Filharmonie Brno zahájila letošní koncertní kalendář dvojí událostí v jedné: novoroční koncert patří k její tradici, letos se ale přidala oslava 60 let existence orchestru. Zazněla nová skladba Miloše Štědroně k nalezenému dokumentu o zájezdu filharmoniků do Velké Británie v roce 1966, výborně zahrála houslistka Alina Pogostkina, v prodloužené přestávce čekal publikum přípitek. Celkově se ale žádná hudební sláva nekonala, a o tu by mělo jít především.
(Státní) Filharmonie Brno byla ustavena 1. ledna 1956 a vznikla sloučením dvou existujících těles: Symfonického orchestru kraje brněnského a Symfonického orchestru brněnského rozhlasu. Novoroční koncert měl tehdy v plánu první ze dvou zmíněných orchestrů, členové druhého měli vypomáhat. Administrativním zásahem se ale všichni ocitli na pódiu jako členové nového, sjednoceného seskupení. První koncert brněnské filharmonie tedy proběhl v den jejího založení. Včerejší oslava z větší části zopakovala tehdejší program, který byl sestaven výhradně z děl Petra Iljiče Čajkovského: byla to Předehra 1812, Houslový koncert D dur a Symfonie č. 6. Tři mimořádná díla slavnostního charakteru, přinejmenším poslední z nich také velmi vážně a poctivě bilancující. Výborný novoroční program pro seriózní těleso navzdory tragickému charakteru závěrečné věty symfonie.
Včerejší koncert začal spíš hravě než slavnostně: Čajkovského předehru nahradila skladba Cesta. Tu napsal Miloš Štědroň k němému dokumentu o koncertním turné orchestru po Velké Británii, což byl tehdy zážitek na úrovni Alenky v říši divů. Zájezd samotný popsal v pěkně vypraveném programu pamětník cesty i založení orchestru Jiří Beneš, film podává zhruba desetiminutiové svědectví obrazem. Jedná se o sérii nedlouhých scén dokumentujících situace od pasové kontroly a nakládání zavazadel, přes momentky z ulic a koncertních síní, koupání v moři, až k recenzím s pochvalnými titulky a aplaudujícímu publiku.
Miloš Štědroň zůstal se svou kompozicí u filmu se vším všudy. Ilustruje jednotlivé části charakteristickými hudebními úseky, které vycházejí většinou z citátů a parafrází českých skladatelů. Vzniká chytře a zábavně poskládané pasticccio, které by ale sotva obstálo bez filmového materiálu. Skladba tak byla pravděpodobně objednána a myšlena, takže je těžké to autorovi vyčítat. I tak by ale možná nebylo od věci se nad kompozicí zamyslet ještě jednou a – například – propojit jednotlivé úseky jasným autorským „refrénem“ do ronda. Vynalézavě zpracovaný citát z Prodané nevěsty a imitace potlesku v závěru by si samostatný koncertní život zasloužily, naopak dlouhá citace Yesterday by bez obrazu nebyla vůbec možná. Jde o to, že Filharmonie Brno mohla ke svým narozeninám dostat skladbu, kterou může orchestr hrát i samostatně bez obrazu. Navíc použité motivy Sinfonietty, Slovanských tanců či Vltavy jsou už natolik univerzálním majetkem světového publika, že by se taková kompozice bez obtíží uživila jako signální skladba orchestru na zájezdech.
Čajkovského Houslový koncert D dur patří k nejhranějším skladbám svého druhu a tvoří i významnou položku v díle skladatele. Narozdíl od předchozí čtvrté symfonie ale nevyznívá tragicky. Kombinace melodické invence, virtuózního sólového partu a symfonického uvažování tu nachází jednu ze svých forem dokonalosti. V Alině Pogostkině našla skladba také vynikající sólistku, která dokázala melodické cítění s bravurní technikou velmi dobře skloubit. Výborná byla především v pomalejších pasážích, kde jí housle opravdu zpívaly pod rukama a zněly množstvím pestrých zvukových barev. Ve virtuózních rychlých pasážích byla brilantní, rytmicky přesná a výborně artikulovala. I v těch nejefektnějších místech se ale posluchač mohl pořád těšit především na návraty k nádherné kantiléně, která si pohrává s barvou a vibratem dlouhých tónů. Podobně tomu bylo i v přídavku – Recitativu a Scherzu-Caprice Fritze Kreislera. Jeho formální připodobnění opernímu recitativu s árií připomnělo ještě víc zpěvný charakter hry Aliny Pogostkiny.
Orchestr pod vedením Ondreje Lenárda plnil především doprovodnou funkci a hrál poněkud ztuha. Nechat v popředí výbornou sólistku je jednoduchý a zdánlivě samozřejmý přístup, ale romantické koncerty obvykle chtějí něco víc. Žádoucí zasazení sólového partu do komplexního provedení vlastně nikdy nepřišlo, celkové vyznění bylo spíš mozartovské než romantické. Pogostkina přitom pracovala dostatečně charakteristicky s barvou, takže by se jistě prosadila i v plnějším zvuku. Orchestru navíc chyběla zpěvnost, což bylo právě v kontrastu se sólovým partem místy až bolestně patrné. Zdá se ale, že to jde víc na vrub nastudování než samotných hráčů.
V Symfonii č. 6 h moll „Patetické“ nabral zvuk orchestru na intenzitě, ale výrazově zůstávalo provedení stále jaksi toporné. Jako by Ondrej Lenárd odpočítával přesný rytmus a dbal především na to, aby nic nepřesáhlo důkladně odměřené hodnoty. Provedení první věty vypadalo, že se spíš pomalu probouzí, než aby budovalo potřebné napětí. Druhá věta s podivuhodným pětidobým valčíkem postrádala plynulost, dráždivost „chybějící doby“ se změnila v pokulhávání. Třetí věta se přece jen vypracovala k jakémusi vrcholu a v závěrečné, tragické větě orchestr konečně našel i kus vřelosti a vůbec emocionálního vyzařování. Čajkovského vrcholné dílo nabízí množství hudebních výkladů, může vyznít meditativně i dramaticky, záleží na preferencích dirigenta. Za novoročním provedením zůstala především nevyhraněnost.
Publikum projevovalo po celou dobu koncertu mimořádné nadšení – rychlé ovace ve stoje už patří k našemu oblastnímu folkloru, který nic neznamená. Otravné potlesky mezi větami koncertu i symfonie ale Ondrej Lenárd mohl z pozice své autority zarazit – jsou dirigenti, kteří to dovedou. Koncert završil stylový přídavek – polonéza z Čajkovského opery Evžen Oněgin.
V souvislosti s Filharmonií Brno se v současné době mluví především o stavbě koncertního sálu, který město nemá, a pro rozvoj špičkového hudebního života je to podmínka nezbytná. Průměrné nastudování ale ani v tom nejlepším sálu nezačne znít dobře a brněnští filharmonikové potřebují kromě odpovídajících prostor také šéfdirigenta, který by s nimi soustavně pracoval, lidsky s nimi vycházel, uměl je motivovat a ještě byl ochoten přistoupit na nekonvenční dramaturgii. Kde ho vzít a nekrást je zřejmě složitější problém než postavit akusticky i provozně vyhovující budovu. O hledání šéfdirigenta ale – narozdíl od sálu – nikdo příliš nemluví a systém mnoha hostujících dirigentů se zatím nejeví jako přínosný.
Miloš Štědroň: Cesta, nová hudba k černobílé reportáži z britského turné Filharmonie Brno v říjnu 1966 (premiéra), Petr Iljič Čajkovskij: Houslový koncert D dur op. 35, Symfonie č. 6 h moll op. 74 „Patetická“. Hudební nastudování – Ondrej Lenárd, Alina Pogostkina – housle, Filharmonie Brno. 1. ledna 2016, Janáčkovo divadlo, Brno.
V Brně našel Václav Neumann těleso, v němž dosud zbývalo něco z jeho mládežnických začátků, ale plné výborných muzikantů – v čele smyčcových skupin hráli členové tehdy už mezinárodně proslulého Janáčkova kvarteta, v dechových první hráči budoucí filharmonie. Navíc většinou ochotných přijmout jeho způsob práce, usilující zapojit všechny zúčastněné do jednotné atmosféry. 
Jan Černý
3. leden 2016, 16:27Jiří Navrátil
3. leden 2016, 15:10