Na Provázku i v Sonu koncertovaly jazzové legendy

Na Provázku i v Sonu koncertovaly jazzové legendy

V týdnu před velikonočními svátky přehlídka JazzFest postoupila do druhé poloviny. Další řadu koncertů propojujících různé jazzové formy a formace oscilující od tradice přes jazzrock k funku odstartoval večer brněnských a pražských jazzových legend v CED Husa na provázku a posléze dvojkoncert tria kytaristy Jiřího Šimka a hvězdného Poogie Bell Bandu s nepřehlédnutelným (a nepřeslechnutelným) frontmanem za bicí soupravou.

Pomyslný souboj brněnských a pražských jazzových legend zahájila sebevědomou a radostnou prezentací jazzových tradicionálů formace kontrabasisty Vincence Kummera, který návrat do rodného Brna rozhodně nevnímal jako odpočinkový. Stále čile koncertuje, vydal několik CD kupříkladu s proměnlivou sestavou Two Generation Trio, a nedávno došlo na čtivou knihu vzpomínek a historek z muzikantského života nazvanou Medvědí stopou. Oproti ohlášené sestavě díky nemoci chyběl dechový multiinstrumentalista Svatobor Macák a Ctibor Hliněnský za bicími, kterého provizorně nahradil mladý talent Kristian Kuruc. Pohodě tria pokročilých sedmdesátníků bavících se společným hraním podpořeným o tři generace mladším bubeníkem to nijak neubralo. Na úvod se Vincenc Kummer přihlásil ke svému duchovnímu jazzovému otci Ray Brownovi vlastní úpravou jeho skladby F. S. R. (For Sonny Rollins), kytarista Milan Kašuba připomněl Rodgersův a Hartův hit My Funny Valentine a klavírista Miroslav Hanák osvěžil někdejší Bécaudův hit What Now, My Love z pera Pierra Delanoea. Na závěr úvodního setu si všichni společně střihli svižnou It Had To Be You Ishama Jonese. Pak přišel čas pro hosty – Kummerovy spolužáky z konzervatoře a mnohaleté spoluhráče z různých brněnských jazzových sestav, letošní čerstvé pětasedmdesátníky Jana Daleckého a Mojmíra Bártka. Na památku další legendy - trumpetisty Jaromíra Hniličky a historické sestavy big bandu Gustava Broma - zazněla skladba Hřebenovka a Bártkův trombón i Daleckého housle do kapely nenásilně zapadly. Následoval set s hostujícím slovenským zpěvákem Peterem Lipou a poklidný večer jazzových tradicionálů nerušeně plynul dál vzpomínkou na Satchma On the Sunny Side of the Street, Carmichaelovým populárem Georgia On My Mind, pak skladbou Just Squeeze Me Dukea Ellingtona a symbolickou písní Let The Good Times Roll  Sama Thearda na závěr. Bylo potěšením poslechnout si pány v letech, přesto hrající (a zpívající) ve skvělé formě a bez potřeby planě exhibovat.

Po přestávce přišel očekávaný jazzrockový nářez: Martin Kratochvíl a oživená legenda pražské jazzové scény ze sedmdesátých let minulého století Jazz Q, na jejichž brněnské koncerty se kdysi (jak Kratochvíl sám nostalgicky připomněl) hrnuly do Semilassa davy natěšených posluchačů. V polovině osmdesátých let se kapela, která byla spolu se seskupením Blue Effect v tuzemsku nejprogresivnější, na bezmála čtyřicet let odmlčela a Martin Kratochvíl se věnoval dlouhé řadě hudebních i mimohudebních aktivit jako vzájemně se prolínající filmařině a horolezectví. Zmrtvýchvstání znamenala s respektem přijatá albová novinka Znovu (2013), loni pak už o poznání vlažněji reflektované CD a vinyl Talisman (2016). Také současná sestava Jazz Q nabízí nezpochybnitelnou hráčskou kvalitu. Vedle kapelníka a výhradního autora repertoáru Martina Kratochvíla za klávesami ji tvoří výborný kytarista Zdeněk Fišer a přesný baskytarový sideman a mistr slapu Přemysl Faukner. Oproti návratovému albu Znovu došlo k jediné personální obměně sestavy. Za bicími vystřídal Ladislava Vajca Decziho kapelní benjamínek Filip Jeníček. Koncertní set na Provázku nabídl ukázky z obou nejnovějších alb (Znovu – Cindy, Zdroje tu jsou, Potopa, Čundrácké blues, Talisman – Drobnolistý kvítek aj.). Z našlápnutého a zjevně propracovaného koncertního setu dýchala zřetelná inspirace Kratochvílovými vzory Johnem McLaughlinem a Mahavishnu Orchestra, Joe Zawinulem a Herbie Hancockem. Všechno na sebe navazovalo, muzikanti hráli všichni stále v plném nasazení a v tempu, kaskády klávesových vyhrávek střídaly kytarové riffy. Výborně odvedené práci na pódiu však chyběla lehkost, nadhled a prožitek sdílené zábavy s publikem. Zjevně nejodlehčeněji s auditoriem komunikoval hostující Imran Musa Zangi zpoza virtuózně ovládaného „krámku“ s perkusemi ve stylu Airta Moreiry. Bohužel se nedostavovaly dříve samozřejmé, půvabné a nekonečné hudební nápady, které probleskovaly z legendárních alb minulého století. Až k samému závěru (s výjimkou roztomilého hudebního motivu Drobnolistý kvítek) koncert vrstvil hudební plochy v duchu filmové muziky. Posléze jako blesk zasvítila muzikantská perla – silná, invenční a výborně zahraná skladba Toledo, závěrečná vzpomínka na vrcholnou éru legendárních Jazz Q a sice album Elegie z roku 1976.

Dvojkoncert v Sono Centru rozjížděla tříčlenná sestava kytaristy (a též komponisty a mistra zvuku) Jiřího Šimka. Dlouhá léta poměrně nenápadný spoluhráč Milana Svobody z Kontrabandu, člen Nuselského Uměleckého Orchestru či respektovaného Limba je nyní součástí pětičlenné pražské sestavy jazzových experimentátorů Muff, která je ovšem autorskou doménou Marcela Bárty a Jakuba Zítka. Šimek si proto před pěti lety našel pole autorské působnosti ve vlastní česko-slovenské sestavě Jiří Šimek Trio. Oba spoluhráče, jinak též členy nadžánrové formace Vertigo a skvělé empatické sidemany Dana Šoltise (bicí) a Rasťa Uhríka (baskytara) si vybral výborně. Skvěle je zapracoval jak do propracovaných aranží vlastních skladeb inspirovaných paletou nejen jazzových žánrů včetně blues, drum´n ´bass a funku, tak do předělávek oblíbených kultovních kapel Nirvana a Depeche Mode (Enjoy the Silence). Vlastní repertoár prozrazuje invenci, ale také ironii a nadhled (Cluster Headache, závěrečný temný Libanon plný chmurných ostinát). Pobavila, i když trochu i otrávila ironická Play Country. Počáteční šlapající rytmus ve stylu Tennessee Three, doprovodné kapely Johnyho Cashe, rozmělnila postupná parodie snad všech countryových rytmických i melodických klišé bez gradace vlastním nápadem. Trio se skvělým hráčským i pestrým tvůrčím potenciálem si přesto říká o pozornost nejen festivalového publika.

Kdo si přišel poslechnout Poogie Bella, respektovanou legendu newyorské jazzové scény, asi nejvšestrannějšího současného bubeníka a vyhledávaného studiového sidemana napříč hudebními žánry, jistě odcházel nadšený. Rodinná predestinace (syn jazzového pianisty a kapelníka Charlese Bella debutoval s otcovým Contemporary Jazz Quartetem ve věhlasné Carnegie Hall ve dvou a půl letech, by v pěti koncertoval pravidelně) předurčila jeho hudební dráhu. Od mládí hrál s nejlepšími jazzmany a rodinnými přáteli Ronem Carterem či Ornette Colemanem nebo sousedem Paulem Chambersem. Během hudebního vzdělávání se v New Yorku se postupně přátelil s budoucí jazzovou elitou: Omarem Hakimem, Lenny Whitem, dlouholetým spoluhráčem Marcusem Millerem. I v současném Poogie Bell Bandu je jeho kamarád a spoluhráč od dětství, kytarista Bobby Broom, jejich vrstevníkem je i výjimečný slovenský baskytarista Juraj Griglák, s nímž Poogie dlouhodobě spolupracuje při evropských koncertních turné.  Zřetelný Poogieho respekt ke spoluhráčům v kapele (lze jej třeba odtušit i z důsledného uvádění všech čtyř jmen rovnocenně vedle sebe na plakátech) se týká i nejmladšího spoluhráče, saxofonisty a zpěváka Mike Stephensona, který generační trio padesátníků skvěle doplňuje a vyvažuje.

Je výjimečným zážitkem vidět hráče na bicí nejen jako zjevného a nezpochybnitelného band leadera, ale také jako suverénního frontmana, který svým bicím a celé skladbě vládne bez jediného zbytečného pohybu, pouze pomocí paliček a nonverbální komunikace se spoluhráči. Zprvu se zdálo, že se v hlasitosti projevu bude až přehnaně prosazovat (úvodní Graduation Day), vzápětí se z dominantního frontmana postupně přerodil ve výborného sidemana ve skladbách svých kolegů (Ds Blues Bobbyho Brooma a Time To Fly Juraje Grigláka s impozantním basovým sólem). Následující tradicionál Tennessee Waltz se mírně rozsypal, ale muzikanti melodii brzy posbírali a zdárně dohráli. A pak nastalo překvapení: Mike Stephenson se představil jako virtuózní, charismatický gospelový zpěvák s nosným barevným hlasem. Uvedl přítomné diváky do vytržení suverénní interpretací písně A Change Is Gonna Come Sama Cookea a vzápětí připomenul Stevieho Wondera ve skvostné úpravě skladby Hello, Jesus Children. Do třetice si muzikanti pohráli s Beatles.Lennonova a McCartneyho Blackbird dostala slušivý funkový kabátek včetně zpívaného partu (samozřejmě Stephenson). Nešlo si nevšimnout, jak na sebe celá čtveřice slyší a přirozeně, beze slov si rozumí. Poogie se velmi bavil Mikeovým zpěváckým úspěchem a uznale pokyvoval po každém zdařilém sólovém vstupu na spoluhráče. Šedesátiminutový koncert utekl velmi rychle, naštěstí ho Poogie Bell Band vyšperkoval dvěma přídavky. VGoose Bumps, skladbě dalšího z Poogieho někdejších spoluhráčů baskytaristy Victora Baileyho, exceloval skvostným slapovaným sólem baskytarový virtuóz Juraj Griglák a v závěrečné písni Jima Morrisona Light My Fire vyvrcholilo vystoupení bandu parádním rozlučkovým sólem Poogieho Bella do standing ovations.

V závěru koncertního setu tak bylo znát, že Poogie Bell ho umí s citem vygradovat stejně jako si vychutnat respekt i ovace nadšeného publika. To potom dokáže odměnit skvělou hrou na bicí, stejně jako přenosnou, čirou a léty na pódiu neotupělou radostí z muzicírování, kterou sdílí se spoluhráči i publikem. Po brněnském koncertě následuje krátké turné kapely po Slovensku. Vřele ho doporučuji všem, kdo nestihli vystoupení v Brně. Po návratu do Států Poogie Bell slibuje novou desku. Ty, které přivezl s sebou, šly po koncertě na dračku.

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Stále žasnu nad tím, jak hluboká je studna nápadů Martina Kyšperského, potažmo celé jeho kapely Květy. Vždyť jen v roce 2017: Martin převzal Anděla za sólovou desku Vlakem. S Květy skvěle sehrál roli svazácké kapely a zpíval své autorské „normalizační“ hity v seriálu Svět pod hlavou (který o rok později zaslouženě obdržel Českého lva). Květy v nové sestavě s Ondřejem Kyasem vydaly skvělou desku Komik do půl osmé (mrzí mě, že Anděl ji minul, ale na vině je podle mě zredukování počtu žánrových cen a „lehký“ chaos v nové bezbřehé škatulce Alternativa). Vyšla kniha Průvodce po albech a historii kapely Květy a spolu s ní ještě jedno řadové album Spí vánoční pták. A mezitím Květy spustily projekt YM, v jehož rámci se všichni tři členové představí se skladbami v určitém nečekaném žánru. Začal to opět Martin Kyšperský s programem country písní – veřejná premiéra s hostujícím Petrem Uvirou proběhla ve vysílání Radia Proglas v prosinci 2017. Na rok 2018 jsou připraveny elektronické písně Aleše Pilgra a poté snad i folktronica Ondřeje Kyase.  více

Temperament i emoce romské hudby jsou všeobecně známým faktem. Se stejnou vervou a pozitivní energií vzniklo v roce 2016 také komunitní nahrávací studio Amaro records. Celý dobrovolnický projekt vznikl za podpory a garance organizace IQ Roma servis. Odpovědnou osobou a dobrým duchem je Petra Borovičková, sama výborná zpěvačka a členka několika kapel. Strůjcem myšlenky byl Gejza Horváth, přední romský hudebník, který již dříve vedl kurzy pro mladé romské muzikanty. Spatřoval v nich obrovský potenciál.  více

Když umělec tvrdí, že vymyslel nový hudební žánr, může to znít nabubřele. Ale lze to vnímat i jako známku určité bezradnosti („nevím, kam bych se zaškatulkoval“) nebo do třetice jako vtipnou hru. A i když to Kurt Rosenwinkel se svým albem Caipi myslí vážně, přikláním se k třetí variantě. Jeho směs jihoamerických rytmů, jazzu, rocku a popu skutečně nelze jedním slovem definovat a pojmenování podle brazilského nápoje caipirinha („A je to opravdu moc dobré pití,“ zdůrazňuje kytarista) je vtipné a funkční zároveň. Brněnská premiéra Rosenwinelova „nového žánru“ byla svým způsobem také hravá, ale především profesionální a dobrodružná.  více

Své česko-slovenské turné zakončila na brněnské Flédě kapela Billy Barman ze Slovenska. Tato série koncertů byla zajímavá nejen svoji čistě akustickou podobou, ale zejména propojením s pěti zpěvačkami SĹUKu (Slovenský ľudový umelecký kolektív). Tato fúze populární hudby a folkloru vznikla původně pro festival Tatra Flowers. Její nebývalý úspěch však způsobil, že se hudebníci rozhodli repertoár rozšířit a představit se nejen na domácí slovenské půdě, ale také u českých sousedů.  více

„Věděl jsem, s kým bych rád spolupracoval, a podle toho jsem se snažil sestavit kapelu, která by měla příjemný zvuk,“ řekl v roce 2015, krátce po vydání svého zásadního alba Living Being, francouzský akordeonista Vincent Peirani. V té době měl za sebou několik zajímavých akustických projektů včetně alba se saxofonistou Emilem Parisienem a v tomto stylu pokračoval i nadále. V roce 2016 vzniklo příjemné CD duetů s pianistou Michaelem Wollným a nedávno spolupracoval s klavíristou Stefanem Bollanim a s Berlínskou filharmonií na albu Mediterraneo, inspirovaném klasickou hudbou. Projekt Living Being je však úplně jiného charakteru, je zhmotněním akordeonistovy představy o elektrické hudbě na pomezí jazzu, rocku a dalších žánrů. A právě s tímto programem Peirani a jeho kapela přijeli do brněnského divadla Husa na provázku.  více

V sobotu 14. dubna se v Dělnickém domě v Brně-Židenicích uskutečnilo tradiční vystoupení souboru Javorník a jeho hostů. V roli hosta se představil soubor Olšava z Uherského Brodu. Historie těchto dvojkoncertů se datuje od roku 2003, od té doby se na jednom pódiu vystřídalo již třináct folklorních souborů.  více

„Historie kapely Gazdina roba sahá až do 90. let minulého století, kdy se většina dnešních členů potkávala v brněnských regionálních kapelách. […] Gazdina roba fungovala dlouhá léta jako studiový projekt. Zásadní zlom nastává až po deseti letech existence, završené v roce 2004 vydáním prvního regulérního alba s příznačným názvem Deset let jsme se neviděli. […] V roce 2017 vydala kapela druhé album První poslední.“  Tolik základní údaje z webu www.gazdinaroba.cz. Suchá fakta, z nichž zdaleka není zřejmé, že Gazdina roba, tak trochu utajená kapela na brněnské scéně, patří v žánru rockového písničkářství, k němuž se hlásí, ke špičkám. Hudební energie se v jejím případě dokonale pojí s poetikou textů.  více

Po opulentním představení Avishaie Cohena se JazzFestBrno o víkendu vrátil do skromnějšího, takřka klubového prostředí Divadla Husa na provázku. Slušelo jak pódiové sestavě skvělých multižánrových hudebníků Blue Shadows s hostujícím zpěvákem Jamesem Harriesem, tak pozoruhodnému ansámblu obnoveného projektu kontrabasisty Tomáše Lišky Invisible World.  více

„Doteď jsem nahrával instrumentální alba – nikoli bez výjimky, ale z velké většiny instrumentální. Toto je opravdu první deska, na které zpívám od začátku až do konce, ve sto procentech písní, což je pro mne velká změna. Ale potřeboval jsem takový krok udělat. Udělal jsem si tu radost, že jsem natočil písňové album,“ řekl mi před několika málo měsíci v telefonickém rozhovoru izraelský kontrabasista Avishai Cohen. Hovořili jsme samozřejmě o jeho aktuálním albu 1970, na kterém klade vedle sebe své autorské písně inspirované populární hudbou 70. let, klasiku Eddieho Palmieriho Vamos Pa’l Monte, americký gospel Motherless Child nebo lidové písně z Předního východu. Album 1970 je v jeho kontextu příklonem k popovému jazyku možná výjimečné, ale současně odkazuje i ke kontrabasistově osobní historii, k jeho lásce k jazzu a tradiční židovské hudbě. Aktuální turné, jehož součástí byl koncert v brněnském Boby centru v rámci festivalu JazzFestBrno, sice s tématem alba koresponduje, ale částečně se od něj liší. Je ještě popovější a překvapuje i poučené posluchače.  více

Jít proti názoru většiny je již ze samé podstaty nepopulární. Představuje-li navíc ona většina nadšené, skandující a ve stoje tleskající publikum, pak je kritikova dušička menší než jeho obliba u výkonných umělců. A přesto je někdy potřeba vstát – nebo v některých případech zůstat sedět. Předposlední koncert Velikonočního festivalu duchovní hudby, na kterém zazněly části mešního oratoria od významných skladatelů 14. a 15. století, nabídl sice mnoho kvalitních a vybroušených prvků, to vše však po boku neméně problematických hudebních ploch. O provedení se postaral soubor Mala Punica pod vedením Pedra Memelsdorffa. Díla Mattea de Perugia, Antonia Zacara da Teramo a dosud neznámých skladatelů rozezněla ve čtvrtek večer prostory brněnské baziliky Nanebevzetí Panny Marie.  více

Rozestupy mezi jednotlivými řadovými alby skupiny Cimbal Classic se zvětšují. Tentokrát museli fanoušci melodických písniček Dalibora Štrunce na novinku čekat osm let (předtím pět). V mezidobí však kapela a především její principál nezaháleli. V roce 2010 vzniklo CD Betlém s písněmi z představení Městského divadla Brno, v roce 2013 skupina natočila zvláštní instrumentální album Melodies From Around The Globe se 46 pouze půldruhé minuty dlouhými melodiemi ze zemí, které se tehdy účastnily biatlonového mistrovství v Novém Městě na Moravě. A v roce 2016 vyšlo autorské „vážné“ album Dalibora Štrunce Malované na cimbál se skladbami v interpretaci tří mladých cimbalistek, Štruncových žákyň. V roce 2016 však Dalibor Štrunc také slavil padesáté narozeniny a téma zrání, bilancování a – nebojme se to pojmenovat – počínajícího stárnutí předznamenává novinkovou desku. Úvodní píseň Padesátý první – ano, co rok, to jeden „bratříček“ – je totiž právě o tom, že „už toho kňourání a stesků bylo dost“ a že „až nás bude šedesát, to teprve bude věk“. Ostatně propojení rozverného charakteru se štruncovsky silnou melodií a vynikajícími aranžemi dělá právě z této písně jeden z nejsilnějších momentů nejen tohoto alba, ale celé diskografie kapely.  více

Oratorium Janovy pašije skladatele Johanna Sebastiana Bacha představuje jeden z nezpochybnitelných klenotů světové hudební literatury. Mnoho dirigentů se snaží překvapit posluchače novým, svěžím, energickým a výrazově bohatým uchopením skladatelovy hudby. Mezi tělesa, která tuto nelehkou výzvu dobrovolně přijímají, patří i Czech Ensemble Baroque pod vedením dirigenta a uměleckého vedoucího Romana Válka. V jejich provedení zaznělo jedno z nejznámějších a nejinterpretovanějších Bachových děl přímo na Velký pátek v brněnském kostele Neposkvrněného Početí Panny Marie.  více

S podtitulem Zůstaňte zde a bděte se mnou včera nabídnul Velikonoční festival duchovní hudby další z koncertů a to v kostele svatého Augustina. K uvedení Vigilie pro šest hlasů a instrumentální soubor Wolfganga Rihma přizval festival dva renomované německé soubory – Ensemble Musikfabrik a vokální sexteto Singer Pur, pro které bylo dílo zkomponováno. Za bravurním provedení nesmírně drásavé skladby stál dirigent Christian Eggen.  více

Velikonoční festival duchovní hudby ve svém druhém dni nabídnul v kostele Neposkvrněného početí panny Marie na Křenové ulici Lidové pašije podle svatého Jana, jejichž autorem je Petr Varmuža – umělecký vedoucí BROLNu.  více

Další z řady dvojkoncertů mezinárodního festivalu Jazz Fest Brno 2018 se odehrál v sobotu v Divadle Husa na provázku. Oba tentokrát propojil skladatel a multiinstrumentalista Jiří Slavík. V první půli programu předvedl své jazzové interpretační a improvizační schopnosti, když na piano doprovodil jazzového bubeníka Douga Hammonda. Poté představil koncertní verzi svého unikátního projektu Mateřština, za který vloni získal cenu Anděl v kategorii world music.  více

Nejčtenější

Kritika

Stále žasnu nad tím, jak hluboká je studna nápadů Martina Kyšperského, potažmo celé jeho kapely Květy. Vždyť jen v roce 2017: Martin převzal Anděla za sólovou desku Vlakem. S Květy skvěle sehrál roli svazácké kapely a zpíval své autorské „normalizační“ hity v seriálu Svět pod hlavou (který o rok později zaslouženě obdržel Českého lva). Květy v nové sestavě s Ondřejem Kyasem vydaly skvělou desku Komik do půl osmé (mrzí mě, že Anděl ji minul, ale na vině je podle mě zredukování počtu žánrových cen a „lehký“ chaos v nové bezbřehé škatulce Alternativa). Vyšla kniha Průvodce po albech a historii kapely Květy a spolu s ní ještě jedno řadové album Spí vánoční pták. A mezitím Květy spustily projekt YM, v jehož rámci se všichni tři členové představí se skladbami v určitém nečekaném žánru. Začal to opět Martin Kyšperský s programem country písní – veřejná premiéra s hostujícím Petrem Uvirou proběhla ve vysílání Radia Proglas v prosinci 2017. Na rok 2018 jsou připraveny elektronické písně Aleše Pilgra a poté snad i folktronica Ondřeje Kyase.  více