Nick Cave: 20 000 dní na Zemi

Nick Cave: 20 000 dní na Zemi

„Na konci 20. století jsem přestal být lidskou bytostí,“ slyšíme hlas Nicka Cavea, zatímco sledujeme jeho samého, jak ve stylově dokonalé ložnici čeká s otevřenýma očima na zazvonění budíku, jak vstává z dokonale bílého povlečení, od své dokonalé spící ženy. Otevírá dokonale bílé okenice. „Toto je můj dvacátý tisící den na Zemi.“ Tak nás do svého světa uvádí film Nick Cave: 20 000 dní na Zemi, distribuovaný Asociací českých filmových klubů.

Už ona zmíněná první věta stačí na to, aby nekritičtí Caveovi fanoušci zjihli a otevřeli svá srdce přílivu nadpozemské moudrosti svého idola. A samozřejmě i na to, aby se v cyničtější části publika nastartovaly všechny obranné mechanismy, chránící mysl před přívaly nejrůznějších komediantských pseudomouder. Oba přístupy k filmu jsou možné, oba mohou být poměrně obohacující. Ideální ovšem je, přistoupíte-li na hru, kterou s námi režisérská dvojice Ian Forsyth a Jane Pollard, spolu s protagonistou filmu a jeho spoluscenáristou Nickem Cavem, chce hrát. Hru na vzorový dokument o Nicku Caveovi, který zachycuje vzorový den známého a milovaného umělce. Sledování herce Nicka Cavea, hrajícího umělce Nicka Cavea. Pohrávání si s Caveovým mediálním obrazem a diváckými očekáváními.

Autorská dvojice vizuálních umělců Ian ForsythJane Pollard (http://www.iainandjane.com/) se ve své tvorbě dlouhodobě zabývá veřejnými personami, maskami, kterými se prezentují významní muzikanti. V roce 1998 uvedli po pečlivé 18měsíční přípravě dvouhodinovou performanci A Rock ’N’ Roll Suicide, detailní rekonstrukci slavného koncertu Davida Bowieho, při níž „zavraždil“ své alter ego Ziggyho Stardusta. Dalším z jejich děl je videoinstalace z roku 2007 Kiss my Nauman, při níž na čtyřech obrazovkách sledujeme v jediném 47 minutovém záběru líčení čtyř členů Kiss revivalu Dressed to Kill po vzoru jejich idolů.
S Nickem Cavem dvojice spolupracuje už několik let. Vytvořila pro něj při příležitosti vydání remasterovaných verzí všech 14 studiových alb Bad Seeds sérii 14 středometrážních filmů Do you love me like I love you, v nichž se „mluvící“ hlavy současných i minulých členů kapely, známých hudebníků, publicistů i neznámých fanoušků vyjadřují k jednotlivým albům. Jediný Nick Cave se v žádném z nich neobjevuje. Na jeho objevení jsme si museli počkat a do letošního roku, kdy bylo 20 000 dní na Zemi oficiálně a se značným diváckým úspěchem uvedeno na festivalu Sundance.

Film je prezentován jako záznam 24 hodin v životě Nicka Cavea, zachycených jeho dlouholetými spolupracovníky. Rozhodně však nejde o klasický dokument, v němž by byly syrové autentické záběry ze života sestříhány do výsledného tvaru. Jde o pečlivě připravený, napsaný a vykonstruovaný tvar minimálně na pomezí filmu hraného. Nicku Caveovi jako zkušenému herci a performerovi nedělá nejmenší problém hrát naprosto přesvědčivě roli idola, démonického kazatele a temně sexy hudebníka Nicka Cavea. Mohutně ho v tom podporuje kamera, která se v některých scénách (zmiňme například jeho ranní zhlížení se v koupelnovém zrcadle) vyloženě opájí jeho fotogeničností a zdůrazňuje jeho až nelidské rysy.

Ve vzorovém dni Nicka Cavea nechybí žádná z jeho vzorových činností. Ve své pracovně s pečlivě naaranžovanými hromadami knih se věnuje psaní, pochopitelně na psacím stroji. Ve studiu nahrává poslední desku Push the Sky Away, navštěvuje svého psychoanalytika, s nímž jak jinak hovoří o prvních sexuálních zkušenostech a o svém vztahu s otcem. Především k nám ale ve zvukové stopě promlouvá jeho podmanivý hlas. V průběhu celého filmu trousí našim hladovým duším citáty, které se dají okamžitě vzít a na pozadí jímavého obrázku sdílet na Facebooku. Nebo se nad nimi dá i zcela upřímně zamyslet a dokonce dospět k netriviálním závěrům. Když hovoří o tom, že veškerá jeho tvorba je vlastně kanibalismus, protože umělec požírá své vztahy, intimitu svých blízkých, aby je zpracované vyvrhl na světlo ve formě písně, máme pocit, že se nám skutečně bolestně odhaluje. Pak náhle otevře kufr auta a my v něm bez jakéhokoli vysvětlení spatříme klec se dvěma vycpanými andulkami. Je možné vážně přijímat slova na hranici patosu od někoho, kdo v autě vozí klec s vycpanými andulkami? Tento rozpor nás provází celým filmem. Jsme v neustálé nejistotě, kdy se jedná o hru, o pohrávání si s vlastním mediálním obrazem, a kdy nám chce vážně sdělit něco intimního. Nejistota se týká i samotného časoprostoru. Máme uvěřit, že se celý film odehrává během jednoho dne na jednom místě, konkrétně v Caveově milovaném rezidentním městě Brightonu. Samozřejmě se dočkáme ikonických záběrů na slavné brightonské molo, které mají přinést prostorové ukotvení. Ve skutečnosti se ale film odehrává i na mnoha od Brightonu dosti vzdálených místech (například koncert, jímž film předčasně vrcholí, měl dějiště v Berlíně). Přesněji řečeno film se odehrává ve vzorovém prostoru, jímž Cave hladce proplouvá za volantem svého auta, a který propojuje v podstatě celý svět. Není divu, že se v takovém typu prostoru mohou náhle v autě objevovat různí Caveovi bývalí spolupracovníci, kterým má možnost položit otázky dříve nepoložené. Od Blixy Bargelda se konečně dozví, proč vlastně odešel z Bad Seeds, s Kylie Minogue zase prodiskutuje strach ze zapomnění a problematiku voskových figurín.

Ve filmu ovšem nechybí ani záběry autentické, které by hladce zapadly do naprosto konvenčního hudebního dokumentu. Jde především o záběry z nahrávacího studia, kde mimo jiné zjišťujeme, jak významnou roli ve vzniku alba sehrál Warren Ellis, širší veřejnosti v podstatě neznámá šedá eminence současných Bad Seeds (za šedou eminenci ho tedy může označit jen někdo, kdo neměl to štěstí vidět ho ve zběsilé koncertní akci, ale stejně). A jeho historka o žvýkačce Niny Simone je asi nejvtipnějším momentem celého filmu.
Při sledování 20 000 dní na Zemi nás může napadnout výrok Oscara Wildea: „Když člověk hovoří za sebe, je nejméně sám sebou. Dejte mu masku a poví vám pravdu.“
Přes neustálou nejistotu, co je realita a co fikce, co je autentické a co stylizované, kdy to Cave myslí vážně a kdy na nás jen ironicky pomrkává, si můžeme být jisti, že sledujeme maximálně pravdivý dokument o veřejné postavě jménem Nick Cave. Nebo alespoň dokument o tom, jak Nick Cave vidí sám sebe. Nebo jak chce, abychom ho viděli my. Vlastně je to ve skutečnosti komedie o vycpaných andulkách.
Ale s největší pravděpodobností je to exkurze do „chvějivého prostoru střetu reality a imaginace, v němž přebývá veškerá radost a láska a v něm ve skutečnosti žijeme i my.“

 PS: 20 000 dní na Zemi patří k filmům, u nichž se skutečně vyplatí navštívit webové stránky. Tak nezapoměňte: http://www.20000daysonearth.com/

 Nick Cave: 20 000 dní na Zemi (20,000 Days on Earth), film, dokumentární / drama / hudební. Velká Británie, 2014, 96 min. Režie: Iain Forsyth, Jane Pollard, scénář: Nick Cave, Iain Forsyth, Jane Pollard, kamera: Erik Wilson, hudba: Nick Cave, Warren Ellis. Hrají: Nick Cave, Blixa Bargeld, Kylie Minogue, Ray Winstone, Warren Ellis…

Foto archiv

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Kdo očekával, že si připomene největší hitovky Björk, byl devadesátiminutovým přílivem podivných „nemelodických“ tónů nepříjemně zaskočen. A víte co? Dobře mu tak. Hudební vývoj této svébytné umělkyně klade na posluchače čím dál tím větší nároky.  více

Pondělí 17. listopadu, den dvacátého pátého výročí Sametové revoluce, byl v Brně až marnotratně bohatý na nejrůznější shromáždění, proslovy, blokády, průvody, výstavy a předpremiéry. Jednou z nich byla i projekce televizního filmu Brněnského studia ČT Hvězdy za železnou oponou v kavárně Trojka. Ve zcela zaplněném sále panovala atmosféra pospolitosti a radostného očekávání. Věkově se publikum, jež na projekci přivítali tvůrci filmu režisér Pavel Jirásek a dramaturg Martin Polák, pohybovalo od zjevných pamětníků po mladé rybízky, kteří moc netušili, co mají od filmu čekat.  více


Poslední koncert letošní části cyklu Barbara Maria Willi uvádí nabídnul unikátní projekt, ve kterém se 4. prosince v Konventu Milosrdných bratří spojily dva soubory: Cappella Pratensis Ramillete de Tonos. Publiku předvedli, jakými různými způsoby lze pracovat s polyfonním repertoárem 15. a 16. století. V programu se mísila duchovní se světskou hudbou a také vokální, vokálně-instrumentální a čistě instrumentální.  více

V sobotu 29. listopadu proběhl v bretaňském Rennes mimořádný koncert a masterclass brněnského Dua Ardašev, které do Francie zavítalo na pozvání partnerského města Rennes a za organizační podpory kanceláře Brno – město hudby UNESCO. Akce se uskutečnila v rámci projektu Face à la guerre – dialogues européens, iniciovaného Francouzským institutem a koordinovaného kulturní institucí Les Champs Libres.  více

Znovuobjevení a digitalizace brněnských polyfonních rukopisů BAM 1 a BAM 2 otevřely novou kapitolu zkoumání a interpretace renesanční hudby. Na průsečíku historického výzkumu, moderních technologií a umělecké interpretace stojí Past Forward, přeshraniční projekt propojující instituce z Nizozemska, Belgie a České republiky. V jeho uměleckém jádru stojí dva hudebníci, jejichž přístupy se vzájemně doplňují: Tim Braithwaite, umělecký ředitel Cappella Pratensis, a Kateřina Maňáková, loutnistka, která vyučuje hru na rané drnkací nástroje na Janáčkově akademii múzických umění a je garantkou celé iniciativy. V tomto rozhovoru hovoří o práci s dosud opomíjenými prameny, o výzvách historicky poučené interpretace, o příslibech mezinárodní spolupráce a o své vizi budoucnosti interpretace rané hudby.  více

Pozoruhodný program nabídl koncert Filharmonie Brno v čele s dirigentem Dennisem Russellem Daviesem konaný ve čtvrtek 6. listopadu v Besedním domě, který spojil tvorbu dvou soudobých skladatelů zemí bývalého sovětského svazu. Na koncertu vystoupili arménský barytonista Aksel Daveyan, violista Julián Veverica, bicista Lukáš Krejčí a rakouský sbor Hard-Chor Linz pod vedením sbormistra Alexandera Kolleravíce

Brněnský rodák, klavírista a generální ředitel České filharmonie David Mareček vystupuje společně s violoncellistou Václavem Petrem na koncertním turné v Jižní Koreji. Duo během prvního listopadového týdne představuje český repertoár na prestižních pódiích, mimo jiné v Seogwipo Arts Center, Yongin Poeun Art Hall a Daegu Concert House.  více

Linie chrámových koncertů tělesa Ensemble Opera Diversa si klade za cíl přinášet soudobou duchovní hudbu do patřičných prostor. V této dramaturgické linii zaznělo za patnáct let mnoho světových a českých premiér. I podzimní úterní večer 4. listopadu nebyl výjimkou – posluchačům nabídl pod taktovkou dirigentky Gabriely Tardonové tři pozoruhodné kompozice, které rozezněly prostory kostela blahoslavené Marie Restituty na Lesné.  více

Městské divadlo Brno uvedlo světovou premiéru muzikálu Winton, který se pokusil převést do jevištní podoby příběh muže, který bez okázalosti a bez očekávání slávy zachránil 669 dětí před holokaustem. Nový titul hudebního divadla vznikl ze spolupráce skladatele a brněnského klavíristy Daniela Kyzlinka a libretisty Luďka Kašparovského. Režie novinky se ujal Petr Gazdík. Při prvním uvedení v hledišti dokonce usedli potomci zachráněných, „Nickyho rodina“, i syn sira Nicholase Wintona.  více

Na Světový den měst (31. října 2025) jmenovala generální ředitelka UNESCO Audrey Azoulay 58 měst, která se stávají novými členy Sítě kreativních měst UNESCO (UCCN). Tato města nyní spojuje závazek prosazovat kreativitu v různých kulturních oblastech jako hnací sílu udržitelného rozvoje. Brno je městem hudby UNESCO od roku 2017.  více

Na podzim příštího roku se odehraje jubilejní desátý ročník mezinárodního hudebního festivalu Janáček Brno, který tentokrát ponese podtitul Kořeny. Jako malá ochutnávka se v pátek 31. října
v Mahenově divadle odehrál slavnostní koncert k představení programu MFJB 2026. Během večera, pojmenovaného příhodně Janáček na start! zazněla díla Jeana Sibelia, Leoše Janáčka, Bély Bartóka a Antonína Dvořáka, kterých se ujali houslista Josef Špaček a klavírista Miroslav Sekeravíce

Festival Moravský podzim, pořádaný Filharmonií Brno, dlouhodobě patří k nejvýznamnějším hudebním událostem podzimní sezóny. Jeho součástí se už potřetí stal i studentský projekt Nový svět Moravského podzimu – živoucí důkaz toho, že spojení akademického prostředí a profesionální praxe může přinášet podnětné i hluboce umělecké výsledky. Tento projekt, který vznikl na půdě JAMU jako experiment v rámci výuky předmětu praktická dramaturgie, se za několik let proměnil v plnohodnotnou a respektovanou součást festivalového programu.  více

Na 22. září letošního roku připadlo 150. výročí narození Mikalojuse Konstantinase Čiurlionise (1875–1911) – litevského umělce, skladatele, malíře a sbormistra, zakladatele litevské národní hudby a představitele symbolismu a art nouveau. Koncert pojmenovaný Mikalojus Konstantinas Čiurlionis – MKČ 150, který na toto jubileum jasně odkazoval, se odehrál ve čtvrtek 23. října v Besedním domě. Dramaturgie koncertu spojila Čiurlionisovy skladby s díly Františka Chaloupky, který se na projektu spolupodílel právě jako dramaturg. Program koncertu pak byl opatřen souhrnným pojmenováním Mikalojus Konstantinas Čiurlionis / František Chaloupka: Moje cesta, který odkazuje na jeden z Čiurlionisových obrazových triptychů. Chaloupkovo dílo ovšem nevychází z Čiurlionise přímočaře. Jde si vlastní cestou, ale spojuje se s ním skrze inspiraci v mytologii, ve které spatřuje silný odraz současnosti.  více

Koncertní večer v podání ansámblu PhilHarmonia Octet Prague s hostujícím barytonistou Romanem Hozou přinesl program koncipovaný s dramaturgickou citlivostí – s důrazem na kontinuitu klasické tradice a její pozdější metamorfózy.  více

Program s názvem Britten & Šostakovič nabídl nejen setkání s dvěma pilíři hudby 20. století, ale také dvě světové premiéry současných českých skladatelů – Štěpána Filípka a Sáry Medkové. Program tak přirozeně propojil minulost a současnost, tradici a experiment, přičemž na pódiu se potkali dva interpreti, kteří jsou zároveň skladateli a dlouhodobými komorními partnery.  více

V Janáčkově divadle zaznělo 19. října 2025 Händelovo oratorium Šalamoun (Solomon) v provedení Orchestra of the Age of Enlightenment a Choir of the Age of Enlightenment pod vedením Johna Butta. Už od prvních tónů předehry bylo zřejmé, že půjde o mimořádnou událost: měkký zvuk dobových nástrojů, jasná artikulace a pevné vedení generálního basu vyvolaly v sále pocit slavnostní průzračnosti.  více

Brněnské uvedení Janáčkovy Její pastorkyňa na festivalu Moravský podzim znovu potvrdilo, že i po letech může původní režijní koncepce odhalovat nové dramatické a hudební nuance díky částečné změně obsazení a interpretační invenci. Režie Martina Glasera zůstává pevně zakotvena v realistickém výkladu díla, avšak ve spojení s hudebním vedením Roberta Kružíka působí inscenace živě, sevřeně a emocionálně velmi pravdivě.  více

Nejčtenější

Kritika

Poslední koncert letošní části cyklu Barbara Maria Willi uvádí nabídnul unikátní projekt, ve kterém se 4. prosince v Konventu Milosrdných bratří spojily dva soubory: Cappella Pratensis Ramillete de Tonos. Publiku předvedli, jakými různými způsoby lze pracovat s polyfonním repertoárem 15. a 16. století. V programu se mísila duchovní se světskou hudbou a také vokální, vokálně-instrumentální a čistě instrumentální.  více