Nick Cave: 20 000 dní na Zemi

Nick Cave: 20 000 dní na Zemi

„Na konci 20. století jsem přestal být lidskou bytostí,“ slyšíme hlas Nicka Cavea, zatímco sledujeme jeho samého, jak ve stylově dokonalé ložnici čeká s otevřenýma očima na zazvonění budíku, jak vstává z dokonale bílého povlečení, od své dokonalé spící ženy. Otevírá dokonale bílé okenice. „Toto je můj dvacátý tisící den na Zemi.“ Tak nás do svého světa uvádí film Nick Cave: 20 000 dní na Zemi, distribuovaný Asociací českých filmových klubů.

Už ona zmíněná první věta stačí na to, aby nekritičtí Caveovi fanoušci zjihli a otevřeli svá srdce přílivu nadpozemské moudrosti svého idola. A samozřejmě i na to, aby se v cyničtější části publika nastartovaly všechny obranné mechanismy, chránící mysl před přívaly nejrůznějších komediantských pseudomouder. Oba přístupy k filmu jsou možné, oba mohou být poměrně obohacující. Ideální ovšem je, přistoupíte-li na hru, kterou s námi režisérská dvojice Ian Forsyth a Jane Pollard, spolu s protagonistou filmu a jeho spoluscenáristou Nickem Cavem, chce hrát. Hru na vzorový dokument o Nicku Caveovi, který zachycuje vzorový den známého a milovaného umělce. Sledování herce Nicka Cavea, hrajícího umělce Nicka Cavea. Pohrávání si s Caveovým mediálním obrazem a diváckými očekáváními.

Autorská dvojice vizuálních umělců Ian ForsythJane Pollard (http://www.iainandjane.com/) se ve své tvorbě dlouhodobě zabývá veřejnými personami, maskami, kterými se prezentují významní muzikanti. V roce 1998 uvedli po pečlivé 18měsíční přípravě dvouhodinovou performanci A Rock ’N’ Roll Suicide, detailní rekonstrukci slavného koncertu Davida Bowieho, při níž „zavraždil“ své alter ego Ziggyho Stardusta. Dalším z jejich děl je videoinstalace z roku 2007 Kiss my Nauman, při níž na čtyřech obrazovkách sledujeme v jediném 47 minutovém záběru líčení čtyř členů Kiss revivalu Dressed to Kill po vzoru jejich idolů.
S Nickem Cavem dvojice spolupracuje už několik let. Vytvořila pro něj při příležitosti vydání remasterovaných verzí všech 14 studiových alb Bad Seeds sérii 14 středometrážních filmů Do you love me like I love you, v nichž se „mluvící“ hlavy současných i minulých členů kapely, známých hudebníků, publicistů i neznámých fanoušků vyjadřují k jednotlivým albům. Jediný Nick Cave se v žádném z nich neobjevuje. Na jeho objevení jsme si museli počkat a do letošního roku, kdy bylo 20 000 dní na Zemi oficiálně a se značným diváckým úspěchem uvedeno na festivalu Sundance.

Film je prezentován jako záznam 24 hodin v životě Nicka Cavea, zachycených jeho dlouholetými spolupracovníky. Rozhodně však nejde o klasický dokument, v němž by byly syrové autentické záběry ze života sestříhány do výsledného tvaru. Jde o pečlivě připravený, napsaný a vykonstruovaný tvar minimálně na pomezí filmu hraného. Nicku Caveovi jako zkušenému herci a performerovi nedělá nejmenší problém hrát naprosto přesvědčivě roli idola, démonického kazatele a temně sexy hudebníka Nicka Cavea. Mohutně ho v tom podporuje kamera, která se v některých scénách (zmiňme například jeho ranní zhlížení se v koupelnovém zrcadle) vyloženě opájí jeho fotogeničností a zdůrazňuje jeho až nelidské rysy.

Ve vzorovém dni Nicka Cavea nechybí žádná z jeho vzorových činností. Ve své pracovně s pečlivě naaranžovanými hromadami knih se věnuje psaní, pochopitelně na psacím stroji. Ve studiu nahrává poslední desku Push the Sky Away, navštěvuje svého psychoanalytika, s nímž jak jinak hovoří o prvních sexuálních zkušenostech a o svém vztahu s otcem. Především k nám ale ve zvukové stopě promlouvá jeho podmanivý hlas. V průběhu celého filmu trousí našim hladovým duším citáty, které se dají okamžitě vzít a na pozadí jímavého obrázku sdílet na Facebooku. Nebo se nad nimi dá i zcela upřímně zamyslet a dokonce dospět k netriviálním závěrům. Když hovoří o tom, že veškerá jeho tvorba je vlastně kanibalismus, protože umělec požírá své vztahy, intimitu svých blízkých, aby je zpracované vyvrhl na světlo ve formě písně, máme pocit, že se nám skutečně bolestně odhaluje. Pak náhle otevře kufr auta a my v něm bez jakéhokoli vysvětlení spatříme klec se dvěma vycpanými andulkami. Je možné vážně přijímat slova na hranici patosu od někoho, kdo v autě vozí klec s vycpanými andulkami? Tento rozpor nás provází celým filmem. Jsme v neustálé nejistotě, kdy se jedná o hru, o pohrávání si s vlastním mediálním obrazem, a kdy nám chce vážně sdělit něco intimního. Nejistota se týká i samotného časoprostoru. Máme uvěřit, že se celý film odehrává během jednoho dne na jednom místě, konkrétně v Caveově milovaném rezidentním městě Brightonu. Samozřejmě se dočkáme ikonických záběrů na slavné brightonské molo, které mají přinést prostorové ukotvení. Ve skutečnosti se ale film odehrává i na mnoha od Brightonu dosti vzdálených místech (například koncert, jímž film předčasně vrcholí, měl dějiště v Berlíně). Přesněji řečeno film se odehrává ve vzorovém prostoru, jímž Cave hladce proplouvá za volantem svého auta, a který propojuje v podstatě celý svět. Není divu, že se v takovém typu prostoru mohou náhle v autě objevovat různí Caveovi bývalí spolupracovníci, kterým má možnost položit otázky dříve nepoložené. Od Blixy Bargelda se konečně dozví, proč vlastně odešel z Bad Seeds, s Kylie Minogue zase prodiskutuje strach ze zapomnění a problematiku voskových figurín.

Ve filmu ovšem nechybí ani záběry autentické, které by hladce zapadly do naprosto konvenčního hudebního dokumentu. Jde především o záběry z nahrávacího studia, kde mimo jiné zjišťujeme, jak významnou roli ve vzniku alba sehrál Warren Ellis, širší veřejnosti v podstatě neznámá šedá eminence současných Bad Seeds (za šedou eminenci ho tedy může označit jen někdo, kdo neměl to štěstí vidět ho ve zběsilé koncertní akci, ale stejně). A jeho historka o žvýkačce Niny Simone je asi nejvtipnějším momentem celého filmu.
Při sledování 20 000 dní na Zemi nás může napadnout výrok Oscara Wildea: „Když člověk hovoří za sebe, je nejméně sám sebou. Dejte mu masku a poví vám pravdu.“
Přes neustálou nejistotu, co je realita a co fikce, co je autentické a co stylizované, kdy to Cave myslí vážně a kdy na nás jen ironicky pomrkává, si můžeme být jisti, že sledujeme maximálně pravdivý dokument o veřejné postavě jménem Nick Cave. Nebo alespoň dokument o tom, jak Nick Cave vidí sám sebe. Nebo jak chce, abychom ho viděli my. Vlastně je to ve skutečnosti komedie o vycpaných andulkách.
Ale s největší pravděpodobností je to exkurze do „chvějivého prostoru střetu reality a imaginace, v němž přebývá veškerá radost a láska a v něm ve skutečnosti žijeme i my.“

 PS: 20 000 dní na Zemi patří k filmům, u nichž se skutečně vyplatí navštívit webové stránky. Tak nezapoměňte: http://www.20000daysonearth.com/

 Nick Cave: 20 000 dní na Zemi (20,000 Days on Earth), film, dokumentární / drama / hudební. Velká Británie, 2014, 96 min. Režie: Iain Forsyth, Jane Pollard, scénář: Nick Cave, Iain Forsyth, Jane Pollard, kamera: Erik Wilson, hudba: Nick Cave, Warren Ellis. Hrají: Nick Cave, Blixa Bargeld, Kylie Minogue, Ray Winstone, Warren Ellis…

Foto archiv

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Kdo očekával, že si připomene největší hitovky Björk, byl devadesátiminutovým přílivem podivných „nemelodických“ tónů nepříjemně zaskočen. A víte co? Dobře mu tak. Hudební vývoj této svébytné umělkyně klade na posluchače čím dál tím větší nároky.  více

Pondělí 17. listopadu, den dvacátého pátého výročí Sametové revoluce, byl v Brně až marnotratně bohatý na nejrůznější shromáždění, proslovy, blokády, průvody, výstavy a předpremiéry. Jednou z nich byla i projekce televizního filmu Brněnského studia ČT Hvězdy za železnou oponou v kavárně Trojka. Ve zcela zaplněném sále panovala atmosféra pospolitosti a radostného očekávání. Věkově se publikum, jež na projekci přivítali tvůrci filmu režisér Pavel Jirásek a dramaturg Martin Polák, pohybovalo od zjevných pamětníků po mladé rybízky, kteří moc netušili, co mají od filmu čekat.  více


Pro včerejší zahajovací koncert jubilejního 20. ročníku Festivalu Špilberk zvolila Filharmonie Brno dramaturgii sestávající z osvědčených i méně známých kusů. Podtitul Romantický karneval celý večer ponořil do karnevalového duchu, spjatého s oslavami před začátkem masopustu. Program si tedy vytyčil za cíl charakterizovat právě období veselí, oslav a masek skladbami, které svou náladou vypovídají o této periodě v roce. Téměř zaplněné nádvoří tak mělo příležitost vychutnat si nenáročný a líbivý program, který se také svou nižší teplotou snáze přiblížil onomu chladnému masopustní období.  více

Brno jako město hudby zapsané v UNESCO, má za sebou čtyři festivalové dny plné hudby a tance. Na celkem dvaadvaceti hudebních stanovištích probíhaly desítky koncertů a vystoupení se stovkami účinkujících. Hudba v ulicích zněla na každém rohu, nejvíce pozornosti však letos poutaly čtyři pokoje od výtvarnice Kateřiny Šedé, ve kterých se střídali umělci různých žánrů i národností. Lákadlem byly také vystoupení britských Motionhouse a No Fit State Circus, kteří opakovaně uhranuli náměstí Svobody svými akrobatickými kousky a dechberoucím představením. Nově vznikly také dvě velké scény – Dominik stage na Dominikánském náměstí a Django stage na Malinovského náměstí. Tady se vystřídali umělci jako Jana Kirschner, Monika Bagárová, minus123minut nebo Jan P. Muchow & The Antagonists. Již tradičně festival doprovázel zvuk flašinetářů, kteří se v Brně sešli v rámci svého 10. Mezinárodního setkání. Letos premiérově vystoupili na Maratonu hudby Brno také umělci partnerských měst hudby UNESCO. Zpěvačka a multiinstrumentalistka Tinatin Tsereteli (Hannover) a houslista Nicola Manzan (Bologna). Atmosféru celého festivalu zachycuje video, které najdete níže.

Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou jsou výjimečný festival. Dramaturgií, strukturou, atmosférou. Každý ročník má své téma, každý večer má své téma, a dokonce i některá jednotlivá vystoupení mají svá témata. Dlouholetému dramaturgovi festivalu Michalu Schmidtovi se i letos podařilo skvěle vyvážit české premiéry a skutečně mimořádné projekty s návraty a jistotami. Letošní téma Folkových prázdnin bylo O duši, ale tato týdenní přehlídka má duši každý rok.  více

Po téměř magickém zjevení v podobě CD Moravské hlasy - Jihomoravský kraj, které vyšlo před dvěma lety, jsme se konečně dočkali jeho pokračování. Autor tohoto odvážného počinu Jiří Plocek se v něm vydal dále, severně česko - slovenským pomezím až do kraje Zlínského.  více

Monumentální dílo Saul od Georga Friedricha Händela se v české premiéře dočkalo také scénického zpracování. Na závěr Hudebního festivalu Znojmo (po lednovém koncertním provedení v Brně a v Praze) jej nyní nastudoval soubor Czech Ensemble Baroque v čele s předními pěveckými osobnostmi působícími na české i zahraniční scéně.   více

Skupina Nebeztebe na brněnské scéně před pár lety doslova zazářila. Pětičlenná sestava s výraznou rytmikou, která se s nadhledem pohybovala nad styly, slavila vítězství na Portě a mířila na obrovské multižánrové festivaly. Zdánlivě v nejlepším kapelník Štěpán Hulc kapelu uspal a vrátil se až letos s úplně novou, tříčlennou sestavou. Noví Nebeztebe ve složení kytara, housle a mandolína nerezignovali na multižánrovost. Znovu koncertují a chystají konceptuální album Zásobování duše.  více

V rámci Olomouckých barokních slavností představil jako v pořadí pátou inscenaci programu domácí soubor Ensemble Damian. Čtyři po sobě jdoucí večery byla uvedena komická opera ĽElice skladatele Pietra Andrea Zianiho, která v režijním zpracování (a pod vedením) Tomáše Hanzlíka zazněla v obnovené premiéře.  více

Jedním z hudebníků, kteří se představí na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou v rámci speciálního programu Harfy nad Oslavou, bude kolumbijský harfeník Edmar Castañeda. V Náměšti bude mít také sólový recitál v rámci večera nazvaného O duši s lehkostí i naléhavostí. V telefonickém rozhovoru – volali jsme mu do New Yorku, kde žije – jsme s Edmarem Castañedou hovořili například o harfě sestrojené speciálně podle jeho představ nebo o jeho spolupráci s českou zpěvačkou Martou Töpferovou.  více

Třetí večer Olomouckých barokních slavností o víkendu nabídnul obnovenou premiéru hned tří samostatných hudebních celků. Znovuobjevený cembalový koncert, melodram Kázání na svatého Jána Pavla a oratorium Františka Antonína Míči uvedl soubor Ensemble Damian v dobové interpretaci a netradičně také každé dílo předvedl v jiném prostoru jezuitského konviktu.  více

Olomoucké barokní slavnosti začaly. Ve zdejším jezuitském konviktu otevřela jejich 7. ročník novodobá premiéra serenaty Il tribunale di Giove rakouského hudebního skladatele Karla Ditterse von Dittersdorfa. Dílo bylo poprvé uvedeno při oslavách narozenin pruského krále Fridricha II. Velikého 27. ledna 1775 a po vratislavské repríze roku 1777 upadlo v zapomnění. Tento neblahý osud se rozhodlo zvrátit hudební těleso Ensemble Damian, které v čele s uměleckým vedoucím ansámblu a režisérem Tomášem Hanzlíkem se dílo pokusilo přivést zpět k životu. V sólových rolích vystoupili Leandro Lafont (Osud, Apollon), Kristýna Vylíčilová (Génius Evropy, Minerva), Lucie Kaňková (Čas, Štěstěna), Monika Jägerová (Jupiter) a Jakub Rousek (Mars). Kostýmy i scénu navrhl režisér Hanzlík.  více

Festival Slunce ve Strážnici se bude letos konat už podvacáté. Především milovníci folkové muziky a klasického bigbítu mají v kalendáři poznačený termín 12. a 13. července. O historii festivalu, o jeho vrcholných momentech i těžkostech a také o tom, čím bude jiný letošní ročník, jsme hovořili s ředitelem Festivalu Slunce Pavlem Kopřivou.  více

Konec prvního prázdninového týdne se nesl ve znamení oslav. Na 7. července totiž připadá narození Aleny Veselé, významné brněnské varhanice a profesorky JAMU, která v tento den oslavila úctyhodných 96 let. Koncert uspořádaný právě k tomuto jubileu byl zároveň finální položkou 39. ročníku Brněnského varhanního festivalu a jako oslava narozenin zakladatelky (a nyní patronky celé přehlídky) má již v jeho programu pevné postavení.  více

Žijeme ve svobodné demokratické společnosti, v níž úlohou státu je vytvářet prostředí a podmínky pro rozvoj kreativity a tvůrčího potenciálu s vědomím skutečnosti, že živé umění dneška vytváří kulturní dědictví budoucnosti.  více

CD Transparent Water vzniklo dialog dvou výrazných osobností z různých částí světa – kubánského pianisty Omara Sosy a senegalského hráče na koru, mnohostrunný africký nástroj, Seckou Keity. Zatímco na album si přizvali několik dalších hudebníků, na koncertech je doprovází jediný z nich, venezuelský hráč na perkuse Gustavo Ovalles. Program, který před rokem nadchl publikum na festivalu Colours of Ostrava, si budete moci letos vychutnat v zámeckém parku v Náměšti nad Oslavou. Pánové vystoupí v rámci Folkových prázdnin v pondělí 29. července. Zatímco Keita se do Náměště vrací (v roce 2016 se účastnil projektu Struny nad Oslavou a letos bude také součástí večera Harfy nad Oslavou), pro předního kubánského pianistu se bude jednat o první výlet na Vysočinu.  více

O víkendu se v jihomoravské Mekce folkloru konal již 74. ročník mezinárodního folklorního festivalu Strážnice 2019 a taktéž 37. ročník festivalu dětská Strážnice. Největší folklorní festival v České republice se těší obrovskému zájmu. Jinak tomu nebylo ani letos, i přes tropické teploty dojely do Strážnice opět desítky tisíc lidí.  více

Nejčtenější

Kritika

Pro včerejší zahajovací koncert jubilejního 20. ročníku Festivalu Špilberk zvolila Filharmonie Brno dramaturgii sestávající z osvědčených i méně známých kusů. Podtitul Romantický karneval celý večer ponořil do karnevalového duchu, spjatého s oslavami před začátkem masopustu. Program si tedy vytyčil za cíl charakterizovat právě období veselí, oslav a masek skladbami, které svou náladou vypovídají o této periodě v roce. Téměř zaplněné nádvoří tak mělo příležitost vychutnat si nenáročný a líbivý program, který se také svou nižší teplotou snáze přiblížil onomu chladnému masopustní období.  více