Ondřej Havelka jásá, hladí, doplňuje. Příhody lišky Bystroušky z Prahy

27. listopad 2014, 11:15

Ondřej Havelka jásá, hladí, doplňuje. Příhody lišky Bystroušky z Prahy

Festival Janáček Brno sice letos uzavírá teprve prvních deset let své existence v pouhé pětici realizovaných ročníků (k prvnímu ročníku v roce 2004 se pořadatel, Národní divadlo Brno, z nejasných důvodů nehlásí, proto letošek propaguje jako čtvrtý ročník), přesto v něm již stihlo vykrystalizovat několik zvyklostí, které jej charakterizují. Především má festival svůj originální mix publika sestávajícího z místních i přespolních z celé Evropy. Nezvykle vysoký podíl návštěvníků je v divadlech vídán denně a mnozí z nich provokují pátrání v hlubokých patrech paměti, kde jsou uloženy dva nebo i čtyři roky staré vzpomínky na minulé ročníky. K zažitým a neměnným tradicím patří také to, že největší pozornosti a zájmu publika se bez ohledu na skladbu nabídky domácích a pohostinských představení vždy těší soubor opery pražského Národního divadla. Po Průdkově a Bělohlávkově Pastorkyni z prehistorie festivalu (1998), po stejné opeře v Nekvasilově a Lenárdově podání (2008) a po Wilsonově a Jindrově Káti Kabanové (2010) přijela letos Praha ukázat svoji čerstvou, 20. března 2014 premiérovanou inscenaci Příhod lišky Bystroušky v režii Ondřeje Havelky pod taktovkou Roberta Jindry.

Havelkovo režijní pojetí opět nese výrazný a nezaměnitelný rukopis, který nejednou zasahuje i do hudební stránky. Na pole opery opakovaně přichází s jednoznačným a logicky vystavěným dramaturgickým postojem, jehož opakovaná realizace dosud neunavuje, naopak nebývale osvěžuje a člověk si hned představí pár desítek dalších oper, kterým by tato havelkovská resuscitace velmi prospěla. V české opeře se Havelka představil brněnskému publiku již v roce 2006 Prodanou nevěstou, která dodnes patří k oblíbeným stálicím repertoáru. V pražské Lišce Bystroušce udělal víceméně to samé, co tehdy v Brně: pečlivě promyslel zápletky, tu a tam je za účelem utužení a zesílení logiky děje doplnil či nepatrně pozměnil, vymetl bezezbytku vše bizarní a nefunkční, přestože stokrát tradiční a zažité, a všemu jednání dodal přirozenost, rozvernost, laskavost a radost. Během této práce jej pak napadají další vtípky a legrácky, které neváhá v inscenaci použít, ovšem vysokou mírou vkusu a inteligence. I kdyby nic jiného, patří Havelkovi velký dík za to, že vyčistil často již překonanou stylizovanou komiku, jak ji známe z většiny dosavadních českých Bystroušek, a umožnil publiku opět se po letech od srdce a nahlas zachechtat šprýmům trojice Lolek – Těsnohlídek – Janáček.

„Něco jiného“ tam ovšem přece jenom je. Scéna Martina Černého možná poněkud překvapivě není primárně vizuálně atraktivní, nýbrž jen náznaková, prioritně ovšem funkční. Prudký náklon travnatého zeleného podkladu směrem do publika skrývá čtyři nestejně veliké kruhy rotující v důsledné horizontále, díky nimž se scéna s ochotnickou jednoduchostí během vteřiny změní v doupě či cestu, kterou „vybral déšť“, a je tolik nebezpečná pro opilce. Místo stromů tu všemi směry čouhají dlouhé oholené kmeny, jejichž úhel se během otáčení také mění. Pouze dvůr myslivny a hospoda U Pásků mají své vlastní miniaturní, ovšem propracované a pestré kulisy.

Kostýmní koncepce (Kateřina Štefková) vychází v prvé řadě z požadavku na vizuální atraktivnost, kontrastující s nenápadnou scénou, názornost a vtip. Odezvu tu našel i Havelkův oblíbený meziválečný retrostyl – Bystrouška je zároveň elegantní (klobouk), zvířecí (mohutný ocas) a jako žena atraktivní (díky Bohu!). Zlatohřbítek v placaté čepce vypadá opravdu jako kluk, který právě objevil kouzlo žen. Jejich námluvy, které dosud vinou kostýmů i nevhodného obsazení bez sebemenšího přehánění často vypadaly jako představení pro transvestity, byly věrohodné a spontánní, navíc správně teenagersky ztřeštěné. V baletu nechybějí ani výrazně barevné folklorně-geometricky-abstraktní kostýmy, u nichž jsem sice jako u jediných nepoznal druh představovaného zvířete či hmyzu, ale ani jsem o toto poznání nestál a nepátrám po něm.

Hlavní Havelkův dramaturgický zásah do opery spočíval v dovyprávění Revírníkova příběhu, což dalo jednak vzniknout paralele mezi během života u Bystroušky a jeho vlastním životním zlomem a jednak to dodalo jeho závěrečnému dojemnému dialogu působivou souvislost. Tyto změny udělaly ze stárnoucího revírníka mladíka na vrcholu sil, z Harašty neodbytného mládence a z Terynky společný objekt zájmu tří ze čtyř mužských postav (jen Farář je ponechán s hořkou vzpomínkou na tu, jež měla „oči jako tůň“). Tím objektem je dlouhonohá servírka v hospodě U Pásků, kterou jako němou roli představuje jistá Nikol Kouklová, dle wikipedie „česká herečka a příležitostná modelka“. Když je publikum konfrontováno s prvním intimním lesním dostaveníčkem Revírníka s Terynkou, působí to ještě jako rušivý naschvál. Když však Terynka s dostaveníčky náhle skončí, vymaní se ze vztahu se sobeckým Revírníkem a svolí ke sňatku s neodbytným Haraštou, uvědomí si Revírník, že ji vlastně miloval. Zpráva o Terynčině zasnoubení a o smrti v hospodě tolik probírané lišky Bystroušky („má nový štuc“), symbolu živelnosti a nespoutanosti, dodala poslední hospodské scéně dojemnost a hluboký smutek. Závěrečný revírníkův monolog zde pak znamená katarzi a prozření do pokornějšího životního postoje a přijetí místa v koloběhu života. Je to vítané osvěžení příběhu, krásné a jímavé.

Již třetí janáčkovská festivalová role Svatopluka Sema během tří dnů, zde v roli Revírníka, byla opět jistá, sytá, výrazově bohatá, navíc jeho velký hlas mohutnému prostoru Janáčkova divadla dobře vyhovuje. Alžběta Poláčková jako liška a vlastně ani Michaela Kapustová jako Zlatohřbítek naopak velkými hlasy nejsou a tato jenůfkovská mírnost a oproštěnost jejich rolím perfektně sedla. Rechtor Jaroslav Březina byl jako Rechtor k nepoznání vizuálně i pěvecky, představoval hlavní komický prvek. Jeho opilecké vrávorání bylo nedostižné. Celkové pěvecké obsazení bylo vzácně vyrovnané, bez výkyvů, a v Havelkově koncepci plně funkční.

Orchestr pod vedením Roberta Jindry nepřišel s ničím novým, což lze ovšem chápat jako výtku pouze v porovnání s Ivanovićovou skvěle vyhraněnou Makropulos. Jindrův orchestr měl barvu, efekt byl postaven především na zvuku žesťů, což je správné, zatímco opomíjel tympány, což naopak správné není. V tempech, rytmice a dynamice nic nového.

Snad jediné, co mohl divák v Havelkově Lišce postrádat, je větší barvitost zobrazované přírody, najmě lesa, jinak lze ovšem návštěvu této inscenace v Národním vřele doporučit. Lze ji totiž tím správným způsobem prožít.

Leoš Janáček: Příhody lišky Bystroušky, libreto skladatel podle Rudolfa Těsnohlídka. Hudební nastudování: Robert Jindra, režie: Ondřej Havelka, scéna: Martin Černý, kostýmy: Kateřina Štefková, choreografie: Jana Hanušová, sbormistr: Martin Buchta, dramaturgie: Ondřej Hučín, sbormistr Kühnova dětského sboru: Jiří Chvála. Bystrouška – Alžběta Poláčková, Lišák – Michaela Kapustová, Revírník – Svatopluk Sem, Rechtor / Komár – Jaroslav Březina, Farář / Jezevec – Luděk Vele, Lapák – Jana Sýkorová, Revírníková / Sova – Jitka Svobodová, Chocholka – Michaela Šrůmová, Pásková / Datel – Lenka Šmídová, Harašta – Jiří Brückler, Pásek – Jan Markvart, Kohout – Sylva Čmugrová. Orchestr a sbor Národního divadla v Praze, Kühnův dětský sbor, balet Opery Národního divadla. 26. listopadu 2014, Janáčkovo divadlo, Brno. V rámci festivalu Janáček Brno 2014.

Ilustrační foto s Lenkou Máčikovou v roli Bystroušky Hana Smejkalová

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Věc Makropulos se v Janáčkově městě Brně nehrála už hodně dlouho. Inscenace, kterou nyní pro úvodní večer janáčkovského mezinárodního festivalu připravil nastupující operní šéfdirigent Marko Ivanović, vzácný režisérský host David Radok a výtvarníci Zuzana Ježková a Ondřej Nekvasil, je událostí. Souzní s hudbou a potřebné poselství předává neokázale, ale s plnou silou.  více

Festival Janáček Brno pokračoval inscenací Její pastorkyně opery v Grazu. Expresivní a nekonformní hudební nastudování se setkalo s režií Petra Konwitschného, který posunul vesnické drama do pohádkové roviny. Ovšem temné a neveselé jako od bratří Grimmů.  více

Nápěvky mluvy z Janáčkových zápisníků na nové brdo upravené – tak by možná označil kompozici Alessandra Bosettiho Josef Váchal. Asi čtyřicetiminutové představení mělo svoje silná i slabá místa, ale celkově nakonec především potěšilo.  více


Brněnský hudebník, zpěvák, skladatel, producent a frontman skupiny Květy Martin Evžen Kyšperský vymyslel nový projekt. Nazval jej Dula a vydal s ním debutové album Uran. Na magnetofonové kazetě ve sběratelském nákladu pouhých 50 kusů. Kdo však kazetu s kresbou z pozůstalosti Martinovy přítelkyně Alenky Černé nesežene, nemusí zoufat. Dula je k dispozici samozřejmě také digitálně.  více

V Křišťálovém sále Staré radnice pořádalo hudební těleso Ensemble Opera Diversa svůj poslední předprázdninový koncert. Tentokrát však nevystoupili kmenoví hudebníci ansámblu, ale klavíristka Kristýna Znamenáčková, s jejíž energickou a technicky brilantní hrou se posluchači jmenovaného souboru mohli seznámit již na zatím posledním albu tělesa titulovaném prostě Jan Novák, Vol. 3. Náplní úterního koncertu však nebyla tvorba Jana Nováka – Kristýna Znamenáčková představila díla přecházející od impresionistických nálad, přes dravé jazzové rytmy až k vycizelovanému hudebnímu jazyku 60. let. Pojítkem autorů se stala hudebními směry a nápady přetékající Paříž – právě zde se setkali Ježek s Martinů, Mompou a Koechlin.  více

Těsně před vypuknutím koronavirové krize vydala brněnská skupina Plum Dumplings nové album. Na rozdíl od oficiálního debutu L’épitaphe des papillons (2014), nazpívaného francouzsky, skupina tentokrát vsadila na české texty. Hovoříme se zpěvačkou, která si říká Adéla Polka.  více

Brněnský zpěvák, skladatel a klávesista Oldřich Veselý zemřel v lednu 2018. V únoru 2019 se v sále Semilasso konal 10. Brněnský Beatfest, věnovaný jeho památce. A o rok později vyšel na CD pod názvem Malý princ záznam z tohoto koncertu, doplněný několika bonusy.  více

Dvacátého čtvrtého května letošního roku, pět dní před dvaadevadesátými narozeninami, odešla na věčnost paní Anna Kománková – a s ní rovněž velice rozsáhlý zpěvník (nejen) javornických a horňáckých balad, který nosila v hlavě. Kteroukoliv píseň uchovanou v paměti dokázala osobitým, nenapodobitelným způsobem interpretovat. Celý život pečovala o vzácný odkaz, tedy dědictví po předcích – o to zajímavěji, že stovky mnohdy komplikovaných nápěvů a mnoho desítek slok a variant balad si nezapisovala, ale všechny znala zpaměti. I po devadesátce, kdy už jí nesloužilo zdraví a veřejně nevystupovala, zůstávala v kontaktu s Javornickým ženským sborem, který oživila a dlouhá léta vedla. Nikdy se nikam nevnucovala, a přitom z dovedností svých předků hodně uměla: kromě zpěvu (desítek nápěvů z kancionálu a stovek lidových písní) byla výbornou vyšívačkou: Každou součástku kroje, který nosila, si ušila a vyšila vlastnoručně.  více

V sále Konventu Milosrdných bratří uzavřel soubor Brno Contemporary Orchestra pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra svoji devátou sezonu koncertem nazvaným Con certo: s jistotou nebo s čertem?. Program uvedl díla ve světě současné klasické hudby již zavedených autorů Alexeje Frieda, Olgy Neuwirth a György Ligetiho, jehož koncert pro housle provedl s orchestrem houslový virtuóz Milan Paľa.  více

Hudební pohádku O statečném kováři nasadilo jako letošní novinku svého open air festivalu na Biskupském dvoře Městské divadlo Brno. V pondělí měla oficiální odloženou premiéru. Pod úchvatnými kulisami brněnské katedrály vznikla inscenace, která si malé i velké diváky získá jadrnou muzikou Petra Ulrycha, svojí prostou poetikou, hravou divadelností a také jednoduše, ale působivě stavěnou atmosférou.  více

Každému, kdo měl donedávna co do činění s českomoravskou scénou folk a country, se při vyslovení jména Jiří moravský Brabec (1955-2018) vybaví nepřehlédnutelná postava mohutného vousáče, silný hlas a nevyčerpatelný zdroj informací se záviděníhodným přehledem nejen o jmenovaném hudebním žánru. Řeč je o složité, ale právem respektované osobnosti, která uměla překvapit znalostmi v celé řadě odvětví, ale také sebeironickým humorem i nečekanou tělesnou obratností. Bohužel, naposledy udivil okolí náhlým odchodem a to pár dnů před svými třiašedesátými narozeninami v červnu 2018, takřka nepovšimnut veřejnoprávními médii, pro která tolik let pracoval.  více

Po trojici koncertů, které posluchačům v rámci komorního minicyklu Konec streamu. Hrajeme zase živě! připravila Filharmonie Brno, se v pátek uskutečnil závěrečný večer nejen tohoto neobvyklého projektu, ale prakticky vzato celé sezóny 2019/2020. Po violoncellové sekci s harfou, harfě s kontrabasem a po bicích nástrojích s projekcí a tancem rozeznělo sál Besedního domu mnohem tradičnější obsazení v podobě smyčcového kvarteta. To samo o sobě ničemu nevadí, ostatně právě smyčcová kvarteta zaujímají v rámci evropské hudební tradice zvláštní místo a v průběhu více než dvou a půl století vzniklo od dob „Papa“ Haydna až po současnost impozantní množství kvalitní hudební literatury. Rozhodně si členové smyčcových kvartet nemohou stěžovat na nedostatek zajímavých děl určených pro jejich obsazení, jako tomu tu a tam bývá u jiných komorních těles. Hudebníci Marie Pšenicová (housle), Jan Rybka (housle), Petr Pšenica (viola) a Lukáš Svoboda (violoncello) však šli (ať již z vlastní, či cizí iniciativy) zcela jinou cestou. Samotná dramaturgie koncertu připomínala spíše zkoušku na blížící se svatební sezónu než závěrečný koncert cyklu, který má uzavřít ročník 2019/2020 i Besední dům.  více

Po úspěšném vystoupení violoncellové sekce s harfou včera dala Filharmonie Brno v nově vzniklém minicyklu Konec streamu. Hrajeme zase živě! prostor ještě komornějšímu obsazení. Ve středu 27. května měli posluchači možnost navštívit koncert manželské dvojice Ivany Švestkové (harfa) a Marka Švestky (kontrabas). Program sestával nejen ze skladeb určených přímo pro tyto nástroje, ale podobně jako v případě zahajovacího koncertu v této sérii zazněly také úpravy více či méně známých děl světové hudební literatury.  více

Devátý a zároveň poslední díl ze seriálu Průvodce Brno – město hudby UNESCO nese podtitul Electro, beat, multimediavíce

Jsou tomu již takřka tři měsíce, co pandemie koronaviru vtrhla do České republiky, otřásla národní ekonomikou, školstvím i kulturou; bezohledně devalvovala měnu, poslala děti do improvizovaných domácích lavic a pozavírala galerie, divadla, operní domy i hudební sály. Od té doby jsme si museli zvyknout na proměnlivá vládní nařízení, ale také na jistý kulturní půst. Streamovaná videa nezahnala hlad a ani sebelepší nahrávky neutišily žízeň. V posledním květnovém týdnu se společenský i kulturní život opatrně probouzí k životu; otevírají se také dveře brněnského Besedního domu, kde ve čtyřech dnech soubor odehraje celkem osm koncertů. V nově vzniklém komorním „minicyklu“ Konec streamu. Hrajeme zase živě! nabízí Filharmonie Brno koncerty s podnázvy: Cellisté & harfaHarfa & kontrabas duoBicisté & projekce a Smyčcové kvarteto. Prvně jmenovaný se v pondělní podvečer dokonce dočkal nezvyklé předpremiéry, když hudebníci brněnské filharmonie usedli na střeše tržnice na Zelném trhu. Se stejným programem také včera odpoledne zahájili violoncellisté v čele s koncertním mistrem Pavlem Šabackým a harfenistka Dominika Svozilová poslední sérii koncertů v Besedním domě v této nešťastné sezoně.  více

Po Velikonocích se na sociálních sítích a v médiích objevilo oficiální prohlášení, které každému milovníkovi folkloru pokazilo den. Folklorní festival ve Strážnici se letos neuskuteční. Důvody jsou všem dobře známé. Včera začala další vlna koronavirového rozvolňování a my jsme si nejen proto povídali s ředitelem Národního ústavu lidové kultury (NÚLK) ve Strážnici Martinem Šimšou. Je tedy opravdu důvod ke smutku? Na co se můžeme v nejbližší době těšit? A kdy je nejlepší doba navštívit zámecký park a strážnické muzeum v přírodě? Nejen na tyto otázky následující rozhovor odpoví.  více

Krátce po natočení svého minulého alba I’m Glad I Met You absolvovala brněnská bluesová kapela cestu do severního Mississippi, na místa, kde se blues stále ještě hraje jako lidová hudba na zápražích a o nedělních piknicích. Že během pobytu vznikl materiál na dvě nová alba, prozradil kytarista Jan Švihálek loni v rozhovoru pro náš web. „Bude to skvělá nahrávka, moc se na to těším,“ sliboval. První ze dvou avízovaných desek je nyní na světě.  více

Osmý díl ze seriálu Průvodce Brno – město hudby UNESCO nese podtitul Spojení průseremvíce

Nejčtenější

Kritika

V Křišťálovém sále Staré radnice pořádalo hudební těleso Ensemble Opera Diversa svůj poslední předprázdninový koncert. Tentokrát však nevystoupili kmenoví hudebníci ansámblu, ale klavíristka Kristýna Znamenáčková, s jejíž energickou a technicky brilantní hrou se posluchači jmenovaného souboru mohli seznámit již na zatím posledním albu tělesa titulovaném prostě Jan Novák, Vol. 3. Náplní úterního koncertu však nebyla tvorba Jana Nováka – Kristýna Znamenáčková představila díla přecházející od impresionistických nálad, přes dravé jazzové rytmy až k vycizelovanému hudebnímu jazyku 60. let. Pojítkem autorů se stala hudebními směry a nápady přetékající Paříž – právě zde se setkali Ježek s Martinů, Mompou a Koechlin.  více