Festival Janáček Brno sice letos uzavírá teprve prvních deset let své existence v pouhé pětici realizovaných ročníků (k prvnímu ročníku v roce 2004 se pořadatel, Národní divadlo Brno, z nejasných důvodů nehlásí, proto letošek propaguje jako čtvrtý ročník), přesto v něm již stihlo vykrystalizovat několik zvyklostí, které jej charakterizují. Především má festival svůj originální mix publika sestávajícího z místních i přespolních z celé Evropy. Nezvykle vysoký podíl návštěvníků je v divadlech vídán denně a mnozí z nich provokují pátrání v hlubokých patrech paměti, kde jsou uloženy dva nebo i čtyři roky staré vzpomínky na minulé ročníky. K zažitým a neměnným tradicím patří také to, že největší pozornosti a zájmu publika se bez ohledu na skladbu nabídky domácích a pohostinských představení vždy těší soubor opery pražského Národního divadla. Po Průdkově a Bělohlávkově Pastorkyni z prehistorie festivalu (1998), po stejné opeře v Nekvasilově a Lenárdově podání (2008) a po Wilsonově a Jindrově Káti Kabanové (2010) přijela letos Praha ukázat svoji čerstvou, 20. března 2014 premiérovanou inscenaci Příhod lišky Bystroušky v režii Ondřeje Havelky pod taktovkou Roberta Jindry.
Havelkovo režijní pojetí opět nese výrazný a nezaměnitelný rukopis, který nejednou zasahuje i do hudební stránky. Na pole opery opakovaně přichází s jednoznačným a logicky vystavěným dramaturgickým postojem, jehož opakovaná realizace dosud neunavuje, naopak nebývale osvěžuje a člověk si hned představí pár desítek dalších oper, kterým by tato havelkovská resuscitace velmi prospěla. V české opeře se Havelka představil brněnskému publiku již v roce 2006 Prodanou nevěstou, která dodnes patří k oblíbeným stálicím repertoáru. V pražské Lišce Bystroušce udělal víceméně to samé, co tehdy v Brně: pečlivě promyslel zápletky, tu a tam je za účelem utužení a zesílení logiky děje doplnil či nepatrně pozměnil, vymetl bezezbytku vše bizarní a nefunkční, přestože stokrát tradiční a zažité, a všemu jednání dodal přirozenost, rozvernost, laskavost a radost. Během této práce jej pak napadají další vtípky a legrácky, které neváhá v inscenaci použít, ovšem vysokou mírou vkusu a inteligence. I kdyby nic jiného, patří Havelkovi velký dík za to, že vyčistil často již překonanou stylizovanou komiku, jak ji známe z většiny dosavadních českých Bystroušek, a umožnil publiku opět se po letech od srdce a nahlas zachechtat šprýmům trojice Lolek – Těsnohlídek – Janáček.
„Něco jiného“ tam ovšem přece jenom je. Scéna Martina Černého možná poněkud překvapivě není primárně vizuálně atraktivní, nýbrž jen náznaková, prioritně ovšem funkční. Prudký náklon travnatého zeleného podkladu směrem do publika skrývá čtyři nestejně veliké kruhy rotující v důsledné horizontále, díky nimž se scéna s ochotnickou jednoduchostí během vteřiny změní v doupě či cestu, kterou „vybral déšť“, a je tolik nebezpečná pro opilce. Místo stromů tu všemi směry čouhají dlouhé oholené kmeny, jejichž úhel se během otáčení také mění. Pouze dvůr myslivny a hospoda U Pásků mají své vlastní miniaturní, ovšem propracované a pestré kulisy.
Kostýmní koncepce (Kateřina Štefková) vychází v prvé řadě z požadavku na vizuální atraktivnost, kontrastující s nenápadnou scénou, názornost a vtip. Odezvu tu našel i Havelkův oblíbený meziválečný retrostyl – Bystrouška je zároveň elegantní (klobouk), zvířecí (mohutný ocas) a jako žena atraktivní (díky Bohu!). Zlatohřbítek v placaté čepce vypadá opravdu jako kluk, který právě objevil kouzlo žen. Jejich námluvy, které dosud vinou kostýmů i nevhodného obsazení bez sebemenšího přehánění často vypadaly jako představení pro transvestity, byly věrohodné a spontánní, navíc správně teenagersky ztřeštěné. V baletu nechybějí ani výrazně barevné folklorně-geometricky-abstraktní kostýmy, u nichž jsem sice jako u jediných nepoznal druh představovaného zvířete či hmyzu, ale ani jsem o toto poznání nestál a nepátrám po něm.
Hlavní Havelkův dramaturgický zásah do opery spočíval v dovyprávění Revírníkova příběhu, což dalo jednak vzniknout paralele mezi během života u Bystroušky a jeho vlastním životním zlomem a jednak to dodalo jeho závěrečnému dojemnému dialogu působivou souvislost. Tyto změny udělaly ze stárnoucího revírníka mladíka na vrcholu sil, z Harašty neodbytného mládence a z Terynky společný objekt zájmu tří ze čtyř mužských postav (jen Farář je ponechán s hořkou vzpomínkou na tu, jež měla „oči jako tůň“). Tím objektem je dlouhonohá servírka v hospodě U Pásků, kterou jako němou roli představuje jistá Nikol Kouklová, dle wikipedie „česká herečka a příležitostná modelka“. Když je publikum konfrontováno s prvním intimním lesním dostaveníčkem Revírníka s Terynkou, působí to ještě jako rušivý naschvál. Když však Terynka s dostaveníčky náhle skončí, vymaní se ze vztahu se sobeckým Revírníkem a svolí ke sňatku s neodbytným Haraštou, uvědomí si Revírník, že ji vlastně miloval. Zpráva o Terynčině zasnoubení a o smrti v hospodě tolik probírané lišky Bystroušky („má nový štuc“), symbolu živelnosti a nespoutanosti, dodala poslední hospodské scéně dojemnost a hluboký smutek. Závěrečný revírníkův monolog zde pak znamená katarzi a prozření do pokornějšího životního postoje a přijetí místa v koloběhu života. Je to vítané osvěžení příběhu, krásné a jímavé.
Již třetí janáčkovská festivalová role Svatopluka Sema během tří dnů, zde v roli Revírníka, byla opět jistá, sytá, výrazově bohatá, navíc jeho velký hlas mohutnému prostoru Janáčkova divadla dobře vyhovuje. Alžběta Poláčková jako liška a vlastně ani Michaela Kapustová jako Zlatohřbítek naopak velkými hlasy nejsou a tato jenůfkovská mírnost a oproštěnost jejich rolím perfektně sedla. Rechtor Jaroslav Březina byl jako Rechtor k nepoznání vizuálně i pěvecky, představoval hlavní komický prvek. Jeho opilecké vrávorání bylo nedostižné. Celkové pěvecké obsazení bylo vzácně vyrovnané, bez výkyvů, a v Havelkově koncepci plně funkční.
Orchestr pod vedením Roberta Jindry nepřišel s ničím novým, což lze ovšem chápat jako výtku pouze v porovnání s Ivanovićovou skvěle vyhraněnou Makropulos. Jindrův orchestr měl barvu, efekt byl postaven především na zvuku žesťů, což je správné, zatímco opomíjel tympány, což naopak správné není. V tempech, rytmice a dynamice nic nového.
Snad jediné, co mohl divák v Havelkově Lišce postrádat, je větší barvitost zobrazované přírody, najmě lesa, jinak lze ovšem návštěvu této inscenace v Národním vřele doporučit. Lze ji totiž tím správným způsobem prožít.
Leoš Janáček: Příhody lišky Bystroušky, libreto skladatel podle Rudolfa Těsnohlídka. Hudební nastudování: Robert Jindra, režie: Ondřej Havelka, scéna: Martin Černý, kostýmy: Kateřina Štefková, choreografie: Jana Hanušová, sbormistr: Martin Buchta, dramaturgie: Ondřej Hučín, sbormistr Kühnova dětského sboru: Jiří Chvála. Bystrouška – Alžběta Poláčková, Lišák – Michaela Kapustová, Revírník – Svatopluk Sem, Rechtor / Komár – Jaroslav Březina, Farář / Jezevec – Luděk Vele, Lapák – Jana Sýkorová, Revírníková / Sova – Jitka Svobodová, Chocholka – Michaela Šrůmová, Pásková / Datel – Lenka Šmídová, Harašta – Jiří Brückler, Pásek – Jan Markvart, Kohout – Sylva Čmugrová. Orchestr a sbor Národního divadla v Praze, Kühnův dětský sbor, balet Opery Národního divadla. 26. listopadu 2014, Janáčkovo divadlo, Brno. V rámci festivalu Janáček Brno 2014.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..