V týdnu před velikonočními svátky přehlídka JazzFest postoupila do druhé poloviny. Další řadu koncertů propojujících různé jazzové formy a formace oscilující od tradice přes jazzrock k funku odstartoval večer brněnských a pražských jazzových legend v CED Husa na provázku a posléze dvojkoncert tria kytaristy Jiřího Šimka a hvězdného Poogie Bell Bandu s nepřehlédnutelným (a nepřeslechnutelným) frontmanem za bicí soupravou.
Pomyslný souboj brněnských a pražských jazzových legend zahájila sebevědomou a radostnou prezentací jazzových tradicionálů formace kontrabasisty Vincence Kummera, který návrat do rodného Brna rozhodně nevnímal jako odpočinkový. Stále čile koncertuje, vydal několik CD kupříkladu s proměnlivou sestavou Two Generation Trio, a nedávno došlo na čtivou knihu vzpomínek a historek z muzikantského života nazvanou Medvědí stopou. Oproti ohlášené sestavě díky nemoci chyběl dechový multiinstrumentalista Svatobor Macák a Ctibor Hliněnský za bicími, kterého provizorně nahradil mladý talent Kristian Kuruc. Pohodě tria pokročilých sedmdesátníků bavících se společným hraním podpořeným o tři generace mladším bubeníkem to nijak neubralo. Na úvod se Vincenc Kummer přihlásil ke svému duchovnímu jazzovému otci Ray Brownovi vlastní úpravou jeho skladby F. S. R. (For Sonny Rollins), kytarista Milan Kašuba připomněl Rodgersův a Hartův hit My Funny Valentine a klavírista Miroslav Hanák osvěžil někdejší Bécaudův hit What Now, My Love z pera Pierra Delanoea. Na závěr úvodního setu si všichni společně střihli svižnou It Had To Be You Ishama Jonese. Pak přišel čas pro hosty – Kummerovy spolužáky z konzervatoře a mnohaleté spoluhráče z různých brněnských jazzových sestav, letošní čerstvé pětasedmdesátníky Jana Daleckého a Mojmíra Bártka. Na památku další legendy - trumpetisty Jaromíra Hniličky a historické sestavy big bandu Gustava Broma - zazněla skladba Hřebenovka a Bártkův trombón i Daleckého housle do kapely nenásilně zapadly. Následoval set s hostujícím slovenským zpěvákem Peterem Lipou a poklidný večer jazzových tradicionálů nerušeně plynul dál vzpomínkou na Satchma On the Sunny Side of the Street, Carmichaelovým populárem Georgia On My Mind, pak skladbou Just Squeeze Me Dukea Ellingtona a symbolickou písní Let The Good Times Roll Sama Thearda na závěr. Bylo potěšením poslechnout si pány v letech, přesto hrající (a zpívající) ve skvělé formě a bez potřeby planě exhibovat.
Po přestávce přišel očekávaný jazzrockový nářez: Martin Kratochvíl a oživená legenda pražské jazzové scény ze sedmdesátých let minulého století Jazz Q, na jejichž brněnské koncerty se kdysi (jak Kratochvíl sám nostalgicky připomněl) hrnuly do Semilassa davy natěšených posluchačů. V polovině osmdesátých let se kapela, která byla spolu se seskupením Blue Effect v tuzemsku nejprogresivnější, na bezmála čtyřicet let odmlčela a Martin Kratochvíl se věnoval dlouhé řadě hudebních i mimohudebních aktivit jako vzájemně se prolínající filmařině a horolezectví. Zmrtvýchvstání znamenala s respektem přijatá albová novinka Znovu (2013), loni pak už o poznání vlažněji reflektované CD a vinyl Talisman (2016). Také současná sestava Jazz Q nabízí nezpochybnitelnou hráčskou kvalitu. Vedle kapelníka a výhradního autora repertoáru Martina Kratochvíla za klávesami ji tvoří výborný kytarista Zdeněk Fišer a přesný baskytarový sideman a mistr slapu Přemysl Faukner. Oproti návratovému albu Znovu došlo k jediné personální obměně sestavy. Za bicími vystřídal Ladislava Vajca Decziho kapelní benjamínek Filip Jeníček. Koncertní set na Provázku nabídl ukázky z obou nejnovějších alb (Znovu – Cindy, Zdroje tu jsou, Potopa, Čundrácké blues, Talisman – Drobnolistý kvítek aj.). Z našlápnutého a zjevně propracovaného koncertního setu dýchala zřetelná inspirace Kratochvílovými vzory Johnem McLaughlinem a Mahavishnu Orchestra, Joe Zawinulem a Herbie Hancockem. Všechno na sebe navazovalo, muzikanti hráli všichni stále v plném nasazení a v tempu, kaskády klávesových vyhrávek střídaly kytarové riffy. Výborně odvedené práci na pódiu však chyběla lehkost, nadhled a prožitek sdílené zábavy s publikem. Zjevně nejodlehčeněji s auditoriem komunikoval hostující Imran Musa Zangi zpoza virtuózně ovládaného „krámku“ s perkusemi ve stylu Airta Moreiry. Bohužel se nedostavovaly dříve samozřejmé, půvabné a nekonečné hudební nápady, které probleskovaly z legendárních alb minulého století. Až k samému závěru (s výjimkou roztomilého hudebního motivu Drobnolistý kvítek) koncert vrstvil hudební plochy v duchu filmové muziky. Posléze jako blesk zasvítila muzikantská perla – silná, invenční a výborně zahraná skladba Toledo, závěrečná vzpomínka na vrcholnou éru legendárních Jazz Q a sice album Elegie z roku 1976.
Dvojkoncert v Sono Centru rozjížděla tříčlenná sestava kytaristy (a též komponisty a mistra zvuku) Jiřího Šimka. Dlouhá léta poměrně nenápadný spoluhráč Milana Svobody z Kontrabandu, člen Nuselského Uměleckého Orchestru či respektovaného Limba je nyní součástí pětičlenné pražské sestavy jazzových experimentátorů Muff, která je ovšem autorskou doménou Marcela Bárty a Jakuba Zítka. Šimek si proto před pěti lety našel pole autorské působnosti ve vlastní česko-slovenské sestavě Jiří Šimek Trio. Oba spoluhráče, jinak též členy nadžánrové formace Vertigo a skvělé empatické sidemany Dana Šoltise (bicí) a Rasťa Uhríka (baskytara) si vybral výborně. Skvěle je zapracoval jak do propracovaných aranží vlastních skladeb inspirovaných paletou nejen jazzových žánrů včetně blues, drum´n ´bass a funku, tak do předělávek oblíbených kultovních kapel Nirvana a Depeche Mode (Enjoy the Silence). Vlastní repertoár prozrazuje invenci, ale také ironii a nadhled (Cluster Headache, závěrečný temný Libanon plný chmurných ostinát). Pobavila, i když trochu i otrávila ironická Play Country. Počáteční šlapající rytmus ve stylu Tennessee Three, doprovodné kapely Johnyho Cashe, rozmělnila postupná parodie snad všech countryových rytmických i melodických klišé bez gradace vlastním nápadem. Trio se skvělým hráčským i pestrým tvůrčím potenciálem si přesto říká o pozornost nejen festivalového publika.
Kdo si přišel poslechnout Poogie Bella, respektovanou legendu newyorské jazzové scény, asi nejvšestrannějšího současného bubeníka a vyhledávaného studiového sidemana napříč hudebními žánry, jistě odcházel nadšený. Rodinná predestinace (syn jazzového pianisty a kapelníka Charlese Bella debutoval s otcovým Contemporary Jazz Quartetem ve věhlasné Carnegie Hall ve dvou a půl letech, by v pěti koncertoval pravidelně) předurčila jeho hudební dráhu. Od mládí hrál s nejlepšími jazzmany a rodinnými přáteli Ronem Carterem či Ornette Colemanem nebo sousedem Paulem Chambersem. Během hudebního vzdělávání se v New Yorku se postupně přátelil s budoucí jazzovou elitou: Omarem Hakimem, Lenny Whitem, dlouholetým spoluhráčem Marcusem Millerem. I v současném Poogie Bell Bandu je jeho kamarád a spoluhráč od dětství, kytarista Bobby Broom, jejich vrstevníkem je i výjimečný slovenský baskytarista Juraj Griglák, s nímž Poogie dlouhodobě spolupracuje při evropských koncertních turné. Zřetelný Poogieho respekt ke spoluhráčům v kapele (lze jej třeba odtušit i z důsledného uvádění všech čtyř jmen rovnocenně vedle sebe na plakátech) se týká i nejmladšího spoluhráče, saxofonisty a zpěváka Mike Stephensona, který generační trio padesátníků skvěle doplňuje a vyvažuje.
Je výjimečným zážitkem vidět hráče na bicí nejen jako zjevného a nezpochybnitelného band leadera, ale také jako suverénního frontmana, který svým bicím a celé skladbě vládne bez jediného zbytečného pohybu, pouze pomocí paliček a nonverbální komunikace se spoluhráči. Zprvu se zdálo, že se v hlasitosti projevu bude až přehnaně prosazovat (úvodní Graduation Day), vzápětí se z dominantního frontmana postupně přerodil ve výborného sidemana ve skladbách svých kolegů (Ds Blues Bobbyho Brooma a Time To Fly Juraje Grigláka s impozantním basovým sólem). Následující tradicionál Tennessee Waltz se mírně rozsypal, ale muzikanti melodii brzy posbírali a zdárně dohráli. A pak nastalo překvapení: Mike Stephenson se představil jako virtuózní, charismatický gospelový zpěvák s nosným barevným hlasem. Uvedl přítomné diváky do vytržení suverénní interpretací písně A Change Is Gonna Come Sama Cookea a vzápětí připomenul Stevieho Wondera ve skvostné úpravě skladby Hello, Jesus Children. Do třetice si muzikanti pohráli s Beatles.Lennonova a McCartneyho Blackbird dostala slušivý funkový kabátek včetně zpívaného partu (samozřejmě Stephenson). Nešlo si nevšimnout, jak na sebe celá čtveřice slyší a přirozeně, beze slov si rozumí. Poogie se velmi bavil Mikeovým zpěváckým úspěchem a uznale pokyvoval po každém zdařilém sólovém vstupu na spoluhráče. Šedesátiminutový koncert utekl velmi rychle, naštěstí ho Poogie Bell Band vyšperkoval dvěma přídavky. VGoose Bumps, skladbě dalšího z Poogieho někdejších spoluhráčů baskytaristy Victora Baileyho, exceloval skvostným slapovaným sólem baskytarový virtuóz Juraj Griglák a v závěrečné písni Jima Morrisona Light My Fire vyvrcholilo vystoupení bandu parádním rozlučkovým sólem Poogieho Bella do standing ovations.
V závěru koncertního setu tak bylo znát, že Poogie Bell ho umí s citem vygradovat stejně jako si vychutnat respekt i ovace nadšeného publika. To potom dokáže odměnit skvělou hrou na bicí, stejně jako přenosnou, čirou a léty na pódiu neotupělou radostí z muzicírování, kterou sdílí se spoluhráči i publikem. Po brněnském koncertě následuje krátké turné kapely po Slovensku. Vřele ho doporučuji všem, kdo nestihli vystoupení v Brně. Po návratu do Států Poogie Bell slibuje novou desku. Ty, které přivezl s sebou, šly po koncertě na dračku.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..