Nick Cave: 20 000 dní na Zemi

Nick Cave: 20 000 dní na Zemi

„Na konci 20. století jsem přestal být lidskou bytostí,“ slyšíme hlas Nicka Cavea, zatímco sledujeme jeho samého, jak ve stylově dokonalé ložnici čeká s otevřenýma očima na zazvonění budíku, jak vstává z dokonale bílého povlečení, od své dokonalé spící ženy. Otevírá dokonale bílé okenice. „Toto je můj dvacátý tisící den na Zemi.“ Tak nás do svého světa uvádí film Nick Cave: 20 000 dní na Zemi, distribuovaný Asociací českých filmových klubů.

Už ona zmíněná první věta stačí na to, aby nekritičtí Caveovi fanoušci zjihli a otevřeli svá srdce přílivu nadpozemské moudrosti svého idola. A samozřejmě i na to, aby se v cyničtější části publika nastartovaly všechny obranné mechanismy, chránící mysl před přívaly nejrůznějších komediantských pseudomouder. Oba přístupy k filmu jsou možné, oba mohou být poměrně obohacující. Ideální ovšem je, přistoupíte-li na hru, kterou s námi režisérská dvojice Ian Forsyth a Jane Pollard, spolu s protagonistou filmu a jeho spoluscenáristou Nickem Cavem, chce hrát. Hru na vzorový dokument o Nicku Caveovi, který zachycuje vzorový den známého a milovaného umělce. Sledování herce Nicka Cavea, hrajícího umělce Nicka Cavea. Pohrávání si s Caveovým mediálním obrazem a diváckými očekáváními.

Autorská dvojice vizuálních umělců Ian ForsythJane Pollard (http://www.iainandjane.com/) se ve své tvorbě dlouhodobě zabývá veřejnými personami, maskami, kterými se prezentují významní muzikanti. V roce 1998 uvedli po pečlivé 18měsíční přípravě dvouhodinovou performanci A Rock ’N’ Roll Suicide, detailní rekonstrukci slavného koncertu Davida Bowieho, při níž „zavraždil“ své alter ego Ziggyho Stardusta. Dalším z jejich děl je videoinstalace z roku 2007 Kiss my Nauman, při níž na čtyřech obrazovkách sledujeme v jediném 47 minutovém záběru líčení čtyř členů Kiss revivalu Dressed to Kill po vzoru jejich idolů.
S Nickem Cavem dvojice spolupracuje už několik let. Vytvořila pro něj při příležitosti vydání remasterovaných verzí všech 14 studiových alb Bad Seeds sérii 14 středometrážních filmů Do you love me like I love you, v nichž se „mluvící“ hlavy současných i minulých členů kapely, známých hudebníků, publicistů i neznámých fanoušků vyjadřují k jednotlivým albům. Jediný Nick Cave se v žádném z nich neobjevuje. Na jeho objevení jsme si museli počkat a do letošního roku, kdy bylo 20 000 dní na Zemi oficiálně a se značným diváckým úspěchem uvedeno na festivalu Sundance.

Film je prezentován jako záznam 24 hodin v životě Nicka Cavea, zachycených jeho dlouholetými spolupracovníky. Rozhodně však nejde o klasický dokument, v němž by byly syrové autentické záběry ze života sestříhány do výsledného tvaru. Jde o pečlivě připravený, napsaný a vykonstruovaný tvar minimálně na pomezí filmu hraného. Nicku Caveovi jako zkušenému herci a performerovi nedělá nejmenší problém hrát naprosto přesvědčivě roli idola, démonického kazatele a temně sexy hudebníka Nicka Cavea. Mohutně ho v tom podporuje kamera, která se v některých scénách (zmiňme například jeho ranní zhlížení se v koupelnovém zrcadle) vyloženě opájí jeho fotogeničností a zdůrazňuje jeho až nelidské rysy.

Ve vzorovém dni Nicka Cavea nechybí žádná z jeho vzorových činností. Ve své pracovně s pečlivě naaranžovanými hromadami knih se věnuje psaní, pochopitelně na psacím stroji. Ve studiu nahrává poslední desku Push the Sky Away, navštěvuje svého psychoanalytika, s nímž jak jinak hovoří o prvních sexuálních zkušenostech a o svém vztahu s otcem. Především k nám ale ve zvukové stopě promlouvá jeho podmanivý hlas. V průběhu celého filmu trousí našim hladovým duším citáty, které se dají okamžitě vzít a na pozadí jímavého obrázku sdílet na Facebooku. Nebo se nad nimi dá i zcela upřímně zamyslet a dokonce dospět k netriviálním závěrům. Když hovoří o tom, že veškerá jeho tvorba je vlastně kanibalismus, protože umělec požírá své vztahy, intimitu svých blízkých, aby je zpracované vyvrhl na světlo ve formě písně, máme pocit, že se nám skutečně bolestně odhaluje. Pak náhle otevře kufr auta a my v něm bez jakéhokoli vysvětlení spatříme klec se dvěma vycpanými andulkami. Je možné vážně přijímat slova na hranici patosu od někoho, kdo v autě vozí klec s vycpanými andulkami? Tento rozpor nás provází celým filmem. Jsme v neustálé nejistotě, kdy se jedná o hru, o pohrávání si s vlastním mediálním obrazem, a kdy nám chce vážně sdělit něco intimního. Nejistota se týká i samotného časoprostoru. Máme uvěřit, že se celý film odehrává během jednoho dne na jednom místě, konkrétně v Caveově milovaném rezidentním městě Brightonu. Samozřejmě se dočkáme ikonických záběrů na slavné brightonské molo, které mají přinést prostorové ukotvení. Ve skutečnosti se ale film odehrává i na mnoha od Brightonu dosti vzdálených místech (například koncert, jímž film předčasně vrcholí, měl dějiště v Berlíně). Přesněji řečeno film se odehrává ve vzorovém prostoru, jímž Cave hladce proplouvá za volantem svého auta, a který propojuje v podstatě celý svět. Není divu, že se v takovém typu prostoru mohou náhle v autě objevovat různí Caveovi bývalí spolupracovníci, kterým má možnost položit otázky dříve nepoložené. Od Blixy Bargelda se konečně dozví, proč vlastně odešel z Bad Seeds, s Kylie Minogue zase prodiskutuje strach ze zapomnění a problematiku voskových figurín.

Ve filmu ovšem nechybí ani záběry autentické, které by hladce zapadly do naprosto konvenčního hudebního dokumentu. Jde především o záběry z nahrávacího studia, kde mimo jiné zjišťujeme, jak významnou roli ve vzniku alba sehrál Warren Ellis, širší veřejnosti v podstatě neznámá šedá eminence současných Bad Seeds (za šedou eminenci ho tedy může označit jen někdo, kdo neměl to štěstí vidět ho ve zběsilé koncertní akci, ale stejně). A jeho historka o žvýkačce Niny Simone je asi nejvtipnějším momentem celého filmu.
Při sledování 20 000 dní na Zemi nás může napadnout výrok Oscara Wildea: „Když člověk hovoří za sebe, je nejméně sám sebou. Dejte mu masku a poví vám pravdu.“
Přes neustálou nejistotu, co je realita a co fikce, co je autentické a co stylizované, kdy to Cave myslí vážně a kdy na nás jen ironicky pomrkává, si můžeme být jisti, že sledujeme maximálně pravdivý dokument o veřejné postavě jménem Nick Cave. Nebo alespoň dokument o tom, jak Nick Cave vidí sám sebe. Nebo jak chce, abychom ho viděli my. Vlastně je to ve skutečnosti komedie o vycpaných andulkách.
Ale s největší pravděpodobností je to exkurze do „chvějivého prostoru střetu reality a imaginace, v němž přebývá veškerá radost a láska a v něm ve skutečnosti žijeme i my.“

 PS: 20 000 dní na Zemi patří k filmům, u nichž se skutečně vyplatí navštívit webové stránky. Tak nezapoměňte: http://www.20000daysonearth.com/

 Nick Cave: 20 000 dní na Zemi (20,000 Days on Earth), film, dokumentární / drama / hudební. Velká Británie, 2014, 96 min. Režie: Iain Forsyth, Jane Pollard, scénář: Nick Cave, Iain Forsyth, Jane Pollard, kamera: Erik Wilson, hudba: Nick Cave, Warren Ellis. Hrají: Nick Cave, Blixa Bargeld, Kylie Minogue, Ray Winstone, Warren Ellis…

Foto archiv

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Kdo očekával, že si připomene největší hitovky Björk, byl devadesátiminutovým přílivem podivných „nemelodických“ tónů nepříjemně zaskočen. A víte co? Dobře mu tak. Hudební vývoj této svébytné umělkyně klade na posluchače čím dál tím větší nároky.  více

Pondělí 17. listopadu, den dvacátého pátého výročí Sametové revoluce, byl v Brně až marnotratně bohatý na nejrůznější shromáždění, proslovy, blokády, průvody, výstavy a předpremiéry. Jednou z nich byla i projekce televizního filmu Brněnského studia ČT Hvězdy za železnou oponou v kavárně Trojka. Ve zcela zaplněném sále panovala atmosféra pospolitosti a radostného očekávání. Věkově se publikum, jež na projekci přivítali tvůrci filmu režisér Pavel Jirásek a dramaturg Martin Polák, pohybovalo od zjevných pamětníků po mladé rybízky, kteří moc netušili, co mají od filmu čekat.  více


Propojení, jednota, rozjímání – těmito slovy lze popsat hudební večer v režii Schola Gregoriana Pragensis pod vedením Davida Ebena a varhaníka Tomáše Thona, který se včera uskutečnil v rámci Velikonočního festivalu duchovní hudby v brněnském Kostele sv. Tomáše. Nejen zpěv gregoriánského chorálu, ale také díla skladatele Petra Ebena (1929–2007) na hodinu zvukově a barevně opanovala i oživila chrámový prostor.  více

Koncertem s názvem Ensemble Inégal: Zelenka včera v kostele sv. Janů zahájil 31. ročník Velikonočního festivalu duchovní hudby, tentokrát s přízviskem Terroir. Toto napůl záhadné slovo, které se s oblibou používá v souvislosti s vínem, pochází z latinského označení pro zemi, půdu a nese v sobě souhrn všech vlivů, zejména pak přírodních podmínek konkrétního místa na zde pěstované rostliny. Tento výraz je tedy metonymicky přenesená na program letošního ročníku VFDH, neboť se skládá výhradně z děl tuzemských autorů, čímž doplňuje probíhající Rok české hudbyvíce

Největší doménou Filharmonie Brno je bezesporu pořádání koncertů klasické hudby. Přesto se občas pod její hlavičkou odehraje koncert, který se tomuto okruhu vymyká a naláká i posluchače, kterým je bližší spíše hudba populární, zejména jazzová. Jednou z těchto akcí byl recitál klavíristy Bojana Z, který se odehrál v úterý 19. března v sále Besedního domu.  více

Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více

Pro čtvrtý abonentní koncert cyklu Filharmonie doma, který se odehrál 14. března v Besedním domě a nesl označení Mozartiana, zvolila Filharmonie Brno, tentokrát pod vedením česko-japonského dirigenta Chuheie Iwasakiho, čtyři skladby z 18.–20. století. Tato díla dramaturgicky spojuje buď přímo vznik v období klasicismu nebo inspirace hudebními postupy pro toto období typickými. Jako sólistka se v první polovině koncertu představila flétnistka Martina Venc Matušínskávíce

Druhou zastávkou krátkého česko-německého turné klavírního tria Neues Klaviertrio Dresden se stal 6. března v 16 hodin koncertní sál Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění. V celkem čtyřech městech (Praha, Brno, Lipsko a Drážďany) zazněl program složený ze světových premiér dvou českých a dvou německých skladatelů.  více

Steven Johnston je skotský písničkář, který v poslední době používá pseudonym Damask Rose. Stejně se jmenuje i album které v roce 2022 natočil v Brně s producenty Pavlem Šmídem a Vojtěchem Svatošem. Se stejným producentským týmem nyní pracuje na druhém albu.  více

Roky zakončené číslicí 4 jsou pro českou kulturu důležitým symbolem. Nejinak je tomu i letos, kdy si v rámci Roku české hudby 2024 připomínáme významná výročí spjatá s některými kulturními institucemi a řadou jmen známých hudebních skladatelů a umělců. Tím nejskloňovanějším je bezesporu Bedřich Smetana (1824–1884), u něhož si připomínáme hned dvě jubilea – dvě stě let od narození a sto čtyřicet let od úmrtí. K oslavám se samozřejmě připojila i Filharmonie Brno, která připravila pro diváky dva koncerty s názvem Smetana 200 konané 29. února a 1. března v Janáčkově divadle. Recenze se pojí s prvním z nich. Orchestr vystoupil pod taktovkou švýcarského dirigenta Michaela Tabachnika a mimo jiné doprovodil mladého tuzemského klavíristu Marka Kozáka. Program se však nevztahoval pouze ke tvorbě Bedřicha Smetany, naopak dal vyniknout kontextu autorovy doby skrze díla Ferenze Lizsta a Richarda Wagnera.  více

Čtyřicetidenní postní doba, v níž se právě nacházíme, značí pro většinu z nás přípravu slavení Velikonoc. Tento čas představuje příležitost k vlastnímu zamyšlení a ztišení v podobě modliteb. Sbor Ensemble Versus se mimo jiné věnuje duchovní a liturgické hudbě, pro letošní postní období si připravil ojedinělý komponovaný večer, jenž se uskutečnil ve středu 28. února v kostele sv. Augustina. Propracovanost a výjimečnost koncertu se propisovala nejen do pěveckých čísel, ale také do improvizací olomouckého varhaníka Karla Martínka a režie Kateřiny Křivánkovévíce

Koncerty Brno Contemporary Orchestra (BCO) lze jen stěží označit za tradiční. Jsou ale vystoupení, která se i tomuto vymykají a hranici ještě posouvají. Takovým byl úterní koncert pojmenovaný Ministerstvo pravdy: vyprávění o hudbě, která neumí budovat lepší zítřky. BCO pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra provedlo v budově bývalého OV KSČ tři kompozice na první pohled odlišné přesto propojené. Před začátkem programu posluchači vyslechli hlavní rozhlasové zpravodajství z 26. února 1974. U pamětníků tento krok mohl vyvolat lehce nahořklou nostalgii, pro mladší šlo o krásnou ukázku vysílání v období těžké normalizace.  více

Přihodilo se vám někdy, že jste byli přítomni události a už v jejím průběhu jste si uvědomili, že se stáváte součástí historického okamžiku? Tento povznášející pocit jsem už znala, a proto mám radost, že jsem ho mohla prožít znovu na koncertě s názvem Na pomezí žánrů, který se konal 23. února v HaDivadle. U příležitosti 102. výročí narození rozhlasového barda Jaromíra Nečase a jako úvodní koncert oslav 100 let vysílání ho uspořádal Český rozhlas Brno v čele s folklorním dramaturgem Jaroslavem Kneislem.  více

Když se zmíní cembalo, většina lidí si představí hudbu starou, zejména barokní. Ač se zdálo, že cembalu po vynálezu kladívkového klavíru odzvonilo, mnozí autoři hudby 20. století pochopili, že se jedná o nástroj, který má sice jiné zvukové vlastnosti než piano, je však stále nástrojem plnohodnotným. Pravdivost této teze se ve čtvrtek 22. února v Besedním domě pokusila dokázat Filharmonie Brno pod vedením německého dirigenta Alexandera Liebreicha. Spolu s věhlasným cembalistou Mahanem Esfahanim provedla tři skladby 20. století, které cembalo postavily do tří různých rolí.  více

Diversní jaro v roce 2024 započalo prvním orchestrálním koncertem Ensemble Opera Diversa pod taktovkou dirigenta Patrika Červáka konaným v Domě pánů z Kunštátu v úterý 20. února. Dramaturgický koncept inspirovaný mýtickými náměty z oblasti antiky, ale také fantazijního světa spisovatele a filologa Johna Ronalda Reuela Tolkiena, netradičně podpořil i improvizovaný videoart tvůrce Tomáše Hrůzy. Sólově za doprovodu orchestru vystoupil kytarista Vít Dvořáčekvíce

Také Filharmonie Brno v čele se šéfdirigentem Dennisem Russellem Daviesem se letos přidává k oslavám Roku české hudby. V Janáčkově divadle se včera uskutečnil koncert věnovaný vokálně-instrumentálním dílům dvou exilových skladatelů rozdílných epoch – Antonína Rejchy (1770–1836) a Jana Nováka (1921–1984). V rámci večera se představili Český filharmonický sbor Brno pod vedením sbormistra Petra FialyMartina Janková (soprán), Pavla Vykopalová (mezzosoprán), Aleš Briscein (tenor) a Jiří Brückler (bas).  více

Pondělním koncertem Africa calls Europe byl v sále Konventu Milosrdných bratří zahájen XXI. ročník cyklu Barbara Maria Willi uvádí... Jak název večera napovídá, divákům bylo předvedeno propojení evropských a (nejen) afrických vlivů. O tento zajímavý dramaturgický počin se postaralo londýnské flétnové kvarteto i Flautisti ve složení Jitka KonečnáDoris KitzmantelIlona Veselovská a Monika Wimberger Devátá, ke kterému se v několika skladbách připojil perkusionista Jakub Kupčík. V první polovině večera nejdříve zazněla díla z renesanční a barokní epochy, ve druhé pak kompozice soudobých autorů.  více

Nejčtenější

Kritika

Propojení, jednota, rozjímání – těmito slovy lze popsat hudební večer v režii Schola Gregoriana Pragensis pod vedením Davida Ebena a varhaníka Tomáše Thona, který se včera uskutečnil v rámci Velikonočního festivalu duchovní hudby v brněnském Kostele sv. Tomáše. Nejen zpěv gregoriánského chorálu, ale také díla skladatele Petra Ebena (1929–2007) na hodinu zvukově a barevně opanovala i oživila chrámový prostor.  více