Návrat a vzkříšení opuštěné Dido

Návrat a vzkříšení opuštěné Dido

Do Brna se stará hudba hraná postaru dostává ponejvíce v cyklech Barbara Maria Willi uvádí a Hudební lahůdky – v obou případech se ale jedná o komorní koncerty. Skladby větších rozměrů se objevují v rámci Velikonočního festivalu, ale scénicky provedená opera tu ještě nebyla ani jednou. Didone abbandonata (Opuštěná Dido) je zatím největší projekt, do nějž se pustil Jan Čižmář – jinak organizátor Hudebních lahůdek – a přinejmenším po hudební stránce určitě uspěl. Opera Domenica Sarriho se vrátila do Brna po dvou stech osmdesáti letech. V roce 1734 byla uvedena v Divadle v Taverně, které stálo na místě dnešní Reduty, takže se vrátila i na místo činu. Další tvůrčí složkou bylo sdružení Opera na cestách, které tvoří Patricie Částková (dramaturgie), Jana Janulíková (produkce) a Tomáš Pilař (režie).

Vlna obrovského zájmu o starou operu nás prakticky minula. Vrcholná díla baroka v historicky poučené interpretaci kombinované se současným režijním výkladem se postupně stala běžnou součástí repertoáru operních domů po celém světě. U nás jsme se naposledy mohli minulý rok setkat s nastudováním Myslivečkovy Olimpiade ve Stavovském divadle a s Cavalliho Calisto na zámku v Mikulově, ale pořád se jednalo spíš o výjimky než o součást mohutnějšího proudu. Za starou operou je nutno cestovat do zahraničí a blízkost Vídně je v tomto směru pro brňáky významnou, i když nepříliš využívanou možností. Theater an der Wien uvádí barokní opery několikrát do sezóny a před třemi roky se objevila Händelova Alcina i ve Vídeňské státní opeře. Další možností jsou pochopitelně záznamy na DVD, ale dívat se na divadlo v televizi je podobné jako dát si na chleba místo másla margarín. Pro představu dobré, ale úplně to neuspokojí. Trošku jsem před pár lety zazáviděl Polákům, když se ke mně dostala berlínská inscenace Purcellovy opery Dido a Aeneas ve skvělé režii a choreografii Sashi Waltz na DVD, které vyšlo jako příloha deníku Gazeta Wyborcza. Zkusil jsem si něco takového představit u našich novin a potom se raději zase probudil. Mihlo se mi to ale včera hlavou znovu, když se v Brně podílel na nastudování opery Didone abbandonata polský soubor historických nástrojů {oh!} Orkiestra Historyczna.

Brněnské publikum mělo včera v Mozartově sále Reduty první příležitost setkat se s inscenací barokní opery, i když uvedení bylo nakonec opatrně anoncováno jako „poloscénické“. Paradoxní je, že pro tuto první příležitost nebyl předložen nějaký zaručený hit jako Rinaldo nebo Xerxes, ale dobové spotřební zboží. K tomu samozřejmě vedly souvislosti s místem prvního brněnského uvedení a tuto dramaturgickou rozvahu vnímám jednoznačně pozitivně. Jsem pokaždé rád, když si nemusím klást hloupé otázky typu „proč hrají zrovna tohle“. K provedení opery vytvořili Jan Čižmář s Patricií Částkovou a Janou Spáčilovou i notovou edici – na základě dochovaného libreta brněnského provedení a partitury benátské verze zrekonstruovali operu do tvaru, v němž se tu kdysi hrála. Znovu se tím vracím k tomu, že inscenace byla položená především na poctivém hudebním základu.

Jan Čižmář nastudoval Sarriho operu detailně a dával si velmi záležet na recitativech. Výborně hrálo continuo, jehož větší část (loutnu a cembalo) jsem už slyšel na netradičním koncertu v Metro Music Baru. Do popředí se dralo především cembalo, Marcin Świątkiewicz měl svůj part rozpracovaný rozmáchlým způsobem, který zahušťoval hudební prostor a nebál se disonancí. Bylo v něm cítit opojení hudbou a rozkošnický aspekt baroka, na nějž se v dobově poučené interpretaci často zapomíná. Orkiestra Historyczna hrála energicky a jistě, zalitoval jsem, že se nepodařilo zajistit i účast trubek, které by zvuk orchestru občas vypíchly k lesklým vrcholům. Projekt Opera na cestách je ale určen k provozování představení, s nimiž se dá volně cestovat i mimo tradiční operní scény, a variabilita orchestru je pro takovou věc téměř nezbytnou podmínkou.

V hudbě se střídaly nálady a temperamenty ve výrazných kontrastech, jak to má být. Škoda, že se toho nedržela také režie. Tomáš Pilař vsadil na maximální jednoduchost a přenositelnost inscenace a jakkoliv je to snaha pochopitelná a pro cestovní představení potřebná, myslím, že v ní zašel až příliš daleko. Nejvýraznější složkou jeho scénického ztvárnění byly kostýmy a gesta. Interakce postav v recitativech ale byly poněkud monotónní a živé obrazy doprovázející árie začaly být velmi brzy předvídatelné. Stylizovaný pohyb postav využívající barokní gestiku je principiálně v pořádku, ale rozhodně by potřeboval detailněji promyslet a dopracovat. Bylo poznat, že práce se světly, kostýmy i pohybem je z jedné ruky, ale chtělo by to ještě víc času (a zřejmě i peněz).

Pěvecké výkony se hezky srovnaly – slyšel jsem malé úryvky na workshopu Evelyn Tubb, koncertní výběr z opery během vánočních svátků a zřetelně bylo slyšet, že pěvci s Janem Čižmářem na svých rolích pracovali a pilovali je k výslednému tvaru, který by stylově držel pohromadě. Andrea Široká v titulní roli zasvítila, navíc má velmi elegantní gesta, což se pěkně sešlo s režií. Výrazným protivníkem jí byl padouch příběhu Roman Hoza. Stanislava Jirků – tedy Aeneas – má mezi nimi trošku nešťastnou pozici hrdiny, který během opery vlastně nic hrdinského neudělá. Role se mezi jasně vyhraněnými charaktery poněkud ztrácí, ale zpěvem to nebylo. Pěvecké obsazení bylo především vyrovnané a dík patří i Michaele Kuštekové, která zpívala v indispozici, aby se představení nemuselo rušit.

Pro Operu na cestách byla Dido abbandonata vůbec první produkcí a doufám, že ne poslední. Příběh královny Kartága, kterou opustí Aeneas, aby z příkazu bohů založil Řím, by si zasloužil pokračování.

Domenico Sarri: Didone abbandonata, libreto Pietro Metastasio. Ve spolupráci sdružení Opera na cestách a Hudební lahůdky, Masarykovy univerzity a Národního divadla Brno. Hudební nastudování – Jan Čižmář, režie, scéna, kostýmy, light design – Tomáš Pilař, Patricie Částková, dramaturgie – Patricie Částková. Didone Elisa, královna Kartága – Andrea Široká, Aeneas, trojský hrdina – Stanislava Jirků, Iarbas, král Maurů – Roman Hoza, Selene, sestra Didony – Michaela Kušteková, Araspes, důvěrník Iarby – Martin Ptáček, Osmidas, důvěrník Didone – Václav Cikánek. Soubor barokních nástrojů  {oh!} Orkiestra Historyczna, basso continuo – Bassociation. 29. 1. 2014, divadlo Reduta, Brno. Novodobá premiéra 28. 1. 2014, původní brněnské uvedení v roce 1734.

Foto archiv Opery na cestách

Komentáře

Reagovat
  • honza

    30. leden 2014, 14:02
    "Brněnské publikum mělo včera v Mozartově sále Reduty první příležitost setkat se s inscenací barokní opery..." a co srovnání s La Dafne (rovněž víceméně poloscénicky) Tomáš Hanzlík, Vít Zouhar a dále v Brně např.: 27. 9. 2005 ve 20:00 Místodržitelský palác Vít Zouhar, Tomáš Hanzlík: Torso (opera) - Ensemble Damian a např i 13. 7. 2005 v 19:00 Moravská galerie Vít Zouhar: Coronide (opera) - Ensemble Damian
    • Aneta Bendová

      31. leden 2014, 11:53
      Myslím, že to bylo myšleno tak, jak je napsáno. Tedy inscenace "barokní opery", tzn. opery, která vznikla v průběhu baroka. Torso, Coronide i La Dafné Víta Zouhara a Tomáše Hanzlíka jsou opery současné, komponované na původní dochovaná libreta. Jedná se tedy o částečné rekonstrukce i třeba na základě určitých prvků barokní hudby, ale stále jsou to díla současná.

Dále si přečtěte

Sdružení Hudební lahůdky a Opera na cestách uvedou v Redutě novodobou scénickou premiéru barokní opery Didone abbandonata. Dílo Domenica Sarriho se hrálo v Brně před dvě stě osmdesáti lety.  více

Je obtížné najít označení, které by vystihlo dokonale propojenou a sehranou interpretaci písní v podání zpěvačky Evelyn Tubb a loutnisty Michaela Fieldse. Nejvýstižněji asi zní „vyrovnané hudební partnerství“.  více

Cyklus koncertů staré hudby Hudební lahůdky se netradičně vypravil do rockového klubu. Publikum si kromě zážitku mělo odnést i poznání, že improvizace patřila do hudby dávno před jazzem.  více




Jedno starší – pravda, ne úplně typické – album skupiny Květy začínalo slovy: „Nejtišší kapela na světě tak, aby nerušila sousedy.“ To nejnovější, nazvané trochu záhadně Květy Květy, začíná textem: „Řítíme se do tmy tou největší rychlostí.“ Dá se něco vyvozovat z toho, že kapela kolem Martina E. Kyšperského v nejpomalejším roce, v době lockdownu, přišla s nejrychlejším a možná s nejenergičtějším albem za svou kariéru? Nebo je důležitější, že přes veškerý tlak, který z Květů Květů coby kolektivní práce vyvěrá, jde vlastně o velmi samotářskou a intimní desku?  více

Sedmý rok své oficiální existence završil brněnský bigband Cotatcha Orchestra dlouho připravovaným debutovým albem autorských skladeb tří komponistů – většinou z pera pianisty Martina Konvičky, s mírným přispěním Jiřího Levíčka a bandleadera Jiřího Kotači. Název Bigbandová elektronika/Bigband Electronics naznačuje, že skladby překračují čistě jazzový rámec směrem k různým nadžánrovým fúzím, ale pevné mantinely tím rozhodně nevymezuje.  více

Tomáš Kytnar, šéf brněnského klubu Stará Pekárna a kapelník skupiny Tady To Máš, léta zhudebňoval slovenské texty. Několik svých alb postavil na poezii současných slovenských básníků Judity Kaššovicové a Erika Ondrejičky. Na otázku, jestli se českým textům vyhýbá záměrně, v rozhovoru pro Brno – Město hudby v roce 2013 odpověděl: „Opravdu trochu přemýšlím o češtině, ale nějak systematicky hledat nebo si dávat inzerát rozhodně nebudu. Jako slovenští básníci vlastně přišli ke mně, musí cestou náhody přijít i ti čeští, nebo ne?“ Uplynulo sedm let. Kytnar od té doby se svou skupinou vydal „slovenská“ alba Srdiečka tiché a Krajina diamantov a… letos přichází změna. Novinka Ryba Květovoň propojila Kytnarův typický skladatelský rukopis s českou poezií Bogdana Trojaka.  více

Poetický název Květy nevadnoucí za sebou skrývá prozatím poslední vydavatelský počin Jiřího Plocka. Kompilační CD oslavuje čtvrtstoletí od vzniku moravské folklorní řady v jeho vydavatelství GNOSIS BRNO. Jde o čtrnáct alb, která vznikala mezi lety 1995 až 2005.  A nejsou to alba ledajaká. Nadšení a cit Jiřího Plocka pro píseň je nesporný, z nahrávek však dýchá mnohem víc. Jde například o zápal samotných zpěváků, který Jiří Plocek během natáčení rozdmýchával, nechal je hrát a zpívat podle jejich vůle a nálady. Musím zdůraznit také samotný výběr interpretů. Jména jsou to dnes již opravdu ikonická – František Okénka, Zdeněk Kašpar, Karel Rajmic, Vlasta Grycová, Jiřina Miklošková a mnozí další. Někteří z nich už bohužel opustili tento svět. Jiní, které na albu slyšíme jako nadané děti, sami už vychovávají další generace zpěváků, například Tomáš Beníček. Záměrně zmiňuji zpěváky, samotné album je i po hudební stránce kvalitní. Všechny písně jsou však přednášeny výjimečnými interprety. I to jim v duchu živé lidové tradice dodává jedinečnost.  více

Dva roky po monotematickém albu Bleděmodré město, za které získala nominaci na žánrového Anděla, vydala brněnská skupina Nevermore & Kosmonaut novinku se záhadným názvem XCR-9. Více prozrazuje podtitul Písně do rakety. Zatímco na minulém albu jsme se s Michalem Šimíčkem a jeho kapelou procházeli ulicemi města Brna, tentokrát nás písničkář, který léta používá přezdívku Kosmonaut, bere na fiktivní cestu do vesmíru.  více

O albu Folk Swings brněnského B-Side Bandu se na sociálních sítích živě diskutuje. Může si big band dovolit hrát „posvátné“ písně českého folku? A co když s ním tyto skladby zpívají přímo jejich autoři jako Jaromír Nohavica, Vlasta Redl nebo Slávek Janoušek? Jenže zatímco oni snad mohli do úprav mluvit, Karel Kryl, Zuzana Navarová nebo Wabi Ryvola úpravy svých písní už okomentovat nemohli… O tom, jak album vznikalo, proč zní Ryvolova Tereza jako kubánský tanec, proč Radek Pastrňák na albu zpívá neznámou píseň a nikoli Františka a proč je Podvod Honzy Nedvěda instrumentální, jsme hovořili s členy orchestru Petrem Kovaříkem a Pavlem Zlámalem. Právě oni totiž pro toto album vytvořili nové aranžmá známých i méně známých folkových písní.  více

Tiché lodi není kapela, ale projekt v Brně žijícího kytaristy a písničkáře Reného Müllera. Zatímco své předchozí album Časy vody (2015) nahrál ještě ve dvojici s Romanem Cipískem Cermanem, svým někdejším spoluhráčem z kapely Hynkovy zámky, na novince se Müller prezentuje úplně sám – jako autor hudby i textů, kytarista i zpěvák nebo – v jeho případě přesněji – vypravěč.  více

Brněnský písničkář s nejkratším vlastním jménem stál donedávna v čele bluesové kapely The Weathermakers. Vedl také efemerní trampské uskupení The Honzíci. To hlavní, čím přitahuje pozornost – vedle kytar a dalších nástrojů, které vyrábí pod značkou Red Bird – je však jeho sólová autorská tvorba. Po vyzrálém debutu Město (2018) se nyní přihlásil s novinkou Potom. V textech jde opět až na dřeň, své osobní problémy dokázal přetavit do nadčasových příběhů a mimořádných básnických obratů. A i když ve většině skladeb opustil bluesovou formu, svou esencí je nahrávka, na které se jako producent opět podílel Martin Kyšperský, bluesová až až.  více

Před nedávnem se v knihkupectvích objevila útlá kniha, na jejímž černobílém přebalu je fotografie hudebníka, redaktora, vydavatele a také jejího autora Jiřího Plocka. Poetický ale hlavně výstižný název Zápisky potulného lidopisce odkazuje nejen na jeho dráhu folklorního redaktora a muzikanta, ale přeneseně také poukazuje na jeho náturu.  více

Ten, koho na předchozím albu brněnské skupiny Budoár Staré dámy (Sůl, 2017) zaujala úvodní výrazná píseň se surrealistickým textem Z ježatých hor, může zajásat. Před třemi lety teprve počínající spolupráce se současným básníkem Luborem Kasalem nyní vyústila v celé album jeho zhudebněných textů. Písně na novince Kostřičky však spojuje ještě jeden charakteristický rukopis: produkce a aranžérský vklad multiinstrumentalisty Tomáše Vtípila.  více

Závěrečný koncert festivalu Janáček Brno 2020 sliboval velkolepé finále. Janáčkovo divadlo mělo hostit Bamberské symfoniky s jejich šéfdirigentem a brněnským rodákem Jakubem Hrůšou. Když se protivirová opatření rozjela naplno, zdálo se, že večer s díly Leoše Janáčka a Richarda Strausse bude muset být zrušen a konec festivalu vyšumí do ztracena. Bamberští symfonikové se však koncertu vzdát nechtěli, a tak společně s organizátory festivalu připravili živý stream nezměněného programu přímo z koncertní síně v Bamberku. V české premiéře zazněla Velká suita z opery Příhody lišky Bystroušky v dirigentově úpravě, druhou polovinou programu se stala Alpská symfonie Richarda Strausse.  více

Mezinárodní festival Janáček Brno 2020 včerejší maďarské představení opery Salome od Richarda Strausse promptně nahradil. Národní divadlo Brno namísto zrušeného hostování nabídlo koncertní program pod prostým názvem Orchestr Janáčkovy opery. Posluchači tak po dlouhé době mohli spatřit hráče, kteří za normálních okolností zůstávají skryti v orchestřišti. Kromě orchestru, který řídil dirigent Robert Kružík, vystoupili také houslista Josef Špaček a klavírista Miroslav Sekera. Program sestával příznačně pouze z děl Leoše Janáčka, a poněvadž původně plánovaná představení se již ve stále se zpřísňujícím karanténním prostředí nepodaří inscenovat, představoval večer na půdě Janáčkova divadla rozloučení s festivalem jako takovým. Posledním živým koncertem festivalu Janáček Brno 2020 je ještě dnešní vystoupení Filharmonie Brno v bazilice Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně.  více

Nedělní odpoledne se neslo ve znamení dalšího z koncertů festivalu Janáček Brno 2020. Prostor v Mozartově sále Reduty dostala hudba komorní v podání souboru Josef Suk Piano Quartet. Tento (rokem založení i věkovým složením) mladý ansámbl si pro návštěvu Brna přichystal skutečně krásný a rozmanitý program. S odpovídajícím nasazením jej také divákům představil.  více

Festival Janáček Brno 2020 patří mezi kulturní podniky, která současné i nastupující restrikce zasáhly nejvíce. Prestižní operní festival zažívá krušné časy. Než omezení zítra propuknou naplno, organizátorům se o víkendu ještě dvakrát podařilo uvést jednu z nejslavnějších oper Leoše Janáčka Její pastorkyňu. Festival původně plánovanou reprízu předsunul z pondělka na dnešek, aby se vyhnul vládním zákazům. Návštěvníci Janáčkova divadla si tak mohli užít operu, která stála u zrodu autorova celosvětového úspěchu, tentokrát v režii ředitele Národního divadla Brno Martina Glasera. Scénu navrhl Pavel Borák a kostýmy připravila Markéta Sládečková. V roli marnotratného a nestálého Števy vystoupil Richard Samek, jeho prchlivého nevlastního bratra a protivníka v lásce Lacu ztvárnil Peter Berger. Nešťastnou Jenůfu hrála a zpívala Pavla Vykopalová a její nevlastní matku, přísnou Kostelničku Karita Mattila. Představení řídil a nastudoval Marko Ivanović.  více

Hrubá hudba se ve svém krátkém, ani ne ročním životě stala fenoménem. Projekt Jiřího Hradila s jeho kapelou Lesní zvěř a Horňáckou muzikou Petra Mičky opěvují kritici, nutí však k přemýšlení i milovníky folkloru, obohacuje klubovou scénu a vyprodává sály. Nejinak se tomu stalo také předposlední zářijový večer v brněnském Kabinetu múz. A to i přes přísná hygienická opatření: povinnost sedět na židlích a dalších omezeních. Jednalo se již o druhý vyprodaný koncert této fúze ve stejném klubu. První se uskutečnil v únoru a byl zároveň křtem alba. Koncerty byly však velmi odlišné a je na nich dokonale vidět, jak se kvůli známým důvodům změnila situace.  více

Nejčtenější

Kritika

Závěrečný koncert festivalu Janáček Brno 2020 sliboval velkolepé finále. Janáčkovo divadlo mělo hostit Bamberské symfoniky s jejich šéfdirigentem a brněnským rodákem Jakubem Hrůšou. Když se protivirová opatření rozjela naplno, zdálo se, že večer s díly Leoše Janáčka a Richarda Strausse bude muset být zrušen a konec festivalu vyšumí do ztracena. Bamberští symfonikové se však koncertu vzdát nechtěli, a tak společně s organizátory festivalu připravili živý stream nezměněného programu přímo z koncertní síně v Bamberku. V české premiéře zazněla Velká suita z opery Příhody lišky Bystroušky v dirigentově úpravě, druhou polovinou programu se stala Alpská symfonie Richarda Strausse.  více