Nerovný souboj Jusupova s Brahmsem

24. duben 2015, 19:55

Nerovný souboj Jusupova s Brahmsem

V pořadí třetí abonentní koncert Symfonického abonmá Filharmonie Brno přinesl dvě kontrastní poloviny, a to jak po stránce kompoziční, stylové a myšlenkové, tak také interpretační. Dramaturgie se v tomto případě vydala směrem polemickým a lze si dobře představit, že přítomní posluchači se stali zapálenými příznivci jedné polovin koncertu a odpůrci té druhé. Vsadil bych ovšem leccos, a to bylo hlavním překvapením večera, že by více příznivců posbíral starý dobrý Brahms. Ale i tento koncert Filharmonie Brno, jako v poslední době většina, nese punc originální dramaturgie, výjimečnosti a neopakovatelnosti.

Rezidenční umělec je jev, který je obvyklý především u významných symfonických orchestrů ve velkých západoevropských a amerických metropolích, v nichž sídlí vzdělané publikum, které nelze ani z komerčního hlediska uspokojit pár lacinými a donekonečna omílanými hity a je třeba je hýčkat i po stránce osvěty a poznání. Brno jakožto kulturní organismus lze chápat buďto izolovaně (a mnoho zdejších obyvatel se o jiné chápání nepokouší), anebo jako součást šířeji pojatého středu Evropy zahrnujícího ve svém jádru Vídeň, Budapešť nebo Bratislavu a na okrajích končícího v Mnichově, Drážďanech, Krakově, Lvově a Temešváru. Pro kulturní a umělecké Brno je proto typická široká rozkročenost mezi velkoměstským nadhledem, vzdělaností a rustikálním křupanstvím. Možnost takto široké oscilace mezi obecnou moudrostí a tupostí umocňuje kyvadlový efekt. Rozličné zdejší instituce, od kulturních a uměleckých přes vzdělávací, náboženské či politické až po veřejné služby tak střídavě procházejí obdobími osvíceného rozletu a omezeného hlupáctví, přičemž vyhraněné příklady obojího statisticky převažují nad průměrnou šedí. Navzdory tomu bychom si ale měli uchovat naději, že nynější „zlatá éra“ zdejší hudební dramaturgie zanechá trvalé stopy a případný budoucí ponor zpět do šedivých bažin bez dramaturgie  si zdejší publikum nenechá líbit.

Ať tak či onak, možnost seznámit se v jedné sezóně opakovaně s exotickou hudbou v Izraeli žijícího rusifikovaného Tádžika s židovskými kořeny Benjamina Jusupova je zkrátka mimořádná i v globálním srovnání a nic na tom nezmění ani místy poněkud křiklavá snaha skladatele představit sebe sama za pomoci vyčpělých učebnicových floskulí a velkých slov („Mé myšlení je židovské, mentalita a temperament asiatské a moje hudební řeč, mám na mysli možnosti v přístupu k orchestru, ruská. Je to komplikované, ale cítím to tak.“), v nichž autor nevědomky popisuje spíše cíle, kterých by rád dosáhl, než skutečný stav věcí. Jusupov patří do šedé zóny skladatelů, pro které je příznačná exotika výrazu, snaha o propojování vzdáleného a střídavě úspěšné úsilí o hloubku, přesah a kontemplaci. Takový mix si k dosažení úspěchu vystačí s nekomplikovanou intelektuální výbavou, a i když nelze upřít fakt, že v každý okamžik zní hudba podmanivě, vytrácí se smysl pro formu, stavbu celku a následně také pro vkus a soudnost. Přitom by stačilo, kdyby skladatel projevil více odvahy, urputnosti či umíněnosti.

V Jusupovově Violovém koncertu, nazvaném Viola-Tango-Rock-Koncert, se setkáváme s laskavou osvětou namířenou na konzervativního (postsovětského?) posluchače, kterému stravitelným způsobem ukazuje, že klasické koncertní pódium snese leccos. Setkáme se zde s amplifikovanými nástroji (kytara, baskytara, v jedné části i sólová viola), rockovými bicími, strhujícím tangem - i předtančeným, vše doprovázeno snahou o rozličná ozvláštnění. K těm patřily i různé sotva slyšitelné šramoty či zcela statické „pády do nicoty“, které bohužel ve zvukově nevhodném Janáčkově divadle nemají šanci vyznít a byly naplněny rozpačitým pokašláváním, hlučnou vzduchotechnikou (přestože v problémovém levém horním větráku už nemlátilo - díky!) a celkovou nesoustředěností publika. Vpravo na balkoně kdesi kolem deváté řady vyvrcholila šeptaným, ale vcelku hlasitým zvoláním „Litvínov vyhrál!“ a následným ještě rušivějším syčením a káráním. Takto zvukově atmosféricky pojatá skladba zkrátka nemá v tomto unylém prostoru co dělat. Zůstala zde jediná skutečně silná Jusupovova zbraň - psychologicky silná zvukovost avšak jakoby nevybalená z pomalovaného celofánu, do něhož nešlo proniknout.

K interpretačnímu srovnání se nabízí nedávný koncert, který spojil Schnittkeho Faustovskou kantátu s Čajkovského Patetickou symfonií, při němž dominovalo výjimečné charisma okamžiku, zatímco úroveň orchestrální hry byla průměrná. V případě nyní popisovaného koncertu byla od počátku patrná vskutku mimořádná snaha o perfektní technickou stránku. Dirigent Alexander Joel je dozajista brněnským objevem sezóny a uvidíme, jestli v těch příštích dorazí někdo srovnatelný. V prologu ke koncertu i v první větě bylo tangové ostinato skvěle posazené. Ve druhé časti rozehrál Maxim Rysanov svoji violu do nebývalé zpěvnosti, až si člověk nebyl jistý, zda již nedochází k avizované amplifikaci. Na ni ale došlo až ve třetí, rockové větě, kdy hudba dosáhla vrcholu kýče, a přestože se v programu psalo o orchestru „zmítaném rockovou hysterií“, jednalo se spíše o všední bigbítovou floskuli blížící se těm nejhorším variacím na „symphonic rock“ a podobným nesmyslům. Jediný smysl mohla třetí věta mít jako ukázka, že i orchestr umí hrát rock, to ovšem vesměs víme. Pracujeme-li se stylem jako se znakem, musíme vědět, co chceme říct - vzpomeňme na Schnittkeho! Bez toho se rocková část stává balvanem, který je přivalen doprostřed cesty a všichni jsou nuceni věnovat mu pozornost. Protivně zesílená reklamní znělka.

Nebyl to ovšem jediný moment, který skladatel zjevně považoval za silný, čímž násobně vynikla jeho slabost. Za nejzajímavější lze naopak považovat spektakulární pasáže jako vystřižené z filmu - připomínaly ponejvíce hudbu mistra jednoduché filmové podmanivosti Georgije Sviridova. Závěrečná taneční vložka (Yara Omran a Davis Lang) jen podtrhla celkovou myšlenkovou bezradnost celého Jusupovova dvaapadesátiminutového veledíla, pasovala by mnohem lépe na závěr koncertu do strhující imitace cikánské hudecké kapely v závěru Brahmse. Ze sólistického hlediska je Jussupovovo dílo určeno primárně pro charismatického, nikoliv nutně technicky disponovaného violistu. Maxim Rysanov obojímu dostál se ctí.

Je škoda, že se filharmonii nedaří rozrůznit typy velkých symfonických koncertů - dosavadní pokusy o koncerty pro mládež, pro akademiky či cokoliv „netradičního“ vždy selhaly (a oproti minulosti se vytratila i samostatná komorní řada filharmonie). Zůstávají jen pevně zažité abonentní řady, které musí zůstat stylově vyvážené. Přesto se v posledních letech několikrát ukázalo, že většina abonentů dokáže ocenit hloubku i kvalitu (např. Messiaen nebo Schnittke), i když třebas to které dílo nemusí být jejich šálkem kávy. Jusupov je dobrým výchozím krokem, který ukazuje možnosti soudobé hudby, další pozornost by ovšem měla směřovat výše, ke Gijovi Kančelimu, Sofii Gubajdulinové, Galině Ustvolské či Alfredu Schnittkemu, pokud máme držet nastolené dramaturgické směřování.

Obrovské potěšení přinesla druhá část koncertu. Přitom nad ní visel otazník, jak se dirigentovi podaří naplnit nesnadný dramaturgický záměr korunovat večer Brahmsem. Schönbergovu orchestrální úpravu jeho prvního klavírního kvartetu g-moll op. 25 vyřešil Alexander Joel jednoduše: pílí. Tolik poctivé mravenčí kapelnické práce s orchestrem už dlouho nikdo neodvedl, doslova každý tón byl opravdovou potěchou. Připomeňme, že Brahms vrátil hudbě výsadní samostatné postavení mezi uměními a radikálně ji očistil od jakýchkoliv programů a mimohudebního romantického balastu. Opět tu máme hudbu, jejímž smyslem je slovy nepopsatelná krása a jejím prostřednictvím celkové povznesení. Dirigentova koncepce spočívala v maximálním rozehrání všech rozličných efektů směrem k dokonalé technické vybroušenosti, ale také dynamické výraznosti, bez obvyklé uťápnutosti, kterou české orchestry často považují u hudby Brahmsovy a Dvořákovy za adekvátní.

Vůbec přitom nevadilo, že lesní rohy na své party opět nestačily - a kupříkladu předčasné netrpělivé přiznávky jinak perfektních dřev v první větě působily navzdory nepatřičnosti sympaticky, totiž nadšeně. Obdivuhodná je rovněž skutečnost, jak se dirigent Joel vypořádal s brněnskou smrtící pastí: totiž se zkoušením v neobvykle akusticky vydatném a hlučném Besedním domě, aby se pak až v den koncertu přesunuli do Janáčkova divadla bez akustiky na jedinou generálku a koncert. Nalejme si čistého vína: Petr Altrichter i Aleksandar Marković se tu před svým nástupem do funkce šéfdirigenta Filharmonie Brno blýskli mimořádně vydařenými koncerty. Nyní je orchestr bez šéfdirigenta a má za sebou dosud interpretačně nejvydařenější vystoupení letošní sezóny. Třeba z toho něco bude. Každopádně v dnešní době, kdy se interpreti především hledí dobře umýt, učesat, napudrovat, usmát, vyfotit a všelijak jinak prezentovat v médiích, je pracovitý a řemeslně schopný dirigent vzácností. I závěrečný potlesk zvládl s bravurou a důsledně vyvolal všechny exponované hráče z orchestru i celé nástrojové sekce.

A ještě drobnosti. Skvělé bylo tentokrát osvětlení během koncertu: patřičně tlumené, nicméně dostatečné na sledování textů v programu. Ozvučení elektrofonických nástrojů v Jusupovově skladbě bylo velmi decentní a barevně adekvátní. Z levé strany publika ovšem někdo neustále fotil s bleskem, že to rušilo i na balkoně. Bohužel v Janáčkově divadle není pořadatelská služba během produkcí přítomna uvnitř v hledišti (prý jde o záměr), takže i kdyby si během koncertu někdo zapnul rádio nebo rozdělal ohýnek, museli by se s ním posluchači vypořádat sami. Bezohledný fotograf na to, alespoň protentokrát, nedoplatil.

Psáno z koncertu 23.dubna 2015.

Foto Jiří Jelínek

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..


Brněnský hudebník, zpěvák, skladatel, producent a frontman skupiny Květy Martin Evžen Kyšperský vymyslel nový projekt. Nazval jej Dula a vydal s ním debutové album Uran. Na magnetofonové kazetě ve sběratelském nákladu pouhých 50 kusů. Kdo však kazetu s kresbou z pozůstalosti Martinovy přítelkyně Alenky Černé nesežene, nemusí zoufat. Dula je k dispozici samozřejmě také digitálně.  více

V Křišťálovém sále Staré radnice pořádalo hudební těleso Ensemble Opera Diversa svůj poslední předprázdninový koncert. Tentokrát však nevystoupili kmenoví hudebníci ansámblu, ale klavíristka Kristýna Znamenáčková, s jejíž energickou a technicky brilantní hrou se posluchači jmenovaného souboru mohli seznámit již na zatím posledním albu tělesa titulovaném prostě Jan Novák, Vol. 3. Náplní úterního koncertu však nebyla tvorba Jana Nováka – Kristýna Znamenáčková představila díla přecházející od impresionistických nálad, přes dravé jazzové rytmy až k vycizelovanému hudebnímu jazyku 60. let. Pojítkem autorů se stala hudebními směry a nápady přetékající Paříž – právě zde se setkali Ježek s Martinů, Mompou a Koechlin.  více

Těsně před vypuknutím koronavirové krize vydala brněnská skupina Plum Dumplings nové album. Na rozdíl od oficiálního debutu L’épitaphe des papillons (2014), nazpívaného francouzsky, skupina tentokrát vsadila na české texty. Hovoříme se zpěvačkou, která si říká Adéla Polka.  více

Brněnský zpěvák, skladatel a klávesista Oldřich Veselý zemřel v lednu 2018. V únoru 2019 se v sále Semilasso konal 10. Brněnský Beatfest, věnovaný jeho památce. A o rok později vyšel na CD pod názvem Malý princ záznam z tohoto koncertu, doplněný několika bonusy.  více

Dvacátého čtvrtého května letošního roku, pět dní před dvaadevadesátými narozeninami, odešla na věčnost paní Anna Kománková – a s ní rovněž velice rozsáhlý zpěvník (nejen) javornických a horňáckých balad, který nosila v hlavě. Kteroukoliv píseň uchovanou v paměti dokázala osobitým, nenapodobitelným způsobem interpretovat. Celý život pečovala o vzácný odkaz, tedy dědictví po předcích – o to zajímavěji, že stovky mnohdy komplikovaných nápěvů a mnoho desítek slok a variant balad si nezapisovala, ale všechny znala zpaměti. I po devadesátce, kdy už jí nesloužilo zdraví a veřejně nevystupovala, zůstávala v kontaktu s Javornickým ženským sborem, který oživila a dlouhá léta vedla. Nikdy se nikam nevnucovala, a přitom z dovedností svých předků hodně uměla: kromě zpěvu (desítek nápěvů z kancionálu a stovek lidových písní) byla výbornou vyšívačkou: Každou součástku kroje, který nosila, si ušila a vyšila vlastnoručně.  více

V sále Konventu Milosrdných bratří uzavřel soubor Brno Contemporary Orchestra pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra svoji devátou sezonu koncertem nazvaným Con certo: s jistotou nebo s čertem?. Program uvedl díla ve světě současné klasické hudby již zavedených autorů Alexeje Frieda, Olgy Neuwirth a György Ligetiho, jehož koncert pro housle provedl s orchestrem houslový virtuóz Milan Paľa.  více

Hudební pohádku O statečném kováři nasadilo jako letošní novinku svého open air festivalu na Biskupském dvoře Městské divadlo Brno. V pondělí měla oficiální odloženou premiéru. Pod úchvatnými kulisami brněnské katedrály vznikla inscenace, která si malé i velké diváky získá jadrnou muzikou Petra Ulrycha, svojí prostou poetikou, hravou divadelností a také jednoduše, ale působivě stavěnou atmosférou.  více

Každému, kdo měl donedávna co do činění s českomoravskou scénou folk a country, se při vyslovení jména Jiří moravský Brabec (1955-2018) vybaví nepřehlédnutelná postava mohutného vousáče, silný hlas a nevyčerpatelný zdroj informací se záviděníhodným přehledem nejen o jmenovaném hudebním žánru. Řeč je o složité, ale právem respektované osobnosti, která uměla překvapit znalostmi v celé řadě odvětví, ale také sebeironickým humorem i nečekanou tělesnou obratností. Bohužel, naposledy udivil okolí náhlým odchodem a to pár dnů před svými třiašedesátými narozeninami v červnu 2018, takřka nepovšimnut veřejnoprávními médii, pro která tolik let pracoval.  více

Po trojici koncertů, které posluchačům v rámci komorního minicyklu Konec streamu. Hrajeme zase živě! připravila Filharmonie Brno, se v pátek uskutečnil závěrečný večer nejen tohoto neobvyklého projektu, ale prakticky vzato celé sezóny 2019/2020. Po violoncellové sekci s harfou, harfě s kontrabasem a po bicích nástrojích s projekcí a tancem rozeznělo sál Besedního domu mnohem tradičnější obsazení v podobě smyčcového kvarteta. To samo o sobě ničemu nevadí, ostatně právě smyčcová kvarteta zaujímají v rámci evropské hudební tradice zvláštní místo a v průběhu více než dvou a půl století vzniklo od dob „Papa“ Haydna až po současnost impozantní množství kvalitní hudební literatury. Rozhodně si členové smyčcových kvartet nemohou stěžovat na nedostatek zajímavých děl určených pro jejich obsazení, jako tomu tu a tam bývá u jiných komorních těles. Hudebníci Marie Pšenicová (housle), Jan Rybka (housle), Petr Pšenica (viola) a Lukáš Svoboda (violoncello) však šli (ať již z vlastní, či cizí iniciativy) zcela jinou cestou. Samotná dramaturgie koncertu připomínala spíše zkoušku na blížící se svatební sezónu než závěrečný koncert cyklu, který má uzavřít ročník 2019/2020 i Besední dům.  více

Po úspěšném vystoupení violoncellové sekce s harfou včera dala Filharmonie Brno v nově vzniklém minicyklu Konec streamu. Hrajeme zase živě! prostor ještě komornějšímu obsazení. Ve středu 27. května měli posluchači možnost navštívit koncert manželské dvojice Ivany Švestkové (harfa) a Marka Švestky (kontrabas). Program sestával nejen ze skladeb určených přímo pro tyto nástroje, ale podobně jako v případě zahajovacího koncertu v této sérii zazněly také úpravy více či méně známých děl světové hudební literatury.  více

Devátý a zároveň poslední díl ze seriálu Průvodce Brno – město hudby UNESCO nese podtitul Electro, beat, multimediavíce

Jsou tomu již takřka tři měsíce, co pandemie koronaviru vtrhla do České republiky, otřásla národní ekonomikou, školstvím i kulturou; bezohledně devalvovala měnu, poslala děti do improvizovaných domácích lavic a pozavírala galerie, divadla, operní domy i hudební sály. Od té doby jsme si museli zvyknout na proměnlivá vládní nařízení, ale také na jistý kulturní půst. Streamovaná videa nezahnala hlad a ani sebelepší nahrávky neutišily žízeň. V posledním květnovém týdnu se společenský i kulturní život opatrně probouzí k životu; otevírají se také dveře brněnského Besedního domu, kde ve čtyřech dnech soubor odehraje celkem osm koncertů. V nově vzniklém komorním „minicyklu“ Konec streamu. Hrajeme zase živě! nabízí Filharmonie Brno koncerty s podnázvy: Cellisté & harfaHarfa & kontrabas duoBicisté & projekce a Smyčcové kvarteto. Prvně jmenovaný se v pondělní podvečer dokonce dočkal nezvyklé předpremiéry, když hudebníci brněnské filharmonie usedli na střeše tržnice na Zelném trhu. Se stejným programem také včera odpoledne zahájili violoncellisté v čele s koncertním mistrem Pavlem Šabackým a harfenistka Dominika Svozilová poslední sérii koncertů v Besedním domě v této nešťastné sezoně.  více

Po Velikonocích se na sociálních sítích a v médiích objevilo oficiální prohlášení, které každému milovníkovi folkloru pokazilo den. Folklorní festival ve Strážnici se letos neuskuteční. Důvody jsou všem dobře známé. Včera začala další vlna koronavirového rozvolňování a my jsme si nejen proto povídali s ředitelem Národního ústavu lidové kultury (NÚLK) ve Strážnici Martinem Šimšou. Je tedy opravdu důvod ke smutku? Na co se můžeme v nejbližší době těšit? A kdy je nejlepší doba navštívit zámecký park a strážnické muzeum v přírodě? Nejen na tyto otázky následující rozhovor odpoví.  více

Krátce po natočení svého minulého alba I’m Glad I Met You absolvovala brněnská bluesová kapela cestu do severního Mississippi, na místa, kde se blues stále ještě hraje jako lidová hudba na zápražích a o nedělních piknicích. Že během pobytu vznikl materiál na dvě nová alba, prozradil kytarista Jan Švihálek loni v rozhovoru pro náš web. „Bude to skvělá nahrávka, moc se na to těším,“ sliboval. První ze dvou avízovaných desek je nyní na světě.  více

Osmý díl ze seriálu Průvodce Brno – město hudby UNESCO nese podtitul Spojení průseremvíce

Nejčtenější

Kritika

V Křišťálovém sále Staré radnice pořádalo hudební těleso Ensemble Opera Diversa svůj poslední předprázdninový koncert. Tentokrát však nevystoupili kmenoví hudebníci ansámblu, ale klavíristka Kristýna Znamenáčková, s jejíž energickou a technicky brilantní hrou se posluchači jmenovaného souboru mohli seznámit již na zatím posledním albu tělesa titulovaném prostě Jan Novák, Vol. 3. Náplní úterního koncertu však nebyla tvorba Jana Nováka – Kristýna Znamenáčková představila díla přecházející od impresionistických nálad, přes dravé jazzové rytmy až k vycizelovanému hudebnímu jazyku 60. let. Pojítkem autorů se stala hudebními směry a nápady přetékající Paříž – právě zde se setkali Ježek s Martinů, Mompou a Koechlin.  více