Návratem do Janáčkova divadla po třech letech a s první předzvěstí nadcházejících oslav 250. výročí narození Ludwiga van Beethovena vstoupila Filharmonie Brno do nového roku tradičním, v historii již 65. novoročním koncertem. Pro tuto příležitost si vybrala program vskutku noblesní a patřičný, korunovaný evropsky proslavenou Ódou na radost. Celý slavnostní večer se odehrál pod taktovkou šéfdirigenta Dennise Russella Daviese.
Večer poněkud znenadání zahájila netradiční a stručná Fanfára pro obyčejného člověka Aarona Coplanda. Vzhledem k obsazení pouze žesti a bicími nástroji zvolil dirigent pozici ve středu orchestru, jeho příchodu si tudíž mnozí diváci ani nepovšimli. O to více pak byli překvapeni, když čtyřminutovou kompozici zahájily rázné údery tympánů. Skladba, která vznikla jako reakce na projev „Století obyčejného člověka“ viceprezidenta Spojených států Henryho A. Wallaceho v roce 1942, vnesla do večera kromě oslavného charakteru také tematickou linii humanismu a boje za svobodu. Žesťová sekce se své hlavní melodické úlohy zhostila se vší přesností a profesionálností, zřetelná byla souhra a čistota všech hráčů jako celku, podpořeného množstvím bicích nástrojů. Počáteční unisono trumpet stejně kvalitně rozvinuly horny a majestátní zvuk barvité homofonie poté zacelily trombony.
Po fanfárou předeslaném proslovu a ohlédnutím se za uplynulým rokem vystřídala americkou modernu kompozice domácí, Slovanská rapsodie terezínského skladatele Viktora Ullmanna. Skladba vydaná v roce 1940, v níž autor vyjadřoval solidaritu s okupovaným zbytkem republiky i zašifrovaný vzdor, si od samého úvodu udržela folklorní nádech a slovanskou melodiku romantismu navíc zahuštěnou častými sekundovými postupy a souzvuky. Dominantou díla pak byl obligátní saxofonový part v podání Jiřího Klementa. Krásná a měkká barva altového saxofonu, netradiční pro běžné symfonické obsazení, se nesla ze zadních řad jeviště, avšak vzhledem ke svému poddajnému zvuku byl přednes místy přehlušen i mírnou dynamikou orchestru. Celkový dojem z neotřelé kompozice to však nezkazilo, závěrečná stupnicová kadence efektně vynikla a spolu s orchestrem tak dovedla dílo k závěru první poloviny.
Pomyslným i reálným vrcholem večera byla Beethovenova Symfonie č. 9. Inspirován básní „An die Freude“ Friedricha Schillera, plánoval Beethoven nejdříve samostatný sbor či kantátu jako zhudebnění tohoto radostného textu. Vývoj událostí dal následně vzniknout celé symfonii, která se až o několik let později ve finále propojila se sborem a překročila tak hranice symfonie jako čistě instrumentálního díla.
Prostor na jevišti i rozestavění tělesa daly vyniknout rovnoměrnému barevnému rozložení všech nástrojových skupin, vhodně se v celkovém zvuku prosazovaly zejména dechy. Přednes celého orchestru se vyznačoval profesionální souhrou, a to i pod ne vždy zcela zřetelnými a minimalistickými gesty šéfdirigenta.
Přestože velkolepá kompozice slibovala skutečné zvukové vyvrcholení, kterého se publikum v první polovině nedočkalo, malý kousek k němu chyběl i ve druhé části koncertu. Je to snad příčinou stále ne zcela ideální akustiky, která očekávaný „wow efekt“ kolosální symfonie pohltila, protože nasazení, výrazové tendence i snahy všech účinkujících byly jasně patrné.
Postupný rozvoj první svižné věty a její přehlednou stavbu vystřídala v celém svém průběhu svěží a lehká druhá věta, ve které se minimalismus dirigentských gest přenesl i na dynamiku orchestru – ta se jen v některých momentech dostala do vyšší zvukové hladiny. Kontinuitu symfonie pak před třetí větou bohužel narušil snad až příliš pomalý nástup Českého filharmonického sboru Brno (sbormistr Petr Fiala) a sólistů stejně jako nežádoucí potlesk obecenstva. Poeticky mírnou třetí větu, mající však poněkud uspávající efekt, nakonec vystřídala ona očekávaná věta finální.
Celoevropsky známé téma, které z úvodu postupně vykrystalizovalo, nabíralo na intenzitě a diváci se tak v závěru dočkali nejexponovanějšího vrcholu večera. Do rozehraného instrumentálního proudu následně vstoupil svým hlasově vyváženým a přesvědčivým přednesem basista Roman Janál, kterého vzápětí doplnilo celé pěvecké kvarteto. To v doplnění Kateřiny Kněžíkové (soprán), Jany Hrochové (alt) a Richarda Samka (tenor) znělo rovněž kompaktně a neuškodilo mu ani na první pohled nevýhodné postavení za orchestrem. Snad jen alt Jany Hrochové i přes svou plnost a barvitost v jednotném zvuku sólistů mírně zanikal. S podporou téměř sedmdesátičlenného sboru, který se dokázal spolehlivě prosadit svým plným a pevným zvukem, pak variované téma hymny Evropské unie dospělo do samého závěru koncertu.
Pro oslavu Nového roku i začínajícího jubilejního roku velkého skladatele byl zvolený program více než ideální, vyčnívající (zejména v případě symfonie) svou významností nad rámec dalších koncertů sezóny. Po všech stránkách vydařené provedení celého večera tak odstartovalo a snad i předeslalo úspěšnost celého nadcházejícího roku. Bylo také po zásluze odměněno dlouhými ovacemi vestoje.
Novoroční koncert
AARON COPLAND
Fanfára pro obyčejného člověka
VIKTOR ULLMANN
Slovanská rapsodie
LUDWIG VAN BEETHOVEN
Symfonie č. 9 d moll
Kateřina Kněžíková – soprán
Jana Hrochová – alt
Richard Samek – tenor
Roman Janál – bas
Český filharmonický sbor Brno
Petr Fiala – sbormistr
Dennis Russell Davies – dirigent
Filharmonie Brno
Janáčkovo divadlo
Středa 1. 1. 2020
Zatím nebyl přidán žádný komentář..