Neoficiálně-oficiální závěr festivalu Janáček Brno

11. říjen 2020, 17:00
Neoficiálně-oficiální závěr festivalu Janáček Brno

Mezinárodní festival Janáček Brno 2020 včerejší maďarské představení opery Salome od Richarda Strausse promptně nahradil. Národní divadlo Brno namísto zrušeného hostování nabídlo koncertní program pod prostým názvem Orchestr Janáčkovy opery. Posluchači tak po dlouhé době mohli spatřit hráče, kteří za normálních okolností zůstávají skryti v orchestřišti. Kromě orchestru, který řídil dirigent Robert Kružík, vystoupili také houslista Josef Špaček a klavírista Miroslav Sekera. Program sestával příznačně pouze z děl Leoše Janáčka, a poněvadž původně plánovaná představení se již ve stále se zpřísňujícím karanténním prostředí nepodaří inscenovat, představoval večer na půdě Janáčkova divadla rozloučení s festivalem jako takovým. Posledním živým koncertem festivalu Janáček Brno 2020 je ještě dnešní vystoupení Filharmonie Brno v bazilice Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně.

Včerejší večer zahájila skladba Žárlivost, plánovaná původně jako předehra k Janáčkově třetí opeře Její pastorkyňa. Dílo však nemá s operou hudebně příliš mnoho společného a jako předehra nezazněla ani při operní premiéře roku 1904. Žárlivost se tak stala samostatnou kompozicí sui generis, která se na začátku Její pastorkyně hrává (nebo také ne) a to podle edice, kterou inscenátoři zvolí. Často také sloužívá svojí délkou, expresivitou a kompaktností jako vhodné zahájení „janáčkovského“ programu. A nejinak tomu bylo i včera. Žárlivost tak odstartovala výtečný dramaturgický koncept večera, který rozhodně nejde onálepkovat označením z nouze ctnost náhradního koncertu v krizové situaci. Jednalo se o plnohodnotný a promyšlený program. Dobrý pocit z něj umocnilo od začátku maximální nasazení orchestru a tomu odpovídající hudební výkon – rytmická i intonační přesnost je však pouhou špičkou ledovce. Především dynamickými změnami vdechli hudebníci Janáčkově Žárlivosti život.

Houslový koncert Putování dušičky patří k dílům, která skladatel za svého života již nedokončil a ze kterého se dochovala jedna věta v délce přibližně patnácti minut. Profesoři i skladatelé Miloš Štědroň a Leoš Faltus skladbu v roce 1988 rekonstruovali a Filharmonie Brno ji ještě téhož roku v Brně provedla. Od té doby bylo Putování dušičky několikrát nahráno. Svou troškou do mlýna přispěl roku 2015 také houslista a koncertní mistr České filharmonie Josef Špaček, který včera spojil své síly s orchestrem Janáčkovy opery. Špaček je mistr křišťálově jasného tónu a precizní práce se smyčcem – i ty nejexpresivnější části v gradacích, kde se nějaká ta „špína“ a drsnost mohou vždy objevit, pronikají orchestrem jako přesně vyměřený řez skalpelem. Přestože byl Špačkův výkon na míle vzdálený interpretačnímu chladu, jeho expresivita je mnohem subtilnější, mnohem jemnější a rafinovanější. Také tam, kde se objeví lyrické motivy, houslista „nepřehrává“, výsledek je pak hudebně přesvědčivější a mnohem niternější a skutečnější než přehnaná hra na city. Dlužno říct, že orchestr šel v tomto ohledu houslistovi na ruku – citlivě, něžně, ale ne plačtivě. Nejpůsobivější polohy orchestru však měly teprve přijít.

Suita pro smyčce představuje Janáčkovu první dochovanou orchestrální skladbu a pochází ještě z doby před studiem na konzervatoři v Lipsku. Navzdory svému názvu nesestává dílo z tradičních suitových vět, ale šestice částí je pojmenována dle tempových označení. Přestože skladba neobsahuje ještě charakteristické znaky Janáčkova hudebního rukopisu, prozrazuje autorovu výtečnou melodickou představivost a vytříbený cit pro instrumentaci smyčcových nástrojů. A právě zde mohli hudebníci v čele s dirigentem prokázat své dynamické i výrazové schopnosti nejvíce. Robert Kružík akcentoval i ty nejjemnější změny v hudební faktuře. Dynamická i tempová stránka byla plná drobných vrcholů, pádů, vzdechů a napjatých prodlev. Skutečně jímavými se v nastudování orchestru Janáčkovy opery stala obě Adagia, to první s bezchybným frázováním a křehoučkou dynamikou, a to druhé s emocemi přetékajícím violoncellovým sólem Josefa Klíče. Pochvalu si zaslouží především mohutná vibrata, kterým interpret dodal obzvláště citlivá zakončení. Dirigent Kružík zvládnul výtečně nejen lyriku, ale i rychlejší části – například krátkému tanečnímu Andante con moto propůjčil nejen onu taneční lehkost, ale i určitou distingovanost a upravenost. Ostatně orchestr Janáčkovy opery hrál tak hezky, až si to vysloužilo pár neplánovaných potlesků mezi větami. (Roztomilý nešvar, který stihnul také Lašské tance.)

Smyčcový orchestr byl však záhy vystřídán mnohem intimnějším obsazením – houslista Josef Špaček a klavírista Miroslav Sekera se ujali Janáčkovy Sonáty pro housle a klavír. Od vášnivé a lyrické první věty přes hřejivou, zpěvnou a lidovou hudbou nasáklou větu druhou až po drobné scherzo a trýznivé a do ticha bravurně gradující finále zůstávala souhra hudebníků na té nejvyšší interpretační úrovni. Obzvláště povedené byly Špačkovy proměny něžných houslových akordických rozkladů do drásavých a drsných zářezů ve větě Allegretto. Miroslav Sekera se držel spíše v lyričtějších polohách a fungoval jako jasná protiváha náladovějších houslí. Také společná a přesná rubata obou interpretů přidala skladbě na lesku.

Závěrečnou skladbou večera se měly stát Janáčkovy Lašské tance a dramaturgicky by tak večer opsal pomyslný kruh – od oblíbené předehry, přes intenzivní, pochmurná a hloubavá díla až k posluchači milovaným Lašským tancům. Obzvláště fortelný Dymák a rozverný Čeladenský s charakteristickou rytmikou provedli interpreti tak přesvědčivě a s tak vytříbeným citem pro Janáčkovu hudební tvorbu, až si části vyžádaly další nečekané potlesky mezi větami. Po závěrečných Pilkách by se zdálo, že se večer chýlí k závěru. Pořadatelé však měli ještě jedno eso v rukávu. Po poděkování ředitele Janáčkova divadla Martina Glasera, uměleckého šéfa opery Jiřího Heřmana a Tomáše Jedličky, ředitele Waldorfské základní školy a mateřské školy Brno, souboru Janáčkova divadla a návštěvníkům zavítala na pódium sopranistka a představitelka Libuše v opeře Národního divadla Brno Lucie Hájková a po boku dětí z Waldorfské školy recitovala verše ze závěrečné části Smetanovy opery. Přestože skladatelova hudba přímo volá po zpěvu, síla deklamace umocněna současnou nelehkou dobou a přezíravým pohledem nejvyšších míst na kulturu, její stav a těžkosti, dokázala hluboko zasáhnout posluchače i samotné interprety. Silných momentů a dechberoucích okamžiků nám Národní divadlo Brno za poslední léta přineslo mnoho. Je však velikou škodou a také hanbou nejvyššího představitele státu a jeho proklamací k umělcům, že tentokrát tomu bylo za tak nešťastné a skličující chvíle. Hudba, divadlo, výtvarné umění a výstavy nejsou samozřejmostí – vyžadují spoustu soustavné práce a odhodlání. Máme velké štěstí, že v Brně jsou v klíčových kulturních institucích, jakou je Národní divadlo Brno, skutečně lidé na svých místech, kteří na Hradě pochopení zřejmě nenajdou. Od publika dlouze tleskajícího vestoje se jim ho včera ale dostalo svrchovaně.

ÚČINKUJÍCÍ:

JOSEF ŠPAČEK – HOUSLE

MIROSLAV SEKERA – KLAVÍR

ROBERT KRUŽÍK – DIRIGENT

ORCHESTR JANÁČKOVY OPERY NdB

PROGRAM:

LEOŠ JANÁČEK:

ŽÁRLIVOST (ÚVOD K JEJÍ PASTORKYNI), JW VI/2

HOUSLOVÝ KONCERT PUTOVÁNÍ DUŠIČKY, JW IX/10

PRO SÓLOVÉ HOUSLE A ORCHESTR

SUITA PRO SMYČCE, JW VI/2

SONÁTA PRO HOUSLE A KLAVÍR, JW VII/7

LAŠSKÉ TANCE, JW VI/17

sobota 10. října 2020, Janáčkovo divadlo

Josef Špaček/ foto archiv festivalu

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

U příležitosti svých loňských 66. narozenin vydal dokumentarista, písničkář, hudebník, divadelník a spisovatel Jiří Vondrák dvojalbum, které je spíše (téměř) reprezentativním průřezem jeho hudebními aktivitami než výběrem největších hitů. Více než o „best of“ jde o zajímavou směs typu „od hitů k raritám“, od starých písní k novým a od folku k bigbítu. Výborná příležitost pro základní seznámení s Vondrákem coby renesanční osobností brněnské scény, díky jinde nevydaným nebo stěží sehnatelným nahrávkám nepostradatelná kolekce pro sběratele a v neposlední řadě 2CD, jehož minimálně první polovina se moc dobře poslouchá.  více

Tramp-swingová kapela s brněnskými kořeny Hajcman (název je odvozený z pojmenování důlní ocelové výztuže odkazuje k zálibě frontmana, jeskyňáře Martina Škrobáka; jeho první kapela se ostatně jmenovala Stalaktit) vydala očekávané debutové album Jednou to bude. Kdo předpokládal, že půjde o autorský projekt, tipoval správně. Ovšem nikoliv z pera členů kapely, přestože malá dvoupísňová ochutnávka od Martina Škrobáka dává naději na další desku poskládanou z vlastního autorského zpěvníku. Gros debutové písňové kolekce plánované více než desetiletí pochází ze šuplíku Jaroslava Velinského alias Kapitána Kida. Tato legenda trampské písně je i Martinův dlouholetý kamarád, spolupracovník a vzor. Jak je popsáno ve sleevenote k albu i k připojenému zpěvníčku, nahrávku „prastarých vykopávek“ plánoval Kapitán Kid už kolem roku 2005 ještě s předchozí Škrobákovou kapelou Banjo Gang. Ke společnému nahrávání s Martinem a jeho kamarády nakonec došlo, ovšem přednost dostaly Velinského nejznámější trampské hity na CD Tempo di kůň (vyšlo 2007). Na již provedenou inventuru šuplíků a Kapitánem Kidem revidovaný předvýběr tak přišel čas až několik let po autorově smrti – jde tedy víceméně o hold váženému autorovi.  více

V rámci týdenního hudebního maratonu Please, do not disturb, který se uskutečnil 15.–21. března, navštívilo komorní těleso Brno Contemporary Orchestra pod taktovkou Pavla Šnajdra sedm brněnských hotelů. V nich dalo zaznít výběru z děl současných hudebních skladatelů. Projekt, který vznikl ve spolupráci s platformou Terén – Pole performativního umění, však nechtěl být pouhým záznamem koncertů. A tak měl každý večer své tematické ukotvení, režii i herce. O prvních čtyřech „hotelových toulkách“ jsme referovali v předchozí recenzi – dnes je na řadě závěrečná hotelová trojice.  více

Zatímco koncertní sály a operní domy zejí prázdnotou, v sedmi brněnských hotelích bylo díky komornímu tělesu Brno Contemporary Orchestra pod taktovkou Pavla Šnajdra a platformě Terén – Pole performativního umění neobvykle rušno. Každý večer v týdnu od 15. do 21. března měli milovníci moderní artificiální hudby možnost navštívit prostřednictvím služby YouTube jeden z vybraných hotelů. Mohli se nechat pohltit nejen přízračnou atmosférou prázdných pokojů a chodeb, ale také pestrou dramaturgií spojenou s netradičním vizuálním uchopením. Cyklus Please, do not disturb, jak svůj počin Brno Contemporary Orchestra a Terén nazvali, nesestával pouze z tradičních koncertních záznamů. Každým večerem totiž prostupovala ještě samostatná „příběhová“ linka, která někdy přímo, jindy jen zpovzdálí interagovala s hudebníky či samotným prostorem.  více

Kulturní svět stále hledá cesty, jak krásy hudby přenést z prázdných sálů k divákům doma. V rámci možností se to ale naštěstí daří a před umělci se otevírají nové výzvy. Jednu takovou pokořilo půvabné dámské trio Drei Engeln, když do virtuálního světa vyslalo svůj první streamovaný koncert, který ale ze svého brněnského působiště přeneslo do kostela Všech svatých v Rožnově pod Radhoštěm. Téměř hodinový program zaměřený převážně na barokní skladby obsahoval stylově i tematicky pestrou nabídku ve zpěvně-cembalovém obsazení.  více

„Je to úplně dokonalý, pouštím si to furt a furt mi to zní v hlavě,“ napsal vystudovaný muzikolog a brněnský politik Matěj H. Hudební publicista s pseudonymem Max B. píše v jiné diskusi na Facebooku o „absolutní příšernosti“. Málokteré tuzemské album natočené v roce 2020 se dočkalo tak různorodých reakcí jako Folk Swings, kolekce původně folkových písní v bigbandovém aranžmá a v podání B-Side Bandu pod vedením Josefa Buchty.  více

Na konci roku 2020 vydala Filharmonie Brno dvojici nahrávek sestávajících z děl Antonína Dvořáka a Antonína Rejchy. „Dvořákovské“ CD se skladatelovou první symfonií a Maličkostmi v úpravě a instrumentaci šéfdirigenta brněnské filharmonie Dennise Russella Daviese jsme zde již recenzovali. Nyní se zaměříme na nahrávku hudebního obrazu Lenora skladatele Antonína Rejchy na text balady Gottfrieda Augusta Bürgera. Na CD se představili Martina Janková v roli Lenory, Pavla Vykopalová jako její matka, Wojciech Parchem v roli vypravěče a Jiří Brückler jako zesnulý voják Vilém. Po boku orchestru Filharmonie Brno vystoupil také Český filharmonický sbor Brno pod vedením sbormistra Petra Fialy. Stejně jako v případě nahrávky s díly Antonína Dvořáka, i tento projekt řídil dirigent Dennis Russell Davies.  více

Současný jazz je jedním z nejobtížněji definovatelných hudebních stylů. Existuje totiž v celé řadě podob: od víceméně puristických historických podžánrů (ragtime, swing, dixieland, bebop, hard bop, free jazz a další) se postupně víc a víc rozvolňuje do nejrůznějších fúzí, čerpá novou inspiraci mimo jiné z rocku, world music, folklóru či z vážné hudby. Takže vedle autorů a interpretů straight-ahead jazzu se také u nás vyprofilovalo několik autorských osobností hledajících a vytvářejících jeho novou podobu.  více

Po lednových streamovaných koncertech doplněných sérií originálních video-upoutávek se Czech Ensemble Baroque včera opět vrátil se živým večerním přenosem. Tentokrát se jednalo o druhý koncert z cyklu Bacha na Mozarta, který byl přeložený z 21. října. Z prostor Konventu Milosrdných bratří na něm zazněl, jako stěžejní část programu, žalm Dixit Dominus Georga Friedricha Händela.  více

Koronavirová krize roku 2020 (a 2021) měla a stále má takový dopad na podobu hudebního trhu, že si badatelé s odstupem budou možná klást otázku, zda v této době vyšly vůbec nějaké nahrávky, které neovlivnila. Robert Křesťan s Druhou trávou chtěl pracovat na dvojalbu, na kterém měl vedle sebe postavit coververze písní svých oblíbenců a novou autorskou tvorbu. Součástí ambiciózního projektu se stal britský producent Eddie Stevens, avšak přerušená možnost cestování mezi Českem a Londýnem zastavila i práce na 2CD. Kapela se rozhodla nečekat na uvolnění a vydala Díl první samostatně. Nejde o přesnou podobu původně zamýšleného prvního disku. „Vydat jen převzaté skladby bez jakékoli patrné vazby mezi nimi a původní tvorbou nám připadlo nedostatečné a producentský styl Eddieho Stevense je natolik jednotlivý a jistým způsobem jednotící, že jsme se rozhodli na prvním nosiči vydat mix obou a s druhým dílem počkat,“ vysvětluje Křesťan. Před sebou tedy máme Díl první, což ovšem není žádná polovičatá nahrávka nebo nedokončené dílo. Druhé trávě se navzdory vyšší moci podařilo nahrát jednu z nejsilnějších českých desek roku 2020.  více

Stávající epidemiologickou situaci s nemožností živého koncertování využila řada větších i menších hudebních těles k přípravě nových nosičů. Jedním z nich je i Filharmonie Brno, která rozšířila svoji nabídku o vlastní edici CD nahrávek s odvážným mottem: Hudba, kterou hned tak někde nekoupíte. Ačkoliv by se mohlo zdát, že jde v prvé řadě o povedený slogan marketingové sekce, tato stručná charakteristika není pouhým a prázdným lákadlem. Již první dvojice desek vydaných na konci roku 2020 nabídla neprávem pozapomenuté oratorium Antonína Rejchy Lenora (zaznělo při koncertech 5., 6. a 7. února 2020). Filharmonici nahráli také program s Dvořákovou Symfonií č. 1 v c moll Zlonické zvony a skladbou Bagatelles, op. 47 (Maličkosti), obojí v úpravě (a v případě Maličkostí i bohatší instrumentaci) šéfdirigenta Filharmonie Brno Dennise Russella Daviese. A právě toto album bude předmětem našeho hodnocení.  více

Jedno starší – pravda, ne úplně typické – album skupiny Květy začínalo slovy: „Nejtišší kapela na světě tak, aby nerušila sousedy.“ To nejnovější, nazvané trochu záhadně Květy Květy, začíná textem: „Řítíme se do tmy tou největší rychlostí.“ Dá se něco vyvozovat z toho, že kapela kolem Martina E. Kyšperského v nejpomalejším roce, v době lockdownu, přišla s nejrychlejším a možná s nejenergičtějším albem za svou kariéru? Nebo je důležitější, že přes veškerý tlak, který z Květů Květů coby kolektivní práce vyvěrá, jde vlastně o velmi samotářskou a intimní desku?  více

Sedmý rok své oficiální existence završil brněnský bigband Cotatcha Orchestra dlouho připravovaným debutovým albem autorských skladeb tří komponistů – většinou z pera pianisty Martina Konvičky, s mírným přispěním Jiřího Levíčka a bandleadera Jiřího Kotači. Název Bigbandová elektronika/Bigband Electronics naznačuje, že skladby překračují čistě jazzový rámec směrem k různým nadžánrovým fúzím, ale pevné mantinely tím rozhodně nevymezuje.  více

Tomáš Kytnar, šéf brněnského klubu Stará Pekárna a kapelník skupiny Tady To Máš, léta zhudebňoval slovenské texty. Několik svých alb postavil na poezii současných slovenských básníků Judity Kaššovicové a Erika Ondrejičky. Na otázku, jestli se českým textům vyhýbá záměrně, v rozhovoru pro Brno – Město hudby v roce 2013 odpověděl: „Opravdu trochu přemýšlím o češtině, ale nějak systematicky hledat nebo si dávat inzerát rozhodně nebudu. Jako slovenští básníci vlastně přišli ke mně, musí cestou náhody přijít i ti čeští, nebo ne?“ Uplynulo sedm let. Kytnar od té doby se svou skupinou vydal „slovenská“ alba Srdiečka tiché a Krajina diamantov a… letos přichází změna. Novinka Ryba Květovoň propojila Kytnarův typický skladatelský rukopis s českou poezií Bogdana Trojaka.  více

Poetický název Květy nevadnoucí za sebou skrývá prozatím poslední vydavatelský počin Jiřího Plocka. Kompilační CD oslavuje čtvrtstoletí od vzniku moravské folklorní řady v jeho vydavatelství GNOSIS BRNO. Jde o čtrnáct alb, která vznikala mezi lety 1995 až 2005.  A nejsou to alba ledajaká. Nadšení a cit Jiřího Plocka pro píseň je nesporný, z nahrávek však dýchá mnohem víc. Jde například o zápal samotných zpěváků, který Jiří Plocek během natáčení rozdmýchával, nechal je hrát a zpívat podle jejich vůle a nálady. Musím zdůraznit také samotný výběr interpretů. Jména jsou to dnes již opravdu ikonická – František Okénka, Zdeněk Kašpar, Karel Rajmic, Vlasta Grycová, Jiřina Miklošková a mnozí další. Někteří z nich už bohužel opustili tento svět. Jiní, které na albu slyšíme jako nadané děti, sami už vychovávají další generace zpěváků, například Tomáš Beníček. Záměrně zmiňuji zpěváky, samotné album je i po hudební stránce kvalitní. Všechny písně jsou však přednášeny výjimečnými interprety. I to jim v duchu živé lidové tradice dodává jedinečnost.  více

Nejčtenější

Kritika

Kulturní svět stále hledá cesty, jak krásy hudby přenést z prázdných sálů k divákům doma. V rámci možností se to ale naštěstí daří a před umělci se otevírají nové výzvy. Jednu takovou pokořilo půvabné dámské trio Drei Engeln, když do virtuálního světa vyslalo svůj první streamovaný koncert, který ale ze svého brněnského působiště přeneslo do kostela Všech svatých v Rožnově pod Radhoštěm. Téměř hodinový program zaměřený převážně na barokní skladby obsahoval stylově i tematicky pestrou nabídku ve zpěvně-cembalovém obsazení.  více