry Sokal se svým triem Groove a newyorská legenda Chris Potter, který v čele svého Quartetu na pódium Sono Centra uvedl svůj nejnovější projekt – album The Dreamer Is a Dream.  více

Tak jako loni, i letošní ročník Velikonočního festivalu duchovní hudby, tentokrát s podtitulem svědectví, uzavírala Filharmonie Brno a Český filharmonický sbor Brno. Kostel sv. Janů na Minoritské ulici rozzářilo dílo hlavnímu tématu festivalu velmi blízké – příběh Pavla z Tarsu v podobě Mendelssohnova oratoria Paulus.  více

Klasický balet Spiaca krásavica v štyroch častiach (prológ a tri dejstvá) od Petra Iljiča Čajkovského uviedol balet Národného divadla Brno na javisku Mahenovho divadla.  více

V týdnu před velikonočními svátky přehlídka JazzFest postoupila do druhé poloviny. Další řadu koncertů propojujících různé jazzové formy a formace oscilující od tradice přes jazzrock k funku odstartoval večer brněnských a pražských jazzových legend v CED Husa na provázku a posléze dvojkoncert tria kytaristy Jiřího Šimka a hvězdného Poogie Bell Bandu s nepřehlédnutelným (a nepřeslechnutelným) frontmanem za bicí soupravou.  více

Antonín Fajt je syn zpěvačky a houslistky Ivy Bittové a bubeníka Pavla Fajta. I když hostuje na nejnovějším albu At Home skupiny Iva Bittová & Čikori, není to žádné protekční dítě. K vlastnímu hráčskému a skladatelskému stylu se sám propracoval a propřemýšlel. Má možnost srovnávat dětství strávené na Moravě s posledními deseti lety za oceánem. A protože jej baví propojovat hudební aktivity například s kulinářským uměním nebo s léčivými účinky umění, není náš rozhovor zdaleka jen o muzice.  více

Brněnská rodačka Magdalena Kožená natočila spolu s režisérkou Alicí Nellis reklamní spot pro celostátní happening základních uměleckých škol ZUŠ Open. Jeho první ročník proběhne v úterý 30. května 2017 po celé republice za účasti 355 škol. K patronce projektu ZUŠ Open Magdaleně Kožené se slavná česká režisérka připojila jako garant za literárně-dramatický obor na uměleckých školách. Obě dvě umělkyně navštíví v den konání happeningu vybrané akce.  více

Zařazením Patricie Barber do koncertní série Národního divadla Brno plnil dramaturg Filip Haberman sny nejen sobě. Neokoukaný klenot americké jazzové scény naplnil Mahenovo divadlo posluchači a přinesl velkolepý hudební zážitek. Jako by tento divadelní prostor byl předurčen pro konání tohoto koncertu. Divadelní sál podtrhnul zpěvaččinu vznešenost, ale zároveň dokázal vytvořit komorní, téměř klubové, prostředí. Tentokrát Patricia Barber přicestovala do Čech z rodného Chicaga v triu s mladými muzikanty - kontrabasistou Patrickem Mulcahym a bubeníkem Natem Friedmanem.  více

Do komorního prostředí divadla Husa na provázku se dramaturg brněnského JazzFestu Vilém Spilka rozhodl zasadit dva méně komorní koncerty. Byla to šťastná volba, protože diváci měli možnost z bezprostřední blízkosti sledovat sóla střídajících se hudebníků a stát se přímo součástí zajímavého dění.  více

V brněnském Blahoslavově domě se  uskutečnil koncert čerpající z odkazu Jana Garbarka a The Hilliard Ensemble. Spíše než o kopírování projektu z devadesátých let předvedl soubor Cantar Lontano a Gavino Murgia autentickou interpretaci a vesměs velmi zdařilou.  více

Když jsem nedávno mezi českými jazzmany uspořádal anketu o nejvýraznější ženu tuzemské scény, nejvíce hlasů nasbíraly trumpetistka, skladatelka a dirigentka Štěpánka Balcarová a pianistka a skladatelka Beata Hlavenková. V rámci festivalu JazzFestBrno se představí obě. Bigband Concept Art Orchestra pod vedením Štěpánky Balcarové vystoupí ve středu 5. dubna v divadle Husa na provázku a o den později trumpetistka představí v HaDivadle svou česko-polskou skupinu Inner Spaces. Ve čtvrtek 13. dubna se v Besedním domě koná koncert Beaty Hlavenkové, která se zaměří na své zatím poslední autorské album Scintilla. Obě mladé dámy jsme požádali o rozhovor.  více

Šestnáctý ročník festivalu JazzFestBrno – vedle dalších silných dramaturgických linií – nabízí srovnání hry několika výborných saxofonistů. Hned v rámci úvodního večera (23. března) se v Sono Centru představil výtečný Joe Lovano, 19. dubna se tamtéž má blýsknout Chris Potter, několikanásobný vítěz různých novinářských anket o nejlepšího světového hráče na tenorový saxofon. Hned dva evropské hráče si divák mohl porovnat ve středu 29. března, kdy se taktéž na pódiu Sono Centra vystřídali český saxofonista usazený v Dánsku Luboš Soukup a jeho norský vrstevník, také žijící v Kodani, Marius Neset. A 5. dubna má svůj mezinárodní ensemble představit mladý Čech studující v Norsku Michal Wróblewski.  více

Zpěvačka Lenka Nová se narodila V Brně. Dodnes se sem často a ráda vrací. Loni na podzim vydala svou třetí profilovou desku Čtyřicítka, na které je desítka osobních písní s texty Michala Horáčka. Nedávno byla nominována na hudební cenu Anděl v kategorii Zpěvačka roku. Letos 8. a 9. března v baru U kouřícího králíka v rodném městě zahájila s nově nazkoušeným repertoárem koncertní turné Čtyřicítka Tour, jehož jarní část uzavře pražský koncert ve studiu DVA 21. května. A o tom všem jsme si povídaly…  více

Láska na dálku je současná opera, která už je nicméně jasnou klasikou. Národní divadlo Brno nastudováním skvělého díla Kaiji Saariaho sáhlo do světového repertoáru. Výběrem i realizací inscenace v tuzemském kontextu jedinečně a výrazně zabodovalo.  více

Zahlédl jsem jej na dolním konci ulice Kobližná. Tak přece! Je to vzácný exemplář, zřídka kdy k vidění. Tímto záznamem se mi obrázek brněnské hudební fauny pěkně zacelil. Jaké by to bylo město hudby, kdyby se v něm aspoň občas nevyskytoval flašinetář!  více