„Na konci 20. století jsem přestal být lidskou bytostí,“ slyšíme hlas Nicka Cavea, zatímco sledujeme jeho samého, jak ve stylově dokonalé ložnici čeká s otevřenýma očima na zazvonění budíku, jak vstává z dokonale bílého povlečení, od své dokonalé spící ženy. Otevírá dokonale bílé okenice. „Toto je můj dvacátý tisící den na Zemi.“ Tak nás do svého světa uvádí film Nick Cave: 20 000 dní na Zemi, distribuovaný Asociací českých filmových klubů.
Už ona zmíněná první věta stačí na to, aby nekritičtí Caveovi fanoušci zjihli a otevřeli svá srdce přílivu nadpozemské moudrosti svého idola. A samozřejmě i na to, aby se v cyničtější části publika nastartovaly všechny obranné mechanismy, chránící mysl před přívaly nejrůznějších komediantských pseudomouder. Oba přístupy k filmu jsou možné, oba mohou být poměrně obohacující. Ideální ovšem je, přistoupíte-li na hru, kterou s námi režisérská dvojice Ian Forsyth a Jane Pollard, spolu s protagonistou filmu a jeho spoluscenáristou Nickem Cavem, chce hrát. Hru na vzorový dokument o Nicku Caveovi, který zachycuje vzorový den známého a milovaného umělce. Sledování herce Nicka Cavea, hrajícího umělce Nicka Cavea. Pohrávání si s Caveovým mediálním obrazem a diváckými očekáváními.
Autorská dvojice vizuálních umělců Ian Forsyth a Jane Pollard (http://www.iainandjane.com/) se ve své tvorbě dlouhodobě zabývá veřejnými personami, maskami, kterými se prezentují významní muzikanti. V roce 1998 uvedli po pečlivé 18měsíční přípravě dvouhodinovou performanci A Rock ’N’ Roll Suicide, detailní rekonstrukci slavného koncertu Davida Bowieho, při níž „zavraždil“ své alter ego Ziggyho Stardusta. Dalším z jejich děl je videoinstalace z roku 2007 Kiss my Nauman, při níž na čtyřech obrazovkách sledujeme v jediném 47 minutovém záběru líčení čtyř členů Kiss revivalu Dressed to Kill po vzoru jejich idolů.
S Nickem Cavem dvojice spolupracuje už několik let. Vytvořila pro něj při příležitosti vydání remasterovaných verzí všech 14 studiových alb Bad Seeds sérii 14 středometrážních filmů Do you love me like I love you, v nichž se „mluvící“ hlavy současných i minulých členů kapely, známých hudebníků, publicistů i neznámých fanoušků vyjadřují k jednotlivým albům. Jediný Nick Cave se v žádném z nich neobjevuje. Na jeho objevení jsme si museli počkat a do letošního roku, kdy bylo 20 000 dní na Zemi oficiálně a se značným diváckým úspěchem uvedeno na festivalu Sundance.
Film je prezentován jako záznam 24 hodin v životě Nicka Cavea, zachycených jeho dlouholetými spolupracovníky. Rozhodně však nejde o klasický dokument, v němž by byly syrové autentické záběry ze života sestříhány do výsledného tvaru. Jde o pečlivě připravený, napsaný a vykonstruovaný tvar minimálně na pomezí filmu hraného. Nicku Caveovi jako zkušenému herci a performerovi nedělá nejmenší problém hrát naprosto přesvědčivě roli idola, démonického kazatele a temně sexy hudebníka Nicka Cavea. Mohutně ho v tom podporuje kamera, která se v některých scénách (zmiňme například jeho ranní zhlížení se v koupelnovém zrcadle) vyloženě opájí jeho fotogeničností a zdůrazňuje jeho až nelidské rysy.
Ve vzorovém dni Nicka Cavea nechybí žádná z jeho vzorových činností. Ve své pracovně s pečlivě naaranžovanými hromadami knih se věnuje psaní, pochopitelně na psacím stroji. Ve studiu nahrává poslední desku Push the Sky Away, navštěvuje svého psychoanalytika, s nímž jak jinak hovoří o prvních sexuálních zkušenostech a o svém vztahu s otcem. Především k nám ale ve zvukové stopě promlouvá jeho podmanivý hlas. V průběhu celého filmu trousí našim hladovým duším citáty, které se dají okamžitě vzít a na pozadí jímavého obrázku sdílet na Facebooku. Nebo se nad nimi dá i zcela upřímně zamyslet a dokonce dospět k netriviálním závěrům. Když hovoří o tom, že veškerá jeho tvorba je vlastně kanibalismus, protože umělec požírá své vztahy, intimitu svých blízkých, aby je zpracované vyvrhl na světlo ve formě písně, máme pocit, že se nám skutečně bolestně odhaluje. Pak náhle otevře kufr auta a my v něm bez jakéhokoli vysvětlení spatříme klec se dvěma vycpanými andulkami. Je možné vážně přijímat slova na hranici patosu od někoho, kdo v autě vozí klec s vycpanými andulkami? Tento rozpor nás provází celým filmem. Jsme v neustálé nejistotě, kdy se jedná o hru, o pohrávání si s vlastním mediálním obrazem, a kdy nám chce vážně sdělit něco intimního. Nejistota se týká i samotného časoprostoru. Máme uvěřit, že se celý film odehrává během jednoho dne na jednom místě, konkrétně v Caveově milovaném rezidentním městě Brightonu. Samozřejmě se dočkáme ikonických záběrů na slavné brightonské molo, které mají přinést prostorové ukotvení. Ve skutečnosti se ale film odehrává i na mnoha od Brightonu dosti vzdálených místech (například koncert, jímž film předčasně vrcholí, měl dějiště v Berlíně). Přesněji řečeno film se odehrává ve vzorovém prostoru, jímž Cave hladce proplouvá za volantem svého auta, a který propojuje v podstatě celý svět. Není divu, že se v takovém typu prostoru mohou náhle v autě objevovat různí Caveovi bývalí spolupracovníci, kterým má možnost položit otázky dříve nepoložené. Od Blixy Bargelda se konečně dozví, proč vlastně odešel z Bad Seeds, s Kylie Minogue zase prodiskutuje strach ze zapomnění a problematiku voskových figurín.
Ve filmu ovšem nechybí ani záběry autentické, které by hladce zapadly do naprosto konvenčního hudebního dokumentu. Jde především o záběry z nahrávacího studia, kde mimo jiné zjišťujeme, jak významnou roli ve vzniku alba sehrál Warren Ellis, širší veřejnosti v podstatě neznámá šedá eminence současných Bad Seeds (za šedou eminenci ho tedy může označit jen někdo, kdo neměl to štěstí vidět ho ve zběsilé koncertní akci, ale stejně). A jeho historka o žvýkačce Niny Simone je asi nejvtipnějším momentem celého filmu.
Při sledování 20 000 dní na Zemi nás může napadnout výrok Oscara Wildea: „Když člověk hovoří za sebe, je nejméně sám sebou. Dejte mu masku a poví vám pravdu.“
Přes neustálou nejistotu, co je realita a co fikce, co je autentické a co stylizované, kdy to Cave myslí vážně a kdy na nás jen ironicky pomrkává, si můžeme být jisti, že sledujeme maximálně pravdivý dokument o veřejné postavě jménem Nick Cave. Nebo alespoň dokument o tom, jak Nick Cave vidí sám sebe. Nebo jak chce, abychom ho viděli my. Vlastně je to ve skutečnosti komedie o vycpaných andulkách.
Ale s největší pravděpodobností je to exkurze do „chvějivého prostoru střetu reality a imaginace, v němž přebývá veškerá radost a láska a v něm ve skutečnosti žijeme i my.“
PS: 20 000 dní na Zemi patří k filmům, u nichž se skutečně vyplatí navštívit webové stránky. Tak nezapoměňte: http://www.20000daysonearth.com/
Nick Cave: 20 000 dní na Zemi (20,000 Days on Earth), film, dokumentární / drama / hudební. Velká Británie, 2014, 96 min. Režie: Iain Forsyth, Jane Pollard, scénář: Nick Cave, Iain Forsyth, Jane Pollard, kamera: Erik Wilson, hudba: Nick Cave, Warren Ellis. Hrají: Nick Cave, Blixa Bargeld, Kylie Minogue, Ray Winstone, Warren Ellis…
Zatím nebyl přidán žádný komentář..