Když umělec tvrdí, že vymyslel nový hudební žánr, může to znít nabubřele. Ale lze to vnímat i jako známku určité bezradnosti („nevím, kam bych se zaškatulkoval“) nebo do třetice jako vtipnou hru. A i když to Kurt Rosenwinkel se svým albem Caipi myslí vážně, přikláním se k třetí variantě. Jeho směs jihoamerických rytmů, jazzu, rocku a popu skutečně nelze jedním slovem definovat a pojmenování podle brazilského nápoje caipirinha („A je to opravdu moc dobré pití,“ zdůrazňuje kytarista) je vtipné a funkční zároveň. Brněnská premiéra Rosenwinelova „nového žánru“ byla svým způsobem také hravá, ale především profesionální a dobrodružná.
Podobně jako v případě Avishaie Cohena a jeho programu 1970 se i v případě Caipi lišila živá verze od nahrávky. Album si totiž Rosenwinkel nahrál z větší části sám. Vlastně jediným výraznějším spoluhráčem (pomineme-li epizodní role několika hostů včetně kytaristova vzoru a mentora Erica Claptona) je na desce brazilský hudebník Pedro Martins. Toho Rosenwinkel objevil v kytarové soutěži ve švýcarském Montreux a až později zjistil, že shodou neuvěřitelných náhod mladý hráč ovládá i ty jeho písně, které ještě nebyly publikovány (Rosenwinkel několik let předtím věnoval komusi v Brazílii svou demonahrávku a ta se pak dostala k tehdy patnáctiletému Martinsovi, který na nehotových skicách písní z budoucího alba Caipi doslova vyrostl). Dnes je Martins plnohodnotnou a asi nejdůležitější součástí Rosenwinkelovy skupiny a pan kapelník mu jako producent zároveň pomáhá s jeho sólovým albem. Skupinu Caipi dále v Brně tvořili pianistka a zpěvačka Olivia Trummer, baskytarista Frederico Heliodoro a sehraná rytmická dvojice Bill Campbell (bicí) a Antonio Loureiro (perkuse). Právě oddělením bicí soupravy od sady perkusí Rosenwinkel jednak navazuje na určitý proud jazzové tradice (Dizzy Gillespie, Ahmad Jamal), ale současně podtrhuje brazilské zabarvení svých nových písní. Důležité také je, že prakticky celá kapela se podílí na zpěvu a že na rozdíl od svých předchozích, převážně instrumentálních, projektů, klade Rosenwinkel důraz i na texty.
Olivia Trummer
Na druhou stranu už na albu jsou vokály lehce zamlžené a ne zcela srozumitelné, což se kapele podařilo přenést i na pódium. Nevnímám to jako chybu, ale spíše jako snahu i zvukově propojit celek tak, aby z něj nic – tedy ani hlasy, ani kytary – příliš nevyčnívalo. Caipi je směs několika žánrů a také směs zvuků, které mají tvořit nový harmonický celek. To samozřejmě neznamená, že by tak brilantní kytarista jako Rosenwinkel upustil od sól. Sóloval nejen on, ale i Pedro Martins na druhou kytaru, ale většinou šlo pouze o nenápadnou dominanci nástroje, který jako by jen zlehka vyplouval z bezpečného přístavu celku. Jednotlivé nástroje – kytara, basa nebo klavír – se naplno představovaly spíše v předehrách než v klasických sólech uvnitř skladeb. Písně Caipi jsou totiž většinou kompaktní, postavené na plném zvuku, oscilujícím mezi rockem (Silver Flame) a latinskými rytmy (Portuguese).
Zatímco klíčovou roli Pedra Martinse (nejen jako kytaristy, ale i jako zpěváka zajímavé barvy hlasu) známe už desky, překvapením večera byla pianistka Olivia. Během večera zazněla i skladba Recognized, kterou Rosenwinkel napsal společně s ní a která začínala jako klavírní balada a klidný duet obou autorů, k němuž se až po chvíli vkusně přidala kytara. Velkým finále celého koncertu pak byla závěrečná (před přídavkem) skladba Little B, mohutná syntéza celého alba, a tedy i „žánru“.
Po Donnym McCaslinovi, Avishai Cohenovi a Vincentu Peiranim byl Kurt Rosenwinkel dalším hvězdným hostem letošního JazzFestu, který se pokusil nabídnout fúzi jazzu s rockem a dalšími styly. A zatímco třeba Cohen zřejmě jazz a pop vnímá jako dva oddělené světy, ostatním třem se podařilo hudebním žánry spojit. Jediný Rosenwinkel sice pro svou fúzi vymyslel název, ale to je vedlejší. Důležitější je trend – kvalitní hudba stojící na jazzových kořenech, která je schopna oslovit širší spektrum posluchačů.
Gilad Hekselman
Večer v Sono Centru však nabídl mimořádně kvalitní program i milovníkům tradičnějšího a čistšího jazzového jazyka. V první polovině večera odehrál svůj – nikoli krátký – set izraelský kytarista Gilad Hekselman se svým triem. V tomto případě šlo o autorský, čistě instrumentální repertoár, založený na dynamických kontrastech (jednotliví hráči versus celá kapela) a bravurní technice v jakémkoli tempu – od téměř ambientních ploch (Stumble) až po rychlou kytarovou jízdu (Tokyo Cookie). I díky této pestrosti a všestrannosti v malém obsazení si Hekselman brněnské publikum velmi rychle získal. Určitě bude zajímavé toho 35letého izraelského hráče dál sledovat.
Gilad Hekselman Trio, Kurt Rosenwinkel „Caipi“. Sono Centru, Brno, 18. 4. 2018, v rámci festivalu JAZZFESTBRNO
Zatím nebyl přidán žádný komentář..