Návrat a vzkříšení opuštěné Dido

Návrat a vzkříšení opuštěné Dido

Do Brna se stará hudba hraná postaru dostává ponejvíce v cyklech Barbara Maria Willi uvádí a Hudební lahůdky – v obou případech se ale jedná o komorní koncerty. Skladby větších rozměrů se objevují v rámci Velikonočního festivalu, ale scénicky provedená opera tu ještě nebyla ani jednou. Didone abbandonata (Opuštěná Dido) je zatím největší projekt, do nějž se pustil Jan Čižmář – jinak organizátor Hudebních lahůdek – a přinejmenším po hudební stránce určitě uspěl. Opera Domenica Sarriho se vrátila do Brna po dvou stech osmdesáti letech. V roce 1734 byla uvedena v Divadle v Taverně, které stálo na místě dnešní Reduty, takže se vrátila i na místo činu. Další tvůrčí složkou bylo sdružení Opera na cestách, které tvoří Patricie Částková (dramaturgie), Jana Janulíková (produkce) a Tomáš Pilař (režie).

Vlna obrovského zájmu o starou operu nás prakticky minula. Vrcholná díla baroka v historicky poučené interpretaci kombinované se současným režijním výkladem se postupně stala běžnou součástí repertoáru operních domů po celém světě. U nás jsme se naposledy mohli minulý rok setkat s nastudováním Myslivečkovy Olimpiade ve Stavovském divadle a s Cavalliho Calisto na zámku v Mikulově, ale pořád se jednalo spíš o výjimky než o součást mohutnějšího proudu. Za starou operou je nutno cestovat do zahraničí a blízkost Vídně je v tomto směru pro brňáky významnou, i když nepříliš využívanou možností. Theater an der Wien uvádí barokní opery několikrát do sezóny a před třemi roky se objevila Händelova Alcina i ve Vídeňské státní opeře. Další možností jsou pochopitelně záznamy na DVD, ale dívat se na divadlo v televizi je podobné jako dát si na chleba místo másla margarín. Pro představu dobré, ale úplně to neuspokojí. Trošku jsem před pár lety zazáviděl Polákům, když se ke mně dostala berlínská inscenace Purcellovy opery Dido a Aeneas ve skvělé režii a choreografii Sashi Waltz na DVD, které vyšlo jako příloha deníku Gazeta Wyborcza. Zkusil jsem si něco takového představit u našich novin a potom se raději zase probudil. Mihlo se mi to ale včera hlavou znovu, když se v Brně podílel na nastudování opery Didone abbandonata polský soubor historických nástrojů {oh!} Orkiestra Historyczna.

Brněnské publikum mělo včera v Mozartově sále Reduty první příležitost setkat se s inscenací barokní opery, i když uvedení bylo nakonec opatrně anoncováno jako „poloscénické“. Paradoxní je, že pro tuto první příležitost nebyl předložen nějaký zaručený hit jako Rinaldo nebo Xerxes, ale dobové spotřební zboží. K tomu samozřejmě vedly souvislosti s místem prvního brněnského uvedení a tuto dramaturgickou rozvahu vnímám jednoznačně pozitivně. Jsem pokaždé rád, když si nemusím klást hloupé otázky typu „proč hrají zrovna tohle“. K provedení opery vytvořili Jan Čižmář s Patricií Částkovou a Janou Spáčilovou i notovou edici – na základě dochovaného libreta brněnského provedení a partitury benátské verze zrekonstruovali operu do tvaru, v němž se tu kdysi hrála. Znovu se tím vracím k tomu, že inscenace byla položená především na poctivém hudebním základu.

Jan Čižmář nastudoval Sarriho operu detailně a dával si velmi záležet na recitativech. Výborně hrálo continuo, jehož větší část (loutnu a cembalo) jsem už slyšel na netradičním koncertu v Metro Music Baru. Do popředí se dralo především cembalo, Marcin Świątkiewicz měl svůj part rozpracovaný rozmáchlým způsobem, který zahušťoval hudební prostor a nebál se disonancí. Bylo v něm cítit opojení hudbou a rozkošnický aspekt baroka, na nějž se v dobově poučené interpretaci často zapomíná. Orkiestra Historyczna hrála energicky a jistě, zalitoval jsem, že se nepodařilo zajistit i účast trubek, které by zvuk orchestru občas vypíchly k lesklým vrcholům. Projekt Opera na cestách je ale určen k provozování představení, s nimiž se dá volně cestovat i mimo tradiční operní scény, a variabilita orchestru je pro takovou věc téměř nezbytnou podmínkou.

V hudbě se střídaly nálady a temperamenty ve výrazných kontrastech, jak to má být. Škoda, že se toho nedržela také režie. Tomáš Pilař vsadil na maximální jednoduchost a přenositelnost inscenace a jakkoliv je to snaha pochopitelná a pro cestovní představení potřebná, myslím, že v ní zašel až příliš daleko. Nejvýraznější složkou jeho scénického ztvárnění byly kostýmy a gesta. Interakce postav v recitativech ale byly poněkud monotónní a živé obrazy doprovázející árie začaly být velmi brzy předvídatelné. Stylizovaný pohyb postav využívající barokní gestiku je principiálně v pořádku, ale rozhodně by potřeboval detailněji promyslet a dopracovat. Bylo poznat, že práce se světly, kostýmy i pohybem je z jedné ruky, ale chtělo by to ještě víc času (a zřejmě i peněz).

Pěvecké výkony se hezky srovnaly – slyšel jsem malé úryvky na workshopu Evelyn Tubb, koncertní výběr z opery během vánočních svátků a zřetelně bylo slyšet, že pěvci s Janem Čižmářem na svých rolích pracovali a pilovali je k výslednému tvaru, který by stylově držel pohromadě. Andrea Široká v titulní roli zasvítila, navíc má velmi elegantní gesta, což se pěkně sešlo s režií. Výrazným protivníkem jí byl padouch příběhu Roman Hoza. Stanislava Jirků – tedy Aeneas – má mezi nimi trošku nešťastnou pozici hrdiny, který během opery vlastně nic hrdinského neudělá. Role se mezi jasně vyhraněnými charaktery poněkud ztrácí, ale zpěvem to nebylo. Pěvecké obsazení bylo především vyrovnané a dík patří i Michaele Kuštekové, která zpívala v indispozici, aby se představení nemuselo rušit.

Pro Operu na cestách byla Dido abbandonata vůbec první produkcí a doufám, že ne poslední. Příběh královny Kartága, kterou opustí Aeneas, aby z příkazu bohů založil Řím, by si zasloužil pokračování.

Domenico Sarri: Didone abbandonata, libreto Pietro Metastasio. Ve spolupráci sdružení Opera na cestách a Hudební lahůdky, Masarykovy univerzity a Národního divadla Brno. Hudební nastudování – Jan Čižmář, režie, scéna, kostýmy, light design – Tomáš Pilař, Patricie Částková, dramaturgie – Patricie Částková. Didone Elisa, královna Kartága – Andrea Široká, Aeneas, trojský hrdina – Stanislava Jirků, Iarbas, král Maurů – Roman Hoza, Selene, sestra Didony – Michaela Kušteková, Araspes, důvěrník Iarby – Martin Ptáček, Osmidas, důvěrník Didone – Václav Cikánek. Soubor barokních nástrojů  {oh!} Orkiestra Historyczna, basso continuo – Bassociation. 29. 1. 2014, divadlo Reduta, Brno. Novodobá premiéra 28. 1. 2014, původní brněnské uvedení v roce 1734.

Foto archiv Opery na cestách

Komentáře

Reagovat
  • honza

    30. leden 2014, 14:02
    "Brněnské publikum mělo včera v Mozartově sále Reduty první příležitost setkat se s inscenací barokní opery..." a co srovnání s La Dafne (rovněž víceméně poloscénicky) Tomáš Hanzlík, Vít Zouhar a dále v Brně např.: 27. 9. 2005 ve 20:00 Místodržitelský palác Vít Zouhar, Tomáš Hanzlík: Torso (opera) - Ensemble Damian a např i 13. 7. 2005 v 19:00 Moravská galerie Vít Zouhar: Coronide (opera) - Ensemble Damian
    • Aneta Bendová

      31. leden 2014, 11:53
      Myslím, že to bylo myšleno tak, jak je napsáno. Tedy inscenace "barokní opery", tzn. opery, která vznikla v průběhu baroka. Torso, Coronide i La Dafné Víta Zouhara a Tomáše Hanzlíka jsou opery současné, komponované na původní dochovaná libreta. Jedná se tedy o částečné rekonstrukce i třeba na základě určitých prvků barokní hudby, ale stále jsou to díla současná.

Dále si přečtěte

Sdružení Hudební lahůdky a Opera na cestách uvedou v Redutě novodobou scénickou premiéru barokní opery Didone abbandonata. Dílo Domenica Sarriho se hrálo v Brně před dvě stě osmdesáti lety.  více

Je obtížné najít označení, které by vystihlo dokonale propojenou a sehranou interpretaci písní v podání zpěvačky Evelyn Tubb a loutnisty Michaela Fieldse. Nejvýstižněji asi zní „vyrovnané hudební partnerství“.  více

Cyklus koncertů staré hudby Hudební lahůdky se netradičně vypravil do rockového klubu. Publikum si kromě zážitku mělo odnést i poznání, že improvizace patřila do hudby dávno před jazzem.  více




Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více

Pro čtvrtý abonentní koncert cyklu Filharmonie doma, který se odehrál 14. března v Besedním domě a nesl označení Mozartiana, zvolila Filharmonie Brno, tentokrát pod vedením česko-japonského dirigenta Chuheie Iwasakiho, čtyři skladby z 18.–20. století. Tato díla dramaturgicky spojuje buď přímo vznik v období klasicismu nebo inspirace hudebními postupy pro toto období typickými. Jako sólistka se v první polovině koncertu představila flétnistka Martina Venc Matušínskávíce

Druhou zastávkou krátkého česko-německého turné klavírního tria Neues Klaviertrio Dresden se stal 6. března v 16 hodin koncertní sál Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění. V celkem čtyřech městech (Praha, Brno, Lipsko a Drážďany) zazněl program složený ze světových premiér dvou českých a dvou německých skladatelů.  více

Steven Johnston je skotský písničkář, který v poslední době používá pseudonym Damask Rose. Stejně se jmenuje i album které v roce 2022 natočil v Brně s producenty Pavlem Šmídem a Vojtěchem Svatošem. Se stejným producentským týmem nyní pracuje na druhém albu.  více

Roky zakončené číslicí 4 jsou pro českou kulturu důležitým symbolem. Nejinak je tomu i letos, kdy si v rámci Roku české hudby 2024 připomínáme významná výročí spjatá s některými kulturními institucemi a řadou jmen známých hudebních skladatelů a umělců. Tím nejskloňovanějším je bezesporu Bedřich Smetana (1824–1884), u něhož si připomínáme hned dvě jubilea – dvě stě let od narození a sto čtyřicet let od úmrtí. K oslavám se samozřejmě připojila i Filharmonie Brno, která připravila pro diváky dva koncerty s názvem Smetana 200 konané 29. února a 1. března v Janáčkově divadle. Recenze se pojí s prvním z nich. Orchestr vystoupil pod taktovkou švýcarského dirigenta Michaela Tabachnika a mimo jiné doprovodil mladého tuzemského klavíristu Marka Kozáka. Program se však nevztahoval pouze ke tvorbě Bedřicha Smetany, naopak dal vyniknout kontextu autorovy doby skrze díla Ferenze Lizsta a Richarda Wagnera.  více

Čtyřicetidenní postní doba, v níž se právě nacházíme, značí pro většinu z nás přípravu slavení Velikonoc. Tento čas představuje příležitost k vlastnímu zamyšlení a ztišení v podobě modliteb. Sbor Ensemble Versus se mimo jiné věnuje duchovní a liturgické hudbě, pro letošní postní období si připravil ojedinělý komponovaný večer, jenž se uskutečnil ve středu 28. února v kostele sv. Augustina. Propracovanost a výjimečnost koncertu se propisovala nejen do pěveckých čísel, ale také do improvizací olomouckého varhaníka Karla Martínka a režie Kateřiny Křivánkovévíce

Koncerty Brno Contemporary Orchestra (BCO) lze jen stěží označit za tradiční. Jsou ale vystoupení, která se i tomuto vymykají a hranici ještě posouvají. Takovým byl úterní koncert pojmenovaný Ministerstvo pravdy: vyprávění o hudbě, která neumí budovat lepší zítřky. BCO pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra provedlo v budově bývalého OV KSČ tři kompozice na první pohled odlišné přesto propojené. Před začátkem programu posluchači vyslechli hlavní rozhlasové zpravodajství z 26. února 1974. U pamětníků tento krok mohl vyvolat lehce nahořklou nostalgii, pro mladší šlo o krásnou ukázku vysílání v období těžké normalizace.  více

Přihodilo se vám někdy, že jste byli přítomni události a už v jejím průběhu jste si uvědomili, že se stáváte součástí historického okamžiku? Tento povznášející pocit jsem už znala, a proto mám radost, že jsem ho mohla prožít znovu na koncertě s názvem Na pomezí žánrů, který se konal 23. února v HaDivadle. U příležitosti 102. výročí narození rozhlasového barda Jaromíra Nečase a jako úvodní koncert oslav 100 let vysílání ho uspořádal Český rozhlas Brno v čele s folklorním dramaturgem Jaroslavem Kneislem.  více

Když se zmíní cembalo, většina lidí si představí hudbu starou, zejména barokní. Ač se zdálo, že cembalu po vynálezu kladívkového klavíru odzvonilo, mnozí autoři hudby 20. století pochopili, že se jedná o nástroj, který má sice jiné zvukové vlastnosti než piano, je však stále nástrojem plnohodnotným. Pravdivost této teze se ve čtvrtek 22. února v Besedním domě pokusila dokázat Filharmonie Brno pod vedením německého dirigenta Alexandera Liebreicha. Spolu s věhlasným cembalistou Mahanem Esfahanim provedla tři skladby 20. století, které cembalo postavily do tří různých rolí.  více

Diversní jaro v roce 2024 započalo prvním orchestrálním koncertem Ensemble Opera Diversa pod taktovkou dirigenta Patrika Červáka konaným v Domě pánů z Kunštátu v úterý 20. února. Dramaturgický koncept inspirovaný mýtickými náměty z oblasti antiky, ale také fantazijního světa spisovatele a filologa Johna Ronalda Reuela Tolkiena, netradičně podpořil i improvizovaný videoart tvůrce Tomáše Hrůzy. Sólově za doprovodu orchestru vystoupil kytarista Vít Dvořáčekvíce

Také Filharmonie Brno v čele se šéfdirigentem Dennisem Russellem Daviesem se letos přidává k oslavám Roku české hudby. V Janáčkově divadle se včera uskutečnil koncert věnovaný vokálně-instrumentálním dílům dvou exilových skladatelů rozdílných epoch – Antonína Rejchy (1770–1836) a Jana Nováka (1921–1984). V rámci večera se představili Český filharmonický sbor Brno pod vedením sbormistra Petra FialyMartina Janková (soprán), Pavla Vykopalová (mezzosoprán), Aleš Briscein (tenor) a Jiří Brückler (bas).  více

Pondělním koncertem Africa calls Europe byl v sále Konventu Milosrdných bratří zahájen XXI. ročník cyklu Barbara Maria Willi uvádí... Jak název večera napovídá, divákům bylo předvedeno propojení evropských a (nejen) afrických vlivů. O tento zajímavý dramaturgický počin se postaralo londýnské flétnové kvarteto i Flautisti ve složení Jitka KonečnáDoris KitzmantelIlona Veselovská a Monika Wimberger Devátá, ke kterému se v několika skladbách připojil perkusionista Jakub Kupčík. V první polovině večera nejdříve zazněla díla z renesanční a barokní epochy, ve druhé pak kompozice soudobých autorů.  více

Roky končící číslicí čtyři mají pro českou hudbu zásadní význam – kromě předních představitelů klasické hudby, ze kterých lze jmenovat Leoše Janáčka, Josefa Suka či Antonína Dvořáka, slaví svá jubilea také zásadní autoři české nonartificiální hudby jako například Jiří Šlitr či Karel Kryl. Tím nejzásadnějším výročím, které však letošek připadá, je bezesporu 200 let od narození zakladatele moderní české hudby Bedřicha Smetany. Národní divadlo Brno se tedy oslavy spojené s Rokem české hudby rozhodlo v projektu Smetana200 zahájit uvedením nové inscenace Smetanova Dalibora v koprodukci s Welsh National Opera. Představení režíroval David Pountney, jehož práce může být brněnským milovníkům opery známa například z inscenace Z mrtvého domu, která se uskutečnila v rámci festivalu Janáček Brno 2018. O hudební nastudování Dalibora se postaral Tomáš Hanus, který provedení při premiérovém uvedení v pátek 2. února rovněž řídil. Scénu navrhl Robert Innes Hopkins, kostýmy připravila Marie-Jeanne Lecca a světelného designu se ujal Fabrice Kebour. Postavy Smetanovy opery ztvárnili Tomasz Konieczny (Vladislav, král český), Peter Berger (Dalibor z Kozojed), Csilla Boross (Milada), Daniel Kfelíř (velitel stráže Budivoj), David Szendiuch (žalářník Beneš), Ondřej Koplík (Vítek), Jana Šrejma Kačírková (Jitka) a Petr Karas (soudce).  více

Podívat se na jednu z brněnských ikon nezvyklou optikou se snaží nová hudební inscenace Cabaret Janáček. Hudebního génia a inovátora v žánrově neobvyklém projektu propojili arthub Tamuza a Cabaret des Pechés, na jehož komorním jevišti se před diváky u stolků odehrál hodinový průřez Janáčkovým životem s nejznámějšími úryvky z jeho děl. A to vše za se děje za asistence mima, tří pěvců (lyrický a dramatický soprán s barytonem) s pianistkou a vše je navrch hned natřikrát alternováno.  více

Jako romantický muzikál podle bestselleru Johanny Spyri inzeruje Městské divadlo Brno svoji poslední novinku Heidi. Česká premiéra známého „příběhu děvčátka z hor“ ale dopadla všelijak. Nová hudební inscenace je totiž už ve svém originálním muzikálovém zpracování barvotiskovým kýčem, z jehož přeslazené schematičnosti málem až rozbolí zuby. Lineární režie Stanislava Moši tyto sladkobolné valéry v hudebním díle dvou německojazyčných autorů, skladatele a textaře Michaela Schanzeho a scenáristy Hanse Dietera Schreeba, při jeho prvním tuzemském uvedení ještě podtrhla.  více

Nejčtenější

Kritika

Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více