Na Provázku i v Sonu koncertovaly jazzové legendy

Na Provázku i v Sonu koncertovaly jazzové legendy

V týdnu před velikonočními svátky přehlídka JazzFest postoupila do druhé poloviny. Další řadu koncertů propojujících různé jazzové formy a formace oscilující od tradice přes jazzrock k funku odstartoval večer brněnských a pražských jazzových legend v CED Husa na provázku a posléze dvojkoncert tria kytaristy Jiřího Šimka a hvězdného Poogie Bell Bandu s nepřehlédnutelným (a nepřeslechnutelným) frontmanem za bicí soupravou.

Pomyslný souboj brněnských a pražských jazzových legend zahájila sebevědomou a radostnou prezentací jazzových tradicionálů formace kontrabasisty Vincence Kummera, který návrat do rodného Brna rozhodně nevnímal jako odpočinkový. Stále čile koncertuje, vydal několik CD kupříkladu s proměnlivou sestavou Two Generation Trio, a nedávno došlo na čtivou knihu vzpomínek a historek z muzikantského života nazvanou Medvědí stopou. Oproti ohlášené sestavě díky nemoci chyběl dechový multiinstrumentalista Svatobor Macák a Ctibor Hliněnský za bicími, kterého provizorně nahradil mladý talent Kristian Kuruc. Pohodě tria pokročilých sedmdesátníků bavících se společným hraním podpořeným o tři generace mladším bubeníkem to nijak neubralo. Na úvod se Vincenc Kummer přihlásil ke svému duchovnímu jazzovému otci Ray Brownovi vlastní úpravou jeho skladby F. S. R. (For Sonny Rollins), kytarista Milan Kašuba připomněl Rodgersův a Hartův hit My Funny Valentine a klavírista Miroslav Hanák osvěžil někdejší Bécaudův hit What Now, My Love z pera Pierra Delanoea. Na závěr úvodního setu si všichni společně střihli svižnou It Had To Be You Ishama Jonese. Pak přišel čas pro hosty – Kummerovy spolužáky z konzervatoře a mnohaleté spoluhráče z různých brněnských jazzových sestav, letošní čerstvé pětasedmdesátníky Jana Daleckého a Mojmíra Bártka. Na památku další legendy - trumpetisty Jaromíra Hniličky a historické sestavy big bandu Gustava Broma - zazněla skladba Hřebenovka a Bártkův trombón i Daleckého housle do kapely nenásilně zapadly. Následoval set s hostujícím slovenským zpěvákem Peterem Lipou a poklidný večer jazzových tradicionálů nerušeně plynul dál vzpomínkou na Satchma On the Sunny Side of the Street, Carmichaelovým populárem Georgia On My Mind, pak skladbou Just Squeeze Me Dukea Ellingtona a symbolickou písní Let The Good Times Roll  Sama Thearda na závěr. Bylo potěšením poslechnout si pány v letech, přesto hrající (a zpívající) ve skvělé formě a bez potřeby planě exhibovat.

Po přestávce přišel očekávaný jazzrockový nářez: Martin Kratochvíl a oživená legenda pražské jazzové scény ze sedmdesátých let minulého století Jazz Q, na jejichž brněnské koncerty se kdysi (jak Kratochvíl sám nostalgicky připomněl) hrnuly do Semilassa davy natěšených posluchačů. V polovině osmdesátých let se kapela, která byla spolu se seskupením Blue Effect v tuzemsku nejprogresivnější, na bezmála čtyřicet let odmlčela a Martin Kratochvíl se věnoval dlouhé řadě hudebních i mimohudebních aktivit jako vzájemně se prolínající filmařině a horolezectví. Zmrtvýchvstání znamenala s respektem přijatá albová novinka Znovu (2013), loni pak už o poznání vlažněji reflektované CD a vinyl Talisman (2016). Také současná sestava Jazz Q nabízí nezpochybnitelnou hráčskou kvalitu. Vedle kapelníka a výhradního autora repertoáru Martina Kratochvíla za klávesami ji tvoří výborný kytarista Zdeněk Fišer a přesný baskytarový sideman a mistr slapu Přemysl Faukner. Oproti návratovému albu Znovu došlo k jediné personální obměně sestavy. Za bicími vystřídal Ladislava Vajca Decziho kapelní benjamínek Filip Jeníček. Koncertní set na Provázku nabídl ukázky z obou nejnovějších alb (Znovu – Cindy, Zdroje tu jsou, Potopa, Čundrácké blues, Talisman – Drobnolistý kvítek aj.). Z našlápnutého a zjevně propracovaného koncertního setu dýchala zřetelná inspirace Kratochvílovými vzory Johnem McLaughlinem a Mahavishnu Orchestra, Joe Zawinulem a Herbie Hancockem. Všechno na sebe navazovalo, muzikanti hráli všichni stále v plném nasazení a v tempu, kaskády klávesových vyhrávek střídaly kytarové riffy. Výborně odvedené práci na pódiu však chyběla lehkost, nadhled a prožitek sdílené zábavy s publikem. Zjevně nejodlehčeněji s auditoriem komunikoval hostující Imran Musa Zangi zpoza virtuózně ovládaného „krámku“ s perkusemi ve stylu Airta Moreiry. Bohužel se nedostavovaly dříve samozřejmé, půvabné a nekonečné hudební nápady, které probleskovaly z legendárních alb minulého století. Až k samému závěru (s výjimkou roztomilého hudebního motivu Drobnolistý kvítek) koncert vrstvil hudební plochy v duchu filmové muziky. Posléze jako blesk zasvítila muzikantská perla – silná, invenční a výborně zahraná skladba Toledo, závěrečná vzpomínka na vrcholnou éru legendárních Jazz Q a sice album Elegie z roku 1976.

Dvojkoncert v Sono Centru rozjížděla tříčlenná sestava kytaristy (a též komponisty a mistra zvuku) Jiřího Šimka. Dlouhá léta poměrně nenápadný spoluhráč Milana Svobody z Kontrabandu, člen Nuselského Uměleckého Orchestru či respektovaného Limba je nyní součástí pětičlenné pražské sestavy jazzových experimentátorů Muff, která je ovšem autorskou doménou Marcela Bárty a Jakuba Zítka. Šimek si proto před pěti lety našel pole autorské působnosti ve vlastní česko-slovenské sestavě Jiří Šimek Trio. Oba spoluhráče, jinak též členy nadžánrové formace Vertigo a skvělé empatické sidemany Dana Šoltise (bicí) a Rasťa Uhríka (baskytara) si vybral výborně. Skvěle je zapracoval jak do propracovaných aranží vlastních skladeb inspirovaných paletou nejen jazzových žánrů včetně blues, drum´n ´bass a funku, tak do předělávek oblíbených kultovních kapel Nirvana a Depeche Mode (Enjoy the Silence). Vlastní repertoár prozrazuje invenci, ale také ironii a nadhled (Cluster Headache, závěrečný temný Libanon plný chmurných ostinát). Pobavila, i když trochu i otrávila ironická Play Country. Počáteční šlapající rytmus ve stylu Tennessee Three, doprovodné kapely Johnyho Cashe, rozmělnila postupná parodie snad všech countryových rytmických i melodických klišé bez gradace vlastním nápadem. Trio se skvělým hráčským i pestrým tvůrčím potenciálem si přesto říká o pozornost nejen festivalového publika.

Kdo si přišel poslechnout Poogie Bella, respektovanou legendu newyorské jazzové scény, asi nejvšestrannějšího současného bubeníka a vyhledávaného studiového sidemana napříč hudebními žánry, jistě odcházel nadšený. Rodinná predestinace (syn jazzového pianisty a kapelníka Charlese Bella debutoval s otcovým Contemporary Jazz Quartetem ve věhlasné Carnegie Hall ve dvou a půl letech, by v pěti koncertoval pravidelně) předurčila jeho hudební dráhu. Od mládí hrál s nejlepšími jazzmany a rodinnými přáteli Ronem Carterem či Ornette Colemanem nebo sousedem Paulem Chambersem. Během hudebního vzdělávání se v New Yorku se postupně přátelil s budoucí jazzovou elitou: Omarem Hakimem, Lenny Whitem, dlouholetým spoluhráčem Marcusem Millerem. I v současném Poogie Bell Bandu je jeho kamarád a spoluhráč od dětství, kytarista Bobby Broom, jejich vrstevníkem je i výjimečný slovenský baskytarista Juraj Griglák, s nímž Poogie dlouhodobě spolupracuje při evropských koncertních turné.  Zřetelný Poogieho respekt ke spoluhráčům v kapele (lze jej třeba odtušit i z důsledného uvádění všech čtyř jmen rovnocenně vedle sebe na plakátech) se týká i nejmladšího spoluhráče, saxofonisty a zpěváka Mike Stephensona, který generační trio padesátníků skvěle doplňuje a vyvažuje.

Je výjimečným zážitkem vidět hráče na bicí nejen jako zjevného a nezpochybnitelného band leadera, ale také jako suverénního frontmana, který svým bicím a celé skladbě vládne bez jediného zbytečného pohybu, pouze pomocí paliček a nonverbální komunikace se spoluhráči. Zprvu se zdálo, že se v hlasitosti projevu bude až přehnaně prosazovat (úvodní Graduation Day), vzápětí se z dominantního frontmana postupně přerodil ve výborného sidemana ve skladbách svých kolegů (Ds Blues Bobbyho Brooma a Time To Fly Juraje Grigláka s impozantním basovým sólem). Následující tradicionál Tennessee Waltz se mírně rozsypal, ale muzikanti melodii brzy posbírali a zdárně dohráli. A pak nastalo překvapení: Mike Stephenson se představil jako virtuózní, charismatický gospelový zpěvák s nosným barevným hlasem. Uvedl přítomné diváky do vytržení suverénní interpretací písně A Change Is Gonna Come Sama Cookea a vzápětí připomenul Stevieho Wondera ve skvostné úpravě skladby Hello, Jesus Children. Do třetice si muzikanti pohráli s Beatles.Lennonova a McCartneyho Blackbird dostala slušivý funkový kabátek včetně zpívaného partu (samozřejmě Stephenson). Nešlo si nevšimnout, jak na sebe celá čtveřice slyší a přirozeně, beze slov si rozumí. Poogie se velmi bavil Mikeovým zpěváckým úspěchem a uznale pokyvoval po každém zdařilém sólovém vstupu na spoluhráče. Šedesátiminutový koncert utekl velmi rychle, naštěstí ho Poogie Bell Band vyšperkoval dvěma přídavky. VGoose Bumps, skladbě dalšího z Poogieho někdejších spoluhráčů baskytaristy Victora Baileyho, exceloval skvostným slapovaným sólem baskytarový virtuóz Juraj Griglák a v závěrečné písni Jima Morrisona Light My Fire vyvrcholilo vystoupení bandu parádním rozlučkovým sólem Poogieho Bella do standing ovations.

V závěru koncertního setu tak bylo znát, že Poogie Bell ho umí s citem vygradovat stejně jako si vychutnat respekt i ovace nadšeného publika. To potom dokáže odměnit skvělou hrou na bicí, stejně jako přenosnou, čirou a léty na pódiu neotupělou radostí z muzicírování, kterou sdílí se spoluhráči i publikem. Po brněnském koncertě následuje krátké turné kapely po Slovensku. Vřele ho doporučuji všem, kdo nestihli vystoupení v Brně. Po návratu do Států Poogie Bell slibuje novou desku. Ty, které přivezl s sebou, šly po koncertě na dračku.

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Nové a první vánoční album Pavla Šporcla Vánoce na modrých houslích s tradičními i méně známými koledami vyšlo koncem listopadu letošního roku. Zároveň s CD vyráží na trh i sám Pavel Šporcl a to se stejnojmenným turné po celé České republice. Do Brna zavítal 11. prosince spolu s Filharmonií Bohuslava Martinů Zlín, sopranistkou Janou Šrejma Kačírkovou a Českým chlapeckým sborem Boni pueri. Program (o kterém se předem ovšem nedalo zjistit mnoho) i místo konání koncertu v Bobycentru dávaly tušit poměrně velkolepou a náročnou produkci s mnoha otazníky a úskalími. A je třeba hned předeslat, že právě díky nim vlastně nelze koncert hodnotit umělecky.  více

Rozhovor Kateřiny Bajo, která je hlavní koordinátorkou členství Prahy jako města literatury v Síti kreativních měst UNESCO a Davida Dittricha, hlavního koordinátora členství Brna jako města hudby v téže Síti. Síť kreativních měst UNESCO vznikla v roce 2004 a jejím hlavním cílem je podpora mezinárodní spolupráce a kreativity. Nyní sdružuje 180 členských měst ze 72 zemí celého světa. Města jsou v síti zastoupena v 7 kreativních oblastech – literatura, hudba, design, film, gastronomie, lidová řemesla a média. Město, které se o členství v síti uchází, musí splnit velice přísná kritéria, podporu mu musí vyjádřit nejenom komise odborníků, ale i všechna členská města.  více

Od alba Sme len hostia na zemi (2009) vydává Tomáš Kytnar se skupinou Tady To Máš nová alba vždy po dvou letech. V době, kdy U2 dokončí desku tři roky od předchozí a kritikům se to zdá příliš brzy, se to může jevit jako nadprodukce, ale co je to proti Neilu Youngovi, který i po sedmdesátce zásobuje fanoušky tempem více než jedna deska za rok… Frekvence je tedy pojem relativní, který v tomto případě souvisí s tím, že Kytnar – pianista kdysi rockový, dnes řekněme bluesovo-šansonový – má stále co zhudebňovat. Před lety mu učarovala slovenština jako velmi hudební jazyk, a tak jeho alba, třebaže vznikají v Brně v okruhu kolem klubu Stará Pekárna a studia Indies, obsahují zhudebněnou slovenskou poezii. Přitom nové album přímo navazuje na předchozí titul Srdičeka tiché a obsahuje výhradně verše bratislavského rodáka a výborného básníka města Erika Ondrejičky (* 1964). Kytnar se s jeho poetikou sžívá dlouhodobě – vedle obou monotematických alb jeho básně zařadil i na předchozí nahrávky Vôňa rána (2011) a Krátkovlasá čembalistka (2013).  více

Kapli brněnského Paláce šlechtičen v předvečer první adventní neděle rozezněla dvě hudební tělesa, která se zaměřují na historicky poučenou interpretaci (převážně) renesanční tvorby. Komorní sbor Versus se věnuje duchovní hudbě z období renesance, raného baroka ale i dílům soudobým. V roce 2009 se stal součástí brněnského tělesa Ensemble Opera Diversa. Zakladatelem sboru i jeho uměleckým vedoucím je Vladimír Maňas. Sbor Versus doplnil profesionální soubor historických dechových nástrojů Capella Ornamentata. Hlavním posláním tohoto ansámblu je autentická intepretace duchovní hudby 16. a 17. století.  více

V rámci turné, které probíhá už od jara, přijede 28. listopadu do Brna na Flédu skupina Zrní. Představí své nejnovější album s názvem Jiskřící. Na naše otázky reagovali členové skupiny (čtyři Honzové a jeden Ondra) kolektivně, pouze odpovědi Honzy Ungera coby autora textů občas vystoupily do popředí.  více

Největší halu brněnského Výstaviště – pavilon P – včera zaplnila tisícovka diváků. Zdejší premiéra baletu West Side Story byla zcela vyprodána. Představení uvádí Národní divadlo Brno, autorem původního konceptu jakožto i původní režie a choreografie je Jerome Robbins, libreto sepsal Arthur Laurents, hudbu Leonard Bernstein a texty písní Stephen Sondheim. Brněnské baletní provedení světoznámého muzikálu režíroval Mário Radačovský, který vytvořil také choreografii nové inscenace. Scénu navrhl Marek Hollý, kostýmy Alexandra Grusková. O light design se postaral Tomáš Morávek, projekce řídili Jan Fuksa a Martin Svobodník.  více

Svou progresivnější, na současnější hudební tvorbu orientovanou řadu zahájila Filharmonie Brno úvodním koncertem abonentního cyklu Filharmonie doma II. Koncert se konal pod názvem Opuštěné ostrovy 23. listopadu 2017 v brněnském Besedním domě. Program večera tvořily skladby Toshia Hosokawy, Bernda Aloise Zimmermanna a Josepha Haydna. Sólový hoboj zazněl v podání Viléma Veverky a představení řídil německý dirigent Alexander Liebreich. Koncert byl v přímém přenosu odvysílán na Českém rozhlasu Vltava a rozhlasovou sítí Eurorádia v rámci prestižní koncertní řady Euroradio Premium Concerts.  více

Přístav, mnohonásobný vítěz Porty a dalších trampských a folkových festivalů, nová alba nechrlí. V roce 2001 debutoval nahrávkou Prašná cesta, v roce 2008 vznikl Papírový drak a až v roce 2017 třetí deska PřiHrátky. Průměrně osmileté rozestupy mezi dlouhohrajícími nahrávkami mají jednu výhodu. Kapela mezitím intenzivně hraje, pracuje na sobě a určitý pokrok by měl být s každým dalším albem znát. Teoreticky by to tak mělo být a u Přístavu to naštěstí platí. A tak podobně jako jsem v souvislosti s minulou deskou tvrdil, že je Přístav čím dál přesvědčivější, u novinky se tento pocit prohloubil.  více

Původní komorní opera Jsem kněžna bláznů měla premiéru v brněnské Redutě. Autorkami operní novinky, která mapuje soukromý i tvůrčí život první české spisovatelky Boženy Němcové, se staly skladatelka Lenka Nota a dokumentaristka Olga Sommerová. Libreto vzniklo na základě Němcové korespondence, básní Františka Halase, Vladimíra Holana a Františka Pavlíčka. Novou operu představil Ensemble Opera Diversa v Mozartově v pátek 17. listopadu.  více

Mnoho comebacků bývá spíše nostalgickým až smutným ohlednutím za tím, co už se nikdy nevrátí. Jsou tu ale výjimky potvrzující pravidlo. Gaia Mesiah se vrátila s vervou sobě vlastní a snad ještě větší energií než kdysi. Husí kůži ve středu na Flédě měli v publiku i na podiu.  více

Zajímavé preview festivalu Janáček Brno 2018 představoval pondělní koncert v brněnském divadle Reduta. Na programu večera bylo Divertimento pro klavír levou rukou a komorní orchestr Bohuslava Martinů, Capriccio pro klavír jednou rukou, flétnu/pikolu, dvě trubky, tři trombony a tenorovou tubu a Příběh vojáka (L’Historie du soldat) pro vypravěče, klarinet, fagot, kornet, trombón, housle, kontrabas a bicí od Igora Stravinského. Za klavírem se vystřídali Daniel Wiesner a Jan Jiraský. Orchestr Brno Contemporary Orchestra řídil dirigent Pavel Šnajdr. V recitovaných rolích se představila Soňa Červená jako Vypravěč, Štěpán Kaminský jako Voják a Petr Bláha jako Ďábel.  více

První koncert z abonentního cyklu Filharmonie na Stadionu, nahrazující původní cyklus Filharmonie v divadle, se uskutečnil ve čtvrtek 9. listopadu 2017 v Kulturním centru Babylon. Na programu večera byla díla Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka a Edvarda Hagerupa Griega v provedení Filharmonie Brno a pod taktovkou norského dirigenta s českými kořeny Stefana Veselky.  více

Poslední koncert 49. ročníku Mezinárodního hudebního festivalu Brno Moravský podzim dozněl sobotu 28. Října. Festival si těsně před svými padesátými narozeninami zvolil jako zastřešující téma ®evoluci a nevyhnutelný vývoj vpřed. Poutače a plakáty v Brně měsíce volaly na kolemjdoucí a lákaly na ambiciózní podívanou. Po zběžném přehlédnutí programu bylo zřejmé, že stěžejními hudebními díly letos budou především novátorské počiny první poloviny 20. století navrch okořeněné o hudební lahůdky tzv. staré hudby.  více

Brno nyní stojí po boku 180 měst z celého světa, která patří do Sítě kreativních měst UNESCO. Pouze tři desítky z těchto měst se soustředí na hudbu. Z České republiky jde vedle Prahy teprve o druhé město přijaté do této Sítě. Udělený titul oceňuje práci umělců, kulturních pracovníků, žánrovou rozmanitost i spolupráci s okolním regionem.  více

Budoár staré dámy býval brněnská a z větší části dívčí kapela. Neplatí už ani jedno. Charismatickou kapelnici a zpěvačku Martu Kovářovou (dříve Svobodovou) momentálně doprovázejí tři pánové. A i když část kapely stále žije v jihomoravské metropoli, sama Marta se provdala a vychovává dvě děti ve „vesnici v mrazivé kotlině“. Její nová role provdané ženy a hospodyňky se promítla do několika písní „o vaření“ a s životem na nehostinném venkově možná souvisí výběr básně Lubora Kasala Z ježatých hor („Mrazem to mrská a zimu pase“), jejíž zhudebnění skupina zařadila na samý úvod nového alba. Byl to dobrý tah, protože jde o píseň energickou, hitovou, s osobitým a barvitým textem („…kde jektají mývalové umývadel a syčí hadi sprch“) a s mistrně zvládnutou dynamikou, rytmem a stoptimy. Kapela, která v poslední době zdaleka nemá tolik možností zkoušet a písně společně cizelovat jako dřív, se zde ukazuje ve vrcholné formě – sehraná, dravá, ale při všem tom zdánlivém chaosu zorganizovaná – ani tón navíc tu nepadne.  více