Novoroční taškařice Filharmonie Brno

2. leden 2018, 11:00
Novoroční taškařice Filharmonie Brno

Pokud jste navštívili novoroční koncert brněnské filharmonie v očekávání seriózní, rigorózně slavností, přitom uměřené a distingované zábavy, pravděpodobně jste odcházeli vrcholně nespokojeni. V rozčarování jste si možná stěžovali, spílali a mumlali: co to bylo za dirigentovy taneční kreace, proč se tleskalo do rytmu Radeckého marše a především – proč nám jen nutili zpívat? A ta dramaturgie! Minulý rok alespoň Smetana, ale letos? Samé valčíčky a polky, operety a šlehačky! Jestli nejste zahořklý škarohlíd, je vysoká pravděpodobnost, že jste po boku Filharmonie Brno s lehkostí a rozverností vtančili do roku 2018.

Večer pod názvem Pozdrav z Vídně do světa se skládal především ze známých děl rodiny Straussů – Pochodu Radeckého Johanna otce, předehry k operetě Netopýr Johanna syna, rychlé polky Bez starostí Josefa Strausse nebo například Šlehačkového valčíku Richarda Strausse. Tento Straussovský monopol okořenila díla Straussiana Ericha Wolfganga Korngolda, Valčík Leonarda Bernsteina, skladba Jazz Pizzicato Leroye Andersona, Puškinův valčík Sergeje Prokofieva či Polka Dimitrije Šostakoviče. Koncert kvůli nedostatečné kapacitě sálu zazněl dvakrát v jednom dni – recenzovaný v 16 a později ve 20 hodin s mírně rozšířeným programem. Představení řídil Caspar Richter – dirigent, který vtiskl koncertu nanejvýš osobitou tvář. Zda se večerní koncert nesl v jiném duchu, nemohu posoudit.

novorocni_koncert_filharmonie_brno_2017_foto_jelinek_02

Je celkem běžné, když si dirigent tu a tam dupne do rytmu, povyskočí si, nebo dokonce tančí, málokdy však zažije publikum takovou míru interakce jako při novoročním koncertu Filharmonie Brno. Nejenže dirigent Caspar Richter výtečně komunikoval s celým orchestrem, ale často svoji pozornost obracel také k posluchačům. Ti nejprve zmateni netušili, co si dirigent žádá, ale velmi brzy se sál adaptoval a víceméně svorně tleskal, a dokonce i dvojjazyčně zpíval. V sálu bylo velké množství německy mluvících návštěvníků, a tak jsme se dočkali vedle české verze písně (Pes jitrničku sežral) i té původní. Občasná zvolání dirigenta i orchestru pouze podtrhovala zřetelnou nadsázku koncertu. Navzdory nepopiratelné žoviálnosti však hudební interpretace ztráty neutrpěla. Hudebníci přednesli všechna díla se samozřejmým přehledem a vtip nepůsobil nuceně. Naopak bylo zřejmé, že se i těleso výtečně baví a z jednotlivých hudebních sekcí zářily usměvavé tváře symfoniků-taškářů. Snad jen ValčíkDivertimenta pro orchestr Leonarda Bernsteina působil maličko nesměleji a stejně tak zakončení nebylo úplně jednotné. Co se však náležitě vydařilo, byl především výsledný výraz všech hudebních děl. Dirigent Caspar Richter má s repertoárem velkou zkušenost a brněnští filharmonikové do provedení zakomponovali všechny potřebné a jemné valčíkové i obecně taneční finesy. Klenuté melodie, úsečně hravá staccata, něžná pizzicata, přízvuky, délky tónů – vše bylo vybroušeno k eleganci.

novorocni_koncert_filharmonie_brno_2017_foto_jelinek_03

Jak bylo naznačeno výše, těžiště večera představovaly valčíky, polky a známé melodie z operet a baletů. Nejednalo se tedy o celistvá díla, ale o vybrané perličky. Toto řešení nabízí širokou paletu dramaturgických možností, kterými mohli pořadatelé provést posluchače po rozličných kontinentech a poukázat na rozmanité hudební proudy 19. a 20. století. Výsledek však zůstal poněkud krotký. Těžko vyčítat dramaturgům, že věnovali takovou pozornost valčíkům – vždyť pro mnoho lidí představují hlavní vývozní artikl Vídně. Pochopitelná jsou také velká jména na seznamu skladatelů. Přesto se vkrádá myšlenka, že výsledný program mohl být odvážnější, a ačkoliv nevolám po zásadní hudební moderně, která by stejně na Nový rok našla jen pramalé zastání u posluchačů, věřím, že většina z nás návštěvníků ještě dnes ráno vstávala z postele v typickém přiznávkovém rytmu straussovského valčíku. A to není dokonce ani problémem děl samotných. Vybrány byly totiž opravdové skvosty – Straussiana Ericha Wolfganga Korngolda, Valčík z Divertimenta pro orchestr Leonarda Bernsteina nebo kouzelný valčík Vídeňská krev Johanna Strausse syna. Jen bylo žádoucí alespoň mírně narušit tuto promenádu elegantních tanců. Jediným skutečným kontrastem byla Polka z baletu Zlatý věk Dimitrije Šostakoviče, která svým modernějším hudebním jazykem a odvážnými rytmy představovala vítané čeření stojatých vod. Dost bylo škarohlídství.

novorocni_koncert_filharmonie_brno_2017_foto_jelinek_04

Filharmonie Brno zahájila nový rok svěžím vtipkováním, tancem a elegancí. Těžko hledat posluchače, který by se v průběhu večera alespoň maličko nepousmál nad tanečními kreacemi dirigenta nebo se třeba na okamžik v myšlenkách nepřenesl do tanečního sálu některého z hudbymilovných paláců 19. nebo 20. století.

Johann Strauss syn: Netopýr, předehra k operetě; valčík Vídeňská krev; Bylo to překrásné z operety Mařinka vonná, polka Třesky Plesky; Císařský valčík
Johann Strauss otec: Vzpomínka na Ernsta, fantazie; Furioso-Galopp; Pochod Radeckého
Josef Strauss: Bez starostí, rychlá polka
Richard Strauss: Šlehačkový valčík, z baletu Šlehačka
Erich Wolfgang Korngold: Straussiana, část Polka
Leonard Bernstein: Divertimento pro orchestr, druhá část Valčík
Leroy Anderson: Jazz Pizzicato
Sergej Prokofiev: Puškinův valčík č. 1
Dimitrij Šostakovič: Polka z baletu Zlatý věk, Filharmonie Brno,  dirigent: Caspar Richter, psáno z odpoledního koncertu 1.1. 2018

Foto Jiří Jelínek

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Stále žasnu nad tím, jak hluboká je studna nápadů Martina Kyšperského, potažmo celé jeho kapely Květy. Vždyť jen v roce 2017: Martin převzal Anděla za sólovou desku Vlakem. S Květy skvěle sehrál roli svazácké kapely a zpíval své autorské „normalizační“ hity v seriálu Svět pod hlavou (který o rok později zaslouženě obdržel Českého lva). Květy v nové sestavě s Ondřejem Kyasem vydaly skvělou desku Komik do půl osmé (mrzí mě, že Anděl ji minul, ale na vině je podle mě zredukování počtu žánrových cen a „lehký“ chaos v nové bezbřehé škatulce Alternativa). Vyšla kniha Průvodce po albech a historii kapely Květy a spolu s ní ještě jedno řadové album Spí vánoční pták. A mezitím Květy spustily projekt YM, v jehož rámci se všichni tři členové představí se skladbami v určitém nečekaném žánru. Začal to opět Martin Kyšperský s programem country písní – veřejná premiéra s hostujícím Petrem Uvirou proběhla ve vysílání Radia Proglas v prosinci 2017. Na rok 2018 jsou připraveny elektronické písně Aleše Pilgra a poté snad i folktronica Ondřeje Kyase.  více

Temperament i emoce romské hudby jsou všeobecně známým faktem. Se stejnou vervou a pozitivní energií vzniklo v roce 2016 také komunitní nahrávací studio Amaro records. Celý dobrovolnický projekt vznikl za podpory a garance organizace IQ Roma servis. Odpovědnou osobou a dobrým duchem je Petra Borovičková, sama výborná zpěvačka a členka několika kapel. Strůjcem myšlenky byl Gejza Horváth, přední romský hudebník, který již dříve vedl kurzy pro mladé romské muzikanty. Spatřoval v nich obrovský potenciál.  více

Když umělec tvrdí, že vymyslel nový hudební žánr, může to znít nabubřele. Ale lze to vnímat i jako známku určité bezradnosti („nevím, kam bych se zaškatulkoval“) nebo do třetice jako vtipnou hru. A i když to Kurt Rosenwinkel se svým albem Caipi myslí vážně, přikláním se k třetí variantě. Jeho směs jihoamerických rytmů, jazzu, rocku a popu skutečně nelze jedním slovem definovat a pojmenování podle brazilského nápoje caipirinha („A je to opravdu moc dobré pití,“ zdůrazňuje kytarista) je vtipné a funkční zároveň. Brněnská premiéra Rosenwinelova „nového žánru“ byla svým způsobem také hravá, ale především profesionální a dobrodružná.  více

Své česko-slovenské turné zakončila na brněnské Flédě kapela Billy Barman ze Slovenska. Tato série koncertů byla zajímavá nejen svoji čistě akustickou podobou, ale zejména propojením s pěti zpěvačkami SĹUKu (Slovenský ľudový umelecký kolektív). Tato fúze populární hudby a folkloru vznikla původně pro festival Tatra Flowers. Její nebývalý úspěch však způsobil, že se hudebníci rozhodli repertoár rozšířit a představit se nejen na domácí slovenské půdě, ale také u českých sousedů.  více

„Věděl jsem, s kým bych rád spolupracoval, a podle toho jsem se snažil sestavit kapelu, která by měla příjemný zvuk,“ řekl v roce 2015, krátce po vydání svého zásadního alba Living Being, francouzský akordeonista Vincent Peirani. V té době měl za sebou několik zajímavých akustických projektů včetně alba se saxofonistou Emilem Parisienem a v tomto stylu pokračoval i nadále. V roce 2016 vzniklo příjemné CD duetů s pianistou Michaelem Wollným a nedávno spolupracoval s klavíristou Stefanem Bollanim a s Berlínskou filharmonií na albu Mediterraneo, inspirovaném klasickou hudbou. Projekt Living Being je však úplně jiného charakteru, je zhmotněním akordeonistovy představy o elektrické hudbě na pomezí jazzu, rocku a dalších žánrů. A právě s tímto programem Peirani a jeho kapela přijeli do brněnského divadla Husa na provázku.  více

V sobotu 14. dubna se v Dělnickém domě v Brně-Židenicích uskutečnilo tradiční vystoupení souboru Javorník a jeho hostů. V roli hosta se představil soubor Olšava z Uherského Brodu. Historie těchto dvojkoncertů se datuje od roku 2003, od té doby se na jednom pódiu vystřídalo již třináct folklorních souborů.  více

„Historie kapely Gazdina roba sahá až do 90. let minulého století, kdy se většina dnešních členů potkávala v brněnských regionálních kapelách. […] Gazdina roba fungovala dlouhá léta jako studiový projekt. Zásadní zlom nastává až po deseti letech existence, završené v roce 2004 vydáním prvního regulérního alba s příznačným názvem Deset let jsme se neviděli. […] V roce 2017 vydala kapela druhé album První poslední.“  Tolik základní údaje z webu www.gazdinaroba.cz. Suchá fakta, z nichž zdaleka není zřejmé, že Gazdina roba, tak trochu utajená kapela na brněnské scéně, patří v žánru rockového písničkářství, k němuž se hlásí, ke špičkám. Hudební energie se v jejím případě dokonale pojí s poetikou textů.  více

Po opulentním představení Avishaie Cohena se JazzFestBrno o víkendu vrátil do skromnějšího, takřka klubového prostředí Divadla Husa na provázku. Slušelo jak pódiové sestavě skvělých multižánrových hudebníků Blue Shadows s hostujícím zpěvákem Jamesem Harriesem, tak pozoruhodnému ansámblu obnoveného projektu kontrabasisty Tomáše Lišky Invisible World.  více

„Doteď jsem nahrával instrumentální alba – nikoli bez výjimky, ale z velké většiny instrumentální. Toto je opravdu první deska, na které zpívám od začátku až do konce, ve sto procentech písní, což je pro mne velká změna. Ale potřeboval jsem takový krok udělat. Udělal jsem si tu radost, že jsem natočil písňové album,“ řekl mi před několika málo měsíci v telefonickém rozhovoru izraelský kontrabasista Avishai Cohen. Hovořili jsme samozřejmě o jeho aktuálním albu 1970, na kterém klade vedle sebe své autorské písně inspirované populární hudbou 70. let, klasiku Eddieho Palmieriho Vamos Pa’l Monte, americký gospel Motherless Child nebo lidové písně z Předního východu. Album 1970 je v jeho kontextu příklonem k popovému jazyku možná výjimečné, ale současně odkazuje i ke kontrabasistově osobní historii, k jeho lásce k jazzu a tradiční židovské hudbě. Aktuální turné, jehož součástí byl koncert v brněnském Boby centru v rámci festivalu JazzFestBrno, sice s tématem alba koresponduje, ale částečně se od něj liší. Je ještě popovější a překvapuje i poučené posluchače.  více

Jít proti názoru většiny je již ze samé podstaty nepopulární. Představuje-li navíc ona většina nadšené, skandující a ve stoje tleskající publikum, pak je kritikova dušička menší než jeho obliba u výkonných umělců. A přesto je někdy potřeba vstát – nebo v některých případech zůstat sedět. Předposlední koncert Velikonočního festivalu duchovní hudby, na kterém zazněly části mešního oratoria od významných skladatelů 14. a 15. století, nabídl sice mnoho kvalitních a vybroušených prvků, to vše však po boku neméně problematických hudebních ploch. O provedení se postaral soubor Mala Punica pod vedením Pedra Memelsdorffa. Díla Mattea de Perugia, Antonia Zacara da Teramo a dosud neznámých skladatelů rozezněla ve čtvrtek večer prostory brněnské baziliky Nanebevzetí Panny Marie.  více

Rozestupy mezi jednotlivými řadovými alby skupiny Cimbal Classic se zvětšují. Tentokrát museli fanoušci melodických písniček Dalibora Štrunce na novinku čekat osm let (předtím pět). V mezidobí však kapela a především její principál nezaháleli. V roce 2010 vzniklo CD Betlém s písněmi z představení Městského divadla Brno, v roce 2013 skupina natočila zvláštní instrumentální album Melodies From Around The Globe se 46 pouze půldruhé minuty dlouhými melodiemi ze zemí, které se tehdy účastnily biatlonového mistrovství v Novém Městě na Moravě. A v roce 2016 vyšlo autorské „vážné“ album Dalibora Štrunce Malované na cimbál se skladbami v interpretaci tří mladých cimbalistek, Štruncových žákyň. V roce 2016 však Dalibor Štrunc také slavil padesáté narozeniny a téma zrání, bilancování a – nebojme se to pojmenovat – počínajícího stárnutí předznamenává novinkovou desku. Úvodní píseň Padesátý první – ano, co rok, to jeden „bratříček“ – je totiž právě o tom, že „už toho kňourání a stesků bylo dost“ a že „až nás bude šedesát, to teprve bude věk“. Ostatně propojení rozverného charakteru se štruncovsky silnou melodií a vynikajícími aranžemi dělá právě z této písně jeden z nejsilnějších momentů nejen tohoto alba, ale celé diskografie kapely.  více

Oratorium Janovy pašije skladatele Johanna Sebastiana Bacha představuje jeden z nezpochybnitelných klenotů světové hudební literatury. Mnoho dirigentů se snaží překvapit posluchače novým, svěžím, energickým a výrazově bohatým uchopením skladatelovy hudby. Mezi tělesa, která tuto nelehkou výzvu dobrovolně přijímají, patří i Czech Ensemble Baroque pod vedením dirigenta a uměleckého vedoucího Romana Válka. V jejich provedení zaznělo jedno z nejznámějších a nejinterpretovanějších Bachových děl přímo na Velký pátek v brněnském kostele Neposkvrněného Početí Panny Marie.  více

S podtitulem Zůstaňte zde a bděte se mnou včera nabídnul Velikonoční festival duchovní hudby další z koncertů a to v kostele svatého Augustina. K uvedení Vigilie pro šest hlasů a instrumentální soubor Wolfganga Rihma přizval festival dva renomované německé soubory – Ensemble Musikfabrik a vokální sexteto Singer Pur, pro které bylo dílo zkomponováno. Za bravurním provedení nesmírně drásavé skladby stál dirigent Christian Eggen.  více

Velikonoční festival duchovní hudby ve svém druhém dni nabídnul v kostele Neposkvrněného početí panny Marie na Křenové ulici Lidové pašije podle svatého Jana, jejichž autorem je Petr Varmuža – umělecký vedoucí BROLNu.  více

Další z řady dvojkoncertů mezinárodního festivalu Jazz Fest Brno 2018 se odehrál v sobotu v Divadle Husa na provázku. Oba tentokrát propojil skladatel a multiinstrumentalista Jiří Slavík. V první půli programu předvedl své jazzové interpretační a improvizační schopnosti, když na piano doprovodil jazzového bubeníka Douga Hammonda. Poté představil koncertní verzi svého unikátního projektu Mateřština, za který vloni získal cenu Anděl v kategorii world music.  více

Nejčtenější

Kritika

Stále žasnu nad tím, jak hluboká je studna nápadů Martina Kyšperského, potažmo celé jeho kapely Květy. Vždyť jen v roce 2017: Martin převzal Anděla za sólovou desku Vlakem. S Květy skvěle sehrál roli svazácké kapely a zpíval své autorské „normalizační“ hity v seriálu Svět pod hlavou (který o rok později zaslouženě obdržel Českého lva). Květy v nové sestavě s Ondřejem Kyasem vydaly skvělou desku Komik do půl osmé (mrzí mě, že Anděl ji minul, ale na vině je podle mě zredukování počtu žánrových cen a „lehký“ chaos v nové bezbřehé škatulce Alternativa). Vyšla kniha Průvodce po albech a historii kapely Květy a spolu s ní ještě jedno řadové album Spí vánoční pták. A mezitím Květy spustily projekt YM, v jehož rámci se všichni tři členové představí se skladbami v určitém nečekaném žánru. Začal to opět Martin Kyšperský s programem country písní – veřejná premiéra s hostujícím Petrem Uvirou proběhla ve vysílání Radia Proglas v prosinci 2017. Na rok 2018 jsou připraveny elektronické písně Aleše Pilgra a poté snad i folktronica Ondřeje Kyase.  více