Nejen líbezné povyražení Lobkowicz tria

31. leden 2018, 12:30
Nejen líbezné povyražení Lobkowicz tria

Čtvrtý koncert komorního cyklu Spolku přátel hudby nabídl posluchačům průřez repertoárem skladatelů První vídeňské školy. V programu večera však díla pojilo nejen stylové zařazení ale také obsazení skladeb. Koncert byl totiž věnován výhradně klavírním triům Josepha Haydna, Wolfganga Amadea Mozarta a Ludwiga van Beethovena. V brněnském Besedním domě díla předneslo hudební těleso Lobkowicz trio, které tvoří houslista Jan Mráček, violoncellista Ivan Vokáč a klavírista Lukáš Klánský.

Hudebníci zahájili koncert nejstarším z autorů vídeňské trojice – Josephem Haydnem a jeho Klavírním triem č. 44 E dur. Navzdory mnoha barvitým tvrzením uváděným v programu se jedná o dílo stojící na samém počátku vývoje této dodnes živé formy. A přestože programový text přiznává, že skladatel Joseph Haydn ve svých klavírních triích ještě dosyta nevyužívá možností triové souhry, dodává záhy, že v uváděné skladbě se skladatel nikterak technicky nebo výrazově neomezoval. Do virtuózního díla má však Haydnovo klavírní trio daleko. S postupujícími staletími se nároky na komorní hráče zvyšovaly – v současnosti tak dosahují party trií, kvartetů a kvintetů často extrémní sofistikovanosti. Komorní hudba se z pozice artiklu pro potěšení posunula do roviny nejzazšího vyjádření hudební intimity. Joseph Haydn však stojí teprve na samém počátku této cesty.

Klavírní trio č. 44 E dur nepředstavuje z hlediska hudební interpretace dílo zvláště náročné. Většina hudebních frází se vyznačuje klenutou, pomaleji plynoucí melodií a zpěvností. Výraznější běhy nebo figurace se ve skladbě téměř neobjevují a stěžejní místo v hudební faktuře zaujímá bez pochyby klavír. V takové situaci je právě na hudebnících, aby dodali tónům jedinečnost a potřebný výraz. V případě Haydnovy skladby jako by se Lobkowicz trio teprve rozehřívalo – hudebníci nakládali s dynamikou úsporně a sebemenší dramatický náboj byl jakoby uspaný. Ani ve třetí větě, ve které by prostor pro větší dravost určitě byl, si hráči nedovolili narušit jakousi snivou eleganci díla. Druhá věta s kráčivým motivem a křehkými figuracemi nad zádumčivě se táhnoucím basem však poskytla hudebníkům dostatek prostoru pro osobitou a dynamicky zajímavou interpretaci. V jednotlivých na sebe navazujících imitacích se vždy přihlásil o slovo jeden z nástrojů, zatímco zbylé dva udržovaly křehce plynoucí doprovod. Lobkowicz trio působilo u Haydnovy skladby mírně nezaujatým dojem.

Klavírní trio č. 5 B dur Wolfganga Amadea Mozarta plynule navázalo na Haydnovo dílo. Posluchačům však nemohla uniknout změna – interpreti uchopili skladbu s podstatně větším nasazením a dravostí. Mozartovo trio představuje z hlediska uvolnění jednotlivých hlasů kompozičně vyspělejší dílo. Patrná je také větší interpretační náročnost. Ve skladbě se objevují rychlejší běhy, střídání faktury i energické dialogické prvky. Toto všechno Lobkowicz trio zvýraznilo do nejmenšího detailu. Jakoby se změnou skladby pojali i větší chuť ke hře. Nepřehlédnutelnou se však stala preciznost nastudování díla – hudebníci dynamicky i výrazově zvýraznili jeho každý zajímavý detail. Nešlo však pouze o dlouhé hudební fráze nebo běhy. Například ve druhé větě zaujal nebývale dlouhý a skutečně stejnoměrně držený tón, který v dynamice ani o kousíček nezakolísal. Při další hudební frázi, ve které se vyskytoval podobný dlouze držený tón, však violoncellista Ivan Vokáč postupně rozvibroval strunu jen proto, aby o chvíli později nechal tón vyvanout do náhle jemné hudby. A podobná práce s detaily se objevovalo u všech členů tria. Působivý byl také výjezd violoncella a houslí, který vyústil namísto očekávatelného forte v téměř neslyšené pianissimo. Hudebníci uvážlivě dávkovali expresivitu a zdárně balancovali na dramatické hraně, kterou překročili až ve druhé půli večera.

Klavírní trio č. 7 B dur Ludwiga van Beethovena program večera završilo. Již od počátečních taktů první věty bylo zřejmé, jak dalece se vývoj této hudební formy posunul za pár let dělících Mozarta a Beethovena, který zcela oprostil oba nástroje z pout podřízenosti klavíru. V tomto díle už nebylo nikdy zcela jasné, kdo má skutečně vedoucí úlohu a zvýšila se interpretační náročnost skladby. A jako by se právě na to hudebníci těšili. Porovnáme-li neslané a nemastné provedení Haydnova tria s interpretační bouří, kterou představovalo Beethovenovo dílo, nedá se soudit jinak. Drsná pizzicata, kousavé běhy, ale i kantabilní melodika, jemné staccato nebo tu uměřené a tam zase neurvalé vibrato – tímto dali hudebníci vzniknout nevšednímu zážitku. Podobné provedení vyžaduje skutečně hluboké ponoření do díla a ryzí snahu o pochopení autorova záměru, což se tělesu podařilo. Lobkowicz trio dokáže plynule přecházet mezi styly a není mu cizí ani hudba modernější. O tom přesvědčil přídavek – zazněla druhá část z Klavírního tria č. 2 e moll Dimitrije Šostakoviče.

Koncert Lobkowicz tria ilustroval vyvíjející se a k větší expresivitě spějící tendence komorní hudby. Přestože se hudebníci zaměřili pouze na období vídeňského klasicismu, dokázali ilustrovat vývoj, který stále trvá. Za nejpodnětnější považuji nepopiratelnou píli, se kterou se hráči ponořili do hudební faktury a nastudovali díla se svěžestí a osobitostí. Neuškodilo by však zařadit do programu také nějaké mollové dílo, aby hudební duch klasicismu nebyl redukován na pouhé elegantní a z mého pohledu přespříliš líbezné povyražení.   

JOSEPH HAYDN Klavírní trio č. 44 E dur Hob. XV:28, WOLFGANG AMADEUS MOZART Klavírní trio č. 5 B dur KV 502, LUDWIG van BEETHOVEN Klavírní trio č. 7 B dur op. 97 „Velkovévodské“. Lobkowicz trio

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více

Pro čtvrtý abonentní koncert cyklu Filharmonie doma, který se odehrál 14. března v Besedním domě a nesl označení Mozartiana, zvolila Filharmonie Brno, tentokrát pod vedením česko-japonského dirigenta Chuheie Iwasakiho, čtyři skladby z 18.–20. století. Tato díla dramaturgicky spojuje buď přímo vznik v období klasicismu nebo inspirace hudebními postupy pro toto období typickými. Jako sólistka se v první polovině koncertu představila flétnistka Martina Venc Matušínskávíce

Druhou zastávkou krátkého česko-německého turné klavírního tria Neues Klaviertrio Dresden se stal 6. března v 16 hodin koncertní sál Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění. V celkem čtyřech městech (Praha, Brno, Lipsko a Drážďany) zazněl program složený ze světových premiér dvou českých a dvou německých skladatelů.  více

Steven Johnston je skotský písničkář, který v poslední době používá pseudonym Damask Rose. Stejně se jmenuje i album které v roce 2022 natočil v Brně s producenty Pavlem Šmídem a Vojtěchem Svatošem. Se stejným producentským týmem nyní pracuje na druhém albu.  více

Roky zakončené číslicí 4 jsou pro českou kulturu důležitým symbolem. Nejinak je tomu i letos, kdy si v rámci Roku české hudby 2024 připomínáme významná výročí spjatá s některými kulturními institucemi a řadou jmen známých hudebních skladatelů a umělců. Tím nejskloňovanějším je bezesporu Bedřich Smetana (1824–1884), u něhož si připomínáme hned dvě jubilea – dvě stě let od narození a sto čtyřicet let od úmrtí. K oslavám se samozřejmě připojila i Filharmonie Brno, která připravila pro diváky dva koncerty s názvem Smetana 200 konané 29. února a 1. března v Janáčkově divadle. Recenze se pojí s prvním z nich. Orchestr vystoupil pod taktovkou švýcarského dirigenta Michaela Tabachnika a mimo jiné doprovodil mladého tuzemského klavíristu Marka Kozáka. Program se však nevztahoval pouze ke tvorbě Bedřicha Smetany, naopak dal vyniknout kontextu autorovy doby skrze díla Ferenze Lizsta a Richarda Wagnera.  více

Čtyřicetidenní postní doba, v níž se právě nacházíme, značí pro většinu z nás přípravu slavení Velikonoc. Tento čas představuje příležitost k vlastnímu zamyšlení a ztišení v podobě modliteb. Sbor Ensemble Versus se mimo jiné věnuje duchovní a liturgické hudbě, pro letošní postní období si připravil ojedinělý komponovaný večer, jenž se uskutečnil ve středu 28. února v kostele sv. Augustina. Propracovanost a výjimečnost koncertu se propisovala nejen do pěveckých čísel, ale také do improvizací olomouckého varhaníka Karla Martínka a režie Kateřiny Křivánkovévíce

Koncerty Brno Contemporary Orchestra (BCO) lze jen stěží označit za tradiční. Jsou ale vystoupení, která se i tomuto vymykají a hranici ještě posouvají. Takovým byl úterní koncert pojmenovaný Ministerstvo pravdy: vyprávění o hudbě, která neumí budovat lepší zítřky. BCO pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra provedlo v budově bývalého OV KSČ tři kompozice na první pohled odlišné přesto propojené. Před začátkem programu posluchači vyslechli hlavní rozhlasové zpravodajství z 26. února 1974. U pamětníků tento krok mohl vyvolat lehce nahořklou nostalgii, pro mladší šlo o krásnou ukázku vysílání v období těžké normalizace.  více

Přihodilo se vám někdy, že jste byli přítomni události a už v jejím průběhu jste si uvědomili, že se stáváte součástí historického okamžiku? Tento povznášející pocit jsem už znala, a proto mám radost, že jsem ho mohla prožít znovu na koncertě s názvem Na pomezí žánrů, který se konal 23. února v HaDivadle. U příležitosti 102. výročí narození rozhlasového barda Jaromíra Nečase a jako úvodní koncert oslav 100 let vysílání ho uspořádal Český rozhlas Brno v čele s folklorním dramaturgem Jaroslavem Kneislem.  více

Když se zmíní cembalo, většina lidí si představí hudbu starou, zejména barokní. Ač se zdálo, že cembalu po vynálezu kladívkového klavíru odzvonilo, mnozí autoři hudby 20. století pochopili, že se jedná o nástroj, který má sice jiné zvukové vlastnosti než piano, je však stále nástrojem plnohodnotným. Pravdivost této teze se ve čtvrtek 22. února v Besedním domě pokusila dokázat Filharmonie Brno pod vedením německého dirigenta Alexandera Liebreicha. Spolu s věhlasným cembalistou Mahanem Esfahanim provedla tři skladby 20. století, které cembalo postavily do tří různých rolí.  více

Diversní jaro v roce 2024 započalo prvním orchestrálním koncertem Ensemble Opera Diversa pod taktovkou dirigenta Patrika Červáka konaným v Domě pánů z Kunštátu v úterý 20. února. Dramaturgický koncept inspirovaný mýtickými náměty z oblasti antiky, ale také fantazijního světa spisovatele a filologa Johna Ronalda Reuela Tolkiena, netradičně podpořil i improvizovaný videoart tvůrce Tomáše Hrůzy. Sólově za doprovodu orchestru vystoupil kytarista Vít Dvořáčekvíce

Také Filharmonie Brno v čele se šéfdirigentem Dennisem Russellem Daviesem se letos přidává k oslavám Roku české hudby. V Janáčkově divadle se včera uskutečnil koncert věnovaný vokálně-instrumentálním dílům dvou exilových skladatelů rozdílných epoch – Antonína Rejchy (1770–1836) a Jana Nováka (1921–1984). V rámci večera se představili Český filharmonický sbor Brno pod vedením sbormistra Petra FialyMartina Janková (soprán), Pavla Vykopalová (mezzosoprán), Aleš Briscein (tenor) a Jiří Brückler (bas).  více

Pondělním koncertem Africa calls Europe byl v sále Konventu Milosrdných bratří zahájen XXI. ročník cyklu Barbara Maria Willi uvádí... Jak název večera napovídá, divákům bylo předvedeno propojení evropských a (nejen) afrických vlivů. O tento zajímavý dramaturgický počin se postaralo londýnské flétnové kvarteto i Flautisti ve složení Jitka KonečnáDoris KitzmantelIlona Veselovská a Monika Wimberger Devátá, ke kterému se v několika skladbách připojil perkusionista Jakub Kupčík. V první polovině večera nejdříve zazněla díla z renesanční a barokní epochy, ve druhé pak kompozice soudobých autorů.  více

Roky končící číslicí čtyři mají pro českou hudbu zásadní význam – kromě předních představitelů klasické hudby, ze kterých lze jmenovat Leoše Janáčka, Josefa Suka či Antonína Dvořáka, slaví svá jubilea také zásadní autoři české nonartificiální hudby jako například Jiří Šlitr či Karel Kryl. Tím nejzásadnějším výročím, které však letošek připadá, je bezesporu 200 let od narození zakladatele moderní české hudby Bedřicha Smetany. Národní divadlo Brno se tedy oslavy spojené s Rokem české hudby rozhodlo v projektu Smetana200 zahájit uvedením nové inscenace Smetanova Dalibora v koprodukci s Welsh National Opera. Představení režíroval David Pountney, jehož práce může být brněnským milovníkům opery známa například z inscenace Z mrtvého domu, která se uskutečnila v rámci festivalu Janáček Brno 2018. O hudební nastudování Dalibora se postaral Tomáš Hanus, který provedení při premiérovém uvedení v pátek 2. února rovněž řídil. Scénu navrhl Robert Innes Hopkins, kostýmy připravila Marie-Jeanne Lecca a světelného designu se ujal Fabrice Kebour. Postavy Smetanovy opery ztvárnili Tomasz Konieczny (Vladislav, král český), Peter Berger (Dalibor z Kozojed), Csilla Boross (Milada), Daniel Kfelíř (velitel stráže Budivoj), David Szendiuch (žalářník Beneš), Ondřej Koplík (Vítek), Jana Šrejma Kačírková (Jitka) a Petr Karas (soudce).  více

Podívat se na jednu z brněnských ikon nezvyklou optikou se snaží nová hudební inscenace Cabaret Janáček. Hudebního génia a inovátora v žánrově neobvyklém projektu propojili arthub Tamuza a Cabaret des Pechés, na jehož komorním jevišti se před diváky u stolků odehrál hodinový průřez Janáčkovým životem s nejznámějšími úryvky z jeho děl. A to vše za se děje za asistence mima, tří pěvců (lyrický a dramatický soprán s barytonem) s pianistkou a vše je navrch hned natřikrát alternováno.  více

Jako romantický muzikál podle bestselleru Johanny Spyri inzeruje Městské divadlo Brno svoji poslední novinku Heidi. Česká premiéra známého „příběhu děvčátka z hor“ ale dopadla všelijak. Nová hudební inscenace je totiž už ve svém originálním muzikálovém zpracování barvotiskovým kýčem, z jehož přeslazené schematičnosti málem až rozbolí zuby. Lineární režie Stanislava Moši tyto sladkobolné valéry v hudebním díle dvou německojazyčných autorů, skladatele a textaře Michaela Schanzeho a scenáristy Hanse Dietera Schreeba, při jeho prvním tuzemském uvedení ještě podtrhla.  více

Nejčtenější

Kritika

Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více