Nick Cave: 20 000 dní na Zemi

Nick Cave: 20 000 dní na Zemi

„Na konci 20. století jsem přestal být lidskou bytostí,“ slyšíme hlas Nicka Cavea, zatímco sledujeme jeho samého, jak ve stylově dokonalé ložnici čeká s otevřenýma očima na zazvonění budíku, jak vstává z dokonale bílého povlečení, od své dokonalé spící ženy. Otevírá dokonale bílé okenice. „Toto je můj dvacátý tisící den na Zemi.“ Tak nás do svého světa uvádí film Nick Cave: 20 000 dní na Zemi, distribuovaný Asociací českých filmových klubů.

Už ona zmíněná první věta stačí na to, aby nekritičtí Caveovi fanoušci zjihli a otevřeli svá srdce přílivu nadpozemské moudrosti svého idola. A samozřejmě i na to, aby se v cyničtější části publika nastartovaly všechny obranné mechanismy, chránící mysl před přívaly nejrůznějších komediantských pseudomouder. Oba přístupy k filmu jsou možné, oba mohou být poměrně obohacující. Ideální ovšem je, přistoupíte-li na hru, kterou s námi režisérská dvojice Ian Forsyth a Jane Pollard, spolu s protagonistou filmu a jeho spoluscenáristou Nickem Cavem, chce hrát. Hru na vzorový dokument o Nicku Caveovi, který zachycuje vzorový den známého a milovaného umělce. Sledování herce Nicka Cavea, hrajícího umělce Nicka Cavea. Pohrávání si s Caveovým mediálním obrazem a diváckými očekáváními.

Autorská dvojice vizuálních umělců Ian ForsythJane Pollard (http://www.iainandjane.com/) se ve své tvorbě dlouhodobě zabývá veřejnými personami, maskami, kterými se prezentují významní muzikanti. V roce 1998 uvedli po pečlivé 18měsíční přípravě dvouhodinovou performanci A Rock ’N’ Roll Suicide, detailní rekonstrukci slavného koncertu Davida Bowieho, při níž „zavraždil“ své alter ego Ziggyho Stardusta. Dalším z jejich děl je videoinstalace z roku 2007 Kiss my Nauman, při níž na čtyřech obrazovkách sledujeme v jediném 47 minutovém záběru líčení čtyř členů Kiss revivalu Dressed to Kill po vzoru jejich idolů.
S Nickem Cavem dvojice spolupracuje už několik let. Vytvořila pro něj při příležitosti vydání remasterovaných verzí všech 14 studiových alb Bad Seeds sérii 14 středometrážních filmů Do you love me like I love you, v nichž se „mluvící“ hlavy současných i minulých členů kapely, známých hudebníků, publicistů i neznámých fanoušků vyjadřují k jednotlivým albům. Jediný Nick Cave se v žádném z nich neobjevuje. Na jeho objevení jsme si museli počkat a do letošního roku, kdy bylo 20 000 dní na Zemi oficiálně a se značným diváckým úspěchem uvedeno na festivalu Sundance.

Film je prezentován jako záznam 24 hodin v životě Nicka Cavea, zachycených jeho dlouholetými spolupracovníky. Rozhodně však nejde o klasický dokument, v němž by byly syrové autentické záběry ze života sestříhány do výsledného tvaru. Jde o pečlivě připravený, napsaný a vykonstruovaný tvar minimálně na pomezí filmu hraného. Nicku Caveovi jako zkušenému herci a performerovi nedělá nejmenší problém hrát naprosto přesvědčivě roli idola, démonického kazatele a temně sexy hudebníka Nicka Cavea. Mohutně ho v tom podporuje kamera, která se v některých scénách (zmiňme například jeho ranní zhlížení se v koupelnovém zrcadle) vyloženě opájí jeho fotogeničností a zdůrazňuje jeho až nelidské rysy.

Ve vzorovém dni Nicka Cavea nechybí žádná z jeho vzorových činností. Ve své pracovně s pečlivě naaranžovanými hromadami knih se věnuje psaní, pochopitelně na psacím stroji. Ve studiu nahrává poslední desku Push the Sky Away, navštěvuje svého psychoanalytika, s nímž jak jinak hovoří o prvních sexuálních zkušenostech a o svém vztahu s otcem. Především k nám ale ve zvukové stopě promlouvá jeho podmanivý hlas. V průběhu celého filmu trousí našim hladovým duším citáty, které se dají okamžitě vzít a na pozadí jímavého obrázku sdílet na Facebooku. Nebo se nad nimi dá i zcela upřímně zamyslet a dokonce dospět k netriviálním závěrům. Když hovoří o tom, že veškerá jeho tvorba je vlastně kanibalismus, protože umělec požírá své vztahy, intimitu svých blízkých, aby je zpracované vyvrhl na světlo ve formě písně, máme pocit, že se nám skutečně bolestně odhaluje. Pak náhle otevře kufr auta a my v něm bez jakéhokoli vysvětlení spatříme klec se dvěma vycpanými andulkami. Je možné vážně přijímat slova na hranici patosu od někoho, kdo v autě vozí klec s vycpanými andulkami? Tento rozpor nás provází celým filmem. Jsme v neustálé nejistotě, kdy se jedná o hru, o pohrávání si s vlastním mediálním obrazem, a kdy nám chce vážně sdělit něco intimního. Nejistota se týká i samotného časoprostoru. Máme uvěřit, že se celý film odehrává během jednoho dne na jednom místě, konkrétně v Caveově milovaném rezidentním městě Brightonu. Samozřejmě se dočkáme ikonických záběrů na slavné brightonské molo, které mají přinést prostorové ukotvení. Ve skutečnosti se ale film odehrává i na mnoha od Brightonu dosti vzdálených místech (například koncert, jímž film předčasně vrcholí, měl dějiště v Berlíně). Přesněji řečeno film se odehrává ve vzorovém prostoru, jímž Cave hladce proplouvá za volantem svého auta, a který propojuje v podstatě celý svět. Není divu, že se v takovém typu prostoru mohou náhle v autě objevovat různí Caveovi bývalí spolupracovníci, kterým má možnost položit otázky dříve nepoložené. Od Blixy Bargelda se konečně dozví, proč vlastně odešel z Bad Seeds, s Kylie Minogue zase prodiskutuje strach ze zapomnění a problematiku voskových figurín.

Ve filmu ovšem nechybí ani záběry autentické, které by hladce zapadly do naprosto konvenčního hudebního dokumentu. Jde především o záběry z nahrávacího studia, kde mimo jiné zjišťujeme, jak významnou roli ve vzniku alba sehrál Warren Ellis, širší veřejnosti v podstatě neznámá šedá eminence současných Bad Seeds (za šedou eminenci ho tedy může označit jen někdo, kdo neměl to štěstí vidět ho ve zběsilé koncertní akci, ale stejně). A jeho historka o žvýkačce Niny Simone je asi nejvtipnějším momentem celého filmu.
Při sledování 20 000 dní na Zemi nás může napadnout výrok Oscara Wildea: „Když člověk hovoří za sebe, je nejméně sám sebou. Dejte mu masku a poví vám pravdu.“
Přes neustálou nejistotu, co je realita a co fikce, co je autentické a co stylizované, kdy to Cave myslí vážně a kdy na nás jen ironicky pomrkává, si můžeme být jisti, že sledujeme maximálně pravdivý dokument o veřejné postavě jménem Nick Cave. Nebo alespoň dokument o tom, jak Nick Cave vidí sám sebe. Nebo jak chce, abychom ho viděli my. Vlastně je to ve skutečnosti komedie o vycpaných andulkách.
Ale s největší pravděpodobností je to exkurze do „chvějivého prostoru střetu reality a imaginace, v němž přebývá veškerá radost a láska a v něm ve skutečnosti žijeme i my.“

 PS: 20 000 dní na Zemi patří k filmům, u nichž se skutečně vyplatí navštívit webové stránky. Tak nezapoměňte: http://www.20000daysonearth.com/

 Nick Cave: 20 000 dní na Zemi (20,000 Days on Earth), film, dokumentární / drama / hudební. Velká Británie, 2014, 96 min. Režie: Iain Forsyth, Jane Pollard, scénář: Nick Cave, Iain Forsyth, Jane Pollard, kamera: Erik Wilson, hudba: Nick Cave, Warren Ellis. Hrají: Nick Cave, Blixa Bargeld, Kylie Minogue, Ray Winstone, Warren Ellis…

Foto archiv

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Kdo očekával, že si připomene největší hitovky Björk, byl devadesátiminutovým přílivem podivných „nemelodických“ tónů nepříjemně zaskočen. A víte co? Dobře mu tak. Hudební vývoj této svébytné umělkyně klade na posluchače čím dál tím větší nároky.  více

Pondělí 17. listopadu, den dvacátého pátého výročí Sametové revoluce, byl v Brně až marnotratně bohatý na nejrůznější shromáždění, proslovy, blokády, průvody, výstavy a předpremiéry. Jednou z nich byla i projekce televizního filmu Brněnského studia ČT Hvězdy za železnou oponou v kavárně Trojka. Ve zcela zaplněném sále panovala atmosféra pospolitosti a radostného očekávání. Věkově se publikum, jež na projekci přivítali tvůrci filmu režisér Pavel Jirásek a dramaturg Martin Polák, pohybovalo od zjevných pamětníků po mladé rybízky, kteří moc netušili, co mají od filmu čekat.  více


Brněnská rocková skupina Kulturní úderka v čele se zpěvákem a kytaristou Štěpánem Dokoupilem tentokrát své fanoušky nenechala čekat příliš dlouho. Zatímco mezi jejím prvním a druhým albem byla patnáctiletá pauza, novinka Black Metall vyšla necelé dva roky po předchozím albu Sarajevská Katarzija. S názvem nového alba je třeba zacházet opatrně. S black metalem coby hudebním žánrem totiž Úderka nic společného neměla a nemá. Stále máme co do činění nikoli s metalem, ale s poměrně syrovým rockem, který ovšem v některých momentech příjemně zjemňují klávesy Omera Blentiče, případně trubka hostujícího Jana Kozelka.  více

Kulturní život se pokusil v nerovném boji s virovým přízrakem a vládními nařízeními přesunout do sterilního a „životu bezpečného“ prostředí sociálních sítí. Hudební instituce se v nejtemnějších měsících předháněly v uvádění záznamů památných koncertů a významné operní domy vysílaly do světa divácky nejúspěšnější představení.  více

Brněnský hudebník, zpěvák, skladatel, producent a frontman skupiny Květy Martin Evžen Kyšperský vymyslel nový projekt. Nazval jej Dula a vydal s ním debutové album Uran. Na magnetofonové kazetě ve sběratelském nákladu pouhých 50 kusů. Kdo však kazetu s kresbou z pozůstalosti Martinovy přítelkyně Alenky Černé nesežene, nemusí zoufat. Dula je k dispozici samozřejmě také digitálně.  více

V Křišťálovém sále Staré radnice pořádalo hudební těleso Ensemble Opera Diversa svůj poslední předprázdninový koncert. Tentokrát však nevystoupili kmenoví hudebníci ansámblu, ale klavíristka Kristýna Znamenáčková, s jejíž energickou a technicky brilantní hrou se posluchači jmenovaného souboru mohli seznámit již na zatím posledním albu tělesa titulovaném prostě Jan Novák, Vol. 3. Náplní úterního koncertu však nebyla tvorba Jana Nováka – Kristýna Znamenáčková představila díla přecházející od impresionistických nálad, přes dravé jazzové rytmy až k vycizelovanému hudebnímu jazyku 60. let. Pojítkem autorů se stala hudebními směry a nápady přetékající Paříž – právě zde se setkali Ježek s Martinů, Mompou a Koechlin.  více

Těsně před vypuknutím koronavirové krize vydala brněnská skupina Plum Dumplings nové album. Na rozdíl od oficiálního debutu L’épitaphe des papillons (2014), nazpívaného francouzsky, skupina tentokrát vsadila na české texty. Hovoříme se zpěvačkou, která si říká Adéla Polka.  více

Brněnský zpěvák, skladatel a klávesista Oldřich Veselý zemřel v lednu 2018. V únoru 2019 se v sále Semilasso konal 10. Brněnský Beatfest, věnovaný jeho památce. A o rok později vyšel na CD pod názvem Malý princ záznam z tohoto koncertu, doplněný několika bonusy.  více

Dvacátého čtvrtého května letošního roku, pět dní před dvaadevadesátými narozeninami, odešla na věčnost paní Anna Kománková – a s ní rovněž velice rozsáhlý zpěvník (nejen) javornických a horňáckých balad, který nosila v hlavě. Kteroukoliv píseň uchovanou v paměti dokázala osobitým, nenapodobitelným způsobem interpretovat. Celý život pečovala o vzácný odkaz, tedy dědictví po předcích – o to zajímavěji, že stovky mnohdy komplikovaných nápěvů a mnoho desítek slok a variant balad si nezapisovala, ale všechny znala zpaměti. I po devadesátce, kdy už jí nesloužilo zdraví a veřejně nevystupovala, zůstávala v kontaktu s Javornickým ženským sborem, který oživila a dlouhá léta vedla. Nikdy se nikam nevnucovala, a přitom z dovedností svých předků hodně uměla: kromě zpěvu (desítek nápěvů z kancionálu a stovek lidových písní) byla výbornou vyšívačkou: Každou součástku kroje, který nosila, si ušila a vyšila vlastnoručně.  více

V sále Konventu Milosrdných bratří uzavřel soubor Brno Contemporary Orchestra pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra svoji devátou sezonu koncertem nazvaným Con certo: s jistotou nebo s čertem?. Program uvedl díla ve světě současné klasické hudby již zavedených autorů Alexeje Frieda, Olgy Neuwirth a György Ligetiho, jehož koncert pro housle provedl s orchestrem houslový virtuóz Milan Paľa.  více

Hudební pohádku O statečném kováři nasadilo jako letošní novinku svého open air festivalu na Biskupském dvoře Městské divadlo Brno. V pondělí měla oficiální odloženou premiéru. Pod úchvatnými kulisami brněnské katedrály vznikla inscenace, která si malé i velké diváky získá jadrnou muzikou Petra Ulrycha, svojí prostou poetikou, hravou divadelností a také jednoduše, ale působivě stavěnou atmosférou.  více

Každému, kdo měl donedávna co do činění s českomoravskou scénou folk a country, se při vyslovení jména Jiří moravský Brabec (1955-2018) vybaví nepřehlédnutelná postava mohutného vousáče, silný hlas a nevyčerpatelný zdroj informací se záviděníhodným přehledem nejen o jmenovaném hudebním žánru. Řeč je o složité, ale právem respektované osobnosti, která uměla překvapit znalostmi v celé řadě odvětví, ale také sebeironickým humorem i nečekanou tělesnou obratností. Bohužel, naposledy udivil okolí náhlým odchodem a to pár dnů před svými třiašedesátými narozeninami v červnu 2018, takřka nepovšimnut veřejnoprávními médii, pro která tolik let pracoval.  více

Po trojici koncertů, které posluchačům v rámci komorního minicyklu Konec streamu. Hrajeme zase živě! připravila Filharmonie Brno, se v pátek uskutečnil závěrečný večer nejen tohoto neobvyklého projektu, ale prakticky vzato celé sezóny 2019/2020. Po violoncellové sekci s harfou, harfě s kontrabasem a po bicích nástrojích s projekcí a tancem rozeznělo sál Besedního domu mnohem tradičnější obsazení v podobě smyčcového kvarteta. To samo o sobě ničemu nevadí, ostatně právě smyčcová kvarteta zaujímají v rámci evropské hudební tradice zvláštní místo a v průběhu více než dvou a půl století vzniklo od dob „Papa“ Haydna až po současnost impozantní množství kvalitní hudební literatury. Rozhodně si členové smyčcových kvartet nemohou stěžovat na nedostatek zajímavých děl určených pro jejich obsazení, jako tomu tu a tam bývá u jiných komorních těles. Hudebníci Marie Pšenicová (housle), Jan Rybka (housle), Petr Pšenica (viola) a Lukáš Svoboda (violoncello) však šli (ať již z vlastní, či cizí iniciativy) zcela jinou cestou. Samotná dramaturgie koncertu připomínala spíše zkoušku na blížící se svatební sezónu než závěrečný koncert cyklu, který má uzavřít ročník 2019/2020 i Besední dům.  více

Po úspěšném vystoupení violoncellové sekce s harfou včera dala Filharmonie Brno v nově vzniklém minicyklu Konec streamu. Hrajeme zase živě! prostor ještě komornějšímu obsazení. Ve středu 27. května měli posluchači možnost navštívit koncert manželské dvojice Ivany Švestkové (harfa) a Marka Švestky (kontrabas). Program sestával nejen ze skladeb určených přímo pro tyto nástroje, ale podobně jako v případě zahajovacího koncertu v této sérii zazněly také úpravy více či méně známých děl světové hudební literatury.  více

Devátý a zároveň poslední díl ze seriálu Průvodce Brno – město hudby UNESCO nese podtitul Electro, beat, multimediavíce

Jsou tomu již takřka tři měsíce, co pandemie koronaviru vtrhla do České republiky, otřásla národní ekonomikou, školstvím i kulturou; bezohledně devalvovala měnu, poslala děti do improvizovaných domácích lavic a pozavírala galerie, divadla, operní domy i hudební sály. Od té doby jsme si museli zvyknout na proměnlivá vládní nařízení, ale také na jistý kulturní půst. Streamovaná videa nezahnala hlad a ani sebelepší nahrávky neutišily žízeň. V posledním květnovém týdnu se společenský i kulturní život opatrně probouzí k životu; otevírají se také dveře brněnského Besedního domu, kde ve čtyřech dnech soubor odehraje celkem osm koncertů. V nově vzniklém komorním „minicyklu“ Konec streamu. Hrajeme zase živě! nabízí Filharmonie Brno koncerty s podnázvy: Cellisté & harfaHarfa & kontrabas duoBicisté & projekce a Smyčcové kvarteto. Prvně jmenovaný se v pondělní podvečer dokonce dočkal nezvyklé předpremiéry, když hudebníci brněnské filharmonie usedli na střeše tržnice na Zelném trhu. Se stejným programem také včera odpoledne zahájili violoncellisté v čele s koncertním mistrem Pavlem Šabackým a harfenistka Dominika Svozilová poslední sérii koncertů v Besedním domě v této nešťastné sezoně.  více

Po Velikonocích se na sociálních sítích a v médiích objevilo oficiální prohlášení, které každému milovníkovi folkloru pokazilo den. Folklorní festival ve Strážnici se letos neuskuteční. Důvody jsou všem dobře známé. Včera začala další vlna koronavirového rozvolňování a my jsme si nejen proto povídali s ředitelem Národního ústavu lidové kultury (NÚLK) ve Strážnici Martinem Šimšou. Je tedy opravdu důvod ke smutku? Na co se můžeme v nejbližší době těšit? A kdy je nejlepší doba navštívit zámecký park a strážnické muzeum v přírodě? Nejen na tyto otázky následující rozhovor odpoví.  více

Nejčtenější

Kritika

V Křišťálovém sále Staré radnice pořádalo hudební těleso Ensemble Opera Diversa svůj poslední předprázdninový koncert. Tentokrát však nevystoupili kmenoví hudebníci ansámblu, ale klavíristka Kristýna Znamenáčková, s jejíž energickou a technicky brilantní hrou se posluchači jmenovaného souboru mohli seznámit již na zatím posledním albu tělesa titulovaném prostě Jan Novák, Vol. 3. Náplní úterního koncertu však nebyla tvorba Jana Nováka – Kristýna Znamenáčková představila díla přecházející od impresionistických nálad, přes dravé jazzové rytmy až k vycizelovanému hudebnímu jazyku 60. let. Pojítkem autorů se stala hudebními směry a nápady přetékající Paříž – právě zde se setkali Ježek s Martinů, Mompou a Koechlin.  více