Na Provázku i v Sonu koncertovaly jazzové legendy

Na Provázku i v Sonu koncertovaly jazzové legendy

V týdnu před velikonočními svátky přehlídka JazzFest postoupila do druhé poloviny. Další řadu koncertů propojujících různé jazzové formy a formace oscilující od tradice přes jazzrock k funku odstartoval večer brněnských a pražských jazzových legend v CED Husa na provázku a posléze dvojkoncert tria kytaristy Jiřího Šimka a hvězdného Poogie Bell Bandu s nepřehlédnutelným (a nepřeslechnutelným) frontmanem za bicí soupravou.

Pomyslný souboj brněnských a pražských jazzových legend zahájila sebevědomou a radostnou prezentací jazzových tradicionálů formace kontrabasisty Vincence Kummera, který návrat do rodného Brna rozhodně nevnímal jako odpočinkový. Stále čile koncertuje, vydal několik CD kupříkladu s proměnlivou sestavou Two Generation Trio, a nedávno došlo na čtivou knihu vzpomínek a historek z muzikantského života nazvanou Medvědí stopou. Oproti ohlášené sestavě díky nemoci chyběl dechový multiinstrumentalista Svatobor Macák a Ctibor Hliněnský za bicími, kterého provizorně nahradil mladý talent Kristian Kuruc. Pohodě tria pokročilých sedmdesátníků bavících se společným hraním podpořeným o tři generace mladším bubeníkem to nijak neubralo. Na úvod se Vincenc Kummer přihlásil ke svému duchovnímu jazzovému otci Ray Brownovi vlastní úpravou jeho skladby F. S. R. (For Sonny Rollins), kytarista Milan Kašuba připomněl Rodgersův a Hartův hit My Funny Valentine a klavírista Miroslav Hanák osvěžil někdejší Bécaudův hit What Now, My Love z pera Pierra Delanoea. Na závěr úvodního setu si všichni společně střihli svižnou It Had To Be You Ishama Jonese. Pak přišel čas pro hosty – Kummerovy spolužáky z konzervatoře a mnohaleté spoluhráče z různých brněnských jazzových sestav, letošní čerstvé pětasedmdesátníky Jana Daleckého a Mojmíra Bártka. Na památku další legendy - trumpetisty Jaromíra Hniličky a historické sestavy big bandu Gustava Broma - zazněla skladba Hřebenovka a Bártkův trombón i Daleckého housle do kapely nenásilně zapadly. Následoval set s hostujícím slovenským zpěvákem Peterem Lipou a poklidný večer jazzových tradicionálů nerušeně plynul dál vzpomínkou na Satchma On the Sunny Side of the Street, Carmichaelovým populárem Georgia On My Mind, pak skladbou Just Squeeze Me Dukea Ellingtona a symbolickou písní Let The Good Times Roll  Sama Thearda na závěr. Bylo potěšením poslechnout si pány v letech, přesto hrající (a zpívající) ve skvělé formě a bez potřeby planě exhibovat.

Po přestávce přišel očekávaný jazzrockový nářez: Martin Kratochvíl a oživená legenda pražské jazzové scény ze sedmdesátých let minulého století Jazz Q, na jejichž brněnské koncerty se kdysi (jak Kratochvíl sám nostalgicky připomněl) hrnuly do Semilassa davy natěšených posluchačů. V polovině osmdesátých let se kapela, která byla spolu se seskupením Blue Effect v tuzemsku nejprogresivnější, na bezmála čtyřicet let odmlčela a Martin Kratochvíl se věnoval dlouhé řadě hudebních i mimohudebních aktivit jako vzájemně se prolínající filmařině a horolezectví. Zmrtvýchvstání znamenala s respektem přijatá albová novinka Znovu (2013), loni pak už o poznání vlažněji reflektované CD a vinyl Talisman (2016). Také současná sestava Jazz Q nabízí nezpochybnitelnou hráčskou kvalitu. Vedle kapelníka a výhradního autora repertoáru Martina Kratochvíla za klávesami ji tvoří výborný kytarista Zdeněk Fišer a přesný baskytarový sideman a mistr slapu Přemysl Faukner. Oproti návratovému albu Znovu došlo k jediné personální obměně sestavy. Za bicími vystřídal Ladislava Vajca Decziho kapelní benjamínek Filip Jeníček. Koncertní set na Provázku nabídl ukázky z obou nejnovějších alb (Znovu – Cindy, Zdroje tu jsou, Potopa, Čundrácké blues, Talisman – Drobnolistý kvítek aj.). Z našlápnutého a zjevně propracovaného koncertního setu dýchala zřetelná inspirace Kratochvílovými vzory Johnem McLaughlinem a Mahavishnu Orchestra, Joe Zawinulem a Herbie Hancockem. Všechno na sebe navazovalo, muzikanti hráli všichni stále v plném nasazení a v tempu, kaskády klávesových vyhrávek střídaly kytarové riffy. Výborně odvedené práci na pódiu však chyběla lehkost, nadhled a prožitek sdílené zábavy s publikem. Zjevně nejodlehčeněji s auditoriem komunikoval hostující Imran Musa Zangi zpoza virtuózně ovládaného „krámku“ s perkusemi ve stylu Airta Moreiry. Bohužel se nedostavovaly dříve samozřejmé, půvabné a nekonečné hudební nápady, které probleskovaly z legendárních alb minulého století. Až k samému závěru (s výjimkou roztomilého hudebního motivu Drobnolistý kvítek) koncert vrstvil hudební plochy v duchu filmové muziky. Posléze jako blesk zasvítila muzikantská perla – silná, invenční a výborně zahraná skladba Toledo, závěrečná vzpomínka na vrcholnou éru legendárních Jazz Q a sice album Elegie z roku 1976.

Dvojkoncert v Sono Centru rozjížděla tříčlenná sestava kytaristy (a též komponisty a mistra zvuku) Jiřího Šimka. Dlouhá léta poměrně nenápadný spoluhráč Milana Svobody z Kontrabandu, člen Nuselského Uměleckého Orchestru či respektovaného Limba je nyní součástí pětičlenné pražské sestavy jazzových experimentátorů Muff, která je ovšem autorskou doménou Marcela Bárty a Jakuba Zítka. Šimek si proto před pěti lety našel pole autorské působnosti ve vlastní česko-slovenské sestavě Jiří Šimek Trio. Oba spoluhráče, jinak též členy nadžánrové formace Vertigo a skvělé empatické sidemany Dana Šoltise (bicí) a Rasťa Uhríka (baskytara) si vybral výborně. Skvěle je zapracoval jak do propracovaných aranží vlastních skladeb inspirovaných paletou nejen jazzových žánrů včetně blues, drum´n ´bass a funku, tak do předělávek oblíbených kultovních kapel Nirvana a Depeche Mode (Enjoy the Silence). Vlastní repertoár prozrazuje invenci, ale také ironii a nadhled (Cluster Headache, závěrečný temný Libanon plný chmurných ostinát). Pobavila, i když trochu i otrávila ironická Play Country. Počáteční šlapající rytmus ve stylu Tennessee Three, doprovodné kapely Johnyho Cashe, rozmělnila postupná parodie snad všech countryových rytmických i melodických klišé bez gradace vlastním nápadem. Trio se skvělým hráčským i pestrým tvůrčím potenciálem si přesto říká o pozornost nejen festivalového publika.

Kdo si přišel poslechnout Poogie Bella, respektovanou legendu newyorské jazzové scény, asi nejvšestrannějšího současného bubeníka a vyhledávaného studiového sidemana napříč hudebními žánry, jistě odcházel nadšený. Rodinná predestinace (syn jazzového pianisty a kapelníka Charlese Bella debutoval s otcovým Contemporary Jazz Quartetem ve věhlasné Carnegie Hall ve dvou a půl letech, by v pěti koncertoval pravidelně) předurčila jeho hudební dráhu. Od mládí hrál s nejlepšími jazzmany a rodinnými přáteli Ronem Carterem či Ornette Colemanem nebo sousedem Paulem Chambersem. Během hudebního vzdělávání se v New Yorku se postupně přátelil s budoucí jazzovou elitou: Omarem Hakimem, Lenny Whitem, dlouholetým spoluhráčem Marcusem Millerem. I v současném Poogie Bell Bandu je jeho kamarád a spoluhráč od dětství, kytarista Bobby Broom, jejich vrstevníkem je i výjimečný slovenský baskytarista Juraj Griglák, s nímž Poogie dlouhodobě spolupracuje při evropských koncertních turné.  Zřetelný Poogieho respekt ke spoluhráčům v kapele (lze jej třeba odtušit i z důsledného uvádění všech čtyř jmen rovnocenně vedle sebe na plakátech) se týká i nejmladšího spoluhráče, saxofonisty a zpěváka Mike Stephensona, který generační trio padesátníků skvěle doplňuje a vyvažuje.

Je výjimečným zážitkem vidět hráče na bicí nejen jako zjevného a nezpochybnitelného band leadera, ale také jako suverénního frontmana, který svým bicím a celé skladbě vládne bez jediného zbytečného pohybu, pouze pomocí paliček a nonverbální komunikace se spoluhráči. Zprvu se zdálo, že se v hlasitosti projevu bude až přehnaně prosazovat (úvodní Graduation Day), vzápětí se z dominantního frontmana postupně přerodil ve výborného sidemana ve skladbách svých kolegů (Ds Blues Bobbyho Brooma a Time To Fly Juraje Grigláka s impozantním basovým sólem). Následující tradicionál Tennessee Waltz se mírně rozsypal, ale muzikanti melodii brzy posbírali a zdárně dohráli. A pak nastalo překvapení: Mike Stephenson se představil jako virtuózní, charismatický gospelový zpěvák s nosným barevným hlasem. Uvedl přítomné diváky do vytržení suverénní interpretací písně A Change Is Gonna Come Sama Cookea a vzápětí připomenul Stevieho Wondera ve skvostné úpravě skladby Hello, Jesus Children. Do třetice si muzikanti pohráli s Beatles.Lennonova a McCartneyho Blackbird dostala slušivý funkový kabátek včetně zpívaného partu (samozřejmě Stephenson). Nešlo si nevšimnout, jak na sebe celá čtveřice slyší a přirozeně, beze slov si rozumí. Poogie se velmi bavil Mikeovým zpěváckým úspěchem a uznale pokyvoval po každém zdařilém sólovém vstupu na spoluhráče. Šedesátiminutový koncert utekl velmi rychle, naštěstí ho Poogie Bell Band vyšperkoval dvěma přídavky. VGoose Bumps, skladbě dalšího z Poogieho někdejších spoluhráčů baskytaristy Victora Baileyho, exceloval skvostným slapovaným sólem baskytarový virtuóz Juraj Griglák a v závěrečné písni Jima Morrisona Light My Fire vyvrcholilo vystoupení bandu parádním rozlučkovým sólem Poogieho Bella do standing ovations.

V závěru koncertního setu tak bylo znát, že Poogie Bell ho umí s citem vygradovat stejně jako si vychutnat respekt i ovace nadšeného publika. To potom dokáže odměnit skvělou hrou na bicí, stejně jako přenosnou, čirou a léty na pódiu neotupělou radostí z muzicírování, kterou sdílí se spoluhráči i publikem. Po brněnském koncertě následuje krátké turné kapely po Slovensku. Vřele ho doporučuji všem, kdo nestihli vystoupení v Brně. Po návratu do Států Poogie Bell slibuje novou desku. Ty, které přivezl s sebou, šly po koncertě na dračku.

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Pokud patříte mezi příznivce a posluchače tzv. staré hudby, o hudebním tělese Czech Ensemble Baroque a jeho uměleckém vedoucím Romanu Válkovi jste již bezpochyby slyšeli. Ansámbl se věnuje historicky poučené interpretaci děl starších slohových období, převážně baroka a klasicismu. Hlavní devizou orchestru je pak uvádění velkých hudebně-dramatických útvarů. Mezi nedávné počiny patří například uměle vytvořené oratorium Příběh o Kristu sestavené z tematicky spojitých děl skladatele Heinricha Schütze. Velkou pozornost věnuje ansámbl také dílu Františka Xavera Richtera, jehož Requiem, Te Deum a pašijové oratorium Deposizione dalla croce di Gesu Cristo patří k zatím posledním nahrávkám orchestru.  více

Jednou za čas na koncertních programech objeví i skladby, které posluchači ještě nemohli ocenit. Ve většině případů tyto premiéry slouží především k okořenění jinak standardního repertoáru večera. Ať už se jedná o zbrusu nové hudební dílo nebo o novodobou premiéru, které předcházelo dlouhé badatelské úsilí v archivu, vše je povětšinou nasazeno po boku letitých klasik. Zazní-li tak například rekonstruovaná symfonie neznámého skladatele období klasicismu, je téměř jisté, že si k ní poslechneme určitě i Mozarta, Beethovena nebo Haydna. Program koncertu brněnského orchestru Ensemble Opera Diversa s houslovým virtuózem Milanem Paľou, kterým těleso zahájilo svůj koncertní cyklus Slovensko v Brně, však sestával pouze z premiér soudobé hudby.  více

Po více než padesáti letech vrátilo Národní divadlo Brno na repertoár Pikovou dámu Petra Iljiče Čajkovského. Premiéra 17. února v Mahenově divadle v inscenaci Martina Glasera znamenala pro hudební divadlo ještě jeden návrat – po více než šedesáti letech se na brněnská prkna vrátila také Soňa Červená.  více

Hudbymilovní obyvatelé Brna si rádi připomínají návštěvu Wolfganga Amadea Mozarta ve města na přelomu let 1767-1768. Tématem třetího abonentního koncertu brněnských filharmoniků z cyklu Filharmonie doma I se však stala skladatelova návštěva Prahy. A nebylo tomu bezdůvodně. V profesionální dráze nejvýraznějšího představitele vídeňského klasicismu zaujímá Praha nezpochybnitelné místo. V souladu se zvoleným tématem pak dramaturgové vybrali důležité mezníky v autorově tvorbě, které právě s Prahou a Pražany souvisí. Orchestr Filharmonie Brno vedl Alexander Liebreich a na klavír hrál Saleem Ashkar.  více

Ve čtvrtek 8. února se v prostorách kavárny Era v Černých Polích konalo čtvrté a prozatím poslední pokračování cyklu Folklor a city, ojedinělého spojení osvětové aktivity a folklorní zábavy. Téma úvodní přednášky etnologa Martina Sítka bylo případně aktuální: masopustní tradice v České republice.  více

Tři mušketýři byli ve skutečnosti čtyři. Podobně i 3fo3 (čti „tři fotři“) jsou také čtyři. K zakládajícím členům skupiny Bombarďák Michalu Daleckému, Jiřímu Jelínkovi a Filipu Nebřenskému se jako d’Artagnan přidal Matěj Pospíšil. Jinak však zůstává vše při starém. Bombarďák – respektive textař Jiří Jelínek – promlouvá k dětem dynamickým jazykem plným módních i moderních výrazů. Na ploše velmi krátkých písní (průměrná stopáž pod dvě minuty) dokáže rozehrát vtipné příběhy plné slovních hříček i situačního humoru. Jedna píseň navazuje na druhou většinou v rychlém tempu, vedle zpěvu se zde poměrně často i mluví, stírá se zde tedy hranice mezi písní a divadelním skečem, ale vše dokonale zapadá do sebe.  více

V brněnském Konventu Milosrdných bratří proběhl v pátek 2. února úvodní koncert letošního festivalu iberoamerické kultury Ibérica. Flamencový zpěv vokalistky Rocio Márquez se v něm potkal s virtuózním pojetím hráče na violu da gamba Fahmi Alqhai.  více

Město Brno je ideálním podhoubím pro mnoho soudobých hudebních projektů. Festival Expozice nové hudby, Moravský podzim nebo i řadové koncerty větších či menších hudebních těles mají nezřídka jedno společné – programovou snahu o uvádění nových a dosud neslyšených děl. V brněnském kulturním kvasu však zaujímá v tomto směru nepopiratelnou vedoucí pozici Brno Contemporary Orchestra pod uměleckým vedením Pavla Šnajdra. Již z názvu ansámblu je patrné, že stěžejní místo v jeho repertoáru zaujímají právě díla soudobých autorů. Přesto že by se mělo jednat o jednu z nejušlechtilejších a nejdůležitějších služeb milovníkům hudby, poloprázdný sál Besedního domu tomu nasvědčoval jen stěží. Nezájem publika o novou hudbu a mladé autory je smutný a skličující. Na druhou stranu je potřeba pokárat i orchestr samotný – z hlediska sebeprezentace dovedou zapracovat lépe i studentské orchestry.  více

Čtvrtý koncert komorního cyklu Spolku přátel hudby nabídl posluchačům průřez repertoárem skladatelů První vídeňské školy. V programu večera však díla pojilo nejen stylové zařazení ale také obsazení skladeb. Koncert byl totiž věnován výhradně klavírním triům Josepha Haydna, Wolfganga Amadea Mozarta a Ludwiga van Beethovena. V brněnském Besedním domě díla předneslo hudební těleso Lobkowicz trio, které tvoří houslista Jan Mráček, violoncellista Ivan Vokáč a klavírista Lukáš Klánský.  více

Kongresové centrum brněnského výstaviště v sobotu 27.1. hostilo již 68. ročník Slováckého plesu. Organizátorem této akce je brněnský Slovácký krúžek, který se řadí k nejstarším stále fungujícím folklorním souborům v České republice. Založen byl v roce 1908 za účelem setkávání studentů z Moravského Slovácka.  více

Písňové hity jako Stayin´Alive, Night Fever či How Deep Is Your Love ve vynikajícím pěveckém provedení, dále výtečně postavená i odtančená choreografie v nablýskaném kostýmovém disco muzikálu a tři mimořádné výkony v hlavních rolích. To vše jsou devízy nového brněnského muzikálu Horečka sobotní noci. V Městském divadle Brno jej nastudoval režisér Stanislav Moša.  více

Brno je město plné kontrastů. Již krátká procházka po jeho centru odhalí kuriózní protiklady: pasáž Rozkvět vedle Domu pánů z Lipé nebo obchodní dům Omega zasazený do historického centra jsou zářnými příklady. I brněnská filharmonie staví své hudební produkce na kontrastu starého s novým. Nejednou jsem chválil svěží dramaturgii koncertů, která sahá k protikladným hudebním dílům a uvádí kombinace skladeb, které jinak vedle sebe většinou nemají šanci zaznít. V případě koncertu nazvaném Romantické pohádky ze středy 24. ledna se však dramaturgové drželi při zemi. Neobjevily se žádné nenadále disonance nebo nástrojové kombinace a ani hudební jazyk nijak zvláště nevybočoval z umírněných konvencí. Nemáme však pouze protiklady starého a nového, známého a neznámého, ale naneštěstí také kvalitního a nekvalitního a v neposlední řadě i zajímavého a nezajímavého.  více

Cimbál je nástroj, který si většina z nás spojuje s lidovou hudbou. Může za to zejména dlouhá tradice cimbálových muzik, které se v průběhu 20. století začaly na území Moravy postupně prosazovat.  více

Již po šesté představil balet Národního divadla Brno nadějné choreografy z vlastních řad. V divadle Reduta měl včera premiéru další ročník raritního projektu s názvem Choreografické ateliéry. V devíti mini inscenacích se představili sólisté a členové souboru vlastními choreografiemi.  více

Když se řekne „řecká píseň“, někdo si vybaví Děti z Pirea v podání Yvetty Simonové a Milana Chladila (nebo ještě starší verzi Evy Martinové a Karla Dudy). O něco blíže k současnosti stojí Martha a Tena Elefteriadu, které i v sezóně 2018 stále koncertují a navíc pořádají kurzy řeckých tanců. Sestry, které se vedle řecké hudby pohybovaly na poli rocku i popu (a Marthino album Kresby tuší je skvostné), podle mladého brněnského autora a hudebníka Jannise Morase „připravily cestu“ nové generaci řeckých interpretů. V Brně v současné době funguje několik kapel zpívajících řecky a přitom se ústřední postavou této muzikantské komunity stává právě Jannis, jeden ze tří hudebně aktivních bratrů Morasových. Se svým otcem hrají všichni tři ve skupině I Parea, Jannis se věnuje stylu rebetiko v kapele Anatoli a vedle toho má svou autorskou kapelu Jannis Moras & banda. V ní mu vedle bratrů Alexise (baskytara) a Markose (bicí) dělají společnost dvě mladé dámy – Iva Oulehlová (flétny, klarinet) a Zuzana Mitrengová (zpěv). Jannis Moras & banda sice modulací vokálů, harmoniemi a samozřejmě texty v pro nás exotické řečtině tradiční hudbu připomene, ale ve skutečnosti se jedná o folkrockovou kapelu, která hraje výhradně písně svého kapelníka. A Jannis Moras je momentálně jedním z nejzajímavějších brněnských písničkářů.  více