Nerovný souboj Jusupova s Brahmsem

24. duben 2015, 19:55

Nerovný souboj Jusupova s Brahmsem

V pořadí třetí abonentní koncert Symfonického abonmá Filharmonie Brno přinesl dvě kontrastní poloviny, a to jak po stránce kompoziční, stylové a myšlenkové, tak také interpretační. Dramaturgie se v tomto případě vydala směrem polemickým a lze si dobře představit, že přítomní posluchači se stali zapálenými příznivci jedné polovin koncertu a odpůrci té druhé. Vsadil bych ovšem leccos, a to bylo hlavním překvapením večera, že by více příznivců posbíral starý dobrý Brahms. Ale i tento koncert Filharmonie Brno, jako v poslední době většina, nese punc originální dramaturgie, výjimečnosti a neopakovatelnosti.

Rezidenční umělec je jev, který je obvyklý především u významných symfonických orchestrů ve velkých západoevropských a amerických metropolích, v nichž sídlí vzdělané publikum, které nelze ani z komerčního hlediska uspokojit pár lacinými a donekonečna omílanými hity a je třeba je hýčkat i po stránce osvěty a poznání. Brno jakožto kulturní organismus lze chápat buďto izolovaně (a mnoho zdejších obyvatel se o jiné chápání nepokouší), anebo jako součást šířeji pojatého středu Evropy zahrnujícího ve svém jádru Vídeň, Budapešť nebo Bratislavu a na okrajích končícího v Mnichově, Drážďanech, Krakově, Lvově a Temešváru. Pro kulturní a umělecké Brno je proto typická široká rozkročenost mezi velkoměstským nadhledem, vzdělaností a rustikálním křupanstvím. Možnost takto široké oscilace mezi obecnou moudrostí a tupostí umocňuje kyvadlový efekt. Rozličné zdejší instituce, od kulturních a uměleckých přes vzdělávací, náboženské či politické až po veřejné služby tak střídavě procházejí obdobími osvíceného rozletu a omezeného hlupáctví, přičemž vyhraněné příklady obojího statisticky převažují nad průměrnou šedí. Navzdory tomu bychom si ale měli uchovat naději, že nynější „zlatá éra“ zdejší hudební dramaturgie zanechá trvalé stopy a případný budoucí ponor zpět do šedivých bažin bez dramaturgie  si zdejší publikum nenechá líbit.

Ať tak či onak, možnost seznámit se v jedné sezóně opakovaně s exotickou hudbou v Izraeli žijícího rusifikovaného Tádžika s židovskými kořeny Benjamina Jusupova je zkrátka mimořádná i v globálním srovnání a nic na tom nezmění ani místy poněkud křiklavá snaha skladatele představit sebe sama za pomoci vyčpělých učebnicových floskulí a velkých slov („Mé myšlení je židovské, mentalita a temperament asiatské a moje hudební řeč, mám na mysli možnosti v přístupu k orchestru, ruská. Je to komplikované, ale cítím to tak.“), v nichž autor nevědomky popisuje spíše cíle, kterých by rád dosáhl, než skutečný stav věcí. Jusupov patří do šedé zóny skladatelů, pro které je příznačná exotika výrazu, snaha o propojování vzdáleného a střídavě úspěšné úsilí o hloubku, přesah a kontemplaci. Takový mix si k dosažení úspěchu vystačí s nekomplikovanou intelektuální výbavou, a i když nelze upřít fakt, že v každý okamžik zní hudba podmanivě, vytrácí se smysl pro formu, stavbu celku a následně také pro vkus a soudnost. Přitom by stačilo, kdyby skladatel projevil více odvahy, urputnosti či umíněnosti.

V Jusupovově Violovém koncertu, nazvaném Viola-Tango-Rock-Koncert, se setkáváme s laskavou osvětou namířenou na konzervativního (postsovětského?) posluchače, kterému stravitelným způsobem ukazuje, že klasické koncertní pódium snese leccos. Setkáme se zde s amplifikovanými nástroji (kytara, baskytara, v jedné části i sólová viola), rockovými bicími, strhujícím tangem - i předtančeným, vše doprovázeno snahou o rozličná ozvláštnění. K těm patřily i různé sotva slyšitelné šramoty či zcela statické „pády do nicoty“, které bohužel ve zvukově nevhodném Janáčkově divadle nemají šanci vyznít a byly naplněny rozpačitým pokašláváním, hlučnou vzduchotechnikou (přestože v problémovém levém horním větráku už nemlátilo - díky!) a celkovou nesoustředěností publika. Vpravo na balkoně kdesi kolem deváté řady vyvrcholila šeptaným, ale vcelku hlasitým zvoláním „Litvínov vyhrál!“ a následným ještě rušivějším syčením a káráním. Takto zvukově atmosféricky pojatá skladba zkrátka nemá v tomto unylém prostoru co dělat. Zůstala zde jediná skutečně silná Jusupovova zbraň - psychologicky silná zvukovost avšak jakoby nevybalená z pomalovaného celofánu, do něhož nešlo proniknout.

K interpretačnímu srovnání se nabízí nedávný koncert, který spojil Schnittkeho Faustovskou kantátu s Čajkovského Patetickou symfonií, při němž dominovalo výjimečné charisma okamžiku, zatímco úroveň orchestrální hry byla průměrná. V případě nyní popisovaného koncertu byla od počátku patrná vskutku mimořádná snaha o perfektní technickou stránku. Dirigent Alexander Joel je dozajista brněnským objevem sezóny a uvidíme, jestli v těch příštích dorazí někdo srovnatelný. V prologu ke koncertu i v první větě bylo tangové ostinato skvěle posazené. Ve druhé časti rozehrál Maxim Rysanov svoji violu do nebývalé zpěvnosti, až si člověk nebyl jistý, zda již nedochází k avizované amplifikaci. Na ni ale došlo až ve třetí, rockové větě, kdy hudba dosáhla vrcholu kýče, a přestože se v programu psalo o orchestru „zmítaném rockovou hysterií“, jednalo se spíše o všední bigbítovou floskuli blížící se těm nejhorším variacím na „symphonic rock“ a podobným nesmyslům. Jediný smysl mohla třetí věta mít jako ukázka, že i orchestr umí hrát rock, to ovšem vesměs víme. Pracujeme-li se stylem jako se znakem, musíme vědět, co chceme říct - vzpomeňme na Schnittkeho! Bez toho se rocková část stává balvanem, který je přivalen doprostřed cesty a všichni jsou nuceni věnovat mu pozornost. Protivně zesílená reklamní znělka.

Nebyl to ovšem jediný moment, který skladatel zjevně považoval za silný, čímž násobně vynikla jeho slabost. Za nejzajímavější lze naopak považovat spektakulární pasáže jako vystřižené z filmu - připomínaly ponejvíce hudbu mistra jednoduché filmové podmanivosti Georgije Sviridova. Závěrečná taneční vložka (Yara Omran a Davis Lang) jen podtrhla celkovou myšlenkovou bezradnost celého Jusupovova dvaapadesátiminutového veledíla, pasovala by mnohem lépe na závěr koncertu do strhující imitace cikánské hudecké kapely v závěru Brahmse. Ze sólistického hlediska je Jussupovovo dílo určeno primárně pro charismatického, nikoliv nutně technicky disponovaného violistu. Maxim Rysanov obojímu dostál se ctí.

Je škoda, že se filharmonii nedaří rozrůznit typy velkých symfonických koncertů - dosavadní pokusy o koncerty pro mládež, pro akademiky či cokoliv „netradičního“ vždy selhaly (a oproti minulosti se vytratila i samostatná komorní řada filharmonie). Zůstávají jen pevně zažité abonentní řady, které musí zůstat stylově vyvážené. Přesto se v posledních letech několikrát ukázalo, že většina abonentů dokáže ocenit hloubku i kvalitu (např. Messiaen nebo Schnittke), i když třebas to které dílo nemusí být jejich šálkem kávy. Jusupov je dobrým výchozím krokem, který ukazuje možnosti soudobé hudby, další pozornost by ovšem měla směřovat výše, ke Gijovi Kančelimu, Sofii Gubajdulinové, Galině Ustvolské či Alfredu Schnittkemu, pokud máme držet nastolené dramaturgické směřování.

Obrovské potěšení přinesla druhá část koncertu. Přitom nad ní visel otazník, jak se dirigentovi podaří naplnit nesnadný dramaturgický záměr korunovat večer Brahmsem. Schönbergovu orchestrální úpravu jeho prvního klavírního kvartetu g-moll op. 25 vyřešil Alexander Joel jednoduše: pílí. Tolik poctivé mravenčí kapelnické práce s orchestrem už dlouho nikdo neodvedl, doslova každý tón byl opravdovou potěchou. Připomeňme, že Brahms vrátil hudbě výsadní samostatné postavení mezi uměními a radikálně ji očistil od jakýchkoliv programů a mimohudebního romantického balastu. Opět tu máme hudbu, jejímž smyslem je slovy nepopsatelná krása a jejím prostřednictvím celkové povznesení. Dirigentova koncepce spočívala v maximálním rozehrání všech rozličných efektů směrem k dokonalé technické vybroušenosti, ale také dynamické výraznosti, bez obvyklé uťápnutosti, kterou české orchestry často považují u hudby Brahmsovy a Dvořákovy za adekvátní.

Vůbec přitom nevadilo, že lesní rohy na své party opět nestačily - a kupříkladu předčasné netrpělivé přiznávky jinak perfektních dřev v první větě působily navzdory nepatřičnosti sympaticky, totiž nadšeně. Obdivuhodná je rovněž skutečnost, jak se dirigent Joel vypořádal s brněnskou smrtící pastí: totiž se zkoušením v neobvykle akusticky vydatném a hlučném Besedním domě, aby se pak až v den koncertu přesunuli do Janáčkova divadla bez akustiky na jedinou generálku a koncert. Nalejme si čistého vína: Petr Altrichter i Aleksandar Marković se tu před svým nástupem do funkce šéfdirigenta Filharmonie Brno blýskli mimořádně vydařenými koncerty. Nyní je orchestr bez šéfdirigenta a má za sebou dosud interpretačně nejvydařenější vystoupení letošní sezóny. Třeba z toho něco bude. Každopádně v dnešní době, kdy se interpreti především hledí dobře umýt, učesat, napudrovat, usmát, vyfotit a všelijak jinak prezentovat v médiích, je pracovitý a řemeslně schopný dirigent vzácností. I závěrečný potlesk zvládl s bravurou a důsledně vyvolal všechny exponované hráče z orchestru i celé nástrojové sekce.

A ještě drobnosti. Skvělé bylo tentokrát osvětlení během koncertu: patřičně tlumené, nicméně dostatečné na sledování textů v programu. Ozvučení elektrofonických nástrojů v Jusupovově skladbě bylo velmi decentní a barevně adekvátní. Z levé strany publika ovšem někdo neustále fotil s bleskem, že to rušilo i na balkoně. Bohužel v Janáčkově divadle není pořadatelská služba během produkcí přítomna uvnitř v hledišti (prý jde o záměr), takže i kdyby si během koncertu někdo zapnul rádio nebo rozdělal ohýnek, museli by se s ním posluchači vypořádat sami. Bezohledný fotograf na to, alespoň protentokrát, nedoplatil.

Psáno z koncertu 23.dubna 2015.

Foto Jiří Jelínek

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..


Jen zřídka je hlavním tématem pro rozhovor jedna jediná skladba. V případě violoncellisty Josefa Klíče, koncertního mistra Národního divadla v Brně, se to však nabízelo. Nestává se každý den, že by se český skladatel se svou písní dostal do finále celosvětové soutěže. Důvodů pro povídání však bylo víc – vzpomínky na zesnulého Jaroslava Erika Friče, Josefovo zaměstnání v Janáčkově divadle i připravované nové album.  více

Pro včerejší zahajovací koncert jubilejního 20. ročníku Festivalu Špilberk zvolila Filharmonie Brno dramaturgii sestávající z osvědčených i méně známých kusů. Podtitul Romantický karneval celý večer ponořil do karnevalového duchu, spjatého s oslavami před začátkem masopustu. Program si tedy vytyčil za cíl charakterizovat právě období veselí, oslav a masek skladbami, které svou náladou vypovídají o této periodě v roce. Téměř zaplněné nádvoří tak mělo příležitost vychutnat si nenáročný a líbivý program, který se také svou nižší teplotou snáze přiblížil onomu chladnému masopustní období.  více

Brno jako město hudby zapsané v UNESCO, má za sebou čtyři festivalové dny plné hudby a tance. Na celkem dvaadvaceti hudebních stanovištích probíhaly desítky koncertů a vystoupení se stovkami účinkujících. Hudba v ulicích zněla na každém rohu, nejvíce pozornosti však letos poutaly čtyři pokoje od výtvarnice Kateřiny Šedé, ve kterých se střídali umělci různých žánrů i národností. Lákadlem byly také vystoupení britských Motionhouse a No Fit State Circus, kteří opakovaně uhranuli náměstí Svobody svými akrobatickými kousky a dechberoucím představením. Nově vznikly také dvě velké scény – Dominik stage na Dominikánském náměstí a Django stage na Malinovského náměstí. Tady se vystřídali umělci jako Jana Kirschner, Monika Bagárová, minus123minut nebo Jan P. Muchow & The Antagonists. Již tradičně festival doprovázel zvuk flašinetářů, kteří se v Brně sešli v rámci svého 10. Mezinárodního setkání. Letos premiérově vystoupili na Maratonu hudby Brno také umělci partnerských měst hudby UNESCO. Zpěvačka a multiinstrumentalistka Tinatin Tsereteli (Hannover) a houslista Nicola Manzan (Bologna). Atmosféru celého festivalu zachycuje video, které najdete níže.

Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou jsou výjimečný festival. Dramaturgií, strukturou, atmosférou. Každý ročník má své téma, každý večer má své téma, a dokonce i některá jednotlivá vystoupení mají svá témata. Dlouholetému dramaturgovi festivalu Michalu Schmidtovi se i letos podařilo skvěle vyvážit české premiéry a skutečně mimořádné projekty s návraty a jistotami. Letošní téma Folkových prázdnin bylo O duši, ale tato týdenní přehlídka má duši každý rok.  více

Po téměř magickém zjevení v podobě CD Moravské hlasy - Jihomoravský kraj, které vyšlo před dvěma lety, jsme se konečně dočkali jeho pokračování. Autor tohoto odvážného počinu Jiří Plocek se v něm vydal dále, severně česko - slovenským pomezím až do kraje Zlínského.  více

Monumentální dílo Saul od Georga Friedricha Händela se v české premiéře dočkalo také scénického zpracování. Na závěr Hudebního festivalu Znojmo (po lednovém koncertním provedení v Brně a v Praze) jej nyní nastudoval soubor Czech Ensemble Baroque v čele s předními pěveckými osobnostmi působícími na české i zahraniční scéně.   více

Skupina Nebeztebe na brněnské scéně před pár lety doslova zazářila. Pětičlenná sestava s výraznou rytmikou, která se s nadhledem pohybovala nad styly, slavila vítězství na Portě a mířila na obrovské multižánrové festivaly. Zdánlivě v nejlepším kapelník Štěpán Hulc kapelu uspal a vrátil se až letos s úplně novou, tříčlennou sestavou. Noví Nebeztebe ve složení kytara, housle a mandolína nerezignovali na multižánrovost. Znovu koncertují a chystají konceptuální album Zásobování duše.  více

V rámci Olomouckých barokních slavností představil jako v pořadí pátou inscenaci programu domácí soubor Ensemble Damian. Čtyři po sobě jdoucí večery byla uvedena komická opera ĽElice skladatele Pietra Andrea Zianiho, která v režijním zpracování (a pod vedením) Tomáše Hanzlíka zazněla v obnovené premiéře.  více

Jedním z hudebníků, kteří se představí na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou v rámci speciálního programu Harfy nad Oslavou, bude kolumbijský harfeník Edmar Castañeda. V Náměšti bude mít také sólový recitál v rámci večera nazvaného O duši s lehkostí i naléhavostí. V telefonickém rozhovoru – volali jsme mu do New Yorku, kde žije – jsme s Edmarem Castañedou hovořili například o harfě sestrojené speciálně podle jeho představ nebo o jeho spolupráci s českou zpěvačkou Martou Töpferovou.  více

Třetí večer Olomouckých barokních slavností o víkendu nabídnul obnovenou premiéru hned tří samostatných hudebních celků. Znovuobjevený cembalový koncert, melodram Kázání na svatého Jána Pavla a oratorium Františka Antonína Míči uvedl soubor Ensemble Damian v dobové interpretaci a netradičně také každé dílo předvedl v jiném prostoru jezuitského konviktu.  více

Olomoucké barokní slavnosti začaly. Ve zdejším jezuitském konviktu otevřela jejich 7. ročník novodobá premiéra serenaty Il tribunale di Giove rakouského hudebního skladatele Karla Ditterse von Dittersdorfa. Dílo bylo poprvé uvedeno při oslavách narozenin pruského krále Fridricha II. Velikého 27. ledna 1775 a po vratislavské repríze roku 1777 upadlo v zapomnění. Tento neblahý osud se rozhodlo zvrátit hudební těleso Ensemble Damian, které v čele s uměleckým vedoucím ansámblu a režisérem Tomášem Hanzlíkem se dílo pokusilo přivést zpět k životu. V sólových rolích vystoupili Leandro Lafont (Osud, Apollon), Kristýna Vylíčilová (Génius Evropy, Minerva), Lucie Kaňková (Čas, Štěstěna), Monika Jägerová (Jupiter) a Jakub Rousek (Mars). Kostýmy i scénu navrhl režisér Hanzlík.  více

Festival Slunce ve Strážnici se bude letos konat už podvacáté. Především milovníci folkové muziky a klasického bigbítu mají v kalendáři poznačený termín 12. a 13. července. O historii festivalu, o jeho vrcholných momentech i těžkostech a také o tom, čím bude jiný letošní ročník, jsme hovořili s ředitelem Festivalu Slunce Pavlem Kopřivou.  více

Konec prvního prázdninového týdne se nesl ve znamení oslav. Na 7. července totiž připadá narození Aleny Veselé, významné brněnské varhanice a profesorky JAMU, která v tento den oslavila úctyhodných 96 let. Koncert uspořádaný právě k tomuto jubileu byl zároveň finální položkou 39. ročníku Brněnského varhanního festivalu a jako oslava narozenin zakladatelky (a nyní patronky celé přehlídky) má již v jeho programu pevné postavení.  více

Žijeme ve svobodné demokratické společnosti, v níž úlohou státu je vytvářet prostředí a podmínky pro rozvoj kreativity a tvůrčího potenciálu s vědomím skutečnosti, že živé umění dneška vytváří kulturní dědictví budoucnosti.  více

CD Transparent Water vzniklo dialog dvou výrazných osobností z různých částí světa – kubánského pianisty Omara Sosy a senegalského hráče na koru, mnohostrunný africký nástroj, Seckou Keity. Zatímco na album si přizvali několik dalších hudebníků, na koncertech je doprovází jediný z nich, venezuelský hráč na perkuse Gustavo Ovalles. Program, který před rokem nadchl publikum na festivalu Colours of Ostrava, si budete moci letos vychutnat v zámeckém parku v Náměšti nad Oslavou. Pánové vystoupí v rámci Folkových prázdnin v pondělí 29. července. Zatímco Keita se do Náměště vrací (v roce 2016 se účastnil projektu Struny nad Oslavou a letos bude také součástí večera Harfy nad Oslavou), pro předního kubánského pianistu se bude jednat o první výlet na Vysočinu.  více

Nejčtenější

Kritika

Pro včerejší zahajovací koncert jubilejního 20. ročníku Festivalu Špilberk zvolila Filharmonie Brno dramaturgii sestávající z osvědčených i méně známých kusů. Podtitul Romantický karneval celý večer ponořil do karnevalového duchu, spjatého s oslavami před začátkem masopustu. Program si tedy vytyčil za cíl charakterizovat právě období veselí, oslav a masek skladbami, které svou náladou vypovídají o této periodě v roce. Téměř zaplněné nádvoří tak mělo příležitost vychutnat si nenáročný a líbivý program, který se také svou nižší teplotou snáze přiblížil onomu chladnému masopustní období.  více