Neoficiálně-oficiální závěr festivalu Janáček Brno

11. říjen 2020, 17:00
Neoficiálně-oficiální závěr festivalu Janáček Brno

Mezinárodní festival Janáček Brno 2020 včerejší maďarské představení opery Salome od Richarda Strausse promptně nahradil. Národní divadlo Brno namísto zrušeného hostování nabídlo koncertní program pod prostým názvem Orchestr Janáčkovy opery. Posluchači tak po dlouhé době mohli spatřit hráče, kteří za normálních okolností zůstávají skryti v orchestřišti. Kromě orchestru, který řídil dirigent Robert Kružík, vystoupili také houslista Josef Špaček a klavírista Miroslav Sekera. Program sestával příznačně pouze z děl Leoše Janáčka, a poněvadž původně plánovaná představení se již ve stále se zpřísňujícím karanténním prostředí nepodaří inscenovat, představoval večer na půdě Janáčkova divadla rozloučení s festivalem jako takovým. Posledním živým koncertem festivalu Janáček Brno 2020 je ještě dnešní vystoupení Filharmonie Brno v bazilice Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně.

Včerejší večer zahájila skladba Žárlivost, plánovaná původně jako předehra k Janáčkově třetí opeře Její pastorkyňa. Dílo však nemá s operou hudebně příliš mnoho společného a jako předehra nezazněla ani při operní premiéře roku 1904. Žárlivost se tak stala samostatnou kompozicí sui generis, která se na začátku Její pastorkyně hrává (nebo také ne) a to podle edice, kterou inscenátoři zvolí. Často také sloužívá svojí délkou, expresivitou a kompaktností jako vhodné zahájení „janáčkovského“ programu. A nejinak tomu bylo i včera. Žárlivost tak odstartovala výtečný dramaturgický koncept večera, který rozhodně nejde onálepkovat označením z nouze ctnost náhradního koncertu v krizové situaci. Jednalo se o plnohodnotný a promyšlený program. Dobrý pocit z něj umocnilo od začátku maximální nasazení orchestru a tomu odpovídající hudební výkon – rytmická i intonační přesnost je však pouhou špičkou ledovce. Především dynamickými změnami vdechli hudebníci Janáčkově Žárlivosti život.

Houslový koncert Putování dušičky patří k dílům, která skladatel za svého života již nedokončil a ze kterého se dochovala jedna věta v délce přibližně patnácti minut. Profesoři i skladatelé Miloš Štědroň a Leoš Faltus skladbu v roce 1988 rekonstruovali a Filharmonie Brno ji ještě téhož roku v Brně provedla. Od té doby bylo Putování dušičky několikrát nahráno. Svou troškou do mlýna přispěl roku 2015 také houslista a koncertní mistr České filharmonie Josef Špaček, který včera spojil své síly s orchestrem Janáčkovy opery. Špaček je mistr křišťálově jasného tónu a precizní práce se smyčcem – i ty nejexpresivnější části v gradacích, kde se nějaká ta „špína“ a drsnost mohou vždy objevit, pronikají orchestrem jako přesně vyměřený řez skalpelem. Přestože byl Špačkův výkon na míle vzdálený interpretačnímu chladu, jeho expresivita je mnohem subtilnější, mnohem jemnější a rafinovanější. Také tam, kde se objeví lyrické motivy, houslista „nepřehrává“, výsledek je pak hudebně přesvědčivější a mnohem niternější a skutečnější než přehnaná hra na city. Dlužno říct, že orchestr šel v tomto ohledu houslistovi na ruku – citlivě, něžně, ale ne plačtivě. Nejpůsobivější polohy orchestru však měly teprve přijít.

Suita pro smyčce představuje Janáčkovu první dochovanou orchestrální skladbu a pochází ještě z doby před studiem na konzervatoři v Lipsku. Navzdory svému názvu nesestává dílo z tradičních suitových vět, ale šestice částí je pojmenována dle tempových označení. Přestože skladba neobsahuje ještě charakteristické znaky Janáčkova hudebního rukopisu, prozrazuje autorovu výtečnou melodickou představivost a vytříbený cit pro instrumentaci smyčcových nástrojů. A právě zde mohli hudebníci v čele s dirigentem prokázat své dynamické i výrazové schopnosti nejvíce. Robert Kružík akcentoval i ty nejjemnější změny v hudební faktuře. Dynamická i tempová stránka byla plná drobných vrcholů, pádů, vzdechů a napjatých prodlev. Skutečně jímavými se v nastudování orchestru Janáčkovy opery stala obě Adagia, to první s bezchybným frázováním a křehoučkou dynamikou, a to druhé s emocemi přetékajícím violoncellovým sólem Josefa Klíče. Pochvalu si zaslouží především mohutná vibrata, kterým interpret dodal obzvláště citlivá zakončení. Dirigent Kružík zvládnul výtečně nejen lyriku, ale i rychlejší části – například krátkému tanečnímu Andante con moto propůjčil nejen onu taneční lehkost, ale i určitou distingovanost a upravenost. Ostatně orchestr Janáčkovy opery hrál tak hezky, až si to vysloužilo pár neplánovaných potlesků mezi větami. (Roztomilý nešvar, který stihnul také Lašské tance.)

Smyčcový orchestr byl však záhy vystřídán mnohem intimnějším obsazením – houslista Josef Špaček a klavírista Miroslav Sekera se ujali Janáčkovy Sonáty pro housle a klavír. Od vášnivé a lyrické první věty přes hřejivou, zpěvnou a lidovou hudbou nasáklou větu druhou až po drobné scherzo a trýznivé a do ticha bravurně gradující finále zůstávala souhra hudebníků na té nejvyšší interpretační úrovni. Obzvláště povedené byly Špačkovy proměny něžných houslových akordických rozkladů do drásavých a drsných zářezů ve větě Allegretto. Miroslav Sekera se držel spíše v lyričtějších polohách a fungoval jako jasná protiváha náladovějších houslí. Také společná a přesná rubata obou interpretů přidala skladbě na lesku.

Závěrečnou skladbou večera se měly stát Janáčkovy Lašské tance a dramaturgicky by tak večer opsal pomyslný kruh – od oblíbené předehry, přes intenzivní, pochmurná a hloubavá díla až k posluchači milovaným Lašským tancům. Obzvláště fortelný Dymák a rozverný Čeladenský s charakteristickou rytmikou provedli interpreti tak přesvědčivě a s tak vytříbeným citem pro Janáčkovu hudební tvorbu, až si části vyžádaly další nečekané potlesky mezi větami. Po závěrečných Pilkách by se zdálo, že se večer chýlí k závěru. Pořadatelé však měli ještě jedno eso v rukávu. Po poděkování ředitele Janáčkova divadla Martina Glasera, uměleckého šéfa opery Jiřího Heřmana a Tomáše Jedličky, ředitele Waldorfské základní školy a mateřské školy Brno, souboru Janáčkova divadla a návštěvníkům zavítala na pódium sopranistka a představitelka Libuše v opeře Národního divadla Brno Lucie Hájková a po boku dětí z Waldorfské školy recitovala verše ze závěrečné části Smetanovy opery. Přestože skladatelova hudba přímo volá po zpěvu, síla deklamace umocněna současnou nelehkou dobou a přezíravým pohledem nejvyšších míst na kulturu, její stav a těžkosti, dokázala hluboko zasáhnout posluchače i samotné interprety. Silných momentů a dechberoucích okamžiků nám Národní divadlo Brno za poslední léta přineslo mnoho. Je však velikou škodou a také hanbou nejvyššího představitele státu a jeho proklamací k umělcům, že tentokrát tomu bylo za tak nešťastné a skličující chvíle. Hudba, divadlo, výtvarné umění a výstavy nejsou samozřejmostí – vyžadují spoustu soustavné práce a odhodlání. Máme velké štěstí, že v Brně jsou v klíčových kulturních institucích, jakou je Národní divadlo Brno, skutečně lidé na svých místech, kteří na Hradě pochopení zřejmě nenajdou. Od publika dlouze tleskajícího vestoje se jim ho včera ale dostalo svrchovaně.

ÚČINKUJÍCÍ:

JOSEF ŠPAČEK – HOUSLE

MIROSLAV SEKERA – KLAVÍR

ROBERT KRUŽÍK – DIRIGENT

ORCHESTR JANÁČKOVY OPERY NdB

PROGRAM:

LEOŠ JANÁČEK:

ŽÁRLIVOST (ÚVOD K JEJÍ PASTORKYNI), JW VI/2

HOUSLOVÝ KONCERT PUTOVÁNÍ DUŠIČKY, JW IX/10

PRO SÓLOVÉ HOUSLE A ORCHESTR

SUITA PRO SMYČCE, JW VI/2

SONÁTA PRO HOUSLE A KLAVÍR, JW VII/7

LAŠSKÉ TANCE, JW VI/17

sobota 10. října 2020, Janáčkovo divadlo

Josef Špaček/ foto archiv festivalu

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více

Pro čtvrtý abonentní koncert cyklu Filharmonie doma, který se odehrál 14. března v Besedním domě a nesl označení Mozartiana, zvolila Filharmonie Brno, tentokrát pod vedením česko-japonského dirigenta Chuheie Iwasakiho, čtyři skladby z 18.–20. století. Tato díla dramaturgicky spojuje buď přímo vznik v období klasicismu nebo inspirace hudebními postupy pro toto období typickými. Jako sólistka se v první polovině koncertu představila flétnistka Martina Venc Matušínskávíce

Druhou zastávkou krátkého česko-německého turné klavírního tria Neues Klaviertrio Dresden se stal 6. března v 16 hodin koncertní sál Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění. V celkem čtyřech městech (Praha, Brno, Lipsko a Drážďany) zazněl program složený ze světových premiér dvou českých a dvou německých skladatelů.  více

Steven Johnston je skotský písničkář, který v poslední době používá pseudonym Damask Rose. Stejně se jmenuje i album které v roce 2022 natočil v Brně s producenty Pavlem Šmídem a Vojtěchem Svatošem. Se stejným producentským týmem nyní pracuje na druhém albu.  více

Roky zakončené číslicí 4 jsou pro českou kulturu důležitým symbolem. Nejinak je tomu i letos, kdy si v rámci Roku české hudby 2024 připomínáme významná výročí spjatá s některými kulturními institucemi a řadou jmen známých hudebních skladatelů a umělců. Tím nejskloňovanějším je bezesporu Bedřich Smetana (1824–1884), u něhož si připomínáme hned dvě jubilea – dvě stě let od narození a sto čtyřicet let od úmrtí. K oslavám se samozřejmě připojila i Filharmonie Brno, která připravila pro diváky dva koncerty s názvem Smetana 200 konané 29. února a 1. března v Janáčkově divadle. Recenze se pojí s prvním z nich. Orchestr vystoupil pod taktovkou švýcarského dirigenta Michaela Tabachnika a mimo jiné doprovodil mladého tuzemského klavíristu Marka Kozáka. Program se však nevztahoval pouze ke tvorbě Bedřicha Smetany, naopak dal vyniknout kontextu autorovy doby skrze díla Ferenze Lizsta a Richarda Wagnera.  více

Čtyřicetidenní postní doba, v níž se právě nacházíme, značí pro většinu z nás přípravu slavení Velikonoc. Tento čas představuje příležitost k vlastnímu zamyšlení a ztišení v podobě modliteb. Sbor Ensemble Versus se mimo jiné věnuje duchovní a liturgické hudbě, pro letošní postní období si připravil ojedinělý komponovaný večer, jenž se uskutečnil ve středu 28. února v kostele sv. Augustina. Propracovanost a výjimečnost koncertu se propisovala nejen do pěveckých čísel, ale také do improvizací olomouckého varhaníka Karla Martínka a režie Kateřiny Křivánkovévíce

Koncerty Brno Contemporary Orchestra (BCO) lze jen stěží označit za tradiční. Jsou ale vystoupení, která se i tomuto vymykají a hranici ještě posouvají. Takovým byl úterní koncert pojmenovaný Ministerstvo pravdy: vyprávění o hudbě, která neumí budovat lepší zítřky. BCO pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra provedlo v budově bývalého OV KSČ tři kompozice na první pohled odlišné přesto propojené. Před začátkem programu posluchači vyslechli hlavní rozhlasové zpravodajství z 26. února 1974. U pamětníků tento krok mohl vyvolat lehce nahořklou nostalgii, pro mladší šlo o krásnou ukázku vysílání v období těžké normalizace.  více

Přihodilo se vám někdy, že jste byli přítomni události a už v jejím průběhu jste si uvědomili, že se stáváte součástí historického okamžiku? Tento povznášející pocit jsem už znala, a proto mám radost, že jsem ho mohla prožít znovu na koncertě s názvem Na pomezí žánrů, který se konal 23. února v HaDivadle. U příležitosti 102. výročí narození rozhlasového barda Jaromíra Nečase a jako úvodní koncert oslav 100 let vysílání ho uspořádal Český rozhlas Brno v čele s folklorním dramaturgem Jaroslavem Kneislem.  více

Když se zmíní cembalo, většina lidí si představí hudbu starou, zejména barokní. Ač se zdálo, že cembalu po vynálezu kladívkového klavíru odzvonilo, mnozí autoři hudby 20. století pochopili, že se jedná o nástroj, který má sice jiné zvukové vlastnosti než piano, je však stále nástrojem plnohodnotným. Pravdivost této teze se ve čtvrtek 22. února v Besedním domě pokusila dokázat Filharmonie Brno pod vedením německého dirigenta Alexandera Liebreicha. Spolu s věhlasným cembalistou Mahanem Esfahanim provedla tři skladby 20. století, které cembalo postavily do tří různých rolí.  více

Diversní jaro v roce 2024 započalo prvním orchestrálním koncertem Ensemble Opera Diversa pod taktovkou dirigenta Patrika Červáka konaným v Domě pánů z Kunštátu v úterý 20. února. Dramaturgický koncept inspirovaný mýtickými náměty z oblasti antiky, ale také fantazijního světa spisovatele a filologa Johna Ronalda Reuela Tolkiena, netradičně podpořil i improvizovaný videoart tvůrce Tomáše Hrůzy. Sólově za doprovodu orchestru vystoupil kytarista Vít Dvořáčekvíce

Také Filharmonie Brno v čele se šéfdirigentem Dennisem Russellem Daviesem se letos přidává k oslavám Roku české hudby. V Janáčkově divadle se včera uskutečnil koncert věnovaný vokálně-instrumentálním dílům dvou exilových skladatelů rozdílných epoch – Antonína Rejchy (1770–1836) a Jana Nováka (1921–1984). V rámci večera se představili Český filharmonický sbor Brno pod vedením sbormistra Petra FialyMartina Janková (soprán), Pavla Vykopalová (mezzosoprán), Aleš Briscein (tenor) a Jiří Brückler (bas).  více

Pondělním koncertem Africa calls Europe byl v sále Konventu Milosrdných bratří zahájen XXI. ročník cyklu Barbara Maria Willi uvádí... Jak název večera napovídá, divákům bylo předvedeno propojení evropských a (nejen) afrických vlivů. O tento zajímavý dramaturgický počin se postaralo londýnské flétnové kvarteto i Flautisti ve složení Jitka KonečnáDoris KitzmantelIlona Veselovská a Monika Wimberger Devátá, ke kterému se v několika skladbách připojil perkusionista Jakub Kupčík. V první polovině večera nejdříve zazněla díla z renesanční a barokní epochy, ve druhé pak kompozice soudobých autorů.  více

Roky končící číslicí čtyři mají pro českou hudbu zásadní význam – kromě předních představitelů klasické hudby, ze kterých lze jmenovat Leoše Janáčka, Josefa Suka či Antonína Dvořáka, slaví svá jubilea také zásadní autoři české nonartificiální hudby jako například Jiří Šlitr či Karel Kryl. Tím nejzásadnějším výročím, které však letošek připadá, je bezesporu 200 let od narození zakladatele moderní české hudby Bedřicha Smetany. Národní divadlo Brno se tedy oslavy spojené s Rokem české hudby rozhodlo v projektu Smetana200 zahájit uvedením nové inscenace Smetanova Dalibora v koprodukci s Welsh National Opera. Představení režíroval David Pountney, jehož práce může být brněnským milovníkům opery známa například z inscenace Z mrtvého domu, která se uskutečnila v rámci festivalu Janáček Brno 2018. O hudební nastudování Dalibora se postaral Tomáš Hanus, který provedení při premiérovém uvedení v pátek 2. února rovněž řídil. Scénu navrhl Robert Innes Hopkins, kostýmy připravila Marie-Jeanne Lecca a světelného designu se ujal Fabrice Kebour. Postavy Smetanovy opery ztvárnili Tomasz Konieczny (Vladislav, král český), Peter Berger (Dalibor z Kozojed), Csilla Boross (Milada), Daniel Kfelíř (velitel stráže Budivoj), David Szendiuch (žalářník Beneš), Ondřej Koplík (Vítek), Jana Šrejma Kačírková (Jitka) a Petr Karas (soudce).  více

Podívat se na jednu z brněnských ikon nezvyklou optikou se snaží nová hudební inscenace Cabaret Janáček. Hudebního génia a inovátora v žánrově neobvyklém projektu propojili arthub Tamuza a Cabaret des Pechés, na jehož komorním jevišti se před diváky u stolků odehrál hodinový průřez Janáčkovým životem s nejznámějšími úryvky z jeho děl. A to vše za se děje za asistence mima, tří pěvců (lyrický a dramatický soprán s barytonem) s pianistkou a vše je navrch hned natřikrát alternováno.  více

Jako romantický muzikál podle bestselleru Johanny Spyri inzeruje Městské divadlo Brno svoji poslední novinku Heidi. Česká premiéra známého „příběhu děvčátka z hor“ ale dopadla všelijak. Nová hudební inscenace je totiž už ve svém originálním muzikálovém zpracování barvotiskovým kýčem, z jehož přeslazené schematičnosti málem až rozbolí zuby. Lineární režie Stanislava Moši tyto sladkobolné valéry v hudebním díle dvou německojazyčných autorů, skladatele a textaře Michaela Schanzeho a scenáristy Hanse Dietera Schreeba, při jeho prvním tuzemském uvedení ještě podtrhla.  více

Nejčtenější

Kritika

Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více