Olomoucké barokní slavnosti začaly novodobou premiérou

10. červenec 2019, 17:00
Olomoucké barokní slavnosti začaly novodobou premiérou

Olomoucké barokní slavnosti začaly. Ve zdejším jezuitském konviktu otevřela jejich 7. ročník novodobá premiéra serenaty Il tribunale di Giove rakouského hudebního skladatele Karla Ditterse von Dittersdorfa. Dílo bylo poprvé uvedeno při oslavách narozenin pruského krále Fridricha II. Velikého 27. ledna 1775 a po vratislavské repríze roku 1777 upadlo v zapomnění. Tento neblahý osud se rozhodlo zvrátit hudební těleso Ensemble Damian, které v čele s uměleckým vedoucím ansámblu a režisérem Tomášem Hanzlíkem se dílo pokusilo přivést zpět k životu. V sólových rolích vystoupili Leandro Lafont (Osud, Apollon), Kristýna Vylíčilová (Génius Evropy, Minerva), Lucie Kaňková (Čas, Štěstěna), Monika Jägerová (Jupiter) a Jakub Rousek (Mars). Kostýmy i scénu navrhl režisér Hanzlík.

Těm, kteří v minulosti navštívili některou z jevištních inscenací v režii Tomáše Hanzlíka, bude již tento rukopis i jeho estetika důvěrně známé. Figurují v něm bohatě zdobené kostýmy, papírové kulisy odkazující k baroknímu divadlu ( tentokrát ovšem vynechány), výrazná gestika inspirující se dobovou praxí nebo úporná snaha dovést situace odehrávající se na pódiu k absurdním výjevům balancujícím na hranici parodie a kýče. Proti humoru nelze mnoho namítat a některé Hanzlíkovy kreace vyvolávají v posluchačích smích zcela zaslouženě. Jiné se však pohybují na hraně dobrého vkusu. To když kupříkladu bůh Mars v boxerských rukavicích imituje v ringu údery směrem k přirození papírové figury vládce. Kontrabasista v kroji je potom spíše jen nevinnou hříčkou.

ditters_olomoucke_slavnosti_2019_foto_daniel_berka_03

Problém však nastává, když se tento inscenační rámec pomalu mění v mustr a ten ve formičku, která začíná být s každou další operou nebo serenatou těsnější. Takřka každá Hanzlíkova inscenace – výjimkou je výtečná a stylisticky zcela odlišná L´Arianna, kterou zkomponoval společně s Vítem Zouharem – hraje u posluchačů na tytéž struny a je škoda, že se umělec nesnaží prozkoumávat jiné možnosti, které se mu osvědčily například ve vzpomínané Arianně. Netvrdím, že režisérův přístup nefunguje, pouze se příliš nevyvíjí. A to je při zbytku výtečné práce, kterou Tomáš Hanzlík dělá, velká škoda. Scénu zvolil Hanzlík tentokrát minimalistickou a bez papírových kulis což je příjemná změna. Středu jeviště vévodil v prvním dějství pouze vstup do jeskyně. Druhé a třetí se odehrávají ve zmíněném boxerském ringu, který je ověnčen kusy těla. Z něj pak bohové, kteří se přou, kdo z nich je důležitější a mocnější, seskládají postavu vhodného vladaře, následně identifikovaného jako Fridrich II. Ve své podstatě se jedná o funkční a hezkou premisu, která ukazuje na Hanzlíkovu touhu hrát si a nebrat věci striktně vážně. Kdyby však ubylo častého pitvoření se za účelem vynucené komiky, mohlo vše být ještě lepší. Z hlediska choreografie bylo nicméně velmi efektní užití stoupajících a klesajících schůdků, které zpěváci při Martově árii otáčeli tak, že Jakub Rousek neustále stoupal a klesal v nekonečném majestátním pohybu.

Důvodem k radosti byly výkony sólistů, z nichž lze stěží vybrat jasného favorita. Skvělá Kristýna Vylíčilová ztvárnila Génia Evropy i Minervu s intonační jistotou, intuitivní prací s dynamikou a především vždy s jasným interpretačním a výrazovým cílem. Podle potřeby měnila barvu hlasu z výhružně temné na vesele jasnou a zůstávala v roli v každém vzdechu, vzlyku i výkřiku. Také Lucie Kaňková v roli Času a Štěstěny zvládala náročné koloratury se ctí a její árie stěžující si na úděl štěstěny patřila k těm nejjímavějším. Jemný kontratenor Leandra Lafonta se více hodil k postavě Apollona než Osudu, kterému místy scházela rezolutnost a snad i jistá autoritativnost. Naopak jako Apollon zpěvák zužitkoval veškerou grácii a křehkou eleganci, která této postavě přísluší. Poněkud netradiční a civilnější barvou hlasu překvapil Jakub Rousek jako Mars, který v recitativech postrádal o něco drsnější a více martovskou energii, naopak v samotných áriích dokázal ztvárnit boha války s dramatičtějším a bojovnějším výrazem. Nekorunovanou královnou večera potom byla Monika Jägerová v roli Jupitera – její mocný, barevně plný, srozumitelný a dramaticky maximálně nosný alt skutečně vzbuzoval úctu a pokoru. Vyzdvihnout zaslouží nejen její práce s dynamikou, na které mnoho hudebního účinku stálo, ale snad ještě větší měrou povedené výrazové zlomy, které volila ve své interpretaci. 

ditters_olomoucke_slavnosti_2019_foto_daniel_berka_02

Orchestr byl až na výjimky intonačně i rytmicky stabilní a pod Hanzlíkovým vedením i dynamicky bohatý. Občasná pochybení se ozvala ze žesťové sekce, nejednalo se však o nic, co by nějakým výrazným způsobem ovlivňovalo hudební zážitek. Je však třeba politovat kontrabasistu. Je ironií osudu, že jako podpora Štěstěny vystoupil v „duetu“ na pódium, se samotným nástrojem ale příliš štěstí neměl. Bylo třeba jej tu a tam doladit. Navzdory těmto ztíženým podmínkám podal však dobrý výkon.

Serenata Il tribunale di Giove skladatele Karla Ditterse úspěšně odstartovala 7. ročník Olomouckých barokních slavností a přes některé ze své podstaty subjektivní drobnosti, na které se názory mohou a budou lišit, se jednalo o inscenaci, která své publikum nejen pobaví, ale představí jim také zcela neprávem zapomenutou hudbu, která si plně zaslouží místo v koncertních sálech a na operních pódiích.

Karl Ditters von Dittersdorf: Il tribunale di Giove

Čas / Štěstěna: Lucie Kaňková

Génius Evropy / Minerva: Kristýna Vylíčilová

Jupiter: Monika Jägerová

Osud / Apollon: Leandro Lafont

Mars: Jakub Rousek

Režie: Tomáš Hanzlík

  1. července 2019, Jezuitský konvent, Olomouc

Foto Daniel Berka

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Zpěvačka Lizz Wright se narodila v roce 1980 v rodině pastora. Od dětství měla blízko ke gospelové hudbě, zpívala ve sboru a později si zamilovala i další původně afromaerické hudební žánry včetně soulu, blues a jazzu. Zatímco v listopadu 2019 vystoupila v Šumperku na festivalu Blues Alive se svou vlastní kapelou, v Brně ji doprovodí Filharmonie Brno a trio pražských jazzmanů (David Dorůžka – kytara, Tomáš Baroš – kontrabas, Daniel Šoltis – bicí). Koncert se koná 3. května v Janáčkově divadle a je součástí festivalu JAZZFESTBRNO 2020.  více

V pátek 14. února se v brněnském Sono centru odehrál žánrově pestrý festival, který byl současně oslavou tří dekád činnosti tří vydavatelských větví, které si spojujeme s původním jednoduchým názvem Indies Records. V průběhu let se vydavatelství Indies Records rozdělilo na tři subjekty se třemi svébytnými edičními katalogy – Indies MG, Indies Scope a Indies Happy Trails, za nimiž stojí vydavatelské osobnosti Miloš Gruber, Milan Páleš a Jaromír Kratochvíl.  více

Evolet je umělecké jméno v Brně usazené slovenské písničkářky a vystudované psycholožky Evy Jurčákové. Její první veřejnou hudební aktivitou bylo trio Soundno, na které později navázala několika fázemi projektu, který si už říkal také Evolet. Bylo to nejprve duo s kytaristou Jurajem Serišem, poté krátce větší spíše příležitostné uskupení s výrazným ženským prvkem (vedle Evy v ní zpívaly Hana Voříšková a Hana Fatamorgana), až nakonec vznikla plnohodnotná kapela, v níž autorku písní doprovázejí tři zkušení brněnští hráči: Martin Kyšperský (zde především baskytara plus další nástroje), Antonín Koutný (kytara) a Jakub Kočička (bicí).  více

Osudová komedie, třetí díl hudební trilogie či fantasy muzikál. Těmito přívlastky vymezují inscenátoři nový autorský kus Ráj z dílny dvojice Zdenek Merta a Stanislav Moša. Jejich už deváté společné dílo na poli hudebního divadla mělo včera premiéru na velké scéně Městského divadla Brno. Výsledek budí rozpaky.  více

Pro operní soubor Národního divadla Brno vzniklo autorské dílo režiséra, libretisty a scénografa Davida Radoka a skladatele, ale i šéfdirigenta operního souboru Marka Ivanoviće. Včera premiérovaná opera Monument vypráví příběh sochaře Otakara Švece (1892–1955), jehož návrh se stal v roce 1955 předobrazem Stalinova pomníku na Letné. V titulních rolích se v Janáčkově divadle uvedli: Stanislav Sem (Sochař), Markéta Cukrová (Manželka), Roman Hoza (Kolega) a Ondřej Koplík (Ministr kultury). Sólové party doplňovaly operní sbor, Český akademický sbor a Dětský sbor Brno. Orchestr Janáčkovy opery řídil autor hudby Marko Ivanović.  více

Hudební vydavatelství Indies oslaví na den přesně 14. února 2020 v brněnském Sono Centru úctyhodných třicet let od svého založení. Na dvou pódiích zahraje tucet kapel a na programu je i několik opravdu unikátních koncertů. Na vše, co tomuto jedinečnému podniku v podobě firmy i slavnostního večera předcházelo, vzpomíná zakladatel Indies Milan Páleš.  více

Violoncellista Josef Klíč, koncertní mistr Janáčkova divadla v Brně, má vedle klasické hudby blízko také k undergroundu, spolupracuje s básníky a napsal několik zásadních skladeb na pomezí soudobé a alternativní hudby. Jeho nové sólové album Josef Klíč & His One Man Cello Squad obsahuje písně beze slov, což je, jak Klíč podotkl v loňském rozhovoru pro náš server, forma, „která existovala už v době renesance“. A vysvětluje: „Píseň beze slov je skladba, do které si můžeš dosadit text. Má nějakou melodii a ty si na ni dokážeš text sám pro sebe zazpívat. Musí to tedy být skladba s nosnou melodií.“  více

Další den po mocném zážitku z provedení Requiem arménského skladatele Tigrana Mansurjana jsem měl možnost potkat i jejího stvořitele. Křehká, jemná a upřímná hudba mně tak předznamenávala jejího autora, se kterým jsem strávil několik vzácných chvil v ředitelském salónku brněnského Besedního domu ve velmi přátelském rozhovoru.  více

Vydá-li kapela nové album po deseti letech a nazve je Dej si čas, zavání to sympatickou sebeironií. Jenže co je to deset let proti prodlevám u jiných kapel, jejich fanoušci na novinku čekali osmnáct (AG Flek) nebo dokonce třicet let (Progres 2). U Mošen to prý bylo navíc tak, že nové album začalo vznikat už před pár lety, ale skupina na ně chtěla zařadit některé úplně nové písně, které potřeboval docvičit a docizelovat.  více

Ten večer byl nejen slavnostní, mimořádně obsazený, ale zejména v mnoha optikách hodnotný, přínosný i významný. Nablýskané baletní gala souboru Národního divadla Brno včera v Janáčkově divadle totiž ukázalo mnoho důležitých věcí. Jednak se galakoncert odkázal k úctyhodnému stému výročí baletního souboru v Brně, dále představil město jako respektované ohnisko tanečního umění, kam neváhají přijet největší hvězdy současnosti. A  konečně: v této prvoligové konkurenci obstál i domácí soubor, který se poměřil s evropskou špičkou. Připočtěte k tomu ještě opravdu bouřící nabitý sál Janáčkovy opery čili přes tisícovku spokojených diváků a výše avizované umělecké zisky jsou završené.  více

Stylově rozkročený je abonentský cyklus Filharmonie doma II „Klasicky i moderně“ už v názvu a dramaturgický plán staví na uvádění hudby starších období do souvislostí s hudbou (post)moderní. Po zahajovacím koncertu abonmá, na kterém si posluchači mohli vychutnat díla Antonína Dvořáka a Laurie Anderson vedle sebe, na koncertech 23. a 24. ledna pořadatelé postavili skladby vzdálené bezmála tři století. První polovina večera patřila kantátám Liebster Jesu, mein Verlangen a Also hat Gott die Welt geliebt Johanna Sebastiana Bacha, ta druhá pak Requiem nejvýznamnějšího současného arménského skladatele Tigrana Mansurjana, který byl provedení přítomen. Ve všech skladbách vystoupili sopranistka Anja Petersen a barytonista Andrew Redmond, kteří stanuli také u premiéry Mansurjanova díla v roce 2011, a sbor Czech Ensemble Baroque Choir pod vedením Terezy Válkové. Koncert řídil Alexander Liebreich, na jehož objednávku bylo pro Mnichovský komorní orchestr a berlínský sbor RIAS toto Requiem zkomponováno. Společně s Anjou Petersen a Andrewem Redmondem nahrál Alexander Liebreich v minulém roce Requiem pro ECM Records. Výsledný nosič byl nominován nejen na cenu Grammy, ale obdržel také prestižní International Classical Music Award.  více

Jurovi Hradilovi se před několika lety stal zázrak. Tento vyznavač elektronické nu jazzové alternativy přijel do zvlněné karpatské krajiny kamsi na pomezí Moravy a Slovenska a uslyšel píseň, jednu, dvě, stovky. Nebyla to rozostřená ozvěna starých časů, ale jasný tón horňácké písničky.  více

Třetí koncert abonentního cyklu Filharmonie Brno Doma I nazvaný Z Nové Říše do světa včera představil v Besedním domě tvorbu autorů, které pojí společný původ v Nové Říši i skutečnost, že jsou jejich díla v koncertních sálech dosud uváděna velmi zřídka. Jako klíčový bod vzácného programu se měl podle původního plánu představit koncertní mistr České filharmonie Jiří Vodička – role sólového houslisty a hráčského středobodu večera se však po ohlášení Vodičkovy indispozice s předstihem pouhých dvou dní ujal houslový virtuos Milan Paľa. Skladby novoříšských rodáků Jana Nováka a Antonína a Pavla Vranických řídil stálý dirigent Janáčkovy opery Robert Kružík.  více

Původně mělo jít o třetí část projektu YM, v jehož rámci jednotliví členové skupiny Květy natáčejí sólové desky různých žánrů a kolegové z kapely je doprovázejí. Po Lorenzových hoších Martina Kyšperského ve stylu country a po elektronickém Japonci Aleše Pilgra vyšlo žánrově těžko zařaditelné Solárium Ondřeje Kyase. Jako sólová deska, s epizodní účastí Aleše Pilgra a bez hráčského vkladu Martina Kyšperského.  více

Malý hudební klub Ponava V Brně je již několik let znám svou velmi kvalitní hudební produkcí. Místy se v jeho rozmanitém programu objevují také folklorní projekty. Ve čtvrtek zde vystoupilo duo známého multiinstrumentalisty Mariana Friedla a lašské zpěvačky Sabriny Pasičnyk.  více

Nejčtenější

Kritika

Osudová komedie, třetí díl hudební trilogie či fantasy muzikál. Těmito přívlastky vymezují inscenátoři nový autorský kus Ráj z dílny dvojice Zdenek Merta a Stanislav Moša. Jejich už deváté společné dílo na poli hudebního divadla mělo včera premiéru na velké scéně Městského divadla Brno. Výsledek budí rozpaky.  více