Národní divadlo Brno si jako poslední premiéru sezóny zvolilo operu Richarda Strausse Salome. V režii Davida Radoka a v hudebním nastudování dirigenta Marka Ivanoviće byla poprvé uvedena v sobotu 17. června. Tato recenze se ohlíží za její první reprízou, která se uskutečnila ve středu 21. června.
Původ námětu nutno hledat v novozákonním příběhu o dívce Salome, dceři Herodiady, která i pod vlivem své matky dosáhla popravy Jana Křtitele (Jochanaan). Čin byl odměnou za taneční vystoupení pro tetrarchu Heroda, jenž byl do Salome zamilovaný. Libreto Straussovy opery však vychází ze stejnojmenné divadelní hry Oscara Wilda z roku 1891, která toto biblické téma velmi volně zpracovává. Obsahem, ale způsobem zpracování je libreto unikátní a nadčasové. Premiéra opery v roce 1905 se však nesetkala s vřelým přijetím, naopak byla pro publikum šokující. Ostatně i během následujících let se dílo dočkalo nepochopení, odmítání, a dokonce i zákazu jeho provozování. Ona zvrácenost Salome, chlípnost Heroda, podlost Herodiady a celková dekadence vyvěrající z Wildovy hry (následně libreta) jsou naprosto amorální, nelidské vlastnosti, které přirozeně nenechají diváka klidným.
Ve 21. století samozřejmě mnohé může napadnout otázka, zda i pro soudobé publikum je Salome stále tolik skandální a zda při shlédnutí opery se dostaví kýžený efekt jako kdysi. Dnes už jsou diváci uvyklí v podstatě všemu a nic pro ně není překážkou. Ale i přesto se podařilo režisérovi Davidu Radokovi společně s inscenačním týmem vytvořit realistickou, drsnou, krví prolitou operu, která sice místy byla až příliš statická, ale o to více expresivní. Scéna vytvořená Draganem Stojčevskim je opřena o dominantní prvek, kterým je palác, či spíše rezidence, vykazující jisté znaky luxusu. Klíčový prvek okna poukazoval na vedlejší děj, jenž se za ním odehrával a postupně od hostiny, slavnosti a tance přecházel do orgií. Před palácem byla vytvořena studna, do které vedl výrazně červený řetěz, na němž byl připevněn Jochanaan. Scéna se během opery nijak zvlášť neproměnila, pouze v druhé půli důležitou roli sehrál stůl, kde se hodovalo, tančilo a jedlo. Mistrovským počinem, který taktéž spadá pod agendu scénografa je na míru vytvořená hlava Jochanaana. Tvořena byla jako odlitek obličeje zpěváka Birgera Raddeho (j. h.) a její naturalistická opravdovost ji tvoří naprosto ojedinělou a věrohodnou. Zasazení děje do moderní doby naznačovaly kostýmy vypracované Zuzanou Ježkovou, které u některých postav nesly prvky orientu. V případě Heroda byla postava rozlišena také korunou a vladařským rouchem, na první pohled vypadajícím trochu lacině.
Dirigentovi Marku Ivanovićovi se s orchestrem divadla podařilo dokreslit pochmurnou, leč romantickou atmosféru opery a hudebně podpořit náročné pěvecké party. Frázování a práci s charakteristickými hudebními motivy Ivanović pečlivě dotahoval a vykresloval. Místy však nešlo přeslechnout některá intonační zaváhání v dechové sekci. Vzhledem k náročnosti instrumentálních partů se jednalo o zanedbatelná místa, z nichž kupříkladu velice kladně vystupovala sóla fagotu, hoboje a houslí.
Náročný a velký úkol před sebou měli především zpěváci: Birger Radde v roli Jochanaana zaujal zvučným, nosným hlasem mající sytou barvu. Jevištním pohybem i vizáží mnohem více připomínal zombie než otroka, což však není myšleno jako výtka. Radde herecky dokázal vystihnout Jochanaanovu posedlost Bohem a prorokováním gesty, která mnohdy vypadala jako žehnání k ostatním postavám, k nimž promlouval. Slovenská zpěvačka Linda Ballová (j. h.) v roli Salome naprosto věrohodně nastínila psychologii postavy, která v mnoha ohledech působí rozporuplně. Zamilovaná, posedlá, místy naivní, zoufalá, intrikánka – tak bychom mohli Salome v podání Ballové pojmenovat. Samozřejmě očekávaným momentem v opeře byl tzv. tanec sedmi závojů tedy ikonická scéna díla, při které představitelka hlavní postavy ukazuje také své pohybové nadání. Uchopení tance je různorodé, v některých inscenacích se zpěvačky svlékají, jinde je pohyb založen primárně na tanci. V Radokově inscenaci divák dostane od každého trochu. Salome si chvíli s muži pohrávala. Tu a tam jsme si mohli všimnout náznaků tance v podobě zavlnění boků, kroků tanga nebo valčíku. Erotický tanec pro tetrarchu Salome zakončila na jídelním stole, kde svlékla kalhotky a nabídla Herodovi okusit z jejího klína. Divák viděl jen nejnutnější, o vše ostatní už se musela postarat fantazie. Role krále Heroda se ujal Jaroslav Březina (j. h.), který svým suverénním pěveckým i hereckým výkonem dokonale vykreslil vladařovu chlípnost. Poutavá byla především Březinova práce s polohami a barvou hlasu v pasážích, kdy se snažil obměkčit a přemluvit Salome. Eva Urbanová (j. h.) jako Herodias taktéž předvedla vyvážený výkon plný zanícení a zloby, kterou královna k Jochanaanovi cítila. Výrazné a přesvědčivé byly také výkony vedlejších postav, a to Víta Noska jako Narrabotha a Jany Hrochové jako pážete Herodias.
Expresivitu a realistické pojetí opery doplnily jisté režijní záměry k šokování. Černý humor mísící se s cyničností se nenápadně skrýval v mnoha scénách. Vyzdvihnout lze hádku Židů, kteří se přou, zda je Jochanaan opravdu prorokem. Při ní jeden z vojáků utírá hadrem kaluž krve vzniklé Narrabothovou sebevraždou. Nebo moment zvracejícího Heroda při pohledu na Salome s utnutou hlavou a v neposlední řadě scéna se spokojeně večeřející Herodias, kdy se její dcera doslova mazlí s hlavou proroka. Všechny tyto dekadentní momenty souzněly s kontextem díla a vyvrcholily do závěrečného monologu Salome, dlouhého krvavého polibku Jochanaanovy hlavy a Herodova rozkazu hrdinku zabít. Biblický příběh plný drsnosti, rychlý spád děje, obdivuhodné výkony a nápaditá režie. To vše na diváky čeká v brněnské verzi opery Salome.
Program:
Richard Strauss – Salome
Středa 21. června 2023, Národní divadlo Brno
Zatím nebyl přidán žádný komentář..